V § 462 osnovy bylo nutno pojmouti i hmotně-právní ustanovení z §§ 340 až 342 obč. zák., aby těchto ustanovení mohlo býti použito i na Slovensku a Podkarpatské Rusi v tom případě, kdyby osnova c. ř. s. stala se dříve zákonem než osnova obč. zák. Nebude-li tomu tak, postačí při konečné redakci odkázati na příslušné paragrafy nového obč. zákona.

V zájmu urychlení řízení bylo pojato do § 461 jako odstavec 2. ustanovení o vyloučení možnosti přerušiti řízení pro podezření činu trestného, odpovídající § 578 uh. c. ř. s. Na téže myšlence spočívají i ustanovení § 466 osnovy. Požadavek urychleného skončení držebních sporů a prozatímní ráz rozhodnutí o nich ospravedlňují toto obmezení všech jiných opravných prostředků, a to nejen řádných, nýbrž i mimořádných.

Připomenouti snad netřeba, že není ovšem s povahou těchto sporů neslučitelné použití předpisů o zmeškání; lze zajisté vydati i konečné usnesení na základě zmeškání jedné strany.

K §§ 467 až 506.

I. V části upravující opravné prostředky bylo nutno zaujmouti nejprve stanovisko k základní otázce odvolacího řízení, totiž k otázce přípustnosti či nepřípustnosti novot. Neboť dnešní stav zákonů procesních, v našem státě dosud platných, vykazuje naprosto odlišnou úpravu v zemi České a Moravskoslezské od úpravy, jaká je v zemi Slovenské a Podkarpatoruské. V zemích historických platí předpis § 482 rak. c. ř. s., novot v řízení odvolacím zásadně

nepřipouštějící, kdežto na Slovensku a Podkarpatské Rusi je v platnosti § 498 uh. c. ř. s., připouštějící novoty měrou neobmezenou. Důsledky této základní zásady vedou ovšem ke značným a důležitým rozdílům i v jednotlivostech celého řízení odvolacího. Zákonodárce, jenž má vydati jednotný zákon pro celé území státní, nemůže tedy v této otázce voliti postup takový, že by doplňoval zásady zákona jednoho vhodnými předpisy zákona druhého a tím tedy rozdíly mezi nimi vyrovnával, nýbrž musí se rozhodnouti buď pro princip ten či onen, a to opět se všemi důsledky principu, jemuž dá přednost. Je tudíž třeba uvědomiti si jasně a podrobně, jaké výhody a jaké nevýhody jsou spojeny s tím neb oním principem, obojí svědomitě a s hlediska celku státního odvážiti a podle toho se rozhodnouti.

Požadavek, aby možnost přednésti před odvolacím soudem nové skutečnosti a průvody nebyla obmezena (t. zv. plné odvolání), hoví ovšem plně potřebám jednotlivcovým tenkráte, záleží-li mu na tom, aby dosáhl ve vyšší stolici toho, čeho se mu nepodařilo dosíci před soudem nižším. Sporným stranám dopřává tento princip neobmezené volnosti, poněvadž strany nemusí snažiti se o to, aby už prvému soudu byla předložena procesní látka ve své úplnosti, nýbrž ponechává jediné jim samotným rozhodnutí o tom, chtějí-li nějakou skutečnost uvésti nebo důkaz nabídnouti už v prvé instanci či chtějí-li se s nimi vytasiti až před soudem odvolacím. Tato volnost hoví stranám i proto, že činí pro ně jednání před prvým soudem velmi pohodlným, jakékoli - i úmyslné - opominutí zcela bezvýznamným; neboť není s ním spojeno pro ně žádné nebezpečí. Tento princip má i pro právní zástupce stran svůj značný význam, neboť činí mu jeho povolání mnohem snazším. I když nepropracoval a nepromyslil celou věc co nejdůkladněji již v prvé stolici, má ještě dosti času a příležitosti, aby dohonil v řízení odvolacím to, co zameškal před soudem prvé stolice.

Kdo tedy posuzuje princip t. zv. plného odvolání jen s čistě individualistického hlediska sporných stran (správněji řečeno té strany, jež nebyla uspokojena rozsudkem prvé stolice), nebude na rozpacích přikloniti se k němu.

