Pri prevádzaní súpisu získa sa spoľahlivý prehľad o počte týchto osôb a vytvorí sa dosiaľ neexistujúca presná evidencia. Súčasne sa usporiadajú tiež ich štátoobčianske pomery, čo všetko bude len ďalším prínosom na likvidovanie tohto nežiadúceho stavu. Súhrnne možno povedať, že NV, závody, masové a spoločenské organizácie čaká tuná veľká a významná úloha, a čaká i nás pri vysvetľovaní významu a dôležitosti tohto opatrenia, aby predovšetkým NV pochopili jeho dôležitosť. V popredí však stojí úloha NV, čaká ich nielen súpis, obstaranie vhodného zamestnania a ubytovania, ale v zásadách predkladaného zákona musia tieto vyvíjať sústavnú dlhodobú výchovnú starostlivosť. Pôjde teraz o to, aby MNV a ONV vzájomne úzko spolupracovali a aby KNV svedomite plnili svoju koordinačnú funkciu pri zabezpečovaní zdarného priebehu celej akcie.

Všetko toto vynaložené úsilie smeruje k materiálnemu a kultúrnemu povzneseniu týchto občanov. Ide nám predovšetkým a v prvom rade o to, aby sme predovšetkým výchovne viedli týchto ľudí k životu, ktorý je dôstojný človeka a jeho miesta v našej spoločnosti. Je to len a len v prospech tejto skupiny ľudí, ktorá vinou stáročí stála na periférii života, a je našou povinnosťou, aby sme ich i takýmto spôsobom viedli k novému, dôstojnému ľudskému žitiu. Táto úloha stáva sa súčasťou už prebiehajúcej akcie celej našej spoločnosti prevychovať celú skupinu týchto ľudí, z ktorých značná časť sa rozhodla pre usadlý spôsob života, a v čom sme docielili už aj úspechy. Uplatnenie získaných skúseností z doterajšej práce, zvýšená starostlivosť, vynaložená námaha, ale najmä úprimná snaha, nie formálny prístup k veci, ale opravdivý ľudský záujem prispejú k tomu, aby tento zákon bol prínosom k veci ľudskej, k opravdivému socialistickému riešeniu ďalšieho zbytku neblahej minulosti.

Vážené Národné zhromaždenie, vo svojej zpráve len veľmi všeobecne dotkol som sa problematiky, ktorú ideme riešiť predkladaným zákonom. Z množstva materiálov, vzťahujúcich sa na problematiku kočujúcich osôb u nás, nadobudol som presvedčenie, že riešenie takouto formou, ako k nej pristupujeme, je jedine správne a jedine možné. Sme tým povinní so zreteľom na tých, ktorí správne vidia neudržateľnosť takéhoto spôsobu života z hľadiska ekonomického, spoločenského, morálneho a ľudského. Sme tým povinní i v záujme samých kočujúcich, obetí to tej minulosti, na ktorú spomíname ako na neblahú a ktorej minulosti sú tieto kočujúce osoby neblahým dôsledkom. Sme tým povinní novej, opravdivé ľudskej socialistickej spoločnosti, ktorá sa uberá nezadržateľne, smele a víťazne napred.

Z poverenia ústavnoprávneho výboru, ktorý prejednal vládny návrh zákona o trvalom usídlení kočujúcich osôb na svojej schôdzi 8. októbra 1958, odporúčam tento Národnému zhromaždeniu na schválenie. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: Hlási sa niekto do rozpravy? (Nikto.)

Do rozpravy sa nikto nehlási, môžeme preto hlasovať.

Ak nebude námietok, dám hlasovať o celom vládnom návrhu zákona naraz podľa výborovej zprávy.

Má niekto námietky proti tomuto spôsobu hlasovania? (Nikto.)

Nemá.

Kto teda súhlasí s celým vládnym návrhom zákona o trvalom usídlení kočujúcich osôb podľa znenia ústavnoprávneho výboru, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

Je niekto proti? (Nikto.)

Zdržal sa voľakto hlasovania? (Nikto.)

Ďakujem. - Tým Národné zhromaždenie jednomyseľne schválilo vládny návrh zákona o trvalom usídlení kočujúcich osôb. Tým sme prerokovali ôsmy bod denného poriadku.

Ďalším bodom poriadku je

9. Zpráva výboru ústavnoprávneho k vládnemu návrhu zákona, ktorým sa menia a dopĺňajú predpisy o nadobudnutí a strate československého štátneho občianstva (tlač 260).

