Zpravodaj posl. dr Jelínek: Slavná sněmovno!

Právní výbor učinil na původní osnově v dohodě s výborem zdravotnickým a soc.-politickým změny, a jeho jménem navrhuji, aby osnova byla sněmovnou schválena. (Potlesk.)

Předseda: Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan posl. Souček. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Souček: Slavná sněmovno, dámy a pánové!

Rozpočtový výbor na své schůzi dne 18. prosince projednal iniciativní návrh o vyvlastnění pražského sanatoria v Praze-Podolí a po přezkoumání úhradových možností a po zjištění, že státní rozpočet v r. 1947 počítá s úhradou na vydání, vzniklé provedením tohoto zákona, se připojuje ke změnám, které byly provedeny v soc.-politickém, právním a ve zdravotnickém výboru, a doporučuje, aby tato osnova byla schválena tak, jak byla navržena. (Potlesk.)

Předseda: K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájím proto rozpravu.

Uděluji slovo první přihlášené řečnici, paní posl. Jungwirthové.

Posl. Jungwirthová: Paní a pánové!

Já vím, že skutečně už spěcháte na svátky, a proto mi dovolte jen několik slov k otázce podolského sanatoria. My ženy jsme si vždy vědomy, že hlavním naším posláním je poslání mateřské, a nezapomínáme na toto poslání v žádném povolání, jehož jsme si vydobyly, a pod žádným z titulů, jež jsme si třeba vystudovaly. Mateřství musíme sloužit v každém směru; proto žádáme podporu radostného a zabezpečeného mateřství. Zabezpečeným mateřstvím míním též péči o dobrý porod, o matku před porodem, o dítě a matku po porodu. Praha, hlavní město republiky, by v této péči měla být vzorem. Není jím však, pokud se týče vybudování ústavů pro rodičky. Zemská porodnice, jak už bylo řečeno, je zastaralá a přes všechno úsilí personálu lékařského a ošetřovatelského nemůže své úkoly zmoci. Lékaři jsou nuceni pro nedostatek místa propouštěti matku i pátý den po porodu, ačkoli jsou si vědomi zvýšeného nebezpečí i do 9. dne.

Podolské sanatorium je v této chvíli jediná záchrana pro to, aby se konečně v Praze mohl vybudovati řádný ústav mateřský pro Prahu. Tím ovšem ještě není všechno rozřešeno. Zestátněním podolského sanatoria a vybudováním domu mateřství v něm bude postaráno alespoň o určitou část matek a dětí a bude umožněno lékaři-učiteli ukázat vzor, jak se má správná péče o matku a novorozence provádět. Bude to ovšem stát peníze, ale na zdravotnictví se nesmí šetřit. V populaci se investice vyplácejí teprve za 30 let, a byli bychom špatní zákonodárci, kdybychom na tuto budoucnost nepomýšleli. V podolském sanatoriu se, jak známo, provádějí důkladné adaptace. Dělníci a řemeslníci na nich pracují s nadšením, ale jejich úsilí je brzděno složitostí a pomalostí našeho byrokratického aparátu. Proto se závodní rada a přednosta kliniky obrátili přímo na vládu, aby tak důležitému ústavu bylo přiznáno přednostní právo pro všechny práce a dodávky materiálu. Apeluji proto s tohoto místa na vládu, aby jejich požadavkům vyhověla, aby adaptační práce mohly býti co nejdříve dokončeny a provoz v novém domě mateřství zahájen. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo panu posl. Krosnářovi.

Posl. Krosnář: Paní a pánové!

Skutečně z celého srdce vítám, že se náš původní návrh na vyvlastnění podolského sanatoria stává dnešním dnem skutečností. Nechci se zabývat otázkou, proč musela uplynout tak dlouhá doba, doba dvojnásob dlouhá - přesto, že šlo o životy a zdraví našich matek a dětí - nežli se z našeho návrhu stal návrh celé Národní fronty. Chci si raději při projednávání této osnovy všimnout jiných problémů, které právě kampaň jistých vrstev našeho národa a jisté části našeho tisku ukázala přímo v jejich nahotě. Debata o podolském sanatoriu nám ukázala, jak anarchistické poměry dosud panují v péči o zdraví našeho lidu. Právě v debatě o podolském sanatoriu objevil se velmi podivný článek univ. profesora lékařské fakulty, muže, který má vychovávat mládež nesenou novým duchem. Ten bědoval a hořekoval nad snahou zničit, jak říkal, toto krásné sanatorium. Píše: "I po společenské stránce plnilo podolské sanatorium krásné poslání, poněvadž se tam pořádaly oficielní recepce význačných institucí vědeckých a společenských, hlavně z ministerstva zdravotnictví. A toto dílo má býti nyní zničeno". Potud tedy učitel našich nastávajících lékařů.

