Proti rakouskému konkursnímu řádu byla provedena změna především v § 127, odst. 2. (§ 125 rak.) potud, že o rekursu proti rozhodnutí konkursního komisaře o nárocích správcových nerozhoduje soud konkursní, nýbrž soud vyšší stolice (§ 192), jehož rozhodnutí jest konečné. Stalo se tak z toho důvodu, aby bylo při stanovení nároků správce podstaty dosaženo větší jednotnosti. Totéž platí i o rozhodování o nárocích členů věřitelského výboru.

V § 129 odst. 2. se zdůrazňuje, že především jest uspokojovati pohledávky, zařazené do první třídy, a ukládá se konkursnímu komisaři povinnost bdíti nad tím, aby správce podstaty především hleděl uspokojiti tyto pohledávky přednostní. Aby s jejich uspokojením nebylo odkládáno, stanoví se pro ně přímo lhůta, kterou prodloužiti lze jen výjimečně, nebylo-li by možno ji vzhledem k zvláštní povaze případu dodržeti. Ustanovení tohoto jest potřebí z toho důvodu, že zaplacení privilegovaných pohledávek, zejména pohledávek zaměstnanců ze mzdy v konkursu, stejně jako ve vyrovnacím řízení, věnuje se velmi často málo pozornosti a že se tak přednostní právo v praxi zvrhá v privilegium odiosum.

V § 130 (§ 129 rak.) zjednodušuje se řízení potud, že jednoduché rozdělení, proti němuž nejsou žádné pochybnosti, provede správce podstaty za souhlasu konkursního komisaře a věřitelského výboru, však bez slyšení konkursních věřitelů. Souhlasu věřitelů jest třeba podle § 130, odst. 2., má-li konkursní komisař o rozdělaní správcem navrženém pochybnosti nebo jde-li o případy obtížnější. Tu jest povinen správce podstaty předložiti konkursnímu komisaři formální návrh na rozdělení výtěžku schválený věřitelským výborem a o takovémto návrhu zavede seřízení podle § 131.

V § 132, odst. 3. a 4. provedena změna potud, že přihlíženo k tomu, že podle § 112 dlužno spornou pohledávku uplatniti ve lhůtě k tomu konkursním komisařem ustanovené nejen žalobou, ale v případech, že věc nenáleží na pořad práva, návrhem u příslušného úřadu správního a že také stejným způsobem - žalobou nebo návrhem uplatniti jest odpor proti sporné pohledávce vykonatelné.

V létech 1922-1926 bylo v Lechách, na Moravě a ve Slezsku vyřízeno konkursů celkem 157, 387, 486, 509 a 420, na Slovensku a Podk. Rusi v r. 1926 samotném 39. Z toho bylo ukončeno rozdělením podstaty na území mimoslovenském celkem 58, 154,.208, 246 a 189 konkursů, t. j. 36,%, 398.%, 42,8%, 48,3% a 45% všech vyřízených konkursů. Na Slovensku z vyřízených 39 konkursů skončeno rozdělením podstaty 3, t. j. 7,7% všech vyřízených konkursů.

K §§ 141 až 164. Předpisy o nuceném vyrovnání v konkursu v celku byly převzaty z §§ 140 a ž 165 konk, ř. rak. V konkursním zákoně slovenském jsou obsaženy v §§ 199 až 236. V jednotlivostech přizpůsobena byla ustanovení o nuceném vyrovnání v konkursu ustanovením o nuceném vyrovnání mimokonkursním obsaženým v osnově vyrovnacího řádu.

Nucené vyrovnání v konkursu připouští se, stejně jako v řízení vyrovnacím, i v konkursu družstev; obmezující ustanovení § 140, odst. 3. konk. ř. rak. (§ 190, odst. 2: konk. zák. slov.). převzato nebylo v úvaze, že, když dovoleno jest nucené vyrovnání družstev mimo konkurs, není vážných důvodů pro to, aby vylučováno bylo v řízení konkursním.

