Němečtí měšťáci jsou ve vládě. Mohou se tam jen udržeti - a to otvírá zajisté správný výhled na to, čeho tam mohou docíliti - mohou se tam udržeti jen tehdy, zůstanou-li v koutě, do kterého byli postaveni, klidně a trpělivě státi jakož i tím, že všechno, co se od nich žádá, budou krýti a povolovati, že budou poslušni a ani nemuknou. Ovšem slyšíme-li pány takto v nějakém výboru, anebo zde v plénu, anebo dokonce venku ve schůzích, tu se domníváme, že to jsou rozumní revolucionáři, tu se nedá nic dělati, to jsou nefalšovaní hrdinové. "Ani písmenky neslevíme se svých požadavků", hlásají. A prohlašují: "my to již uděláme". Váleční poškozenci konají nějakou schůzi. Přijdou tam zástupci německých měšťáků. "Ale samozřejmě, všechno, co chcete, vám povolíme, my to již uděláme, budeme pečovati o to, aby váleční poškozenci nebyli poškozeni." Pak dojde k hlasování o nějakém návrhu, pánové padnou a sklapnou jako kudla. (Sen. dr Heller [německy]: Senátor Hilgenreiner odvolal návrh již podaný!) To bylo zde ve výboru, o čem pan kolega dr Heller mluví. Byl podán návrh stran válečných poškozenců, a to německým měšťáckým senátorem Hilgenreinerem, ale většina byla proti tomu, řeklo se, že musí návrh odvolati, a on to poslušně učinil. Tohoto návrhu ujme se potom německý sociální demokrat, při hlasování hlasoval německý měšťácký podavatel návrhu proti. Budou také zde hlasovati proti tomu, buďte přesvědčeni, netoliko on, nýbrž celá strana. Němečtí měšťáci kryjí všechno, počínaje neparlamentními a nedemokratickými metodami, které se zde bohužel staly zvykem, až do vydávání oposičních poslanců podle zákona na ochranu republiky. A všechno dělají němečtí měšťáci s sebou, poslušně a povolně, oni, bojovníci proti zákonu na ochranu republiky, neostýchají se ani okamžik tohoto zákona používati. Říkají, že chtějí poměry změniti a bezpráví odstraniti. Odstraňuje se bezpráví tím, že je sankcionujeme, že je schvalujeme, že je proděláváme s sebou, že se stáváte sami spoluvinnými na něm? To činí němečtí měšťáci. Oni sami napomáhají činiti bezpráví, všechno to bezpráví, proti kterému dříve sami bojovali, a proto nevěříme tomu - nemají v této příčině dosti čisté ruce - že jsou schopni přivoditi odstranění tohoto bezpráví.

Němečtí měšťáci šli do vlády bez záruk, bez koncesí, ba mnozí tvrdí dokonce, že bez nejmenších slibů. V kruzích německých měšťáků samotných vzbudilo to pochybnosti a tu tedy, aby uklidnil rozčilené mysli, napsal pan poslanec Windirsch, který přece také jinak se svými myšlenkami se netají, v časopise "Deutscher Landruf" článek, ve kterém se pokouší vysvětliti, proč mohli Slováci klásti požadavky, jejichž splnění před vstupem do vlády žádali, kdežto němečtí měšťáci již předem úplně se zřekli klásti nějaké požadavky Pan Windirsch praví: "Ano, Slováci, to zkrátka jsou Slovani, kteří patří ke státní většině a jejich jméno je zastoupeno v označení státu. Přívrženci slovenské strany lidové jsou většinou slovenští sedláci, žijící za primitivních poměrů, kteří méně musí trpěti nepřízní nynější hospodářské deprese." A praví pak dále: "Na Slovensku nepociťuje také sedlák tlaku sociálních břemen." To tedy znamená, že Slováci mohli si dovoliti klást podmínky a eventuelně dáti v sázku možnost svého vstupu do vlády, mohli si dovoliti svůj vstup činiti odvislým od záruk a koncesí. Německé měšťácké strany však nikoli, neboť ty cítily se tísněnými především sociálními břemeny. Tato sociální břemena je pohnula, aby se všeho zřekli a pokud možno se snažili, aby jen přišli do vlády. Němečtí měšťáci spoléhají na blahovůli. Uvidíme. My pravíme: když již se zřekli, měla býti při nejmenším dána nějaká záruka, to je záruka, možnost, upraviti jazykovou stránku parlamentu takovým způsobem, aby ti, kdož mají hlasovat pro rozpočet, kdož mají hlasovati pro všechny zákony, měli také možnost zúčastniti se porad. Ale ani to nebylo jim přiznáno, ačkoli učinili také pokus via facti; nepodařilo se jim učiniti sebe menší průlom.

