Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jakýsi rozbor o československém daňovém zatíženi jest možný ovšem jen s četnými výhradami. Opírá se o jediný rok 1922, který je rokem nejvyššího výnosu berní, podkladem výpočtů jsou podle účetních uzávěrek data výnosová (nikoliv, jak by mělo býti, předpis) a konečně pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ani pro pozorovaný rok není úplných dat o výši samosprávných břemen.

Odhad veškerého daňového břemene (státního i samosprávného), připadajícího na jednoho obyvatele pro rok 1922 a vyjádřeného v papírových korunách, jeví se v celku takto:

Srovná-li se daňové břemeno v měně papírové s břemenem před válkou, vycházejí tyto relace:

To znamená: nynější břemeno, kdybychom je platili v předválečných korunách, by činilo 80 K (rubr. 4.), kdežto předválečné břemeno činilo 75 K, tedy rozdíl 5 K, což se rovná okrouhle 6% zvýšení a s dávkou z majetku 20%. Převede-li se břemeno daňové na poměry předválečné pomocí indexu životních nákladů, činí teď břemeno 110 K, což značí zvýšení o 46%, s dávkou z majetku 65%.

Ovšem dlužno si uvědomiti, že Slovensko a Podkarpatská Rus všechny tyto výpočty a průměry značně strhují. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku činí, jak ukazuje hořejší přehled, zvýšení při převodu indexem velkoobchodním 11%, připočte-li se i dávka z majetku, 27%, při převodu indexem životních nákladů 54%, s dávkou z majetku 75%.

Pro celou Československou republiku činí daňové břemeno 786 Kč, s dávkou z majetku 888 Kč na hlavu. V roce 1911-1913 bylo daňové břemeno na území dnešní československé republiky 75, stouplo tedy o něco více než 10kráte, kdežto ceny velkoobchodního indexu stouply o málo méně než desetkráte.

Zdálo by se tudíž, že dnešní zatížení daňové, jsouc převedeno na předválečné zlaté K, a posuzováno tudiž jen podle cenové hladiny, jest asi stejně veliké jako v míru a že tudíž všeobecný nářek na příliš vysoké daně jest neoprávněný.

Než není tomu tak, neboť zatížení daňové nutno měřiti nikoliv indexem cenovým (násobkem cen), nýbrž indexem důchodovým (násobkem důchodu).

Spolehlivý obraz o zatížení daňovém, který přímé daně vykonávají, lze si z vědeckého hlediska učiniti jen tehdy, kdyby bylo známo, jakou část svého volného důchodu odváděli poplatníci před válkou na daň a jakou odvádějí nyní. Ježto nemáme ještě ani dat o osobní dani z přijmu z poválečné doby a chybí vůbec statistická orientace o národním důchodu a jmění, nelze učiniti si číselný obraz o tom, jakou část národního důchodu pohlcuje břemeno přímých daní s přirážkami, než přece jest možno theoretickou úvahou dospěti k jakémusi úsudku.

Naše hospodářská čísla (ceny, výnosy výroby a důchody) nemají stejné výše. Hladina cen (asi 9násobná) je vyšší, než hladina důchodů, protože poklesla výroba jak po stránce věcné (výroba kvantitativně menši), tak i osobní (invalidita, nemoce jako důsledek strádání ve válce). Kdyby cena zlata byla zůstala stejná, pak poměr k ceně zlata byl by ukazatelem, oč stoupla

celá soustava hospodářských čísel vůbec (tedy jak ceny, tak výnos výroby a tak i důchody). Ježto se však i zlato znehodnotilo (u nás asi o jednu polovinu oproti ceně před válkou), nemůže vztah naší měny ke zlatu, t. j. kurs naší koruny, býti výlučným měřítkem toho, kterak se znásobily naše důchody. Kdyby naše koruna se znehodnotila 7kráte, nemůžeme souditi z toho při znehodnocení zlata, že se naše důchody znásobily průměrně rovněž jen 7kráte, nýbrž naše důchody budou o něco vyšší. Ježto však je pokles naši výroby nesporný, nebude hladina důchodů taková jako hladina cen a bude ležeti mezi násobkem podle kursu (7) a násobkem podle cen (9). Tíživost daní v Československu je vyjádřena touto poruchou rovnováhy mezi průměrným násobkem důchodů a průměrným násobkem daní vůči stavu před válkou. Daně tlačí na důchody mnohem tíživěji, nežli před válkou, nehledě ani k tomu, že se při více než 7násobném důchodu a při 9násobných cenách žije hůře, nežli před válkou.

