Je-li proti žalobě podána žaloba navzájem a ta nebo ona žaloba dozraje k rozhodnutí, není tu místa pro rozsudek částečný, poněvadž každá z těchto žalob je zcela samostatná; proto osnova nepřijímá ustanovení § 391, odst. 2 rak. c. ř. s.
V § 395 osnovy v odst. 1 pojatý dodatek "a důvod možno odděliti od výše" chce čeliti nesprávné praksi, která připouští mezitimní rozsudky i tam, kde oddělení základu o výše není dobře možno, takže se musí pak už po pravomocném rozhodnutí o základu přece znovu k němu vraceti (zejména ve sporech pracovních, kde soud rozhodne o výpovědi a započítání podle § 21 zák. č. 244/22 Sb. z. a n. ponechá dalšímu řízení o výši nároku).
Pro obor rozsudků pro zmeškání přidržuje se osnova rak. c. ř. s. Úprava rozsudků těchto, jak je obsažena v uh. c. ř. s., souvisí těsně s podstatou a pojmem žaloby, z něhož uh. c. ř. s. vychází. Srovnáním obou systémů zabývá se podrobně Hora (Civ. řád soudní na Slovensku, str. 10 nsl.) a dochází k této charakteristice jejich (str. 16, 17): "Zákon uherský vychází z určité theorie z dávné minulosti převzaté, buduje další řízení na ní zcela důsledně, ale neohlíží se na váhu a význam těchto důsledků, nebere takřka ohledu ani na žalovaného ani na soud. Popřává žalobci plnou volnost, ale vzdaluje se tím od zásady rovnosti stran ve směrech, na něž zde bylo poukázáno, takže máme dojem, že nadržuje žalobci a je nespravedlivý k žalovanému. Zanedbává i náležitý zřetel na soud, nepřiváděje s plným důrazem žalobci na vědomí vážnost kroku, jejž svou žalobou činí a neukládaje mu plné odpovědnosti zaň. Aby uspokojil theorii svého původce, je umělý, nepřirozený a nenajde už proto porozumění a pochopení v lidu. Zákon rakouský naproti tomu netheorisuje, vychází z dnešního lidového názoru na žalobu, je přirozený, jednolitý, k žalobci přísnější než uherský, ale za to k žalovanému spravedlivější. Jeho přísnost k žalobci je nejenom dobrým výchovným prostředkem, nýbrž zvyšuje i autoritu soudů a dávajíc pociťovati, že ani spor civilní není tak zhola jen věcí, na níž by celek státní neměl zájmu, prospívá i tomuto". Podotknouti dlužno, že pražskou komisí bylo zdůrazněno, aby zmešká-li prvý rok žalovaný, žalobce se musil obmeziti na obsah žaloby tak, jak byla žalovanému doručena, a nesměl ji ani doplňovati ani objasňovati.
Osnova připouští po vzoru práva platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi zvláštní prostředek proti rozsudkům pro zmeškání prvého roku, zvaný odpor. Stalo se tak hlavně na velmi důtklivou žádost projevenou při poradách o osnově právníky slovenskými a pak i proto, že se tímto odporem zmenší značně příkrosti, k nimž může zmeškání vésti, a usnadní to, k čemu lze jen někdy a za velmi ztížených podmínek dospěti navrácením v předešlý stav.
Osnova přijímá tedy myšlenku odporu, ale neupravuje ji zcela souhlasně s právem
na Slovensku a Podkarpatské Rusi platným, nýbrž musila při úpravě odporu voliti cestu vlastní. Příčinou toho je, že osnova, upravujíc následky zmeškání prvého roku zcela stejně jak pro žalovaného, tak i pro žalobce, musila i při odporu vzíti zřetel i na žalobce, čehož v uh. c. ř. nebylo třeba, poněvadž podle něho žalobce prvý rok vůbec zmeškati nemůže (§ 439 uh. c. ř. s.). Další důvod pro samostatnou úpravu odporu tkví v tom, že osnova je vybudována na obligatorní odpovědi na žalobu u sborových soudů, čemuž v uh. c. ř. s. tak není.
Osnova vychází tudíž z toho, že odpor může podati i žalobce, jenž zmeškal prvý rok, byla-li rozsudkem pro zmeškání jeho žaloba zamítnuta. Žalobcovo zmeškání bývá zcela výjimečné a vždycky nechtěné, takže je jen spravedlivo, aby i on byl účasten výhod odporu. Účelem jeho odporu může býti ovšem jenom to, aby byl konán nový prvý rok. To vyslovuje také osnova v § 402, v odst. 2.
