V r. 1925 bylo na Moravě v činnosti 157 poraden, které měly v péči 21.208 dětí, návštěv v poradnách bylo 68.778 dětí, návštěv v rodinách 9589, počet ordinací činil 4840, právních porad bylo uděleno v 789 případech.

V r. 1925 narodilo se na Moravě 65.849 dětí; z toho 6466 nemanželských. Ve věku do jednoho roku zemřelo 8.459 dětí, ve věku do 4 let 10.289 dětí. Kromě značné úmrtnosti zjištěna lékaři v poradnách onemocnění, vyskytující se v nápadném počtu: V 53 poradnách poruchy ústrojí zažívacích a dýchacích, v 17 poradnách poruchy ústrojí zažívacích, ve 12 poradnách poruchy ústrojí dýchacích, v 27 poradnách křivice, ve 20 poradnách infekční choroby, v 6 poradnách kožní choroby, v 5 poradnách oční a ušní choroby, ve 4 poradnách vrozená slabost, ve 3 poradnách tuberkulosa, a v 1 poradně zánět mozkových blan.

Uvážíme-li, že vedle značné úmrtnosti, která u dětí do 1 roku činí 131 úmrtí z každého 1000 živě narozených, poklesla na Moravě porodnost proti předválečným létům o 17,5%, pochopíme zdravotní a populační význam poraden pro matky a kojence a jejich naléhavou potřebu ve všech zdravotních obvodech. Na Moravě bylo v r. 1925 v činnosti 157 poraden, zbývá doplniti jejich počet na 360, aby péče o matky a kojence pronikla do všech krajů a do všech vrstev.

Praktická péče o děti do 3 let je na Moravě velmi ztížena naprostým nedostatkem ústavů pro nejnaléhavější případy. K umísťování těchto dětí zřídila Česká zemská péče o mládež na Moravě rodinné kolonie ve Strážnici a v Třebíči. Náklad na tyto kolonie činil 21.057 Kč. Do bezplatné výchovy umístěno bylo 53 dětí ve věku do 3 let, do trvalé péče umístěno celkem 292 kojenců a batolátek. Podpůrná činnost v prádélku, potravinách a lécích vyžádala si nákladu 619.059 Kč, jež opatřeny vesměs z prostředků soukromých.

Péče o děti v útlém věku je na Moravě udržována obětavostí dobrovolných pracovníků a vydržována hlavně ze soukromých prostředků. Subvence ministerstva sociální péče činila v r. 1925 průměrně 555 Kč na jednu poradnu pro matky a kojence, subvence ministerstva veřejného zdravotnictví omezily se toliko na nepatrný počet poraden, a kdybychom sumu na Moravu rozpočetli, připadlo v r. 1925 průměrně na jednu poradnu 87 Kč. Také Česká zemská péče o mládež - ústředí péče o matky a kojence na Moravě, nedostala již po 2 roky žádné subvence na tuto činnost. Srovnáme-li státní subvence udělené na tuto péči na Moravě a v Čechách, jeví se rozdíl v číslicích takto: Československé ochraně matek a dětí v Čechách v letech 1922-25 udělilo ministerstvo veřejného zdravotnictví 5,550.033 Kč, České zemské péči o mládež na Moravě za tutéž dobu na veškerou péci o mládež 240.000 Kč.

Odborná úroveň péče o matky a kojence může býti zabezpečena jedině kvalifikovanými sociálními pracovnicemi z povolání, jichž má Morava proti Čechám naprostý nedostatek. V Čechách mají české organisace při 182 poradnách 74 pracovnic z povolání; německé při 201 poradně 50 pracovnic z povolání; na Slovensku a Podkarpatské Rusi při 54 poradnách 38 pracovnic z povolání; ve Slezsku české organisace při 31 poradnách 3 pracovnice z povolání, německé organisace při 63 poradnách 15 pracovnic z povolání; na Moravě mají české organisace při 160 poradnách 5 pracovnic z povolání, německé při 112 poradnách 19 pracovnic z povolání.

