V tejto súvislosti sa žiada upozorniť a vystríhať
sa pred hlasmi určitej časti českej žurnalistiky
a politického života, ktoré sú namierené
proti vymoženostiam našej národnej revolúcie,
proti slovanskej zásade "rovný s rovným"
a proti uznaniu svojbytnosti slovenského národa.
(Potlesk.) Táto snaha je v príkrom rozpore
s obsahom a duchom vládneho programu a svedčí
iba o tom, že sa niektorí ľudia z chýb
minulosti ničomu nenaučili a, ako sa zdá,
ani naučiť nechcú. Sme presvedčení,
že tieto hlasy nevyjadrujú mienku českého
národa a najmä nie českého pracujúceho
ľudu. (Potlesk.)
Súčasne ale ešte dôraznejšie chcem
z tohoto fóra odmietnuť všetky pokusy, nech prichádzajú
odkiaľkoľvek, uplatňovať v novom štátnom
spoločenstve Čechov a Slovákov ľudácke
metódy, podnecujúce k nedôvere k českému
národu, k vláde Národnej fronty a hatiace
konsolidáciu nášho spoločného
štátu. (Potlesk.)
Dnešné štátoprávne postavenie Slovenska
opiera sa o pražskú dohodu z 2. júna 1945,
ktorá konkretizovala košický vládny
program a provizórne riešila otázku kompetencie
vlády a Slovenskej národnej rady. Je žiadúce,
aby sa táto dohoda na oboch stranách presne dodržiavala
a aby nebola narušovaná úzkoprsými lokálnymi
momentami na jednej strane a oživovaním centralistických
tendencií na strane druhej. (Potlesk.) So slovenskej
strany to znamená, že otázky, uvedené
v pražskej dohode ako otázky celoštátne,
musia byť riešené ústredne s platnosťou
pre celé územie republiky a že jednotný
demokratický duch a jednotné demokratické
zásady musia sa bezpodmienečne uplatniť v oboch
čiastkach republiky, a to prirodzene aj v tých otázkach,
ktoré podľa pražskej dohody spadajú pod
kompetenciu Slovenskej národnej rady. (Potlesk.)
Z otázok aktuálnych poukazujem na úpravu
cien a miezd, na otázku cien roľníckych produktov,
na otázky zásobovacie, na otázku konfiškovania
majetku Nemcov a Maďarov, ktoré si súrne vyžadujú
jednotnej celoštátnej úpravy. Pri tom považujem
za otázku stojacu mimo diskusiu, že najmä poštátňovacie
dekréty prezidenta republiky, ktoré majú
tak historický význam špeciálne s hľadiska
Slovenska, platia bezvýhradne na celom území
Československej republiky. (Potlesk.)
Ako som zdôraznil potrebu presne dodržiavať pražskú
dohodu z 2. júna, tak je to tým dôležitejšie,
lebo ona je skúšobným kameňom i východiskom
definitívneho riešenia našich štátoprávnych
otázok. Je treba si pritom uvedomiť, že pražská
dohoda je iba politickou dohodou a že je v záujme
právnej istoty a konsolidácie, aby štátoprávne
postavenie Slovenska sa mohlo čím skôr opierať
aj o zákonný podklad. (Potlesk.) Súdime,
že provizorné štátoprávne vyriešenie
postavenia Slovenska v duchu vládneho programu, a v smysle
pražskej dohody bude jedným z významných
zákonodarných opatrení Dočasného
Národného shromaždenia. (Potlesk.)
Dočasné Národné shromaždenie
predstavuje pritom prechod k Národnému shromaždeniu
ústavodarnému, ktoré má v shode s
vôľou našich národov právoplatne
formulovať nové ľudovo-demokratické sriadenie
našej oslobodenej republiky.
S inými problémami vynoruje sa teda na obzore aj
ústavné zabezpečenie rovnoprávneho
postavenia Slovenska v Československej republike. Slovenský
ľud má plnú dôveru, že v novom československom
štáte, ktorého nositeľom sú ľudové
masy a ktorý si budujeme v smysle dôsledne demokratických
ideálov, budú práva Slovákov ústavne
zabezpečené v duchu vládneho programu. K
tomu nám prichodí poznamenať, že problém
Slovenska nie je len problémom administratívnym,
je to aj problém nacionálny. Problém Slovenska
je problémom nehateného nacionálneho rozvoja
slovenského národa, ktorý prispel do společnej
kultúrnej pokladnice slovanských národov
vlastnými hodnotami a ktorý dokázal svoju
životaschopnosť celými svojmi dejinami, najmä
svojím lanským slávnym povstaním.
