Při provádění retribuce vyskytly se jisté zjevy naznačující, že při provádění retribuce se uplatňuje hledisko třídní. A jak říká náš lid, paní a pánové, měří se jinak vrátnému a jinak panu továrníkovi. (Výkřiky.) Jenže, pánové, kdo tady mluví za ty továrníky a za ty kolaboranty? My stojíme na straně dělníků. (Hluk. - Výkřiky.) Ano, i jeden pan řečník přede mnou zde tvrdil, že nám nejde o to, aby národ zkvétal, že nám komunistům jde o to, abychom vytlačili majetné a situované lidi z jejich posic a sedli si tam sami. Tak se díváte vy, pánové, na práci komunistů. Ale my komunisté děláme jen pro národ a jde nám o to, aby byli odstraněni ti, kteří zradili národ a kteří zaslouží trest. (Potlesk.) Fakticky totiž - a bylo to ve veřejnosti také tak pociťováno - doléhala celá tíha retribučního soudnictví na provinilce, kteří pocházejí ze sociálně slabých vrstev. Je samozřejmé, že plně souhlasíme s přísným potrestáním zrady a kolaboranství, nechť se vyskytne kdekoliv, tedy i s trestáním příslušníků pracujících vrstev, kteří se propůjčili ke spolupráci s Němci a jejichž provinění vyniká tím více, poněvadž právě v pracujících vrstvách byla hlavní opora našeho boje proti okupantům (Hlas. V NOUZ!) l tam, pánové! Pan ministr spravedlnosti měl už hodně času, aby to provedl opravdu. (Hluk. - Potlesk u komunistických poslanců.)

Zároveň však nutno zdůraznit, že žádáme, aby zrádci a kolaboranti byli odsouzeni také bez ohledu na vynikající společenské postavení toho, který se dopustil trestného činu. A tu vidíme, že lidové soudnictví postupovalo v některých případech velmi mírně. Je přece pro lid nepochopitelným, že prostá žena, která se dopustila udavačství třeba proti šmelináři, který za války těžil z válečné bídy, je potrestána mnohaletým těžkým žalářem, kdežto někteří t. zv. protektorátní ministři vyšli velmi výhodně. Zde dnes pan posl. Langr dokonce zaútočil, že nebyli stíháni ti dělníci, kteří pracovali pro německou říši. Paní a pánové, každí musí být trestán podle své viny. Jsme pro to, aby byl potrestán každý, a nikdy jsme se nestavěli na ochranu nějakého kolaboranta, i kdyby to byl dělník. Ale, pánové, v první řadě musí být potrestáni ti, kteří v roce 1938 republiku zradili, jednali s Henleinem. jako Berana ostatní, tedy spolupracovali s Hitlerem a nasazovali totálně dělníky. Ti musejí být nejdříve potrestáni a dostat řádné tresty, abychom mohli sáhnout na ty, kteří jenom vykonávali příkazy těchto pánů. (Hluk. Potlesk komunistických poslanců.)

Zdá se, že § 16 retribučního zákona. o kterém jsem již mluvil, jaksi souvisí se sociálními poměry obviněného. Je přece zřejmé, že právě osoby, které působily na význačných místech a které má na mysli zákon o Národním soudu, které měly být vzorem občanské věrnosti k republice a vedoucími ve všech odbojových akcích, měly největší možnosti a našly nejvíce ochotných pomocníků k tomu, aby si daly osvědčit odbojovou činnost, někdy zřejmě předstíranou. V některých procesech jsme měli dojem, že vynikající kolaboranti se podporují navzájem, a bylo též přihlíženo k svědectví osob, proti nimž se vedlo trestní řízení. Pan řečník přede mnou, posl. dr Hobza, odsoudil zde domělý útok dr Gregora a snad odsoudí i můj útok, že kritisuji výnos z února 1947, že nemají být slyšeni gestapáci. A naši kolaboranti mohli být slyšeni a jejich svědectví se bralo jako nejdůležitější svědectví! Ano, ruka ruku myje, kolaborant kolaborantovi nakonec dokazoval nevinu, a proto retribuce vypadala takhle. A proti slyšení kolaborantů nevyšel žádný výnos ministerstva spravedlnosti (Potlesk.)

