S maďarskej strany nám nemálo vyčítajú,
že takéto hľadisko je nehumánne a ohrožuje
demokratické snahy v Maďarsku ako aj úsilie
o smierne spolunažívanie so susedmi, teda aj s nami.
A niet argumentu, ktorý by nepoužili na podvrátenie
našich úmyslov. Jedným z najviac používaných
je téza o rovnocennosti Čechov, Slovákov
a Maďarov po tejto vojne.
Ak sa Maďarom vyčíta - tvrdia oni - že
stáli v boji proti víťazným mocnostiam
a pomáhali nacizmu, to isto dá sa vyčítať
i Čechom a Slovákom. Ak Slováci a Češi
- tvrdia oni ďalej - sa dovolávajú svojho zápasu
proti nacizmu i obetí, ktoré priniesli za svoje
národné a štátne oslobodenie, majú
obete i Maďari a aj u nich boly úsilia protinacistické
a protinemecké. Úvahy tieto by neboly zaujímavé,
keby sa z nich ďalej nevyvodzovalo, aby sa všetky tri
týmto spôsobom zrovnocenené národy
dohodly a rovnocenne sa tiež podelily o územia a bohatstvo
krajín. V mene týchto vykonštruovaných
rovnocenností má sa dnešnému Maďarsku
dostať to, alebo časť toho, čo reakčnému
horthyovskému Maďarsku priarbitrovali zo Slovenska
Ribbentrop a Ciano. Nemienime podceniť jedinú kvapku
maďarskej krvi, ktorá bola vyliata v boji proti nacizmu.
Nechceme zmenšiť maďarské snahy, ktoré
smerovaly za vymanenie Maďarska z cieľavedomého
službičkovania nacistickému Nemecku. Želáme
maďarskej demokracii, aby si z týchto aktov vedela
vyrestovať tradíciu a vzor pre celý národ.
Ale je smiešne a podozrivé, keď po tom všetkom,
čím Maďarsko prispelo k aktivite nemeckého
nacizmu počas vojny, prichodí sa v mene demokracie
s nárokmi na to isté, čo Maďarsko dostalo
za svoju činnú účasť v akcii
proti demokracii. Záleží nám na úspešnom
vývoji demokracie v Maďarsku. A záleží
nám tiež na dobrých vzťahoch nášho
štátu k Maďarsku. Ale musí byť jasné
v Maďarsku, tak ako je jasné u nás, že
my tieto veci nemôžeme a nechceme platiť. Všetko
toto si Maďarsko musí vybudovať z vlastných
fondov a nech nikto v Maďarsku nepomýšľa
na to, že by sa to mohlo dosiahnuť koncesiami, dokonca
územnými koncesiami s našej strany.
Po druhej trpkej historickej skúsenosti, ktorá stihla
maďarský národ v tomto storočí
následkom nevyliečiteľného velikášstva
a nevyhasínajúcich imperiálnych túžob
vedúcej vrstvy maďarského národa, priali
by sme Maďarom, aby sa u nich konečne rozmohla jediná
zdravá revizná myšlienka, myšlienka revizionizmu
všetkých tých svätoštefanských
a dunajskokotlinárskych koncepcií, ktoré
lákavo svádzajú maďarský národ
na dobrodružné scestie, kedykoľvek sa mu k tomu
naskytne príležitosť. (Potlesk.) Druhá
prehra by už mohla dať Maďarsku dôvod pre
takéto hnutie. A som presvedčený, že
s maďarskou demokraciou tohoto razenia, bez snahy o získanie
toho, čo chcela získať aj maďarská
reakcia, naša ľudová demokracia sa nielen dohodne,
ale aj vytvorí snesiteľné i priateľské
podmienky spolurozhodovania.
Toľko som považoval za potrebné povedať
na okraj výkladu min. Masaryka o našich zahranično-politických
ťažkostiach, ešte než klub poslancov komunistickej
strany Slovenska bude hlasovať za ministrovo exposé.