Péče o matky a kojence na Moravě je ohrožena naprostým nedostatkem finančních prostředků a nebude-li včas pomoženo, shroutí se veškerá práce, která tu byla s velikou obětavostí vybudována. Náklad na provoz jedné poradny činí 6000 Kč ročně, na zachování 160 poraden potřebujeme tedy ročně 960.000 Kč. Náklady tyto včas investované vrátí se státu mnohonásobně ve zdravém dorostu. Dokonale rozvinutá činnost poraden zmenší počet dětí nemocných a dětí zmrzačelých a úchylných následkem zanedbání v nemoci, nedostatečného nebo nepřiměřeného ošetřování a pod. Účelně organisovaná péče o matky a kojence včasným zakročením zmenší náklady na ošetřování dětí v nemocnicích, léčebných ústavech, ústavech pro zmrzačelé a děti abnormální. V zájmu zdravého duchovního i tělesného rozvoje našeho dorostu je nutno věnovati největší péči dítěti ve věku nejútlejším, kdy se tvoří základy jeho tělesné i duševní bytosti. Zanedbávání v tomto období mstí se později často v celém dalším životě a postižení jsou mnoho let břemenem obcí, zemí i dobrovolných korporací. Účelně organisovaná péče o matky a kojence zaručuje hospodárnost a úsporu v péči o mládež nejen ve smyslu mravním, zdravotním, ale i finančním. Zasluhuje proto podpory státu, země, obcí i soukromých korporací. Z prostředků soukromých hradí se veškerá činnost podpůrná, z prostředků veřejných nutno zabezpečiti náklady správní. Naléhavé požadavky v péči o matky a kojence lze shrnouti takto: 1) zachování poraden pro matky a kojence v dosavadním rozsahu a zřízení poraden v obvodech sociálně a zdravotně ohrožených, 2) zabezpečení kvalifikovaných sociálních pracovnic z povolání, 3) zabezpečení ústavu pro matky a kojence na Moravě.

Statisticky ke dni 1. října 1921 Česká zemská péče o mládež na Moravě zjistila, ze na Moravě je na veřejnou péči a ochranu odkázáno celkem 39.267 dětí osiřelých, opuštěných, zanedbaných od rodičů neb pěstounů, mravně ohrožených, vykořisťovaných, týraných, neb na žebrotu vysílaných. Na každých 44 obyvatel připadá jedno takové dítě, t. j. k poměru českého obyvatelstva na Moravě téměř 2%. Tento velký počet dětí jsou následky války. Pro mírovou dobu počítá Česká zemská péče o mládež, že bude potřebí z veřejných prostředků pečovati asi o 5000 osiřelých a opuštěných dětí na Moravě, pro kterýžto počet je nutno vybudovati potřebná zařízení.

Vycházejíce ze zásady, že dítě z rodiny vychází, v ní žije a ji má jednou vytvořiti, organisujeme v Zemské péči o praktickou péči o normální děti osiřelé podle zásad t. zv. účelné péče rodinné, t. j. zřizujeme v každém soudním okresu pro přechodné umístění a nápravu opuštěných dětí okresní dětský domov rodinného typu, z něhož umísťujeme děti bud' do rodinných kolonií, neb do rodin po jednotlivu zdarma, za vlastní, po př. za plat. Opouštíme dosavadní způsob internování normálních dětí v ústavech kasárnického typu s velkým počtem dětí. Úroveň účelné péče rodinné klademe na úroveň životní dobré dělnické rodiny, ze kteréžto úrovně má osiřelé dítě vždycky možnost se vyšinouti.

Okresních dětských domovů s průměrným počtem po 15 dětech potřebujeme na Moravě 79, rodinných kolonií po 10 dětech 160.

Rodinná péče má pro náš malý národ též veliký význam národohospodářský, neboť znamená úsporu jednak na vydáních investičních, jednak na nákladech vydržovacích; kdybychom pro 5000 dětí chtěli budovati sirotčince po 100 dětech, potřebovali bychom k tomu nejméně na nákladech investičních a zařizovacích 50 mil. Kč - počítáme-li na vybudování jednoho sirotčince minimum jeden milion Kč - vydržovací náklady by činily ročně 18 milionů Kč - počítáme-li ročně na jedno dítě 3600 Kč. Naproti tomu činí celková potřeba Zemské péče po naplnění plánu svrchu uvedeného na investičních vydáních 7,500.000 Kč, na nákladech vydržovacích ročně 4,444.000 Kč.