Tak je všechno takové, jak to bylo dříve. Němečtí měšťáci sní o tom, že vykonali veliký čin. Ale nic se nezměnilo a vidíme to na příklad také na způsobu, jakým se projednává tento rozpočet. Projevují stížnosti do nedostatku úcty před parlamentem a mluví se dokonce o krisi parlamentarismu. Ale je to správné? Existuje krise parlamentu? Není naopak správné, že máme nejvýš krisi specificky československého parlamentu před sebou? Krisi, která vznikla, poněvadž to, co se u nás zove parlamentarismem, není ničím jiným, nežli křížením mezi absolutismem a demokracií. Projednává-li se v jiných státech rozpočet, je to důležitá, ba nejdůležitější úloha parlamentu. Co se naproti tomu děje zde? V jakých formách se to odehrává u nás? Pronášíme zde do jisté míry monology ven z okna. Na rozpočtu nesmí se nic změniti. Tak jak přišel do výboru a z výboru do poslanecké sněmovny a až sem do senátu, na celé této dlouhé cestě nebyla změněna ani jediná cifra. Pánové si myslí: co vy zde v sále tomu řeknete, do toho je nám velmi málo, o to se nestaráme, to se nás netýče, a všichni pánové blýskají se svojí nepřítomností. Pánové, je ve skutečném parlamentě myslitelno, aby ministerský předseda vůbec nepřicházel do parlamentu, aby tam nebyl k spatření? Mluvíme příležitostně tolik o zachování cti a vážnosti senátu a všichni, většina především, to trpí, aby vláda zacházela s parlamentem, obzvláště se senátem jako s hadrem na boty. Jen si mluvte, myslí si pan ministerský předseda Švehla, a když jednou přijde do parlamentu, je to zrovna veliký svátek. V každém jiném parlamentě je samozřejmo, že ministerský předseda, anebo příslušný ministr ihned odpoví na všechno to, co některý řečník přednese, ať již to je vládní poslanec, anebo oposiční poslanec. U nás to nikoho nenapadne. U nás jest ideálem německých a českých měšťáckých stran právě týž pan Švehla, který parlament tak diskredituje, správněji řečeno, ideálem není pan Švehla, nýbrž Mussolini neboť, co my zde máme, to již je horší než špatný parlamentarismus, to je fašismus suchou cestou.

Tak jako dříve jest tomu také dnes. Ani oposice, ani většinové strany nemají vlivu na sestavení rozpočtu, nemohou také přivoditi žádné změny, a aby ve srovnání mezi dřívějškem a nynějškem, mezi dřívější a nynější koalicí také ničeho nescházelo, tož máme nyní také již novou "Pětku", která ovšem nyní jest "Osmičkou", ve které se všechno předem upeče a připraví parlamentu k přijetí. (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec. - Sen. dr Heller [německy]: Co ti se namluvili proti "Pětce", celé stránky!) Nejen mluvili, nýbrž jakým výsměchem, jakou kousavostí zahrnovali instituci "Pětky", kdežto pánové nyní sami sedí v "Osmičce", ale naprosto nikoli jako rovní mezi rovnými, nýbrž jako ti, kteří musí chtě nechtě jíti s sebou. Neboť kdyby toho nečinili, byl by konec jejich trvání v této "Osmičce", anebo ve vládě vůbec. Tak došlo to tak daleko, že tento parlament není ničím jiným, nežli ústavem k morálnímu ospravedlnění absolutismu. Němečtí měšťáci se rychle aklimatisovali, a dnes dokonce kryjí špinavé aféry, kterých, bohužel, v tomto státě je tolik. Žádný z nich nepovstane a nežádá, aby zjednáno bylo jasno o posledních aférách. Máme nyní tento zcela obrovský skandál, Koburgskou aféru. Dlužno zaznamenati, že do zákona přišlo ustanovení, o kterém dnes ještě nevíme, od koho pochází. Různá ministerstva obviňují se vzájemně z autorství tohoto ustanovení. Vláda necítí se povinna zavésti vyšetřování, ponechává se veřejnosti podezření, že vysocí politikové a ministři se zúčastnili na peněžních obchodech, že nemají čisté ruce; to všechno může se klidně díti a oni si myslí: věc se již ztratí v písku, lidé přece začnou v dohledné době mluviti o něčem jiném. Vidíme, že se na tom nic nezměnilo, tento systém se provádí jako dříve, tuto politiku umlčení kryjí a sledují také nyní zase němečtí měšťáci. Jedno heslo měli němečtí měšťáci při svém vstupu do vlády, a to jest: po nás potopa! Hlavní věcí vám bylo: cla, kongrua, berní reforma, zhoršení sociálního pojištění, po případě uchvátiti něco z pozemkové reformy pro jednotlivé z vašich přívrženců. Ale ani v nejmenším se vám nejednalo o skutečné uvolnění cesty, kterou zde ve státě nutno se ubírati v zájmu státu a veškerého obyvatelstva.