Ale otázka nesmí býti řešena takto jednostranně a nemůže se tak státi zejména v době dnešní. Neboť právě dnešní doba hromadí čím dále častěji a citelněji doklady o tom, že jednotlivec je součástí celku, a to i v oborech, jež byly dosud považovány za výhradnou doménu jeho, a nedopřává jednotlivci plné volnosti tam, kde tato volnost přichází do rozporu se zájmem celku.

Je tudíž třeba i při otázce naší vzíti v bedlivou úvahu, jak princip t. zv. plného odvolání působí na celek.

Stát dávaje stranám k disposici velmi nákladný aparát svého soudnictví, má jistě nejživější zájem na tom, aby tento aparát pracoval co nejúsporněji. I když nemůže k vůli tomuto zájmu obmeziti strany jen na jedinou instanci, musí nicméně tento zájem míti na zřeteli jak v otázce, kolik instancí má býti stranám vůbec poskytnuto, tak ovšem i v otázce, jaký úkol těmto instancím dlužno vytknouti. Snahou státu musí býti ovšem vždy, aby jeho soudy pracovaly rychle, ale i správně. Požadavku rychlého vyřízení sporů soudům předkládaných jistě nevyhovuje princip plného odvolání. Neboť nejsou-li strany nuceny uvésti vše už před soudem prvé stolice, nýbrž mají-li plnou volnost, aby to, co by měl věděti již soudce prvý, přednesly teprve soudu odvolacímu, je čas, věnovaný sporu v instanci prvé, vlastně úplně zmařen. Řízení před I. stolicí pozbývá svého významu, stává se více méně pouhou formalitou, jež musí býti sice zachována, ale na níž celkem málo záleží. Těžisko celého sporu tkví teprve v instanci odvolací. To znamená pro státní celek: že už náklad vynaložený na soudy I. stolice neodpovídá - pokud jde o řízení sporné - jejich celkem podřadnému úkolu, dále, že to, co by měl činiti soud I. instance, přenáší se na soudy odvolací, tedy na soudy složené povždy ze senátů, a konečně, že těchto senátů musí býti mnohem více, mají-li zdolati úkol za plného odvolání na ně vznesený. Uskutečnění zásady plného odvolání, chtějíc vyhověti jednotlivci, ukládá tudíž zcela nepochybně státnímu celku veliké oběti. Oběti tyto musily by býti ovšem přineseny, kdyby toliko uskutečnění zásady plného odvolání vyhovovalo požadavku správného soudnictví, čili jinými slovy, kdyby bylo lze spravedlivému zájmu sporných stran vyhověti toliko uskutečněním zásady plného odvolání. Ale zkušenosti nabyté z více než 30-letého praktického působení rak. c. ř. s. dosvědčují, že tomuto spravedlivému zájmu jednotlivcovu lze zcela vyhověti i bez plného odvolání. Jak dosvědčuje nejvyšší soud v Brně i vrchní soudy v Praze a Brně a jak i pro Rakousko potvrzují vynikající odborníci (srv. R. Pollak, Jur. Ztg. 1925, str. 114 násl., Engel, tamže str. 155 násl.), uspokojuje zásada rak. c. ř. s. v praxi úplně. Zásada tato ovšem je naproti jednotlivci mnohem přísnější, než zásada plného odvolání. Neboť vychází z toho, že strana pustivši se do sporu a žádajíc na soudu rozhodnutí, nevykonává tím jen svoje právo, nýbrž béře na sebe i povinnosti, a to jak vůči odpůrci, tak i vůči soudu resp. státu. A tyto povinnosti vedou k požadavkům podstatně jiným, než o jaké se opírá hledisko čistě individualistické: nikoli volnost strany, co, jak a kdy chce soudu předložiti, nýbrž naopak povinnost, předložiti soudu všecko, a to hned v I. stolici a podle pravdy; nikoli podporovati pohodlí strany a jím vzbuzovanou liknavost její, nýbrž vyžadovati na ní zvýšenou a soustředěnou činnost její a úzkostlivou přímo pozornost, aby ničeho neopominula; nikoli zbavovati stranu nebezpečí a odpovědnosti, nýbrž připomínati a zdůrazňovati jí, že neplní-li své povinnosti, činí tak na vlastní nebezpečí a je za nepříznivý snad následek sama sobě odpovědna.

