Co poškodilo naše zemědělství v zahraničním obchodě? Při dovozu to bylo především pozdní rozhodnutí vlády - teprve 15. října 1947 - o dovozu bramborů a tím poškození možnosti nákupu. Holandsko zastavilo prodej 6. října a Dánsko 1. října. Při vývozu to bylo politické ovlivňování vývozu tím, že jsou opomíjeny země, jež jsou pro zemědělce do budoucnosti zárukou nejlepšího odbytu. Za druhé ze stranicko-politických důvodů byly zveřejňovány záležitosti mezinárodního obchodu, jež si každý stát chrání jako důvěrné obchodní údaje, na příklad rozsah dodávek do jednotlivých zemí, dosažené přetržky pro stát a otázky poskytovaných produktů. Za třetí je to odčerpávání přebytků z vývozu k jiným účelům než k podpoře bramborářství a obstarávání zařízení nutných pro další vývoz. Za čtvrté neukázněný postoj zástupců ze Slovenska, který velmi škodlivě působil zejména v zemích, s nimiž jsme v poslední době uzavírali smlouvy.

Předposlední věc, o které se chci zmínit, je otázka venkovské ženy a péče o ni v našem zemědělství. I když nutno objektivně konstatovat, že se zde mnohé velmi rychle dohání, nemá ještě dnes venkovská žena tu péči, které zasluhuje. Lituji hluboce, že na př. i v tisku našich politických stran je zlehčována tak vážná otázka, jako je zřizování družstevních prádelen. Budou a musí být, i kdyby byly jakkoliv zlehčovány. Vyslovujeme se pro jejich organisování ve větších centrech a právě družstevní formou. Reklamujeme také zvýšenou péči o zdraví venkovské ženy.

Přídělům potřebných mechanisačních zařízení pro venkovskou domácnost budiž dávána přednost a vůbec přídělům těchto zařízení pro pracující ženy by měla být dána přednost, ať pracují kdekoliv. 868.000 zemědělských pracujících žen v českých zemích je také nedostatečně zásobeno textilem. Bavlněné silné punčochy, flanel, modré pracovní prádlo, šatovky, vojenské plátno khaki, gumové holinky, to všechno by mělo být soustředěno tam, kde toho nejvíce potřebujeme.

Ještě několika slovy bych se chtěl dotknout otázek, které přímo souvisí s naším pěstitelstvím. Musíme se jinak dívat na některé otázky pěstování semen našich hospodářských plodin. Od převratu se situace pěstování některých semen tak zhoršovala, že zajištění pěstování významných hospodářských plodin se stává rozhodujícím problémem. Jde zejména o semeno cukrovky, krmné řepy, lnu a osiva krmných luštěnin. Špatnou cenovou politikou a pozdě stanovenými cenami se stáváme ze země, která tyto plodiny vždycky vyvážela, zemí, která je musí draze dovážet a někdy ve zhoršených jakostech.

V r. 1937 se ještě vyvezlo 8.000 q semene cukrovky. V r. 1938 bylo jenom v Čechách vykázáno uznaného semene cukrovky 42.000 q a v r. 1941 bylo ho pěstováno 51.000 q, kdežto v r. 1946 pouhých 18.300 q. Při loňské produkci semene bylo nutno k zajištění plánovaného osevu cukrovky uhraditi schodek 8.800 q dovozem zahraničního semene, aby tak byla zajištěna celková spotřeba 40.000 q.

Letošního roku můžeme počítati se situaci obdobnou. Pro celkovou situaci je však důležitá ještě řada jiných okolností. Je to jednak vlastní cena semene, která neodpovídá režii v posledních letech stoupající, především zvýšení ceny cukrovky, zatím co cena semene zůstala na původní výši. V neposlední míře je to také nejistota v parcelaci některých zemědělských podniků, kterou je třeba rychle provést a pěstování těchto semen převést na podniky třebas menší, které se smluvně zaváží. Pro stoupající nejistotu a režii a nejistotu v zajištění potřebného počtu pracovních sil upouští se postupně od této výroby, která nás vždycky ve světě proslavila. Určité rozpaky při dovozu nasvědčují tomu, že tu není jen obava o ceny, ale že je tu také obava, zdali dovezené zboží bude dost kvalitní.