Kdyby němečtí měšťáci ve vládě nehráli úlohu takovýchto ubožáků, kdy by se nebyli zřekli všeho toho, oč bojovali, jak byl by možným takový finanční ministr, kterého dnes máme, který směl říci: Stát není žádnou pojišťovnou. Řekl to, aby odůvodnil zkrácení důchodů pro válečné poškozence, resp. aby část válečných poškozenců připravil o důchody. Stát není žádnou pojišťovnou pro chudé, není žádnou pojišťovnou pro ubohé válečné poškozence, kteří pro stát z rozkazu a z donucení státu musili táhnouti do pole, kteří přišli o své zdravé údy a stali se mrzáky. Pro ty není stát žádnou pojišťovnou. Ale je pojišťovnou pro velkoprůmyslníky, pro velké podniky průmyslové. Slyšeli jsme nyní v posledních dnech, že Brněnská zbrojovka, akc. spol. obdržela 30timilionový dar na daních. A stát je pojišťovnou pro zkrachované banky, ve kterých panovalo zlotřilé hospodářství a které provozovaly nesvědomitou spekulaci. Pro ty má stát peněz dost, ale nemá peněz pro ubohé válečné poškozence, a ministr financí dovolí si pronésti jako na výsměch, že stát není žádnou pojišťovnou.

Toho všeho se tato buržoasie vzdala. Pravím vám však, že to, co činíte, rozvoj věcí nezadrží. Vyrovnání přijde přece a bude-li potřebí, přijde také proti vám. Přijde jakožto vyrovnání od lidu k lidu. Jsem přesvědčen, že toto přesvědčení, že toto vyrovnání je nutné a nezbytné, pevně zakotví ve všech vrstvách obyvatelstva.

Dnešní vláda není ničím jiným, nežli spiknutím proti dělnictvu. To přece páni němečtí měšťáci doznávají při každé příležitosti sami, říkají, že vstup do vlády byl nutný, aby se bojovalo proti socialistickým utopiím. Copak jsou tyto socialistické utopie? Co vědí páni němečtí měšťáci vůbec o socialismu a co vědí vůbec o dělnictvu? A jak vůbec vypadá sociální cítění německé buržoasie? Dříve alespoň existovaly bílé vrány, které se nazývaly sociálními politiky, kteří tvrdili, že mají sociální soucit, sociální porozumění. Ty dávno vymřely, tyto poslední bílé vrány. Dnes je buržoasie prodchnuta zcela jinými pocity, dnes mluví o socialistických utopiích, dnes chystají se zmenšiti a zničiti to málo, co mohlo býti dosaženo na sociálně-politických vymoženostech zde pro dělnictvo a obzvláště podkopávají sociální pojištění tak, že celá budova musí se zhroutiti. Utopie, socialistické utopie! Víte, že pro statisíce a miliony utlačovaných pracujících otroků tyto utopie znamenají jediný životní cíl a jediný životní ideál, jsou jediným životním obsahem, pro který žijí? Kdyby dělníci neměli této socialistické naděje, musili by se všichni vespolek státi anarchisty, kteří by se musili s pumami vrhnouti proti bezpráví dnešní společnosti. Socialismus to je, který je udržuje, který jim propůjčuje víru v lepší budoucnost. Jen vystupujte proti těmto utopiím, bojujte proti nám, a nám je to milejší, činíte-li to s otevřeným hledím. Stále popíráte třídní boj. Stále tvrdíte, že třídní boj je něco, co vynašli socialisti. Dnešní koalice je projevem třídního boje. Zde jsou třídy rozloučeny. Na jedné straně majetní a na druhé straně nemajetní a méně majetní. Jak tento boj dopadne, o to nemáme obav. Jdeme vstříc snad těžké době. Ale proletariát je zvyklý bojovati a povede také tento boj. Nebojíme se, nemáme obav. Je nám vhod, že se naši nepřátelé semknuli. Přijde také okamžik, kdy se semknou také ti, kdož se dnes stali obětí tohoto spiknutí mezinárodní buržoasie. Myšlenka sjednocení proletariátu bude výsledkem této aliance buržoasie. Jdeme tedy s neochvějnou odvahou vstříc svému úkolu. Nemáme obav před tím, co nám přinese budoucnost. Jen vládněte! Den odvety přece jednou přijde.

