Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Páni ministři!

Místních jmen se týká zákon ze dne 14. dubna 1920 č. 266 Sb. z. a n. § 1 tohoto zákona nařizuje, že ministr vnitra ustanovuje úřední jméno pro každé město, každou obec a osadu (tábor, pustu). Ale než to ustanoví, má ministr vnitra podle §u 2 zákona vyslechnouti "Stálou komisi pro stanovení úředních názvů míst v republice Československé", aby tam hájil veřejného zájmu. § 4 zákona dále nařizuje, že názvu ustanoveného ministrem vnitra musí užívati každý soud, každý státní a jiný veřejný úřad, orgán, ústav a podnik, jakož i každý, kdo s nimi vejde do styku. § 6 zákona zmocňuje ministra vnitra, aby prováděl revise dosavadních úředních názvů míst.

§ 22 zákona konečně nařizuje, že užívání jazyků, pokud jde o názvy míst, musí býti upraveno nařízením. Zákon sice nepraví, jaké směrnice mají býti rozhodující při této úpravě, beze vší pochybnosti však jest jisto, že také v tomto oboru dlužno užíti ustanovení ústavního zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., o užívání menšinových jazyků, neboť ustanovení ústavního zákona mohou býti měněna jen novými ústavními zákony (odst. 2 čl. 1. ústavního zákona ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky), avšak zmíněný zákon není takovým ústavním zákonem, nemohl tedy vládu ani zmocniti k tomu, by obcházela ústavně zajištěná práva menšinových jazyků.

Prováděcí nařízení k zákonu o názvech míst ze dne 25. srpna 1921, č. 324 Sb. z. a n. v zásadě udrželo práva menšinových jazyků, zajištěná ústavním zákonem.

Článek 1 nařízení sice nařizuje, že pro každé město, obec a osadu (tábor, pustu) dlužno ustanoviti to jméno jako úřední, které si vytvořil jazyk český nebo slovenský, avšak již článek 2 nařizuje, že ministr vnitra může ustanoviti za úřední název pro každé město, obec a osadu (tábor, pustu), kde podle posledního sčítání lidu nebydlí sice Češi ani Slováci, avšak přece 20% státních občanů stejného jazyka, dále v sídle takových soudů a úřadů, do jejichž obvodu patří soudní okresy s 20%ní národní menšinou podle posledního sčítání lidu, konečně pro místa, pro něž si jazyk český neb slovenský nevytvořil zvláštního názvu, ono jméno, které vytvořil jazyk národní menšiny, jestliže původ takového jména jest historicky prokazatelný a nejsou tomu na překážku důvody administrativně právní nebo jiné.

Za historicky původní jméno v jazyce národních menšin nelze považovati to jméno, které jest pouhým přizpůsobením českého nebo slovenského jména pravopisem nebo koncovkami jazyku národní menšiny, dále umělé překlady a novotvary. Článek 3 nařízení upravuje konečně užívání místních názvů ustanovených v několika jazycích. V českém nebo slovenském úřadování dlužno ovšem užívati českých nebo slovenských místních jmen. Úřaduje-li se však v jazyku národní menšiny nebo i také v tomto jazyku, jest užívati místního názvu v tomto nebo i také v tomto jazyku (odst. 3 uvedeného článku).

To se vztahuje jak na ústní, tak také na písemné úřadování. Ve sděleních pro cizinu jest užíti českého nebo slovenského, v cizích jazycích českého nebo slovenského názvu, jde-li o místo ležící v Československé republice.

Činí-li se však sdělení v jazyce národní menšiny, dlužno užíti vedle českého nebo slovenského názvu místa také názvu v jazyku oné národní menšiny, ač-li byl podle zákona ustanoven (odst. 4 uvedeného článku).