Rozumějte dobře! Vychovatel naší nové lékařské generace běduje nad tím, že podolské sanatorium nebude už moci plnit své krásné poslání pořádáním recepcí (Hlas: Vědeckých!) pro hořejších deset tisíc (Hlas: Hořejších vědců!) a kromě toho ovšem i léčit takové pacienty, kteří si to mohli dobře zaplatit, a že z těchto míst bude nyní vybudován ústav, v němž budou naše matky rodit děti v příjemnějším a komfortnějším prostředí, než se to dosud dělo v přeplněných pražských porodnicích. (Potlesk.) Běduje nad tím, že nebudou recepce; ale místo nich budeme mít o několik desítek lůžek více pro nemocné ženy a kojence.

Tento otevřený hlas nebyl však ojedinělý. V době, kdy se vedl boj s akcionáři podolského sanatoria, objevil se jiný článek v tak zv. stavovském lékařském tisku. Jiný lékař se tam staví za zachování soukromých sanatorií pro náročné nemocné. Prý naše nemocnice nestačí a nejsou proto dosud zařízeny pro veliké procento náročně nemocných. Mám na mysli, říká tento lékař, náročnost opravdu jenom s důvody zdravotními, vlastně nejen se zdravotními důvody, ale též s důvody civilisačními. Veliký kádr tak zvaných náročných nemocných bude se podle toho lékaře muset spokojiti s umístěním v případě potřeby v přeplněných nemocnicích a s ošetřením v nemocnicích dnes běžných. Opravdu, nemožno než žasnout nad řečí tak jasnou. V době, kdy matky rodí na chodbách porodnice, kdy není lůžka pro nemocné děti a nemáme kam umístiti tuberkulosní pavilony, v této době mají nadále zůstat zachovány podle názorů takovýchto odborníků komfortně vybaveně budovy soukromých sanatorií pouze pro ty, kteří si mohou přepychovou léčbu zaplatiti. (Různé výkřiky.)

Zde nejde, paní a pánové, jenom o Podolské sanatorium, ani o jiné výdělečně živnostensky činné podniky na léčení a ždímání majetných pacientů, jako je na příklad Veleslavínské sanatorium, Cihlářka a jiné; zde jde o to, aby si mohli určití lidé zachovat starý systém rozdílné léčby nikoli podle druhu nemoci, ale podle kapsy nemocného: hodnotná a k tomu zbytečnými obřady okrášlená zdravotní péče pro ty, kteří na to mají, a méně dobrá péče o obyčejný lid. Ponechávám při tom stranou, že většina z těchto soukromých sanatorií zeje prázdnotou nebo ani není v provozu, zatím co ve Velké Praze je nedostatečný počet nemocničních lůžek.

Při této příležitosti bych doporučoval panu ministru spravedlnosti, aby neprodleně, okamžitě vydal nařízení o zákazu léčení v soukromých sanatoriích všech zrádců národa, kolaborantů a šmelinářů a jiných osob, stíhaných zákony. Kdyby pan ministr spravedlnosti nařídil prohlídku ve všech těchto sanatoriích a soukromých léčebných ústavech, byl by překvapen zjištěním, jak zde blahobytně žijí a zneužívají blahovolnosti některých našich soudů ti, kteří by měli přemýšlet o svých zločinech někde v pankrácké cele. Není přece možné, aby i zde hrálo úlohu, je-li to majetný trestanec či nikoli. Kdyby se pan ministr spravedlnosti zeptal všeho našeho lidu a celého národa, kam takoví lidé patří, dostal by jednu odpověď: "Zrádci a škůdci národa, kolaboranti a šmelináři patří do kriminálu a ne do sanatoria." (Souhlas.) Stydíme se, hluboce se stydíme, že něco takového je ještě možné u nás dnes, v roce 1946, v době režimu lidově demokratického. Je z toho jasně vidět, že naše zdravotnictví značně pokulhává za politickým a hospodářským vývojem naší nové republiky. V kterém asi šuplíku uvízl návrh zákona na zestátnění všech léčebných ústavů, návrh, který už dávno měl býti proměněn ve skutečnost? Jaké to jsou zájmy, které se snaží zadržet přirozený vývoj naší nové zdravotní politiky? Jistě to nebudou zejména zájmy lidu. Vždyť náš lid to byl, který se právě jasně a nesmlouvavě ozval při dlouhých tahanicích o Podolské sanatorium, a váha a vůle tohoto lidu také zvítězila a nakonec donutila k povolnosti některé "zastánce" akcionářů Podolského sanatoria. Proto také doufáme a věříme, že se už brzy dostane na pořad zákon o postátnění všech léčebných ústavů. Doufáme, že k tomu dojde rychleji, aby nemusela do toho zasahovati zase masa pracujícího lidu, aby tak urychlila celé toto jednání.

