Dále uvedu k ilustraci několik případů vadně zastaveného řízení proti kolaborantům u veřejného žalobce mimořádného lidového soudu v Hradci Králové. Karel Čáslavský, krajský tajemník Národní obce fašistické, který se šel jako prý představiti na policejní ředitelství a Oberlandrat, první oslavoval vyvěšenými prapory pád Dunkerque do rukou Němců. Byl totiž funkcionářem Národní obce fašistické a dopustil se tudíž zločinu podle § 3 retribučního dekretu. Dr Josef Šrůtek, lékař pracovního úřadu, který posílal lidi na práci do říše, i když byli nemocní: v jeho spisech se nalézá udání, vlastnoručně podepsané a poslané na gestapo. Osoba, kterou udal, byla poslána do kárného tábora. Toto řízení bylo zastaveno dr Urbanem z nepochopitelných důvodů. Josef Neuman, profesor, vedoucí veřejné osvětové služby v době okupace, pisatel protiruských článků, člen Ligy proti bolševismu a propagátor nacismu: řízení z neznámých důvodů zastaveno. (Výkřiky.) Josef Rufr, továrník, Němec, propagátor nacismu: řízení zastaveno dr Urbanem z neznámých důvodů. Josef Voženílek, velkostatkář a majitel mlýna, krajský předseda Svazu rolníků a zemědělců za okupace, mluvil na veřejných projevech propagujících nacismus. Ještě 5. května 1945 pomohl k útěku jednomu Němci do Německa. Tento případ vystřídal celkem čtyři referenty, a to dr Jutnara, dr Píseckého a dr Kremla, kteří postupně spis zpracovávali a vesměs se dohodli, že zažalují dotčeného podle § 3 retribučního dekretu. Nakonec však záhadným způsobem byl spis opět přidělen p. dr Urbanovi, který řízení se souhlasem ministerstva spravedlnosti zastavil. (Výkřiky.) Na těchto případech je nejlépe vidět, jakými cestami se ubírala naše retribuce. Podotýkám, že o všech případech zpracovaných veřejnými žalobci dostávalo ministerstvo spravedlnosti zprávu - já sám jsem je posílal - a že všechny důležitější případy mohly býti zastaveny jen se souhlasem ministerstva spravedlnosti.

Vedle těchto případů je u téhož státního zastupitelství velmi mnoho případů, které byly velmi důmyslně protahovány jen proto, že se vyčkávalo skončení retribuce a tím měli býti kolaboranti zachráněni, jako na příklad p. dr Herzog, o kterém jsem již mluvil. Jsou to případy dr Viléma Dvořáka, Václava Černíka, inž. Alexandra Petráčka a dalších, vesměs továrníků nebo velkostatkářů. U mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti stál jako obžalovaný Karel Mertl, továrník z Kroměříže, dvakrát. Dvakrát byl tento obžalovaný osvobozen. Některé poměry u lidových soudů budou vylíčením tohoto případu osvětleny. Jako obžalovaný stál před soudem a dvakrát byl vynesen osvobozující rozsudek. Karel Mertl se narodil ve Vídni a jako poddůstojník rakousko-uherské armády byl několikráte vyznamenán za statečnost. Ještě za světové války neovládal češtinu. Deník na frontě si vedl německy a teprve po převratu se pozvolna učil česky. V roce 1934 koupil v Kroměříži tovární objekt a založil firmu Karel Mertl, továrna na zámky a dřevoobráběcí nástroje. Vedoucí síly v podniku (Hlas: Někteří tady sedí a neumějí ještě posud česky!)... Paní kolegyně, já myslím, že je slušností neskákat druhému do pusy. Za chvílí budete tady mluvit, máte možnost!