Nařízení tedy usiluje, v zásadě udržeti ústavně zaručená jazyková práva národních menšin. Uplatnění jich jest však ve dvou směrech vázáno podmínkami. Bylo totiž řečeno, že za historicky původní názvy v jazyce národní menšiny nelze považovati jména, jež jsou pouhým přizpůsobením českého nebo slovenského jména pravopisem nebo koncovkami jazyku národní menšiny, ani umělých překladů a novotvarů. Nařízení žádá, aby původ jména byl v menšinovém jazyku historicky prokazatelný, t, j. aby bylo lze zjistiti jeho utvoření v historickém vývoji onoho menšinového jazyka.

Ačkoliv není pochybnosti že této podmínky nelze sloučiti s ústavně zajištěnými právy menšinových jazyků, - poněvadž ministr vnitra nemůže kritisovati, jaká jest zásoba slov některého menšinového jazyka - nemá tato podmínka podle nařízení významu u maďarských a německých místních jmen na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, která mají býti změněna, poněvadž maďarská a německá místní jména vytvořil maďarský nebo německý jazyk za svého historického vývoje a lze tedy historicky prokázati jejich původ.

Zde budiž konstatováno, že nařízení nezamýšlí vyloučiti ani oněch jmen, která se z původního slovenského kmene proměnila v název menšinového jazyka, jak také nařízení uvádí za příklad jména, která se ze slovanského kmene vyvinula v německý název, jako Žlutice - Luditz, Jeseň - Gessing, Hlineč - Lintsch.

Nařízení však také praví, že úřední jméno v jazyku menšiny jest přípustné jen tehdy, nejsou-li tomu na překážku žádné pochybnosti z administrativních nebo jiných důležitých důvodů. Jest tedy zřejmo, že vláda tímto opatřením chtěla ministrovi vnitra poskytnouti příležitost, aby menšinové jazyky, i když ne vždycky, tedy aspoň "příležitostně" obcházel. Takové obcházení však porušuje práva menšinových jazyků, zajištěná ústavním zákonem ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., a proto zmíněné opatření (podle §u 55 ústavní listiny) jest neúčinné, jelikož odporuje zákonu. Poněvadž právo užívati menšinových jazyků obsahuje absolutní užívání jazyků, jest také přípustno označovati místa jazykem příslušné menšiny.

§ 6 zákona o místních jménech zmocňuje ministra vnitra, aby prováděl revisi dosavadních místních jmen. Tato revise a nové ustanovování jmen bude na Slovensku brzy zahájeno, poněvadž odborná komise - podle úředního oznámení - již skončila sbírání materiálu místních jmen.

Mezi místními jmény na Slovensku bylo úředně ustanoveno jenom jméno "Pressburgu" a to názvem "Bratislava", jež provedl Vavro Šrobár v říjnu 1919, tedy než byl vydán ústavní zákon upravující užívání menšinových jazyků a zákon o místních jménech. Ale jak vláda dbá zákonů, jest zřejmo nejlépe z toho, že i když nabyly působnosti zmíněné zákony, nepovažovala za nutné zrušiti nařízení Vavro Šrobára. S úředního stanoviska jest tedy "Bratislava" ještě dnes "nepřeložitelná", ačkoliv soupis lidu z roku 1921, - při němž v neprospěch Maďarů byla učiněna "chyba" průměrně asi o 16 až 17% proti skutečnému stavu - prokázal, že z 93,189 obyvatelů Bratislavy jest 22,24%, t. j. 20.731 Maďarů, 27.72%, t. j. 25,837 Němců, čímž bylo prokázáno, že jak maďarská, tak také německá menšina dosáhla žádaného počtu 20%. Mimo to jsou v Bratislavě četné úřady, do jejichž obvodu patří také soudní okresy, v nichž Maďaři dosáhli 20% dokonce podle soupisu či lépe řečeno přes tento poslední soupis lidu.

Především lze však historicky dokázati původ jmen "Poszony" a "Pressburg", poněvadž si je vytvořil maďarský nebo německý jazyk. A právě jméno "Bratislava" jest umělým novotvarem, jejž prováděcí nařízení k zákonu o místních jménech vylučuje, poněvadž v tomto případě jde o název v menšinovém jazyku.