(Potlesk.) Ide o úpravu vzájomného
pomeru nie niekoľkých administratívnych celkov,
ale dvoch slovanských národov sebe najbližších,
na seba osudove odkázaných. Ide o takú úpravu
ich vzájomného pomeru, aby ich spolunažívanie
prebiehalo bez treníc a neshôd v úplnej harmónii,
o úpravu, z ktorej by súčasne vyšla
posilnená štátna jednota republiky.
Predstavujeme si, že nové ústavné riešenie
československého pomeru by malo byť podložené
týmito hlavnými zásadami: 1. Československá
republika je slovanský štát dvoch rovnoprávnych
bratrských národov (Potlesk.), národa
českého a slovenského; 2. slovenský
národ ako národ nacionálne svojbytný
samostatne si spravuje svoje veci prostredníctvom slovenského
zákonodarného orgánu, ako ho má dnes
vo Sovenskej národnej rade, a prostredníctvom vládneho
a výkonného orgánu, ako ho má vo sbore
povereníkov (Potlesk.); 3. zákonodarná,
vládna i výkonná moc a štátna
správa v celej Československej republike je vedená
jednotným demokratickým duchom a jednotnými
demokratickými zásadami. Táto jednotnosť
vyžaduje, aby ústredná vláda a ústredný
parlament boly - popri rešpektovaní právomoci
slovenského zákonodárného a vládneho
orgánu - vybavené celoštátnou kompetenciou
a autoritou. Pritom majú ústredné ministerstvá
uskutočňovať svojú výkonnú
moc v celoštátnych veciach na Slovensku prostredníctvom
povereníctiev.
Len takéto riešenie považujeme za demokratické
a trvalé, len ono môže uspokojiť prevažnú
väčšinu slovenského národa, pričom
- ako ukázaly doterajšie skúsenosti - toto
riešenie blahodárne vplýva na utúženie
bratských sväzkov medzi slovenským a českým
národom a je teda potrebné s hľadiska pevnosti
a jednotnosti Československej republiky. (Potlesk poslancov
KSS.)
Pre takéto definitívne vyriešenie vzájomného
pomeru oboch našich bratských národov prihovárajú
sa aj neblahé skúsenosti z predmníchovskej
Československej republiky, za ktorej pomýlená
a chybná politika takzvanej československej národnej
jednoty viedla k posilneniu separatistickej a fašistickej
politiky ľudáckych vodcov, ktorá vyústila
napokon v potupný a zhubný 14. marec. Politiku 14.
marca odsúdil náš národ politikou 29.
augusta: proklamovaním suverenity Československej
republiky na území, oslobodenom vlastnými
silami vo chvíli, keď naše malé Slovensko
bolo zo všetkých strán obkolesené presilou
dobre vyzbrojených a ešte s fanatickou zúrivosťou
bojujúcich nemeckých vojsk. (Potlesk poslancov
KSS.)
Vážené Národné shromaždenie!
Na naliehavú a nástojčive opakovanú
žiadosť Slovenskej národnej rady, boli nedávno
na Slovensko dopravení najväčší
zradcovia a vojnoví zločinci: Tiso, Mach
a spoločníci... (Výkriky: Fuj! z riad
poslancov KSS.), aby boli sudení a trestaní
slovenským národným súdom. Proces
proti Tisovi a spoločníkom musí znamenať
úplné a definitívne skoncovanie s ľudáckym
fašizmom a separatizmom. (Potlesk.) Čo najrozhodnejšie
odmietame akékoľvek pokusy ospravedlniť politiku
14. marca, politiku takzvaného slovenského štátu
a tým zľahčiť vinu tých, čo
za túto politiku nesú zodpovednosť. (Potlesk.)
Bolo by nanajvýš nebezpečné, zo
špekulácie na priazeň živlov, ovplyvnených
ľudáckym fašizmom, robiť akékoľvek
koncesie tejto zhubnej a zločinnej politike. Tiso
a jeho klika svojou politikou pripravovali a aktívne sa
zúčastnili na rozbití Československej
republiky. Oni odbúrali demokratické politické
práva slovenského ľudu, oni vyhlásili
vojnu Sovietskemu sväzu a západným spojencom,
oni vedome vydali na istú smrť - v rozpore so zásadami
ľudskosti a kresťanstva - desaťtisíce našich
spoluobčanov - oni dovŕšili svoje zločiny
tým, že vo chvíli, keď slovenský
národ povstal do boja za svoju česť a slobodu,
povolali proti jeho bojujúcim synom esesácke divízie
a organizovali oddiely gardistických bratovrahov. (Potlesk.)