Zpravodajcom je poslanec Mĺkvy, dávam mu slovo.

Zpravodajca posl. Mĺkvy: Vážené Národné zhromaždenie, súdružky, súdruhovia!

Usporiadanie štátoobčianskeho pomeru osôb všetkých národností v našej ľudovodemokratickej republike je jedným zo základných predpokladov správneho uplatnenia marx-leninskej národnostnej politiky. Jednou z hlavných úloh navrhovaného zákona je vyriešiť otázku štátneho občianstva dosť veľkej skupiny obyvateľov maďarskej národnosti, ktorí stratili československé štátne občianstvo podľa dekrétu č. 33/1945 Zb. a ktorí ho doteraz podľa platných predpisov znovu nenadobudli.

Potom niektoré ustanovenia zákona č. 194/1949 Zb. o nadobúdaní a strácaní československého štátneho občianstva sa časom stali prekonanými a treba ich nahradiť novými v súlade s dnešnou vnútropolitickou a zahraničnou situáciou. Tiež treba doterajšie ustanovenia zákona uviesť do súladu s už uskutočnenými decentralizačnými opatreniami.

Toto sú hlavné zásady predloženého návrhu.

Čo do podrobností návrhu treba uviesť toto:

Na základe doterajších predpisov dieťa, ktoré sa narodilo v cudzine a ktorého jeden rodič je československým štátnym občanom a druhý cudzincom, nadobudlo československé štátne občianstvo, ak s tým vyslovil súhlas krajský národný výbor na žiadosť rodiča, ktorý je naším štátnym občanom. Udelenie súhlasu teda týmto návrhom prechádza z krajského národného výboru na okresné národné výbory.

Obdobne je tomu i u cudzinky, ktorá nadobúda štátne občianstvo sobášom s československým štátnym občanom, ak vysloví okresný národný výbor - predtým krajský národný výbor - na jej žiadosť súhlas.

Podľa doterajšieho platného práva mohlo udeliť Ministerstvo vnútra československé štátne občianstvo osobám, ktoré sa neprevinili proti Československej republike alebo jej ľudovodemokratickému zriadeniu.

Toto ustanovenie osnova zrušuje, lebo je vývojom prekonané. Máme totiž u nás viac bývalých československých štátnych občanov, ktorí sa síce v minulosti previnili voči republike, napríklad tým, že svojvoľne opustili územie Československej republiky, československé štátne občianstvo bolo im odňaté, avšak sa vrátili do Československa a svojou poctivou prácou pri budovaní socializmu dokázali, že svoj prečin už odčinili.

Zásada, že žena uzavretím manželstva stráca štátne občianstvo, je zastaralá, nie je pokroková, lebo protirečí zrovnoprávneniu ženy s mužom. Preto sa zrušuje celý § 5 a nahrádza sa ustanovením, v ktorom bude zakotvená zásada, že uzavretím manželstva sa československé štátne občianstvo nestráca.

Navrhované doplnenie § 7 ods. 2 umožní podľa voľnej úvahy odňať štátne občianstvo osobám, ktoré bez platného československého dokladu pobývajú v cudzine dlhšie a ich návrat do Československa je nežiadúci.

Podstatnú časť osôb bez štátnej príslušnosti tvoria u nás bývalí československí štátni občania maďarskej národnosti, ktorí podľa dekrétu číslo 33/1945 Zb. stratili československé štátne občianstvo. Po februárovom víťazstve pracujúceho ľudu mali tieto osoby maďarskej národnosti možnosť opäť nadobudnúť československé štátne občianstvo, a to na základe zákona číslo 245/1948 Zb. Mnohí z nich neboli o ustanoveniach uvedeného zákona správne a včas informovaní, preto sľub vernosti nezložili do 90 dní a tak ani štátne občianstvo československé nenadobudli. Za tohto stavu tieto osoby maďarskej národnosti teraz môžu československé štátne občianstvo nadobudnúť len na základe osobitnej žiadosti podľa § 3 zákona č. 194/1949 Zb. Vybavenie týchto žiadostí je zdĺhavé, zaťažuje občanov i príslušné orgány štátnej správy, je spojené s finančnými výdavkami a preto počet osôb maďarskej národnosti bez našej štátnej príslušnosti u nás len pomaly klesá. Ide asi o 15.000 až 20.000 osôb. Prevážna väčšina týchto občanov sa sama považuje za československých štátnych občanov a aktívne sa zapája do budovania socializmu u nás. Nachádzame medzi nimi uvedomelých pokrokových robotníkov, vzorných družstevníkov v južných okresoch Slovenska a mnohí z nich zastávajú verejné funkcie. Svoju oddanosť Československej republike dokázali ináč i v dňoch kontrarevolučných udalostí v Maďarsku. Je teda pochopiteľné, že tieto osoby ťažko znášajú, že ešte nie sú československými štátnymi občanmi. V súvislosti s týmto treba poznamenať, že zákonom č. 34/1953 Zb. občania nemeckej národnosti nadobudli opäť československé štátne občianstvo priamo zo zákona bez osobitnej žiadosti. Navrhované riešenie i tu je teda plne odôvodnené.