Jméno "Poszony" objevuje se jako "Poson" po prvé v roce 1002, jméno "Pressburg" jako "Preslawaspurch" v roce 907, kdežto "Bratislava" jest výtvorem počátečního jazykozpytu z XIX. století, jak to dokázal budapešťský profesor university Jan Melich v 3. svazku časopisu "Zeitschrift für slawische Philologie" z roku 1924. Melichův význam jest uznáván také v této republice, poněvadž byl před několika lety povolán na filosofickou fakultu brněnské české university, čehož však nepřijal.

Pokud jde o ostatní místní jména na Slovensku a Podkarpatské Rusi, není možno na tomto místě vypočítati všechno, co v této důležité věci dělají podřízené úřady, úřední orgány, státní ústavy a podniky, které si dovolují stavěti ministerstvo vnitra před hotovou věc, pečujíce již předem o "nepřeložitelné" názvy míst. A nejde-li to jinak, pokoušejí se o to, opisujíce tato jména pravopisem, při čemž dochází často k nejkomičtějším slovům, zvláště opisují-li se zvuky původního maďarského jazyka, které ve slovenském jazyce scházejí. Ještě komičtěji však působí když - co se již často stalo - obecní notář, finančníci a železnice vytvoří každý jiné jméno. Stává se dokonce i to, že se menšinám překáží, aby proti takovému postupu užily cesty práva k nadřízeným úřadům, neboť taková věc byla označena za "věc politickou", která prý nepatří do působnosti obcí.

Aby byl učiněn konec tomuto protizákonnému stavu a majíce zřetel na nastávající nové ustanovován místních jmen na Slovensku a Podkarpatské Rusi, tážeme se pana ministra vnitra, jakož i pánů ministrů pověřených likvidací ministerstva pro Slovensko:

1. Jste ochotni postarati se, aby při změnách místních jmen na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla zachována práva maďarských a německých místních jmen, která upravuje zákon ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., jakož i § 22 v jeho duchu vydaného zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 266 Sb. z. a n., dále ustanovení článku 2 vládního nařízení k tomuto zákonu ze dne 25. srpna 1924, č. 324 Sb. z. a n.?

Zde dlužno konstatovati, že výhrada posledně zmíněného nařízení, podle něhož v jazyku menšin dlužno ustanoviti úřední název jen tehdy, "nejsou-li tomu na překážku důvody administrativní nebo jiné důležité důvody", odporuje ústavnímu zákonu ze dne 29. února 1920 č. 122 Sb. z. a n., a jest tedy podle §u 55 ústavní listiny bezúčinná, poněvadž podle ústavní listiny právo užívati menšinového jazyka obsahuje úplné jazykové právo, čímž v tomto případě jest také označování místního jména v onom jazyku.

2. Jste ochotni poučiti správní úřady na Slovensku a Podkarpatské Rusi, že otázka místního jména není "politickou věcí" vyňatou z působnosti obcí a

3. jste tedy ochotni přikázati příslušným úřadům, aby nedělaly překážek stanovisku obcí v této věci, jejich krokům k vyšším úřadům a jejich stížnostem k nejvyššímu správnímu soudu proti případnému rozhodnutí ministerstva vnitra, jelikož tím se páše trestný čin zneužití úřední moci?

Dále tážeme se všech členů vlády:

4. Jste ochotni přikázati svým podřízeným úřadům, úředním orgánům, ústavům a podnikům, aby se zdržely libovolného přeměňování místních jmen na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jelikož jest to trestný čin příčící se zákonu?

Poznamenáváme ještě, že na druhém břehu Moravy, v tak zvaných historických zemích, nehledě k ojedinělým případům, všechny úřady přihlížejí k německým jménům míst. Jest tedy příznačné pro vládu, že na takovém právním území, které bylo již "unifikováno" při provádění vládního nařízení v historických zemích, se měří jinou měrou, než na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, když jde o věc, která zdejším menšinám poskytuje nějaká práva.

Konečně poukazujeme na to, že ministři jsou podle jednacího řádu sněmovny povinni odpověděti na každou interpelaci do dvou měsíců, neboť jinak bylo by interpelační právo ilusorním; proto žádáme, aby odpověď na tuto interpelaci podle našeho mínění velice důležitou, byla dána v předepsané lhůtě.