Tým zavinili, že povstanie bolo zatlačené
do hôr a že Slovensko mohlo byť oslobodené
iba za cenu veľkých obetí. Tým padá
na Tisu a spoločníkov priama bezprostredná
zodpovednosť za všetky zverstvá Nemcov a gardistov,
za masové hroby, za vypálené dediny, za stovky
a tisíce našich padlých a umučených,
za všetky materiálne škody a ľudské
obete, ktoré si nemecká invázia, nemecká
ústupová vojna a boje o oslobodenie Slovenska vyžiadaly.
Náš národ nikdy nedopustí, aby sa do
života na Slovensku vpašovaly v akejkoľvek forme
čo i len zvyšky a náznaky tejto zločinnej
protinárodnej, protištátnej, protislovenskej
politiky a ideológie.
Chystaný proces proti Tisovi a spoločníkom
musí tiež slúžiť za pohnútku,
aby sa na poli očisty verejného života zlikvidovala
akákoľvek váhavosť a pomalosť, aby
naše úrady a hospodárske inštitúcie
boly energicky a dôsledne očistené od zradcov
a kolaborantov (Potlesk.), aby sa zintenzívnila
činnosť ľudových súdov vôbec,
aby celé naše Slovensko bolo raz navždy zbavené
posledných zvyškov a ohnisiek fašizmu a reakcie,
po čom tak vášnivo volá väčšina
nášho národa. (Potlesk.)
Nech sa nik nemýli. Dnešné Slovensko, to nie
sú ojedinelé protištátne letáky
gardistických darebníkov. Na Slovensku, preporodenom
protifašistickým bojom a slovenským narodným
povstaním, sú dnes v nástupe pokrokové
demokratické sily a nie dešperátne temné
fašistické živly. Ak sa dnes tu a tam opovažujú
ešte zvyšky ľudáckeho fašizmu vytŕčať
rôžky, sú to posledné zúfalé
pokusy tejto diskreditovanej protinárodnej fajty, ktorá
je odsúdená k zániku nielen svetovým
a československým, ale i vnútorným
slovenským vývinom. Na Slovensku dnes panuje slovanský
duch slovenského národného povstania a nie
protislovanský duch Tisov a Tukov. Najnovšie
to opäť ukázaly veľkolepé manifestácie
na oslavu 28. výročia októbrovej socialistickej
revolucie. (Potlesk.) Tieto manifestácie, akých
dosiaľ Slovensko nebolo svedkom, opäť dokumentovaly,
že Slovensko verne stojí pri slovanskej orientácii
našej republiky a že spotánne prejavuje svoju
vďačnosť a vernosť nášmu osloboditeľovi
a veľkému spojencovi - Sovietskému sväzu.
(Potlesk.)
Záverom chcem ešte menom Klubu poslancov komunistickej
strany Slovenska uvítať slová pána ministerského
predsedu, ktorými ohlásil, že vláda
v súčinnosti s Dočasným Národným
shromaždením v krátkom čase pripraví
voľby do ústavodarného Národného
shromaždenia na podklade všeobecného, tajného,
rovného a priameho hlasovacieho práva pri pomernom
zastúpení. (Potlesk.) V uskutočnení
týchto volieb do ústavodárného Národného
shromaždenia vidíme ďalší krok ku
konsolidácii republiky a k upevneniu jej ľudovodemokratického
poriadku. Súhlasíme najmä s tou časťou
prejavu pána ministerského predsedu Fierlingera,
v ktorej hovorí, že voľby do ústavodarného
Národného shromáždenia nemajú
byť úzkoprsým straníckym bojom, ale
demokratickým súťažením strán,
plne zodpovedných pred štátom i ľudom.
(Potlesk.) Je to zvlášť dôležité
na Slovensku, kde treba sústrediť všetky sily
na budovateľské dielo: na odčinenie škôd,
spôsobených vojnou a nacismom, a na plné rozprúdenie
hospodáskeho života. Komunistická strana Slovenska
a slovenský pracujúci ľud hodlá k tomuto
budovateľskému a konsolidačnému dielu
prispeť všetkými svojimi silami a tvorivou podporou
vlády súčasne k výstavbe našej
vlasti, Československej republiky, a preto náš
klub bude hlasovať pre vládne vyhlásenie. (Potlesk.)
Podpredseda Gottier: Ďalej má slovo p. posl.
dr. Zenkl.
Posl. Dr. Zenkl (uvítán potleskem):
Slavné Národní shromáždění!
