Vedle těchto problémů hospodářských a sociálních čeká nás v nejbližších měsících vyřešení řady problémů politických. Je to předně ústava republiky. Bude nám řešiti několik sporných otázek politických; zejména je to otázka, zda župy či země, a jako nejdůležitější pak spravedlivá a konečná úprava poměru země Slovenské k zemím českým. Také přesné vymezení pravomoci, jakož i odpovědnosti národních výborů je nejvýš žádoucí. Zde bych chtěl učiniti malou poznámku. Vláda by neměla již dále otálet s urychleným vypsáním voleb do národních výborů. Přímou volbou by se do národních výborů dostali nejschopnější a nejlepší z nejlepších, jelikož by každá politická strana měla zájem na tom, postavit za kandidáty lidi, kteří požívají obecné důvěry. Tak by se mnohé obce a okresy zbavily v národních výborech některých lidí, kteří nejsou veřejnému zájmu nijak ku prospěchu.

To jsou ty nejvážnější politické, sociální a hospodářské problémy, na jichž dobrém, rychlém a spravedlivém vyřešení závisí pořádek, klid a spokojenost v republice. Vyřešíme je dobře a spravedlivě jen tehdy, budeme-li naplněni všichni, bez rozdílu politických stran, dobrou vůlí a pevným odhodláním spolupracovat společně a bratrsky na tomto velikém díle politického i hospodářského zabezpečení republiky. Nikdo z vás nebude pochybovat o tom, že upřímná spolupráce stran Národní fronty Čechů a Slováků je nevyhnutelnou nutností této doby. Ohlédneme-li se kolem sebe po Evropě, vidíme, že ve státech, kde není této vzorné spolupráce, je politický i hospodářský chaos, jehož strašné důsledky odnáší z největší části pracující lid.

Je proto nutné, abychom se vystříhali všeho, co by mohlo ohrozit možnost této spolupráce. Nesmíme se bláhově domnívat, že cesta k našemu krásnému cíli bude poseta jen růžemi. Bude nám na této cestě zápasit často s velikými, na pohled nepřekonatelnými překážkami. Musíme však v sobě nalézti dostatek dobré vůle, odvahy a mravní síly, abychom společně tyto překážky s cesty odklidili. Na konci této dlouhé a možná svízelné cesty je náš cíl, hospodářsky a mravně zdravá, politicky silná, svobodná a na všechny strany nezávislá republika Československá, která bude veškerému pracujícímu lidu Čechů a Slováků krásným a šťastným domovem. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Rozehnal. Dávám mu slovo.

Posl. dr Rozehnal: Paní předsedkyně, slavné Národní shromáždění!

Pan ministr spravedlnosti podal nám zprávu a složil účty o výsledcích retribuce. A to je projev opravdové demokracie, projev zasluhující tím větší pozornosti, čím větší byl rozsah a důležitost retribuce: 132.549 trestních oznámení, 713 rozsudků smrti, 741 odsouzených doživotně, 19.888 odsouzených do žaláře v trvání 206.334 let s průměrným trestem deseti let těžkého žaláře. To jsou strašné číslice, které nejlépe poukazují na rozsah a důležitost retribuce, jejíž hlavní význam však přes to nespočívá v těchto suchých číslicích, ale v důsledcích mravních, politických a státních.

Čs. strana lidová vítá proto projev pana ministra spravedlnosti a debatu o tomto projevu zahájenou, jejíž význam je tím větší, že již v době provádění retribucí střetávaly se dvojí, protichůdné názory v kritice těchto retribucí.