Další samostatná existence pomocí nuceného vyrovnaní má býti umožněna toliko úpadcům, kteří nejsou toho podle způsobu svého hospodaření nehodni. Podmínky přípustnosti návrhu na nucené vyrovnání byly proto zostřeny obdobným způsobem, jako se stalo v osnově jednotného řádu vyrovnacího. Zejména vylučuje se nucené vyrovnání tam, kde v posledních pěti letech byl úpadce odsouzen pro podvodný úpadek nebo byl na jeho jmění v téže době prohlášen konkurs anebo zahájeno řízení vyrovnací. Rovněž jest nepřípustný návrh na nucené vyrovnání, nenabídl-li úpadce kromě úplného uspokojení nároků veškerých přednějších věřitelů zaplatiti konkursním věřitelům třetí třídy nejmenší předepsanou kvotu. Až do vydání vládního nařízení z 26. ledna 1923, č. 18 Sb. z. a n., byla nejmenší přípustná nabídka na vyrovnání pohledávek konkursních věřitelů ve slovenském konkursním právu stanovena na 40%. Jmenovaným nařízením byla snížena na 10%. Stejnou minimální nabídku vyžaduje i § 141, odst. 2. konk. ř. rak. Tato minimální nabídka jest však zejména z kruhů slovenských označována za nedostatečnou. A jistě nelze stížnostem do její výměry upříti oprávnění. Zvyšuje se proto dvojnásobně. Rozdíl mezi nejmenší přípustnou nabídkou v konkursu a ve vyrovnání mimokonkursním zachován v úvaze, že v konkursu jest jmění úpadcovo zjištěno spolehlivěji, nežli jest to možno ve vyrovnacím řízení mimokonkursním, takže věřitelé mají pro své rozhodnutí o nabízeném vyrovnání bezpečnější podklad.

Podmínky přijetí návrhu na nucené vyrovnání věřiteli stanoveny stejně, jako jest; tomu dosud na území mimoslovenském vyžaduje se nadpoloviční většina věřitelů přítomných a tři čtvrtiny veškerých přihlášených pohledávek věřitelů oprávněných hlasovati, při čemž se hlasy osob úpadci blízkých počítají jen, hlasují-li proti přijetí nuceného vyrovnání. Slovenské právo stanoví v § 212.podmínky přísnější: většinu dvou třetin počítanou podle hlav a čtyř pětin podle výše pohledávek. Proti méně přísným podmínkám platným na území mimoslovenském nevyskytly se v praxi vůbec žádné stížnosti. Není, proto příčiny je zostřovati a zavádějí se i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Podle konkursního řádu rakouského návrh na nucené vyrovnání musí býti zamítnut v případech uvedených v § 141, kdežto, pokud jde o případy uvedené v § 142, jest ponecháno konkursnímu soudu, aby vyslechna správce podstaty a věřitelský výbor o návrhu rozhodl podle volné úvahy. Osnova sjednoceného konkursního řádu se od tohoto právního stavu odchyluje v tom, že ukládá soudu, aby, jakmile zjistí, že jest tu některý z důvodů zmíněných v § 142, návrh zamítl. Ponechati soudu, aby v případech uvedených v § 142 rak. rozhodl podle okolností případu sám, zdali má býti zahájeno řízení o návrhu na nucené vyrovnání, či má-li býti návrh zamítnut, nelze pokládati za účelné řešení této pro věřitele i úpadce tak důležité otázky. Aby nebyly pochybnosti, zda věřitelé mohou se dáti při vyrovnacím roku zastupovati a že není k přijetí návrhu na vyrovnání třeba osobního souhlasu věřitelů, doplněn byl § 147, odst. 1. výslovným ustanovením, naznačujícím, že věřitelé mohou se při hlasování dáti zastupovati. V každém případě však počítají se jedině hlasy věřitelů, kteří se účastnili roku buď osobně nebo svými zástupci. Písemné hlasování dovoleno není.

Pokud jde o osoby úpadci blízké, byl § 148 doplněn účelným ustanovením odstavce 2. podle vzoru rakouské novely z r. 1925.

V § 149 vynechána byla zmínka o nárocích správce podstaty z toho důvodu, že nároky tyto patří podle § 49 mezi pohledávky za podstatu, o kterých se mluví v § 150.

Ustanovení §150, odst. 2. o zvláštních výhodách doplněno předpisem o tom, jakým způsobem jest zjistiti souhlas věřitelů s výhodnějším uspokojením toliko některých věřitelů. Vyžadovati souhlas všech věřitelů ostatních znamenalo by, že ustanovení toto by se stalo úplně nepraktickým.

Ustanovení o zápovědi úmluv o zvláštních výhodách zařazena jsou do samostatného § 151. Jsou proti § 150, odst. 5. konk. ř. rak. přísnější potud, že se nečiní rozdíl v tom, kdy k nedovolené úmluvě došlo a že se prohlašují za nedovolené také úmluvy s osobami věřitelům blízkými. Úmluvy o zvláštních výhodách nepojatých do vyrovnání samého dlužno pokládati za nemravné, ať došlo k nim kdykoli. Nemravnost úmluvy takové jest zpevna již z toho, že se před ostatními věřiteli utajuje patrně zřejmě z toho důvodu, že věřitelé vědouce o ní by jistě souhlasu k nucenému vyrovnání nedali.

