Ve Španělsku právě se jedná o
zavedení jednotné osobní daně z příjmu
(naší dnešní důchodové)
místo dosavadních přímých daní
výnosových. Jedná se o to formou veřejné
ankety. Anketa zahájena byla publikováním
návrhu zákona v úředním listu
dne 18. prosince 1926. Ve Španělsku nebylo dosud vlastně
osobní daně důchodové; dosavadní
daň užitková zvaná "de utilidades",
která sice má jisté vlastnosti daně
osobní, nezahrnuje však veškerých důchodů
poplatníkových.
Skutečný i právní stav, který
československý stát po převratě
v roce 1918 na poli přímých daní našel
a převzal, byl velmi neutěšeným. Čím
dále od převratu, tím více vynikaly
nedostatky a vady dvou systémů přímých
daní na území státním; jež
po několik desetiletí zůstaly celkem nezměněny
a vyžadovaly přizpůsobení se k změnám
v hospodářské struktuře státu
se stanoviska daňového. Dojem, že soustava
přímých daní potřebuje reformy,
dostavil se již v r. 1921. Finanční správa
neopoměla, aby se ihned tímto důležitým
úkolem vážně zabývala.
Při řešení celého hospodářského
problému státu může se reforma přímých
daní dotknouti pouze jednoho, byť i důležitého
úseku, nemůže však snížením
daňového zatížení ve stadiu,
které se již nedotýká přímo
soutěživosti; přivoditi rázem rozluštění
problému, jehož rámec zahrnuje řadu
otázek nejen hospodářského, nýbrž
i mravního významu.
Přes to jest reforma přímých daní
jako akt hospodářské a správní
politiky tak naléhavou, že její provedení,
zejména v době nynější hospodářské
situace, jest státní nezbytností, kterou
nelze dále odkládati.
Daňová reforma sestává v podstatě
ze 3 zákonodárných osnov, jež tvoří
nerozlučný a jednotný celek:
1. z návrhu zákona (č. tisku 706) o nové
úpravě systému přímých
daní (daně důchodové a 7 daní
výnosových) v celém území státním,
2. z návrhu zákona (č. tisku 559) o stabilisačních
bilancích a
3. z návrhu zákona (č. tisku 707) o nové
úpravě finančního hospodářství
svazků územní samosprávy.
Návrh zákona ad 2. umožniti má nejen
správné ocenění hodnot, sloužících
jako investovaný kapitál v podnicích podrobených
zvláštní dani výdělkové,
jež se zřetelem na znehodnocení peněz
vůbec a na kolísání hodnoty peněz
v době poválečné zvláště
jsou vyjádřeny korunami rozličné kursovní
hodnoty, nýbrž také správný výpočet
výnosu a přiměřené odpisy vůbec;
návrh zákona ad 3. směřuje k tomu,
aby upravena byla výše přirážek,
rozšířen vliv dozorčích úřadů
na úpravu rozpočtů těchto svazků
a systém přídělů z výnosu
státních daní postaven na nový základ.
Zákonný materiál není ani jednotně
upraven, ani není homogenní a také již
nevyhovuje požadavkům moderní doby, jak ukazuje
krátké sestavení směrodatných
zákonů dle doby jejich vzniku. Existují tyto
přímé daně: v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku daň pozemková (1869),
daň domovní (četné právní
normy sahají zpět až o sto let), dvě
daně výdělkové (osob fysických
a právnických), daň rentová, dávka
z tantiem a daň důchodová (1896); na Slovensku
a Podkarpatské Rusi daň pozemková, výdělková,
báňská a rentová (1875), daň
domovní (1909), daň důchodová a výdělková
společností k veřejnému účtování
povinných (1916), přičemž jest mezi
přímé daně čítati ještě
několik málo druhů daní rozličné
povahy. Tímto ovšem celý zákonný
materiál ani zdaleka není vyčerpán,
nýbrž k tomu ještě přistupují
četné další zákony povahy z části
doplňující a z části pozměňující,
a to jak z doby před převratem, tak i po něm.