V Praze dne 15. února 1927.

Cukerní kartel ustanovil cenu za 100 kg rafinády pro měsíce leden a únor 1927 částkou 516 Kč. To jest hrubým porušením smluv uzavřených mezi vládou a cukrovarníky a jako jejichž výsledek pan ministr financí závazné prohlásil dne 26. května 1926 v rozpočtovém výboru, že zvýšení daně z cukru nezpůsobí zdražení cukru o více než 20 Kč na 100 kg. Avšak stanovení ceny cukru, k němuž došlo při uvolnění cukru pro leden a únor, znamená zvýšení ceny o 76 Kč, takže nejen nová daň byla úplně přesunuta, nýbrž mimo to došlo ještě ke zdražení o 16 Kč. Omluva vlády, že mezitím došlo ke zrušení vázaného hospodářství, že dřívější úmluvy padly a vláda nemá již vlivu na úpravu ceny cukru jest úplně neudržitelná. Neboť povinností vlády by bylo, aby, než zrušila vázané hospodářství, dříve si zajistila, že nedojde ke zvýšení cen a že bude moci splniti závazný slib, který dala sněmovně a spotřebitelům. Resoluce poslanecké sněmovny, podle níž vláda nařídila zrušení vázaného cukerního hospodářství, předpokládala ostatně, že ceny na světovém trhu klesnou a poněvadž však nastal právě opak, měla vláda včas informovati zástupce lidu a poskytnouti jim příležitost, aby zaujali nové stanovisko.

Jinak vláda nikterak nespěchá s prováděním resolucí zákonodárných sborů. Působí tedy zvláštním dojmem, že provedla právě resoluci o uvolnění cukerního hospodářství, ačkoliv již na počátku kampaně 1926/1927 musila věděti, že se ceny na světovém trhu vyvíjely právě opačně, než jak předpokládala poslanecká sněmovna usnášejíc se v červnu na oné resoluci. Zrušení vázaného hospodářství ukázalo se právě v této situaci přímo dárečkem cukernímu kartelu, jímž se mu dostalo milionového mimořádného zisku.

Že tomu tak skutečné jest a že opětovná tvrzení cukrovarníků, že prý za nynějších vysokých cen sotva dosahují nějakého výdělku, jsou úplně nesprávná, dokazuje to, že ústecký cukrovar skončil obchodní rok 1925/26 s čistým výtěžkem 2 milionů, kdežto Neštěmice a Krásné Březno ohlašují za rok 1926 nezkrácené dividendy, - které, jak známo, roku 1925 byly velmi vysoké. Co ostatně souditi o kalkulačních metodách cukrovarníků, zřetelně pověděly "Lidové Noviny", tedy občanský časopis, který jest velmi blízký průmyslovým kruhům, v článku z 28. prosince.

"Cukrovarníci odůvodňovali nové zdražení cukru kalkulací cen a vyššími cenami cukru na světovém trhu. Oba tyto důvody jsou falešné. Je sice pravda, že ceny cukru na světovém trhu v poslední době silněji stouply, jsou však stále ještě nižší než naše domácí ceny. Prodal-li se na dnešním cukerním trhu křišťál za 283 Kč na leden - březen franko Břeclav, znamená to, že cukrovary prodávají křišťál na vývoz za 272 Kč, neboť od ceny franko Břeclav musí se odpočítati dopravné ze středomoravské rafinerie, které činí 13 Kč. Pro domácí potřebu dodávaly cukrovary dosud křišťál za 488.- Kč. Odečte-li se od toho daň 209 Kč, prodávají cukrovary křišťál pro domácí potřebu za 279 Kč, to jest o 7 Kč dráže než na vývoz. Zvýšili-li nyní cenu křišťálu o 28 Kč na 516 Kč, neznamená to nic jiného, než že bude u nás doma křišťál od 1. ledna o 35 Kč dražší, než zač jej prodávají cukrovary za hranice. Ještě horší je tento poměr u kostek. Na dnešním trhu cukru se prodaly kostky na leden za 310 Kč franko Břeclav. Odečte-li se doprava do Břeclavě 14 Kč, prodávají cukrovary kostky na vývoz za 296 Kč franko středomoravská rafinerie. Pro domácí spotřebu dodávají cukrovary po odečtení daně 209 Kč kostky za 309 Kč, to jest o 15 Kč dráže, než zač je vyvážejí.