(Hlučný potlesk.)
Místopředseda Tymeš: Uděluji
slovo dalšímu řečníku, jímž
je pan posl. Václav David.
Posl. Václav David: Slavná sněmovno,
paní a pánové!
Pokládám si za velikou čest, že se mohu
účastnit rozpravy ke zprávě pana ministra
zahraničních věcí Masaryka o
zahraniční politice Československé
republiky. Pokládám to za velikou čest proto,
že jde po prvé v historii naší republiky
o politiku prováděnou za naprostého souhlasu
zdrcující většiny českého
a slovenského lidu. Ve svém projevu jen vyjádřím
to, co naplňuje srdce každého čestného
občana našeho státu: nesmírnou lásku,
vděčnost a úctu našeho lidu k Sovětskému
svazu. (Potlesk.) Promluvím zde o přátelství
a bratrství mezi dvěma státy, jaké
nenajdeme ve světě, o přátelství,
jež je důkazem naší politické a
mravní vyspělosti. Musely se přihodit události
jistě dalekosáhlé, musely se získat
zkušenosti jistě nesmírné ceny, vyjádřila-li
vláda ve svém programu svůj poměr
k druhému státu takovýmito větami:
Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého
a slovenského národa k Sovětskému
svazu, bude vláda pokládat za neochvějnou
vůdčí linii československé
zahraniční politiky nejtěsnější
spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí
na východě. Smlouva československo-sovětská
z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství
a poválečné spolupráci bude určovat
pro veškerou budoucnost zahraničně-politickou
posici našeho státu.
Co předcházelo tento jasný závazek?
Předcházely ho události, v nichž se
naše národy dostaly do smrtelného nebezpečí,
jež jim hrozilo se strany německých okupantů,
a vysvobození z tohoto nebezpečí slavnou
Rudou armádou - osvoboditelkou. Předcházela
jej druhá světová válka, v níž
byla ohrožena svoboda a civilisace lidstva a kdy zásluhou
hlavně Sovětského svazu a jeho Rudé
armády byl poražen a zničen fašistický
nepřítel, Hitlerovo Německo. Celé
svobodymilovné lidstvo je hluboce zavázáno
Sovětskému svazu, jemu děkují především
malé národy za svůj dnešní život.
Nebýti jeho síly, která dovedla odolat zběsilé
nacistické vášni a ztrestat ji, přestaly
by malé národy, mezi nimi i národ český
a slovenský, prostě existovat. Nesmírné
oběti na životech i na majetku, jimiž Sovětský
svaz vykoupil svobodu národů, nesmí být
nikdy zapomenuty.
Náš poměr k národům Sovětského
svazu nevyvinul se až nyní v poslední době.
Naše vzájemné vztahy upevňovali již
dávno naši buditelé Kollár, Štúr,
Šafařík, Jungmann, Havlíček a
mnoho jiných vlastenců. Ti všichni seznamovali
naše národy se životem zejména ruského
národa a s bohatstvím jeho umění.
Ti všichni pěstovali v našem lidu víru
v jeho pomoc a ochranu. Náš český a
slovenský člověk se vždycky živě
zajímal o vše, co se v Rusku dělo, a konečně
ve velké Říjnové socialistické
revoluci viděl událost, která svým
významem daleko přerůstá rámec
carského Ruska a bude míti vliv i na náš
další osud. A skutečně zrození
Sovětského svazu umožnilo a urychlilo i zrození
naší republiky, neboť Říjnová
revoluce měla za následek i jiný vývoj
poměrů ve střední Evropě a
uspíšila rozpad rakousko-uherské monarchie.
Náš pracující člověk,
zejména dělnictvo, pochopil již od začátku,
že na Východě se odehrávají události,
jež se ho velmi dotýkají, že se tam rodí
nový život. Miloval Sovětský svaz, hlásil
se za jeho přítele, bránil jej, i když
to bylo dlouhou řadu let spojeno s velkým risikem.