Úkolem právního řádu není, napřed už odklizovati jakékoli nebezpečí jen proto, aby bylo vyhověno jednotlivci, a tím jej přímo sváděti k nepozornosti, nedbalosti, ba i ku zneužívání dané volnosti, nýbrž naopak vychovávati jej k tomu, aby sám ze sebe se všeho varoval, co by mu mohlo býti na újmu. Tím je strana přímo nucena, aby už v prvé stolici věnovala sporu co nejbedlivější pozornost, aby celý skutkový děj, celý příběh, jak se udál a jak jej zažila, od počátku až do konce promyslila, jím se co nejintensivněji zabývala. Tím se předejde i tomu, aby strana vůbec zapomněla nějakou důležitou skutečnost už v I. stolici uvésti, ale ovšem překazí se také tomu, aby strana nějakou skutečnost zamlčela nebo ji v prvé stolici zkreslila, nemohouc hned jejího dosahu pro sebe bezpečně oceniti a spoléhajíc na to, že se bude moci k ní v nejhorším případě vrátiti až v řízení odvolacím. Zákaz novot má tudíž pro strany i v tom směru velmi cenný vliv výchovný, že budí v nich vůli k úplnému a pravdivému vylíčení skutkového stavu věci už v instanci prvé. Ale nejenom vliv na strany, ale i vliv na soud I. stolice je mnohem příznivější při zásadě zákazu novot než při plném odvolání. Na soudu I. stolice dlužno žádati, aby při řízení sporu vypjal co nejvíce svou duševní činnost a spolu působil co nejusilovněji k tomu, aby opravdu dospěl k rozhodnutí rychlému i správnému. Buditi tuto energii v soudci však nemůže zákon, dopřávající stranám plné volnosti v řízení odvolacím; soudce prvé stolice nevěda, jestli podklad jeho rozhodnutí je úplný a správný, jestli se strany nevytasí s novými skutečnostmi a průvody teprve před soudem odvolacím a tím celou jeho práci nezvrátí, pozbývá přirozeně nutné vzpruhy, ochabuje ve své činnosti, ztrácí smysl pro svou vlastní odpovědnost a pracuje více méně povrchně. Tento neblahý vliv na činnost soudce I. stolice vede ovšem pak nutně ku množení opravných prostředků. Naproti tomu soudce, jenž ví, že strany před odvolacím soudem nemohou už novot přiváděti, je proniknut vědomím o důležitosti a ovšem i velké odpovědnosti svého počínání a napne všechnu snahu, aby se mu opravdu podařilo zjistiti úplný a pravý stav věci. Věda pak, že tento jím zjištěný stav věci nebude moci doznati změnu před odvolacím soudem, vynaloží nemenší péči na to, aby tento skutkový stav věci po stránce právní co nejsprávněji posoudil a aby rozsudek jeho i před vyššími instancemi obstál.

Ovšem nelze vylučovati při zásadě zákazu novot, že může stranu stihnouti nespravedlivá újma tam, kde strana beze svého zavinění nemohla důležitou skutečnost nebo průvodní prostředek uplatniti už před soudem stolice prvé. Ale případy tyto budou celkem výjimečné; právě proto lze potřebě nápravy vyhověti také prostředkem mimořádným, totiž žalobou o obnovu, a netřeba počítati s tímto výjimečným zjevem už při úpravě řízení odvolacího. Při dobré vůli a usilovné snaze stran i soudu, k níž musí ovšem podněcovati i právní řád sám, je zjištění celého skutkového děje již v instanci prvé pravidlem a neúplnost jeho výjimkou; netřeba tudíž k vyrovnávání této výjimečné nesrovnalosti opravného prostředku pravidelného, poněvadž se vystačí s prostředkem rovněž výjimečným.

