I. Nutnost školského zákona.

Nynější školské zákony v Československé republice jsou velmi rozmanité, různorodé, rozdílné původem, nejednotné právním pojetím i duchem, značně zastaralé a mezerovité. Netvoří účelnou školskou soustavu ani jednotný základ pro národní výchovu a lidové vzdělání, nýbrž jsou málo účelným, neurovnaným a nesourodým seskupením zákonných předpisů z různých dob a z několika zemí.

V českých zemích platí ještě mnohé školské zákony nebo alespoň jejich části z doby rakousko-uherské monarchie, z nichž některé jsou skoro již stoleté, na př. císařské rozhodnutí z 16. září 1849, organisační nástin gymnasií a reálek. Každá z českých zemí, Čechy, Morava i Slezsko, měla a do jisté míry ještě má své zvláštní zemské zákony, a to zejména o národním školství, ale i o školách středních a do jisté míry i o školách pro mládež vyžadující zvláštní péče. Na Slovensku se také udržely v platnosti některé zákony neb jejich části z doby, kdy Slovensko bylo částí býv. Uherska.

V prvním dvacetiletí republiky dály se sice pokusy o sjednocení školního zákonodárství na celém státním území, ale těmto pokusům chyběl celkový plán a soustava, a tak vznikly jen ojedinělé školské zákony. K jednotnosti a k sjednocení školských zákonů na celém území Československé republiky nedošlo, jejich nesourodost, rozmanitost a nejednost zůstala, což bylo také důsledkem tehdejšího liberalistického nazírání na funkci školství.

Změnami provedenými v organisaci slovenského i českého školství v době, kdy území naší republiky bylo obsazeno nepřítelem a kdy Slovensko bylo odloučeno od českých zemí, byl nejednotnost českého a slovenského školství ještě prohloubena. Po osvobození Slovenska a českých zemí byly sice tyto násilné změny a úpravy odstraněny a zákonné normy, které je způsobily, většinou zrušeny, ale žádoucí jednotnosti v organisaci školství v českých zemích a na Slovensku dosud nebylo dosaženo, ačkoli jí je v zájmu sjednocení výchovy a vzdělání mládeže nutně třeba.

Na Slovensku bylo veškeré slovenské školství nařízeními Slovenské národní rady z 6. září 1944, čís. 5, a z 16. května 1945, čís. 34, postátněno. V českých zemích je školství jen zčásti státní; státní jsou školy vysoké, velkou většinou střední a odborné, ale školy národní (mateřské, obecné, měšťanské a pro mládež vyžadující zvláštní péče) dosud státní nejsou. V tom je mezi školstvím slovenským a českým velký rozdíl, který je třeba vyrovnati.

V nahodilém seskupení dosavadních školských zákonů je veliká nerovnoměrnost a mezerovitost. Pro některé stupně a druhy škol, na př. pro národní školy, platí mnoho zákonů se značnými podrobnostmi, jiné stupně a druhy škol mají jen ojedinělé zákony, na př. školy obchodní nebo odborné pro ženská povolání, některé školy nejsou vůbec opřeny o zákon, nýbrž jen o sekundární právní normy, na př. školy učňovské, průmyslové. Mateřské školy v českých zemích jsou opřeny jen o ustanovení § 10 zák. čís. 62/1869, po příp. jeho novely čís. 53/1883, a jejich organisace spočívá na nařízení býv. ministerstva kultu a vyučování z r. 1872 (čís. 108 ř. z.). Na Slovensku byly školy pro děti předškolního věku, opatrovny, upraveny již zák. čl. XV/1891 se změnami v zák. čl. XXXIX a XL/1913.

Důsledkem této právní nejednotnosti, regionální rozmanitosti a časové rozdílnosti školních zákonů je organisační nejednotnost a organická nesouvislost jednotlivých stupňů a druhů škol v školské soustavě, která působí značné obtíže při přestupu z jednoho druhu nebo stupně škol do druhého. Vzdělávání v některých druzích škol se končí slepou uličkou, z níž není zpravidla východiska k dalšímu školnímu vzdělání.