Toužebně si přál, aby láska pracujícího
lidu k Sovětskému svazu nalezla také výraz
v celé politice naší republiky. Bohužel,
byly dlouho u moci síly, které dusily a trestaly
každý projev sympatií k Sovětskému
svazu. Teprve rostoucí nebezpečí ohrožení
republiky se strany hitlerovského Německa způsobilo,
že naše zahraniční politika, představovaná
tehdy ministrem zahraničních věcí
dr E. Benešem, zahájila novou epochu vztahů
k Sovětskému svazu, a 16. května 1935 uzavřeli
jsme s ním smlouvu o vzájemné pomoci. Byl
to nejvýznamnější čin naší
zahraniční politiky v předmnichovské
republice a setkal se s nadšením a souhlasem našeho
lidu. Měli jsme smlouvu, která zaručovala
pomoc mohutného Sovětského svazu, a nebylo
jeho vinou, že do ní byla mocnými stoupenci
politiky sedění na dvou židlích vsunuta
vložka, jež se nám tři roky nato stala
osudnou, že totiž Sovětský svaz smí
nám přijíti na pomoc jen tehdy, přijde-li
nám na pomoc Francie.
Vývoj styků mezi naší republikou a Sovětským
svazem po 16. květnu 1935 je nepřetržitým
řetězem prohlubování a upevňování
vzájemného přátelství. Mnichov
a další tragické události přervaly
na několik let legálně se rozvíjející
styky se Sovětským svazem. Způsob, jakým
se zachoval Sovětský svaz v době našeho
národního neštěstí, zůstane
navždy ve vděčné paměti českého
a slovenského lidu. Zatím co se západní
spojenci dohadovali o našem osudu způsobem urážejícím
svobodný stát, zradili a obětovali naši
svobodu fašistickému Německu, Sovětský
svaz nezúčastnil se hanebného mnichovského
spiknutí a nikdy Mnichov neuznal. Sovětská
vláda ukázala, že smlouva není pro ni
cár papíru. Ještě před Mnichovem
vyzvala demokratické státy ke společnému
zákroku proti útočníkovi na zachránění
Československa. Sovětská vláda jasně
prohlásila, že je ochotna splnit všechny závazky,
vyplývající ze smlouvy o vzájemné
pomoci. Sovětská vláda varovala tehdy polskou
vládu před útokem na Československo
a pohrozila v takovém případě vypovězením
paktu o nenapadení z r. 1932. Ještě těsně
před Mnichovem navrhla sovětská vláda
zástupci USA svolání mezinárodní
konference, jež by poskytla kolektivní pomoc Československu.
Přes všechny tyto kroky došlo k Mnichovu, k mnichovskému
rozhodnutí, jež vzbudilo v celém Sovětském
svazu nesmírné rozhořčení a
na druhé straně projevy solidarity a sympatie k
českému a slovenskému lidu. Sovětští
mistři kultury apelovali na svědomí lidstva
a ujišťovali nás, že nebudeme sami, Sovětský
svaz že nás neopustí a že nám pomůže.
Předseda rady lidových komisařů Molotov
6. listopadu 1938 na slavnostním zasedání
moskevského sovětu odsoudil velmi ostře Mnichov
a pranýřoval vítězství velmocí,
dosažené nad malým Československem.
A když přes všechny garancie, obsažené
v mnichovské dohodě, o níž se Chamberlain
3. října 1938 vyjádřil, že při
nich Československo nabývá záruk bezpečnějších,
než jaké mělo kdykoliv v minulosti, přece
došlo k 15. březnu 1939, podává Sovětský
svaz 18. března 1939 prostřednictvím lidového
komisaře zahraničních věcí
Litvinova protestní notu, ve které odpovídá
na notu německé vlády. Říká
v ní: Sovětská vláda nepovažuje
za možné, aby obešla mlčením zmíněné
noty a tím vzbudila falešný dojem o svém
dokonale lhostejném poměru k československým
událostem. Pranýřuje dále jednání
Háchy, k němuž neměl plných
mocí svého lidu a jednal ve zjevném rozporu
s ústavou a vůlí lidu. Sovětská
vláda dále prohlašuje, že okupace našich
zemí musí být považována za akt
svévolný, násilný, útočný
a že nemůže uznat včlenění
českých zemí do Německé říše
a Slovenska v té či oné formě za pravoplatné.
