Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dále je přihlášen pan posl. Lesák. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Lesák: Paní předsedkyně, paní a pánové!

Byl jsem osobně před chvílí terčem dvou pánů kolegů z klubu komunistické strany Československa, kteří se na mne obrátili poznámkami ve dvou věcech, jednak ve věci vysokoškolského studentstva a mého projevu k němu, jednak ve věcech týkajících se záležitostí filmových. Pan kol. Sosnar mně vytkl, že se pokouším bagatelisovat úspěch čs. filmu Siréna, který prý dostal na biennale v Benátkách 7 mezinárodních cen. Pan kolega Sosnar se nesmírně mýlí. Jednak jsem se nikdy nepokoušel bagatelisovat tento úspěch, jednak film Siréna nikde nikdy 7 mezinárodních cen nedostal. Je rozdíl mezi jednou velkou hlavní cenou biennale v Benátkách a ostatními 6 cenami, které obdržely jiné filmové výrobky čs. filmové tvorby. Panu kol. Sosnarovi je to pravděpodobně stejné - jedna cena jako 7 cen, jen když se mu to hodí k útoku na osobu jeho odpůrce.

Pan kol. Sosnar zde tvrdil, že vytýkám špatné hospodaření ve filmovém oboru a že při tom režisér-národní socialista překročil rozpočet na výrobu jednoho filmu o 53 %. Bylo by jistě velmi zajímavé, kdyby nám pan kol. Sosnar zde pověděl, za kolik vyrábějí čs. filmy režiséři - členové komunistické strany Československa. Citovaný zde film je výrobek režiséra Čápa, který byl vyroben za 11,400.000 Kčs a který je nepochybně slabší a snad velmi slabé úrovně. Ale tento film je, myslím, vyvážen skvělým dílem režiséra Čápa Muži bez křídel, který se těší veliké pozornosti nejen v naší republice, ale i za hranicemi, především v Sovětském svazu. Bylo by zajímavé slyšet z úst pana kolegy Sosnara, kteří to byli režiséři, kteří vyrobili u nás v Československu celou řadu filmů, nikoliv za 11 a půl milionu Kčs, ale za 14, 16 až 21 mil. Kčs, na nichž se prodělalo daleko více, než se prodělá na tomto jediném výrobku národně socialistického režiséra, při čemž druhý národní socialista vyrábí čs. filmy hluboko pod průměrem 7 ¹/₂ mil. korun, vypočteným na jeden československý hraný celovečerní film, a při čemž na jeho výrobcích vydělává československé filmové podnikání velké částky.

Nechtěl bych tu široce polemisovat o otázce sokolských kin, k níž se kol. Sosnar stejně jako pan ministr informací staví a limine zamítavě. Pro nás Sokoly-nekomunisty je věc sokolských kin otázkou spravedlnosti vůči československému sokolstvu. (Potlesk.) Jestliže jsme při znárodňování filmového oboru znárodňovali majetky Němců, Maďarů, kolaborantů anebo soukromých podnikatelů-kořistníků, pak bych se chtěl zeptat kol. Sosnara, do které z těchto skupin chce zařadit Československou obec sokolskou, které jsme sebrali kina, která vznikla z dlouholeté usilovné práce, šetření a budování jednotlivých sokolských členů. Domnívám se, že vrácením sokolských kin sokolstvu ještě před XI. všesokolským sletem napravíme v tomto případě jenom křivdu, která byla na sokolstvu spáchána. (Potlesk. - Výkřiky.)

Pan posl. Homola byl tak laskav, že ve svém velkém čtenářském výkonu, který tu předvedl, věnoval obsáhlou pozornost mé osobě. Chtěl bych pana kol. Homolu upozornit velmi zdvořile jenom na skutečnost, že pravděpodobně ani Rudé právo neotiskne jeho výtku ministru školství, že se nestará o budovy pro vysoké školy, protože starat se o budovy pro jakékoliv školy resortu ministerstva školství nepřísluší. Možná, že by mu jeho vlastní straníci řekli, kdo nese hlavní vinu na příklad v Praze na tom, že vysoká škola pedagogická, vysoká škola politická a celá řada jiných škol nejsou ještě umístěny tak, jak by měly být.

