Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Co platí o celkovém berním zatíženi v Československu, platí zejména též o zatížení přímými daněmi. Tíživost jednotlivých těchto daní není stejná. Tíživost daně pozemkové a daně domovní jest poměrně menší nežli byla před válkou. Problém tíživosti se dotýká hlavně daně důchodové (z příjmu) a daně výdělkové. Ohledně daně důchodové bylo už výše vyloženo, že válečné a pak mimořádné přirážky nebyly valutárně odůvodněny, nýbrž mimořádným příspěvkem pro válečné a poválečné úkoly. Dále nelze důchodové daně posuzovati o sobě, nýbrž v souvislosti s ostatními výnosovými daněmi, zvláště s daní výdělkovou i s přirážkami, zejména, je-li výdělek podrobený výdělkové dani jediným důchodem podnikatelovým. Při progresivnosti obou daní schází se v nejvyšších stupních zdanění v takovém rozsahu, který daleko převyšuje obdobné zdanění v cizině a plodí nebezpečí útěku kapitálu do ciziny. Střední sazby jsou v souvislosti s válečnými přirážkami a s daní výdělkovou též povážlivé. Důsledek jest, že se nepřiznává důchod přesně. Celkový přiznaný důchod činí zlomek důchodu celkového. V nejnižších sazbách se jeví daň z příjmu proto tíživou, poněvadž jest existenční minimum daně prosté příliš nízké. Mimo to jest třeba při existenčním minimu přihlížeti k zatíženosti rodiny právě tak jako při sazbách daně samotné.

Daň výdělková, jak všeobecná tak zvláštní, trpí přirážkami samosprávných svazků. Pokud berní reforma znamená úlevu daňovou, lze říci, že těžisko reformy spočívá právě v dani výdělkové. Daň nesmí podlomiti podnikavosti, nemá-li tím býti podlomena produktivita země. Zřetel vůči cizině platí u výdělkové daně více nežli u všech ostatních daní.

Berní reformu tvoří vlastně tři souvislé osnovy zákona a to:

1. zákon o kodifikaci přímých daní,

2. zákon o stabilisačních bilancích,

3. zákon o finančním hospodářství samosprávných svazků.

Všechny tři zákony tvoří jednotný celek. Stabilisačními bilancemi se má vytvořiti správný předpoklad pro zjištění výnosů podniků a tudíž i pro daň výdělkovou a daň důchodovou. Má-li znamenati berní reforma úlevu u daní podrobených autonomním přirážkám, jest nutno tyto přirážky limitovati. Ale limit přirážek otvírá problém samosprávných financí, který dlužno současně řešiti. Bez stabilisačních bilancí nelze hodnotiti sazeb daně výdělkové a daně důchodové, bez zákonu o finančním hospodaření samosprávných svazků nelze posouditi úlevy, které berní reforma přináší, ani oběti, které přináší stát za tímto účelem.

Kodifikace přímých daní v republice československé neznamená úplně novou soustavu, nýbrž navazuje z velmi dobrých důvodů na soustavu platnou, v zásadách shodnou, v podrobnostech odlišnou od zákonů rakouských a uherských. Ve finančním zákonodárství platí snad více než všude jinde setrvačnost. Nejen proto, že se určitá soustava daňová vžila, poplatníci na ni zvykli nepociťují proti ní odporu jako proti zatížení jinosměrnému, zvykem se usnadňuje daňové řízení pro úřad i poplatníka, ale též proto, že přesunovací proces působící samočinnou regulaci daňovou jest při vžité daňové soustavě ukončen, kdežto každá nová soustava působí nové vlnění přesunovací. Hlavním důvodem, proč se na dané soustavě trvá, jest však, že tato soustava je osvědčena a celkem dobrá, naším poměrům odpovídající a logicky vybudována. Tato soustava se tedy přejímá, doplňuje a vnitřně reformuje.

Soustava daňová v platném individualistickém řádě musí přirozeně navazovati na národohospodářskou organisaci tohoto řádu, kterou lze schematicky znázorniti takto:

Z výnosů podniků sbíhají se na druhé straně trhu z různých složek důchody druhé skupiny hospodářství, ve které se individualistické národní hospodářství rozpadá, to jest do hospodářství spotřebních domácností. Důchod je základem spotřebního hospodářství. Souhrn všech důchodů všech domácností jest roven souhrnu výnosů všech podniků. Národní produkt jest národním důchodem.