Ustanovení § 153 doplněno bylo, pokud jde o obsah a doručení usnesení potvrzujícího vyrovnání, podle vzoru rakouské novely z r. 1925. Aby účastníci mohli včas usnesení potvrzujícímu odporovati, uloženo soudu, aby vypraveno bylo vyrozumění účastníkům téhož dne, kdy byla vyvěšena vyhláška na desce konkursního soudu a aby jim byl den vyvěšení vyhlášky oznámen (srov. § 190, odst. 2. osnovy).

Jako podmínku osvobození úpadce od povinnosti zaplatiti věřitelům částky, které mu byly ve vyrovnání prominuty, stanoví § 156, odst. 1. úplné a, včasné splnění nuceného vyrovnání (srov. § 161). Ve druhém odstavci § 156 bylo obmezeno ustanovení § 156, odst. 4. konk. ř. rak. na případy, kde věřitel, k jehož pohledávce nebylo přihlíženo, dokáže, že o prohlášení konkursu nevěděl ani věděti nemusil a že by k nucenému vyrovnání nebylo došlo, kdyby se byl hlasování zúčastnil. Stalo se tak proto, aby ztížena byla možnost tajnou dohodou mezi věřitelem a úpadcem pomocí tohoto ustanovení obcházeti zákaz poskytování zvláštních výhod.

§ 158, odst. 2. osnovy liší se od § 163, odst. 2. konk. ř. rak. v tom, že podle osnovy zvažují se tu stejně jako v případu § 163, odst. 2. osnovy, který odpovídá § 159, odst. 2: konk. ř. rak. pohledávky, na které se nucené vyrovnání vztahovalo, za uspokojené toliko částkou, která byla věřitelům skutečně zaplacena, kdežto podle § 163, odst. 2. konk. řádu rakouského pokládají se za úplně zaplacené ony pohledávky dotčené nuceným vyrovnáním, na které byla zaplacena celá dohodnutá kvota, ostatní pak, na které byla zaplacena jen část kvoty, považují se za zaplaceny zlomkem, který odpovídá poměru částky zaplacené k částce, kterou bylo podle vyrovnání platiti. Nové ustanovení osnovy jest prostým důsledkem ustanovení § 156, že úpadce osvobozen jest zaplatiti schodky jen pod podmínkou, že splní vyrovnání úplně a včas. Nebyla-li tato podmínka před novým konkursem splněna, osvobození úpadce od zaplacení schodků vůbec nenastalo.

Ustanovení § 158 konk. ř. rak. o zmatečnosti nuceného vyrovnání byla nahrazena novými předpisy §§ 160 a 161 osnovy. Podle § 158 konk. ř. rak. stává se nucené vyrovnání zmatečným, jestliže úpadce byl do dvou let po potvrzení nuceného vyrovnání trestním soudem pravoplatně odsouzen pro podvodný úpadek. Jako zmatečné označuje zákon z 26. dubna 1923, č. 99 Sb. z. a n., nucené mimokonkursní vyrovnání, jestliže nebylo vyrovnání věřiteli přijaté dlužníkem splněno úplně a včas. Než ani v jednom z těchto případů nelze mluviti o zmatečnosti. Jako zmatečné mohla by býti označeno nucené vyrovnání právem jen tehdy, kdyby již v době přijetí jeho věřiteli byla tu nějaká skutečnost, která by již tehdy právní stav přijetím vyrovnání nastalý činila nicotným. Okolnosti uvedené v § 158 konk. ř. rak. i v zákoně č. 99/1923 Sb. z. a n. však nastaly teprve později - i trestný čin sám, pro který byl úpadce odsouzen, mohl býti spáchán teprve po přijetí nuceného vyrovnání věřiteli - není proto odůvodněno, označovati nucené vyrovnání v obou těchto případech jako zmatečné. V případě prvém lze je označiti spíše jako neplatné, v případě druhém (zák. č. 99 z r. 1923) pak lze mluviti toliko o právních následcích nesplněného vyrovnání, kteréžto následky záležejí v tom, že slevy a výhody věřiteli úpadci ve vyrovnání poskytnuté pozbývají účinnosti, a to proto, že podmínka ustanovení v § 156, odst. 1. osnovy, nebyla splněna. Jinak však zůstává nucené vyrovnání platným, zejména pokud jde o práva z vyrovnání plynoucí věřitelům jak proti úpadci, tak i proti jiným osobám (ručitelem).