Československá republika nemá dosud vlastní školské soustavy, která by vyhovovala novým potřebám, zájmům lidu a státu, nýbrž stále ještě zachovává a po některých změnách a úpravách udržuje školskou soustavu, převzatou z Rakouska-Uherska. Ta byla vytvořena se zřetelem k zájmům a potřebám monarchie a k výsadám privilegovaných vrstev. Demokratická republika potřebuje školské soustavy opravdu lidové, která by poskytovala všem občanům stejnou příležitost ke vzdělání a umožňovala jim podle jejich schopností a výkonnosti dosáhnout i nejvyššího jeho stupně. Je tedy nutno dát jednotný právní základ školství českému a slovenskému, aby byla zajištěna základní jednota ve výchově české i slovenské mládeže, nahradit dosavadní zastaralý školský systém, který nevyhovuje nynějším poměrům vhodnější jednotnou školskou soustavou, která by vyhovovala zájmům a potřebám našeho lidu, českého a slovenského národa, československého státu, požadavkům nové doby a moderní pedagogiky.

Školským zákonem se má konečně uskutečnit školská reforma, po níž se u nás již dlouho marně volá. Obecně se očekávalo, že reforma školství bude u nás provedena hned po první světové válce, když byla zřízena Československá republika a když správa školství přešla do našich rukou. Toto očekávání se nesplnilo. V této době vzniklo mnoho návrhů na školskou reformu, pilně se o ní psalo a jednalo v četných poradách a anketách. Reformní komise při ministerstvu školství a osvěty měly vypracovat návrhy na celkovou úpravu našeho školství. Předložily návrhy jen na novou úpravu měšťanské a střední školy a učitelského vzdělání, ale ani tyto částečné návrhy se nestaly předmětem parlamentního jednání. Byly vydány pouze některé menší zákony, které se týkaly jen některých druhů škol. Je to na př. zákon č. 293/1919, který zásadně přenesl organisaci českých středních škol na Slovensko. Zákonem č. 226/ 1922 (novelisovaným zákonem č. 176/1937), byla sjednocena organisace obecných a občanských škol v českých zemích a na Slovensku, stanovena povinná osmiletá školní povinnost i na Slovensku, zavedeny některé nové učební předměty, náboženství učiněno relativně povinným předmětem, snížen počet žactva ve třídě, zřízeny povinné pokračovací kursy pro mládež od 14 do 16 let. Pozdějším zákonem č. 233/1935 byly zřízeny újezdní měšťanské školy s povinnou docházkou. Zákony č. 75/1922 a 252/1923 byla stanovena organisace odborných škol pro ženská povolání a zákonem č. 73/1922 organisace obchodních učilišť. Zákon č. 86/1929 stanovil organisaci pomocných škol. Zákon č. 72/1936 stanovil meze zproštění povinnosti chodit do veřejné školy obecné nebo měšťanské. To je celkový přehled školských zákonů, které byly vydány za 20 let trvání naší republiky pro opravu našeho školství. Vztahují se jen na určité druhy našich škol, řeší pouze jednotlivé školské otázky, nejsou ve vzájemné souvislosti, nedotýkají se vůbec školské soustavy a ponechávají ji beze změny. K celkové úpravě veškeré školské soustavy nedošlo, takže vcelku zůstala v platnosti dřívější školská soustava německo-rakouská.

Školským zákonem, jehož osnova se předkládá, má se konečně provést celková reforma veškerého našeho školství (kromě škol vysokých, vojenských a bohosloveckých učilišť), která je nutná a kterou již není možno odkládat, nemá-li se náš stát v kulturním i hospodářském vývoji opozdit za jinými kulturními státy.

