Jestliže tedy zaměstnanectvo veřejné s vděčností vzhlíží k senátu, že přikročuje k odstranění této veliké sociální bolesti, tu já pánové myslím, ze ještě s větší vděčností k senátu bude vzhlížeti zaměstnanectvo autonomní, na které také tento zákon je rozšířen, neboť jestliže zaměstnancům státním nevede se dobře, tu zaměstnanci autonomní jsou na tom ještě hůře. Neboť týž zákon ze dne 20. prosince r. 1922 §em 19 ustanovuje, že zaměstnanec autonomní nesmí mít ani o haléř více, než co má na minimum pragmatiky státní zaměstnanec. Co pro zaměstnance státního je minimum - pragmatika státní garantuje, že po 2-3 letech musí postupovat o stupínek víc, když minimálně pracuje - ta je maximum pro zaměstnance autonomního, jako kdyby nad ním bylo to Dantovské: >Lasciate ogni speranza, qu'intrate<, Vzdejte se veškeré naděje, kdo sem vstupujete. Kdyby jsi pracoval sebe svědomitěji a byl sebe větší dříč, marně se namáháš, ty se nesmíš mít lépe, než nejhorší zaměstnanec státní, ty jsi pariou!

Zaměstnanec státní má možnost, když bude svědomitě a pilně pracovati, že může povýšiti mimo pragmatiku. Co máme těch státních úředníků a zaměstnanců, kteří mimo pragmatiku jsou výše, než by měli býti do toho minima. Oni mají odměnu za svoji práci, ale zaměstnanec autonomní je vyloučen, nesmí mít podle zákona více, když provádění toho zákona je v ruce státní byrokracie, ministerstva vnitra a ministerstva financí, které se tak tvrdě o to opírá, že zaměstnanec autonomní nesmí býti oceněn za lepší práce nebo vícepráce, pak přirozeně ten zaměstnanec autonomní ztrácí chuť a myslí si, na. já bych se namáhal, abych více pracoval, nebo lépe pracoval, když za to nesmím dostat odměnu. Když něco dostane, pak to vezme potají jako zloděj. Když na to přijde ministerstvo financí, musí to vrátit. Jsou na to veliké tresty, když za svou zvláštní práci dostane odměnu. To je osud autonomních zaměstnanců. Je to další nová veliká křivda, která se zde děje. Když se k tomu přidají začasto ještě útisky politických stran - a nevylučuji žádnou politickou stranu, která se domůže vlády v takovém tělese autonomním, obecním nebo okresním, že hledí zase jen těm lidem, kteří jsou stejného politického smýšlení, dát odměnu, a jak jsem řekl, musí se schovávat, aby je neviděl ten cerberus, který je hlídá, ačkoli sám má, a druhému to nepřeje.

Tím jsem naznačil to skutečně smutné postavení autonomního zaměstnanectva, a jestliže oni dnes jsou právě snahou našeho sociálně-politického výboru pojati do této osnovy, zajisté nebudou moci býti dosti vděčni, že v tomto směru se jích ujal, a v tomto směru jejich sociální postavení se poněkud zlepšuje.

Slavný senáte! Zákon, který je zde nám předkládán, je přirozeně výsledkem úmluvy různých proudů a politických stran, různých názorů, je to kompromis a nemůže uspokojiti všechny. Slyšeli jste námitky, které se činí tomuto zákonu se strany zaměstnanců. Zejména si stěžují na to, že dostávají jen částečně na rodiny, že dostávají jen naturální podporu a že v §u 8 je skryta nivelisace, která prý stanoví pro všechny léčení stejné, ačkoliv příspěvky nejsou stejné, ačkoliv příspěvky musí někdo platiti vyšší, než druhý. Ovšem zase § 32 dává možnost, aby tato nesrovnalost příspěvků byla do jisté míry omezena tak, aby úředník, který má vyšší služné, nemusil za každé služné jedno, procento platiti a naopak zase ten, který má příliš malé služné, na příklad kongruu, duchovní, který dostává od státu malý příplatek a mohl by platiti jen 2 až 3 Kč měsíčně, zbyli limitováni.