Pro srovnání uvádíme tyto výsledky dosavadní naší práce na Moravě:

a) Okresní péče moravské vychovávaly v 33 okresních dětských domovech, 31 rodinných koloniích a značně rozvětvené volné rodinné péči v roce 1925 celkem 2547 dětí nákladem Kč 1,050.262,70.

b) Ostatní soukromé, městské a zemské sirotčince v počtu 40 vychovávaly 1497 dětí nákladem jistě nejméně pětinásobným.

Zemská péče během roku 1926 vybudovala na Moravě celkem 43 okresní dětské domovy. Zásadně nebuduje tato zařízení jako budovy representační, neboť nechce, aby Dětský domov lišil se svým vnějškem i vnitřním zařízením od průměrného obydlí našeho obyvatelstva. Při budování těchto zařízení naráží však podepsaná instituce na značné překážky, zejména však na nedostatek hmotných prostředků. Je jisto, že zařízení tato nemohou budovati dobrovolné organisace bez vydatného přispění veřejné správy. Investiční náklady přesahují zpravidla síly těchto organisací. Z těchto důvodů předložila Zemská péče odpovědným činitelům z jara 1926 pracovní plán sociální péče o mládež na Moravě, v němž podrobně naznačila potřeby rodinné péče o děti osiřelé a opuštěné na Moravě, doložila jej konkretním rozpočtem, podle něhož hodlala uskutečniti organisaci rodinné peče na Moravě v 5 letech. Žádala, aby ministerstvo sociální péče učinilo plán tento podkladem pro jednání mezi všemi zúčastněnými činiteli veřejnoprávními i soukromými na péči o mládež.

Z těchto všech důvodů pokládá Zemská péče za důležito informovati o svých snahách parlamentní kruhy poslanecké sněmovny a senátu s prosbou, aby nedopouštěly při jednání o státním rozpočtu na rok 1927 - ten nyní je ovšem již hotov - aby položky v rozpočtu ministerstva sociální péče a ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, jež jsou určeny na podporování dobrovolné sociálně-zdravotní péče o mládež, byly nadále snižovány, nýbrž naopak přiměřeně zvýšeny, ježto obě uvedená ministerstva při nejlepší vůli nemohla vyhověti oprávněným a naléhavým žádostem o státní podpory na budování a vydržování zařízení pro účelnou péči o mládež osiřelou, opuštěnou a mravně ohroženou na Moravě.

Jak zřejmo z připojeného investičního programu, potřebuje Zemská péče r. 1927 k naplnění investičního programu péče rodinné celkem 1,025.000 státních subvencí, z čehož připadá Kč 655.000 na dobudování stávajících již 43 okresních dětských domovů a Kč 370.000 na vybudování nových 8 okresních dětských domovů. Tím by bylo na Moravě vybudováno již 51 okresních dětských domovů a chyběly by ještě v 28 okresech, jež jsou pojaty do programu v příštích čtyřech letech. Podotýkám, že Zemská péče požaduje na vybudování dětských domovů ze státního rozpočtu pouze ¹/₄-¹/₅ celkových stavebních a zařizovacích nákladů v okresech s českým obyvatelstvem a ¹/₂-²/₃ v okresech menšinových. Největší část stavebních nákladů obstarají si naše organisace z titulu dobročinnosti, z místních prostředků v okresích. Celkové tyto náklady r. 1927 činí Kč 6,596.000, na jejichž úhradu z prostředků státních požaduje se pouze Kč 1,025.000. Státní subvence na tyto úkoly uděluje jednak ministerstvo sociální péče, jednak ministerstvo veřejného zdravotnictví. Bohužel, obě ministerstva nemají dostatečné položky ve svých rozpočtech na úhradu těchto úkolů. Odtud vyplývá nerovnoměrné subvencování okresních dětských domovů, takže se stává, že jedno ministerstvo subvenci povolí, kdežto druhé nemůže podpory poskytnouti, nemajíc prostředků. Okresní péče s přislíbenými subvencemi počítají a nesplnění slibu způsobuje u nich těžké finanční otřesy. Zejména ministerstvo zdravotnictví neposkytuje subvence pravidelně. Proto také v připojeném investičním programu činí Zemská péče na toto ministerstvo větší nároky než na ministerstvo sociální péče, navrhujíc, aby z celkové státní podpory 655.000 Kč na dobudování stávajících 43 Dětských domovů poskytlo roku 1927 ministerstvo zdravotnictví na Moravu částku 440.000 Kč, ministerstvo sociální péče pak částku 215.000 Kč. Ministerstvo sociální péče věnovalo na Moravu na tento účel pravidelně ročně 250.000 až 300.000 Kč, roku 1925 v důsledku sníženého rozpočtu jen 250.000 Kč. Ministerstvo zdravotnictví věnovalo k témuž účelu Moravě r. 1924 pouze 105.000 Kč, r. 1925 jen 90.000 Kč a r. 1926 130.000 Kč. Tyto nerovnosti je nutno vyrovnati a přiměti ministerstvo zdravotnictví k tomu, aby stejně jako ministerstvo sociální péče plnilo svoje povinnosti k Moravě, k čemuž ovšem je potřebí poskytnouti mu přiměřené rozpočtové položky. Na vybudování dalších 8 domovů, pro něž již okresní péče mají větší část prostředků, takže hodlají v roce 1927 přikročiti ku stavbě, požaduje Zemská péče od obou ministerstev rovným dílem po 185.000 Kč, celkem tudíž 370.000 Kč, jako částečnou podporu na úhradu celkových stavebních nákladů, jež činí 1,710.000 Kč.