Stejně falešná a nepravdivá je kalkulace cen cukru, jak ji podali cukrovarníci. Podle revise kalkulace v cukrovarech prý se zjistilo, že výrobní cena surového cukru se pohybuje v pěti surovárnách v Čechách a na Moravě mezi 165.34 Kč a 204.98 Kč. V jednom smíšeném závodě v jihovýchodních Čechách byla prý zjištěna výrobní cena cukru 202,97 Kč. V této ceně není prý nikde zahrnut čistý zisk. Nevěříme sice těmto cenám, ale nepouštíme se zatím do podrobné kalkulace cen surového cukru. Každému musí býti však nápadný veliký rozdíl mezi výrobní cenou surového cukru 165.34 Kč v jednom závodě a 204.98 Kč v jiném podniku. Rozdíl tento je 39.64 Kč, čili skoro 25%. Kdyby to bylo pravda, svědčilo by to jen o tom, že je v našem cukrovarském průmyslu cosi nezdravého, že jsou tu závody, které nejsou schopny života. Potom bylo by povinností cukerního kartelu - účelem kartelu není přece zdražovati zboží, ale starati se především o účelnou a hospodárnou výrobu, - aby se postaral o likvidaci těchto nemožných závodů a neudržoval je na účet občanstva neodůvodněným zdražováním cukru."

Z těchto vývodů časopisu zastupujícího hospodářský liberalismus, jasně vysvítá, že cukerní kartel neplní své hospodářské funkce ani v kapitalistickém smyslu a jest přímo překážkou zdravého průmyslového rozvoje.

Podle státního rozpočtu pro rok 1927 jest zařazen větší příjem, který lze očekávati zvýšením daně z cukru o 60 haléřů, částkou 200 milionů Kč. Poněvadž však zvýšení ceny nečiní 60 haléřů nýbrž 76, musíme větší zatížení spotřebitelů odhadovati na nejméně 250 milionů korun. To jest naprosto nesnesitelné v době nouze, drahoty a nezaměstnanosti, tím nesnesitelnější, poněvadž se právě jedná o snížení daňových břemen pro majetné vrstvy.

Tážeme se tedy vlády:

1. Co zamýšlí vláda učiniti, aby účinně čelila bezmeznému zdražování cukru a machinacím cukerního kartelu?

2. Jest zvláště ochotna podati příslušné návrhy zákonů na zrušení nebo aspoň snížení spotřebních daní a dovozního cla na cukr?

3. Jest dále ochotna podati návrh zákona o veřejné kontrole kartelového hospodářství, při níž by náležitě spolupůsobily společenstevní a odborové organisace?

V Praze dne 15. února 1927.

Obecní zastupitelstvo obce Polkovic bylo ve svých vlastnických právech na tamním hřbitově omezováno farním úřadem církve římsko-katolické v Polkovicích a proto zahájilo kroky, aby smělo na obecním hřbitově samostatně rozhodovati podle zákona ze dne 23. dubna 1925, čís. 96 Sb. z. a n. V knize pozemkové soudního okresu kojetínského je zapsáno na vložce čís. 663 v Polkovicích, parc. čís. 122/1, toto:

B. vlastnictví.

Došlo dne 17. října 1908, čís. 1868. Na základě dvou kupních smluv ze dne 27. července 1908 a nákresu ze dne 20. července 1908 vkládá se právo vlastnické pro

Ač výtah z knihy pozemkové byl okresní politické správě v Přerově doručen, přes to vydala okresní politická správa toto rozhodnutí:

Okresní politická správa.

Číslo: 6625/D.

Polkovice, hřbitov, právní rozvaha a určení místa pro pochovávání katolíků.