Této hospodářské organisaci odpovídá též soustava přímých daní výnosových a daně důchodové. Soustavu daní výnosových seznáme z tohoto schematu:

Výnosy podniků (V) se přenášejí do domácností jako důchody (D). Výnos podniku jako pracovní skupiny (na rozdíl od podnikatelského zisku) je rozdíl mezi hodnotou (tržbou, cenou) vyrobených statků a mezi hodnotou statků výrobě obětovaných (suroviny, opotřebení strojů, motorů, budov atd.). Statky se výrobou zhodnocují, činí výše upotřebitelnými, z tohoto zhodnocení se čerpá výnos podniku, jakožto pracovní skupiny (i obchod a doprava statky zhodnocuje tím, že je přibližuje spotřebiteli).

Souhrn výnosů všech podniků tvoří národní produkt, výnos národní práce, základ obživy národa. Rozdělování se děje v každém podniku zvláště mezi činitele na podniku zúčastněné, jimiž jsou: podnikatel, kapitalista a pracovník.

Úplná soustava výnosových daní obsahuje tedy tyto daně:

1. výdělkovou,

2. pozemkovou,

3. domovní,

4. rentovou,

5. z výnosu pracovního.

Prakticky může býti mezi těmito daněmi různé křížení. Výdělková daň nepostihuje jen podnikatelský zisk, nýbrž i podíl jeho vlastního kapitálu a jeho práce na výnosu podniku, pozemková daň postihuje výnos podniku včetně podnikatelského zisku atd.

Proti těmto daním výnosovým stojí daň postihující důchod domácnostní. V souhrnu celého národního produktu a národního důchodu je předmět zdanění daněmi výnosovými a daní důchodovou úplně stejný, poněvadž národní produkt a národní důchod jsou veličiny stejné. Mohlo by se z toho usuzovati, že je zde dvojí zdanění téhož základu a že by tedy stačilo odčerpati část národního produktu pro účely veřejných svazků buď daněmi výnosovými anebo daní důchodovou. Tomu není tak. Jest sice pravda, že v celonárodním souhrnu jest podklad daní výnosových a daně důchodové stejný, avšak daně výnosové bez daně důchodové by mohly přihlížeti ku objektivní nosnosti, nikoli k nosnosti subjektivní, k momentům týkajícím se podniku (výnosového objektu) a k funkci jednotlivých činitelů v něm, nikoli k subjektivní únosnosti osoby, která daň nese, k jejím poměrům důchodovým a spotřebním, při dani výnosové nezjištěným anebo nezjistitelným. Daně výnosové o sobě by tedy mohly dbáti zřetelů národohospodářských (únosnosti objektivní), nikoli však zřetelů sociálních a spravedlnostních (únosnosti subjektivní). Daň důchodová by sice pojmově zdanila celý národní produkt a to se zřetelem k subjektivní únosnosti, prakticky by však postihla jen část národního důchodu, nemajíc dostatečných technických prostředků k plnému zjištění všech pramenů důchodových. Kdyby nebyl výnos akciové společnosti zdaněn u společnosti samotně, sotva by se podařilo zdaniti ho u akcionářů, nehledě k tomu, že při zdanění výnosu se postihuje výnos plynoucí do ciziny. Je známo, jak poměrně malá část příjmů z peněžních kapitálů se zachycuje při dani důchodové a nedávno byl v parlamentě podán dnem Wintrem návrh na zálohové objektivní zdanění kapitálových příjmů.

Z toho tedy plyne, že ke zdanění národního produktu a národního důchodu jest třeba kombinace daní výnosových navazujících na objekty výnosové a zařízených podle objektivní únosnosti (hospodářské) a daně důchodové, doplňující tyto podle únosnosti subjektivní (sociální). Jest otázka methody, zjišťují-li se výnosové prameny a jich výnosy zvláště a důchod též zvláště anebo samostatně, jak otázka vhodnosti, má-li zůstati systém daní výnosových vedle daně důchodové celý anebo kusý a p. V naší soustavě, jak bude hned vyloženo, schází po zrušení daně z vyššího služného výnosová daň z práce. Proto se setrvává na zásadách dosavadní soustavy přímých dani.