Na rodinné kolonie a t. zv. volnou rodinnou péči investičních nákladů není.

Vydržování rodinné péče na Moravě stálo v r. 1925 1,050.000 Kč. Na to dostaly okresní péče asi 200.000 Kč státních a 250.000 Kč zemských podpor. Víc než 600.000 Kč sehnaly tudíž naše organisace z veřejné dobročinnosti. Veřejnost však je stálými sbírkami na všecky možné účely již znechucena a vyčerpána, zvláště v dnešní těžké hospodářské krisi. Z toho důvodu požaduje Zemská péče, aby péče o děti osiřelé byla zabezpečena na Moravě z prostředků veřejných, a to pouze jednou pětinou všech vydržovacích nákladů, kdežto ⁴/₅ dovedou již naše organisace opatřiti z veřejných prostředků. Zabezpečení toho nežádá Česká zemská péče o mládež na Moravě od státu, nýbrž od činitelů samosprávných - země, okresy, obce - jimž po zákonu povinnost tato přísluší, žádáme proto:

A. Aby na Moravě byla zřízena okresní zastupitelstva, na něž podle zákona o župním zřízení má přejíti povinnost sociální péče o mládež.

B. Po dobu přechodnou, aby úkol tento převzal zemský výbor moravský tím, že by pro každý okres zřídil nejméně 10 nadačních míst a 600 Kč ročně a poskytoval okresním péčím pravidelnou roční podporu ve výši 6000 Kč na úhradu personálních nákladů Dětského domova, částečnou úhradu má již zemský výbor ve svém rozpočtu a bylo by jen potřebí nové distribuce dosavadních zemských nadačních míst a zrušení dvou zemských sirotčinců - Rajhrad a Vranov n. D. - jejichž budov mohlo by se užíti k účelům péče o mládež abnormální. Na vybudování okresních dětských domovů již vybudovaných a zřizujících se potřebuje okresní sociální péče o mládež v Boskovicích 400.000 Kč, ale obdržela celkem státních subvencí 40.000 Kč, v Břeclavě na 280.000 Kč (95.000 Kč), v Bučovicích 100.000 Kč (0), ve Frenštátě 400.000 Kč (25.000 Kč), v Hodoníně 765.000 Kč (100.000 Kč), v Hranicích 400.000 Kč (75.000 Kč), v N. Jičíně 150.000 Kč (0), v Jihlavě 377.000 Kč (100.000 Kč), v Kyjově 100.000 Kč (0), ve Velkém Meziříčí 20.000 Kč (0), v Náměšti 230.000 Kč (45.000 Kč), v Novém Městě 150.000 Kč (30.000 Kč), v Strážnici 100.000 Kč (30.000 Kč), ve Svitavě 225.000 Kč (105.000 Kč), v Šilperku 120.000 Kč (80.000 Kč), v Šternberku 150.000 Kč (40.000 Kč), v Šumperku 300.000 Kč (85.000 Kč), v Uničově 220.000 Kč (50.000 Kč), ve Vranově 27.000 Kč (0), ve Vsetíně 122.000 Kč (50.000 Kč), v Zábřehu 250.000 Kč (65.000 Kč). Úhrnem je potřeba investiční 4,886.000 Kč, kdežto státní subvence činila jen 1,015.000 Kč. Na vybudování nových okresních dětských domovů bylo by potřebí: Ve Velkém Brně 250.000 Kč, v Bystřici n. P. na 100.000 Kč, v Dačicích na 240.000 Kč, v Kroměříži na 300.000 Kč, v Lipníku na 240.000 Kč, v Meziříčí Val. na 240.000 Kč, ve Slavonicích na 100.000 Kč, v Napajedlech na 240.000 Kč, tedy úhrnem na 1,710.000 Kč, ale nebyla na tyto náklady poskytnuta žádná subvence.