Ústavnoprávny výbor na svojej schôdzi sa veľmi vážne zapodieval návrhom zákona, ktorým sa menia a doplňujú predpisy o nadobudnutí a strácaní československého štátneho občianstva a po podrobnom prejednaní navrhol Národnému zhromaždeniu schváliť ho bez zmien. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: Hlási sa niekto do rozpravy? (Nikto.)

Do rozpravy sa nikto nehlási, budeme preto hlasovať.

Ak nebude námietok, dám hlasovať o celom vládnom návrhu zákona naraz podľa výborovej zprávy.

Sú nejaké námietky proti tomuto spôsobu hlasovania? (Neboli.)

Námietok niet.

Kto teda súhlasí s celým vládnym návrhom zákona, ktorým sa menia a dopĺňajú predpisy o nadobudnutí a strate československého štátneho občianstva podľa znenia zprávy výboru ústavnoprávneho, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

Je niekto proti? (Nikto.)

Zdržal sa voľakto hlasovania? (Nikto.)

Ďakujem. - Tým Národné zhromaždenie jednomyseľne schválilo vládny návrh zákona, ktorým sa menia a dopĺňajú predpisy o nadobudnutí a strate československého štátneho občianstva.

Tým sme prerokovali deviaty bod denného poriadku.

Pristúpime k prerokovaniu desiateho bodu denného poriadku, ktorým je.

10. Zpráva výboru ústavnoprávneho k vládnemu návrhu zákona o záväzkoch na náhradu škody spôsobenej zamestnancom porušením povinností z pracovného pomeru (tlač 261).

Zpravodajcom je poslanec dr. Klinger, dávam mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Klinger: Vážené Národní shromáždění!

Jednou z nejdůležitějších otázek praktického práva bylo vždycky stanovení výše náhrady za způsobenou škodu. Úprava odpovědnosti k náhradě škody způsobené zaměstnancem se doposud opírala o všeobecné ustanovení občanského zákona. Podle něho zaměstnanec byl povinen nahradit nejen škodu, ale i ušlý zisk. Ukázalo se v praxi, že s touto úpravou, která vyhovovala z hlediska majetkově právního, nemůžeme nadále vystačit z hlediska pracovně právního.

Když se totiž dodržovalo ustanovení občanského zákona, vznikaly pro pracující závazky, které neodpovídaly jejich mzdě, dále pak zavazovaly je často k splátkám, které byly břemenem po celý život. Splátky budily u těch, kteří byli donuceni zákonem splácet, než aby je vedly k lepšímu odpor. Z hlediska socialistického právního řádu se tato skutečnost cítila jako vážný nedostatek. Jedním z cílů socialistického zákonodárství je sice ochrana socialistického vlastnictví, ale taková, která by působila k výchově těch, jež má zákonná úprava postihnout. Této mezeře v našem právu snažila se čelit vláda usnesením č. 201 ze dne 4. května 1954. Byly to vlastně směrnice, které určovaly, jak se má postupovat při uplatňování nároků hospodářských a ostatních organizací a zařízení při náhradě škod, které jim způsobili jejich zaměstnanci. Mělo se jimi nejen chránit socialistické vlastnictví, ale současně se měl na zaměstnanci vymáhat nárok na náhradu škody jen v rozsahu a míře zaměstnancova zavinění a v míře úměrné jeho hospodářským poměrům. Avšak tato úprava s rozvíjejícím se státním a družstevním obchodem se ukázala jako nedostatečná pokud šlo o úpravu bank.