President republiky prohlásil již před podpisem retribučního dekretu v Londýně v únoru 1945, že má obavy, aby provádění retribučního dekretu nerozdělilo národ na dva tábory. Prorocká jeho slova docházejí naplnění, když jedna část veřejnosti dokazuje vášnivě, že očista nebyla provedena důsledně, druhá část veřejnosti naproti tomu dokazuje rozhořčeně, že očista byla provedena příliš přísně, v mnohých případech nespravedlivě a krutě. Jako kdysi v dobách husitských válek rozestoupil se národ na Tábority a Sirotky na straně jedné a na Pražany na straně druhé, rozstupuje se dnes národ na přísné na straně jedné a na umírněné na straně druhé. Obě strany si navzájem vytýkají, že protivník nesleduje pravý cíl očisty a spravedlivé potrestání přisluhovačů a pomahačů okupantů, nýbrž využívá této příležitosti k získání výhod stranického rázu a k upevnění mocenských posic stranických. Přísní horlivci vytýkají umírněným, že chrání kolaboranty, zejména z řad osob, jež byly dříve ve význačném postavení politickém nebo hospodářském, proto, aby jejich stoupence získali pro sebe jako voliče. Při tom zapomínají tito horlivci na to, že nebylo projevem hrdinství a odvahy připnouti si v květnových dnech r. 1945 na klopu kabátu hvězdu, která mnohým nesloužila jen jako odznak strany, ale hlavně jako ochranný štít proti stíhající spravedlnosti. (Potlesk.) Umírnění, a nejsou to jen příslušníci a příbuzní kolaborantů nebo jedinci, kteří během okupace byli v závětří, ale skuteční bojovníci za svobodu, opravdoví partyzáni a opravdoví národovci, kteří k naší svobodě se dostali přes německé žaláře a koncentrační tábory, tito umírnění vytýkají horlivcům, volajícím po tvrdém potrestání, že jim jde výhradně jen o odstranění osob, zaujímajících vlivné postavení dříve nebo dokonce i nyní, o odstranění osob schopných, ale nepohodlných, o odstranění bez ohledu na povahu a tíži jejich viny, která nemá býti zvážena na vahách spravedlnosti, ale na vahách bezohledné politiky, která se spravedlnosti zcela zpronevěřila. Vzájemná nedůvěra obou těchto táborů dostoupila již takového stupně, že si navzájem již vůbec nevěří. Umírnění nevěří důvodným námitkám horlivců, kteří tvrdí, že ten nebo onen jednotlivec neprávem pro svou činnost za doby okupace unikl dnes spravedlivému trestu, nevěří prostě z obavy, aby nebylo způsobeno zase další příkoří nebo nebylo pokračováno v dalším příkoří, jehož porevoluční doba napáchala tolik, že je bylo nutno zahlazovati i zvláštním zákonem č. 115/1946 Sb., který českému národu dělá velmi špatnou čest, a doporučovali by nejraději všeobecnou a rozsáhlou amnestii. Přísní nevěří zase spravedlivým zprošťujícím rozsudkům, ba ani rozsudkům s citelnými tresty, a označují je za příliš mírné a řadí příslušníky tohoto umírněného tábora do stejné řady s kolaboranty a vtiskují jim do čela pečeť živlu nespolehlivého, protistátního a ochotného zradit národ při první příležitosti.

Živitelem a podněcovatelem této vzájemné nedůvěry a této dusné atmosféry stal se téměř výhradně tisk, jemuž nutno přičíst k tíži převážný díl těchto neblahých důsledků. Nebyly dosud zrušeny předpisy starého zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 říšského zákonníku z r. 1863, které dosud nezastaraly a které zejména nebyly zrušeny pouhým usnesením Národní fronty nebo vlády a podle nichž platí:

Článek VII. Kdo by usnesení obžalovací, o kterém má nastati soudní přelíčení, nebo obžalovací spis tiskem uveřejnil dříve, než obžaloba byla přednesena v hlavním přelíčení, nebo kdo by obsah průvodních listin aneb seznání obviněných, svědků nebo znalců, jež byly ke spisům přiloženy během trestního vyšetřování, tiskem uveřejnil dříve, než se skončí vyšetřování a než se jich užije v hlavním přelíčení, dopustí se přečinu.