Tato diagnosa, jež ovšem operuje s průměrem, povšechně potvrzuje obecné mínění o příliš tíživém tlaku daňovém a dala by se ještě hlouběji provésti a zdůrazniti, kdyby bylo ještě dále známo, jak je uvnitř státu daňové břemeno rozvrženo na jednotlivé skupiny poplatníků a dle jednotlivých daní. Číselné základy pro zkoumání těchto poměrů budou dány teprve, až budou známa data o předpisu a až se umožní jejich vědecký rozbor. Prozatím dlužno zdůrazniti, že jakýkoliv celkový průměr v otázce rozvržení daňového břemene na jednotlivé složky obyvatelstva anebo poplatnictva nemůže poskytnouti správného měřítka. Podobně ani index životních nákladů, získaný pozorováním spotřeby v domácnostech úředníků a dělníků ve starých domech, nemůže býti uplatňován na poměry jiných vrstev obyvatelstva.

Jakýsi, byť i mlhavý obraz, lze si přece utvořiti o teritoriálním rozvržení daňového břemene na jednotlivé země, při čemž ovšem rozhoduje hospodářská vyspělost zemí a složení obyvatelstva. Populační kvota, která je měřítkem při počítání kvoty na hlavy, slouží i zde z nouze za pomůcku. Populační kvota je u Čech menší, než kvota z výnosu všech daní na tyto země připadající, u Moravy a Slezska přibližně stejná, u Slovenska a Podkarpatské Rusi větší. Nápadné výkyvy jsou u daní přímých, jež v Čechách a na Moravě převyšují kvotu populační, ale hluboko stojí pod ní na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Nesou tudíž Čechy, Morava a Slezsko z přímých daní 91.1% a ze spotřebních 80.7%.

Ještě nápadněji vysvítá rozdíl mezi zeměmi českými a Slovenskem a Podkarpatskou Rusí při porovnání poměrů nynějších s dobou předválečnou. K následujícímu přehledu třeba podotknouti, že podle sčítání lidu z roku 1910 z obyvatelstva zemí nyní Československých připadalo na Čechy, Moravu a Slezsko 74.1%, na Slovensko a Podkarpatskou Rus 25.9%; r. 1922 zněla podobná procenta 73.4% a 26.6%.

Kdežto před válkou kvoty daňové neodchylovaly se přespříliš od kvot populačních, jeví se na Slovensku a Podkarpatské Rusi veliká diference při daních přímých, pravděpodobně asi proto, že finanční správa včas nemohla předepsati a vybrati daně přímé a u daně z obratu asi proto, že způsob zdaňování je takový, že z výkazů o výnosu jejím namnoze nelze zjistiti skutečného nositele této dávky. Samozřejmě nelze prozatím, dokud nebude přesnějšího materiálu, z těchto číslic činiti ukvapeně závěry, že snad Slovensko a Podkarpatská Rus jsou příliš málo zatíženy proti ostatním zemím. Nesnáze berní administrativy, nedostatky v materiálu finanční statistiky způsobují, že nelze si učiniti správný obraz o skutečné poplatnosti obou zemí. Ostatně sám národní důchod Slovenska a Podkarpatské Rusi je daleko menší, než zemí českých a kdybychom porovnali s ním daňové břemeno, pak zatížení těchto dvou zemí, jest otázkou, objevilo-li by se v poměru k národnímu důchodu o mnoho menší než zatížení Čech, Moravy a Slezska.

Srovnáme-li, kolik připadalo na jednoho obyvatele v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jednak na Slovensku a v Podkarpatské Rusi před válkou podle jednotlivých daní a kolik r. 1922 (vše vyjádřeno v předválečných korunách, vypočtených převodem pomocí indexu velkoobchodního), obdržíme tento přehled:

Přehled tento ukazuje, že rozvrstvení kvot podle skupin daní je nyní značně jiné než před válkou.

Pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, jsou úchylky kvot dle jednotlivých souborů daní asi hlavně důsledkem prodlení finanční administrativy v předpisování a vymáhání daní.

V podrobnostech se poukazuje na Zprávy Státního úřadu statistického republiky Československé ročník VII., č. 9-11 r. 1926, odkud byla též výše uvedená data čerpána.

Chceme-li sledovati vývoj kvoty jednotlivé skupiny berní v rámci všech státních berní rok od roku, musíme vypustiti rok 1914, kdy nebylo ještě daně z uhlí. Přistoupí-li nový ohromný pramen daňový, klesne procento ostatních, i když jich výnos neklesá. V letech 1920-1924 činí daně přímé (daň důchodová a daně výnosové) 22-25%, daně spotřební 12-15%, cla 8-10%, poplatky, kolky a daně dopravní 16-17%, úhrnem tyto příjmy 58 až 67% z celého berního břemene. Daň z uhlí zprvu neobyčejně významná, klesá ze 16.6% v roce 1920 na 38% v roce 1924 a klesá ještě později dále (byla snižována a produkce uhlí klesala); daň z obratu naopak nabývá na významu a stoupla z 9 ° v roce 1920 na 18% v roce 1924 (byla v roce 1921 zvýšena a intensivněji se vybírá). Výnos monopolů velmi kolísal, rozhodný jest v tom zejména tabák (přesuny nákupů, změny cen atd.). Každým způsobem plyne z tohoto přehledu, že jsou daně přímé (daň důchodová a daně výnosové) nejdůležitější skupinou příjmovou v rámci celkového státního berního břemene.

Naproti tomu nelze z tohoto přehledu dovoditi, jaký je poměr v zatížení obyvatelstva daněmi přímými a nepřímými. Rozdíl mezi oběma těmito daňovými skupinami jest z nejspornějších otázek finančně theoretických. Není zde místa pro rozbor dogmatický. Stačí si uvědomiti, čím je odpor proti daním nepřímým odůvodňován. Uvádí se proti daním nepřímým, že jsou nespravedlivé, poněvadž se nevyměřuji podle subjektivní únosnosti, tedy podle důchodů v poměru k potřebám rodiny; že tedy zatěžuji i nejmenší důchody, skytající jen existenční minimum anebo méně, že nejsou ani vzhledem k důchodům proporcionální, poněvadž, má-li na př. jeden poplatník desetkráte tak veliký důchod jako jiný, nekonsumuje proto desetkráte tolik cukru a p., takže je taková daň vlastně opačně progresivní, postihujíc nižší důchody vyšším procentem nežli vyšší, že se vyšší důchody celé nekonsumují, nýbrž kapitalisují atd. Nejde zde ani o to rozebírati tyto námitky v podstatě správné, ale platné podmínečně proto, poněvadž na jedné straně i některé tak zv. daně přímé ve své podstatě jsou daněmi spotřebními (jako na př. daň činžovní) a pokud běží o daně nepřímé, záleží na jich složení a výběru. Výše zmíněná námitka platná pro daň z cukru neplatí pro generální spotřební daň (daň z obratu), poněvadž, nekonsumuje-li vyšší důchod cukr úměrně svému důchodu, konsumuje jiné věci. Záleží na výběru a odstupňování daně. Pokud se důchod nekonsumuje, nýbrž kapitalisuje, třeba doplniti daně spotřební daněmi obchodovými, což se děje. Vůči námitce, že se děje při daních nepřímých zdanění důchodu jednotlivého jen symptomaticky, podle generálního předpokladu, stojí možnost samočinné regulace daňové. Finančně psychologické důvody daňové jsou při daních nepřímých tak závažné, že se žádná soustava daňová nemůže bez těchto daní obejíti.