V § 160 převzato tedy v podstatě ustanovení § 158, odst. 1. konk. ř. rak. se změnou vyplývající z úvahy právě uvedené: vyrovnání označeno jako neplatné, nikoli zmatečné. V § 161 recipován materielně zákon č. 99/1923 Sb. z. a n. i pro konkursní řízení.

Za nesplněné pokládá se však nucené vyrovnání stejně jako vyrovnání mimokonkursní podle § 67 osnovy vyr. řádu teprve tehdy, když úpadce byl o splnění upomenut a nesplnil ani v další dodatečné platební lhůtě v upomínce mu poskytnuté.

Prohlásiti nucené vyrovnání za exekuční titul, jako stalo se v osnově jednotného vyrovnacího řádu (§ 66), třeba není, poněvadž pro případ nesplnění nuceného vyrovnání lze vésti exekuci podle § 63 osnovy konk. řádu.

Z konkursů skončených v letech 1922 - 1926 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo vyřízeno nuceným vyrovnáním 7%, 10,1%, 10,3%, 10% a 16%, na Slovensku a Podkarpatské Rusi v roce 1926 v 2,6% celkového počtu případů. Konkursní věřitelé třetí třídy obdrželi podle nuceného vyrovnání v období od r. 1922 do r. 1926 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 21,7%, 15,4%, 14,9%, 14,1% a 9,9% ze svých přihlášených pohledávek. Na Slovensku připadlo na konkursní věřitele druhé třídy (rovna mimoslovenské třetí třídě) 20% přihlášených pohledávek (jediný případ). V Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončeno bylo v letech 1922-1926 nuceným vyrovnáním celkem 11, 42, 50, 51 a 67 konkursů.

K §§ 167 až 169: Ustanovení o zrušení konkursu pro nedostatek jmění a pro nedostatek věřitelů, jakož i zrušení konkursu za souhlasu věřitelů jsou převzata z §§ 166 až 168 konk, ř. rak., § 168 doplněn byl ve třetím a čtvrtém odstavci podle vzoru § 166 kontr. ř. slov.

Případů, kde dojde ke zrušení konkursu proto, že úpadce nemá více věřitelů, než jediného (§ 167, odst. 1.), jest poměrně málo. V letech 1922 až 1926 bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku z tohoto důvodu zrušeno jen 2,5%, 2,6%, 2,2%, 3,5% a 2,4% z celkového počtu vyřízených konkursů. V praxi dochází ke zrušení konkursu pro nedostatek věřitelů zpravidla v případech, kde jeden z věřitelů převezme pohledávky věřitelů ostatních za plnou nebo jen částečnou úplatu a umožní další samostatnou hospodářskou existenci úpadcovu nebo převezme i jeho podnik. Pravidelně jde tu o mimosoudní vyrovnání úpadce s věřiteli pomocí osoby třetí.

Skončení konkursního řízení zrušením pro nedostatek jmění ke krytí nákladů konkursního řízení (§ 167, odst. 2. osnovy) jest velmi časté. Z konkursů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyřízených v letech 1922-1926 bylo tímto způsobem ukončeno 51%, 41,3%, 41,8%, 35,2% a 33,3%. Postupem času počet případů takovýchto ubývá, ale jest stále velmi značný a jest opět důkazem toho, že k prohlášení konkursu zpravidla dochází velmi pozdě, až když úpadce nemá již skoro žádného exekuci podrobeného a právy na oddělené uspokojení nezatíženého jmění.

Stejně jako v případu § 167, odst. 1. i v případě § 168 dochází v praxi ke zrušení konkursu za souhlasu věřitelů při mimosoudním vyrovnání úpadce s věřiteli, jejichž pohledávky úpadce buď sám nebo s cizí pomocí vyrovná úplně, čistěji však jen částečně anebo alespoň splnění jejich zajistí: V letech 1922 až 1926 došlo ke zrušení konkursu za souhlasu věřitelů v 2,5%, 5,4%, 2,9%, 2% a 3,3% z celkového počtu vyřízených konkursů.

K §§ 170 až 172. Předpisy o konkursech nepatrných byly převzaty z §§ 169 až 171 konk. ř. rak. až na to, že hranice pro přípustnost nepatrného konkursu byla dále zvýšena na 50.000 Kč. Dosavadní hranice 10.000 Kč, zvýšená zákonem č. 190/1922 Sb. z. a n. z původních 5000 KČ, není dnešním poměrům měnovým a hospodářským přiměřena. Mají-li míti zvláštní předpisy o řízní v konkursech.nepatrných vůbec nějakého významu, nutno hranici přípustnosti zjednodušeného řízení v konkursech nepatrných zvýšiti aspoň způsobem navrženým v osnově.