II. Hlavní zásady školského zákona.

Školský zákon se vztahuje mimo školy vysoké, vojenské a bohoslovecká učiliště na všechny stupně a druhy škol na celém státním území, včleňuje je do jednotné školské soustavy, stanoví všem společný výchovný cíl (§ 2) a každému z nich určuje vzdělávací úkol. Výchova na všech stupních a druzích škol musí být založena na týchž ideových základech a musí směřovat k jednotnému cíli. Vzdělávací (učební) úkoly jednotlivých školských stupňů a druhů se odlišují podle duševní a tělesné vyspělosti žactva a podle účelu a funkce každého stupně a druhu v školské soustavě, ale jsou tak upraveny, aby umožňovaly přechod mezi stupni.

Nejpřednějším úkolem školského zákona je právní i organisační sjednocení veškerého školství v českých zemích a na Slovensku a z něho vyplývající ideová jednotnost školní výchovy a školního vzdělání na celém území státu. Jednotná školská soustava umožní a usnadní žactvu přechod ze škol českých do škol slovenských a obráceně bez ztráty času, sblíží oba národy a posílí a upevní vnitřní jednotu státu. Obecně se uznává, že je nejvýš třeba, aby k tomuto sjednocení výchovy a vzdělání české a slovenské mládeže došlo v době, kdy se nově budují právní základy jejich státní jednoty.

Hlavní zásadou školského zákona je jednotnost školské soustavy podle ideje jednotné školy, jež vyplývá z rovného práva všech občanů na vzdělání. Jednotná školská soustava poskytuje každému občanu stejnou příležitost ke vzdělání a možnost vzestupu až k nejvyšším jeho stupňům. Dělí školy na stupně podle duševního a tělesného vývoje mládeže a uvádí je ve vzájemnou souvislost, která z nich tvoří organickou jednotu. Všechna mládež se vychovává a vyučuje společně bez rozdílu původu, společenského postavení, náboženského vyznání ve školách těchto stupňů: ve škole mateřské pro děti od 3 let do počátku školní povinnosti, ve škole I. stupně (národní) pro děti od 6 do 11 let, ve škole II. stupně (střední) pro mládež od 11 do 15 let a ve škole III. stupně (povinné odborné, odborné, vyšší odborné a gymnasia) pro mládež starší. Škola I. a II. stupně je pro všechnu mládež povinná; z tohoto povinného školního společenství se vyřaďují toliko děti, vyžadující zvláštní péče, pro které se zřizují školy a ústavy zvláštní. Dříve se mládež po dokončení 5. postupného ročníku obecné školy rozdělovala do tří skupin. Jedna její část chodila dále do obecné školy (do jejího vyššího stupně), druhá odešla do školy měšťanské a poměrně nejmenší skupina vstoupila do školy střední. Dětem, které zůstaly v obecné škole, bylo další vzdělání téměř úplně uzavřeno; děti, které odešly do měšťanské školy, měly celkem malé možnosti pro další vzdělání; jen děti v středních školách měly volnou cestu k dalšímu vzestupu. Mnoho talentů, které se pro nepříznivé sociální poměry nedostaly do střední školy, nemohlo se rozvinout ke škodě národa a státu. Toto předčasné a nedemokratické rozdělování dětí téhož věku do několika škol různého druhu osnova školského zákona nepřipouští. Výchovu a vzdělání mládeže v jednotné škole II. stupně, v kterou se přeměňuje nynější měšťanská a nižší střední škola, sjednocuje a každému ponechává volnou cestu k dalšímu vzdělání. Škola I. a II. stupně dává tedy všem dětem bez rozdílu jednotné základní vzdělání podle demokratických zásad občanské rovnosti.

O vstupu dítěte do střední školy bylo třeba rozhodovat dosud již v 10. nebo 11. roce věku, kdy jeho schopnosti nebyly ještě náležitě vyvinuty a kdy je nebylo možno ještě spolehlivě zjistit. Zřízením jednotné školy II. stupně se toto rozhodování odkládá do 5 let věku (po době puberty), kdy se schopnosti projevují již zřetelněji a kdy je lze spolehlivěji rozpoznati. Tím se zároveň zmenší náklad na vzdělání dětí, které by jinak rodiče museli již v 11 letech poslat z domu na studie.