Ke konci své řeči opakuji a žádám, aby vláda uznala potřebu ochrany dětí svých příslušníků a poskytla všechno, čeho pro jich záchranu jest potřebí, a tak uchránila mnohé z opuštěných, osiřelých, úchylných a mrzáčků od neštěstí, býti vehnánu na scestí k jich vlastní škodě a ke škodě státu samého. Kol. Habrman učinil již prohlášení, jak naše strana bude hlasovati. Končím. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Pan sen. Pichl.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Probíráme-li se obsažným svazkem kapitoly X. a X. A, zahrnující v sobě rozpočet naší školské správy, shledáme, že změn proti loňskému roku je celkem málo. Samotný rozpočet je sice o 15,5 mil. Kč větší než loni, arci po vyloučení investic z rozpočtu na letošní rok, neboť v důsledku rekonstrukce rozpočtu spadly investice do kompetence ministerstva veřejných prací. Zdánlivých změn je sice dosti, ve skutečnosti nejde však o změny, nýbrž pouze o přesuny z položek mimořádných do řádných, což se stalo v důsledku platového zákona. Není změn zásadních; celý rozpočet školské správy pokračuje vlastně jen v tradici minulých let, nepřinášeje v oboru našeho školství a osvěty ničeho významnějšího.

Při kritice tohoto rozpočtu lze stěží působiti na jiné uspořádání jeho položek, nejen pro krátkost času, která je dána senátu k projednání tak obsáhlého materiálu, jakým je státní rozpočet, ale také, že nezměnitelnost položek i celého rozpočtu je zajištěna většinou. Proto při kritice školské správy je potřebí více mysliti na otázky rázu zásadního, na to, co se nám jeví být malým a nedostatečným, nebo nebezpečným pro náš další vývoj. A právě v tomto ohledu přináší projednávání rozpočtu na příští rok několik velmi naléhavých námětů v tomto oboru státní správy. Během roku vynořil se církevně-politický problém v celé své závažnosti, objevila se poznovu otázka reformy našeho školství, na kterou dnes působí nejen hlediska ryze věcná a ideová, ale i existence národnostně smíšené majority vládní. Konečně trvají v našem školství některé staré bolesti a potřeby, které nutno znovu uvádět na paměť, abychom je napravili a i ve školství a osvětě dostali se na pokročilý stupeň konsolidace. Do té arci máme ještě daleko. Nejen, že nevyhovuje ani přítomný stav naší kulturní správy, ale není ani naděje, že v dohledné době budeme moci dojíti takového stavu, který by byl slučitelný s ideálem moderní kultury. Všimněme si, jaké jsou u nás poměry po stránce církevně-politické, abychom viděli, kolik nám schází do stavu, který by byl aspoň rovnováhou.

Na potřeby různých církví pamatováno je v rozpočtu ministerstva školství částkou 63,8 mil. Kč, počítajíc v to i výdaje Podkarpatské Rusi. Zdali je tento obnos skutečným výdajem na kultus u nás, nelze říci, vzhledem k tomu, že část výdajů přebralo ministerstvo financí, a to právě výdaje, které jsou spojeny s prováděním zákona kongruového. Je to nepochybně rozpočtová novinka, jako jich má rozpočet na příští rok více. Arci tato novinka jediná nesměřuje k zdokonalení rozpočtu a je mnohem více novinkou, která uzavírá skutečný pohled do našich nákladů kultových. Není to správné ani s hlediska finančního, ani s hlediska toho, čemu ve sportu se říká "fair play". Bylo by lépe znáti přesné cifry nákladů kultusových, abychom mohli si spočítat, jaká aktiva a pasiva máme v tomto oboru, kde beztak stát má více poviností než práv.