Systém daní přímých v historických zemích a obdobný systém na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zakládá se tedy na kombinaci daní výnosových s daní důchodovou (z příjmu); výnosové daně (pozemková, domovní, obě výdělkové, rentová a tantiemová), zachycujíce všechny dnuhy výtěžků odděleně, navazují na jednotlivé objekty daňové, kdežto daň důchodová (z příjmu), jsouc generální subjektivní daní, vychází z úhrnného důchodu jednotlivcova a vystihuje jeho daňovou způsobilost.

Systém tento jest obdobný se systémem jižních států německých (v sousedním Bavorsku a dále ve Württembersku) a značně příbuzný se systémem daní cedulových ve Francii a Belgii a daní schedulových v Anglii, kdež všude jest zavedena vedle daní na oddělené výnosy daň důchodová.

Daně výnosové, jako produkt dlouholetého vývoje historického, činily v době obsáhlé reformy daňové v roce 1896 mohutný široký podstavec, jejž doplňovati měla moderní daň důchodová (z příjmu), ke které západoevropské velmoci dospěly o mnoho let později (Francie 1914, Anglie 1909/10).

Percentuelní podíl výtěžků daní výnosových a výtěžku daně důchodové (z příjmu) na výtěžku všech přímých daní se za téměř 30 let (r. 1898 počínajíc) značně pošinul, činilť

Vyšinula-li se postupně důchodová daň jak svým výnosem tak i svým významem na prvé místo v systému přímých daní, tož připadá stále ještě značný podíl daním výnosovým, kteréž, doznavše ne nepatrného snížení již v r. 1914 (nov. ze dne 23. ledna 1914, č. 13 ř. z.), teprve v posledních letech klesly pod polovici úhrnného výnosu.

Tím vlastně jest též zodpověděna otázka, při velkých reformách vždy znovu se opětující, nebylo-li by možno složitou soustavu dnešních četných daní nahraditi jedinou daní. První projekt jediné daně vzešel od fysiokratů (národohospodářské školy francouzské v XVIII. století) a souvisel s celou jich teoretickou konstrukcí národohospodářskou. Měla to býti jediná daň z pozemkové renty. Sto let později vyskytuje se obdobně myšlenka, arci s jiným odůvodněním, u Henry Georgea (Progress and poverts). Tyto návrhy neobstojí ani teoreticky, avšak teoreticky je bezzávažný požadavek, aby složitá soustava daňová byla nahrazena jedinou daní důchodovou progresivní, jak se žádá, v programech sociální demokracie (Eisenach 1869, Gotha 1875, Erfurt 1891), arci jen teoretický, poněvadž, jak bylo shora vyloženo, není za daných poměrů berní morálky, která u nás není nejhorší, technických prostředků k přistižení celého důchodu v hospodářstvích spotřebních. Kdyby u nás byl přiznaný důchod 100%ty zdaněn, nestačil by na úhradu potřeb veřejných svazků. Lze ovšem očekávati, že se bude těžisko přímých daní povlovně i dále přesunovati směrem k dani důchodové.

Bylo řečeno, že se v zásadě zachovává dnešní berní soustava. Reformní změny oproti platnému právu třeba tedy hledati ve trojím směru. Jde o

1. soustavnou kodifikaci platných norem;

2. změny, nesoucí se za účelem zvýšení produktivity, tedy o přizpůsobení daňové soustavy objektivní únosnosti (zřetele hospodářské);

3. změny v zájmu sociálním, tedy o přizpůsobení daňové soustavy subjektivní únosnosti (zřetele sociální).

V této všeobecné části budiž jen zhruba a na důležitějších příkladech ukázáno, jak byly tyto směrnice provedeny.

Znamená vlastně první etapu v kodifikaci finančního práva. Dojdou-li touto osnovou jednotné úpravy daně přímé, bude záhy třeba po ustálení rozpočtu a definitivní úpravě úhrady kodifikovati i daně nepřímé. Finanční správa připravuje kodifikaci poplatků, reformu důchodkového trestního práva, předložila parlamentu celní řád, čímž bude kodifikována příjmová stránka finančního hospodářství. Zásady a pojmy všem berním společné mají býti shrnuty ve společném berním řádu, čímž by se speciální zákony (o daních přímých, nepřímých atd.) zjednodušily. Pro výdajovou stránku se připravuje řád finančního hospodaření, jenž by normoval sdělávání a projednávání rozpočtu, jeho provádění a kontrolu. Obdobné celkové úpravy budou vyžadovati i finance autonomní, čímž by bylo celé naše finanční právo kodifikováno v několika málo zákonech.