Význam zvláštního zjednodušeného řízení při konkursech nepatrných valně poklesl vzhledem na zjednodušení, která navržena jsou pro řízení řádné, kde zejména rozhodování skoro o všech otázkách přeneseno z konkursního soudu (senátu) n konkursního komisaře (samosoudce).

Slovenské právo má podobné předpisy jako konk. řád z r. 1914 o konkursech nepatrných v §§ 262 až 264, jednajících o sumárním řízení konkursním, které připuštěno jest v případech, kde konkursní jmění záleží většinou ze snadno prodejných svršků a bude pravděpodobně vyčerpáno přednostními pohledávkami. Nějaká cenová hranice pro sumární řízení konkursní v zákoně stanovena není, čímž ustanovení o sumárním řízení stávají se velmi neurčitými.

K §§ 173 až 187. Zvláštní ustanovení o repartičním řízení v konkursu společenstev (družstev) jsou obsažena jednak v ministerském nařízení z 21. března 1918, č. 105 ř. z., vydaném na základě zmocňovacího zákona č. 307/1917 ř. z., které má tedy moc zákona, jednak v §§ 257 až 261 konk. zák. slov. a v zák. čl. XXIII/1898 o hospodárskych a zárobkových úvěrných družstvech. Do osnovy převzaty byly, jak uvedeno již v poznámkách všeobecných, v podstatě předpisy nařízení č. 105/1918.

K §§ 188 až 193. Také všeobecná ustanovení o řízení byla, převzata z konkursního řádu z r. 1914 (§§ 172 až 177). O d nich liší se osnova v tom, že předpis § 173, odst. 2. zařazen byl jako samostatný § 67 mezi předpisy o soudní příslušnosti v konkursním řízení, dále v tom, že v ustanovení o ústních jednáních byl na místě odkazu na § 59 ex. ř. do osnovy pojat přímo jeho obsah a konečně v tom, že v § 189, odst. 1. se ustanovuje vzhledem k tomu, že konkursní soud jest dozorčím orgánem nad činností konkursního komisaře (§ 77, odst. 3. osnovy konk. řádu), že konkursní komisař nemůže býti členem senátu, který rozhoduje jako konkursní soud.

Nový jest předpis § 189, odst. 6, padle kterého plynou peněžité tresty uložené podle konkursního řádu do státní pokladny ve prospěch péče o mládež. Vzhledem na § 70 osnovy vyr. řádu, platí ustanovení toto také v řízení vyrovnacím. (Srov. poznámku k čl. XIII. uv. zák.)._

Rekursní lhůta jest patnáctidenní (§ 192 osnovy). Tím prodlužují.se rekursní lhůty ustanovené v obou dosavadních konkursních řádech (14denní podle § 176 konk. ř. rak., 8denní podle § 79 konk, z. slov.) podobně jako ve všech nových zákonech, z toho důvodu, aby veškeré lhůty k řádným opravným prostředkům byly v československém právu sjednoceny.

V § 193 bylo převzato beze změny ustanoveni § 177 konk. ř. rak. o trestním oznámen za konkursního řízení. Ustanovení toto zaručuje, že bude trestní řízení zavedeno ve všech případech, kde se objeví podezření, že byl spáchán trestný čin na škodu věřitelů. Ukládati konkursnímu soudu, aby státnímu zástupci činil oznámení o všech návrzích na prohlášení konkursu, není účelno. Zatěžovalo by ustanovení takové. zbytečně státní zastupitelství i přetížené trestní soudy. Měl-li by však některý věřitel za to, že trestní oznámení bylo neprávem opomenuto, může učiniti ve směru tom návrh u konkursního komisaře nebo u konkursního soudu anebo konečně učiniti trestní oznámení přímo u státního zástupce.

III.

Vyrovnací řád.

V konkursu zpeněží se celé jmění úpadcova tvořící konkursní podstatu a z výtěžku docházejí uspokojení věřitelé v pořadí a míře zákonem ustanovené. Nekryté schodky svých pohledávek mohou věřitelé na úpadci vymáhati exekucí (§ 63 osnovy konk. řádu, kdykoli zjistí, že úpadce nabyl nového jmění, až do úplného zaplacení. Tím znemožňuje se úpadci založiti samostatnou hospodářskou existenci do té doby, nežli se s věřiteli svými nevyrovná.