Byl-li vydán rozsudek pro zmeškání proti žalovanému, snaží se osnova předejíti tomu, aby bylo žalovaným zneužíváno výhody odporu k pouhým průtahům. Podává-li žalovaný odpor, má tak činiti jenom tam, kde se chce a může proti žalobě brániti. Proto je odůvodněn požadavek, aby s odporem spojil nejen všechny procesní úkony, jichž je třeba při prvém roku (na př. obranu nepříslušnosti, žádost za složení jistoty, pojmenování auktora a p.), nýbrž aby také připojil hned svou odpověď na žalobu, tak, aby mohl procesní soud hned po případě jednati o věci samé. To vyslovuje osnova jednak v § 401, odst. 4., jednak v § 402, odst. 3. Při tom bylo třeba stanoviti, aby účinky toho, že jisté úkony, jež odkazuje zákon do prvého roku, nebyly žalovaným předsevzaty, nastaly v těchto případech již tím, že tyto úkony nebyly spojeny hned s odporem (na př. opominutí námitky zhojitelné nepříslušnosti). Rovněž bylo třeba stanoviti následky toho, když by žalovaný odpověď na žalobu s odporem nespojil. Až do té doby bylo by ovšem třeba zaručiti žalobci možnost exekuce zajišťovací (i bez osvědčení nebezpečí). Ustanovení toto sluší však vyhraditi sjednocenému exekučnímu řádu.
Otázku nákladů upravuje odstavec 6. Podání odporu je v zájmu strany zmeškalé a bylo jejím zmeškáním způsobeno. Proto jest spravedlivo, aby se dělo vždy na její náklad. Ovšem to platí jen o nákladech spojených s podáním odporu; o nákladech způsobených dalším jednáním, jež je nutné po podání odporu, platí již zásady všeobecné.
Částečně nově upravuje osnova v § 403 případy zmeškání odpovědi na žalobu. Přizpůsobuje toto ustanovení jednak tomu, že osnova nepřijala, jak už bylo dříve uvedeno, zvláštní rok určený jen k jednání o procesních obranách, jednak snaží se zmírniti nesrovnalosti, jež ustanovením rak. c. ř. s. (§ 398) vzhledem k žalovanému vyvolává a jež byly předmětem ostré kritiky i v literatuře (srv. Skedl, Zur Zivilprocessreform, str. 37 násl.). Novoty týkají se toho, že žalovaný nemá býti vyloučen po zamítnutí jeho procesní obrany se svými právními vývody, jež se vztahují na věc hlavní. Při tom ovšem jest podmínkou, aby skutkový základ žaloby nebyl brán vůbec v pochybnost. Za této podmínky bylo by nespravedlivé vylučovati žalovaného i s jeho vývody čistě právními, jež ani v odpovědi na žalobu uváděti by nesměl. Na této úvaze spočívá dodatek v § 403, odst. 3 osnovy.
Další změna týká se toho, že se žalobce, ačkoliv žádal, aby o procesních obranách žalovaným včas ohlášených byl nařízen rok, k tomuto roku nedostaví. Zde má zajisté žalovaný k tomuto roku nedostavivší právo žádati, aby o jeho obranách bylo nicméně rozhodnuto a aby takto mohl si vymoci rozhodnutí žalobu odmítající. Vždyť snad právě proto, že má svou obranu za zcela odůvodněnou, nepodal odpověď na žalobu. Ustanovení rak. c. ř. s. dávající žalobci možnost, aby zmařil jednání při roku, o nějž sám žádal a od něhož si asi neslibuje úspěchu, prostě tím, že se nedostaví, má příchuť nadržování žalobci na úkor žalovaného, jež lze sotva ospravedlniti tím, že žalovaný nedodal včas odpovědi na žalobu. (Hora, Čsl. civ. právo proc. II. str. 195).
Ovšem budou-li přes to obrany žalovaného zamítnuty, bude i tu vydán ihned rozsudek pro zmeškání, jak ustanovuje § 403, odst. 2. Aby nemohly o tom vzniknouti pochybnosti, je to vysloveno i v poslední větě § 403, odst. 4.
Osnova neshledává nutným, aby v § 407 bylo jako důvod pro odepření rozsudku pro zmeškání podle vzoru § 443, č. 1 uh. c. ř. s. uvedeno zastavení řízení pro důvod, k němuž soud musí hleděti z povinnosti úřední, poněvadž odepření rozsudku pro zmeškání jest tu samozřejmé.