Chci podotknout, že to nebyla především vina lidových přísedících. Bylo úkolem soudců z povolání dát přísedícím správný výklad zákona a neustále poukazovat na slovné znění § 16. kterého někdy fakticky bylo použito proti smyslu zákona. Zjišťujeme však, že předsedové senátů v tomto směru nebyli dosti ostražiti a že podporovali za souhlasu ministerstva chybnou praxi při výkladu uvedeného zákonného ustanovení. Osoby sociálně slabé však neměly takové možnosti jako vynikající provinilci, neměly ani finančních možností, aby pro sebe mobilisovaly ochotné advokáty a proto byly potrestány nikoliv nespravedlivě, ale přece často neúměrně při srovnání s tresty, které postihly osoby majetné a vlivné.

Jako doklad uvedu opět příklad Jaromíra Kudrnáče z Náchoda, kterýžto případ zde byl interpelován a na který je zde již odpověď pana ministra spravedlnosti. Paní a pánové snad ji mají na stole. V této interpelaci posl. Krajčíra druhové uvádějí, že tento pán za pomoci německého treuhändr se zmocnil židovského majetku v roce 1939. Nebudu zde opakovati údaje, které tito páni poslanci uvedli ve své interpelaci, ale budu zde číst odpověď pana ministra spravedlnosti, poněvadž nemůžeme souhlasit s tím právním názorem, který je obsažen v této odpovědi. "Ministerstvo spravedlnosti sledovalo průběh trestního řízení proti Jaromíru Kudrnáčovi již vzhledem k závažnosti obvinění, která proti němu byla vznesena. Veřejný žalobce po provedeném zevrubném přípravném vyšetřování učinil prohlášení podle § 112 trestního řádu. Z rozsáhlého šetření o činnosti Jaromíra Kudrnáče nutno dojíti k tomuto konečnému závěru: Jaromír Kudrnáč počal vyjednávati s majiteli firmy Pick a Löwy v Náchodě již v roce 1939 o koupi jejich továrních objektů. Majitelé těchto objektů se však později v důsledku rasových opatření vystěhovali, takže se dojednání trhové smlouvy nemohli zúčastnit. Jaromír Kudrnáč uzavřel proto smlouvu s t. zv. treuhändrem, který byl do podniku německými úřady dosazen. Z toho plyne, že Jaromír Kudrnáč tísně majitelů nevyužil, určení ceny bylo předmětem řízení u německých úřadů a cena byla vyplacena t. zv. Auswanderungsfondu". My víme, paní a pánové, jak se to dělalo. Dr Oskar Sýkora, který trhovou smlouvu koncipoval, potvrdil, že již při uzavření smlouvy obviněný vyslovil ochotu původní majitele po jejich návratu z ciziny přiměřeně odškodniti. Pan ministr spravedlnosti nepokládá tuto činnost za trestnou. Promiňte mi, paní a pánové, že vás budu unavovat, abych přečetl ještě § 10 retribučního dekretu, neboť je zapotřebí, abychom i zde v parlamentě se nakonec dovolávali přesného znění zákona.

§ 10 stanoví: "Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky - rok 1939 zde tedy platí - zneužili tísně způsobené národní, politickou či rasovou persekucí, aby se obohatil na úkor státu, právnické či fysické osoby, trestá se, nedopustí-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od 5 do 10 let." Zdalipak, pánové, se tento člověk nezmocnil v době okupace, v době, kdy se proti židům postupovalo, židovského majetku? A, paní a pánové, uvažte, kdo od Němců tehdy co dostal koupit? Vy, kteří jste zde byli, víte, zdali vám něco prodali. Nikoliv, nýbrž jenom ti, kteří s nimi seděli za společným stolem, kteří s nimi chodili na hony, kteří je hostili - ano, jenom ti dostávali! A to jsou pro nás, pro komunisty, kolaboranti. (Potlesk. - Posl. Zeminová: Suďte Kudrnáče, ale suďte také ostatní!) Paní kolegyně Zeminová, rád bych vás vzal za slovo a požádal vás, kdybyste působila na pana ministra spravedlností, aby skutečně vyplnil vaše přání, to jest, aby stíhal Kudrnáče. (Výkřiky posl. Zeminové.) Ano, já provádím, paní kolegyně, jen kritiku, která má přispět k tomu, abychom napravili to, co je špatné. (Posl. Zeminová: Každou chvíli je někde požár a hned je škoda 10 milionů Kčs.) Ano, a když se zapálí továrna a bezpečnostní referent zajistí továrníka s rodinou, tak ho zavřou na 15 měsíců. Tak vypadá spravedlnost. (Výkřiky.)