Dovolím si uvésti k programovému prohlášení
vládnímu jménem československé
strany národně socialistické několik
poznámek. Naše strana má k vládě
plnou důvěru a bude ji v jejích pracích
důsledně a poctivě podporovat. Jsme ochotně
odhodláni, právě tak jako ona, usilovat o
to, aby naše národní revoluce byla dovedena
k úspěšnému konci, a učiníme
v tom směru jako strana věrná svému
programu národnímu a socialistickému všechno,
co bude v našich silách. Zdůrazňuji
toto stanovisko proto, abych odmítl v našem dnešním
politickém životě tu a tam se vyskytující
metody, které by rády ve věcné kritice
spatřovaly nikoliv snahu o zlepšení revolučních
metod a projev poctivé vůle hledat nejlepší
cestu řešení, nýbrž oposici a odmítavé
stanovisko k věci samé. Od počátku
jsme stáli za vládním programem košickým
a loyálně se snažili o soustavnou spolupráci
při jeho plnění. Vycházeli jsme se
stanoviska, že náš správný a demokratický
postup již pro minulost naší politické
strany a zejména také pro její účast
v boji za národní svobodu nám dává
právo, abychom od druhých politických stran
očekávali loyální posuzování
svých snah. Poněvadž pak plně oceňujeme
význam národní fronty a chceme udělat
všechno, co bude na nás, k jejímu utužení
a zachování, a poněvadž plně
souhlasíme se snahou vyslovenou vládním prohlášením,
aby se místo úzkoprsého stranického
boje u nás uplatnilo demokratické soutěžení
politických stran, očekáváme, že
i naše kritika a poznámky k vládnímu
prohlášení budou posuzovány jen a jen
s tohoto stanoviska.
Prohlášení pana předsedy vlády
se dotýká samozřejmě řady velmi
důležitých otázek. O některých
z nich mluví podrobněji, mnohých se dotýká
jen náznakem, ale, bohužel, o některých,
a to i velmi vážných, se nezmiňuje ani
slovem. Pokud pan předseda vlády úvodem konstatuje,
že žádná politická strana nepoužila
při jmenování vlády práva vyslati
do vlády eventuelně osobnosti vyšlé
z domácího odboje, nebere přitom dostatečný
zřetel na to, že se naší stranou do vlády
delegovaný dr Prokop Drtina stejně jako ministr
Laušmann účastnil domácího
odboje od jeho počátku a byl s ním ve stálém
účinném styku po celou dobu své činnosti
za hranicemi.
Předem bych se chtěl zastavit u jednoho z nejzákladnějších
a nejobtížnějších problémů,
kterými se nám bude zabývati, totiž
u vzájemného poměru Čechů a
Slováků a u praktických otázek, které
z toho plynou. Pevně věřím, že
všichni chceme zabezpečiti československou
státní jednotu, která byla základní
myšlenkou našeho zahraničního a domácího
odboje a kterou proklamovalo jako svůj cíl také
slovenské povstání. Mohou býti ovšem
různé názory na to, jak nejlépe zabezpečíme
jednotnost a trvalost československého státu,
jak můžeme nejlépe čeliti zahraniční
propagandě, která viděla pro své nekalé
cíle od počátku největší
nebezpečí v československé soudržnosti
a bratrství, že tato propaganda nespí, dokazují
i poslední zprávy v tomto směru z Rakouska
i letáky na Slovensku.
Jistě se nám mnohým zdálo, že
právě utrpení této války nejlépe
vyřeší základní poměr
Čechů a Slováků v tom smyslu, že
přesvědčí všechny věrné
Čechoslováky po obou stranách Moravy, že
patříme nerozlučně k sobě,
že nemůže býti žádné
politické konstelace, ve které by Češi
a Slováci nešli ruku v ruce a za jedním cílem,
ledaže by chtěli pracovati sami proti sobě.
Souhlasím s kolegou Lettrichem, že půjde
především o důsledné, jmenovitě
praktické uvedení do života zásady rovnoprávnosti
obou našich stát tvořících národů.
My Češi jsme jistě dokázali i v počátcích
nového společného života, že rovnoprávnost
Čechů a Slováků bereme skutečně
do opravdy. Ano, jsme pro naprostou rovnoprávnost Čechů
a Slováků. (Potlesk.) Nikdy Slovákům
méně, ale ani Čechům méně!