Platíme na kultus velké desítky milionů každoročně a při tom vliv státu na církevně-politické věci je zhola neúměrný těmto nákladům. Samojediná církev katolická má pouze v rozpočtu ministerstva školství vydání více než 54 mil. Kč, ale za tyto peníze nemá stát skoro ničeho. Věci, na kterých má stát životní zájem, zůstávají nerozřešeny, a ještě zvyšuje se nebezpečí, že ty záruky, které stát má, budou ztraceny. Míníme tu otázky, související s úpravou katolických diecésí, které dodnes nejsou shodny se státními hranicemi. Je to těžký defekt v naší státní politice, že nepodařilo se tuto otázku již vyřešiti, ačkoliv v ústupcích katolické církvi šlo se velmi daleko, jak svědčí zákon kongruový. Zárukou jistou byly církevní statky na Slovensku; zdá se, že i tato záruka bude puštěna a že k vyřešení věci dojde teprv, až se bude jednat o celkový církevně-politický problém u nás. Pan ministr školství ohlásil své úmysly v tomto směru. Vítali bychom tento úmysl, kdybychom měli naději, že budou otázky církví u nás rozřešeny skutečně moderně a pokrokově na podkladě principu rozlukového. Usilovali jsme dávno o takovou úpravu, při níž nám nešlo o žádné agitační zájmy, nýbrž jedině a výhradně o správné vymezení kompetence státu a církve. Jsme pro rozluku především z důvodů náboženské tolerance, vyloučení náboženství z politického života. K takovému kroku však sotva odhodlá se nynější majorita, jak svědčí již komentáře klerikálního tisku k nedávnému projevu presidentovu k redaktoru "Deutsche Presse". Názor páně presidentův o rozluce byl odmítnut klerikálním tiskem nikoli z důvodů náboženských, ale právě jen politicky, prý by církev byla vyloučena z veřejného života. Zde je kámen úrazu naší církevní politiky, kámen, který je tím větší, čím větší je vliv klerikalismu v dnešní majoritě. Proto se obáváme, že plán pana ministra školství, upravit problém církevně-politický u nás, zůstane bud' jen plánem, bude-li řešen zásadně a pokrokově, anebo půjde se dál na šikmé cestě ústupků při současném zvyšování nákladů na kultus.

Nemáme vyřešeny ani hranice církevních diecésí, zejména slovenských, není vyřešena otázka jmenování biskupů, není vyřešena ani otázka církevních škol. Máme jich věru víc než dost na Slovensku a Podkarpatské Rusi a jsou stále otevřenou ranou v systému našeho školství, spočívajícím na zásadě, že národní škola je institucí zájmu veřejného a především státního. Je tudíž porušením této zásady, ponechá-li se velké množství těchto škol v rukou církevních, tedy mimo dozor státní, a za okolností, které nemohou být státu k renomée. Stát i zde jen platí. Pan ministr školství, který zná dobře zájmy Slovenska a který zná závady slovenského národního školství, vykonal by záslužné dílo, kdyby postavil národní školu slovenskou a podkarpatoruskou na jediný základ ideový a finanční, kdyby zde zjednal stav aspoň ten, jaký je v historických zemích. Dočkáme se toho? A dočkáme se také toho, že státní moc v poměru k církvím nebude vykazovat jen pasiv, a že tu bude žádoucí rovnováha, která také státu dá, což jeho je? Dosud tomu tak není a přítomná situace vzbuzuje nejvážnější obavy, že státní kultová politika bude spíš pokračovati v cestě ústupků než zásadních řešení, od nichž jedině lze očekávati pokrok ve směru konsolidace státu a posílení jeho prestiže doma i na venek.