Už v této osnově byly sebrány veškeré společné a styčné body (v IX. oddílu) v jednotné úpravě. Bude-li vydán berní řád, zjednodušší se tím i tento zákon o přímých daních právě o tato společná ustanovení.

Jak bylo vyloženo,přejímá tato kodifikace platnou soustavu přímých daní s tou úchylkou, že doplňuje soustavu o výnosovou daň z práce, ovšem jen z nejvyšších pracovních platů. Vadou rakouské daně z vyššího služného bylo, že byla progressivní, takže zpravidla týž platový důchod byl podroben dvojímu progressivnímu zdanění, z nichž jedno podléhalo samosprávným přirážkám. Po znehodnocení měny dolehla tato daň z vyššího služného na poměrně nízké platy. Proto byla po převratu zrušena. Obecně se uznává spravedlivým, aby byly důchody majetkově fundované ostřeji zdaněny nežli důchody pracovní, poněvadž pak důchody pracovní bývají zpravidla jediným důchodem pracovníka, uznává se za dostatečné, jsou-li zdaněny daní důchodovou, kdežto výnosy ostatní mohou vedle toho býti zdaněny i daněmi výnosovými. Ale tato argumentace má též své meze. Podnik jakožto majetková fundace všeobecné daně výdělkové je často fikcí a mnohé podnikatelské důchody jsou právě tak důchodem pracovním jako mzda nebo plat, ba důchod z těchto pracovních živností jest spojen s risikem větším, nežli při službách. Dále vzniká z neúplného systému daní výnosových ta anomalie, že velká skupina občanstva (dělnictvo a gážisté) jsou vyloučeni z přímého finančního vztahu k obcím a samosprávě, poněvadž jen výnosové daně, nikoli též daň důchodová, podléhají samosprávným přirážkám. Proto se znovu zavádí výnosová daň z práce, avšak obmezuje se na nejvyšší platy a zůstává proporcionální; tato nová daň z vyššího služného bude podrobena samosprávným přirážkám. Po této stránce se tedy platná soustava přímých daní doplňuje.

Jak jest samozřejmé, přináší nová kodifikace v mnohém směru pokrok v technice a administraci daňové. To se týká především základu všeobecné daně výdělkové. Opouští se pojem "střední výnosnosti" a zjišťování podle objektivních znaků a přechází se k individuálnímu zjištění ryzího výnosu a jeho kvotovému zdanění, jak to odpovídá přirozenému vývoji. Pouze u zemědělského podnikání se zůstává u zdanění katastrálního výnosu. Jednak proto, že u největší části zemědělců nelze o podniku v pravém slova smyslu hrubě ani mluviti, poněvadž zde není výrobní a spotřební hospodářství ještě rozuzleno, jednak proto, poněvadž by zde zjištění skutečného výnosu naráželo dosud na téměř nepřekonatelné obtíže. I provádění daně důchodové si musí namnoze vypomáhati smluvenými paušály. Avšak není pochyby, že i zde směřuje vývoj k tomu, aby jak zemědělské tak průmyslové a obchodní podnikání bylo zdaněno jednotnou výdělkovou daní. Snad už příští reforma shledá poměry k tomu zralé.

Technickým zjednodušením je na př. úprava otázky živelních pohrom. Stát se předem vzdává části výnosu pozemkové daně ve prospěch zemědělských rad, aby fondově dávaly podpory při živelních pohromách. Tím se uleví velmi finanční správě při daňových odpisech, na jichž místo nastupuje uvedený fond, minimální škody se pomíjejí a při citelných se umožní nejen odpis daní, nýbrž i vydatnější pomoc. Sjednocuje se sazba činžovní daně, která se vyměřuje podle hrubého příjmu, opět v zájmu zjednodušení daňové správy. Na místě paušálních srážek se snižuje sazba. Nově se upravuje rozdělení výdělkové daně na súčastněné obce, kasuistická ustanovení se seskupují systematicky (např. srážky u daně důchodové), pojmy přesněji vymezují (na př. odlišení průmyslu od zemědělství) atd. Berní reforma má tedy býti též pokrokem legislativním.