Rovněž nesouhlasím s názorem pana ministra spravedlnosti, že zúčastněné soudy splnily svoji povinnost s hlediska historického a státoprávního. V obou směrech je hodně zameškáno a nebylo využito všeho materiálu, který je po ruce a který v zájmu našeho státu měl býti již zpracován. Myslím, že všeho materiálu mělo býti použito jíž při provádění retribuce, t. j. k tomu, aby bylo zúčtováno se zlem, a nikoliv aby vše zůstalo jen historickými dokumenty, kterých nebylo použito na tom místě, kde jích v prvé řadě mělo být použito. Věřím, že kdyby veřejní žalobci a soudcové z povolání i soudci z lidu byli dobře informováni o všem, co se široké veřejnosti stane známým teprve v budoucnosti, byla by retribuce dopadla jinak a nemuseli bychom provádět teprve nyní kritiku činnosti lidového soudnictví. Vinu na tom podle mého názoru nese úřednictvo ministerstva spravedlnosti, které podle mého názoru, i když ne všechno, tedy z větší části, mělo zájem na tom, aby retribuce neprobíhala podle vůle lidu, t. j. příliš přísně.

Jen pro ilustraci, jak pánové na ministerstvu spravedlnosti se dívali již v r. 1945 na aplikací dekretu presidenta republiky č. 16 na jednotlivé případy, uvádím zde tento výnos ze dne 14. září 1945: "Ministerstvo spravedlnosti v Praze. Všem veřejným žalobcům při mimořádných lidových soudech. Věc: Výklad dekretu presidenta republiky ze dne 19. 6. 1945, č. 16 Sb." - Mohu konstatovati, že je mi tento výnos znám jako veřejnému žalobci a i mne tehdy velmi překvapil. Pan ministr spravedlnosti jistě uzná, že je to výnos tak závažný, že na tomto místě musí být připomenut. Text pokračuje: "Při výkladu § 3, odst. 2 shora citovaného dekretu vyskytly se pochybnosti o otázce, má-li býti pod pojem jiné fašistické organisace, organisace podobné povahy, zahrnuta i bývalá Národní obec fašistická a mají-li tedy její činovníci býti stíháni podle tohoto zákonného ustanovení. Národní obec fašistická nese již ve svém jménu přímo označení fašistická, a kdyby bylo úmyslem zákonodárců ji a její činovníky postihnouti, byla by již pro toto své jméno uvedena jistě výslovně na prvém místě mezi českými organisacemi v § 3, odst. 2 vypočtenými a její podřazení pod toto ustanovení neponechávalo by se jen výkladu pojmu fašistické organisace podobné povahy. Sluší se tedy stíhati jen činovníky, kdežto členy Národní obce fašistické podle retribučního dekretu jen na základě konkretních trestných činů, z nichž je lze usvědčiti, nikoliv na základě pouhého členství nebo funkce. Veřejným žalobcům při mimořádných lidových soudech se ukládá, aby při řešení této otázky se řídili shora uvedeným právním názorem. Za ministra: dr Ráliš."

Mohu prohlásit panu ministru spravedlnosti, že když jsme my veřejní žalobci toto dostali, byli jsme velmi na pochybách, zda nejde ve skutečnosti o sabotáž retribuce a celé té látky, která měla být zpracována. Proto pokus o odvolání tohoto výnosu vyšel od nás a nakonec musel býti výnos odvolán. Tento výnos ministerstva spravedlnosti jasně dokazuje, že pánové na ministerstvu spravedlnosti měli veliký zájem o to, aby funkcionáři Národní obce fašistické nebyli stíháni, a proto podřízeným veřejným žalobcům naprosto nesprávným výkladem § 3 nařizovali, aby čeští fašisté, kteří slovo fašismus měli přímo ve svém názvu, nebylí stíháni. Je samozřejmé, že tento výnos měl velikou odezvu u veřejných žalobců i lidových soudů a fašisté ihned pochopili, že mají na ministerstvu spravedlnosti své ochránce a vrhli se pak do boje proti retribuci.

Rovněž mě velmi překvapilo prohlášení pana ministra spravedlnosti, kde říká, že posuzovaná činnost, která objektivně měla znaky přisluhování nacistům, byla v mnohých případech vynucena okolnostmi a přirozenou snahou přežít bezohledný nacistický útlak. Toto prohlášení ve skutečnosti se kryje s obhajobou, kterou přednášeli všichni kolaboranti před mimořádnými lidovými soudy i před soudem národním. My komunisté nemůžeme nikdy uznat omluvu takového druhu. Dělníci, rolníci, živnostníci i pracující inteligence umírali a každý, kdo byl v protektorátě, denně se setkával s těmi, na jejichž příbuzné dopadaly nejtvrdší rány okupantů. Hrdinné chování všech těchto lidí bylo velikou posilou pro každého slušného člověka. Tudíž každý, i ten nejslabší, měl dosti možnosti, aby se posiloval činností našich hrdinů, a jen ti největší zbabělci, kteří byli při tom největšími prospěcháři, tudíž lidmi, kteří byli otrlí při utrpení národa i smrti svých spolubližních, se hleděli zachránit kolaborantstvím.