K §§ 409 až 414.
K § 410 budiž připomenuto, že tímto ustanovením nemá býti dotčen § 51 osnovy o nákladech soudních. V § 411 osnovy bylo pojato ustanovení o důchodech a jinakých opakujících se dávkách, které nezávisí na vzájemném plnění, podle vzoru § 131 uh. c. ř. s. S tím souvisí také ustanovení pojaté do § 414, odst. 3. (§ 397, odst. 2. uh. c. ř. s.). V § 413 osnovy pojat v odstavci 2. doplněk, naznačující, že nutno o návrhu na odškodnění jednati a rozhodnouti i tehdy, jestliže už byl vydán rozsudek ve věci hlavní, pokud se obsahem tohoto rozsudku nestalo jednání o odškodném vůbec bezpředmětným. Povždy je ovšem návrh na odškodné vyloučen, bylo-li už řízení v první stolici skončeno. Ustanovení o odškodném nabývá zvláštního významu v dobách pokleslé morálky procesní, kdy začasté jedinou a patrnou snahou žalovaného je docíliti odklad (srv. Hogenauer, Wesenlose Klagenbeantwortungen, Jur. Ztg. str. 37/1925).
V § 414 upraven odstavec 2. podle § 397, odst. 1. uh. c. ř. s. a nově upraven odstavec 5., aby budoucí zákon vyslovoval skutečně to, co nyní praxe rak. c. ř. s. do § 409 rak. c. ř. s. vkládá, ačkoliv znění jeho jejímu výkladu nevyhovuje. Ustanovení uh. c. ř. s. o přípustnosti splátek rozsudkem za souhlasu žalobcova určených osnova nepřejímá, poněvadž toto ustanovení podle prohlášení slovenské komise nemá praktického významu; je-li tu souhlas žalobcův, lze otázku splátek upraviti smírem a netřeba rozsudku.
Ustanovení § 410 rak. c. ř. s. osnova nepřejímá, poněvadž jednostranné a libovolné udání peníze, jehož zaplacením se může žalovaný osvoboditi od plnění závazku původního, má vliv jak na příslušnost, tak i na řízení, tím je poskytnuta žalobci volnost, aby žalovanému působil v obou směrech - ať již onen peníz udá nepřiměřeně vysoko a tím rozhodne o tom, že musí býti věc projednávána u sborových soudů, či ať sumu tu udá příliš nízko a učiní ze sporu věc nepatrnou - procesní újmy. Tam, kde určení odbytného vyhovuje zájmům obou stran, lze soukromou dohodou jejich docíliti procesních účinků, jež by těmto zájmům vyhovovaly (srv. Petschek, Die Abfindung des materiellen Klagenanspruches nach öst. Zivilprozeßrecht, 1903). Připomenouti dlužno, ze na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podobného ustanovení není, aniž je pociťována praxí potřeba jeho.
K § 415.
Odstavec druhý byl nově upraven s ohledem na právo hmotné. Již dnes hájí se názor, že kompensace nastává již tím, že některá strana projeví jednostranně (ve sporu i mimo spor) vůli ke kompensaci. Nelze tedy ještě včas rozsudku mluviti o tom, že "tu jest" vzájemná pohledávka, kterou bylo kompensováno, když již dříve zanikla. Tím spíše bude to platiti podle nového občanského zákona, jenž odstraňuje výslovně požadavek likvidity, jehož nedostatek bránil dnes někde přiznati mimoprocesnímu projevu kompensačnímu plný účinek. Také praxe vidí ve výroku o "existenci" vlastně výrok o zániku vzájemné pohledávky pro kompensaci tak, jako to vyjadřuje výslovně pro tento případ dosud § 412 o. s. p. ve spojení s § 411 o. s. p. Na oblast platnosti občanského soudního pořádku bude nově podle dosavadního § 411 c. ř. s. rozšířena v souhlase s praktickou potřebou i právní moc výroku o tom, že vzájemná pohledávka není vůbec po právu.
V § 415 přidán byl osnovou jako odstavec 3. předpis, jenž je obsažen v § 413 uh. c. ř. s. Může býti pochybno, patří-li tento předpis do civ. řádu soudního, ale vzhledem k tomu, že v materielním právu dosavadním takového předpisu není, ačkoliv praxe i v historických zemích dospívá ke stejnému výsledku, a že ustanovení toto souvisí těsně s právní mocí rozsudků a obsahuje zároveň důležitý předpis o příslušnosti, bylo toto ustanovení umístěno do § 415. I když snad ustanovení takového obsahu bude pojato do příštího občanského zákona, není předpis § 415 osnovy na škodu a netřeba se obávati neshody mezi příštím c. ř. s. a příštím občanským zákonem. Neboť i když ustanovení obč. zákona bude obsahově širší, nedotýká se této možnosti nikterak osnova c. ř. s.