Tyto důsledky provedení konkursního řízení jeví se příliš tvrdými v případech, kde úpadce upadl v insolvenci bez své viny, a kde jeho podnik jest, nepřihlížeje k okolnostem, které insolvenci způsobily, schopný dalšího života.

Zameziti v případech zřetele hodných tyto nepříznivé důsledky konkursního řízení pro další samostatné hospodaření úpadcovo má za účel nucené vyrovnání v konkursu. Není však účelno, aby v případech, kde jest již od počátku zřejmo, že k vyrovnání dlužníka s věřiteli dojde, bylo zahajováno řízení konkursní jen proto, aby mohla býti mezi dlužníkem a jeho věřiteli sjednáno nucené vyrovnání. Již samo prohlášení konkursu má na hospodářské poměry dlužníkovy zpravidla tak nepříznivé účinky, že nebývá již možno samostatnou hospodářskou existenci úpadcovu, když už jednou ke konkursu došlo, opět obnoviti a k nucenému vyrovnání nedojde. Kromě toho jest konkursní řízení spojeno zpravidla se značnějšími náklady, které také sníží možnost vyrovnání.. Jest proto důležito, aby v případech, kde jest naděje na vyrovnání, konkurs prohlašován zatím nebyl, a stal se pokus o vyrovnání mimo konkursní. Umožniti takovéto vyrovnání jest právě účelem mimokonkursního vyrovnacího řízení, které jest upraveno v Čsl: republice vyrovnacími řády z r. 1914 a 1915.

O nedostatcích dosavadní úpravy mimokonkursního.vyrovnacího. řízení a o snahách nedostatky tyto odstraniti stala se zmínka již v poznámkách všeobecných. Osnova sjednoceného vyrovnacího řádu snaží se upraviti vyrovnací řízení způsobem, který by umožňoval životaschopným insolventním podnikům další samostatnou existenci, který by však současně věřitelům poskytoval co možno největší ochranu proti snahám nepoctivých dlužníků využíti výhod z vyrovnacího řízení vyplývajících k nespravedlivému obohacení. Celkový ráz konkursního vyrovnacího řízení jest podle osnovy podobný, jako podle vyrovnacího řádu z r. 1914; v jednotlivostech však se liší osnova od tohoto vyrovnacího řádu podstatně. Na nejdůležitější novoty bylo upozorněno v poznámkách všeobecných.

Kdežto k prohlášení konkursu může dojíti jak na podnět dlužníka, tak i na návrh věřitelů, vyhrazena jest ve vyrovnacím řízení vzhledem k povaze věci iniciativa toliko dlužníku samotnému. Jen dlužník může navrhnouti zahájení vyrovnacího řízeni předložením nabídky na vyrovnání soudu. O nabídce, která vyhovuje předpisům vyrovnacího řádu, zahájí soud řízení výzvou k věřitelům, aby své pohledávky přihlásili. O tom, zdali nabídka dlužníkova má býti přijata, čili nic, rozhodují věřitelé sami hlasováním. Hlasování mohou se však zúčastniti jen oni z věřitelů, kteří mají podle obsahu vyrovnání utrpěti ztrátu na svých pohledávkách. Ostatní věřitelé, kteří podle zákona nemohou vyrovnáním utrpěti na svých pohledávkách újmu, nemají přirozeně práva vyjadřovati se o vyrovnání. Pouhým odhlasováním nestává se však vyrovnání ještě závazným; k tomu jest potřebí ještě potvrzení vyrovnání soudem, který zkoumá, zdali předpisy zákona byly zachovány a zdali předepsané podmínky byly splněny. Avšak i vyrovnání soudem potvrzené pozbude účinnosti, objeví-li se, že dlužník, dopustiv se zločinného jednání na úkor věřitelů, jest nehoden výhod vyrovnáním mu poskytnutých, nebo jestliže dlužník vyrovnání nesplnil úplně a včas.

Pro zajištění nerušeného průběhu vyrovnacího řízení stanoví vyrovnací řád, stejně jako řád konkursní, řadu obmezení jak pro dlužníka, tak i pro věřitele. Právní účinky zahájení vyrovnacího řízení nejsou však tak dalekosáhlé, jako právní účinky prohlášení konkursu. Pro dosažení účele vyrovnacího řízení není toho třeba.