Jedním z hlavních důvodů pilnosti berní reformy jest potřebná úleva podnikání. Platná soustava přímých daní, zejména v souvislosti se státními mimořádnými a samosprávnými přirážkami hrozí podlomiti podnikavost a to tím více, že v cizině, s níž nám jest v první řadě soutěžiti, jest zatížení menší. Běží tedy o to, aby dbala berní reforma v zájmu produktivity země zřetelů hospodářských a soutěžních, čili jak bylo vyloženo, objektivní únosnosti.

V tomto ohledu spočívá těžisko v dani důchodové a z výnosových daní v dani výdělkové, zvláštní i všeobecné, při čemž u daně důchodové rozhodují sazby daně státní a u daně výdělkové obmezené přirážky samosprávných svazků. U daně pozemkové jsou poměry poněkud odlišné, poněvadž státní pozemková daň nebyla valorisována a i když se vybírají k pozemkové dani státní mimořádné přirážky, jest základem přirážek samosprávných pouze státní daň nevalorisovaná. To si třeba uvědomiti při posuzování tíživosti přirážek samosprávných. V jednotlivých obcích dostoupily sice přirážky výše, která není ani tím odčiněna, že se vybírají k nevalorisované dani. Tu však bude zjednána náprava jistým obmezením přirážek samosprávných. Reforma zde tedy nebude v celkovém zatížení státní daní i přirážkami znamenati podstatné snížení. Berní reforma bude zde znamenati konsolidaci. Úleva zemědělskému obyvatelstvu bude spočívati hlavně v dani důchodové. V podrobnostech se poukazuje na zvláštní část důvodové zprávy.

Limitováním přirážek k výdělkové dani přibližujeme se k cíli jednostejného zatížení touto daní v podnicích v různých obcích. Ideálem by byla jednotná výdělková daň (bez místních přirážek) v celém státě, z níž by místní svazky dostávaly úděly, poněvadž při různém zatížení v jednotlivých obcích hledají podniky sídlo nikoli podle přirozených podmínek, nýbrž podle zřetelů finančně technických. Avšak údělové hospodářství podlamuje odpovědnost samosprávných svazků, tudíž byl raději platný systém zachován. Avšak podstatným snížením a limitováním samosprávných přirážek mají podniky do budoucna o svém maximálním zatížení jistotu a vývoj poměrů povede povlovně k vyrovnávání přirážek u této meze.

Úlevy spočívají v sazbách, které se měly podle původní osnovy snižovati ve třech etapách. Nyní byl zvolen systém střední, nejde se sice s úlevami státní daně až k původně navrhované nejnižší mezi, avšak celá úleva se poskytuje hned. To má své výhody pro poplatníka i pro finanční správu. Posouditi lze sazby u daně výdělkové (a v důsledku i u důchodové) pouze s normami o zjištění výnosu. V té příčině dlužno upozorniti poznovu na zvláštní návrh zákona o stabilisačních bilancích, který tvoří součást berní reformy na přípustné odpisy investiční, aby se podporovalo použití čistého výnosu k lepší technické výzbroji podniků, ke slevě likvidačních poplatků u fusí, aby se napomáhalo vyšší organisaci hospodářské. Novým podnikům, pokud jich vznik jest v zájmu národohospodářském, se poskytují úlevy další.

Duch, kterým jest ovládána berní reforma, jest stálý zřetel k národohospodářským potřebám země a ku povznesení produktivity, kteréžto zřetele jsou východiskem ku posouzeni objektivní únosnosti pro tu kterou daň.

Sociální spravedlnost daňová se soustřeďuje v myšlence subjektivní daňové únosnosti, ve vlivu daně na poměr mezi důchodem a spotřebou. To se tedy týče především daně důchodové samotné. Důsledek obecného snížení sazeb u této daně vede ku zvýšení existenčního minima, které se všeobecně zvyšuje na 7000 Kč. To sice není plná valorisace existenčního minima předválečného, avšak 7000 Kč není hranicí absolutní, poněvadž se logicky důsledně jako sazby upravuje i existenční minimum podle zatíženosti domácnosti (rodinných poměrů), takže u poplatníka s četnou rodinou bude daně prosté existenční minimum až 9200 Kč, ba docela až 13000 Kč, což jest více než valorisace existenčního minima před válkou. Paušalování daně důchodové vybírané srážkou z pevných platů má ráz smíšený, sleduje účely sociální i administrativně-technické.