Dále si stěžují na to, že povozy nebudou placeny nemocným, a je známo, že povozy často činí největší kvotu, léčení nebývá ani tak veliké jako honoráře za povozy.

Jako lidovci zejména rádi vítáme prohlášení pana ministra, že do zákona jsou pojati duchovní, kteří jsou veřejnými zaměstnanci. Také doufáme, že i ten příspěvek 2 % stačí, neboť simulování nemocí se strany zaměstnanců veřejných nenastane tak často, jak se o něm mluvilo ve výboru, kde si stěžovali, že v některém oboru bývá simulování dosti časté. Zejména vítáme to, že bylo upuštěno od nešťastného postavení družek na roveň legitimním manželkám. Zde v tamto zákoně se o tom nemluví.

Uvážíme-li, že zkrachované Rakousko, kterému jsme jako boháči pomáhali v jeho hospodářské tísni, již před 5 roky zavedlo sociální pojištění pro své zaměstnance státní a veřejné a jestliže dnes přistupujeme také my k takovému pojištění, nesmíme býti tak velice sebevědomí jako bychom něco mimořádného vykonávali, vždyť konáme, pouze to, k čemu jsme byli dávno zavázáni. Nic mimořádného nedáváme, ale alespoň tolik, nač naše finanční prostředky stačí, a proto ze všech těchto důvodů budeme pro osnovu tuto hlasovati. (Souhlas.).

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan. sen. Chlumecký.

Sen. Chlumecký: Slávny senát! Predloženým návrhom zákona o nemocenskom poistení verejných zamestnancov má byť podľa mienky štátotvorných strán veľké dielo sociálnej pečlivosti dokončené. My, komunisti, máme na tú vec docela iný názor. Návrh tohoto zákona považujeme za nič neznamenajúce príštipkárstvo na poli sociálnej politiky. Uzákonenie tejto osnovy znamená vlastne trieštenie sociálneho poistenia, poneváč doterajším poistovnim pribudne ešte poisťovňa ďalšia. Bude to tedy ďalšie zaťaženie administratívne na úkor poplatníctva.

Vzhľadom na to, že my tu v senáte nemôžeme podávať samostatné návrhy, uvádzam v krátkosti toto:

V návrhu nie je jasné - pokiaľ sa týka poistných dávok, - jesti tiež príslušníci rodiny majú nárok na ošetrovanie v nemocniciach a majú-li nárok na dávky šestitýždňové. Naprosto nepokrokové a nedemokratické je, že družky poistencov z nemocenského poisťovania sú výlučné. Čudné je tiež, že tvorci tohoto návrhu zabudli na príspevok v prípade umretia. Taktiež nie je postarané o podporu v rekonvalescencii.

Ďalej poukazujem na to, že v návrhu uplatňuje sa byrokratizmus v složení správy a to tým, že vedúci činitelia nebudú volení poistencami, ale menovaní úradmi, ačkolvek zamestnanci musia si sami poistné zaplatiť. Ďalej poisťovňa táto bude pod stálou kuratelou ministerstva sociálnej pečlivosti a ministerstva financí, takže o nejakom samostatnom počínaní tejto inštitúcie tak, ako nám tu vykladal pán minister dr Winter, nemôže byť ani reči.

V §e 1, odst. 2. ukladá sa vláde, aby cestou nariaďovanou zaviedla poistenie duchovných náboženských, spoločností štátom uznaných. Tedy tiež rímsko-katolíckych. Po tom, aký vediete teraz odpor proti Vatikánu, bolo by od vás dôsledným, keby ste tento druhý odstavec škrtli. Mienite-li to opravdove s tým vypovedaným bojom Rímu, nuž tu máte jeden prostriedok, ktorým môžte zasiahnuť církev bojujúcu. Ovšem, tak ako vás známe, zdá sa, že k tomuto prostriedku nesiahnete. Nejaká výhovorka sa už nájde. Celý váš spor s Vatikánom vypukol len z predvolebnej horúčky a až rozbúrené vlny verejného mienenia sa ukľudnia, potom zase vedľa pána opáta Zavorala ku kľudnej spolupráci zasadne socialista dr Soukup, pán Klofáč a pan prof. dr Mareš. Veď vy všetci cítite, že sv. cirkev katolícka je najlepšiu ochraniteľkou dneskajších spoločenských riadov, založených na vykorisťovanie človeka človekom, ktorých aj vy ste hájiteľmi.