K jednotlivým ustanovením osnovy sjednoceného vyrovnacího řádu se připomíná:

K § 1. Podmínky zahájení vyrovnacího řízení jsou, stejně jako v dosavadním vyrovnacím řádu z r. 1914, shodné s předpoklady prohlášení konkursu, totiž insolvence dlužníkova, u osob právnických a pozůstalostí pak vedle toho také předlužení (§ 1 osnovy konk. řádu). Pojem insolvence stanoven jest zde zcela shodně s § 1 osnovy konk. řádu, jakožto neschopnost plniti splatné závazky.

Původní návrh sjednoceného vyrovnacího řádu nepřipouštěl zahájení vyrovnacího řízení při pozůstalostech v úvaze, že po smrti dlužníkově není tu již takového zájmu na tom, aby podnik jeho byl udržen, jako když dlužník, jehož individualita, pracovní síla a způsobilost representují často nehni značnou hospodářskou hodnotu, jest na živu, a že není důvodu pro to, aby připuštěno bylo na úkor věřitelů obohacení nástupců zemřelého dlužníka, jejichž samostatná hospodářská existence teprve se začíná. Avšak téměř všichni zájemci, jimž byla původní osnova vyrovnacího řádu dána k posudku, vyslovili sej pro to, aby bylo vyrovnací řízení připuštěno i u pozůstalostí. Se zřetelem na toto téměř jednomyslné přání nemění osnova, v tomto směru na dosavadním právním stavu ničeho. Zachovává možnost mimokonkursního nuceného vyrovnání také při společenstvech (družstvech), při kterých podle původního zněni vyrovnacího řádu z r. 1914 bylo vyrovnací řízení vyloučeno a připuštěno teprve ministerským nařízením z 21. března 1918, č. 105 ř. zák. Není tedy vyloučeno zahájení mimokonkursního vyrovnacího řízení u subjektu zcela žádného.

Soudní příslušnost věcná i místní jest ve vyrovnacím řízení podle § 1 osnovy zcela stejná, jako v řízení konkursním. Platí tedy ve příčině této předpisy §§ 65 až 67 osnovy konk. řádu a čl. VIII. uvozovacího zákona.

Ustanovení odpovídající § 1, odst. 2. a 3. vyr. ř. rak, zařazena. jsou do § 3, poněvadž jde tu o otázku týkající se vyřízení návrhu.

Navrhovatel zahájení vyrovnacího řízní označen jest v § 1 a stejně i v celé osnově prostě jako "dlužník", podobně jako ve vyrovnacím řádu z r. 1914, v němž ovšem na některých místech pro usnadnění textování použito také označení "Ausgleichsschuldner". Původní návrh osnovy vyrovnacího řádu použil k označení dlužníka, který se vyrovnává, názvu "úpadce", tedy stejného názvu, jako jest obvyklý v řádu konkursním. Než proti této novotě, jejíž důvodem byla jednak okolnost, že hospodářský stav dlužníkův podmiňující zahájení vyrovnacího řízení jest zcela stejný jako v konkursu: insolvence, po případě předlužení, jednak i zřetele legislativně technické, vyslovili se téměř všichni interesenti, kterým byla původní osnova dána k vyjádření. Vzhledem na tento jednomyslný odpor bylo od úmyslu, stejně označiti dlužníka v konkursu a ve vyrovnání, upuštěno.

K § 2. Pro zjednodušení manipulace stanoví odst. 1., aby obsah nabízeného vyrovnání byl pojat přímo do návrhu na zahájení řízení. Aby pak docílena byla větší právní jistota a znemožněno bylo padělání podpisu dlužníkova na návrhu i podpisu spoludlužníků a ručitelů, předpisuje se, aby podpis dlužníka nezastoupeného advokátem byl soudně nebo notářsky ověřen a aby stejně ověřeny byly v každém případě podpisy osob, které jsou ochotny zavázati se za splnění vyrovnání jako spoludlužníci nebo ručitelé.

Poněvadž v největším počtu případů jde ve vyrovnacím řízení o obchodníky a vůbec osoby, které jsou s to samy návrh na zahájení vyrovnacího řízení sepsati, podati jest návrh vždy písemně (§ 2, odst. 4); sepsání návrhu do protokolu dovoleno není. V odstavci 2. až 4. jest podrobně předepsán obsah návrhu na zahájení vyrovnacího řízení i jeho příloh. Aby mohly býti lépe posouzeny příčiny majetkového úpadku dlužníkova, ukládá se mu; je-li kupcem zapsaným v obchodním rejstříku, aby s návrhem předložil bilanci a účet ztráty i zisku za poslední dva roky.