Náš lid nechce nic jiného než jistotu, že se nemocnému občanu dostane co nejlepšího léčení podle všech současných vědeckých znalostí a že v léčení nesmí býti rozdílu mezi boháčem a nemajetným dělníkem, úředníkem nebo rolníkem. (Potlesk.) To je jedno poučení z příkladu soukromých sanatorií.

Druhou skutečností, nad kterou se musíme zastavit a kterou musíme co nejrychleji napravit, je ta, že vedle přeplněných veřejných nemocnic existují v Praze prázdné nebo poloprázdné soukromé ústavy, kterých bychom mohli využít ve prospěch celku a tím odlehčit alespoň trochu tíživé situaci nemocniční ve Velké Praze. Jsme si při tom plně vědomi, že ani tímto krokem nevyřešíme pražský nemocniční problém. Ten potřebuje řešení zásadního a velkorysejšího. Je nejvyšší čas, aby se už konečně přestalo s věčným záplatováním. Mám na mysli přestavbu stařenky Všeobecné nemocnice, která vznikla za Marie Terezie; ale toto záplatování nám nepomůže nic z tíživého nedostatku nemocničních lůžek.

Budiž konstatováno, že za ty ohromné miliony, které za prvé republiky a i dnes toto bezúčelné záplatování stálo, mohla býti už dávno a dávno vystavěna nová moderní a všem požadavkům odpovídající nemocnice nebo nemocniční budova.

Bude třeba se co nejrychleji rozhodnout pro moderní plán výstavby pražských nemocnic a plánovitě jej rozvrhnout na jednotlivé etapy výstavby. Nemůžeme do nekonečna jako pštrosi strkat hlavu do písku před tou skutečností, že naše kliniky jsou z větší části nemožně umístěny, že naše porodnice, která má býti vzorem příjemného prostředí v těžkých hodinkách ženy, je naopak příkladem jedinečného nevkusu, o hygienické stránce ani nemluvě. Problém nových kojeneckých a dětských lůžek v Praze nemůže už být odkládán.

Stejně tak je třeba vyvodit důsledky ze skutečnosti, že jenom v Praze se pohybuje svobodně tisíce lidí s otevřenou tuberkulosou, bez léčení a bez veškeré péče. Kdo by chtěl veřejnosti upírat právo zvědět, jaký je rozvrh plánu, podle něhož bude řešen nový pražský nemocniční problém?

Není to však jenom pražské ústavnictví, které trpí dosavadní bezplánovitostí a obchodní základnou určité části ústavů. Snad ještě hůře tomu je s ambulatorní léčebnou péčí. Je všeobecně známým faktem, že náš venkov je daleko hůře zabezpečen lékařskou péčí nežli velká města. Méně však je známo, že periferie měst a hlavně velké Prahy je na tom s lékařskou pomocí někdy ještě hůře než naše zapadlé venkovské okresy, ačkoli zdravotní stav obyvatelstva právě v těchto částech města by si vyžadoval největší péče.

Podívejme se nyní, jak jsou rozděleni lékaři v Čechách a zvláště v Praze. Koncem srpna t. r. bylo v Čechách kromě Prahy asi 4 ¹/₂ mil. obyvatel české národnosti, pro které ordinovalo pouze 2769 českých lékařů. V Praze byl v téže době necelý milion obyvatel a zde bylo lékařů 2343. Přepočítáme-li počet lékařů, připadajících na 100.000 obyvatel, činí tento počet pro Čechy bez Prahy 64 lékařů a pro Prahu pak 256 lékařů. Je přirozené, že v hlavním městě s tolika nemocnicemi a centrálními institucemi bude počet lékařů větší než na venkově, ale přesto je rozdíl nepoměrně veliký. Ještě daleko větší je nepoměr mezi Prahou a venkovem v počtu lékařů odborných, zvláště pak dětských a zubních. Ale i v samotné Praze jsou čísla o rozmístění lékařů velice poučná. Ze statistiky vyplývá, že střed města a bohaté čtvrti jsou lékaři téměř přesyceny, kdežto periferie a dělnické okresy právě s obyvatelstvem zdravotně nejvíce ohroženým jsou lékařskou službou hůře zásobeny nežli nejchudší venkovské okresy. K tomu ještě nutno připočísti, že ve středu města jsou soustředěna všechna ambulatoria nemocenských pojišťoven a valná většina odborných lékařů, takže periferie Velké Prahy je prakticky bez odborné lékařské péče.