Vedoucí síly v podniku hledal německými inseráty v německých novinách a na vedoucích místech zaměstnával tyto Němce: inž. Hoffmana, inž. Kellera, Kurta Demela, vedoucí provozu a provozní inženýry, a Karla Stahla, vedoucího účtárny. V roce 1938 poslal svého syna Eugena do německé školy Städtische technische Lehranstalt Bodenbach. Za mobilisace v roce 1938 prohlásil vůči svému dělníkovi: "Kdo si mobilisaci udělal, ať vám ji zaplatí, ať vám to zaplatí Beneš", a odmítl zaplatit mobilisovaným dělníkům mzdu, jak byl podle zákona povinen. Dne 2. září 1939 nabízí dopisem An die Wirtschaftsabteilung beim Oberlandrat in Kremsier svoji továrnu pro německou Wehrmacht. Text dopisu v překladu zní: "Dovoluji si Vám tímto dáti k disposici svoji dnešní továrnu na zámky a nástroje se 140 zaměstnanci k výrobě nástrojů a rekvisit pro německou Wehrmacht. Můj podnik je moderně zařízen, osazenstvo dobře zapracováno, k použití jsou tyto stroje a zařízení - a teď je jmenuje; mám sklad asi 100 q oceli a také jiný materiál potřebný k takové výrobě. Z toho důvodu mohl bych ihned započíti s výrobou nových předmětů. České armádě dodával jsem nástroje, jako vrtáky, dláta, pořízy atd. Zvláště dobře jsem zařízen k seriové výrobě výkovků do váhy 1 kg, jako i lisovaných seriových výrobků všeho druhu zpracovaných i nezpracovaných. Jako zkušený odborník jsem obeznámen z nejrůznějšími výrobními metodami a se svým osazenstvem skutečně velmi schopný k přizpůsobení. Prosím, abyste moji žádost podali dále."

A tak se stalo, že za dobu okupace p. Mertl vyobchodoval s Němci 46 mil. obratu. Českým dělníkům vyhrožoval, Karlu Hermanu Frankovi vypracoval iniciativní návrhy, jak zvyšovat válečnou výrobu a organisovat nouzovou službu. V korespondenci užíval jen německého pozdravu. Rozšiřuje nacistickou literaturu, vyrábí nacistické odznaky zeleného hákového kříže a nasazuje české rebelanty do práce v říši. Tato skutková podstata byla doložena písemným materiálem a svědky. Přes to nebyl obžalovaný odsouzen ani po prvé, ani po druhé, když veřejný žalobce po prvém osvobozujícím rozsudku podal druhou žalobu. Předseda senátu Mahovský vedl řízení tak, že bylo na první pohled zřejmé, že obžalovaný musí být osvobozen. Svědky usvědčující obžalovaného kolaboranta zesměšňoval a ze spisů zdůrazňoval a citoval jen to, co zdánlivě mělo vliv ve prospěch obžalovaného. Toto rozhodnutí vzbudilo velký odpor nejen v továrně, ale také v širokém okolí. Široká veřejnost byla a je dnes přesvědčena o vině obžalovaného, na němž nemůže změniti nic okolnost, že obžalovaný byl dvakrát souzen a osvobozen.

Tyto případy jsou i dokladem k tomu, co jsem již uvedl dříve, totiž že justice a hlavně někteří veřejní žalobci a justiční správa měřili jinak chudým a jinak bohatým. A jak se chovala justiční správa k těm veřejným zaměstnancům soudním, kteří v duchu lidové demokracie opravdu prováděli retribuci a byli neoblomní? Markantní případ je opět u krajského soudu v Hradci Králové, kde dokonce veřejný žalobce na zákrok kolaborantů dostal zákaz vykonávati svoji funkci. Jde o dr Píseckého a zákaz intervenovati při přelíčení u lidového soudu dosud trvá. U téhož soudu byl dr Reil na zákrok kolaborantů zbaven úřadu vyšetřujícího soudce a přeložen k okresnímu soudu.

Je samozřejmé, že takovéto zacházení se soudci z povolání - kteří opravdu stojí za lidovou demokracií a nejenom podle litery, ale i podle ducha uplatňují zákony, které jsme si po osvobození dali - roztrpčuje a znechucuje tyto soudce a pobuřuje náš lid. Pan ministr spravedlnosti se nesmí divit, že prostý občan spatřuje v takovémto jednání útok na lidovou demokracii a právní řád vůbec a je ochoten tvrditi, že v ministerstvu spravedlnosti nedošlo vůbec k žádné změně proti roku 1938.