Vzhledem k tomu, že osnova přijímá předpisy o mezitímním návrhu určovacím, odpadá potřeba opravného prostředku proti důvodům rozsudku, čímž odňat je podklad opačné praxi na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jež se vyvinula právě proto, že tam předpisů o mezitímním návrhu určovacím nebylo.
Připomenouti dlužno ještě, zejména vzhledem ke Slovenská a Podkarpatské Rusi, že podle § 415, odst. 1. jest posuzovati i případ, kdy byla zažalována částka pohledávky a po pravomoci rozsudku v tomto sporu vydaného byl zažalován zbytek. Bylo-li v nálezu prvého rozsudku vysloveno, že právní poměr, na jehož základě bylo žalováno, jest po právu, nebude lze v druhém sporu s účinkem namítati opak.
K §§ 416 až 419.
V § 416 pojato v odstavci 2. ustanovení, které se snaží upraviti nově otázku, jak dlužno postupovati, byl-li před procesním soudem proveden důkaz a pak nastane změna ve složení soudu. Zákon rakouský předpisuje (§ 412), že má býti ústní líčení provedeno před změněným soudem úplně znovu. Musí tedy i důkazy provedené před původním procesním soudem býti před novým soudem provedeny znovu a jen znovu protokolovati jich netřeba. Naproti tomu uh. c. ř. s. (§ 285 II) ustanovuje, že důkazy dříve už provedené nemají býti znovu prováděny, nýbrž že strany přednesou jejich výsledky stejně, jako by byl onen důkaz proveden před soudcem z příkazu činným neb dožádaným.
Osnova nepřijímá žádné z těchto ustanovení, nýbrž ponechává rozhodnutí mezi opakováním důkazu a použitím výsledků důkazu už provedeného volnému a pečlivému uvážení nového soudu. Vychází z úvahy, že jak ustanovení rak. c. ř. s. - třebas hoví zásadě přímosti - tak i ustanovení uh. c. ř. s. mohou vésti k nežádoucím důsledkům a že je tudíž lépe nevázati soud na jedinou možnost, nýbrž dáti ustanovení pružnější, jež umožňuje, aby se soudce přizpůsobil tomu, čeho po pečlivé úvaze ten který případ vyžaduje (srv. Hora, Civ. ř. s. na Slovensku, 64, 65). Toto ustanovení platí už nyní podle zákona č. 161/1936 (čl. IV, č. 14). Jak ze slova "přelíčení" jasně vyplývá, není v odstavci 1. zahrnut prvý rok, takže bylo-li při prvém roku vyhrazeno vynesení rozsudku pro zmeškání podle §§ 398 a 450 osnovy pro dobu pozdější (§ 407, č. 1 osnovy), může nový soudce bez opakování jednání tento rozsudek vynésti.
K §§ 420 až 425.
K § 419, odst. 2 budiž připomenuto, že nebyl-li rozsudek prohlášen, nýbrž vyhrazen podle § 418, nemá býti napříště vázán soud na své rozhodnutí už tím okamžikem, kdy bylo odevzdáno písemně k vyhotovení. Toto ustanovení (§ 416, odst. 2. rak. c. ř. s.) nebylo stejně praksí zachováváno, takže písemný rozsudek, pokud nebyl doručen stranám, je opravován anebo doplňován, přijde-li se na jeho vady. Ostatně je to zajisté lepší, než nutiti strany k opravným prostředkům, pokud jsou vůbec možné, aneb je poškoditi.
V § 420 vrací se osnova ke stavu, který byl za Rakouska zaveden před novelou z r. 1914. Vychází z toho, že nelze soudu přistoupiti k rozhodovacím důvodům, dokud jím nebyl skutkový děj, jak vyplynul z celého ústního líčení, náležitě a všestranně promyšlen. K takovému pronikavému promyšlení skutkového děje přivede soudce povinnost, aby do rozsudku pojal zvláštní skutkovou podstatu. Povinnost sepsati skutkovou podstatu není nijakým zatížením soudcovým, vždyť práci, kterou musí k tomu vynaložiti, uspoří zase při sepisování rozhodovacích důvodů. Neboť čím promyšlenější je skutkový děj, tím snáze, hladčeji, rychleji - ale i správněji - vytvoří si soudce důvody rozhodovací. Poučno je, že v republice Rakouské, kde 4. novelou o úlevách soudních bylo dáno na vůli soudům, chtějí-li v rozsudky pojmouti zvláštní skutkovou podstatu či jenom důvody rozhodovací, podle svědectví Helmerova (Allgem. öst. Ger. Ztg. 1923, str. 62) stále množí se případy, kdy soudcové zvláštní skutkovou podstatu do rozsudku pojímají, nahlížejíce důležitost a cenu její.