Článek VIII. Kdo si z podnětu trestního řízení, které ještě trvá, v tištěných spisech dovolí rozbírati moc průvodů, pronášeti domněnky o tom, jak řízení dopadne, nebo převraceti výsledky procesu, a to způsobem takovým, že by to na veřejné mínění mohlo míti účinek předbíhající soudnímu výroku, dopustí se přečinu.

Přes toto jasné znění platného zákona pořádali odpovědní redaktoři v tisku neodpovědné štvanice, v nichž neúplně a nesprávně informovali veřejnost, dělajíce tak veřejné mínění shora a zneužívajíce neinformovaného lidu ke svým stranickým záměrům. Byl to tisk usilující o tvrdé potrestání význačných osob politických, nebo tisk volající po potrestání význačných představitelů krajinského hospodářského života, tisk, který rozdmýchal celé kampaně a uspořádal honičky na nepohodlné občany. Neslouží však spravedlnosti tisk, který se domáhá pouze uskutečnění všech opatření v neprospěch podezřelého a dosud neodsouzeného a navrhuje dokonce přezkoumání činnosti svědomitých veřejných žalobců jenom proto, že jsouce si vědomi své odpovědnosti, zastavili v některých případech trestní řízení proti křivě nařčeným. Neslouží spravedlnosti tisk, který téměř současně tímtéž dechem rozhořčeně odmítá jakoukoliv kontrolu vynesených rozsudků jedině z obav, aby tato kontrola nevyzněla ve prospěch odsouzence, kontrolu na př. podle § 446 trestního řádu, a při tom své stanovisko zamítavě odůvodňuje tím, že trestní řád z 23. května 1873 je zastaralý. To zakladatel dnešního ministerstva vnitra Alexandr Bach byl ještě starší a ministerstvo vnitra přesto používá stále jeho dekretu a namnoze i praktik. (Potlesk.)

Tento neodpovědný tisk však zapomněl, že naše veřejnost není ochotna věřit všemu, co se jí k věření předkládá, a naopak velmi střízlivě a neobyčejně kriticky hodnotí vše. Neboť český člověk je tvor kritický, jehož myšlení nebolí.

Paní a pánové, máme-li objektivně zhodnotit výsledky retribučního soudnictví, je třeba, abychom si našli nějaké srovnávací měřítko, na základě něhož bychom mohli kontrolovati svůj úsudek. Nejlepší a nejjistější srovnávací měřítko poskytne nám historie, ta stará učitelka života, která zná politické procesy tak dlouho, jako zná dějiny organisované společnosti lidské. Dějiny organisovaných států jsou zároveň dějinami politických procesů, v nichž se projednávají zločiny, které nemají nic společného s mravním hodnocením a pro něž je ražen čistě právní pojem politického zločinu.

Staří Řekové považovali za politický zločin větší oblibu, které se dopracovali někteří občané většími zásluhami o vlast a která byla v rozporu s jejich pojetím demokracie. Soud, jehož soudci byli všichni občané a jenž se zval ostrakismos, poslal tímto způsobem do vyhnanství nejzasloužilejší občany, jako byl politik Aristides a vojevůdce Themistokles.

Staří Římané byli již lepšími mistry v likvidaci svých protivníků a bez soudu používali k tomu cíli zvláštních černých listin, zvaných tabulae proscriptorum, jež byly na římském foru, kde každý občan mohl bez jakéhokoliv důkazního břemene označiti druhého občana za zrádce a nepřítele vlasti a zmocniti se tak jeho majetku. Dějepisec Plutarch vyličuje toto chmurné období diktátora Sully nejhroznějšími barvami: "Sulla dal se na vraždění a naplnil město popravami bez míry a počtu. Každý chrám byl poskvrněn vraždou, každý pohostinný dům a otcovský krb. Mužové byli popravováni v náruči svých žen a synové před očima svých matek. Vraždilo se z osobní nenávisti, z touhy po pomstě, nejvíce však pro majetek. Z počátku popravoval Sulla své protivníky po jednom. Trvalo mu to však dlouho a proto dal sehnat své protivníky na jedno místo a 12.000 mužů povraždil. Podobných krvavých koupelí uspořádal více." Římský senátor Quintus Aurelius, když našel své jméno na listině proskribovaných, zvolal: "Běda, můj majetek mne pronásleduje." (Potlesk.)