Tak, ako všetky zákony, ktoré buržoazia až dosiaľ na zlepšenie sociálneho postavenia pracujúcich vrstiev spoločne so sociálpatriotmi zplodila, veľkej ceny nemajú, tak aj tento zákon, je nedostatočným a slúži len k oklamaniu širokých vrstiev ľudových, aby sa s ich biednym osudom uspokojili.

My nemôžeme hlasovať pre zhoršenú vládnu osnovu zákona, poneváč sme si vedomí, že vláda, ktorá snižuje platy štátnym zamestnancom, vyhadzuje desiatky tisícov štátnych zamestnancov na dlažbu, chce predloženým zákonom vzbudiť zdanie, že jej leží blaho zamestnancov na srdci. My nechceme vládu v tomto úmysle podporovať a budeme tedy hlasovať len v druhom čítaní pro.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Slovo závěrečné má pan zpravodaj za výbor rozpočtový, sen. Klečák.

Zpravodaj sen. Klečák: Slavný senáte! Úloha referentů, jak sociálně-politického výboru, tak výboru rozpočtového je zcela snadnou, poněvadž všichni řečnící, až na kolegu Chlumeckého uznali význam tohoto zákona. Kolega Chlumecký, jako zpravidla a vždycky, ať se jedná o zákon jakýkoliv, začne hovořiti docela o něčem jíním. Místo, aby kolega Chlumecký vytýkal skutečně opravdové nesprávnosti navrženého zákona, zamíchal do toho i církev katolickou a poukázal k tomu, že bychom my >sociálpatrioté< a pak všechny strany národní a vlastenecké, pokrokové měli při tom hlasování ukázati, že bychom zamítli paragraf, který mluví o tom, aby se duchovnímu stavu dostalo též nemocenského pojištění. Kromě toho kolega Clumecký poukázal na to, že zaměstnanci budou sice platiti, nebudou však míti práva, rozhodovati o poslání zákona.

Pokud se pamatuji ze, zákona, vím, že polovinu platí zaměstnanec a druhou polovinu stát. Stát tedy má právo, aby mohl zasahovat tam, kde se jedná o provádění zákona.

Jsem přesvědčen, že všichni činitelé, kteří podle zákona budou rozhodovati o nemocných, ať již ministerstvo sociální péče aneb i ministerstvo financí, případně ostatní činitelé budou konati svojí povinnosti vůči všem pojištěncům, kteří budou podléhat tomuto zákonu. Pokud se týče názoru kolegy Chlumeckého, abychom dnes nehlasovali pro ty, kteří náležejí k duchovnímu, stavu, nemůžeme tak učiniti proto, že jsme si vědomi, že i v řadách duchovních je spousta těch, kteří na růžích nemají ustláno, a také v zákoně se nemluví jenom o jedné církvi, nýbrž o všech a my máme ve státě uznáno církví celou řadu, nemůžeme se tudíž postaviti proti zákonu. Nezbývá nic jiného, než abychom do výstavby sociálního pojištění, kterou v naší republice konáme, přejali pokud možno každého, kdo sociálního pojištění potřebuje.

Panu kolegovi Chlumeckému se zákon tento nelíbí. Ovšem to je věc jeho a jeho svědomí. Kdybychom my viděli, že ve státech jiných, kde nerozhodují >sociálpatrioté<, kde nerozhodují strany, které zrazují zájem proletariátu podle slov kolegy Chlumeckého, že se v těch státech koná něco ušlechtilejšího a krásnějšího, nežli se koná v republice Československé, našla by slova kolegy Chlumeckého u nás odezvy. Vidíme, že právě v těch státech, které nejsou vedeny >sociálpatrioty<, a které jsou vedeny lidmi, kteří tvrdí, že jsou nejlepší výspou dělnického a proletářského hnutí, mimo střílení a stavění lidí ke zdi nic se tam nečiní. Udělá tudíž koleda Chlumecký lépe, když bude adrsovat tyto výtky tam, kam patří.