Že jde o případy celkem výjimečné, tomu nasvědčují také statistická data, sebraná na podnět ministerstva unifikace v obvodě vrchních soudů v Praze a Brně o počtu žalob o obnovu opřených o § 530, č. 7 rak. c. ř. s. a o počtu příznivých jim rozsudků. Podle zprávy presidia vrch. soudu v Praze bylo v tříletí 1911 až 1913 podáno těchto žalob ročně průměrně 29 a setkalo se s příznivým výsledkem průměrně 10. Ve tříletí 1919, 1920 a 1921 bylo těchto žalob podáno ročně průměrně 26 a došlo příznivého rozsudku 7.

Podle zprávy presidia moravskoslezského vrch. soudu v Brně bylo v tamním obvodě podáno v letech 1911 až 1913 celkem jen 32 žaloby, z nichž skončilo jen 5 rozsudkem příznivým.

Postaví-li se tedy oba dva principy, o něž tu jde, proti sobě a uváží-li se nestranně jejich výhody a nevýhody, lze říci asi toto: princip plného odvolání hoví zcela egoistickým choutkám sporných stran, ale zanedbává úplně ohled na celek; neboť svaluje úkol I. stolice na soudy odvolací a tím působí, že jednak není plně využito soudů I. stolice, jednak že je nutno rozmnožovati odvolací senáty; proto je tento systém mnohem nákladnější, čili, jak Rud. Pollak (Jur.-Ztg. 1925, str. 115) praví, je to systém "marnotratný, systém bohatých zemí". Naproti tomu systém obmezující novoty v řízení odvolacím nezkracuje nikterak strany, zaručuje jim plnou ochranu, ale dbá plnou měrou i zájmů celku. Proto osnova přijímá princip tento. Použití jeho netřeba se obávati ani v případech, kde strany nejsou zastoupeny advokáty. Neboť, jde-li o to, uvésti vše to, co se pojí k jisté důležité události, z níž spor vznikl, dovedou i tyto strany, jsou-li vedeny náležitě soudcem, jak je jeho povinností, se dobře upamatovati a vše rozhodné uvésti. Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus přichází pak ještě jedna okolnost v úvahu. Jsou všeobecné a i v denním tisku uveřejňované stesky na značné sudičství, jež bují zejména ve východní části Slovenska a na Podkarpatské Rusi. Tato vlastnost, podporovaná a využívaná mnohdy nesvědomitými kruhy, nalézá zajisté opory i v tom, když je dovoleno uplatňovati neobmezeně novoty v řízení odvolacím. Neboť nebývá nic snazšího, než najíti nějakou novotu, třeba i zcela nerozhodnou, snésti nové a nové doklady, vyvolati výslechy nových a nových svědků - zkrátka rozvinouti v řízení odvolacím nový proces, věc to ovšem velmi nákladnou a rozjitřené mysli stále a stále pobuřující.

Komise pražská vyslovila se jednomyslně pro toto stanovisko osnovy; naproti tomu vyslovila se komise slovenská pro plné odvolání. V této komisi byly dvě skupiny: jedna, jež se proti osnově vyslovila z důvodů zásadních, obávajíc se z obmezené přípustnosti novot vůbec škod pro zjištění pravdy ve sporu a poukazující zejména na poměry v Podkarpatské Rusi, kde může stanovisko osnovy způsobiti poškození stran ve sporu. Druhá skupina nevyslovila se proti stanovisku osnovy zásadně, nýbrž jen proto, že nemá důvěry v soudce prvé stolice, na něž obmezená přípustnost novot klade zvýšené požadavky. Stanovisko slovenské je ovšem při novosti, již tam osnova míní zavésti, pochopitelné. Shledáváme se tu s týmž zjevem, jaký vyvolávala osnova rak. c. ř. s. I tehdy byly vyslovovány pochybnosti o principu obmezení novot v odvolacím řízení, ale tyto hlasy po vejití předpisů těchto v život utichaly, až utichly zcela, takže už prvý sjezd českých právníků v roce 1904 vyslovil se pro obmezení novot. A dlužno podotknouti, že to jsou zejména advokáti, kteří princip tento schvalují. Lze tedy právem očekávati, že k téže změně mínění dojde i na Slovensku, až budou i tam nabyty zkušenosti s novou úpravou. Mínění, že by při plném odvolání bylo zaručeno uplatnění materielní pravdy větší měrou než při obmezení novot, bylo by třeba ovšem osvědčiti. Poměrně nejspolehlivějším prostředkem osvědčovacím může tu býti skutečnost, jak často dochází k žalobám o obnovu. Je-li dopřáno stranám, aby uplatnily všechny nové skutečnosti a průvody až do konce odvolacího líčení, dalo by se očekávati, že k žalobám o obnovu, jež by se opíraly ještě o další novoty, vůbec ani dojíti nemůže anebo jen zcela výjimečně.