Ostatně prohlašuji, že pro rozpočet, jak jsem jej zde charakterisoval, za žádných okolností hlasovati nemůžeme. (Souhlas německých sociálních demokratů.)

Místopředseda dr Brabec: Dále má slovo pan sen. Luksch. (Výkřiky německých sociálních demokratů: Dnes mluvíte jinak, nežli loňského roku! - Oposiční řečník! - Vy přece loni jste byl ostřejším řečníkem! - Ach, vy chudáčku! - Hluk. - Výkřiky sen. Hellera, Starka, Beutla, Jokla a Polacha.)

Sen. Luksch [německy]: (Hluk.) . . . Vy byste chtěli míti pořád válku, my chceme mír! Vy žijete z války. (Výkřiky a hluk. - Místopředseda dr Brabec zvoní.) Jedno je pravda, co pan sen. Niessner řekl . . . (Sen. Stark [německy]: že jste demagogové!) . . . řekl, že mluví ven z okna. To je pravda! Bohudíky, venku slyší a vědí již, co si mají mysliti o vašich řečech. Jste dnes venku trochu osamělí. (Sen. Reyzl [německy]: Rozpusťte přece parlament, my přece na to číháme!) To jste dříve také říkali a z posledních voleb jste vyšli oslabeni, jen polovice vás sem přišla! (Výkřiky: - Hluk.)

Slavný senáte! Pronesl jsem loňského roku řeč a ukončil ji dvěma větami. Opakuji tyto věty, poněvadž se domníváte (obrácen k německým sociálním demokratům), že dnes nebudu tak mluviti jako loni. Přijde den, kdy také jiní pánové nežli pan president - mínil jsem tehdy presidenta republiky, který někde užil slov Němcům příznivých - dojdou k názoru, že to bez Němců v tomto státě trvale nepůjde a proti Němcům ještě méně. Bude se musit konečně dojíti k tomuto poznání, poněvadž je to v zájmu dalšího trvání tohoto státu, poněvadž stálé drsné zacházení s miliony Němců státu přináší více škody, nežli by přineslo užitku vědomí, že všichni jsou držáni pode jhem. Uplynul rok a dostavilo se to, co jsem tehdy řekl. (Výkřiky německých sociálních demokratů. - Hluk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Pánové, já jsem nechtěl zakročovati, ale račte již zachovati ticho! (Výkřiky.) Prosím, pánové, nerušte řečníka!

Sen. Luksch (pokračuje): Prosím pánové, nepřerušujte přece neustále! (Výkřiky německých sociálních demokratů.) Vždy vy mi zase utečete, jak jste to již učinili loni. (Sen: Polach [německy]: Mluví-li Demosthenes z Lodenic, přece neutečeme!) Ale vy jste přece již jednou utekli, když vám tehdy uražený dr Heller dal příklad.