Vyučování ve škole II. stupně bude sice jednotné, ale v rámci společného vyučování při přiměřeném počtu žactva a při současně poskytnutém vysokoškolském vzdělání učitelském se uskuteční vnitřní diferenciace, při níž se přihlédne k individuálním odlišnostem (schopnostem, nadání) žáků.

Školní povinnost se prodlužuje o rok, tedy do patnácti let, kdy se schopnosti projevují výrazněji a kdy je již možno bezpečněji zjistit směr a stupeň nadání a účelněji rozhodnout o volbě povolání. Školní povinnost se prodlužuje i v jiných státech, na př. v SSSR a v Anglii, kde byla prodloužena do šestnácti let. Čtrnáctileté děti nejsou ještě tělesně způsobilé k trvalé práci a vývoj jejich tělesného organismu by byl ohrožen, kdyby k ní přesto byly nuceny.

Školy III. stupně jsou jednak povinné pro všechnu mládež, která se po patnáctém roce již nevzdělává v žádné jiné škole, a jednak výběrové. Výběrové školy přijímají jen žactvo, které má potřebné schopnosti k dalšímu vzdělání. Ačkoliv mají různé úkoly podle rozdílného zaměření a účelu, sjednocují se vnitřně tím, že základ obecného vzdělání, jež poskytují, se v podstatě shoduje. Soustavou kursů, oddělení, večerních škol umožňují všem schopným a snaživým pracujícím jedincům dosáhnouti takového vzdělání, jakého jsou schopni. Místo dřívější zkoušky dospělosti zavádí se na vyšších odborných školách a gymnasiích zkouška závěrečná.

Sjednocení veškerého školství v jednotnou, účelnou a urovnanou školskou soustavu má velký význam jak se stanoviska státního, tak s hlediska národního a hospodářského, neboť zavádí do školního vzdělání a výchovy určitý řád a jednotu, vytváří žádoucí ideovou jednotnost výchovy dorůstající mládeže, upevňuje národní a státní společenství a dává mu jednotný ideový základ. Zároveň poskytuje každému občanu možnost nabýt takového vzdělání, jakého je schopen, otvírá cestu talentům z širokých lidových vrstev k nejvyšším stupňům vzdělání a umožňuje jim zaujmout v kulturním, společenském a hospodářském životě národa a státu místo, jaké jim přísluší podle jejich schopností a vzdělání. Tato lidovost navržené školské soustavy má pro kulturní a společenský vzestup národa a pro hospodářský vývoj státu velikou důležitost.

Sjednocující tendence ve školství a vzdělávání projevují se ve většině kulturních států. V Sovětském svazu je jednotná školská soustava provedena důsledně. Spojené státy severoamerické mají rovněž jednotnou školskou soustavu. Inteligence, která se vzdělávala v jednotné škole těchto států, se v druhé světové válce skvěle osvědčila. K jednotné škole dospěly severské státy, zavedlo ji Bulharsko, Polsko, Jugoslavie a Maďarsko, směřuje k ní Francie. Po první světové válce ji uskutečňovalo Rakousko. Požadavek jednotné školy je výrazem snah o demokratisaci a znárodnění vzdělání a je přirozeným důsledkem lidové demokracie. Navržená školská soustava v školském zákoně vyplývá z naší národní tradice (již Komenský vypracoval návrh jednotné školské soustavy), vyhovuje našim demokratickým zásadám, národním zájmům a státním potřebám.

Má-li být školství skutečně jednotné, a to nejen v organisaci vnější, nýbrž i vnitřně, ideově, musí být státní. Nestátní školy podléhají různým vlivům osobním, třídním, společenským, náboženským i stavovským, oddělují nedemokraticky část žactva od ostatní mládeže, dělí ji na skupiny podle třídních rozdílů, společenských a náboženských názorů a zájmů a porušují tak potřebnou jednotnost výchovy podle partikulárních zájmů jednotlivých oblastí.