K jeho tvrzení, že jsem prohlásil na schůzi Klubu akademiků, že půjdeme proti komunistům s kulomety a že už je dokonce máme - k tomuto tvrzení bych měl jednu skromnou poznámku. Není to po prvé, co jsem na půdě parlamentu vystaven kritikám tohoto druhu. Už v informačním výboru dokonce pan ministr informací prohlásil, že jsem řekl na téže schůzi, o níž mluvil pan kol. Homola, že dělníci v Československu zatínají pěsti jenom proto, aby schovali od zlodějny špinavé dlaně. Paní a pánové, je těžko někdy polemisovat s takovýmito výpady. V tomto druhém případě se domnívám, že bych asi těžko řekl něco podobného, když si uvědomím, že sám pocházím z dělnické rodiny a že bych s něčím podobným mohl vůbec před československou veřejností vystupovat. Nemohu než prohlásit zde, že jsem ani v případě prvém, ani ve druhém nic podobného neřekl a že tedy jde o výmysl, o lež docela obyčejnou, o zkroucení mých slov a vymýšlení si slov, která jsem nikdy nikde nevyslovil. (Výkřiky komunistických poslanců.) S ostatními námitkami pana kolegy Homoly, pokud se týká vysokoškolského studentstva, se vypořádám ještě v pozdějších slovech.

Při loňské rozpočtové debatě, které jsem se zúčastnil, jsem přišel s návrhem na ministra sociální péče, aby byly v ČSR zavedeny dlouhodobě bezúročné půjčky novomanželům. Pan ministr sociální péče mně dopisem z ledna letošního roku oznámil, že tento můj návrh byl přijat a že bude připravena osnova zákona, která by toto opatření v Československu uvedla. Do dnešního dne ovšem marně na tuto osnovu čekáme, i když si všichni uvědomujeme, o jaké ohromné výhody by v tomto případě šlo pro mladé lidi, vstupující dnes do manželství bez hmotných prostředků.

Loňského roku jsem upozorňoval ještě na jednu trapnou skutečnost. Naši mladí lidé, kteří uzavírají v těchto dnech sňatky, stojí ve většině případů před nejtěžším problémem, problémem bytovým, který je pro ně v současné době takřka neřešitelný. Žádal jsem ministra sociální péče, aby vydal zákon, podle kterého by určitá část nově vybudovaných bytových jednotek, ať je u nás buduje kdokoliv, byla vyhrazena přímo pro mladé lidi, kteří uzavírají sňatek, do určitého počtu fysických let. Většina těchto lidí totiž nemá potřebných přednostních práv a musila by na přidělení bytu čekat celé dlouhé generace. Jsem přesvědčen, že důvody mravní, hospodářské i populační hovoří pro toto opatření a že se snad dočkáme z ministerstva sociální péče, že s takovým návrhem na půdu československého parlamentu přijde.

Nejde tu však jenom o byty mladých novomanželů, jde tu i o bydlení našich učňů a studentů. Plánujeme v Československu leccos, ale naplánovali jsme až dosud málo učňovských a studentských domovů. Při tom bydlí v Praze v rozlehlých bytech dosud stovky německých rodin. Dnes máme tu v Praze podniky už dávno zralé na zrušení a přeměnu v učňovské domovy, ala hodinové hotely a podobné věci, máme v Praze a v celé řadě větších měst nouzové stavby a pavilony, vybudované v době protektorátu, které by bylo možno vhodnou adaptací přeměňovat na tato zařízení. Bylo by dobře, kdyby se veřejní činitelé v Československu zabývali vytvořením náměstí Budovatelů a kdyby nám naplánovali a vybudovali učňovské a studentské domovy. Bylo by to poctivější i k té mládeži, o niž se všichni bez rozdílu pokoušejí politicky i jinak soutěžit.