Koncem roku 1956 neodpovídal skutečný stav již úpravě, která se opírala o usnesení vlády 201/54. Proto vypracovalo ministerstvo vnitřního obchodu koncem roku 1956 návrh zákona o hmotné odpovědnosti za schodky zaměstnanců maloobchodních prodejen, závodů veřejného stravování a skladů. Dalším důvodem zamýšlené úpravy ministerstvem vnitřního obchodu bylo to, že úprava podle usnesení č. 201/54 zůstávala formálně na půdě občanského zákoníka. V důsledku toho soudy považovaly pokyn vlády jen za pokyn pro vymáhající podniky, jak by měly omezit svůj nárok, a nikoliv za zásadně novou úpravu nového institutu socialistického pracovního práva.

K upevnění ochrany socialistického vlastnictví nepřispívala na druhé straně ani okolnost, že ve všech případech musel podnik podle občanského zákoníka dokazovat svému zaměstnanci zavinění na vzniklé škodě. Tak tomu bylo i v případech odpovědnosti pokladníků za svěřené peníze, zaměstnanců za převzaté zásoby, pracovní oděvy, nástroje atd. Dále vznikly obtíže při stanovení manka a odpovědnosti za ně občanskoprávní úpravou v souvislosti s usnesením vlády č. 201 ze dne 4. května 1954. Podstatným nedostatkem vládního usnesení č. 201 bylo, že sice se měla hradit škoda do výše trojnásobku, ale nebyla určena nejnižší spodní hranice. Praxe také ukázala, že závody jako nejvyšší částku náhrady ukládaly jednoměsíční plat.

Za tohoto stavu nebyl návrh ministerstva vnitřního obchodu východiskem. Jednalo se v něm podstatně jen o dílčí úpravu jednoho z úseků našeho socialistického hospodářství. Praxe si vynucovala nutnost pevné úpravy i v jiných úsecích. Proto se přikročilo k souhrnné úpravě celé záležitosti odpovídající poměrům.

V předložené osnově sleduje se jednak vyšší ochrana, jednak je v ní uplatněna zásada našeho práva, to jest zdůraznění výchovných momentů.

Předpokládaný návrh zákona obsahuje úpravu tří forem hmotné odpovědnosti:

Především je to omezená hmotná odpovědnost za škodu způsobenou z nedbalosti. Jde o základní formu, které se bude asi nejvíce používat.

Za druhé jde o plnou odpovědnost, a to jednak za hodnoty svěřené k vyúčtování, jednak za svěřené předměty, jako jsou nástroje, ochranné oděvy atd. V prvém případě - hodnoty svěřené k vyúčtování - jde především o odpovědnost zaměstnanců obchodu. Druhý případ - svěřené předměty - má uplatnění v celém národním hospodářství.

Konečně za třetí jde o hmotnou odpovědnost za škodu způsobenou úmyslně nebo v opilosti. Tato forma je charakterizována povinností zaměstnance hradit škodu v plné výši včetně ušlého zisku a povinností zaměstnavatele dokázat úmysl, a v případě opilství i nedbalost zaměstnance.

Navrhovaná úprava se vztahuje na všechny zaměstnance státního i družstevního sektoru, tj. i na zaměstnance JZD, s výjimkou příslušníků ozbrojených sil. Nevztahuje se na náhrady škody za zmetky, kde zůstávají v platnosti předpisy zvláštní.

Spodní hranice náhrady škody se určuje podle návrhu zákona třetinou skutečné škody. Tam, kde škoda přesahuje trojnásobek měsíčního platu, slouží za náhradu škody jednoměsíční plat.

Stěžejním ustanovením osnovy jsou §§ 6 a 7, které mluví o rozsahu náhrady škody. Zaměstnanec je povinen nahradit skutečnou škodu, nikoliv co podniku ušlo. Je-li viníků více, odpovídá každý podle míry zavinění. Výše náhrady škody nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance trojnásobek jeho průměrného měsíčního výdělku (§ 6). V odůvodněných případech může být výše náhrady škody určena nižší částkou než je skutečná škoda, popřípadě než trojnásobek průměrného měsíčního výdělku. Výše náhrady musí však činit nejméně jednu třetinu skutečné škody, a přesahuje-li tato škoda trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, musí činit nejméně částku rovnající se průměrnému výdělku zaměstnance za jeden měsíc.