Státní správě sice přísluší podle dosavadních zákonných předpisů nejvyšší správa (řízení) veškerého vychovávání a vyučování a dozor k němu, právo vydávání učebních osnov a schvalování učebnic a učebních pomůcek, ale v nestátních (soukromých) školách tento vliv nestačí, neboť učitelstvo těchto škol je služebně závislé na soukromých vydržovatelích škol a podléhá jejich vlivu. Státní dozorčí orgány nemohou denně dohlížeti na výchovnou a vyučovací praxi v nestátních školách a přitom zjišťovat, zdali je v stálém souhlase se zájmy státu a národa. Neblahé zkušenosti z nestátních škol na Slovensku na př. ukázaly, že tomu tak vždy není. Proto Slovenská národní rada nařízením ze dne 6. září 1944, čís. 5, a ze dne 16. května 1945, čís. 34, zestátnila veškeré školství na Slovensku. Stát musí míti zájem na tom, jak se ve školách vzdělávají a vychovávají státní občané, neboť budoucnost státu závisí na výchově a vzdělání jeho občanů. Tomuto nejvyššímu státnímu zájmu se musí podřídit všechny ostatní dílčí zájmy, a proto se zákonem mají postátnit i všechny školy v českých zemích. Také celkový školský plán, jehož zákonným podkladem má být osnova zákona, nutně vyžaduje, aby školy zřizoval jen jeden činitel.

Školy jako státní instituce mají zásadně poskytovati vzdělání všem občanům bez rozdílu bezplatně. To platí bezvýhradně u škol povinných. Osnova připouští v § 77 pouze na výběrových školách III. stupně vybírání příspěvků na zvelebování tohoto školství.

Důležitým předpokladem jednotné školské soustavy, kterou má školský zákon uskutečniti, je sjednocení školského vzdělání. Vzdělání učitelstva všech stupňů a druhů škol bylo již sjednoceno dekretem presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 132 Sb., a zákonem ze dne 9. dubna 1946, č. 100 Sb., kterým se zřizují pedagogické fakulty. Je tedy již postaráno o to, aby se učitelstvu všech stupňů a druhů škol dostalo základního jednotného pedagogického vzdělání na pedagogických fakultách a aby tak byl dán jednotný základ pro výchovu mládeže na všech školách. Tím je také dán předpoklad pro nové zhodnocení učitelské práce po stránce sociální a hospodářské.

Školský zákon má školy na celém státním území nejen sjednotit v jednotnou, účelnou a urovnanou soustavu, ale má je zároveň zdokonalit, aby se povzneslo vzdělání všech občanů a aby se tak připravil základ ke zvýšení hospodářského blahobytu a k dalšímu kulturnímu rozvoji. Lidově demokratické státní zřízení nutně vyžaduje vyšší úrovně vzdělání všech občanů.

Školským zákonem má nastati nové období československého školství. Jeho důsledky se projeví ve zvýšeném-a zdokonaleném vzdělání lidu, v sjednocení výchovy veškeré mládeže, ve vnitřním upevnění státu a ve zvýšení jeho kulturního a hospodářského významu.

III. Vysvětlivky k jednotlivým částem, dílům a paragrafům.

Upravuje jedno.tnou soustavu škol, kterých se zákon týká. Školy, na které se zákon nevztahuje, jsou uvedeny v § 92.

Společný výchovný úkol všech stupňů a druhů škol doplňují vzdělávací úkoly jednotlivých stupňů a druhů škol v dalších oddílech zákona.

Výjimky jsou nutné především u škol s polským vyučovacím jazykem na Těšínsku a u škol s ukrajinským vyučovacím jazykem na východním Slovensku.

Toto ustanovení ruší všechny dosavadní předpisy o zřizování soukromých škol a případné výjimky vyhrazuje budoucímu zákonu.

Podle § 77, odst. 2 je možno pouze od žáků výběrových škol třetího stupně vybírati příspěvky.