Poslouchával jsem Pavla Svatého z Londýna a prohlašuji otevřeně, že jeho nynější prohlášení je v úplném rozporu s tím, co jsme slýchávali za okupace. Jen jedinou omluvu tu můžeme připustit, a to případy, které se odehrály v koncentračních táborech a kriminálech. Jsme však svědky toho, že tyto případy teď najednou vábí hlavně kolaboranty, kteří se všemožně snaží udělat z lidí, prošlých koncentračními tábory, lidi nečestné a zbabělé. Já nevím, kdo začal s útoky na Zápotockého, paní a pánové... (Výkřiky. - Hluk.)... sotva se vrátil. Pan ministr spravedlnosti ohlašuje také ve svém exposé revisi trestního řízení. Říká to větou "Bude případně otázkou dodatečného přezkoumání jednotlivých křiklavých případů cestou obnovy trestního řízení, zmateční stížnosti k zachování zákona, nebo cestou milosti dáti v těchto případech průchod spravedlnosti."

Z tohoto prohlášení budou míti jistě radost hlavně ti, kteří tvrdí, že byli nespravedlivě odsouzeni jako kolaboranti a že jim byly vyměřeny příliš veliké tresty. Rozhodnutí mimořádných lidových soudů i soudů národních jsou definitivní a podle našeho přesvědčení musí definitivními zůstat. Nikdy nebudeme souhlasit s tím, aby kolaborantům byly tresty snižovány a abychom tím zničili nakonec i to, co z retribuce zůstalo. Naše soudy soudily českou zradu a kolaboraci hlavně u těch bohatých lidí s vysokým postavením velmi shovívavě a tytéž vrstvy - jde přece o jejich příbuzné - se nyní budou snažit dosíci revise a tím i rehabilitace v národě.

My komunisté naopak trváme na tom, aby všechny případy, kde byl vynesen osvobozující rozsudek, byly postoupeny podle § 25 řádným soudům k projednávání. Rovněž nemohu souhlasit s tvrzeními pana ministra spravedlnosti, že sám lid projevoval svůj přirozený smysl pro spravedlnost a přispěl ke zmírnění tvrdosti zákona tím, že přísedící-laici hlasovali někdy raději pro zproštění než pro nejnižší pětiletou zákonnou sazbu.

Jako soudce prohlašuji, že největší úlohu při rozhodování hraje soudce z povolání a že na něm opravdu záleží, jak soudcům-laikům dovede případ i zákonné normy vysvětlit. Myslím, že není možné svalovati vinu za malý úspěch retribuce na lid. Lidové soudnictví bylo a je velkou vymožeností naší revoluce. Jde o velkou myšlenku, za kterou se plně stavíme a budeme ji hájit. Vina za nedostatečnou retribuci neleží tudíž na lidu, ale někde jinde. Když za okupace přišel nějaký Čech a tvrdil, že ta neb ona osoba, stojící v popředí veřejného života, musela učiniti nějaký projev, pak jsme k takové osobě měli ihned nedůvěru a podezírali jsme ji z kolaborantství. Kolik bylo případů poctivých žurnalistů, kteří, než by napsali aktivistický článek, šli raději do továrny, do kriminálu, ba i do blázince. Každý měl možnost funkcí se zbavit, v nejhorším případě odejíti do illegality. Nemůžeme proto souhlasit s názorem pana ministra spravedlnosti. Osoby, stojící v popředí, musely si býti vědomy toho, že jejich projevů zneužije Karl Hermann Frank jako zbraně proti bojujícímu národu.

Dále pan ministr spravedlnosti ve svém exposé připouští, že v řízení u mimořádných lidových soudů byl porušen zákon. V exposé totiž pan ministr uvádí, že řízení u mimořádných soudů mělo býti ve své podstatě řízením stanným. Očista i proti vedoucím činitelům protektorátu měla býti provedena urychleně. Nedošlo-li prakticky k tomu a konalo-li se podrobné průvodní řízení, nelze podle mého přesvědčení toto nedodržení původních úmyslů a plánů - tak to totiž pan ministr formuluje - označit za pochybení, nýbrž naopak za klad a za důkaz opravdovosti a vážnosti, se kterou určení soudci z lidu i z povolání převzali nevděčný úkol výkonu spravedlnosti.