Slyšeli jsme před několika dny z úst pana ministerského předsedy slova, která se podstatně lišila od vládních prohlášení dřívějších ministerstev. Toto poslední vládní prohlášení . . . (Výkřiky německých sociálních demokratů.) . . . Je to slušné od vás nenechat mne mluvit? (Výkřiky sen. Starka.) Vůbec když skáčete do řeči, má toho člověk již dost! Při posledním vládním prohlášení nejednalo se o hesla, se kterými se dříve pracovalo, takovýchto hesel nebylo. Vládní prohlášení mluvilo o harmonickém spolužití v rámci daném hranicemi tohoto státu, o spolupráci bez rozdílu národnosti, o splnění historického poslání ve střední Evropě. Vláda dále konstatovala, že my jako volní občané bez cizí patronace přímo a otevřeně jako rovní s rovnými budeme vyjednávati. Mluvil dále o tom, že se půjde novými cestami a že řešením národnostního spolužití a spolupráce provedena býti má realisace všech úloh státu. Zdůraznil, že má býti vítána a také respektována každá zdravá iniciativa, jakož i věcná a positivní kritika. Bylo dáno prohlášení, že tempo parlamentních prací má býti zmírněno a že vše má býti projednáváno důkladně a beze spěchu. Dále bylo konstatováno - a to mělo by také vám ze sociálně-demokratické strany býti příjemno, že to zde s tohoto místa řekl ministerský předseda, co by dříve žádný nebyl učinil, kdybychom neměli zástupce ve vládě - že jsme si vědomi nezměnitelné skutečnosti, že těm, kteří jsou zde zrozeni a více nežli tisíc let žijí na zděděné půdě, že všem těm konečně záleží na tom, aby se semkli a aby přemýšleli o tom, jak by národnostem zde život mohl býti učiněn snesitelným. A právě sociální demokraté shledávají, že my bychom se touto cestou neměli dávati. Nazývají se mezinárodními, ale my již víme, co si o tom máme mysliti. Co se týče vládního prohlášení, chtěl bych ještě říci, že president tohoto státu v těchto dnech, je-li mně dovoleno to tak nazvati, jaksi jako korunu tohoto prohlášení prohlásil německou otázku za nejdůležitější problém v tomto státě. Vládní prohlášení projevilo, že česká vláda jest ochotna dáti se novou cestou, že je zde ochota dáti se cestou, která nikoli jako dosud má za účel vyhubení německého lidu, nýbrž že je zde vůle vytvořiti zákony, aby život Němců v tomto státě učiněn byl snesitelným. Jsme-li uznáváni za rovnoprávné, pak vyplývá z toho logicky důsledek, že na př. v otázce pozemkové reformy bude se s německými uchazeči jednati stejně jako s českými. Musí se s německým uchazečem jednati právě tak, ba dlužno dokonce německému uchazeči dávati přednost tam, kde je příslušným, tam, kde má svoji hroudu. Jsme-li považováni za rovnoprávné, pak je také potřebí, a to bude naší prací, aby se dětem německých rodičů dávalo právo na vyučování v jejich mateřské řeči právě tak, jak tomu dosud bylo u českých dětí, a aby konečně také došlo k tomu, by přestal nátlak ve školství a jakékoli národnostní potlačování. Uznává-li se, jak bylo řečeno ve vládním prohlášení, že se nalézáme na zděděné půdě, pak dlužno také uznati naše právo na náš domov a na všechno, co je našim majetkem, pak nesmíte nás jako dříve - chceme doufati, že to patří minulosti - vystěhovati, když, jak se nám říkalo, nejsme spokojeni s poměry v tomto státě.

Chceme-li býti dobrými přáteli, dovolte mně pohlédnouti nazpět, řekněme třeba vyúčtovati, neboť dobré účty - dobří přátelé. Tu chci nyní poukázati na jednu věc: dosud se na nás v tomto státě zajisté nepohlíželo jako na rovné. (Sen. Stark [německy]: Jsme jimi dnes?) Jsme na cestě, abychom k tomu pracovali, vy však jste na cestě, abychom se od toho oddálili. (Různé výkřiky.) Byly vytvořeny zákony, aniž bychom byli tázáni o radu. Byly nám vzaty školy a mnohé třídy. (Sen. Hrejsa: Také české!) Ale v žádném poměru, prosím co nejzdvořileji! Pravím: Chceme býti dobrými přáteli, proto chceme vyúčtovati. Ačkoli zde zajisté bylo ještě s dostatek německých dětí, byly školy zavírány. V mnohých německých obcích zřízeny byly s nesmírným nákladem školní paláce, v obcích, kde často nebylo dětí, a v těchto obcích s velikým nákladem usídleni byli kolonisté, aby se tyto školy naplnily jejich dětmi. Němečtí úředníci vytlačeni byli z důležitých úřadů státních, vojenskými prapory a připojením českých obcí stala se německá města často přes noc českými. Všude tam, kde se jednalo o výhody, byli jsme odstrkováni, ale vždy štědře se pomýšlelo na nás, když se jednalo o dávky pro stát. Nyní doufáme, že to patří minulosti; kdyby tomu tak nebylo, a kdybychom to nemohli předpokládati, pak nebyli bychom šli do vlády, pak neměli bychom ve vládě co pohledávati. Není divu, že jsme dřívějším vládám, které tento systém, jenž náleží minulosti, podporovaly, musili co nejostřeji odporovati. Chci se jen zmíniti, že všechny dřívější vlády naše popudy, i když byly nejlepší, popudy hospodářské anebo národnostní povahy, nechávaly bez povšimnutí, ačkoli v dřívějších parlamentních vládách socialistické skupiny dosti silně byly zastoupeny. Připomínám, že tehdy byli dokonce jazýčkem na váze, míním mezinárodní české sociální demokraty. Ano, oni zde hráli prim a nějaký čas dokonce měli ministerské předsedy. Přesto nedožili jsme se nikdy toho, aby sociální demokraté se byli někdy zastali našich národních zájmů. Když při volbách roku 1925 čeští sociální demokraté přes volební heslo "sociální pojištění" utrpěli zcela značnou porážku, teprve od té chvíle nastal obrat. Bedliví pozorovatelé předpovídali již tehdy po volbách, že nyní přijde nová orientace v osudné dosud pro tento stát politice a že tato nová orientace přijíti musí. Hospodářský život, jenž stále více upadal, žádal mimo to kategoricky odvrácení od socialistických theorií. (Různé výkřiky sen. Starka, Jarolima a Beutela.) Sociální demokraté nám nikdy v praxi neukázali, že by nějak . . . (Výkřiky sen. Beutela a Jarolima.) Kde pak? Řekněte mi jeden stát!