Chtěl bych se při této příležitosti zmínit i o další věci, která hospodářsky i jinak velmi doléhá na mladého člověka v ČSR. Když jsme obnovovali svou čs. armádu na půdě osvobozené vlasti, zkracovali jsme vojenskou presenční službu pro odvodní ročník 1922 a starší. Ministerstvo národní obrany zkrátilo vojenskou presenční službu i pro ročník 1923 o tři měsíce. Před krátkým časem narukovali na vojnu příslušníci ročníku 1924. A tu bych vás chtěl, paní a pánové, upozornit na skutečnost, na kterou se ještě pamatujeme z let nesvobody našeho národa, že právě příslušníci tohoto ročníku byli nasazováni do Rajchu, kdy takřka všichni z nich, pokud zdravotně vyhovovali, byli vytrženi ze škol a zaměstnání a posíláni na Totaleinsatz. Bylo by aktem spravedlnosti, kdyby ministerstvo národní obrany upravilo pro tento ročník 1924 délku presenční služby tak, aby se aspoň trochu přiblížila délce těch starších ročníků, jejichž příslušníci byli zařazeni do náhradní zálohy a slouží v armádě jenom 5 a někdy dokonce jen 2 měsíce. Bylo by správné, kdyby pro příslušníky ročníku 1924 byla vojenská presenční služba radikálně zkrácena. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Ale stojí tu před námi, mladými lidmi, celý problém délky vojenské presenční služby, stanovené na dvě léta. Ve všech našich středních a vysokých školách je zavedena povinně branná výchova, a to teoretická i praktická. Většina našich tělovýchovných organisací se branné výchově věnuje a v největší naší celonárodní, nadstranické, v tomto případě doopravdy nadstranické organisaci, v Sokole, je přes půl milionu mladých lidí vychováváno k brannosti. Myslím, že i celá řada hospodářských a populačních důvodů mluví zde proti dnešní délce branné povinnosti mladých mužů v Československu. Nová válečná technika, zmodernisovaná a zmechanisovaná výzbroj a výstroj, to vše umožňuje v této době uvažovat o kratší výměře délky presenční služby našich branců. Důkazem toho je i dnes na naše lavice rozdaný tisk č. 913, v němž nám ministr národní obrany armádní generál Svoboda předkládá vládní návrh, podle kterého má býti použito našich branců letos a v letech příštích i prvních ročníků branců v druhém roce vojenské služby až do jedné třetiny zákonné výměry do zemědělství, do dolů a do pracovních odvětví, kde je nedostatek sil. Domnívám se, že zmenšením počtu vojínů při zachování počtu důstojníků a poddůstojníků došli bychom při zkrácené vojenské službě k zintensivnění a prohloubení vojenského výcviku, takže by ani při kratším výcviku neutrpěla nakonec kvalita. Měli bychom slyšeti hlasy mladých mužů, sloužících v armádě, který se nese všechen v jediném tónu: Zkraťte vojenskou presenční službu.

Byli jsme po revoluci v Československé republice svědky pokusu o zpolitisování československé školy. Ministr dr. Stránský na školské půdě naší politiky dosáhl už celé řady věcí, úprav a náprav, které budou s jeho jménem spojeny na dlouhá léta. Nechtějí-li političtí odpůrci ministra školství vidět jeho kladné přínosy k budování obnoveného školství československého, potom myslím, že jedním z jeho největších výsledků je skutečnost, že nejen školství národní, ale i všechno ostatní bylo zbaveno nebezpečí jednostranného zpolitisování, že školství národní zůstalo skutečně zachováno národu. Dnes se naši středoškoláci pokoušejí, aby ze středních škol zmizelo všechno, co zneklidňuje středoškoláky ve vyučování (Výkřiky komunistických poslanců.), aby zmizelo rozeštvávání naší středoškolské mládeže z budov středních a odborných škol. Domáhají se, aby jim bylo dopřáno vytvořit v Československu odborovou organisaci středoškolskou. Je-li až dosud ve středních a odborných školách v Československu věc, která do nich nepatří, je-li tam za státní peníze vydržovaný společek, který má za úkol jenom stranicko-politickou agitaci a vnášení neklidu do studia, do vzdělávání našich mladých lidí, je-li v budovách středních škol organisace už dávno zralá, aby ze středních škol a ze škol vůbec zmizela, pak je to Svaz české mládeže. (Potlesk. - Výkřiky.)