Každému právníku i občanu je jasno, že zákon je závazný v první řadě pro soudce. Soudce je při výkladu zákona vázán úmyslem zákonodárce. Pan ministr spravedlnosti zde přiznává, že tento úmysl dodržen nebyl, že úmysl zákonodárce vůbec nebyl respektován, naopak, že se zde postupovalo vědomě proti úmyslu zákonodárce. Retribuce nebyla provedena ani podle řízení stanného, ani urychleně. Pan ministr spravedlnosti, který má dbáti, aby úmysl zákonodárce byl respektován, se ve svém exposé postavil na nesprávné stanovisko, totiž stanovisko těch, kteří zákon porušili. Aby nám ještě lépe vynikla celá problematika retribučního soudnictví, hlavně však praxe soudů, uvedu zde několik případů, které dnes rozviřují naši veřejnost a jsou dokladem toho, že někteří soudci dovedou přímo žonglérsky překroutit zákonná ustanovení jen proto, aby nakonec byli odsouzeni ti, kdož jsou věrnými služebníky a strážci lidově-demokratického zřízení.

Prvním případem je případ příslušníků SNB Volfa a Čapka, kolem něhož se rozpoutala tisková kampaň, která rozhodně neprospívá pověsti našeho soudnictví. (Hlas: A Sbor národní bezpečnosti také ne!) I to je možné, pane kolego, ale to zjistí soud a teprve pak budeme moci mluvit o vině a nevině. O vině či nevině obou obžalovaných rozhodne nezávislý soud a jsme přesvědčeni, že se tak stane bez postranních politických vlivů a objektivně. Zároveň však konstatujeme, že dosavadní postup v této věci musel vyvolat oprávněnou kritiku. Především třeba vytknout, že obvinění jako veřejní orgánové byli souzeni společně s osobami souzenými z udavačství, a to na pouhé udání těchto osob. Není třeba podotýkati, že obdobného případu v předmnichovské republice nebylo a že to, co se odehrálo u lidového soudu v Praze v tomto procesu, by se považovalo za dřívějších poměrů prostě za nemožné a neúnosné.

Se souhlasem odpovědných úředníků ministerstva spravedlnosti byla podána obžaloba, o níž intervenující státní zástupce na svou omluvu prohlásil, že ji nevypracoval, a která pří vypracování nové obžaloby, doručené před několika týdny, musela býti od základů změněna. Již tento postup vyvolává podiv. Předseda soudu pak se dopustil během přelíčení celé řady výroků, které objektivně nutno kvalifikovat jako hrubé urážky Sboru národní bezpečnosti, a to v rozporu se všemi předpisy platnými pro soudce, neboť soudce se má vystříhat všech projevů vzbuzujících pochyby o jeho objektivitě. Výroky pana dr Černíka však svědčí o jeho krajní zaujatosti. Konečně soudce si diktoval do protokolu prohlášení, v němž polemisuje s denním tiskem, a rozdal přítomným žurnalistům zvláštní výtisky tohoto předem připraveného prohlášení. Postup nemá v našem soudnictví vůbec obdoby a bylo by velmi povážlivým zjevem, kdyby u našich soudů zdomácněly takového zvyky, které naprosto odporují všem dobrým tradicím našeho soudnictví.

Případ byl kritisován v tisku a odborová skupina zaměstnanců SNB se obrátila na pana ministra spravedlnosti podáním, které rozhodně bylo dosti důležité, aby bylo vzato na pořad disciplinárního šetření proti dr Černíkovi. Disciplinární řízení zahájeno nebylo, avšak ministerstvo spravedlnosti v téže době navrhlo dr Černíka do státního soudu. Překvapilo, že právě soudce, který projevuje málo pochopení pro zájem lidově-demokratického státu, byl navržen pro významnou funkci, která má velký politický dosah.

Stejným způsobem, p. kol. Krajino, bylo postupováno i s p. dr Vonešem, soudcem z Varnsdorfu, který byl podle mých informací za svoji činnost během stávky povýšen. (Hlas: Protože dělal svou povinnost!) Pěknou povinnost! (Výkřiky. - Místopředsedkyně Hodinová-Spurná zvoní. - Výkřiky posl. Zeminové.) To uvidíme po skončení řízení, kdo bude nakonec ten, který bude sedět! (Výkřiky.)