Sociální zřetel žádá, jak už bylo dovozeno, aby byl výše zatížen výnos kapitálový, pokud objektivní únosnost nevelí jinak, nežli výnos pracovní. Myšlenka tato dochází uskutečnění zejména u všeobecné daně výdělkové. Podnikatelův výnos zdaněný všeobecnou výdělkovou daní jest zpravidla smíšený, pokud podnikatel má aspoň část vlastního kapitálu a sám pracuje. Nelze v jednotlivém případě zjišťovati, kolik z podnikatelova výnosu připadá na výnos kapitálový a kolik na výnos pracovní. Proto osnova vychází z předpokladu, že prvních 30.000 Kč vydělaných jest hlavně výnosem pracovním, o dalších 90.000 Kč předpokládá, že jsou výnosem smíšeným, o výnosu přes 120.000 Kč má za to, že jest převážně výnosem kapitálovým. Proto při všeobecné sazbě 3% se poskytuje srážka za prvních 30.000 Kč výdělku a vybírá se přirážka za výdělek přes 120.000 Kč. Toto odstupňování nemá tedy nic společného s progresí daňovou podle absolutního výnosu, která by nebyla vůbec ničím odůvodněna, a zdanění podle relativního výnosu (výnos v poměru ke kapitálu) jest technicky neproveditelné. ostatně bylo by u živností ryze pracovních nespravedlivé. Pro pracovní živnosti, které zanikají smrtí podnikatelovou, se přiznává další srážka 20%. U nejmenších poplatníků může se jíti v úlevě ještě dále.

Toto odstupňování všeobecné daně výdělkové nemá tedy nic společného s progresí rentabilitní přirážky u zvláštní daně výdělkové, jak se v této osnově zavádí. Při zvláštní výdělkové dani jde o výnos kapitálový, progrese rentabilitní přirážky se vyměřuje podle relativního výnosu. Do nedávna popírala věda oprávněnost daňové progrese při daních výnosových, hájic, že daňová progrese svědči jen dani důchodové (subjektivní), a že výnosové daně (objektivní) mají míti sazbu proporcionální, stejnou jak pro vyšší tak pro nižší výnosy. Je pravda, že dani důchodové svědčí progrese, ale to je prostě logický důsledek subjektivní únosnosti. Dostačí-li malý důchod ku kryti potřeb nejnutnějších a tísnivých a velký důchod i k úhradě potřeb méně tísnivých a přepychových, znamenala by proporcionální daň, na př. 10% na oba důchody, tlak subjektivně velmi nestejný. Proto se doléhá na důchod vyšší procentem vyšším. Z toho však, že důchodové dani svědčí progrese, neplyne ještě, že výnosovým daním svědčí důsledná proporce. Z toho plyne pouze, že nebude lze zpravidla při výnosové dani zjišťující výnos určitého druhu o sobě a objektivně bez zřetelů k důchodovým a potřebovým poměrům toho, komu výnos patří, přihlížeti k subjektivní únosnosti. Zde bude rozhodnou únosnost objektivní, zřetel tedy, jaký vliv bude míti zdanění té které výnosové složky na produktivitu národohospodářskou.