Ostatně ustanovením osnovy nemění se vlastně co do věci stav dosavadní, zavedený novelou č. 161/1921 Sb. z. a n., neboť i podle této novely musí býti v rozsudku vylíčeno "stručně, jak se má věc podle přednesu stran, při čemž se uvedou věcné návrhy stranami učiněné"; ovšem novela odstranila "skutkovou podstatu" jako zvláštní část rozsudku nařizujíc, aby toto vylíčení skutkového děje pojato bylo do důvodů rozhodovacích. Osnova dává přednost samostatné skutkové podstatě rozsudku, aby veliký a shora vzpomenutý význam její vynikl. Pro stanovisko osnovy vyslovil se i Svaz československých soudců i advokátní komory, jakož i komise slovenská. V komisi pražské ozvaly se sice některé hlasy pro ponechání nynějšího stavu, ale nikoli proto, že by důležitý význam samostatné skutkové podstaty nebyl plně uznáván, nýbrž z obavy, že při přetížení soudů mohlo by se sepisování skutkové podstaty zvrhnouti v opisování skutkových přednesů. Obava taková nemůže však býti důvodem proti ustanovením osnovy, poněvadž tomu, aby se neuskutečnila, dá se čeliti jinak.
V §§ 422 až 425 přejímá osnova předpisy cís. nař. ze dne 14. prosince 1915, č. 372 ř. z., jež byly sice vyvolány světovou válkou, ale mohou míti důležitost i při jiných trvalých překážkách. Takovouto trvalou překážkou nemůže ovšem nikdy býti zaneprázdnění soudcovo pro nával práce a pod.
K §§ 426 až 431.
Ustanovení tato jsou v podstatě shodna v právu rakouském i uherském. Ustanovení o tom, jaký má vliv nedostavení se stran k ústnímu jednání (§ 427, odst. 2., § 431, odst. 3. osn.) bylo převzato z uh. c. ř. s., rovněž i ustanovení o vyloučení opravného prostředku v § 426, odst. 2. osnovy (srv. §§ 407, odst. 4., 408, odst. 4., uh. c. ř. s.). Budiž připomenuto, že oprava není vůbec přípustna tam, kde písemný rozsudek odporuje v hlavní věci rozhodnutí ústně prohlášenému.
Z ustanovení § 427, odst. 3. vyplývá, že zůstane-li ze členů senátu jen jediný, rozhodoval by o opravě on; nezůstal-li by však žádný člen původního senátu, je ovšem oprava skutkové podstaty nemožnou. Důležitá změna byla předsevzata v § 430 osnovy tím, že schází-li v rozsudku výrok o náhradě nákladů soudních, netřeba ani doplňovacího rozsudku ani ústního jednání o návrhu, nýbrž doplnění toto stane se pouhým usnesením.
K odstavci 2. téhož paragrafu budiž vzhledem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi poznamenáno, že tam, kde se rozsudek nedoručuje, nýbrž kde nabývá účinnosti již prohlášením, počíná lhůta v tomto odstavci normovaná už od tohoto prohlášení.
K §§ 432 a 433.