V souvislosti s těmito otázkami, dotýkajícími se retribuce, pokládám za svoji povinnost, zmíniti se i o výkonu trestu na odsouzených před mimořádnými lidovými soudy. Trváme na tom, aby při výkonu trestu bylo postupováno podle zákona, a jsme daleci toho, abychom se dožadovali snad nějakého protizákonného anebo nehumánního zacházení s vězni. Retribuční zákon vychází ze zásady, že i trest, resp. jeho výkon, musí byt opravdu trestem a nikoli dokonce úlevou odsouzeného. Retribuční soudnictví postihlo politické provinilce a to jest míti při výkonu trestu neustále na zřeteli. Výkon trestu podléhá ministru spravedlnosti a on za něj ručí. Nemůžeme souhlasit s tím, aby výkon trestu byl prováděn tak, že odsouzenci nejsou isolování od ostatního občanstva, že se jim dává možnost k útěku, dokonce i k páchání trestných činů. Další doklady o těchto věcech můžeme panu ministru spravedlnosti předložiti. Byl mu již jednou adresován otevřený list k výkonu trestu na Rudolfu Beranovi a Janu Syrovém. Z důvodů státní bezpečnosti nemůžeme souhlasit s tím, aby těmto lidem byla poskytována možnost útěku. Nesmíme přece zavírati oči před tím, že naše i zahraniční reakce je schopna útěk takovýchto zločinců připravit a usnadnit, čímž by našemu státu mohly vzniknouti velké škody. Zapomnělo snad ministerstvo spravedlnosti na případ Krebse a Junga? Či snad se domnívá, že Ďurčanský a Prchala zahálejí? Trváme proto na tom, aby k výkonu trestu... (Výkřiky.) Zatím to vypadá tak, že tito pánové podle své vůle mohou jít, kam chtějí. (Výkřiky.) Tak se nejednalo s Harusem a s komunisty před válkou, paní a pánové, oni neměli takové fešácké kriminály, jako jsou teď. Vědělo se, že nebudou moci uprchnout a že z kriminálu nebudou moci dirigovat nějakou protistátní činnost na území našeho státu.

S ohledem na uvedené skutečnosti a s ohledem na exposé pana ministra spravedlnosti bych si jenom přál, aby ministerstvo spravedlnosti věnovalo více pozornosti tomu, co se děje u jednotlivých soudů, ale hlavně bych prosil pana ministra spravedlnosti, aby nebral za bernou minci jenom rady a zprávy těch pánů z ministerstva spravedlnosti, kteří byli proti lidové demokracii, nýbrž aby rovněž naslouchal zprávám hlavně mladých soudců a státních zástupců, kteří se osvědčili v boji proti okupantům, pomohli vybojovat naši svobodu a nyní stojí pevně za lidovou demokracií. Je záhodno, aby konečně z ministerstva spravedlnosti odešli lidé, kteří věrně sloužili Rakousko-Uhersku a tak zvané protektorátní vládě (Potlesk.), a aby byli nahrazeni těmi, kdo jsou opravdu demokraty a kráčejí v lidové demokracii opravdu a upřímně s lidem k lepší budoucnosti našeho národa.

Dovolte mi, paní a pánové. abych ještě reagoval na některé vývody řečníků přede mnou.

Pan dr Rozehnal se zde zmínil o tom, že prý nebylo žádným hrdinstvím připnout si v květnu 1945 hvězdu, a v souvislosti s tím říká, že ti radikálové, kteří žádají opravdovou očistu a jdou nesmlouvavě proti kolaborantům, to dělají proto, že chtějí tyto kolaboranty vyhodit z pěkných míst. Paní a pánové, myslím, že toto je největší urážka, která v tomto shromáždění byla pronesena vůči příslušníkům komunistické strany. Komunistická strana obětovala 25.000 příslušníků na oltář vlasti, a jestliže se náš národ v loňských volbách rozhodl pro komunistickou stranu, neudělal to proto, aby vytlačil ty pány z těch míst, nýbrž proto, že se přesvědčil, že komunistická strana před válkou, za války i nyní opravdu hájí právo a zájmy pracujícího lidu. Proto tito lidé jdou s komunisty. (Potlesk.)

Jestliže zde pan dr Rozehnal provedl kritiku celého dekretu, jestliže ve skutečnosti napadá materiální ustanovení tohoto dekretu, musím jenom konstatovat, že je to napadení vší práce, kterou v tomto oboru vykonala naše vláda, že je to ve skutečnosti kritika i pana presidenta dr Edvarda Beneše a že je to kritika celého našeho odboje. Nemůžeme souhlasit s tím, že retribuční dekret je špatný tak, jak ho zde vylíčil pan dr Rozehnal. Jestliže pan dr Rozehnal tvrdí, že žádný trest nesmí být bez zákona, pak zapomněl na to, že celý civilisovaný svět, který nakonec soudil zločince v Norimberku, opustil tuto zásadu, neboť zločiny fašismu jsou tak velké, že si je žádný člověk před válkou nedovedl představit. Z toho důvodu musejí býti tito lidé souzeni, i když ty zákony tehdy neplatily. To provedl celý civilisovaný svět. (Potlesk.) Kde by, paní a pánové, bylo lidstvo, kdyby se vždy v takových dobách, v jakých dnes jsme, v dobách po tak hrozné válce civilisace proti barbarství, čekalo na to, až bude nějaký ten paragráfek udělán! Konstatuji zde jenom to, co prohlásil kol. dr Jelínek, že když se v roce 1945 jezdilo do Prahy, páni na ministerstvu spravedlnosti - i ti dnešní kritikové - nevěděli, co bude, a nedovedli nikomu poradit.