U ostatních druhů, jichž je nepatrný nedostatek, jako osiva krmných luštěnin, nelze počítati se zlepšením produkce ani při úpravě ceny, neboť pěstitelé, pokud nemají zajištěny vhodné protidodávky krmiv, nebudou namnožené osivo odváděti. Číselné údaje o těchto plodinách nelze uváděti, neboť jak produkci, tak i potřebu lze jen odhadovati, protože není úředně a spolehlivě zjistitelná. Je nutno této otázce věnovati zvýšenou pozornost, smluvním pěstováním a úpravou cen postaviti naše pěstování semen na zdravou základnu. Chci upozornit, že sám znám případy, jak prestižní důvody jsou někdy na závadu kvalitě výrobků. Stačí, když končím zjištěním, že pěstování a šlechtění našich semen a sádě je opravdu "úzkým místem" naší zemědělské politiky. Stojí nás to ztrátu devis i poctivého jména československého pěstitele.

Těchto několik připomínek jsem chtěl říci k naší zemědělské politice ve snaze, aby k nim bylo skutečně přihlédnuto, protože se nelze dále s klidem dívat, je-li určitá desorganisace právě v otázkách, jež jsou pro naši zemědělskou výrobu zásadní. Docházíme k tomu, že v různých odvětvích, v nichž jsme vždycky spoléhali na sebe, musíme pomalu spoléhat na cizí.

Za klub sociálně demokratických poslanců prohlašuji, že budeme pro rozpočet ministerstva zemědělství hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. inž. dr. Ješ. Uděluji mu slovo.

Posl. inž. dr. Ješ: Paní a pánové!

1. kapitola státního rozpočtu se těší té výhodné situaci, že její příjmová stránka vysoko převyšuje stránku výdajovou a že tvoří stěžejní součást příjmů státního rozpočtu. Dovolte mi, abych se zejména touto příjmovou stránkou obíral, poněvadž když porovnáváme celkový obraz našeho rozpočtu s rozpočtem minulým a správně rozřadíme položky podle stejného schematu v obou rozpočtech, shledáme, že státní výdaje preliminované pro budoucí rok se proti roku letošnímu nesnižují, nýbrž zvyšují. Jestliže tedy formálně docházíme ke schodku 10 miliard proti loňským 25 miliardám, musíme především korigovat toto číslo o 6 ¹/₂ miliardy, které jsou v rozpočtu státních podniků ponechávány na úvěrový trh, a za druhé si musíme uvědomit, že celé toto snížení, které jsme takto obdrželi - o 8,3 miliardy - je vyvažováno jedině a pouze zvýšeným výnosem daňovým, který kryje nejenom tuto diferenci ve schodcích, ale také více než 3,5 miliardy příjmů, které loňský rozpočet mohl inkasovat z výtěžku akce UNRRA.

Celkem tedy těchto 12 miliard je kryto zvýšením prelimináře výnosu veřejných daní a dávek o 11.766 milionů.

Pan ministr financí ve svém exposé správně uvádí, že pokud se týče příjmové stránky rozpočtu, jsme už na krajní mezi. Celkové daňové zatížení našich poplatníků - jak jsem si dovolil již dovodit v rozpočtovém výboru - dosahuje takového stupně, že když uvážíme také příslušnou kvotu z výnosu tabákové režie, která není ničím jiným než nepřímou daní, docházíme k tomu, že úhrnné daňové zatížení činí téměř 53 miliard, takže na jednu rodinu připadá průměr 15.000 Kčs ročně daňového zatížení.

Když však srovnáme jenom pouhý výnos daní a dávek s poměry předválečnými - k čemuž příslušná čísla také najdeme v exposé p. ministra financí - shledáváme, že v r. 1937 připadalo na jednoho obyvatele 850 Kč daní, kdežto v r. 1948 3.643 Kčs, t. j. téměř 4 a půl krát více.

Pan ministr financí z tohoto zvýšení podílu daní, připadajícího na hlavu obyvatele, vyvozuje ovšem podivuhodný důsledek, uváděje, že se domnívá, že vzrůst tohoto dávkového podílu v celku není nijak tíživější, poněvadž prý hospodářská kapacita nám zůstala, ačkoliv počet našich obyvatel se podstatně zmenšil.