Tak tedy jest uvažovati i při zdanění kapitálového výnosu akciového, do jaké míry lze jíti se zdaněním. aniž se podlomí kapitálová funkce v podnikání. Nedosáhl-li by kapitál v podniku běžného úroku, byla by zlomena jeho podnikatelská funkce. Ale tu je patrno, že při výnosu 20%ním lze jíti dále ve zdanění nežli při výnosu 10- nebo 5procentním. Vezme-li se v prvním případě i polovina výnosu, jest 10%ní výnos ještě daleko nad běžným úrokem. Avšak u relativně nižších výnosů nelze jiti tak daleko, nemá-li výnos klesnouti pod úrokovou hranici, kde s podlamuje jeho funkce. Tato progrese není v žádném rozporu s proporcionální daní, plyne z úvahy o objektivní únosnosti. Praxe namnoze už přikročila k této progresi a uvedla mylnou teorií o proporcionalitě výnosových daní do rozpaku. Tato si pak pomáhala tím, že výdělkovou daň právnických osob prohlásila za subjektivní daň, za pendent k dani důchodové, za zvláštní korporační daň, která proto, že je progresivní, přestává býti daní výnosovou. Vyložili jsme omyl vědy o proporcionalitě či progresivitě daní výnosových a tím je vyložen i druhý z něho plynoucí o subjektivitě zvláštní daně výdělkové. Správné je, že se objektivní daně řídí objektivní únosností, pravda je, že i z objektivní únosnosti plyne po případě progrese jako při zdanění výnosu kapitálového zvláštní výdělkovou daní. Proto přece zůstává i zvláštní výdělková daň daní ryze výnosovou právě tak jako všeobecná daň výdělková, jen že její konstrukce je proto jiná, poněvadž se při zvláštní dani výdělkové zjišťuje a zdaňuje relativní výnos (vzhledem ke kapitálu), kdežto u všeobecné daně výdělkové se zjišťuje i zdaňuje pouze výnos absolutní. Z toho plynou i důsledky pro celkovou konstrukci soustavy daní přímých. Trváme tedy na protikladu daně důchodové postihující důchod jako podklad spotřebního hospodářství v domácnosti a na daních výnosových navazujících na druhou skupinu hospodářství výdělečných.

Sociální zřetele vedly při normalisaci daně činžovní též k jejímu zmírnění, poněvadž tato daň ve své podstatě je vlastně daní spotřební. Majitel domu musí obdobně jako v podniku dostati zúročeni svého kapitálu, jinak by se zastavil stavební ruch z volné soutěže. Jde-li zdanění na úkor tohoto zúročení, přesune se na činži a zatěžuje spotřebu. Z toho důvodu nebyla ani třídní daň domovní valorisována.

Na první pohled by se mohlo zdáti opatřením protisociálním, že se v celé berní reformě provádí důsledně myšlenka, že každý má nésti sám své zákonné daně a dávky. Smlouvy opačné se prohlašují za bezúčinné a platí-li zaměstnavatelé přes to ze svého za své zaměstnance zákonné dávky a daně, nejsou tyto platby přípustnou srážkou při zjištění důchodu a výnosu.

Musí-li dělnictvo platiti své daně a dávky ze svého, není důvodu, proč by to nemělo platit o všech ostatních zaměstnanců. I státní zaměstnanci musí odváděti daň důchodovou do téže pokladny, ze které pobírají svůj plat. Platí-li zaměstnavatel za zaměstnance daně a dávky není si zaměstnanec vědom výše své mzdy, což není zdravé. V zájmu soutěže je třeba myšlenku tuto uskutečniti všeobecnou normou.

Bude tedy kodifikace přímých daní obsahovati tyto hlavy:

Odůvodnění k jednotlivým hlavám obsahuje podle potřeby část všeobecnou a pak odůvodnění jednotlivých ustanovení.

Nehledíc k obvyklému třídění státních příjmů podle určitých skupin ve finančních zákonech, kterými se stanoví státní rozpočty, není dosud zákonného ustanovení, které by taxativně vypočítávalo, které daně se pokládají za přímé; tomuto požadavku vyhovuje čl. I., při čemž třeba, pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, připomenouti, že tam ku přímým daním se čítá také vedle obdobných daní jako v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1. báňská daň (zák. čl. XXVII/1875, XIV/1885), 2. dopravní daň (zák. čl. XX/1875, XIV/1887, XV/1908 a VI/1917), 3. všeobecná dôchodková přirážka (zák. čl. XLVII/1875, XLVI/1883), 4. vojenská taxa (zák. čl. XXVII/1880 a IX/1883), 5. daň majetková (zák. čl. XXXII/1916 a IX/1918), 6. daň z výher (zák. čl. XLIX/1879 a VII/1897), 7. daň ze zbroje a lovu (zák. čl. XXIII/1883) a 8. nemocenská přirážka (zák. čl. XXI/1898).