Jsme si vědomi toho, že stát náš, co za daných poměrů se dělati dá, konal. Že bychom si přáli, aby bylo mnohé lepši, krásnější, aby mnohé naše zákony pozbyly určité tvrdosti a aby byly to zákony, které by uspokojovaly všechny vrstvy, pokud obývají republiku Československou, o tom může býti kolega Chlumecký ubezpečen.

Kolega Chlumecký má právo, a řekl bych, i povinnost, nám >sociálpatriotům< nadávati, má právo a povinnost nás zlehčovati, ale kolega Chlumecký promine, když řeknu, že se k němu nebudeme chodit učiti, jak máme pracovati v našem státě. My pracujeme poctivě, a jsme přesvědčeni, že za pouhých několik roků našeho státu těmi >sociálpatrioty< bylo vykonáno tolik, že komunisté z celého světa mohli by choditi k těm >sociálpatriotům< do učení! (Potlesk. Výborně!)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Debata je skončena. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

O osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisech jednotlivých částí a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Námitek není. Budeme tudíž tak postupovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí, jakož i s úvodní formulí tak, jak je vyznačena ve zprávě výborové tisk 2177 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí, jakož i s úvodní formulí přijímá se ve čtení prvém.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Přikročíme k projednávání dalšího bodu, jímž je:

Zpravodajem za výbor zahraniční je pan sen. Svěcený, jemuž tímto uděluji slovo.

Zpravodaj sen. Svěcený: Slavný senáte! Obchodní styky mezi republikou naší a Spojenými Státy Severoamerickými upraveny byly prozatímní obchodní úpravou uskutečněnou výměnou not v Praze ze dne 29. října 1923. Dohoda založena byla na zásadě nejvyšších výhod a platila pouze do 31. prosince 1924. Původně byl úmysl nahraditi tuto prozatímní úmluvu od 1. ledna 1925 úmluvou definitivní. K tomu ale ještě nedošlo a stane se tak později. Tím nastala nutnost prodloužiti platnost dosavadní prozatímní úmluvy, neboť jinak by republika Československá neměla právního podkladu k užívání výhod přiznaných jiným státům na zboží Spojených Států Amerických a opačně Spojené Státy by byly nuceny retorsně uvalovati na naše zboží celní přirážky a zákazy dovozu. Z těch důvodů ujednána v Praze dne 5. prosince 1924 dohoda o prodloužení oné prozatímní úpravy až do sjednání defintívni smlouvy obchodní, avšak s výhradou práva 30denní výpovědi pro obě strany.

Výbor zahraniční navrhuje, aby tato dohoda byla schválena. Návrh usnesení zní:

>Národní shromáždění republiky Československé dodatečně schvaluje dohodu o prodloužení prozatímní úpravy obchodních styků mezi republikou Československou a Spojenými Státy Americkými, sjednanou v Praze dne 5. prosince 1924.< (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Za výbor národohospodářský je zpravodajem pan sen. Petřík.

Zpravodaj sen. Petřík: Slavný senáte! Vláda republiky Československé uzavřela s vládou Spojených Států Severoamerických dne 29. října 1923 úmluvu o obchodních stycích a úmluva ta měla platnost od 5. listopadu 1923 do konce roku 1924. Mezi tou dobou jednoho roku a dvou měsíců měla býti uzavřena - tedy byla míněno, že bude uzavřena smlouva definitivní. To se ale prozatím státi nemohlo, uskutečněno to nebylo a tak přikročeno k ujednání nové úmluvy prozatímní a tato úmluva vážený senáte je myslím dosti prakticky provedena, poněvadž ona nestanoví žádné lhůty. V této úmluvě je ustanovení, že tato úmluva, toto ujednání platí až do smlouvy definitivní, až do ujednání obchodní smlouvy trvalé, a v pádu, že by mělo dojíti k nějakým konfliktům, že by měla býti úmluva zrušena, pak vyžaduje se 30denní výpověď z té neb oné strany. Obchodní spojení se Spojenými Státy Severoamerickými je tak důležité, že opravdu bylo nutno, aby k úmluvě té došlo, a národohospodářský výbor doporučuje slavnému senátu, aby ujednání, které se stalo a které zní:

>Národní shromáždění republiky Československé dodatečně schvaluje dohodu o prodloužení prozatímní úpravy obchodních styků mezi republikou Československou a Spojenými Státy Americkými sjednanou v Praze dne 5. prosince 1924< v tomto znění schválil. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Zahajuji debatu. K slovu je přihlášen především pan kolega sen. Nieasner.