Myslím, že tento názor je třeba velmi radikálně korigovat. Především není pravda, že nám zůstala celá hospodářská kapacita taková, jakou jsme měli v dobách předválečných. Nejenom zmenšením území o Podkarpatskou Rus, ale také válečnými škodami a likvidací množství podniků, zejména drobných, poněvadž nemůžeme při zmenšeném počtu obyvatelstva tolik podniků unést, se zmenšila faktická hospodářská kapacita.

Ale nad to ještě, že kapacita sama o sobě není zdrojem daňového výnosu. Tím může být pouze produktivita a spotřeba. Poněvadž pak naše produkce, byť kvantitativně již dostupovala značné výše, svou kvalitou daleko nedosahuje hodnot dřívějších, a poněvadž naše spotřeba není dosud zdaleka taková, jakou jsme mohli uvažovat v dobách předválečných, jistě nelze říci, že bychom zatěžovali stejný substrát tímto daňovým břemenem. Jestliže daňové břemeno je relativně o 50 % větší než v dobách dřívějších, musíme uznat, že je to břemeno neúnosné.

Poukázal jsem již v rozpočtovém výboru na to, jak drasticky se projevila neúnosná progresivita důchodové daně, která při zvýšení hladiny hospodářských čísel na trojnásobek znamenala vlastně několikanásobné zvýšení podílu daňového, poněvadž nominální ciferně stejný důchod dnes musí býti zvýšen na trojnásobek, aby vyjádřil stejnou reální životní úroveň. Ale tím se dostává do sazeb progresivně zvýšených a tím podléhá značně vyššímu daňovému břemeni. Ukázalo se to velmi drasticky v tom, že nebylo možno této dani důchodové trvale podrobovat výnosy pracovní, výnosy námezdných pracovníku, a proto jsme zavedli novou daň ze mzdy, která podstatně ulevila již nesnesitelné břemeno. Ale jestliže tedy po této stránce část obyvatelstva skutečně už doznala úlevy v daňovém břemeni, nedostalo se spravedlivého ekvivalentu dosud jiným vrstvám, zejména soukromým podnikatelům, zemědělcům a živnostníkům. Kromě daně důchodové, která svými vysokými sazbami zatěžuje tyto vrstvy dosud, zůstává i daň výdělková, jejiž konstrukce pochází z dob před dvaceti lety, z roku 1927, kde sazby její jsou odstupňovány na základě ročních výnosů Kčs 30.000, resp. 140.000, což jsou cifry přiměřené snad době před dvaceti lety, ale které dnes musí být valorisovány, aby správně vyjádřily různé stupně výdělků. Ale nadto byly sazby této daně úplně znehodnoceny a uvedeny v chaos systémem přirážek, při čemž především přirážky t. zv. samosprávné už dávno přestaly býti přirážkami, to jest nějakým malým přídavkem k sazbě daňové, ale daleko ji převyšují, činíce dnes 800 %, to jest osminásobek vlastní daně. Krom toho zůstávají nám však zachovány přirážky, zavedené jako nouzové řešení v době válečné podle § 57, odst. 9, které prostě k výdělkům od 500 do 100 tisíc Kčs přirážejí dalších 150 %, od 100.000 do 500.000 Kčs 200 % a k vyšším ještě 230 %. Tedy tímto systémem nalepovaných přirážek se znehodnocuje jakákoliv systematika daně výdělkové, která dosahuje prakticky sazeb od 27 % při menších výnosech až do 45 % při výnosech vyšších. Připomínám k tomu, že živnostník nebo soukromý podnikatel je zatížen kromě daně výdělkové i daní důchodovou, která při důchodu 500.000 Kčs dosahuje 20 % a stoupá až do 60 %, čili vidíme, že jeho daňové zatížení je nesnesitelné, tím spíše, že doléhají na něho také povinnosti placení podílu ze zisku závodní radě, placení rodinných příspěvků, placení příspěvků intervenčnímu fondu, nehledě k tomu, že je zatěžován mnohými úkoly pracovními a administrativními, které koná ve prospěch veřejné správy a které mu nejsou nijak honorovány. (Předsednictví převzal místopředseda Hladký.)