Jelikož mezi obecní radou v Polkovicích a důstojným římsko-katolickým farním úřadem tamtéž došlo ke sporu o právní povahu hřbitova ve jmenované obci, rozhoduje zdejší úřad, že hřbitov na parc. č., 122/1 vl. k. n. 663 v obci Polkovicích je hřbitovem konfesionelním.

Obecní výbor v Polkovicích usnesl se ve své schůzi konané dne 10. října 1908, že se na tomto hřbitově má pohřbívati výhradně podle obřadu římsko-katolické církve.

Toto usnesení bylo pojato do základní a dotační listiny o zřízení samostatné římsko-katolické duchovní správy pro katolické osadníky obce Polkovic v tom smyslu, že zřízeno bylo při hřbitově místo pro pohřbívání těch, jimž katolický pohřeb nepřísluší, a které odděleno jest plotem od místa posvěceného, v jehož středu stojí mohutný kamenný kříž s figurou Ukřižovaného. Tato listina z 21. března 1911 stala se pro obec Polkovice závaznou podpisy starosty, radního a dvou členů obec. výboru, přičiněnými na ni na podkladě usnesení obecního výboru v Polkovicích ze dne 2. dubna 1911.

V téže dotační listině vyhrazeno je místnímu faráři ustanovovati a vybírati poplatky za jednotlivá hrobová místa a silnice ve prospěch farního kostela v Polkovicích.

Z těchto skutečností je patrno, že obec při zřizování hřbitova přiznávala tomuto povahu hřbitova náboženského, když přenechávala disposiční právo v ohledu jeho užívání správci farní obce římsko-katolické a zřídila při hřbitově pro nekatolíky zvláštní oddělení.

Okolnost uváděná ve sporu obcí, že je totiž hřbitov připsán do vlastnictví knihovně obci Polkovicím, nevyslovuje ještě komunálního rázu hřbitova vzhledem k závazným ustanovením listiny dotační, která svědčí pro věnování hřbitova účelům církevním.

O vhodnosti místa určeného pro pohřbívání nekatolíků ve smyslu odst. 1. § 10 zák. ze dne 23. dubna 1925 č. 96 Sb. z. a n. vydá úřad rozhodnutí, jakmile stane se tento nález pravoplatným.

Z tohoto rozhodnutí můžete se odvolati do 14 dnů po dni jeho doručení k zemské správě politické v Brně u okresní správy politické v Přerově.

Jak vidno z důvodů rozhodnutí okresní politické správy v Přerově, odporuje toto rozhodnutí zákonu ze dne 23. dubna 1925, č. 96 Sb. z. a n., kde podle §u 10 místa pro pohřbívání nekatolíků, sebevrahů a pod. byla zrušena i na hřbitovech konfesionelních, z čehož plyne, že římsko-katolická církev resp. římsko-katolický úřad farní nesmí si z usnesení obecního zastupitelstva vyvozovati právo vlastnické na hřbitov konfesionelní, když byla farnímu úřadu přiznána toliko správa hřbitova. Dotační listina, ze dne 21. března 1911 nese závaznost jen ohledně správy hřbitova a nikoliv darování, neboť obec si výslovně ponechala právo vlastnické, jak z pozemk. knihy okresu kojetínského je zřejmo.

Proto se podepsaní táží:

1. Je p. ministr vnitra ochoten poučiti okresní správu politickou v Přerově, že provádění zákona ze dne 23. dubna 1925 čís. 96 Sb. z. a n. nedá se odkládati až stane se nález této politické správy pravoplatným?

2. Je p. ministr vnitra ochoten poučiti tutéž politickou správu o tom, že pověření farní správy spravováním hřbitova nezakládá povahu vlastnickou a tudíž právo na hřbitov konfesionelní?

V Praze dne 1. března 1927.