A ještě p. dr Rozehnalovi. Jestliže zde říká, že soudy nakonec vydržely ten tlak usměrněného tisku a svedené veřejnosti, rád bych znal názor pana dr Rozehnala, máme-li usměrněný tisk dnes, anebo zda jsme jej měli v roce 1938 a za první republiky, kdy nejenom Rudé právo, ale i jiné časopisy byly po případě vybíleny. Tehdy byl tisk usměrňován a byl usměrňován pány, kteří byli u vlády. Byla tehdy prováděna kritika tohoto usměrněného tisku p. dr. Rozehnalem anebo stranou lidovou? (Hlas z nár. socialistických lavic: Panem ministrem informací!) Tak, tak. Ano, dovolit, aby se u nás mohlo psát fašisticky, abychom nakonec likvidovali i tu zásadu, kterou máme v preambuli retribučního dekretu, že fašismus musí být z kořene u nás vymýcen. My komunisté nejsme ochotni dovolit, aby fašisté u nás mohli psát. (Hlas z nár. socialistických lavic: Udělejte si pořádek ve svých řadách!) Ne u nás - musili byste jmenovat. (Výkřiky nár. socialistických poslanců.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Kokeš (pokračuje): Pan dr Rozehnal snad by mi rovněž mohl říci, koho myslí tou svedenou veřejností; zřejmě příslušníky komunistické strany a lid, který dal komunistické straně loni hlasy. Tedy pane doktore Rozehnale, tato veřejnost není svedena, tato veřejnost konečně pochopila, že jsou to komunisté, kteří mluví pravdu, a jestliže byla svedena, byla svedena do roku 1938 a je sváděna lidmi, kteří ještě dneska chtějí sloužit reakci. (Potlesk.).

Pan dr Hobza zde uvádí odsun SdP-poslanců; jak to prý bylo možné? Mohu posloužit. V roce 1945 byli tito lidé zajištěni. Pak přišel výnos - a prosím, podtrhuji, byl to výnos ministerstva spravedlnosti - podle kterého bez rozhodnutí veřejného žalobce nemohl být ani jeden člověk, který byl zajištěn, odsunut. Veřejný žalobce musel dávat souhlas k odsunu, a tudíž jestliže byli odsunuti SdP-poslanci, kteří byli zajištěni, pak odpovědnost nepadá na lidové orgány, ale ve skutečnosti na ministerstvo spravedlnosti. To se mělo v roce 1945 starat... (Výkřiky posl. Uhlířové.) Pan ministr zde sedí a potvrdí vám, že v tom výnosu jasně stojí, že odsun provádějí národní výbory, ale uvolňování zajištěných osob provádí ministerstvo spravedlnosti, resp. veřejní žalobci. (Hluk.) Ale chcete-li, paní a pánové, najednou tuto věc házet komunistům na krk, prohlašuji, že jestli se někdo v tomto státě opravdu staral, aby poslanci SdP, kteří byli zajištěni, byli nakonec také souzeni, aby se nepodařilo nějakým čachrařením je odsunout, byli to komunisté a nikdo jiný. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je p. posl. Beneš. Dávám mu slovo.

Posl. V. Beneš: Paní a pánové!

Už jsem měl radost, že na mne nedojde, a ono přece došlo. Sedm hodin poslouchám řečníky pro i proti a slyším, jak se s jedné strany vyslovuje nespokojenost s mírnými odsudky a s druhé strany se ukazuje na to, k jakým krutostem u nás docházelo.