Italské městské státy, zejména Florencie, byly pravou vlastí politických procesů, jimž neunikl ani Dante Alighieri, který byl nucen odebrati se z domova své božské Beatrice do vyhnanství. Velkou zásluhu o právní jistotu a bezpečnost získal si však státník Girolamo Savonarola, když do florentské ústavy z roku 1494 dostal ustanovení: Občan má právo odvolat se k lidu ze všech rozsudků ve zločinech proti státu.

Francouzská revoluce řeší spor mezi Girondisty a Montagnardy gilotinou. Aby rychleji pracovala, vyhlašuje se "Loi des suspects", který umožňuje uvězniti občana na základě pouhého udání bez jakéhokoliv vyšetřování, takže tento zákon je prvním základem koncentračních táborů. Gilotina nevybírá, nezná žádných básníků, vědců nebo umělců a lidi rozlišuje pouze na dvě třídy: přívržence revoluce a jejich odpůrce. Proto si vyžádala hlavu vynikajícího básníka André Cheniera a geniálního chemika Lavoisiera.

Anglické dějiny jsou rovněž bohaté na politické procesy, jejichž nejhroznějším výkvětem je Marie Stuartovna, o níž praví nejslavnější jména literární:

Voltaire: "Nikdy nebyl soud tak nepříslušný a proces tak protiprávní. Kdyby se bylo postupovalo alespoň tak, jak se podle práva a spravedlnosti má postupovati s tím nejjednodušším člověkem! Alžběta poznala jen spravedlnost, jakou si pořádají silní vůči slabým a nešťastným."

Walter Scott: "Důkazy, kterých bylo použito proti Marii Stuartovně, nebyly by připravily o život ani nejsurovějšího zločince. A přece komise byla tak zběsilá a nízká, že Marii odsoudila." Henri Robert: "Je to klamný obraz spravedlnosti, skutečná parodie. Zavraždění by bylo mnohem čestnější. To nic nevadí. Komise musí vynést rozsudek - hrob už čeká."

Paní a pánové, historie nás poučuje o tom, že politické procesy jsou bojovným prostředkem vítěze na upevnění vlastní moci a zničení politického protivníka. Politický proces vede vždy skupina vládnoucí proti význačným představitelům skupiny slabší. (Výkřiky posl. Valo.) Hlásati pravdu je odvážnější, než znemožňovat hlásání pravdy! (Potlesk.)

Není v historii případu, že poražený politický protivník soudil svého vítěze. Spravedlnost má přístup jen s vlajkou a legitimací vítěze. Politický proces je do roucha práva a do masky spravedlnosti oděný mocenský akt. Obžaloba obyčejně argumentuje mlhavými a nejasnými pojmy. V procesu proti Sokratovi argumentovala tím, že kazí mládež, ve francouzské revoluci vytrvale se argumentovalo pojmy: vlastizrada, zrada na národě. Tento pojem stal se ústředním pojmem všech politických procesů až do poslední doby. Obsahová náplň tohoto pojmu byla v historii dána praksi: zrádce je ten, kdo prohrál, vítěz je vždy spravedlivý.

Hodnotíme-li naše retribuční soudnictví podle historického měřítka, musíme přiznati, že dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, čís. 16 Sb. ve znění zákonů ze 24. ledna 1946, čís. 22 Sb., a ze dne 18. prosince 1946, čís. 245 Sb., měl své nedostatky, jež pramenily jednak ze zákonného předpisu samého, jednak ze špatného jeho provádění.