V přítomné době ovšem pozornost československé veřejnosti obrací se ve zvýšené míře k našim vysokoškolákům, kteří ve všech universitních městech v Československé republice konali své volby do fakultních spolků. Dnes po známém již výsledku těchto voleb jsme svědky divokých bezohledných útoků proti jedincům i proti klubům akademickým. Dokonce i pan ministr informací 2. prosince t. r. ve svých hovorech k vysokoškolským studentům připojil se k řadě divokých útoků, vedených proti vysokoškolským profesorům, vysokým školám vůbec a vysokoškolákům na prvém místě. Já se nedomnívám, vycházeje z tvrzení p. kol. Homoly, že veliká většina vysokoškoláků je pokroková. Právě proto se nedomnívám, že je správné tvrdit, že to, co dají vysoké školy našemu člověku, dá mu už čtení komunistických novin, tedy Rudého práva. Tato demagogie by mohla svádět k další demagogii. Místo středních škol by nám mohla stačiti Práce, místo měšťanských škol by mohla stačit Mladá fronta a nakonec bychom se dostávali s celým naším školstvím nevím kam.

Tvrzení a vývody pana ministra informací vedly až k tomu, že Ústřední svaz čs. studentstva podal vládě republiky Československé žádost o ochranu akademických svobod. Ale i celá řada oblastních svazů vysokoškolského studentstva, většina spolků pražských, brněnských a bratislavských odesílala své resoluce, v nichž se ohrazuje proti nespravedlivému napadání našeho studentstva. Tam, kde by nebyla zaručena svoboda vědeckého bádání a vzdělání, tam, kde by se činily pokusy učinit z vysokých škol theologické fakulty jediného politického směru, tam by, paní a pánové, končila svoboda a začínal fašismus. Naši vysokoškoláci nezapomínají z dob protektorátních na chvíle, kdy se proti nim a proti jejich vysokým školám bezohledně postupovalo a kdy byly všechny ty bezhlavé útoky německých kulturträgrů, namířené na naše vysokoškoláky, inspirovány známým výrokem Jos. Goebbelse: "Odjišťuji revolver, když slyším slovo kultura." Mám dojem, že by měly být tyto výroky a tyto smutné zkušenosti, které jsme v minulosti učinili, výstrahou nám všem, abychom nikdo z nás nebyli ochotní připustiti jakýkoliv zásah do akademických svobod akademických občanů československých. Dopřejme, přátelé, našim vysokým školám a vysokoškolákům zvláště klidu ke studiu, dopřejme jim klidu k jejich odborové práci a nevnášejme více politiky, než si jí sami vysokoškoláci do svého vysokoškolského studia vnesli.

Je chyba, dělat z otázky cizinců a jejich studia na našich školách otázku slovanskou. Žádný ze studentských funkcionářů z řad národních socialistů nevylučoval naše hosty Slovany z fakultních spolků. Nikdo našim hostům Slovanům nebránil, aby si založili své vlastní spolky, aby z nich vysílali delegáty do ústředních organisací studentských. (Hlas: Označené legitimace!) Ano, ty označené legitimace. Kdybych studoval v cizině a kdyby mně někdo nešikovně označil mou cizí příslušnost nějakým grafem anebo šikovněji, jako to na některých fakultách naši chlapci dělali označením národnosti slovem Bulhar anebo pod., tak by to pro mne neznamenalo národnostní diskriminaci, poněvadž k označení Čechoslovák, byť by mne tak označili kdekoliv, bych se uměl přihlásiti hrdě a čestně a vždycky. (Potlesk.)

Argumentovat u nás v Československu tím, že bráníme našim hostům ze slovanských národností v hlasování v československých spolcích a že my toto právo jinde v cizině máme, je poněkud pochybené. Náš stav v našich fakultních spolcích je totiž podstatně jiný, nežli ve fakultních spolcích u jiných národů. U nás vedle charakteru čistě studentsky odborového vzal na sebe i charakter vnitrostranicko-politický a je těžko, aby, jsme-li u tohoto charakteru . . . (Výkřiky.) Dnes národně socialistický, pane kolego, po revoluci komunistický. Největší provinění našich vysokoškoláků je, že z vašeho požadavku 51 % - a je to troufalost od těch kluků, když vy si to nalinkujete a oni vám je nedají - vám dali sice také procenta, v nichž je pětka i jednička, ale v obráceném poměru, a to jim nemůžete zapomenout, to je celý zločin, který spáchali českoslovenští vysokoškoláci.