Vezměme na vědomí, že se bratří
Slováci, aspoň ti, kteří tomu dali
jasný výraz, cítí samostatným,
samobytným národem. Ale ani pak není zapotřebí
vyslovovat dnes tak často a apodikticky amathema nad krásnou
a vznešenou myšlenkou československé jednoty
národní. Nestyďme se za to, že tato myšlenka,
kterou vyznávalo tolik našich velikánů
od Kollára až po Masaryka, Štefánika
a Hviezdoslava, skutečně byla a doufejme v budoucnosti
zase bude nejbezpečnější zárukou
naší státní samostatnosti a jednoty.
Je třeba, abychom se skutečně hleděli
sbližovat, poznávat a milovat a abychom tomu dávali
výraz v každém svém praktickém
počinu. I tu musí býti zásadou v našem
postupu úcta k poctivému přesvědčení
každého z nás. Mám úctu ke každému,
kdo se cítí příslušníkem
jen českého nebo jen slovenského národa,
ale nemůže mi býti pokládáno
za hřích, cítím-li se já příslušníkem
národa československého. (Potlesk.)
Je pravda, že protivníci československé
národní myšlenky navěsili na tuto krásnou
ideu mnoho nedobrého; všechny křivdy, nepravosti
a hříchy připisovali na vrub této
jednoty. Také minulé politické režimy
napáchaly snad mnoho zla rovněž ve jménu
československé národní jednoty. Toho
všeho musíme se ve svém novém - věřím
skutečně zdravějším - vzájemném
poměru vyvarovat a musíme se snažit očistit
náš bratrský poměr od vší
zloby, sobectví a malicherného hašteření.
Ale naší snahou - Slováků i Čechů
- musí být: k sobě blíž! Musíme
se při nejmenším, a to od počátku,
hlásit k naprosté, neochvějné jednotě
ducha a cílů.
Budeme-li prodchnuti tímto ideálem, věřím,
že neztratíme svou jedině správnou cestu
v labyrintu každodenních problémů a
nesnází. Na jeden z těchto problémů
poukazuje i vládní prohlášení.
Stojíme totiž před neodkladnou otázkou,
jak upraviti poměr tohoto Národního shromáždění
jako celostátního zákonodárného
sboru k Slovenské národní radě. Kdybychom
otáleli s vyřešením tohoto naléhavého
problému, ponechali bychom v našem státním
zřízení zárodek dualismu, který
by vedl nejen k vnitřnímu chaosu, ale také
k stálým sporům kompetenčním
(Potlesk.) a z toho vyplývajícím hořkostem.
Každý Čech a Slovák musí míti
stále na mysli a v srdci jednotný československý
stát. Nemůže se dopustiti ničeho, co
by mohlo i jen vzbuditi dojem úsilí o dvojici států.
Souhlasím se stěžejní zásadou
vládního prohlášení: Uznávajíc
v poměru českého a slovenského národa
zásadu "rovný s rovným" vláda
považuje s hlediska státního za nezbytné,
aby v otázkách celostátního zákonodárství
rozhodovalo Prozatímní Národní shromáždění
a ve věcech státní správy vláda.
Na tom bude nutno důsledně trvati, ačkoliv
na druhé straně je uznávána Slovenská
národní rada jako zákonodárný
orgán na Slovensku pro věci slovenské a obdobně
Sbor povereníků jako orgán exekutivní.
Je zajisté v zájmu Čechů a Slováků,
aby naše zákonodárství ve věcech
celostátních a též výkon vládní
moci v těchto věcech byly neseny v duchu našich
skutečných společných potřeb.
Mám jenom pochybnosti, zda tato stylisace vládního
prohlášení je dosti jednoznačná.
Je úplně jasné, co jsou věci celostátní
a co jsou věci slovenské? A je koncepce státní
jednoty československé v politických hlavách
slovenských, jak se tu a tam projevuje, slučitelná
se státem doopravdy jednotným? Musíme si
dobře uvážiti, je-li správné
mínění, které vyslovil kolega dr Lettrich
za demokratickou stranu, že si jednotnost republiky nevyhnutelně
vyžaduje, aby i český národ měl
rovnocenný a rovnoprávný orgán, jaký
má Slovensko ve Slovenské národní
radě, a že nad těmito institucemi má
stát president republiky, Národní shromáždění
a československá vláda. Dovedlo by nás
to skutečně k jednotnosti republiky?
Což specifický národní charakter slovenské
země vylučuje, aby její ústavní
struktura a subordinace pod československou suverenitu
státní měla svůj protějšek
v analogické ústavní úpravě
jednotlivých zemí českých, aniž
by se dualismus národní vyjadřoval také
dualismem ústavním, který by státní
jednotu činil problematickou?