Jde o část plánované zdravotní péče a péče sociální, která se opírá o platné předpisy (viz na př. zákon o poradenské zdravotní péči, o očkování, o péči o mládež a pod.).

Dosavadní vývoj mateřských škol u nás byl velmi pomalý pro nedostatek a nejednotnost právních norem o jejich zřizování a vydržování a o docházce do nich (v českých zemích nařízení bývalého ministerstva kultu a vyučování z 22. června 1872, č. 4711, č. 108 ř. z., na Slovensku zák. č. XV/1891 se změnami podle zák. čl. č. XXXIX a XL/1913). V osnově zákona se upouští od dosavadního rozeznávání mateřských škol a opatroven (asylů) a organisuje se jednotný typ výchovných a zdravotně sociálních zařízení pro mládež od 3 do 6 let.

Viz též poznámku k § 2.

Obvod mateřské školy bude zpravidla menší než obvod obecné školy, poněvadž malé děti nemohou z větší vzdálenosti do ní docházeti. Pokud se budou mateřské školy zřizovat i v závodech, stane se tak po slyšení ÚRO.

Povaha individuální výchovné práce v mateřské škole vyžaduje menšího počtu dětí ve třídě než ve školách, kde výchovná práce je již rázu kolektivnějšího.

Namnoze bylo projevováno přání, aby i docházka do mateřské školy byla povinná, od pátého roku věku počínajíc. Zákon vyhovuje tomuto přání potud, že okresní školní úřad může (podle místních poměrů) rodičům (zákonným zástupcům) uložiti povinnost, aby přihlásili děti k docházce do školy, je-li to žádoucí z důvodů výchovných nebo sociálních. Síť mateřských škol bude - jak ani jinak není možno - budována jen postupně. Lze předpokládati, že podle toho, jak toto budování bude pokračovati, bude i uvedeného zmocnění stále hojnější. měrou užíváno. Bude úkolem vládního nařízení podle § 12, aby toto opatření nevedlo k nežádoucímu třídění dětí.

Tam, kde je v mateřské škole více dětí, jejichž oba rodiče jsou zaměstnáni mimo domov, je třeba doplniti celodenní výchovnou péči stravováním dětí. Hromadné stravování dětí v mateřských školách není však jen opatřením sociálním; má důležité momenty výchovné a zdravotní. Náklad hradí rodiče nebo závody zaměstnanců, jejichž děti jsou účastny stravování, někde i za přispění jiných činitelů. Pokud bude třeba, aby i stát přispěl na stravování dětí, bude při sdělávání směrnic kromě ministerstev sociální péče, zdravotnictví a výživy účastno i ministerstvo financí. O stravování dětí v mateřských školách zřízených v závodech vydají se směrnice též v dohodě s ÚRO.

Povinnost choditi do školy, dosud osmiletá, se rozšiřuje na devět let. Začátek školní docházky do národní školy zůstává jako dosud. Rodiče jsou povinni přihlásiti do školy dítě, které do 1. září, t. j. do začátku školního roku dovršilo 6. rok věku. Děti narozené v době od 1. září do 31. prosince mohou se přijmouti do školy, není-li pochybnosti o jejich tělesné a duševní vyspělosti.

Na rozdíl od dosud platných zákonných předpisů má se vztahovat školní povinnost i na děti se sníženou tělesnou a duševní schopností, které se nemohou vzdělávati s ostatními dětmi, pokud jsou ovšem schopny vzdělávání. Pro takové děti mají se zřizovati zvláštní školy, o nichž jedná pátá část osnovy. Povinnost školní docházky se nevztahuje jen na děti, které nelze vzdělávati.

Jde o podpůrné zařízení, které je určeno pro žáky, kteří se dočasně opozdili; neplatí však pro žáky, na které se vztahuje část pátá zákona.

Trestní sankce viz v § 80.

Je třeba zabrániti tomu, aby rodiče, zejména ve větších místech, dávali bez vážné příčiny své děti na školu v jiném školním obvodu.