S otázkou církevních škol narážíme na otázku budoucnosti našeho školství vůbec. Otázku tu otevřel ostatně sám pan ministr školství svým výkladem o školské samosprávě v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny. O věci mluví se a píše již od samého převratu a přesto, že mnoho se vykonalo, nejsme vlastně tam, kde bychom měli se svým školstvím být. Bylo vypracováno několik reformních návrhů, všecky však zmizely pod tíhou kritiky. Všem návrhům nedostávalo se totiž jednoho: vůdčí idee, jednotného zpracování celého školského systému. Pan ministr Hodža zdůraznil ve svém projevu právě tento moment. Myslím, že správně. Ale i zde záleží zase na tom, co bude tou ideou, kterou má býti u nás organisována škola, ať střední či obecná, odborná a konec konců i škola vysoká, neboť i ta se musí připínat k celkové organisaci, třeba její poslání bylo především vědecky-odborné. Dnes nepochybně nevládne v našem školství duch jednoty - máme sice jakousi organisaci, ale nevyrůstající přísně logicky v jednotlivých článcích. Zjednati nápravu, vybudovati školskou soustavu od školy národní až k vysoké, takovou, aby každá složka připínala se k druhé a k celku, aby správně byly vyváženy úkoly každého druhu škol a v souladu s duchem doby - toť problém, jehož závažnosti musí se vyrovnati péče, se kterou musí být řešen. Zda organisačním principem může tu být autonomie, o které pan ministr Hodža mluvil, je právě otázka. Reakce, jaká se projevila na německé straně po projevu pana ministra, nesvědčí o tom, že by bez důkladného vymezení pojmu školské samosprávy bylo možno se jí nadchnouti. Německé plány na školskou autonomii jsou toho druhu, že by prakticky znamenaly zavedení národnostních katastrů, podle kterých by pak dala se správa školství každé národnosti. Tento plán, se kterým před rokem přišli němečtí sociální demokraté a který nyní chtějí mít projednávaný, znamenal by hotový průlom do vnitřní struktury státu, a je proto nemožný s hlediska státního zájmu. Autonomie ve smyslu národně-politickém je stejně nemožná ve školství, jako jinde. Šlo-li by o jinou úpravu školské samosprávy, jaká je dnes zavedena v systému školních rad a výborů, tedy o rozšíření vlivu a spolupráce občanstva v zájmu školy, bylo by možno myšlenku přijati, zvláště, kdyby uplatněno bylo župní zřízení v dokonalejší formě, než jak je vyslovena v platném zákoně.

Ale ani tato myšlenka nevyjadřuje samu podstatu reformy školy. Byla by to jen změna ve vnější organisaci nikoli však idea, na níž školství spočívá; o této nové idei však je známo jen tolik, že žádný z reformních návrhů ji nepřinesl a že ani školští odborníci nemají ji dost objasněnou. Různé ankety o této otázce provedené, na př. i poslední anketa Masarykovy Akademie Práce - jsou názornou ilustrací panujícího zmatku o věcech školských.

Proto sotva se také dočkáme v brzku želané reformy školské. Zatím bude záslužnějším dílem, jestliže zdokonalíme své školství aspoň věcně. I tu je mnoho otevřených bolestí, které volají po nápravě. Střední školství trpí nedostatkem učitelstva, budov i pomůcek. Restrikce ani zde neukázala se spásou, naopak poměry jsou horší, než byly. Je nevyřešena otázka suplentu na středních školách, je tu otázka nezkoušených sil a je tu i přímý nedostatek profesorů. Chceme věřiti, že poměry budou se postupně zlepšovati, ale přes to je potřebí znova a znova upozorňovati na tyto nedostatky, které ohrožují kvalitu našeho středního školství, tím spíše, že jeví se snahy na školství šetřiti. Pan ministr financí v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny vyslovil obavy, zda rozsah našeho školství a nákladů s tím spojených, není snad v nepoměru s našimi hospodářskými možnostmi. Tyto obavy byly by snad správné, kdybychom v našem školství měli napraveny všecky nedostatky z minulosti, kdybychom měli školství aspoň v hrubých rysech vybavené. K tomu je však ještě daleko. Nemáme mnoho škol, které by byly vypraveny vskutku dokonale. A pokud jsou, není to především zásluhou státu, nýbrž našich obcí, které nelitovaly nákladů, aby jejich školy byly bezvadné, poněvadž poslání školy je nejen ryze kulturní, ale i hospodářské. Připomeňme si jen úsilí, jaké věnuje naše ministerstvo zemědělství na řádné vybudování škol hospodářských, dosud zdaleka ne tak frekventovaných, jako na př. školy průmyslové. Děje se tak správně z poznání, že výdaj na školství je hospodářsky cenný, neboť umožňuje dokonalejší práci a organisaci hospodářskou. Co platí o hospodářských školách, platí i o ostatních, které mají rovný nárok na stejnou péči. Je dost nepříjemno, že ani jedna naše universita není vlastně řádně vybudována; každé schází mnoho, nejvíce trpí však nedostatkem řádných budov. Karlova universita na př. nemá ústřední budovy a nebude jí mít ještě kolik let, o jiných závadách ani nemluvě. Praha nemá dodnes moderně vypravené střední školy, ač se pomýšlí na instituci cvičných středních škol, tedy škol vzorných. Mám za to, že není správno vytýkat, že naše obce starají se o své školy, staví pro ně budovy a přinášejí pro ně oběti. Je to ke prospěchu celku a děje se tak v rámci autonomní působnosti, ve které vidí se dnes nejvhodnější princip organisační i pro školství, jak lze vyčísti z projevu pana ministra školství.