Osnova zařaďuje do civ. řádu soudního ustanovení o uznání cizozemských rozhodnutí. Činí tak z dvojího důvodu: jednak proto, že tato látka už sama sebou, svou povahou patří do civ. řádu soudního a nikoliv do exekučního řádu, jak je tomu dosud (srv. §§ 80, 81 ex. ř. č. 78/1896 ř. z. a čl. IX č. 3 zák. č. 23/1928 Sb. z. a n.), jednak proto, že právě z tohoto umístění předpisů o uznání cizozemských rozsudků do exekučního řádu byly praxí (srv. rozh. nejv. soudu č. 5997, 6787) vyvozovány tak dalekosáhlé důsledky, že je nutně třeba této praxi čeliti přesnými ustanoveními. Důsledky tyto zasahují zejména manželství zdejších státních příslušníků, jež byla cizozemskými rozsudky rozvedena nebo rozloučena. Z toho, že dosavadní předpisy mluví o "exekučním titulu" jenž "týká se osobního stavu čsl. státního občana a má proti němu býti vykonán" a že je umístěn v exekučním právu, dovozují zmíněná rozhodnutí, že předpis tento nelze rozšiřovati v tom směru, aby i samo uznání cizozemského rozsudku, vyslovujícího rozvod nebo rozluku čsl. státních občanů, v tuzemsku bylo odepřeno; neboť při těchto rozsudcích nemůže prý býti řeči o nějakém exekučním výkonu rozsudku a i kdyby se vykonati dal, působil by tento výkon vždycky jen naproti té osobě, proti které by byl vykonán. Výsledek této praxe je ovšem ten, že v československém státě by byl uznán rozsudek každého i cizozemského soudu, vyslovující rozvod nebo rozluku čsl. státních občanů, jen když důvod rozvodu nebo rozluky, o nějž se cizozemský rozsudek opírá, je uznáván také zdejším právním řádem. Tento výsledek je však v odporu nejen s naukou (srv. Reissmann v Prager Jurist. Ztschr. IX, č. 10) nýbrž i s požadavky, na nichž většina států trvá, totiž, aby rozhodování o manželstvích vlastních příslušníků vždycky bylo vyhraženo domácím soudům. Na tuto výhradu pamatuje také druhá dohoda haagská o úpravě kolisí zákonů a soudnictví ve věcech rozluky a rozvodu manželství. Proto také v uvozovacím zákoně, jímž byly haagské dohody v roce 1907 poslanecké sněmovně rakouské předkládány, bylo výslovně této výhrady použito a stanoveno, že o žalobách na rozvod nebo rozluku rakouských státních příslušníků jsou výlučně povolány rakouské soudy.
Stanovisko, že cizozemské rozsudky o manželství zdejších příslušníků nemají zde býti uznávány, zastává i čsl. ministerstvo spravedlnosti ve svém sdělení (č. 99), uveřejněném ve Věstníku 1928.
Aby příště nemohly býti o této otázce žádné pochybnosti, mluví osnova v § 432 o "uznání", což je širší než pouhá vykonatelnost, a vyslovuje v § 432, č. 1 jasně zásadu o výlučné příslušnosti zdejších soudů ve všech věcech osobního stavu čsl. státních příslušníků. Ostatní body tohoto paragrafu jsou s redakční úpravou převzaty z §§ 80 a 81 ex. ř. Vynechán byl bod č. 2, § 81 ex. ř., poněvadž je zahrnut již v § 81, č. 4 ex. ř.; osnova oba tyto body zhrnuje v § 432, odst. 1, č. 4.
Výjimku ze zákazu uznati cizozemské rozsudky o rozvodu nebo rozluce čsl. státních příslušníků připouští za určitých podmínek § 433 osnovy. Použito zde myšlenky, kterou vyslovují již jednotlivé mezinárodní smlouvy Československou republikou sjednané (srv. smlouva s Jugoslávií č. 146/1924, Polskem č 5/1926, Rumunskem č. 171/1926 Sb. z. a n.). V souvislosti s těmito předpisy osnovy je také čl. LXVII uvozovacího zákona.
K §§ 434 až 439.
V oddíle jednajícím o "usneseních" jsou ustanovení dosavadního práva ve hlavních bodech souhlasná. Osnova přejímá tudíž beze změny ustanovení rak. c. ř. s.
K §§ 440 až 454.
Při úpravě řízení před okresními soudy přidržuje se osnova celkem rak. c. ř. s. Zejména dává přednost tomu, aby hlavní odchylky tohoto řízení byly shrnuty ve zvláštní části a nebyly rozptýleny v jednotlivých, na různých místech se nalézajících předpisech, jako je tomu v uh. c. ř. s.
Ale předpisy rak. c. ř. s. nebyly převzaty bez doplňků.
V § 442 přijato ustanovení, aby obsílka odpůrcova k pokusu o smír stala se soudem, poněvadž nynější praxe, podle níž obsílku tuto má doručiti navrhovatel, se neosvědčila býti v zájmu stran.