Sen. Niessner (německy): Dámy a pánové! Ve chvíli, kdy se tato slavná sněmovna chystá navázati nové obchodní styky, je zajisté potřebí promluviti o záležitosti, která v posledních dnech živě rozrušila mysli statisíců lidí v tomto státě. Je podivuhodné a překvapující, že posud všechny strany, vláda a vládní strany, se vyhýbaly projednávání této záležitosti která je s to nejen doma, nýbrž také v cizině vzbuditi rozruch. Pánové! Vyzývavost, které se dopustil dosavadní papežský nuncius proti presidentovi republiky a proti vládě tohoto státu, týká se všech státních občanů. Myslím, že svobodomyslná část českého národa má všechnu příčinu rozčilovati se co nejprudčeji nad tímto jednáním. Není mojí věcí projednávati tuto záležitost v tomto směru, promlouvám zde o ní, poněvadž je to věc, která může zasáhnouti do života veškerého obyvatelstva. Tato věc vyvolává otázku: existuje suverenita státu, anebo je stát podřízeni jiné moci, na kterou si zde hraje Vatikán? Vyvolává ještě jinou otázku: komu jsme zde podřízeni? Jsme samostatnými občany, to je, máme svůj politický a kulturní osud určovati sami, anebo má cizí moc, jakou je Vatikán, právo vměšovati se do našich vnitřních záležitostí? Považuji odchod pana nuncia o sobě jako věc velice bezvýznamnou považuji ji proto za bezvýznamnou, poněvadž se to nemůže dotknouti nějak obyvatelstva, jestliže pan nuncius svázal svůj raneček a vrátil se přes hranice do svého domova. Co není podružnou věcí, jest úmysl, který s tím byl spojen, a tímto úmyslem je beze vší pochyby snaha vměšovati se do vnitřních záležitostí státu; a to mělo se státi tím, že tímto krokem pozornost veškeré ciziny měla býti obrácena na zdejší poměry. Je to nepochybně úmysl kompromitovati stát před celou cizinou, mělo se ukázati: zde v tomto státě nelze vydržeti, zde se potlačuje církev, pronásleduje náboženství, není jinak možno nežli dovolávati se ciziny, upozorniti ji na tyto poměry. Tato domněnka se připouští ve výrocích, které v >Prager Tagblattu< uveřejnila význačná prý osobivost pražské hierarchie, kterážto osobnost s uspokojením poukazuje na veliký dojem, jejž tento nezvyklý krok v mezinárodní politice může vzbuditi. Není mojí úlohou chrániti a hájiti vážnost státu v cizině; ale je přec jen politicky velmi zajímavo se tázati, jak právě vládní strana, jakou je klerikální strana, přijde k tomu, aby trpěla a podnikala krok, který výslovně směřuje ke kompromitování celého státu před cizinou, a jakým právem je ještě vládní stranou. Vidíme, jak klerikální strana sedí u masných hrnců vlády, vidíme ji bráti podíl na všech výhodách, vidíme ji vládnouti spolu, vidíme však zároveň, že tato strana hraje dvojí úlohu. Čtete-li klerikální listy, není zde v státě asi druhého tisku, jenž by tak radikálně vystupoval proti zdejším poměrům, jak se to děje tam. Provozují současně politiku vládní a politiku oposiční, mají dvě želízka v ohni. Zde sedí v koalici, venku však, v tisku a na schůzích pěstují politiku ryze oposiční, i jest potřebí tuto hru odhaliti a ukázati, jaká strana tu stojí v koalici a také co v tomto případě učinila. Tím že strpěla, aby nuncius podnikl tento krok, aby proti presidentu protestoval, podala důkaz, že tato strana hraje s dvojí kartou. V posledních dvou dnech chce klerikální tisk zbuditi zdání, že tato demonstrace nunciova nesměřovala proti literárnímu a kulturnímu významu osoby Husovy a že také jinak nebylo úmyslem vměšovati se do vnitropolitických záležitostí státu. Chce se vzbuditi zdání, že se jednalo jen o husitský prapor, který prý byl vztyčen na Hradě, v čemž se chce spatřovati urážka přívrženců katolicismu. Tento argument s praporem napadl pánům teprve dodatečně. Již v sobotu ohlašoval pražský arcibiskup na jisté schůzi odjezd pana nuncia z Prahy pro ten případ, že by skutečně president a ministerský předseda měli fungovati jako protektoři Husovy oslavy. Tu o nějakém husitském praporu na Hradě nebylo ještě řeči. Zamýšlí se tím patrně nastoupiti jakýsi ústup, ale jak tento krok byl myšlen, nebyl patrně ničím jiným, nežli protestem proti účastenství presidentově na Husově oslavě, pokus snížiti presidenta ve vážnosti před cizinou. Je zajímavo, že v úvahách na příklad německého hlavního orgánu křesťansko-sociální strany je místo, ve kterém se praví: President tohoto státu ještě nikdy ani na vědomí nevzal jeden z mnoha katolických sjezdů, kterých se zúčastnily desetitisíce státních občanů. Kdyby se tedy pan president zúčastnil katolických sjezdů, neměli by klerikálové co vytýkati. Nuže, co jsou tyto katolické sjezdy? Jsou to náboženské slavnosti? Za těmito slovy neskrývá se přece nic jiného, nežli politické demonstrace. Směsí z polonáboženských úkonů a politických hesel pokoušejí se zde prováděti politickou agitaci. Že se skutečně jedná jen o politické projevy, vysvítá z nesčíslných řečí.