Na třetím zasedání Nejvyšší
rady Sovětů 31. května 1939 odsoudil předseda
rady lidových komisařů Molotov mnichovskou
politiku jako takovou, jež nevede k zastavení útočnosti,
nýbrž ji naopak povzbuzuje.
Z těchto a jiných prohlášení
utvrdila se v našem lidu víra, že Sovětský
svaz nás neopustí, že nám pomůže,
že nás zachrání. Zákeřné
přepadení Sovětského svazu Hitlerovým
Německem mělo za následek nesmírný
vzrůst sympatií k Rudé armádě.
Český a slovenský lid doprovázel bojové
akce Rudé armády horoucím přáním
zdaru, a různými formami domácího
odboje napomáhal k vítězství nad společným
nepřítelem.
Uprostřed války v prosinci 1943 dochází
k podepsání československo-sovětské
smlouvy o vzájemné pomoci, přátelství
a poválečné spolupráci. Přivítali
jsme tuto smlouvu jako bezpečný důkaz o blízkém
vítězství, jako širokou základnu
poválečné spolupráce. Souhlasem k
ustavení československého vojenského
sboru pod vedením generála Ludvíka Svobody
vyhověl Sovětský svaz přání
českých a slovenských občanů,
aktivně se zúčastnil boje proti Hitlerovi
- právě nyní vzpomínáme 3.
výročí bitvy u Sokolova - a tak spojeni i
ve zbrani postupovali ruku v ruce s Rudou armádou, osvobozující
naši zemi.
Nezapomeneme nikdy bleskové pomoci, poskytnuté Rudou
armádou z rozkazu maršála Stalina povstavšímu
pražskému lidu. Nezapomeneme nikdy slavných
dnů vítězství, kdy se naplnila slova
soudr. Stalina: Odvěký boj českého
národa za svobodu je nyní vítězně
zakončen. (Potlesk.)
Rudá armáda za svého krátkého
pobytu u nás byla zahrnuta projevy vděčnosti
a lásky. Po splnění svého úkolu
- zlikvidování roztříštěných
skupin fašistů a zajištění našich
hranic - odešla Rudá armáda do své
vlasti, zde srdečně provázena a tam toužebně
očekávána. Odchodem Rudé armády
byla vyvrácena jedna ničemná lež reakce,
že prý tu zůstane a bude ovlivňovat
naši politiku. Sovětský svaz jasně potvrdil,
že úzkostlivě respektuje naši svrchovanost.
V předvečer výročí velké
Říjnové socialistické revoluce 6.
listopadu 1941 prohlásil soudr. Stalin: Naším
cílem je pomoci zotročeným národům
v jejich osvobozeneckém boji proti hitlerovské tyranii
a potom jim dát právo, úplně svobodně
se zařídit na jejich území, jak budou
chtít. Žádné zasahování
do vnitřních záležitostí jiných
národů.
Skutečnost nám znovu stejně bezpečně
dokazuje, že soudr. Stalin a Sovětský svaz
plní dané slovo. Způsob, jakým jsme
vyřešili otázku Zakarpatské Ukrajiny,
respektujíce vůli tamnějšího
lidu, je důkazem pevného a nerozborného přátelství
mezi národy Československa a Sovětského
svazu. Několik měsíců života
v osvobozené vlasti potvrzuje dále, že Sovětský
svaz přes své vlastní poválečné
obtíže nám vydatně napomáhá
jak po stránce vojenské, opatřováním
výzbroje a výstroje, tak i po stránce hospodářské.