Ze samého retribučního dekretu vyplývala nejzávažnější nesnáz v tom, že zde byl nedostatek určitých speciálních skutkových podstat zločinů, řadících se svou povahou mezi zločiny, podléhající retribučnímu soudnictví. Tento nedostatek je vysvětlitelný tím, že dekret vznikl v době, kdy ještě nebylo přehledu o typických druzích zločinů, které by měl dekret postihnout. Tento nedostatek však není omluvitelný s ohledem na zásadu: nullum crimen sine lege - žádný trest bez zákona - která je stěžejní zásadou všeho světového práva trestního.

Praxe si vypomáhala v trestním právu nepřípustnou analogií a pro nedostatek určitých speciálních ustanovení subsumovala analogicky některé skutkové podstaty pod některou zločinnou kvalifikaci retribučního dekretu, což bylo umožněno zejména tím, že retribuční dekret neobsahoval striktní vymezení jednotlivých zločinů. Největším útočištěm této nesprávné praxe se stalo ustanovení § 3, odst. 1, kterým měla býti postižena propagace a podpora fašismu. Formulace tohoto ustanovení je tak široká a povšechná, rozsah trestní sazby tak veliký, že zde byly dány všechny předpoklady naprosto nejednotného postupu, největších nerovností a nejzávažnějších rozporů v posuzování otázky viny. Špatně informovaná veřejnost ve svých nevěcných kritikách, a co horšího, i leckterý soud, nevzala mnohdy zřetele k samozřejmému předpokladu každého trestného činu, který platil pro toto ustanovení a podle něhož k naplnění skutkové podstaty se vyhledává nejen splnění objektivní stránky, nýbrž i splnění subjektivní stránky, t. j. zlého úmyslu. Bylo proto povinností soudu zkoumat, zda je prokázán zlý úmysl obviněného, t. j. zda vyvíjel svou činnost skutečně s úmyslem propagovat nebo podporovat fašistické nebo nacistické hnutí, nebo zda tak činil jen z osobní nestatečnosti nebo zbabělosti. (Výkřiky.) Musíme se smířit s tím, že národ nepozůstává jen z hrdinů a že jeho členy jsou také lidé nestateční, kteří nedostatek hrdinství a odvahy nahrazují hrdinstvím práce a pilnosti.

Velké potíže vznikaly při výkladu § 7, který používá naprosto nejasných termínů: "zavinil", "způsobil", jež měly za následek naprostou nejednotnost rozhodování. Některé soudy držely se theorie zlého úmyslu, jiné pak považovaly subjektivní stránku tohoto trestného činu za vyčerpánu pouhou nedbalostí. Tento široký výklad vedl pak k velkým příkrostem. K nemenším potížím vedl výklad pojmu udání v § 11, kde rovněž se různily názory právníků-teoretiků a kde nebylo jednotné judikatury soudních tribunálů. Vysoký počet udavačských případů, projednávaný u mimořádných lidových soudů, tento zmatek jen zvyšoval. Je lidské, že v těchto směrech došlo k častým pochybnostem z příčin, jež nebyly v osobách soudců samých, i když tito chtěli splnit svůj úkol spravedlivě a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

V otázce vojenské služby československých příslušníků v nepřátelském vojsku německém přinesl jasno teprve judikát nejvyššího soudu č. j. Zm I 104/46, kde byl vysloven názor, že československý státní příslušník po nabytí německé státní příslušnosti, jímž nastala ztráta československého státního občanství podle § 1 dekretu č. 33/45 Sb., nemohl se dopustiti službou v nepřátelské armádě zločinu podle § 6, č. 1, odst. 2 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 a zločinu proti státu podle § 1 retribučního dekretu. Soudy však, které do vydání nebo seznámení se s tímto judikátem byly jiného, nesprávného právního názoru, byly nuceny tento neexistující trestný čin trestati sazbou od 20 let těžkého žaláře.