Odstavec třetí formuluje text vyjevovací přísahy, ke které jest povinen dlužník se nabídnouti. Výkon přísahy jest fakultativní; dojde k němu při vyrovnacím roku, nežli se počne hlasovati (§ 46,.odst. 2.).

Do § 3 pojato bylo vedle dosavadního předpisu § 1, odst. 2. a 3.; ustanovení o vrácení vadného a neúplného návrhu k opravě. Aby rozhodnutí o návrhu nemohlo býti protahováno tím, že by podán byl návrh vadný, a předložen znovu až po delší době, stanoví odst. 2., že má se za to, že dlužník od návrhu ustoupil, nepředložil-li opravený návrh ve lhůtě mu ustanovené. Nebude-li opravený návrh ve lhůtě předložen, bude ihned rozhodnouti o návrhu na prohlášení konkursu, který snad před návrhem na zahájení vyrovnacího řízení anebo později byl od věřitelů podán (§ 1, odst. 2., § 12 osnovy vyr. řádu).§ 4 stanoví, ve kterých případech vyrovnací řízení nemůže býti zahájeno a návrh jest proto zamítnouti. Stejně jako v řádu konkursním v předpisech o -nuceném vyrovnání, i zde ustanoveny jsou taxativně důvody, pro které jest návrh na zahájení vyrovnacího řízení zamítnouti. Soudu neponechává se volnost, aby v některých případech návrh mohl zamítnouti podle volné úvahy, jak jest tomu podle § 3, odst. 3. vyr. ř. rak. Vzorem tu byl vyrovnací řád slovenský (§ 7 vyr: řád. slov.). V bodu 2. a 3. prodloužena byla lhůta, ve které nelze zahájení vyrovnacího řízení povoliti, ze dvou na pět roků, aby dlužníkům výhod plynoucích z vyrovnání nehodným byla možnost navrhnouti zahájení vyrovnacího řízení ztížena. V bodu 5. zvýšena byla nejnižší přípustná nabídka na vyrovnáni pohledávek, které nepožívají přednostního práva (viz § 26 osnovy) z dosavadních 35% zavedených zákonem č. 99/1923 Sb. z. a n., na 50% splatných do dvou let. Nejnižší přípustná nabídka na vyrovnání jest stanovena v cizozemském zákonodárství nejrozmanitějším způsobem. Tak podle § 6.vyr. ř. něm, na 30%, ve vyrovnacím řádu rakouském na 3,5%, při platební lhůtě nejvýše dvouleté pak stejně, jako v této osnově na 50%, v Maďarsku 40% splatných do, 8 měsíců, v Itálii na 40%, v Anglii a Norsku na 25%, v Dánsku jest kvota odstupňována; čím jest nižší, tím přísnější jsou podmínky pro přijetí věřiteli; při vyrovnání nejméně na 50% jest předepsána většina podle hlav dvoutřetinová a tříčtvrtinová podle výše pohledávek, při kvótě od 25 do 50% obě většiny tříčtvrtinové, při kvótě pod 25% obě většiny devítidesetinové. O účelnosti stanoveni nejnižší přípustné kvoty procentem vyšším nebo nižším, jsou mínění rozdělena. Kdežto většina interesentů klade důraz na to, aby nejnižší přípustná nabídka na vyrovnání byla stanovena co možno nejvýše a od vysoké knoty očekává ozdravění poměrů, jiní naproti tomu poukazují k tomu, že příliš vysoká minimální kvota; zabrání možnosti vyrovnání často v případech, kde by vyrovnáni bylo na místě; mají za to, že není třeba generelně stanoviti vysokou minimální knotu, a soudí naopak, že věřitelům při rozhodování o knotě měly by poskytnuty býti meze co možno nejširší, aby mohla v těchto mezích podle okolností toho kterého případu býti kvota určena způsobem hospodářskému stavu dlužníkovu co nejpřiměřenějším. Jestliže osnova, jak vidno z příkladů z cizího zákonodárství, stanoví nejnižší přípustnou nabídku velmi vysoko, děje se to z toho důvodu, že pro značnější zvýšení knoty vyslovila se převážná většina interesentů, která dokazuje, že jen zvýšením knoty možno-dosáhnouti zlepšeni poměrů. Zdali očekávání toto jest odůvodněno, ukáže teprve skutečnost. I kdyby ale bylo snad zvýšení knoty samo o sobě nedostatečným prostředkem k nápravě, ve spojení s ostatními v osnově zaváděnými novotami jest jistě s to, k zlepšení ochrany věřitelů proti nepoctivým dlužníkům přispěti.