Není snad třeba zdůrazňovat, jak nesprávné a i s hlediska hospodářského škodlivé je takové rozmístění lékařů. A v čem je právě příčina toho? Je samozřejmé, že rozhodující jsou důvody sociální. Bohatší klienti vábí lékaře do středu města a do středu země; nadto je práce v centru méně namáhavá, měně odpovědná a je zde pohodlnější přístup k dalšímu vzdělání a kulturním zdrojům. Rozdělení lékařů se děje na starém liberalistickém základě; je to tedy typický soukromokapitalistický zájem, který to zde určuje. Chceme-li za tohoto stavu dobrovolnou cestou odčerpávat lékaře pro venkov a pro periferii města, kde je jich nejvíce potřebí, musí se zlepšit sociální poměry v těchto místech tak, aby překročily podmínky, za kterých pracuje lékař v centru města. Při tom bude nutno rozmístění lékařů plánovitě říditi, aby se zdravotní péče dostalo především těm, kdož jí s hlediska budování státu a republiky nejvíce potřebují a kdo si jí nejvíce zaslouží, a to je pracující lid měst i venkova. Musíme zlepšit alespoň pracovní a technické podmínky. Bude nutno zabývat se problémem, aby právě tady se lékař cítil spokojenější a cítil největší radost ze své práce. Zásadní vyřešení celého problému může však přinésti jedině vymanění zdravotnictví ze soukromokapitalistických zájmů a postavení zdravotní péče na základnu veřejné služby lidu. Až toho dosáhneme, pořád ještě nebudeme mít nikterak primát, nýbrž dokonce budeme mít mnoho co dohánět za pokrokovými státy v jejich péči o zdravotnictví.

Je skutečně nejvyšší čas, aby ministerstvo zdravotnictví přišlo s konkretním plánem, jak si představuje řešení distribuce zdravotnického personálu s hlediska zdravotní potřeby. Nelze rozhodně přejít mlčením naprosto neuspokojující sociální zabezpečení zdravotnického personálu, zejména pak ne mladších lékařů.

Lékař, vstupující do nemocnice těsně po promoci, měl dříve plat asi 1000 Kčs, dnes dostává sotva 2000 Kčs měsíčně. Nedostatečné hospodářské zabezpečení sekundáře, který je dnes většinou ženat a má rodinu, má za následek, že se snaží přivydělat si pokoutní soukromou praxí, po případě mimořádnou péčí o třídní pacienty, kteří mu při odchodu za jeho péči alespoň částečně zaplatí. A nejinak je tomu s ošetřovatelkami, porodními asistentkami nebo zdravotně sociálními pracovnicemi. Je dostatečně známo, že máme veliký nedostatek středního zdravotnického personálu. Tomu, kdo zná platové poměry těchto zdravotních pracovníků, není třeba dalšího vysvětlování. Vždyť na příklad diplomovaná ošetřovatelka, která prošla dvouletou školou, v níž si musila platit školné, vydělá svůj první plat nejdříve až ve dvaceti letech, a tento plat je nižší než na př. výdělek mladého děvčete, konajícího jednoduchou administrativní práci.

Ošetřovatelky utíkají od svého krásného povolání a pokusy o nábor do ošetřovatelských škol končí nezdarem. Odborové hnutí zastává správné stanovisko, že základ mzdy musí i zde tvořiti společenská hodnota práce, kterou zdravotní pracovníci konají, a risiko jejich povolání. Bude-li s tohoto hlediska hodnocena mzda zdravotních pracovníků, zachráníme značné hodnoty národohospodářské, unikající odchodem těchto kvalifikovaných pracovníků z jejich povolání.

Mnoho je úkolů, před nimiž stojí naše zdravotnictví. Válka a okupace zanechaly těžké následky na zdraví našeho lidu. Kojenecká úmrtnost dosahuje povážlivé výše, povážlivě se rozrostl počet tuberkulosních, a proto zdravotním otázkám bude se muset se strany státu, vlády a v prvé řadě ministerstva zdravotnictví věnovat větší pozornost než dosud, aby se zdravotní péče postavila na nové, solidní základy. Soustava našeho zdravotnictví bude muset odpovídat novému duchu naší republiky i sociální a politické struktuře našeho státu; i ona se bude muset ubírat po vývojové linii socialismu. Ani zdraví lidu nebude smět být nadále předmětem živnostenského podnikání akciových společností či obchodně zdatných a schopných jedinců. Liberalistická éra i zde skončila a organisace našeho zdravotnictví musí býti nevyhnutelně postavena do služeb celku.

My jsme přesvědčeni, že jako právo na práci, bude právě teď i právo na ochranu zdraví jedním ze základních ústavních práv občana nové lidově demokratické republiky.

Dvouletý budovatelský plán si vytkl za cíl zavésti nás do lepší a šťastnější budoucnosti. Abychom tohoto cíle dosáhli, musí být předním úkolem nás všech vynaložit všechny své síly k tomu, aby se náš lid těšil z největšího daru, jaký mu může být dán, a to je především jeho zdraví. (Potlesk.)

Předseda: K věcné poznámce se přihlásil p. posl. Koubek. Dávám mu slovo.