Na podnět vyšlý v této příčině z lůna slovenské komise samé, opatřilo ministerstvo spravedlnosti statistický výkaz o žalobách o obnovu v roce 1926 z obvodů vrchních soudů v Bratislavě a Košicích a zároveň i z obvodů vrchních soudů v Praze a Brně za týž rok. A obraz, jenž byl získán, je velmi poučný.

 Počítá-li se, že počet obyvatelstva na území platnosti práva dříve rakouského jest přibližně trojnásobný proti počtu obyvatelstva na Slovensku a Podkarpatské Rusi, byl v roku 1926 v poměru k počtu obyvatelstva podle těchto dat počet žalob o obnovu řízení v právní oblasti slovenské desateronásobný proti právní oblasti mimoslovenské, počet případů, ve kterých bylo žalobě o obnovu vyhověno, pak téměř padesátinásobný.

Kdežto tedy by se dalo očekávati, že tam, kde je přípustnost novot obmezena, bude počet žalob o obnovu značně větší než tam, kde je možno novoty takové bez obmezení uváděti, je skutečnost právě opačná. Z toho nutno usuzovati, že není to princip obmezení novot, jenž je na překážku zjištění materielní pravdy, ale také, že není to princip přípustnosti novot, jenž je zárukou zjištění materielní pravdy. Předpoklady tedy, z nichž vycházeli slovenští právníci, ukazují se ve světle statistických dat mylnými. Proti pochybnostem pak, jež projevuje zmíněná druhá skupina slovenských právníků, třeba uvésti, že, je-li zdatnost soudců pokleslá, je třeba starati se o zdvižení její úrovně, ale nelze žádati, aby zákonodárství se této nižší úrovni samo přizpůsobovalo.

Poučné je, že princip plného odvoláni byl i v Maďarsku zák. čl. XXXIV/1930 podstatně obmezen; v motivech tohoto zákona se přiznává výslovně, že "strany, hlavně z příčin procesně-taktických, namnoze však z pohodlnosti, pomíjely zásadu, že odvolací řízení je vlastně pokračováním řízení stolice prvé, a předkládaly své důkazy tak pozdě, že odvolací soud byl nucen celý spor znova projednávati. Tím bylo řízeni prvního soudu znehodnoceno a odvolací soudy prací přetíženy, což mělo v zápětí protahování sporů po leta". O tom, jak se princip plného odvolání v Maďarsku praxí vykládal, praví motivy dále, že nic nemluví pro to, aby strany měly právo zamlčeti nové skutečnosti, důkazy a návrhy "ještě i v odvolacím sporu nebo odvolací odpovědi a překvapiti jimi soud odpůrce až v ústním přelíčení, ba co více, bylo-li několik ústních přelíčení, odložiti je až do posledního, aby tak způsobily odklad skončení věci" (srv. Jurášek, v Právníku 1932, str. 316).