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Luksch (pokračuje): Kde vy jednou dojdete moci, tu již přichází druhá internacionála a pak přijde třetí internacionála, to víme beztoho. (Různé výkřiky.) Nepřerušujte mne! Tak to musilo přijíti, a tak se stalo, že se Němci . . . (Sen. Polach [německy]: To je duch německých měšťáků! - To je vůdce německých měšťáků v senátě! - Tak vypadají vůdcové všech měšťáků!) To je profesor, jak se mi zdá; ten chce býti profesorem, jenž tak vykřikuje; nyní běží zase ven. Křičí a nadává a běží ven, a to je vzdělání. Nemohu za to, že nejsem právě profesorem, jsem právě sedlákem. (Sen. Beutel [německy]: Ale pravda je to!) Držím se pravdy. Vy znáte jen teorii, prakticky jste ještě neukázali, že něco dovedete. (Různé výkřiky.)

Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Luksch (pokračuje): Abych jen podal příklad: Po několik roků byli sociální demokraté v Dánsku ve většině a v posledních volbách, které se konaly před několika dny, byli zase vyhozeni. Proč se neudrželi. (Různé výkřiky.) Nebudu již reagovati na výkřiky, abychom byli hotovi.

Tak tomu je, a tak to musilo přijíti, vzhledem k těmto poměrům, jak jsem je vyučil, musilo dojíti k tomu, že se němečtí a čeští zemědělci při hlasováni o clech semknuli, a konstatuji, že od tohoto prvního společného postupu až do dnešní vlády vede přímá linie. Byli jsme si také vědomi těžkosti své odpovědnosti. (Hlas: To je pravda!) To vím, že mluvím pravdu, ale těmto lidem nemohu říci pravdu. Věděli jsme, že naší politice neporozumí všechny vrstvy lidu a že obzvláště jednotlivé strany jedině ze stranických ohledů a stranické politiky a pro nic jiného budou nás viniti ze zrady. (Různé výkřiky německých sociálně-demokratických senátorů.) Na druhé straně musili jsme býti pamětlivi toho, že obzvláště naši soudruzi v povolání, naši němečtí sedláci, všichni, se kterými na venkově bydlíme, musí počítati s danými poměry. Musili jsme počítati s tím, poněvadž jinak právě nemůžeme, poněvadž musíme zůstati na své hroudě, abychom tam našli svou obživu. Nemůžeme-li jako jiní lidé svázati svůj uzlíček a hledati si domovinu někde jinde, pak musíme . . . (Sen. Stark [německy]: Má to býti hanba? - Různé výkřiky a hluk. - Sen. Stark [německy]: To je sprosťáctví! - Hluk. - Výkřiky sen. Starka.) Což může býti někdo sprostější, než jste vy? (Hluk. - Různé výkřiky. - Místopředseda dr Brabec zvoní.) To je přece neuvěřitelné. (Různé výkřiky sen. Starka.) Co jsem řekl? (Místopředseda dr Brabec zvoní. - Výkřiky sen. Starka.) Volám zde za svědky všechny, zdali jsem řekl, že to je hanba, když někdo ničeho nemá. Není to sprosťáctví? Prosím, tažte se všech. To je sprosťáctví, mně něco takového podkládati! Nestydíte se přednášeti zde lži! (Hluk.) Řekl jsem, kdo sedí na své hroudě . . . (Výkřiky.), . . . poněvadž má svoji obživu, nemůže svázati svůj uzlíček. Tak jsem to řekl. Nevkládejte mi něco do úst, co jsem neřekl. Je to skandál, že se zde člověk musí zabývati s takovýmito lidmi. (Výkřiky sen. Starka. - Hluk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Volám pana sen. Starka k pořádku!