Výsledky vypadají tak, že na příklad ženatý živnostník s jedním dítětem, který má bilanční nominální zisk Kčs 50.000, zaplatí na těchto daních a podílech úhrnem 14.330 Kčs, takže mu zbude pouze necelých 36.000 Kčs faktického čistého příjmu, naproti tomu zaměstnanec s nominálním důchodem 50.000 Kčs zaplatí na dani ze mzdy pouze 1.900 Kčs, tedy mnohonásobně méně, takže tento živnostník s 50.000 Kčs nominálního příjmu je zatížen tak, jako zaměstnanec s příjmem 92.400 Kčs, tedy téměř dvojnásobně vysokým. Tím tíživěji nese pak tento živnostník poukazy na své vysoké zisky, když tyto zisky jsou skutečně nominální a zůstává mu daleko méně nežli stejně honorovanému zaměstnanci. I když vezmeme příklad z vyšších sazeb při nominálním zisku 120.000 Kčs, odvede z něho živnostník nebo podnikatel 50.000 Kčs a zbude mu 70.000 Kčs, kdežto zaměstnanec odvede pouze 27.000 Kčs, což je pouze 55 % z 50.000.

Vidíme zde tedy velké nesrovnalosti, které bijí do očí, když porovnáváme stav tento se stavem předválečným, kdy z výdělku 100.000 Kčs činily daně pouze 23 %, kdežto dnes dosahují při výdělku trojnásobně valorisovaném 70 % z celkové částky. Z toho vzniká pochopitelně nespokojenost mezi soukromými podnikateli a živnostníky, kteří v tom vidí záměrnou snahu potlačovat a zatěžovat soukromé podnikání, ačkoliv všechny vládní projevy a všechny programy zdůrazňují jeho rovnoprávnost s jakoukoliv jinou hospodářskou činností.

Lituji, že pan ministr Dolanský sám podléhá takovým tendencím, když na příklad ve svém exposé, mluvě o stavebnictví, obviňuje je přímo z neplnění dvouletky a odůvodňuje to tím, že 90 % tohoto oboru je v rukou soukromých, při čemž prý tento obor nemá na mysli plnění a službu plánu, ale sleduje systém výdělkový a ziskový. Pronést tato slova v exposé o tomto sektoru, který je podle vládního programu a podle programu Gottwaldovy vlády stejně chráněn jako podnikání jiná, to nejsou slova, která by měl pronášet ministr této vlády.

Dalším neúměrným zatížením je daň z obratu. Pan ministr ve svém exposé si libuje, že se výnos daně z obratu podstatně zvýšil, a říká, že tady je vidět, jak dřívější úprava daňová, která operovala paušály daně z obratu, byla po stránce výnosové pro státní správu nevýhodná. Zde mi dovolte, abych k tomu něco podotkl.

Pan ministr, zdá se, vůbec si nevšiml resoluce rozpočtového výboru, která byla usnesena při schvalování zákona o dani z obratu a kterou se vláda vyzývá, aby co nejdříve zavedla opět paušalování daně z obratu na základě § 19 onoho zákona. Neboť pamatujete se jistě, paní a pánové, že tehdy jsme uznali zrušení paušálu daně z obratu jako provisorium, odůvodněné tím, že finanční správa tvrdila, že není s to ihned tyto paušály propočítat, a pojednou vidíme, jak z této t. zv. technické nutnosti se stává princip, který vůbec hodlá, jak se zdá, opustit paušalování daně z obratu, odůvodňuje to čistě fiskálním hlediskem, že to více vynáší. To je ovšem pochopitelné, poněvadž při stále se vyvíjejícím hospodářství a při stupňované dělbě práce se pochopitelně tyto produkty stávají předmětem výroby a obhospodařování v různých stupních hospodářského života a čím dokonaleji je diferencována distribuce a výroba, tím více stoupají jednotlivé obraty, ale to neznamená, že by bylo možno z toho tak lehce aplikovat na každý z těchto obratů stejnou a tak neúměrnou sazbu. Tím se stává, že cenová hladina stoupá. Tedy zde právě toto krátkozraké fiskální hledisko, které hledí jenom na výnos a které si neuvědomuje hospodářské důsledky, má za následek, že stěží držíme úroveň cenové hladiny a že nám tato hladina přes všechny snahy a zásahy stále stoupá.