Jest jasno, že za takovýchto okolností trpí
nejen přehlednost celého materiálu, ale také
i právní bezpečnost.
Ačkoliv oba daňové systémy mají
co do zachycení výnosů a důchodu celkem
stejnou strukturu, přece se v jednotlivostech značně
rozcházejí. Jest zajisté neudržitelným
právním stavem, aby v rámci jednotného
státu platilo v oboru práva přímých
daní dvojí právo.
Nelze dále neuznati správních obtíží,
jež se od převratu dostavily při běžném
vyřizování vyměřovací
a ukládací agendy u přímých
daní. Vyměřovací úřady
1. stolice, jež v posledních létech války
téměř úplně zastavily svoji
činnost, poněvadž jich personál buďto
nastoupil vojenskou službu anebo byl zaměstnán
ve službě vyživovací, nemohly vyhověti
neobyčejně zvýšeným požadavkům
poválečné doby (připomeňme
si po převratu z nově přibylých 28
agend jen soupis majetku, ukládání dávky
z majetku a daň z obratu). Vyměřování
daní za řadu let najednou, veliké nedoměrky,
k tomu ještě z doby vyšší měny
a lepší konjunktury atd., ztěžovaly značně
situaci a vyvolávaly současně přání
co největšího zjednodušení berní
služby. Zjednodušení předpokládá
ovšem příslušná opatření
v konstrukci daňové a ta jest možná
jen ve formě zákona.
Celkové břemeno přímých daní
pozůstává, jak známo, ze tří
složek: daně státní, státních
přirážek a přirážek samosprávných
korporací.
Znehodnocení měny za války a v době
poválečné (ačkoliv od r. 1918 nebyla
vydána ani jedna nekrytá státovka) vysvětluje
zavedení válečných přirážek
(1916 a 1918), jež se doposud po názvem "mimořádných
přirážek" udržují. Věřilo
se, že zvýšení cen, vzrůst peněžních
výnosů a důchodů a znehodnocení
peněz samo jsou pauze úkazy přechodnými;
jež po ukončení války a návratu
normálních poměrů zmizí. Jakmile
se však dnešní systém hospodářských
čísel stabilisací měny ustálil,
byl také osud mimořádných přirážek
zpečetěn. Ze systému berních sazeb
musí vymizeti.
Všeobecně se uznává; že státní
daň by sama o sobě nebyla příliš
těžkou, kdyby v přirážkách
samosprávných svazků nebyl prvek, který
celkové berní břemeno zcela mimořádně
zvyšuje, zejména uvážíme-li, že
se stanoviska poplatníka jest docela bezvýznamno,
kdo všechno participuje na částkách
jím zaplacených. V podstatě se tento problém
vyčerpává ve dvou směrech; a to nejprve
v tom, že se v důsledku territoriálních
rozdílů mezi přirážkami nanejvýš
rozličně utváří nerovnost mezi
celkovým daňovým zatížením
a tudíž také i ve výrobních podmínkách
a potom v tom, že procento přirážek nesmí
přesahovati určité maximum, nemá-li
býti výrobní činnost vůbec
podvázána. Nehledě ku všeobecnému
zájmu na tom, aby produktivita vůbec byla podporována,
má stát na zdárném rozřešení
této otázky potud zájem, pokud má
býti zabráněno, aby slevy poskytnuté
v oboru daně státní nebyly paralysovány
zvýšením přirážek.
Dosud označené vady jsou z části povahy
zákonodárně-technické, z části
plynou z právního řádu na poli daňového
práva platného. Nemá-li však daňová
reforma zůstati kusým dílem omezeným
na několik málo otázek, musí její
cíle obsáhnouti mnohem vyšší obzory,
její pozornost se musí obrátiti k hospodářské
funkci daně a zkoumati, jak tato zasahuje do celého
hospodářského procesu, a jak v rámci
individualisticky organisavaného hospodaření
působí na dva jeho veliké výseky,
t. j. jednak na hospodářství výrobní
a jednak na hospodářství spotřební.
