Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Již několikráte jsme žádali, aby byl sněmovně předložen podrobný výkaz o osobním stavu zaměstnanců ve službách státu, státních ústavů, podniků a fondů a to podle národnosti zaměstnanců. Vláda stále odmítala tuto žádost a odůvodňovala to tím, že nemá po ruce příslušného materiálu. Poněvadž však vláda podle platového zákona č. 10326 Sb. z. a n. jest povinna provésti systemisaci a k tomuto účelu musí si dříve opatřiti potřebné podklady zjištěním nynějšího úhrnného stavu, jest toto odůvodnění bezdůvodné. Že však sněmovna, jež jest povolána, aby vykonávala nejvyšší dozor také nad správou, má právo, aby byla poučena o osobním stavu zaměstnanců ve veřejných službách a jeho rozčlenění, není zapotřebí blíže vykládati.

Tážeme se tedy vlády:

Jest ochotna předložiti poslanecké sněmovně ještě v tomto zasedání podrobný výkaz osobního stavu zaměstnanců ve službách státu, státních ústavů, podniků a fondů, odděleně podle jednotlivých služebních odvětví a podle národní příslušnosti?

V Praze dne 30. června 1927.

Nákladem českého Červeného kříže vyšla čítanka, jejíž obsah musí působiti jako krvavý výsměch oněm vysokým cílům, které si všeobecně ve světě vytýčily organisace Červeného kříže. V jednom tomto článku "Otcové a děti", jakýsi Josef Holeček pod tímto nevinným názvem nejsprostším a nejhanebnějším způsobem štve proti Němcům ve střední Evropě a tím také proti 3¹/₂ milionů sudetských Němců. Čtenáři předkládají se největší lži, ba klidně lze říci, že tyto vývody, z nichž část dále otiskujeme, pokud jde o prolhanost a zavržitelnost daleko ještě překonávají nepřátelskou válečnou tiskovou propagandu za světové války. A to vše pod pláštíkem mezinárodní organisace sloužící prý dorozumění mezi národy a národnímu míru.

Není tajemstvím, že tato organisace jest velmi rozsáhle podporována, jak panem presidentem státu, tak také vládou, a že knihy vycházející nákladem českého Červeného kříže dostávají se do rukou školní mládeže. Nelze se tedy diviti, jestliže záští k Němcům v těchto zemích vyhání takové květy, když se s oficielní strany přes velmi krásné řeči, jak se zdá, určené jen pro zahraničí, tak na příklad slovenského ministra vyučování dra Hodži a přes přítomnost dvou německých ministrů ve vládě, s oficielních míst, jakým jest přece zajisté český Červený kříž, tak nejnestydatějším způsobem smí štváti, právě tak jako dříve a tak neslýchaně, proti německému kulturnímu národu, který vedle toho jest čtvrtinou obyvatelstva České republiky. Na důkaz toho uvádíme jednu část:

"Zdravý život národa trvá, dokud je mezi pokoleními taková spojitost, že jedno z druhého organicky vyrůstá a jest jeho pokračováním. V tom je stálá obnova, věčné omládání. Oderve-li se národ od své minulosti sám, je to sebevražda; je-li od ní násilně oderván, je to vražda. Národ ovšem i když mu byla smrtelná rána zasazena, umírá déle, než člověk. Smrt zavražděného národa podobá se uvadání pokosené trávy, vadne, uschne a vzkříšení pro ni není. Hodno je nad tou věcí se zamysliti. Náš národ (český) byl r. 1914 v předvečer světové války odsouzen k smrti. Stalo se to na Konopišti za návštěvy německého císaře u Františka Ferdinanda. Tam bylo umluveno, že po vítězné válce Němcům bude učiněno opatření, aby Čechové zmizeli z řady národů živých. Za tím účelem bylo ustanoveno zavříti všechny české školy od obecných do vysokých, a ponechati jen školky, ve kterých by se české dětí německým jazykem připravovaly, aby již při vstupu do I. tř. školy obecné měly dostatečný jeho fond, aby se již v této třídě všecko vyučování mohlo díti v jazyku německém. Dále měly Čechům býti odňaty všechny vědecké ústavy, byla by skonfiskována stipendia pro české žáky, bylo by nařízeno, aby orientační tabulky, názvy ulic i firmy byly pouze německé, jazyk německý byl by prohlášen za státní bez připuštění výjimek a úlev, i samosprávě a obchodu byl by německý jazyk vnucen, bez dokonalé znalosti toho jazyka žádný Čech nemohl by provozovati obchod ani živnost nedostal by se do žádného úřadu ani státního, ani zemského, ani samosprávného, ani soukromého a kdo by se těmto zákonům a nařízením protivili, byli by trestání jako političtí přestupníci žalářem nebo pokutou, a když by se více Čechů dorozumělo, aby společně pracovali ke zvrácení tohoto vražedného systému, byli by souzeni jako spiklenci, buřiči, povstalci, velezrádci, a smrtí na šibenici byli by dáni za výstrahu všem Čechům, kteří se nechtějí smrtelné operací podrobiti zticha, bez vzdechu; vydávání českých knih a časopisů bylo by znemožněno, spisovatelé a novináři byli by politicky pronásledování už proto, že chtějí českým jazykem psáti. Úkladní vrahové počítali, že by český jazyk byl těmito způsoby vyhlazen do 25 let, neboť při rozvoji jeho civilisace nebyly by mu záchranou ani selské chalupy jako po katastrofě bělohorské, a útulkem by mu na nějakou dobu mohly býti leda zapadlé samoty na horách, kam ruch civilisace nedoniká, a odtud by už nikdy ustoupiti nemohl do rovin a hlásati nový obrod, neboť i civilisovaní rolníci by od něho plně odpadli jako po Bílé Hoře měšťáci."