Já jsem pro to, abychom soudili spravedlivě, je-li to lidsky možné a jestli to lidsky dovedeme, protože konečně i ta spravedlnost zůstane vždycky relativním pojmem. Ale když už bych měl proti spravedlnosti hřešit - buď mírností anebo krutostí - budu hřešit vždycky lidskou mírností. (Potlesk.) Neposuzuji tento retribuční proces se stanoviska dneška, ani se stanoviska šesti posledních let. Přede mnou leží celá naše historie, historie malého národa, vysunutého daleko na západ, podrobeného přes tisíc let vytrvalým germánským útokům, a paní a pánové, strašným mravním zlomům. Nejméně šestkrát v naší historii prožívali jsme podobné časy, jaké jsme prožívali za těch šest let. Od knížete Václava svatého přes Přemysla Otakara a Václava II., přes dobu husitskou, přes boje bělohorské, dokonce i za Bacha, potom v první a nyní ve druhé světové válce přicházeli naši sousedé, Němci a Maďaři, aby nás duchovně lámali a tělesně ubíjeli. Šest strašných zlomů, které čas za časem přicházely, aby lámaly náš charakter, aby ubíjely naši duši. Není druhého evropského národa, který by byl tolik trpěl. Snad se bude někdo z vás na mne hněvat, ale budiž, vždyť má k tomu právo. Bojím se, že určitá charakterová lehkost a slabost, kterou jako národ jistě trpíme, je důsledkem těchto vytrvalých, čas za časem přicházejících duchovních zlomů. A vzpomínám, jak president Osvoboditel mluvil o tom, že je nám třeba alespoň padesáti let klidu a míru, abychom mohli zakotvit sami v sobě, abychom mohli posílit své charakterové vlastnosti a stát pevněji v přívalu těžkých náporů. A s tohoto hlediska se upřímně vyznávám ze své veliké radosti, že máme dnes společné hranice jak se Sověty, tak s Polskem. Mám totiž naději, že v tomto společenství, za něž musí být vděčen každý z nás, nám nehrozí žádný takový nový mravní zlom, jaký jsme tolikrát v dějinách prožili. Naopak už dnes můžeme počítat s budoucností, která bude po této stránce daleko laskavější a daleko jistější. Ztuží to naši morálku pro všechnu budoucnost a naše výchova bude se muset snažit, aby co nejlépe zužitkovala tyto možnosti.

Paní a pánové, musíme z této tragedie vytěžit všechno, co se pro naši budoucnost vytěžit dá. Souhlasím s panen kolegou dr Gregorem, když varoval před politickou licitaci. Nepřicházím na toto podium jako politik, přicházím sem jako český kantor a jsem šťasten, že jsem tím kantorem byl, a snad jím budu tak dlouho, dokud budu dýchat. Přicházím sem proto, poněvadž mně svědomí řeklo, že nesmíme zanedbat tento proces, že jej musíme zužitkovat tak, aby naše výchova nejenom ve škole, nejenom v kostele, nejenom v lidové výchově, ale i v politice, paní a pánové, byla řízena tak, abychom skutečně pro budoucnost vytěžili z této strašné tragedie, co se vytěžit dá.

Za světové války v roce čtyřicátémtřetím, tuším, došla mně do Spojených států kniha Gustava Wintra: "To není konec Francie". Četl jsem ji s hlubokým dojetím a měl jsem jediné přání: aby bylo nařízeno na našich vyšších středních školách tuto knihu probírat jako povinnou četbu. Jsem přesvědčen, že by stejně hluboce jako na mne působila i na mladé duše naši dorůstající mládeže a vykonala i mezi ní své výchovné poslání. Už pan ministr dr Drtina se výchovného problému retribučního procesu dotkl na čtrnácté stránce svého exposé, za které mu pro jeho lidský poměr k člověku srdečně děkuji. (Potlesk.)

Paní a pánové, předpokladem jakékoli výchovy musí být co nejvyšší touha po nejvyšší spravedlnosti. Není-li spravedlnosti, nemůže být ani výchovy. Je tedy nutno varovat před nespravedlností a snažit se, aby v našem retribučním procesu nespravedlnosti nebylo. Musíme se jí i nyní po retribuci varovat v tomto historickém díle a čase pro všechnu naši budoucnost.

Chtěl bych se zeptat: Prosím, odpovídá pojem retribuce opravdu tomu, čeho je nám třeba? Je nám třeba odplaty? A dnes jsem tu zaslechl dokonce slovo pomsta! Nemohu si pomoci: Já jsem byl také dotčen německou bestialitou. V první válce připravilo Rakousko o život mého bratra Václava. Byl to dobrý člověk. Ve druhé válce mně zahubili v Osvětimi tři nejbližší příbuzné. - Nebudu ukazovat, co bylo dále. A nemohu se přes to odhodlat k tomu, abych řekl, že se nám má jednat o retribuci, o odplatu, dokonce o pomstu, neboť jsem přesvědčen, že za vinu má přijít spravedlivý trest, aby byl výstrahou do budoucnosti a ničím jiným. Totéž platí i v naší národní výchově.