Die Kettenbrücke, welche die Städte Tetschen und Bodenbach mit einander verbindet, stammt aus der Mitte der 50iger Jahren des vorigen Jahrhunderts. Trotzdem sie in der vergangenen Zeit öfters ausgebessert und verstärkt wurde, ist es eine allgemein anerkannte Tatsache, daß sie den Anforderungen des Verkehres niemals ordentlich entsprochen hat. Heute aber befindet sie sich in einem Zustande, der eine alsbaldige und durchgreifende Untersuchung seitens der Regierung erfordert.

Wie man täglich beobachten kann pendelt die Brücke selbst bei nicht allzu starkem Winde hin und her, offenbar weil die Kettenträger bereits alt und abgenützt sind. Niemand kümmert sich um diesen Zustand, trotzdem an einem Tage. Hunderte von Personen und Lastautomobilen sowie anderes schweres und leichtes Fuhrwerk die Brücke befahren und tausende Fußgänger sie überschreiten Der Verkehr wickelt sich dabei meist in einer ganz ungeordneten Weise ab, sodaß die Brücke wiederholt gleichzeitig ein er Belastung von mehreren schwerbeladenen Kraftwagen und Fuhrwerken unterliegt Dazu kommen noch die endlosen Reihen der Fußgänger, die die Brücke bei Tag und in den Abendstunden hinüber und herüber begehen, und die äußeren Einflüße von Wind und Wetter, sodaß es einem manchmal ganz unheimlich anmutet wenn man sich auf der Brücke, deren Belag an vielen Stellen eine ganz gute Vogelschau auf die Elbe gestattet, befindet. Der gegenwärtige Zustand erscheint unhaltbar, und besteht nach allgemeiner Ansicht der Bewohnerschaft die Gefahr daß die Kettenbrücke plötzlich einstürzt. Die Verantwortung, die daraus entstehen würde, ist eine ungeheuerliche und die Regierung wäre außerstande se irgendwie von sich abzuwälzen.

Im vergangenen Jahre wurde angeblich eine Art strategischer Probebelastung durchgeführt, indem beladene Lastauto in geschlossener Linie über de Brücke fuhren. Über das Ergebnis dieser Erprobung ist nie etwas bekannt geworden, man mußte sich nur mit der Tatsache zufrieden geben, daß die Lastautos glücklich am Bodenbacher Ufer angekommen sind.

Die Städte Tetschen und Bodenbach sowie der Bezirk haben sich bereits dieser Frage zugewendet und für die Vorarbeiten gewisse Beträge ausgeworfen. Obgleich die Bauabteilung der Tetschner politischen Bezirksverwaltung den katastrophalen Zustand der Kettenbrücke genau kennt geschieht jedoch seitens der Regierung nichts, dieser ungemein dringenden Frage irgendwie näher zu treten.

Es muß schon jetzt darauf hingewiesen werden daß die Kosten, welche die zweifellos notwendige Erneuerung der Kettenbrücke beanspruchen wird, weder von den beiden Städten Tetschen und Bodenbach noch von dem Bezirke auch nur annähernd aufgebracht werden können, weil infolge der immer schwieriger werdenden finanziellen Verhältnisse die Selbstverwaltungskörper die wenigen vorhandenden Mittel zur Befriedigung jener Bedürfnisse verwenden müssen welche sie unmittelbar selbst angehen.

Aber auch bevor an eine gründliche Wiederherstellung der Brücke geschritten wird ist es notwendig einstweilige Schutzmaßnamen zu treffen.

So sollte das schnelle Überfahren der Brücke, das von fremden Privatautos gerne getan wird durch empfindliche Strafen hintangehalten werden Weiters müßte eine ständige Verkehrsleitung dafür Sorge tragen d aß die Brücke nicht zu gleicher Zeit übermäßig belastet wird Fehlerhafte Stellen des Brückenbelages sind unverzüglich auszubessern.

Mit Rücksicht auf vorstehenden Sachverhalt fragen die Gefertigten den Herrn Minister für öffentliche Arbeiten an:

1. Sind ihm de geschilderten Tatsachen bekannt?

2. Ist er gewillt se zu, erheben und

3. Was gedenkt er z veranlassen damit der geradezu katastrophale Zustand der Kettenbrücke ehestens behoben werde?

Prag an 20 Jänner 1927.