Kdyby se tedy president toho zúčastnil, neměli by klerikálové co vytýkati, i kdyby jiní státní občané se nad tím pozastavovali, byli dotčeni, anebo uraženi. Ale jsou nesmírně rozčileni páni klerikálové, jestliže si president anebo ministerský předseda dovolí zúčastniti se Husovy slavnosti jako soukromé osoby, jak výslovně bylo ubezpečováno. Účastenství kohokoli, ať má jakékoli postavení a ať jde o kteréhokoli státního občana, na takovýchto slavnostech je právem každého státního občana. Tohoto práva nemůže a nesmí se nikdo dotýkati. Zde nejde jen o osobu presidenta a ministerského předsedy, zde jde o právo státního občana, které se týká nás všech, které i naprosto nesmíme dát uloupiti, a my všichni spatřujeme v této události vměšování se do vnitropolitických věcí, které co nejrozhodněji a s veškerou energií musíme odmítnouti.

Náš poměr k Husovi může býti jakýkoli. Jistě je vzpomínka na Husa valné části českého národa svatou. Ale pánům klerikálům je právě Hus slovem, které na ně působí jako červené sukno na býka, pamatujeme se ještě, jak klerikální tisk útočil proti Husovu pomníku, jak oznamoval, že přijde čas, kdy Husův pomník bude musit býti odstraněn ze Staroměstského náměstí. (Sen. Reyzl [německy]: Oni říkali, že je to špatný pomník, od špatných umělců a podobně!) Ano, objevili najednou umělecké námitky proti němu. Ale to ve skutečnosti není příčinou. Není také správno, když se o Husovi mluví jako o kacíři a když ještě dnes po odjezdu nunciově se naleznou takové církevní osobnosti, které spatřují kacířství v tom, pořádá-li se takováto Husova oslava. Není správno, že se jedná skutečně o kacíře, to jest o osobu, o bojovníka snad proti náboženství. Chtěl snad Hus zničiti náboženství, chtěl vytrhnouti víru ze srdci lidí? Ani v nejmenším. Žil v době, kdy se Církev nalézala ve stavu nejhlubšího a nejhoršího úpadku. Žil v době, kdy kvetlo svatokupectví a kupčení s odpustky a jeho snahou nebylo nic jiného nežli zreformovati Církev, železným koštětem vymésti tento obrovský nešvar, tuto špínu, která se ve všech koutech Církve nahromadila. Ale i dnes ještě považuje se to, co podnikl, za zločin a za odpor proti autoritě svaté Církve. Bylo tedy zločinem, že chtěl Církev zreformovati. To se mu ani dnes neodpouští, i myslím, že by klerikálové měli všechnu příčinu nevzpomínati na tuto epochu a nebuditi pohoršení, které jim může přinésti jen škodu.