Paní a pánové, tyto obtíže a nesnáze pochopitelně zatěžují nejvíce malé, drobné lidi. Dostávám množství dopisů od malých živnostníků, kteří již klesají pod daňovým břemenem. Dovolte mi, abych citoval několik řádek z takového dopisu soustružníka, který má roční obrat 400-500 tisíc Kčs a jehož bilanční zisk činí 49.000 Kčs. V malém závodě není zisku v pravém slova smyslu, zde je mzda dělníka a právě tak i mzda zaměstnavatele-řemeslníka, a ta není celkem o nic větší než mzda dělníkova. Každý malý zaměstnavatel-řemeslník je především předním dělníkem, který vykonává tytéž řemeslnické práce v dílně a vykonává je ze všech nejvíc. Navíc má administrativní písemné práce, které dělá po večerech, v noci a ve svátek i v neděli. V této řemeslnické výrobě je zapřažena celá rodina, je-li třeba. Používá se celého domu zaměstnavatele-řemeslníka na úkor slušného bydlení celé rodiny. V této výrobě jsou užívány a uloženy ve strojích celoživotní úspory rodiny řemeslníkovy. Tento prostý muž navrhuje: "Prosím a navrhuji, aby práci moji a mé rodiny bylo možno ohodnotit částkou odčitatelnou při výpočtu čistého podnikatelského zisku." A myslím, že má plnou pravdu a že je to spravedlivý požadavek, aby totiž pracovní výkon živnostníkův a podnikatelův byl v hodnotě, přiměřené jeho kvalitě, zdaňován stejným systémem a stejnou výší jako výkon zaměstnancův, aby nebyl považován za zisk v tom smyslu pejorativním, který se tomuto slovu přikládá, nýbrž za zaslouženou a spravedlivou odměnu za poctivou práci. Tím spíše musí být přihlédnuto také k tomu, že tyto živnosti a podniky musí také část svých příjmů vkládat do investic, jimiž je podmíněn rozvoj další naší výroby. Tyto investice, které musí podnikatel-živnostník pořizovati z nespotřebovaného zisku, zaslouží také podpory v daňové praxi.

Bývá často poukazováno na to, že tyto vrstvy soukromých podnikatelů mohou být zdaněny výše a podstatně vyššími sazbami proto, poněvadž prý stejně část svých příjmů zatajují a mají tím vlastně možnost přijít k lepším příjmům nežli zaměstnanec, kterému je každá koruna kontrolována. Myslím, že tento argument může jenom zhoršit daňovou morálku, neboť co to znamená jiného než pokyn: pomoz si, jak dovedeš, ale v těchto sazbách se musíš nějak vyznat. Nebylo by rozumnější, účelnější a mravnější snížit tyto neúnosné sazby tak, aby opravdu odpovídaly možnostem, které lze spravedlivě očekávat, a pak vyžadovat platební morálku, která se jistě musí zlepšit, když také poplatník bude vidět morální stanovisko na druhé straně? Po té stránce musíme žádat, aby naše finanční správa si zvykla informovat veřejnost, poplatníky a také sněmovnu spolehlivě a pravdivě. Měli jsme příležitost při nedávných jednáních konstatovat, že právě finanční správa udávala falešné číslice o státních příjmech a o státních výdajích. (Slyšte!), tedy věci, které, kdyby se jich dopustil poplatník ve svých příjmech a výdajích, by jistě byly se strany finanční správy stíhány. Tedy, jak se do lesa volá, tak se z lesa bude ozývat. Čím spolehlivější, opatrnější a pečlivější bude finanční správa ve svých údajích, tím také má větší morální oprávnění, aby žádala od poplatníka poctivost a úplnost v jeho údajích.

A musíme také prosit, abychom se už jednou v naší finanční správě zbavili těch stálých příštipků, flikování a nárazových opatření, která podlamují důvěru v trvalý vývoj. Je mnoho šeptandy o peněžních věcech, o daňových věcech, a těžko je lidem to vyvracet a přesvědčovat, když nikdo nedovede říci, co se chystá v nejbližší době, když nikdo nemá jasnou představu o programu, s jakým finanční správa hodlá přijít. Slyšeli jsme už před rokem velmi mnoho o daňových reformách, o zavedení daně živnostenské, daně podnikové atd., ale tyto reformy jsou dosud v neznámu a zatím se chystá, pokud je mi známo, zase jenom příštipková reforma daně výdělkové, která nic neřeší na její konstrukci, nýbrž arbitrárně procentními srážkami chce čelit oné neúnosnosti, která se prakticky projevuje v nynějších platebních rozkazech.