Avšak námitky proti nepřímým daním byly zde uvedeny jen proto, abychom seznali, co se vlastně nepřímými daněmi rozumí, a tu je patrno, že se jimi rozumí všechny daně, které zmenšují reálný důchod, zdražujíce upotřebení peněžního důchodu. Sem náležejí formálně všechny daně spotřební, obchodové, daně výrobní (z uhlí, dopravy), daň z obratu, cla atd. Prakticky je věc ovšem jiná. Ona část daní postihujících výrobu (z uhlí, z obratu, dopravy), která připadá na výrobu vývozní, která u nás činí velmi značnou kvotu celkové výroby, netíží domácí poplatnictvo. Není jisto, že cla a spotřební daně zatěžují jen spotřebu, poněvadž snižují zisk podnikatelský a kapitálový. Daň z obratu se musí odváděti i při klesajících cenách na úkor výnosu podniku. Naproti tomu neseme v dovozu část cizozemských daní, některé výnosové daně jsou vskutku daněmi spotřebními, daň výdělková a jiné přímé daně se považují v podniku za režií a i daň z příjmu, tlačí-li na mzdu nepřiměřeně, vede k jejímu zvýšení. Důchody (mzdy) jsou současně součástkou výrobního nákladu. Tento velký přesunovací proces posunuje úplně formální rozdíl přímých a nepřímých daní, takže by bylo zcela pochybeno vyvozovati z formálních skupin daňových, uvedených v předchozím přehledu, jakékoli závěry.

To, co je nesporné, jest, že daně, které jsou předmětem této kodifikace, činí asi čtvrtinu veškerého berního státního břemene a že tudíž běží o skupinu absolutně i relativně nejdůležitější.

Zajímavé jsou kvoty připadající na hlavu v číslech zaokrouhlených na celé koruny.

Procentuelně stouply přímé daně padle stavu v r. 1924 vůči r. 1920 o 73.3%, kdežto nepřímé daně (daně spotřební, daň z uhlí a daň z obratu) pouze o 26.1%.

Přihlíží-li se k tomu, jak jest zatížen kapitál (v širším slova smyslu), pak nutno z daní obchodových (taxy, poplatky, kolky a daně dopravní) vyloučiti jistou kvotu, a to vzhledem k tomu, že v této rubrice jsou obsaženy i daně dopravní alespoň 50%, t. j. polovinou.

Rozdělení berního břemena nabývá pak jiné tvářnosti:

Procentuelně stouplo v údobí 19201924 zatížení kapitálu o 67.7% (tedy o něco méně nežli v tab. 4.), ale přece velmi znač ně v poměru k nepřímým daním (36.1%).

Data roku 1924 se týkající lze rozděliti i dle zemí. Sedmý sloupec (a) podává procenta pro celé území republiky, ale beze zřetele na dávku z uhlí a na monopoly, jichž výnos nelze rozděliti na jednotlivé země. Sloupec 8. (b) značí úhrn pro republiku se zřetelem na všechny daně, dávky, monopoly atd.

O tom poskytují obraz následující tabulky:

Do počtu vzaty jsou pouze přímě daně, s kterými možno počítati i pro budoucnost, vynechána byla tudíž daň válečná a daň z vyššího služného, které byly již zrušeny.

Přírůstkové procento bylo vypočítáno podle formulky p = 100 n-1 (odmocnina(an/a)-1, při čemž jest a = počátečné platbě v 1. roce, an = konečné platbě v n - roce, tučná číslice značí plus, číslice v závorce mínus.

Období, pro které bylo procento přírůstkové vypočteno, jsou tři: doba mírová (1898-1914), doba války (1914-1918) a doba poválečná (1919-1925).

Poněvadž se od 1. července 1921 vykazuje válečná přirážka společně se státní daní, zahrnují veškeré sloupce počínajíc rokem 1916 státní daň s válečnou přirážkou, pokud se k té oné dani vybírá.

*) Účetní závěrka za rok 1925 nedošla dosud ze Slezska; proto vzata data, Slezska se týkajíce, z měsíčních výkazů.

*) Účetní závěrky za rok 1925 nedošly dosud ze Slezska a z Podkarpatskéé Rusi. Užito tedy dat, těchto zemí se týkajících, z měsíčních výkazů.