Přijímá-li osnova v otázce přípustnosti novot za základ civ. ř. s. rakouský, nečiní tak bez jistým změn. Především snaží se v § 489, odst. 2, přesněji vytknouti rozsah přípustnosti novot, obsažený již v dosavadním § 482 rak. c. ř. s. tak, jak byl v dosavadní nauce rak. c. ř. s. pojímán (srv. nejnověji Beisser, Allgem. öster. Gerichts. Ztg., 1926, str. 193 násl.), dále připouští - opouštějíc zde princip bezvýjimečného zákazu novot - i v řízení odvolacím nové skutečnosti a důkazy, které jsou s to, vyvrátiti věrohodnost průvodních prostředků, na nichž spočívá rozsudek I. stolice. Za to se přimlouvá zejména nejvyšší soud ve své odpovědi na zaslaný mu dotazník. I v tomto rozšířeném rozsahu trvá však osnova na tom, že je nepřípustno, aby strany chtěly teprve v odvolacím řízení doháněti skutkový a důkazní přednes na věc samu se vztahující, jejž měly již učiniti za řízení ve stolici prvé. Slovy, jichž užívá osnova v § 489, odst. 2, "nevyskytly se ve stolici první", má býti čeleno praxí, která považuje za novoty i to, co bylo sice na př. svědkem uvedeno, ale nebylo stranami předneseno.

Dále připouští osnova, chtějíc vyhověti snahám slovenských právníků, částečně i to, aby mohl býti dodatečně činěn i v odvolacím řízení skutkový a důkazní přednes, vztahující se na věc samu, jenž měl býti učiněn již před soudem prvé stolice. Ale poskytuje stranám tuto možnost nikoli neobmezeně, nýbrž jen tehdy, když jde o takové skutečnosti a důkazy, o kterých strana za řízení v první stolici nejenom nevěděla, ale také i při náležité opatrnosti o nich věděti nemohla. Tím bude zákaz novot zbaven své příkrosti ve případech, kdy straně přes náležitou péči, kterou lze od procesních stran vyžadovati, nepodařilo se zjistiti všechny skutečnosti a důkazy ještě za řízení v prvé stolici. Naproti tomu zůstane zákaz novot v platnosti tam, kde si strana v prvé stolici počínala nedbale, čímž se předejde všem nepříznivým výstřelkům, k nimž plné odvolání vede. S tím ovšem souvisí, že ve případech obnovy z důvodu § 534, č. 7, bude přípustnost této obnovy záviseti na tom, jestli strana beze své viny nemohla skutečnost nebo důkaz, o nějž jde, uplatniti ani v řízení odvolacím.

Konečně snaží se osnova odpomoci i stížnostem, jež jsou činěny namnoze dnešní praksí v oblasti rak. c. ř. s. Jednak je si totiž stěžováno do toho, že strany, vedeny jsouce jistým názorem právním, rozvíjí v I. stolici svou činnost co do skutkového základu i co do důkazů podle tohoto právního názoru, kdežto soudce pak ve svém rozsudku překvapí strany zcela odchylným právním názorem, na nějž strany nemyslely a proti němuž ve směru skutkovém a průvodním tudíž nijakého stanoviska nezaujaly. Nemohouce v odvolacím řízení uplatniti skutečnosti a důkazy, jež by právě podle právního názoru soudem projeveného byly důležité, cítí se zákazem novot ovšem stíženy. Tomuto zjevu snaží se osnova odpomoci tím, že pojímá do § 178 nový odstavec, jímž se soudu prvé stolice ukládá za povinnosti, aby strany upozornil na možnost jiného právního hlediska, než jakým jsou ony ovládány, a dal jim potřebný návod v tom směru, co by podle tohoto jiného právního hlediska bylo jak po stránce skutkové tak i důkazní důležité. Tím budou strany dostatečně chráněny; neboť splní-li prvý soud tuto povinnost, mohou strany již v prvé stolici uvésti vše, co se jim zdá býti podle tohoto jiného názoru důležitým. Nesplní-li však prvý soudce této své povinnosti, mohou strany v odvolacím spise uplatňovati vadnost řízení a dosíci zrušení rozsudku.

Další bod stížnosti tkví v tom, že prý strany, chtějíce se pojistiti proti újmě, jež jim ze zákazu novot hrozí tehdy, zaujme-li odvolací soud k věci zcela jiné právní stanovisko, hromadí již v I. stolici vůbec všechny skutečnosti, jež by mohly míti jakýsi význam, a nabízejí o nich důkazy, čímž se jednání před prvým soudem stává velmi složitým a zdlouhavým. Osnova činí toto počínání zbytečným novou úpravou § 501, č. 3; dovoluje totiž, aby odvolací soud, jenž pohřešuje ve spisech prvé stolice vůbec jisté skutečnosti, jež se jemu zdají rozhodnými, mohl rozsudek prvé stolice zrušiti, čímž je dána stranám plná možnost, aby teprve nyní tyto skutečnosti uvedly a důkazy o nich nabídly.