Rychlé dodávky potravin zažehnaly kritickou
situaci v Moravské Ostravě, Brně a jinde.
Naše továrny dostaly již několikráte
zásilky surovin ze Sovětského svazu pro svou
výrobu a mohly tak uvésti závody do chodu.
Sovětští vojáci, pokud ještě
u nás pobývají, pomáhají válkou
postiženým krajům na stavbě komunikací,
opravě mostů a jinde. Sovětský svaz
jako vítěz ve válce mohl zabavit jako válečnou
kořist a odvést cenná zařízení,
suroviny, pohonné látky a různé zboží.
Použil tohoto práva vítěze jen nepatrně
a velikou část ponechal našemu hospodářství.
Sovětský svaz nám účinně
pomáhá při zabezpečení naší
republiky. Nezapomeneme mu nikdy, - jak spojenecky a bratrsky
se k nám zachoval a nás se zastal při projednávání
odsunu Němců na Postupimské konferenci. Dal
předtím zásadní souhlas k odsunu již
r. 1943, když v té době na Západě
dostávalo se nám jen diplomaticky vyhýbavých
odpovědí. (Slyšte!)
Byl to Sovětský svaz, který jediný
od počátku jasně a rozhodně za tímto
naším životním požadavkem stál.
K uskutečnění tohoto požadavku je potřeba
jednoty národa, která však je občas
porušována v tisku strany pana posl. dr Ducháčka,
zejména v časopise "Obzory", jichž
je právě pan posl. dr Ducháček
redaktorem, neboť rozhodně poškozuje náš
požadavek odsunu Němců tisk, který v
době, kdy se vede proti Československu v určité
části anglického tisku pomlouvačná
kampaň, v této věci béře Němce
u nás v ochranu a dává našim odpůrcům
proti nám do rukou argumenty. (Potlesk komunistických
poslanců.)
Sovětský svaz projevil plné porozumění
také pro naše oprávněné požadavky
vůči Maďarsku. Nepochybujeme, že najdeme
v Sovětském svazu upřímného
zastánce svých zájmů i na budoucí
mírové konferenci, a věříme,
že i zde nám pomůže upevnit naše
mezinárodní postavení.
A záleží ovšem i na nás, jak my
jednotou národa právě v těchto vážných
chvílích svou mezinárodní posici upevníme.
Se Sovětským svazem postupujeme společně
i v různých mezinárodních jednáních,
zejména v Organisaci Spojených národů.
Společně s ním pomáháme k vybudování
a upevnění míru, společně zdviháme
hlas k boji proti temným silám reakce a fašismu,
za svobodu dosud potlačovaných národů,
Španělů, Řeků, Arabů,
Indů, Indonesanů. Spolu se Sovětským
svazem žádáme, aby s banditou Francem bylo
co nejdříve spravedlivě zúčtováno.
Se Sovětským svazem máme mnoho společných
zájmů, je nám neobyčejně blízký
a dobře si spolu rozumíme. Jeho i naší
zemí prošla válka a proto tak dobře
chápeme jeho úsilí o vybudování
trvalé mírové soustavy obecné bezpečnosti,
o znemožnění nové světové
války, o níž není jistě nikdo
na pochybách, že by měla pro lidstvo katastrofální
následky.
Sovětská zahraniční politika je nám
proto tak blízká a tak dobře jí rozumíme,
protože její kroky neřídí nějaká
hrstka salonních diplomatů, hájících
zájmy své vykořisťovatelské menšiny,
vzdálené národu, nýbrž lid v
tom nejlepším smyslu, lid pracovitý, pokrokový,
mírumilovný a spravedlivý. (Potlesk.)