Paní a pánové, stejnou demagogií, kterou se pokoušíte napraviti své hubené výsledky ve volbách do fakultních spolků, je vaše tvrzení, že poměr SVS k ROH je ve skutečnosti poměrem studentstva k dělnictvu. Chtěl bych, paní a pánové, upozornit na jednu prostou skutečnost, že převážná část naší vysokoškolské mládeže pochází právě z rodin nejdrobnějších, z rodin dělnických a z drobných rodin zemědělských. Proč bychom v těchto lidech měli hledat nepřátele dnešního lidově demokratického režimu? Naši chlapci se brání kolektivnímu členství, které by rádi nahradili členstvím přímým. Naši chlapci se dožadují nejdemokratičtější zásady, která má být prosazena v Revolučním odborovém hnutí - poměrného zastoupení volenými delegáty a ne dosazenými jedinci. Sám předseda Revolučního odborového hnutí Antonín Zápotocký na schůzce s vysokoškoláky prohlásil, že organisační forma nemůže být fetišem, o který by se rozbila spolupráce studentů s Revolučním odborovým hnutím. Těmto chlapcům nejde o zásadu, těm jde o formu a o nic víc.

Věřím, že naši dělníci - ať soudruzi či bratři - nedají se zlákat výzvami, byť je vyzýval kdokoli, aby šli drtit reakční vysokoškoláky; že tito naši dobří dělníci nezapomenou na to, že v roce 1939 to byli právě čeští vysokoškoláci, kteří společně s dělníky, společně s celým národem a dokonce před celým národem se dokázali jako prví postavit otevřeně a nebojácně proti Germánstvu. Věřím, že českoslovenští dělníci nezapomenou, že to byl československý student, který v roce 1939 dovedl jednat takovým způsobem, že našemu národu a celému lidstvu nechal jako slavný odkaz své revolučnosti 17. listopad 1939.

Československý resp. český student býval vždycky v minulosti, v dobách klidných i neklidných avantgardou našeho národa. Věřím, že československý student i svými volbami do fakultních spolků, i tou skutečností, že dovedl velikou a převážnou část svých hlasů odevzdat skutečnému hnutí pokrokovému, svým přiznáním se k národnímu socialismu ukazuje i do budoucna cestu našemu národu. (Potlesk. - Hlas: Nic než národ!)

Podpredseda Komzala: Ďalším prihláseným rečníkom je pi posl. Hodinová-Spurná. Udeľujem jej slovo.

Posl. Hodinová-Spurná: Paní a pánové!

Hlavní naši snahou v sociální politice od počátku tohoto období, po revoluci, je a bude i pro budoucnost péče o pracujícího člověka. Víme, že je to právě on, kdo vytváří všechny hodnoty i bohatství, a proto je také nutno, abychom se vynasnažili zajistit mu podmínky k zdárné práci a šťastnému životu nejen pro něj, ale také pro jeho rodinu. Pracující člověk se za to potom přičiňuje, aby se zvyšovala a zlepšovala výroba, jak to ukazují výsledky prvního roku dvouletky.

Dalším takovým měřítkem pro naši novou sociální politiku je otázka zvyšování životní úrovně celého národa. Výsledky této sociální politiky se velmi zřejmě projevují právě ve stoupání životní úrovně a do nedávné doby i stoupání blahobytu národa. Myslím, že proto neškodí, když čas od času si srovnáme a zvážíme tyto výsledky a úsilí, kterým bylo vedeno ministerstvo sociální péče ve své práci, a srovnáme-li je také zároveň s úsilím, které bylo vyvinuto po stránce zdravotnické, jemuž stojí v čele ministerstvo zdravotnictví.

Které jsou nejdůležitější úspěchy sociální politiky, vedené, ministerstvem sociální péče? Sám pan ministr ve svém exposé v soc.-politickém výboru již několikrát taková srovnání udělal.

Stojí jistě za to, abych se o tom zmínila hlavně s hlediska úspěchů pro pracující ženy. Na příklad hned v prvním roce 1945 za ministra dr. Šoltésze byl uskutečněn jeden z dávných požadavků dělnického hnutí, za nějž dělnictvo vedlo dlouhá léta neúprosný boj. Je to zrovnoprávnění žen s muži v otázce mzdové. Již v roce 1945 byly u nás ženy v pracovním poměru zrovnoprávněny s muži. Byla uvedena v život zásada: za stejnou práci stejnou mzdu.