Sen. Luksch (pokračuje): Je přece jasno, a opětuji, co jsem řekl, aby bylo viděti, s jakými prostředky tito lidé zde pracují. (Sen. Löw [německy]: Jací jsou to lidé?) Vy k tomu také patříte, když mi vkládáte něco do úst, co jsem neřekl. Opětuji, nemůže-li rolník svázati svůj uzlíček . . . (Sen. Jarolim [německy]: Německý lid neskládá se jen z rolníků, skládá se ze 76% z průmyslových dělníků!)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Pane sen. Jarolime, volám vás k pořádku!

Sen. Luksch (pokračuje): Rolník musí zůstati na své hroudě, poněvadž se nemůže někde jinde státi sedlákem, což není tak lehké, a proto se musíme snažiti, abychom přivodili zlepšení poměrů. To byl také důvod, proč právě my rolníci jsme šli do vlády. Pravím tudíž těm, kteří dnes zůstávají v oposici: oposice nesmí, jak již náš ministr Spina správně řekl, býti účelem o sobě. Zůstala-li oposice, jakou jsme do nynějška po 6 let pěstovali, neplodnou, musili jsme sáhnouti k jiným prostředkům. (Sen. Beutel [německy]: Ale ne proti pracujícímu lidu!) Přicházíte zase s něčím, o čem jsem nemluvil. Děláte se přece vždy směšným s takovýmito hloupými výkřiky! Dělejte přece chytřejší poznámky!

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o klid! (Výkřiky sen. Beutela.) Volám pana sen. Beutela k pořádku!

Sen. Luksch (pokračuje): Národ tak početný, hospodářský a kulturně tak silný, jako sudetští Němci, nemůže trvale zůstati v politické nečinnosti, anebo vytrvati v oposici frází, slov a pouhých projevů. (Sen. Beutel [německy]: Boj o chléb je pro vás frází!) Patří dvojnásobný majitel zámků, který je také sociálním demokratem, také k dělníkům? My jsme kapitalisté, ale majitel dvou zámků je proletářem! A podíváte-li se zde na jednotlivé proletáře, můj milý bože! (Výkřik: Chudáci!) Vespolek samí chudáci! To je jisté. Neustálé demonstrování proti skutečnostem, jež nelze tak lehko změniti, nemá žádného oprávnění.

Našim zemědělcům se dříve hospodářsky dařilo velmi špatně. Byli jsme vydáni všanc obilním lichvářům, peněžním lichvářům. Byli jsme často míčem nálady jiných lidí. Neúnavnou prací vytvořili jsme si družstevní a hospodářská svépomocná zařízení, stoupali jsme ve vážnosti od stupně k stupni, rok od roku. Tyto úspěchy vlastní práce podaly nám důkaz, že také v oboru politickém jen tehdy lze něčeho dosáhnouti, jestliže se nejen nadává na stávající poměry, nýbrž pracuje-li se spolu na jejich zlepšení. Opírajíce se o činnost svých hospodářských organisací podávali jsme také dříve již různé návrhy v obou komorách parlamentu. Byly namnoze odsunuty stranou, obzvláště sociální demokraté ve staré vládě mnoho k tomu přispěli, poněvadž jsme ve vládě neměli nikoho, kdo by tyto návrhy byl také hájil. Nemohli jsme se přece trvale spokojiti s úlohou popelky v tomto státě, ve kterém již jednou žijeme, tak aby bez naší kontroly vše šlo dále tak jako posud. Proto jsme přiměřeně své moci a síle žádali také podíl na moci, a vedeni byli jsme při tom myšlenkou, že nelze vládnouti proti nám, vládneme-li sami spolu, že jen tehdy něčeho dosáhneme, máme-li na směrodatných místech své zástupce.