Nové je ustanovení odstavce 2. v § 448. Je odůvodněno tím, že o procesních obranách při prvém roku ohlášených bude u okresních soudů vždy rozhodovati týž soudce, jenž prvý rok koná, a že mu tedy může býti dáno právo, aby mohl hned při prvém roku o těchto obranách rozhodnouti, vidí-li, že tak může učiniti ať proto, že je má za patrně odůvodněny či za patrně neodůvodněny. Poněvadž otázka, chce-li tak učiniti, souvisí zcela s konkretním případem, o nějž jde, nelze ovšem proti opatření soudcovu, ať kladnému či zápornému, dáti opravný prostředek. Také ustanovení třetí věty tohoto odstavce se doporučuje v zájmu urychlení dalšího řízení.
V § 448, odst. 4. upozorňuje citace § 174, odst. 2. na následky, které stihnou stranu, jež by prodlévala s podáním přípravného podání.
Nový odstavec 5. v § 448 chce předejíti pochybnostem o tom, lze-li u okresních soudů použíti přípravných podání; osnova odpovídá k tomu kladně, poněvadž při opatřeních, osnovou učiněných proti zneužití těchto přípravných podání, nebylo by nijak odůvodněno trvati na nepřípustnosti jejich. V § 450 řeší v odstavci 1. osnova otázku přípustnosti rozsudku pro zmeškání podle § 398 proti žalovanému, jenž se sice dostavil k prvému roku, ale pak první ústní přelíčení zmeškal, ve shodě s judikaturou [viz rozh. (Nowak) č. 1428, 1688 Sb. úř., 4001 Sb. n. s. civ.].
S opětně zavedenou skutkovou podstatou rozsudku souvisí i obživnutí, jehož se dočkal v osnově § 455 rak. c. ř. s. Ustanovení toto se v praxi velmi osvědčovalo a vykoná jistě i v budoucnosti dobré služby.
Zato nepřejímá osnova § 439 rak. c. ř. s., jenž zůstal celkem jen na papíře, ani § 446 rak., což souvisí se soudnictvím kausálním v opravné stolici, jehož osnova nepřejímá.
Škrtnut byl zákaz opravy skutkové podstaty rozsudku, poněvadž nelze nahlédnouti důvod pro to.
K §§ 455 až 459.
Osnově bylo zaujmouti stanovisko především k otázce, mají-li býti pro t. zv. věci nepatrné vůbec dána zvláštní ustanovení podle vzoru rak. c. ř. s., a dále k otázce, má-li býti hranice pro určení takových věcí zachována či měněna.
K prvé otázce dlužno přisvědčiti, a to jak vzhledem k soudům, tak i vzhledem ke stranám. Neboť není největším dobrodincem stran zákonodárce, jenž jim umožňuje, aby i v sebe nepatrnější věci uvedly v pohyb zcela neobmezeně celý nákladný aparát soudní a konec konců shledaly, že práce, kterou sobě i soudům způsobily, průtah, jenž byl s ní nutně spojen, a náklady tím vzniklé "nejsou v žádném poměru k ceně věci, o niž vlastně šlo, ať už se tato cena hodnotí jen se zřetelem ke stranám anebo i se zřetelem k celku. Požadavek rychlého, levného a správného soudnictví dlužno zajisté klásti jako požadavek všeobecný, nutno jej však tím více zdůrazňovati při věcech nepatrných. Proto je vítati zvláštní opatření, jež umožňují právě při nepatrných věcech dosíci rychlosti a levnosti, ale také nejsou na překážku správnosti. Záruku správnosti bude lze najíti, bude-li právě výběru soudců k rozhodování nepatrných věcí věnována obzvláštní péče.
Řízení v nepatrných věcech (bagatelních) je v historických zemích vžito a osvědčeno. Již v roce 1922 ministerstvo spravedlnosti vyžádalo si úsudek nejvyššího soudu i vrchních soudů o tom, má-li býti řízení toto zachováno, a všechny projevy těchto soudů vyzněly pro zachování jeho.
Co se týče otázky druhé, byla již původní hranice věcí nepatrných 100 Kč zvýšena zákonem č. 123/1923 Sb. z. a n. na 300 Kč a zákonem č. 251/1934 na 500 Kč. Doporučuje se, aby tato hranice byla podržena.
Pokud není předmětem sporu částka peněžitá, mohl by ovšem žalobce přeceněním hodnoty předmětu sporu použití zásad o věcech nepatrných snadno vyloučiti. Ale poněvadž jde zde nejen také o žalovaného, nýbrž i o celek státní, nelze žalobci tuto možnost přiznati. Proto byl pojat do osnovy v § 455 nový odstavec 2.