Z ostatních změn, jež činí osnova v oddíle o odvolání, dlužno upozorniti ještě na tyto:

1. Ustanovení o tom, že dlužno odvolání odmítnouti, není-li v odvolacím spise udán rozsudek, proti němuž odvolání směřuje, je svým doslovem příliš formalistickým a mohlo by vésti, kdyby bylo vykládáno doslovně, k příkrostem.

Proto osnova v § 477, č. 3 ustanovení toto podstatně svým zněním zmírňuje. Odvolací návrh zajisté nepozbývá určitosti, když zní alternativně, jak se v praxi všeobecně činí.

2. V souhlase s § 410 uh. c. ř. s. obmezuje osnova účinnost vzdání se odvolání jen na ty případy, kde toto zřeknutí se odvolání stalo se až po prohlášení nebo doručení rozsudku a kde je nad to prohlášeno protokolem nebo oznámeno soudu písemně. Jen v těchto případech má odvolací soud záruku správnosti svého rozhodnutí a může odmítnouti odvolání již v neveřejném zasedání.

3. Mezi důvody zmatečnosti doplněn § 484, č. 3 (rak. § 477, č. 4) tím, že podle vzoru uh. c. ř. s. prohlášeno za zmatečnost; když strana, zamlčevši známý jí pobyt odpůrcův, dala tohoto obeslati jako osobu neznámého pobytu. Výhrada učiněná v § 484, č. 2 souvisí s novým zněním § 45 zákona o soudní příslušnosti a jsou v ní zahrnuty oba případy v tomto § 45 uvedené vztahující se k obsazení soudu. S tím souvisí i stejná výhrada učiněná v § 477, č. 5. Má tím býti naznačeno, že ve vyhrazených případech není zmatečnosti a že tedy soudce zkoumající spisy (§ 477) nesmí ve případech § 45 zákona o soudní příslušnosti uvésti na přetřes vadnost ve složení rozhodujícího soudu. Konečně přijaty byly mezi důvody zmatečnosti i překážka rozepře zahájené a pravomocně rozsouzené. Neboť tyto překážky již podle dosavadního rakouského práva jsou co do podmínek, kdy k nim nutno hleděti, i co do účinků svých důvodům zmatečnosti zcela na roveň postaveny, že nejsou uvedeny v § 477 rak. c. ř. s., vysvětluje se tím, že teprve společná komise zákonodárná pojala nynější předpisy o těchto překážkách do zákona. Ale z příslušné zprávy její (Materialien II. str. 322) jde najevo, že už komise tato byla vedena přesvědčením o "publicistické povaze" těchto překážek, k nimž přihlížeti z úřední moci je nutno z ohledů na "výkon soudnictví i bezpečnost právní" a úvah o "státoprávní i sociální funkci soudnictví". S tím souvisí také jisté redakční změny.

Tím je také zjednán soulad mezi řízením sporným a nesporným, kde sice nelze příslušnost měniti úmluvou stran, ale přece není nepříslušnost tato uznána za důvod zmatečnosti.

4. Vypuštěn byl poslední odstavec dosavadního § 478 jako nepraktický a uvedeno znění § 479 (§ 486 osnovy) v soulad s § 519, č. 2 (§ 524, č. 2 osnovy) (srv. Hora, Odvolání str. 137 násl.).

5. V § 494 osnovy zdůrazněno, že odvolací soud je povinen, nařídí-li opakování nebo doplnění důkazů již v I. stolici provedených, aby tyto důkazy opakoval nebo doplnil sám. Neboť jen tak může z nich plně těžiti. Obavy tlumočené "Svazem čsl. Soudců", že by se na odvolací soud tím přesunovalo řízení, jež jest vlastně věcí prvé stolice, nejsou odůvodněny, poněvadž zde jde jen o to, aby důkazy soudem prvé stolice již provedené byly opakovány anebo jen v tom či onom směru doplněny tak, aby si odvolací soud sám mohl učiniti správný úsudek.