Všeobecně řečeno, jest podnik pramenem
objektivních výnosů, na kterých bere
podíl podnikatel, kapitalista a pracovník. Objektivní
části výnosu se stávají subjektivně
důchodem, jakmile vplynou do některého hospodářství
spotřebního, t. j. do domácnosti nějaké
fysické osoby. Starému rozlišování
ve finanční vědě na výnos a
důchod, jež jest románské a anglosaské
hospodářské theorii neznámo; nejen
se tímto theoreticky dostává zcela nového
osvětlení, ale poskytuje se tím současně
nový podklad pro jinak obvyklé finančně-vědecké
roztřídění přímých
daní na daně výnosové a důchodové.
Výnosy z podniku, kapitálu a práce se tudíž
zachycují u prvých dvou skupin od delší
doby obvyklými 5 a u třetí skupiny 2 daněmi
výnosovými, důchod pak se postihuje daní
důchodovou. Míra zatížení, pozorovaná
se stanoviska poplatníkova, t. j. daňová
únosnost, jest u první skupiny objektivní,
hospodářská, a musí bráti ohled
výhradně na podporování produktivity,
kdežto daňová únosnost u daně
důchodové má povahu subjektivní, sociální,
vyjadřujíc tlak daně na spotřebu důchodu.
Jest známo, že se ve vrstvách produktivně
činných velmi naříká na tíhu
daní. Diskuse, jež v poslední době o
této věci byla vedena, vyjasnila problém
potud, že příčinu příliš
silného a citelného daňového břemene
nutno hledati v porušení rovnováhy mezi průměrným
násobkem důchodu {asi 7 krát) a mezi násobkem
průměrného zvýšení daní
(asi 10 krát) vůči době předválečné.
Daňové břemeno jest intensivnější
než v době předválečné,
poněvadž životní míra jest při
sedminásobném národním důchodu
a devítinásobných cenách v průměru
mnohem nižší než před válkou.
Z četného statistické-ho materiálu,
jenž jest po ruce, buďtež uvedena jen tato některá
data: zatížení pro hlavu obyvatelstva přímými
daněmi činilo v r. 1919 56 Kč; v r. 1920
90 Kč a v r. 1924 156 Kč. Vůči roku
1920 tuďíž stouplo o 73.3%, zatím co daně
nepřímé, t. j. daně spotřební,
uhelná dávka a daň z obratu stouply v tomto
období jen o 26.1%. Jestliže vezmeme v úvahu
zatížení kapitálu (v širším
slova smyslu) a v důsledku toho - ze spotřebních
daní vyloučíme 50%, shledáme, že
zatížení pro hlavu obyvatelstva činilo
u kapitálu v roce 1920 124 Kč a v roce 1924 208
Kč. Stouplo tudíž zatížení
kapitálu v tomto období o 67.7%; a zatížení
daněmi nepřímými o 36.1%.
Těžiště berní reformy, pokud se
jedná o státní daně, leží
tudíž především ve výši
daňových sazeb, t. j. v problému, do jaké
míry má býti potřeba státu
kryta odčerpáním z výtěžků
národního důchodu ve prospěch státu
a samosprávných těles, dále však
v celé řadě ustanovení detailních,
jež mají za účel, přihlížeti
k podpoře národní produktivity, ale bráti
při tom též patřičný zřetel
na hlediska sociální.
Požadavek ve veřejnosti tak často tlumočený,
aby do finanční správy vnesen byl moderní
duch ekonomisace práce, vyžadoval stálého
zřetele k nejmožnějšímu zjednodušení
agend přímých daní již ex lege.
Pokud jde o podrobnosti, poukazuji jednak na souvislý úvod
ke každé jednotlivé hlavě; jednak na
podrobnější odůvodnění
početných změn, které rozpočtový
výr provedl v rámci jednotlivých hlav, hledě
co nejvíce zlepšiti návrh vlády.