Sám tento citát jistě postačí k charakteristice šovinistického štvaní, jež nemůže již býti překonáno, pokud jde o nenávist a prolhanost, štvaní provozovaného proti nám Němcům pod pláštíkem dobročinné organisace.

Podepsaní se tedy táží:

1. Jest vláda ochotna učiniti konečné všechna opatření, jimiž by pro vždy zabránila takovémuto nesvědomitému chování oficielních a oficielních organisací, jež je výsměchem civilisovaným a nejprimitivnějším mravům, chování organisací, které mimo to dostávají každoročně od vlády velké peněžní částky?

2. Jest vláda ochotna učiniti všechna opatření, aby konečně učinila přítrž všude hlásanému záští k německému národu, jak se mezi jiným také děje v čítance pro II. třídu českých občanských škol, vydané nákladem A. Píši, schválené výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 6. listopadu 1925, číslo 132.349?

3. Jest vláda ochotna použití konečně proti všem osobnostem bez rozdílu hodnosti, zúčastněným na této soustavné štvanici, se vší energií vhodných ustanovení příslušných zákonů?

4 Jest vláda ochotna oznámiti, co v této věci podnikla nebo podniknouti zamýšlí?

V Praze dne 20. června 1927.

Ve městě se zvláštním statutem Frýdku do dnešního dne nemají místní školní rady ustavené na zákonném podkladě, ačkoliv zákon ze dne 9. dubna 1920, číslo 292 Sb. z a n., jímž se upravuje správa školství, obsahuje o zřízení a složení místních školních rad zcela přesné pokyny. Tento zákon podle vládního nařízení ze dne 8. listopadu 1920, číslo 605 nabyl účinnosti dnem 13. listopadu 1920. V §u 4 tohoto nařízení praví se mimo to výslovně: "Nové místní školní rady vstoupí v činnost dnem 1. ledna 1921". Ministerským výnosem ze dne 2. května 1923, č. 53078-I a ministerským výnosem ze dne 4. ledna 1925, číslo 725-I byly okresní školní výbory (ve Frýdku městský školní výbor) vyzvány, aby podaly zprávu, jak se osvědčily místní školní rady, zřízené podle nového zákona, jímž se upravuje správa školství, nebo aby odůvodnily, proč se neustavily.

Přesto ve Frýdku nemají ještě místní školní rady a obci nenaskytla se dosud příležitost, aby použila svého práva, zvoliti zástupce do místní školní rady. Příslušní činitelé vymlouvají se vždy na to, že Frýdek jako město se zvláštním statutem tvoří výjimku a že stran místní školní rady platí ustanovení §u 19 starého slezského školního zákona ze dne 28. února 1870, kde se praví:

"Okresní školní rada volí ze sebe ve městech, které mají zvláštní statut, 5 členný výbor, jehož nejméně 2 členové buďtež zvoleni ze zástupců obce. Tomuto výboru přísluší všechna oprávnění přikázaná tímto zákonem místní školní radě."

Tento právní názor jest úplně nesprávný, poněvadž odporuje §u 87 ústavní listiny Československé republiky, kde se praví: "Nikdo nemůže býti zároveň voleným členem úřadu nižšího (v našem případě místní školní rady), a úřadu, který je úřadu nižšímu nadřízen nebo vykonává nad ním moc dohlédací." (To jest městský školní výbor.)