6. Výslovně řešena otázka, že klid odvolacího řízení nelze ujednati ani úmluvou stran (Hora, Odvolání, str. 96 násl.). Přání slovenské komise, aby byl klid řízení připuštěn, odporuje požadavku, aby byl co možná rychle skončen stav nejistoty o osudu rozsudku prvého soudu, jenž podáním odvolání byl vzhledem k jeho odkládacímu účinku vyvolán. Strany mohly by míti rozumný zájem na klidu řízení odvolacího jen tehdy, šlo-li by jim o odklizení rozepře smírem. Ale tento zájem jejich může býti uspokojen i bez klidu, poněvadž vzhledem k době, která uplyne od rozsudku prvé stolice až do skončení odvolacího líčení, mají nadbytek času, aby, mají-li opravdu vůli se smířiti, tak učinily. Jinakého zájmu stran na klidu odvolacího řízení zákonodárci uznati nelze, nemají-li se odvolací soudy státi pouhým nástrojem vůle - namnoze i libovůle - stran.

7. Přípustnost fakultativního řízení neveřejného obmezena jen na případy, kde odvolání nedotýká se skutkového děje v I. stolici zjištěného, nýbrž napadá rozsudek jen pro nesprávné právní posouzení věci. Neboť jen v tomto případě lze se bez ústního jednání odvolacího obejíti, aniž účel odvolání dozná újmy (Hora, Odvolání, str. 93 násl.).

8. Osnova (§ 501, odst. 3.) snaží se čeliti tomu, aby odvolacími soudy byla věc zbytečně vrácena do stolice prvé, neboť všude tam, kde se lze tomu vyhnouti, znamená toto vrácení věci do prvé stolice značný průtah i zdražení sporu. Na to je si v praksi dosti stěžováno (srv. Krcha, Právník, 1922, Hellmer, Jur.-Ztg., 1925, str. 113). Osnova chce docíliti správného postupu soudy odvolacími těmito opatřeními:

a) Soud odvolací je povinen doplniti si jednání a rozhodnouti věc rozsudkem, lze-li od toho očekávati urychlení vyřízení věci nebo úsporu značných nákladů aneb navrhují-li to obě strany. Už podle dosavadního znění § 496, posl. odst. rak. c. ř. s. jest podle správného náhledu povinností odvol. soudu doplniti si jednání a rozhodnouti rozsudkem, lze-li se nadíti z toho úspory nákladů a urychlení vyřízení, neboť přes to, že dosavadní zákon užívá slůvka "může", neznamená to úplnou volnost, nýbrž povinnost tam, kde ostatní zákonné předpoklady jsou dány. Ale poněvadž prakse vyvinula se většinou ve smyslu úplné volnosti odvol. soudu a tím způsobila, že se věc vrací zcela pravidelně do stolice prvé i tam, kde obě dvě shora zmíněné zákonné podmínky jsou zcela patrny, zdůrazňuje osnova slůvkem "má", že jde opravdu o povinnost soudu odvolacího. Poněvadž pak souhlasný návrh obou stran, aby odvol. soud sám mezery jednání prvé stolice si doplnil a věc rozhodl, je jistě spolehlivým znamením pro to, že urychlení věci je v zájmu obou stran a že tento zájem je obzvláštní váhy, jež zatlačuje do pozadí pro strany i ohled na větší snad nákladnost takovéhoto postupu v jednotlivém případě, stanoví osnova, že tam, kde obě strany žádají, aby jednání bylo doplněno přímo odvolacím soudem, je tento k tomuto doplnění povinen. Nějakého zneužití stranami a tím snad způsobeného zatížení odvolacích soudů netřeba se z toho obávati, neboť případy souhlasného návrhu budou jistě samy o sobě zcela výjimečné, nehledě ani k tomu, že strany činíce tento návrh, zbavují se jedné stolice a už proto nebudou nakloněny k němu tam, kde by tato nevýhoda nebyla vyvážena výhodami jinými.