Daně ad 1., 3., 5. a 6. se zrušují, nemajíce obdoby v dosavadním daňovém systému v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a nejsouce mimo to (ad 3. a 5.) po několik let více vybírány, daň ad 2. byla již zrušena a nahrazena zákonem ze dne 30. června 1921, č. 242 Sb. z. a n., o dopravních daních, daň ad 4. byla zrušena zákonem ze dne 29. září 1924, č. 231 Sb. z. a n., daň ad 7. zůstává zatím v platnosti dále, neboť zrušení její předpokládá jednotnou úpravu pro celé území státní, nečítá se však ku přímým daním.

Rovněž daň ad 8. se výslovně nezrušuje, ačkoliv se tato přirážka podle zákona ze dne 21. prosince 1921, č. 477 Sb. z. a n., do r. 1923 nevybírala a podle zákona ze dne 21. prosince 1923, č. 254 Sb. z. a n., až do doby, dokud nebude zákonem jinak ustanoveno (§ 1.), vybírati nebude; rovněž tato daň se ku přímým daním už nečítá.

Pokud jde o theoretický význam systému daňového naznačeného v čl. I. a zejména seskupení výnosových daní, poukazuje se na povšechné odůvodnění.

Úmysl zákonodárcův směřuje k tomu, aby veškerá ustanovení vztahující se na obor přímých daní byla unifikována, t. j. upravena na jednotném podkladě, platném pro celé území státní, jednak kodifikována, t. j. zahrnuta v jednom jediném zákoně, upravujícím právě tento obor; tomuto úmyslu by odporovalo kdyby vedle tohoto jednotného zákona měla zůstati v platnosti jednotlivá, v různých zákonech rozptýlená ustanovení, neboť pak by účelu jednotné kodifikace nebylo plnou měrou dosaženo.

S tímto účelem by se tudíž nesrovnávala t. zv. derogační klausule, kteráž by zrušovala veškery zákony (a na zákonném podkladě se zakládající veškerá další ustanoveni) jež pouze tomuto návrhu zákona odporují, zachovávala ale ony, kteréž tomuto návrhu zákona neodporují, neboť neodporují-li, byly by novým návrhem zákona kryty a není tudíž žádných nutkavých důvodů, aby vedle nového zákona zůstal; v účinnosti.

Proto na rozdíl od rčení, které bylo zvoleno v čl. II. zákona ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z., a které se často vyskytuje i v býv. uherských zákonech volí se forma jiná, totiž ta, že se veškeré zákony týkající se oboru přímých dani, až na některé taxativně vypočtené výjimky (čl. III.), bez jakýchkoli výhrad zrušuji a nahrazují návrhem nového zákona.

Obor přímých daní probíhá v podstatě 4 fásemi, jež shrnouti lze pod: vyměřování, vybírání, účtování a vymáhání (zajišťování).

Třeba zde ovšem pamatovati, že tu jde nejen o státní daň nýbrž i o příslušenství její v širším slova smyslu, o úroky nahražovací a tresty v penězích.

Ustanovení, vztahující se na přirážky svazků samosprávných ve stadiu vyměřování a předepisování státní daně, zrušují se v současně podaném návrhu zákona, jímž se upravují některá ustanovení o finančním hospodářství svazků samosprávných.

K odst. 1. a 2.: Ustanovení, vztahující se na vyměřování, vybírání, účtování a vymáhání (zajišťování) přímých daní, zrušují se všechna proto, poněvadž veškeré otázky těchto fasí se týkající jsou v návrhu zákona jednotně a pro celé území státu upraveny; to platí stejně i pro ony otázky, které na př. na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou upraveny zákonem a v návrhu zákona pouhým zmocněním k úpravě způsobem nařizovacím.

K odst. 3.: Aby vyhověno bylo směrnicím pro podávání návrhů zákonů k ústavnímu projednávání, uvádějí se příkladmo jen nejhlavnější zákony, pokud se týče zák. články, které se zrušují.

K odst. 4.-5.: V Čechách, na Moravě a ve Slezsku jest svěřeno vybírání přímých daní dnes pouze státním berním úřadům; za to na Slovensku a v Podkarpatské Rusi svěřeno jest podle zákona ze dne 27. ledna 1.922, č. 43 Sb. z. a n., vybírání přímých státních daní s přirážkami do výše 1000 Kč u jednotlivých poplatníků obcím, městským daňovým úřadům a notářům, a to až do doby, kterou určí vládní nařízení.