Mimo to se praví v §u 38 nového československého zákona ze dne 9. dubna 1920, jímž se upravuje správa školství vedle opatření, uvedených jíž při místní školní radě: "Rovněž nařízením vlády bude určeno, kdy provedeno bude zrušení zemských a okresních rad školních a tímže způsobem lze na dobu přechodní zřídit orgán, jenž by funkce zrušených úřadů zatímně vykonával."

Toto ohlášené vládní nařízení bylo rovněž vydáno. Jest to vládní nařízení ze dne 6. listopadu 1920 číslo 608 Sb. z. a n., vyhlášené dne 18. listopadu 1920, jímž se nařizuje: "Podle §u 38 zákona ze dne 9. dubna 1920 číslo 292 Sb. z. a n., jímž upravuje se správa školství, se nařizuje:

"§ 1. Okresní rady školní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se zrušují."

Tím byla jednou pro vždy zahlazena se světa stará právní korporace a:

§ 2. Na místo okresních rad školních zřizuje se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na dobu přechodnou, než dojde ke zřízení župních rad školních, v každém okrese školním okresní výbor školní."

Pro město se zvláštním statutem Frýdek platí tyto paragrafy: § 14. Ve městech, která tvoří vlastní školní okres, zřizují se místo dosavadních okresních školních rad městské školní výbory, Městský školní výbor se skládá (§ 15): a) ze starosty města jako předsedy, b) z odborných referentů, c) ze 4 zástupců učitelstva, d) z 8 zástupců občanstva.

Funkční období tohoto městského školního výboru, nebo zástupců učitelstva a zástupců občanstva trvá 6 let (§ 9 zákona ze dne 9. dubna 1920 obdobně).

Ve Frýdku, v době správní komise pod vládním komisařem Tesařem, byl zřízen takovýto městský školní výbor, o jehož zákonitosti ovšem dlužno rovněž pochybovati, poněvadž při jmenování zástupců občanstva nebylo přihlíženo k ustanovení §u 7 nařízení, jímž se doporučuje postupovati podle zásady poměrného zastoupení podle výsledku posledních voleb do poslanecké sněmovny, kterými tenkráte pro Těšínsko byly volby z roku 1911.

Nechápeme jen, že zemská školní rada jako dohlédací úřad mohla tak dlouho nechati tento nezákonitý stav, ba dokonce ještě roku 1923 potvrdila opatření této nezákonité místní školní rady, jímž se z německých škol vylučovalo 126 dětí. O odvolání proti těmto rozhodnutím ministerstvo školství a národní osvěty dodnes ještě nerozhodlo.

Podepsaní táží se jen pana ministra školství a národní osvěty:

1. Víte o tomto naprosto nezákonitém stavu školního dohlédacího úřadu ve Frýdku?

2. Jste ochoten naříditi, aby byl ihned zaveden stav právní a aby, jak místní školní rada, tak také městský školní výbor, jehož funkční období uplynulo již dnem 1. ledna 1927, byly jmenovány nebo zvoleny podle nových návrhů?

3. Jste ochoten oznámiti jméno úředníka, který zavinil tento nezákonitý stav a úmyslně sabotoval zákon a jej potrestati?

4. Chcete naříditi, aby všechna opatření místní školní rady v době jejího nezákonitého složení byla přezkoumána a aby nově složená místní školní rada učinila o nich nové usnesení?

V Praze, dne 9. června 1927.

Jak oznamovalo minulý týden "Právo Lidu", architekt Zdeněk Hlasivec, jenž zavraždil svého otce, ale byl uznán nepříčetným a internován v blázinci, byl z tohoto ústavu propuštěn.

Tento případ nechceme učiniti předmětem kritiky a také nechceme popírati, že by, i když předpokládáme jeho někdejší duševní nepříčetnost a pozdější vyléčení, Hlasivcovo propuštění bylo v pořádku. Ale uvádíme tento případ, v němž jde o člověka, jenž skutečně spáchal vraždu, tedy byl vůbec bláznem obecně velice nebezpečným, proto, abychom jej srovnali s jiným případem, ve kterém jest postižený jen podezřelý, že se účastnil zločinu a ve kterém se s ním nakládá docela jinak.