Jednání pana nuncia nalezne, pokud vím, v dějinách sotva příkladu. Kam bychom přišli, kdyby stát strpěl, aby se vyslancové, které jiné mocnosti k němu vyslaly, takovýmto způsobem vměšovali do vnitřních záležitosti? Co se stalo? Konala se demonstrace, slavnost, která nebyla panu nunciovi a papeži po chuti, ale pánové, to se přece stane ve všech státech! Vzpomínám na to, že v Německu po čtyřicet let slavena byla bitva u Sedanu. Není to žádná slavnost mně a mé straně po chuti, ale pravím jen: po čtyřicet let byla každého roku konáme dne 1. září, památný to den, který zajisté byl s to, aby francouzský národ, francouzskou vládu zarmoutil, ba dokonce urazil, v každém případě oživoval ránu, kterou Francouzové utržili. Ale nikdy nenapadlo francouzskému vyslanci, aby protestoval proti oslavě Sedanu, anebo aby dokonce snad odjel z Berlína. Klerikálové prohlašují, že se neprojevilo správné chování, správný takt. Ale což se pan nauncius ukázal vždy tak zdrženlivým, rozvážným a taktním, jak se to sluší na diplomata v jeho postavení? Nebyl správě pan nuncius příčinou četných stížností pro své aktivní zasahování tím, že se nechoval tak jako vyslanec Vatikánu, nýbrž jak o klerikální agitátor, který chodil na všechny klerikální slavnosti a tam mluvil ve smyslu řečí, jež tam byly pronášeny? (Sen. dr Kovalik: Nie pravda!) Jsem ochoten panu kolegovi podati důkazy toho, že se to opětovně stalo. Posledně tohoto taktu nedbal při projednávání zákona o svátcích, kde se do jednání, do svrchovanosti zákonodárných sborů a vlády vměšoval způsobem, který přímo vybízel k odmítnutí. (Sen. dr Kovalik: Prečo ta klerikálna strana prijala všetky ty zákony, o ktorých hovorite?) Pokud vím, klerikální strana zákon o svátcích nepřijala, nehlasovala proň. Klerikální strana vyšla ze sálu. (Výkřiky na levici.)

Ať se díváme na věc jakkoli: krok pana nuncia jest opovědním boje. Pan nuncius a klerikální strana odjezdem, jenž byl vysloveným protestem proti vnitřním událostem ve státě, hodili rukavici všemu svobodomyslnému obyvatelstvu. Je patrně jejím úmyslem rozpoutati zde ve státě kulturní boj. Bylo bezpochyby úmyslem vzbuditi tím pozornost a mělo se tím ukázati jak se Církvi a věřícím zde ve státě špatně vede.

Nuže pánové, víme však velmi dobře, že se za tímto krokem neskrývá nic jiného nežli nahá, lačná snaha klerikalismu po moci. Náboženství není ohroženo, skutečným věřícím nemá býti zkřiven ani vlas. Co se jednou učiniti má a učiniti musí, jest: odstraniti jednou přednostní práva, která zdě má katolická církev, klerikalismus, a zjednati stejná práva pro všechny náboženské společnosti, ale také pro všechny ty, kdož nepatří k některé náboženské společnosti. (Souhlas na levici.) Není pravda, že náboženství jest ohroženo. Je potřebí, aby svobodomyslné strany ukázaly, že minula doba, kdy sobě klerikalismus směl osobovati zasahování do správy a do vlády států, a že obzvláště v tomto státě, který se nazývá státem Husovým, státem Komenského, nesmí se státi, aby sobě klerikalismus osoboval jakýsi druh poručenství a dohlédacího práva a aby dokonce tohoto dohlédacího práva používal tak daleko, že předpisuje, kterých slavností a oslav jednotliví státní občané, ať je to kdokoli, se smí zúčastniti.