Tímto odstavcem je dána záruka také proti tomu, když by žalobce udal hranici naschvál nízko, aby věc byla projednávána jako nepatrná, ačkoli jí není.
V § 459, odst. 3 osnovy byla pojata zásada, která vyhovuje plenárnímu rozhodnutí nejv. soudu (č. 208/24), a to i pro soudy krajské, při nichž však bude jednati a rozhodovati jen předseda jako samosoudce. Je pravda sice, že kdyby bylo v těchto případech rozhodnuto rozsudkem, nebylo by opravného prostředku, kdežto rozhoduje-li se usnesením, je přípustný rekurs. Ale tento důsledek nemůže býti překážkou, poněvadž právě tam, kde se spor vede jen o náklady, nepůjde jistě o zcela nepatrný peníz, a proto jest správné poskytnouti opravný prostředek nehledě k tomu, že k nesrovnalosti zmíněné vede již právo dosavadní (§ 517, č. 5 rak. c. ř. s.). Poznamenati dlužno zejména vzhledem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde řízení ve věcech nepatrných dosud nebylo, toto: Podle ustálené judikatury i nauky v historických zemích je přípustno shrnouti ve případech nevlastního společenství v rozepři (§ 10, č. 2) několik nároků, třebas některý nepřesahuje, jiný však přesahuje hranici stanovenou pro věci nepatrné. V takových případech nelze však o takto kumulovaných nárocích projednávati společně, nýbrž dlužno o každé skupině těchto nároků projednávati odděleně. Také objektivní hromadění nároků nepatrných s vyššími v téže žalobě je přípustno (§ 227), jelikož řízení ve věcech nepatrných se nepovažuje za zvláštní způsob řízení. Protokolování děje se tu - pokud nebylo jednání o nepatrných nárocích odděleno - podle předpisů pro obyčejné řízení daných, ale rozsudky o jednotlivých nárocích dlužno tak odděliti, aby bylo lze provésti obmezení odvolání, předepsané u rozsudků ve věcech nepatrných (§ 506). Je-li v téže žalobě shrnuto více nároků vesměs nepatrných, bude jednáno o všech podle zásad řízení ve věcech nepatrných, třebas součet jich převyšoval hranici bagatelní.
K §§ 460 až 466.
Osnova podržuje i zvláštní předpisy pro řízení ve věcech rušené držby přes to, že ozývají se hlasy, aby toto řízení bylo odstraněno. Neboť řízení tomuto, jímž vnáší se rychle klid mezi strany porušený sporem o držbu, nelze upírati důležitý význam, a to tím více nyní, kdy nelze tvrditi, že possesorní spory jsou proto zbytečné, že i spor o právo samo probíhá stejně rychle. V oddíle jednajícím o žalobách na ochranu držby přidržuje se osnova jednak předpisů rak. c. ř. s., dlouholetými zkušenostmi osvědčených, jednak však se přizpůsobuje osnově občanského zákoníka. Bylo sice navrhováno ve slovenské komisi, aby byly spory z rušené držby upraveny podle předpisů uh. c. ř. s. a aby převzaty byly zejména předpisy jeho § 579. Podle tohoto předpisu je totiž přípustno žalovati hned žalobou zrušené držby jednak také o náhradu škody rušením držby způsobené, jednak i o právo samo. Proti této úpravě byly v pražské komisi činěny námitky, opírající se jednak o to, že se tím do sporů držebních vnáší prvek cizí a tím se řízení komplikuje, jednak, že se tím umožňuje, aby soud, zabývající se rušenou držbou, z tohoto podnětu mohl řešiti i spory petitorní, třebas šlo o cenu sebe větší. O tom, že úpravou navrhovanou podle vzoru uherského c. ř. s. vnáší se do possessorních sporů prvek zcela cizí, způsobilý je zkomplikovati, nelze pochybovati. Tato úprava také nevyhovuje principu bezpodmínečného zákazu jakéhokoli svémocného rušení držby a s tím souvisejícího požadavku co nejrychlejšího rozhodnutí. Podle prohlášení zástupce nejvyššího soudu a předsedy slovenského senátu při něm neosvědčuje se v praxi na Slovensku a Podkarpatské Rusi nynější úprava, jež i tam zavedena byla teprve civ. ř. s. z r. 1911, kdežto před tím tam platily stejné zásady jako v historických zemích. Ve případech dospěvších ze Slovenska a Podkarpatské Rusi k nejvyššímu soudu téměř vždy je rozhodován napřed spor o držbu, což je důkazem, že není v praxi dosaženo účelu zákonem zamýšleného.