Na podzim roku 1921 byl zatčen tehdejší okresní tajemník komunistické strany v Jáchymově Hanuš Tryzubski, poněvadž byl podezřelý, že byl v létě onoho roku vzdáleně účasten zavraždění jistého pokladního posla v Chodově. Toto podezření zakládalo se na zprávách špehounů a na zprávách sociálně-demokratického karlovarského časopisu "Volkswille", který líčil onu vraždu jako dílo komunistické strany a sensačním, nenávistným a prolhaným způsobem, v politickém boji ojedinělým, hleděl ji využiti proti této straně. Tento časopis přímo hrozně podezříval a pronásledoval zvláště Tryzubského, ale i jeho rodiče a sourozence, kteří se nikterak neúčastnili jeho činnosti, takže také jejich existence byla tím postižena. Celá štvanice zhroutila se v procesu před chebskou porotou, v němž se ukázalo, že komunistická vražda neměla samozřejmě nic společného s onou loupežnou vraždou a že ani Hanuš Tryzubski se jí nikterak neúčastnil. Ale poněvadž byl jediným skutečným členem komunistické strany, jenž byl zapleten do této věci, a poněvadž otevřené zjištění jeho neviny buď zastavením řízení proti němu nebo jeho sproštěním bylo by bývalo příliš velkou ostudou jak pro policejní a soudní stíhatele loupežné vraždy, tak také pro ty, kdož politicky kořistili z tohoto pronásledování, bylo nalezeno východisko, že řízení bylo zastaveno tak, že byl prohlášen nepříčetným a ihned také odvezen do blázince, nejdříve v Dobřanech, aby byl takto umlčen. Později byl převezen do Bohnic a jest tam ještě dnes držán jako choromyslný. Tento pobyt byl bez podstatných důvodů již několikráte prodloužen.

Uzavření Tryzubského v blázinci provádí se nelidsky. Tryzubskému jako nejtěžšímu zločinci není dovoleno přijímati návštěvy. Smějí ho navštěvovati jen jeho nejbližší příbuzní a poněvadž bydli daleko od Prahy a jsou to chudí lidé, znamená to v praxi, že ho není vůbec dovoleno navštěvovati. Když otec Tryzubského naposledy ho navštívil, byl od něho jeho syn jako divoké zvíře oddělen mříží. Při tom podle určitého tvrzení otce mluvil úplně normálně a rozumně, jen že si ovšem rozčileně stěžoval na své uzavření ode všeho světa. Dopisy Hanuše Tryzubského jeho příslušníkům byly zcela rozumné a neprozrazovaly ani stopy šílenství. Snad právě proto bylo mu vůbec znemožněno dopisovati. Když Tryzubského navštívil otec, musili oba zjistiti, že jeden od druhého dopisů nedostal. Tak Hanuš Tryzubski dnes ještě neví, že jeho matka loni zemřela.

Hanuš Tryzubski byl nanejvýš nervosní a předrážděný člověk, což vše bylo zaviněno tím, co jako proletář musil zažíti za války a po válce. Zajisté lze míti za to, že policejní, soudní a politické pronásledování, které musil sám vytrpěti a když viděl, že i jeho příbuzní jím trpí, silně zhoršilo jeho nervový stav a bylo příčinou, že musil býti odevzdán do léčebného ústavu. Rozhodně však nelze Tryzubského označiti jako obecně nebezpečného blázna, jenž musí býti jako divoké zvíře držen za mřížemi a před světem uzavřen. Takové jednání může jen způsobiti, že Tryzubski skutečně zešílí a všechny okolností ukazují, že to také má býti účelem tohoto nakládání. Neboť všechny pokusy, aby se dosáhlo změny ve stavu Tryzubského, byly marné.

Ze všech těchto důvodů se tážeme:

1. Jest pan ministr veřejného zdravotnictví ochoten vyžádati si od správy bohnického ústavu pro choromyslné zprávu, proč Tryzubski nebyl propuštěn a proč jest tak nelidsky uzavřen před celým zevnějším světem?

2. Jest pan ministr veřejného zdravotnictví ochoten naříditi, aby Tryzubski byl znovu vyšetřen a vyžádati si posudku lékařské fakulty, musí-li býti označen jako obecně nebezpečný?

3. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten naříditi, aby zároveň i soud důkladně přezkoumal duševní stav Tryzubského, aby i otázka jeho nepříčetnosti, jeho opatrovnictví a možnosti jeho propuštění byla i soudem znovu prozkoumána a aby o tom bylo znovu rozhodnuto?

4. Jsou páni ministři veřejného zdravotnictví a spravedlnosti ochotní podati sněmovně zpráva o všem, co bylo v tomto případě učiněno?

V Praze dne 24. června 1927.