Sovětská zahraniční politika je nám
také tak blízká proto, poněvadž
je to politika slovanská. Opíráme se o mohutný
vítězný stát, v němž Slované
tvoří rozhodující část
obyvatelstva, mezi nimi především hrdinský
veliký národ ruský, který má
největší podíl na vítězství
a který také přinesl největší
oběti. Snad je to stát, který svým
v dějinách lidstva nejpokrokovějším
společenským zřízením vylučuje
jakoukoliv formu útlaku a výbojnou imperialistickou
potlačovací politiku. Zásluhou Sovětského
svazu stojí nyní slovanské národy
na prahu slibné budoucnosti, jakou neměl nikdo v
dějinách. Ony jsou především
nositeli pokroku ve světě, u nich vznikají
a provádějí se nové úspěšné
způsoby uspořádání poválečných
poměrů. A košický program vlády
Národní fronty i jeho uskutečněná
část naznačuje, že Češi
a Slováci zaujímají ve velké slovanské
rodině čestné místo. Dosavadní
výsledky spojenectví a spolupráce se Sovětským
svazem jsou dostatečným důkazem pro tvrzení,
jakou cenu má pro nás Sovětský svaz,
čím nám je tento mocný a věrný
spojenec. Nejít po jeho boku, neměli bychom republiku
jako národní stát Čechů a Slováků.
Sovětský svaz vyšel z války jako vítěz
a jeho autorita po válce nesmírně vzrostla;
využívá jí pak k upevnění
míru a k posílení demokratických sil
ve světě. Jeho mistrovská diplomacie nezadá
si v ničem s mistrovským uměním Rudé
armády. Plody této diplomacie slouží
věci míru a pokroku.
Jsme spojenci Sovětského svazu. Každý
jeho úspěch je i úspěchem naším,
znamená i posílení naší republiky
a její autority. Země, která má před
sebou takové možnosti vývoje, dává
svému spojenci i příležitost k hospodářské
spolupráci. Sovětský svaz je a bude ještě
více v budoucnosti nesmírný dodavatel i odběratel.
Opření o Sovětský svaz budeme mít
jistotu, že u nás nedojde již nikdy k Mnichovu.
Spojenectví se Sovětským svazem je pro nás
otázkou národního života. Musíme
proto rozhodně odmítnout jakýkoliv pokus
o oživování politiky mostu a sezení
na dvou židlích, s nichž jsme již jednou
spadli. (Potlesk.) S takovou politikou máme tragické
zkušenosti. S největším rozhořčením
musíme odmítnout každý pokus o kalení
našeho poměru k Sovětskému svazu. S
politováním zjišťujeme, že se u nás
vyskytlo několik lidí, významných
sice svým postavením, ale nijak počtem, kteří
si dovolují pomlouvat Sovětský svaz a Rudou
armádu, kteří zlehčovali spojenectví
se Sovětským svazem. Ve své zlobě
šli tak daleko, že obviňují Rudou armádu,
že žije z cizího, z krádeží
lokomotiv, nazývali ji okupační armádou.
Vyskytli se lidé, kterým bylo proti srsti vyvěsiti
sovětskou vlajku vedle naší a dokumentovati
tak věrné přátelství dvou slovanských
národů. Některým se zdálo nevhodné
zahrání sovětské hymny vedle naší.
Těmto horlivcům je třeba připomenout,
že nebýti Sovětského svazu, nezpívala
by se tu ani hymna naše a místo ní by zde vřeštěly
prušácké marše. Největšího
odsouzení zasluhují takové živly tam,
kde se snaží působit mezi mládeží,
na školách, a zasévat u ní nenávist
a demoralisující pomluvy Sovětského
svazu. Pan ministr zdůraznil ve své zprávě,
že spojenectví se Sovětským svazem je
trvalé a upřímné a nestane se nikdy
předmětem stranických diskusí. Chraňme
proto toto přátelství, pranýřujme
útoky jako nejbídnější vlastizradu.
Vyvozujme z toho tvrdé důsledky. Kdo sahá
na přátelství k Sovětskému
svazu, sahá na život republiky, na život každého
z nás. Sovětskému svazu, svému zachránci,
zůstaneme věrni a nikdy se s ním nerozejdeme.