My máme také otázku menšinového školství, na něž činí náklad v rozpočtu na příští rok bezmála 60 mil. Kč. Těchto škol - obecných i občanských - je dosud 954, v čem jsou zahrnuty všechny menšinové školy. V rozpočtu ministerstva veřejných prací je mimo to pamatováno 36 mil. Kč na novostavby těchto škol. Náklad tento - zdánlivě veliký - je však sotva dostatečný, uvážíme-li, v jakém stavu bylo naše menšinové školství do nedávna a co ještě je potřebí dohánět, abychom napravili zde všecky křivdy. Na menšinovém školství nám musí velmi záležeti, to není otázka, při které by se mělo jen počítat, to je první otázka národní, ba státní. Starali jsme se o své menšiny vždycky, tím spíš je to povinností dneška, abychom svým příslušníkům v krajích národnostně smíšených poskytli řádnou výchovu školskou, když už náš průmysl a velký kapitál není tak vlastenecky založen, aby pečoval i o zaměstnání českých lidí v ohrožených krajích. Dobrovolná práce zde nestačí, byť byla sebe větší a oddanější, zde musí zaskočit stát a postarat se, aby menšinové školství bylo zajištěno tak aspoň, aby nemohlo být dotčeno žádnými změnami v politickém seskupení vládním. Zde nemůže se uvažovat o otázce produktivity, zde jde o otázky, dotýkající se přímo existence národní a proto je potřeba, aby všecky otázky menšinového školství - ať jsou to budovy, či vybavení škol, anebo - což je rovněž naše bolest - poměry učitelstva menšinových škol byly vyřešeny tak, aby menšiny naše přestaly se cítiti menšinami a mohly plně si uvědomit svoji přináležitost k národu státnímu.

Školství není jediné v naší kulturní péči, které má nedostatky. Je tu také lidová výchova, která není podporována tak, jak by být měla. Těch necelých 5 a půl milionu, které se dávají na lidovou výchovu, je rozhodně částka velmi nepatrná. Lze říci, že by naše lidová výchova byla na tom velmi slabě, kdyby nebylo velkého počtu osvětových spolků a organisací a kdyby musilo se spoléhat jen na péči úřední. A přece nejde tu o věci podřadného významu. Lidovou výchovou sledujeme vyšší cíle, než může poskytnout formální vzdělání. Jde tu právě o otázky pozvednutí vzdělanostní úrovně všech vrstev obyvatelstva ve smyslu mravním a státoobčanském, tedy o výchovu ve smyslu materiálním, proti formálnímu vzdělání, jež dává většina škol. Bylo by proto na místě co možno zintensivnit, prohloubit lidovou výchovu, organisovat ji tak, aby úkol svůj mohla plniti měrou co největší. Státní správa v prvé řadě má tu svůj zájem, poněvadž předním úkolem lidské výchovy je výchova občanská, výchova pro stát a ve službě státní myšlenky. Lidová výchova děkuje za svůj vznik myšlence demokracie a bylo by jen logické, kdyby demokracie, uplatněná jako státní forma, pozvedla lidovou osvětu na nejvyšší úroveň.