Toto ustanovení směřuje k tomu, aby se pokud lze (viz § 17, odst. 2) sloučily národní školy jednotřídní nebo dvoutřídní, jakož i střední školy bez pobočných tříd a ve spojení s § 63 národní a střední školy chlapecké a dívčí, pokud nemají větší počet pobočných tříd, ve školy větší (po případě smíšené).

Jde o obdobu příslušných ustanovení zákona č. 226/22 Sb.

Viz poznámku k § 2.

Podle dosavadních zákonných předpisů měla se národní škola zříditi, kde bylo v obvodu 4 km podle pětiletého průměru více než 40 dětí povinných do ní docházet. Stanoviti v zákoně podrobnější podmínky pro zřizování národních škol a jejich obvodů není účelné, poněvadž se komunikační poměry rychle mění a poněvadž se školy a jejich obvody musí zřizovati tak, aby všechny děti mohly do národní školy docházeti.

Aby se umožnil další vývoj ve vnitřní organisaci škol, upouští osnova od taxativního vyjmenování učebních předmětů a obsah školy vyjadřuje výchovnými a vzdělávacími obory. Tím bude možno vládním nařízením upravovati učební předměty tak, aby vyhovovaly potřebám života a požadavkům pedagogickým.

Tyto obory mají na školách různých stupňů různý konkrétní obsah i rozsah. Tak oboru společenskému přísluší kromě výchovy mravní a politické na školách národních a středních i výchova náboženská, na školách středních a na gymnasiích dějepis, část zeměpisu, národní hospodářství, literatura atd. podle stupně školy a jejího funkčního zaměření. Obory jazykové zahrnují na škole národní čtení, psaní a základní výcvik v mateřštině a počáteční výcvik v jazyku ruském, na škole střední jazyk vyučovací a ruský, na gymnasiu k tomu latinu a další jazyk živý. Počtům na školách národních odpovídá na školách středních a na gymnasiích matematika (s geometrií). Věcné nauky na školách národních jsou učení o vlasti a přírodě. Vědy přírodní, obory technické, zdravotní a tělovýchovné jsou na všech školách důležitou složkou vyučování, obory estetické se uplatňují nejen ve výtvarné a hudební výchově, nýbrž i v krásné literatuře, v dějepise i v tělesné výchově.

Viz poznámku k § 2.

Podle zemských zákonů měla se zříditi v každém okrese aspoň jedna měšťanská škola a podle zákona č. 189/1919 Sb. měla se zříditi v každé obci, kde je aspoň 400 dětí povinných školní docházkou. Další rozšíření měšťanských škol umožňoval zákon č. 233/1935 Sb. o újezdních měšťanských školách, jehož cílem bylo, aby se všem dětem dostalo příležitosti vzdělá vat se na této škole. Tohoto cíle se v českých zemích téměř již dosáhlo. Stanoviti zákonně podrobněji podmínky pro zřizování škol středních a jejich obvodů nebylo by účelné, poněvadž se komunikační poměry rychle mění a poněvadž se síť těchto škol může budovati jen postupně.

Podle dosavadních předpisů činil nejvyšší počet žáků ve třídě měšťanských škol 60, ale definitivní třídu nebylo možno zrušiti, měla-li alespoň 45 žáků.

Viz poznámku k § 26.

Na střední škole se učební látka opírá už o systematicky utříděné poznatky, takže k vzdělávacím oborům se připojují i nauky.

Ruskému jazyku se bude vyučovat ve všech třídách střední školy; vyučování dalšímu živému jazyku umožňuje ustanovení § 70, odst. 2.

Žáci se seznámí s pracovním prostředím tělesně pracujících. Tím se vytvoří nejlepší podklad pro vznik budoucího pouta důvěry mezi pracujícími rukou a duchem a potlačí případné sklony k povýšenosti a kastovnictví. Dále se tím žákům poslední třídy usnadní rozhodování o budoucím povolání.