Obzvláště my sedláci - prosím, aby se to zvlášť vzalo na vědomí - budeme vždy hájiti svou národní državu a nepřipustíme, aby se ztratila německá půda. Naše německé jazykové ostrovy ukazují vám to jasně a jsou důkazem toho, že právě naši němečtí sedláci snaží se to, co po svých otcích zdědili, odkázati zase dále svým dětem. O udržení svých německých svépomocných organisací německých zemských školních rad, německých zemědělských rad a jinakých německých samosprávných organisací, za které jsme bojovali, když jsme byli v oposici, budeme také dnes a ještě vyšší měrou nežli dříve pečovati. Budeme se nadále snažiti, aby konečně jednou nastal mír ve státě mezi národy, obzvláště mezi Němci a Čechy. Budeme se snažiti, abychom udrželi rovnoprávnost ve všech oborech kulturního a hospodářského života. Podáváme tudíž ruku svým českým kolegům, obzvláště svým soudruhům v povolání, kteří nejdříve zahájili změnu osudné politiky, mají-li upřímnou snahu, podle švýcarského vzoru učiniti ze státu stát rovnoprávných, spokojených státních občanů. Jen ten stát je silný, mocný a šťastný, který má poměrně největší počet šťastných a spokojených státních občanů. Předpokládáme od svých českých soudruhů v povolání, že to míní poctivě. Nechci se tajiti se svým míněním, řeknu-li: nemohli bychom samozřejmě hlasovati pro státní nezbytnosti, kdyby nebyl zaručen náš národní vlastní život. Nezalekli bychom se ani toho, zaujmouti zase oposiční stanovisko, kdybychom viděli, že naše předpoklady a podmínky, za kterých jsme vstoupili do vlády, (Výkřiky [německy]: Jaké podmínky?) - slyšeli jste je ve vládním prohlášení - nebudou splněny. Výčitek svých voličů nepotřebujeme se obávati, neboť každý člověk, který politice trochu rozumí, také ví, že v politice nesmí se opomenouti žádného prostředku - a v politice jak známo není důslednosti -, aby se docílilo kýženého úspěchu. Dnes, kdy vládním prohlášením uznáni jsme byli za rovnoprávné občany, jsme ochotni spolupracovati na úlohách, které doba vyžaduje, ačkoli víme, že tyto úlohy budou velmi velké a význačné, ačkoli víme, že je potřebí mnohé napraviti, co dříve bylo zmeškáno anebo provedeno špatně. Tak vidíme, že dnes konkurenční schopnost průmyslu velmi značně trpí daňovým břemenem, vidíme, že povlovný, ale patrný úpadek a opětné prodlužení zemědělství příšerně stoupá. Proto považujeme dnešní většinu za nejdůležitější předpoklad úspěšného hospodářského vývoje, a tu souhlasím, co se týče berní reformy, s dřívějším ministrem zemědělství Brdlíkem, který kdysi zcela správně řekl, že je potřebí zdůrazniti, že bude lépe o půl roku později obdržeti dobrou berní reformu, nežli špatnou reformu s platností od 1. ledna příštího roku. Ale také v jiných oborech je potřebí úlevy pro hospodářství a z toho vyplývá nutnost spořiti při všech státních výdajích a rok od roku nalézati prostředky, aby zvětšenou intensitou břemena přímo nesnesitelná byla zmenšena. I když dnes ještě ministr Udržal není toho mínění, pak přece nastane nutnost vojenství nově upraviti. Obzvláště bude potřebí - a s tím Rakousko kdysi udělalo dobré zkušenosti - v zájmu zemědělství zavésti zase náhradní zálohu. Přesto nepřejdeme, neboť to je největší břemeno, které máme, a bude potřebí pomýšleti na to, časem přeměniti vojsko v milici. Pracuje-li se u obcí a u zemí k úsporám, má-li dojíti ke stabilisaci a umoření státních dluhů, má-li býti zavedeno obchodní a úsporné hospodářství, pak při všech těchto věcech budeme s největší ochotou spolupracovati. Přislibujeme svou ochotu ke spolupráci také při opatřeních vlády, která směřují ke zlepšení hospodářských poměrů. Považujeme tudíž změnu zákona o sociálním pojištění a pojištění výměnku za bezpodmínečně nutnou, poněvadž naše hospodářství za nynějších poměrů nemůže již více snésti břemena sociálního pojištění. (Výkřiky sen. Starka.)