Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Obchodní kniha, předepsaná §em 1., odst. 2., lit. b), řadí se k obchodním knihám, jež kupec musí vésti podle čl. 28. a násl., resp. §u 2.5. a násl. obch. zákona. Těmto zákonným předpisům přirozeně podléhá též její vnější úprava. Zákon předepisuje podrobný způsob jejího zařízení. V zásadě mohou zůstati v platnosti vžité depositní knihy, do nichž se zanášejí cenné papíry každého vkladatele nebo zástavního dlužníka s uvedením rozlišovacích známek (věcné depositní knihy), a v nichž se vyznačují jména vkladatelů a jim náležející, přesně podle zákona označené cenné papíry (osobní knihy depositní), případně s pouhým poukazem na seznamy o uschovaných papírech, jestliže se tyto seznamy vedle takové knihy vedou. Má-li ovšem depositní kniha zákonu vyhovovati, musí nezbytně obsahovati sloupec pro den zápisu (arg. § 6., odst. 4.), pro jména ukladatelů, druh cenných papírů, resp. pro zápis jejich čísel, případně též pro zápis zmíněného poukazu na zvláštní seznamy a pro poznámku o uložení u osoby třetí (§ 9., odst. 1.).

Za zmíněný zvláštní seznam možno především pokládati obvyklé písemné vyhotovení seznamu hodnot dávaných do úschovy, který se pořizuje dvojmo a jehož jeden stejnopis s potvrzením o přijetí obdrží podatel, druhý pak si ponechá uschovatel (bordereau).

Z podaného výkladu vychází najevo, že zákonné dikci: "vésti ..... obchodní knihu", nelze přikládati smyslu, že takových knih nemůže býti vedeno více, jak toho obchodní potřeba žádá.

Zákon přesně stanoví lhůtu, do které musejí býti provedeny předepsané úkony pojišťující řádnou úschovu, a staví její neomluvitelné promeškání pod trestní sankce (§ 13.). Poněvadž se do předepsané 5denní lhůty nevpočítávají dny bankovních prázdnin (§ 12., odst: 5.), dlužno ji pokládati za technicky dodržitelnou. Co se týče počátku úschovy podle §u 1., dlužno poznamenati, že schovací smlouva jest podle pojetí platného práva kontraktem reálním a že tudíž se počíná skutečným odevzdáním věci v úschovu a nikoliv projevem souhlasné vůle vkladatelovy a uschovatelovy o dání věci v úschovu (§ 957., druhá věta, obec. obč. zák.).

Všeobecné ustanovení §u 12., odst. 2., jasně naznačuje, že zákonu běží o doplnění a nikoliv o změnu nebo zrušení platným právem upraveného obsahu uschovací smlouvy a že tudíž uschovatel cenných papírů, splniv povinnosti uložené §em 1., odst. 2., není zproštěn jiných úkonů ve prospěch vkladatelův, jež odůvodňuje konkrétní smlouva (zejména při úschově ke správě), nebo doplňující ustanovení dílu II., hlavy 19. obec. obč. zákona.

K § 2. až 4.

Účelem §§ 2. a 3. jest zdůrazniti, že z pojmu uschovací smlouvy vyplývá pro uschovatele povinnost dbáti cizího vlastnictví a tudíž jednak vrátiti tytéž hodnoty, které převzal, jednak zdržeti se veškerého nakládání s nimi ve svůj prospěch, a učiniti tím přítrž převládajícímu mínění, že bankéři přísluší beze všeho právo nakládati s papíry v úschovu převzatými, je-li jen s to vrátiti totéž množství papírů téhož druhu.

Co bylo řečeno a dále se vykládá ve příčině úschov, platí obdobně též pro poměr zástavního věřitele k zastaveným cenným papírům.

Zákon připouští úchylky od řečených zásad jasným prohlášením vůle ukladatele (resp. zástavního dlužníka) tohoto různého obsahu:

1. Vkladatel svolí k souhrnné úschově [§ 5., odst. 1., lit. b) ] deponovaných cenných papírů (§ 2., odst. 1.).

Toto zmocnění značí pro uschovatele pouze značné zjednodušení manipulační stránky úschovy, upravené předpisem §u 1., aniž by však bylo spojeno s nebezpečím ztráty ukladatelova vlastnictví anebo poskytlo uschovateli právo nakládati s cennými papíry ve svůj prospěch. Nastává tudíž změna uschovací smlouvy ve vlastním slova smyslu ve variantu naznačenou ve všeobecném odůvodnění pod lit. A.), (resp. lit. B.).

2. Vkladatel (zástavní dlužník) souhlasí s tím, že bankéř dá cenné papíry v podzástavu anebo jich sám nebo třetí případně, tj. jde-li o papíry toho druhu (akcie), použije k výkonu hlasovacích práv. Při výkonu těchto oprávnění musí si arch bankéř vyhraditi, že mu podzástavní věřitel, resp. pokladna, do níž se akcie k valné hromadě skládají, vrátí tytéž titry.

Výkon těchto oprávnění nezprošťuje uschovatele povinnosti k evidenci dotyčných cenných papírů podle §u 1., odst. 2., lit. b), ovšem přerušuje jeho povinnost k uložení jejich ve vlastních provozovacích místnostech, současně mu však ukládá oznamovací povinnost podle §u 9.

Ustanovení, že bankéř smí dáti cenné papíry v podzástavu jedině se svolením zástavního dlužníka, značí, že se pro bankovní lombardní obchody vylučuje zákonné právo k relombardu do výše původního dluhu, příslušející zástavnímu věřiteli podle §u 454. obec. obč. zák. Důvodem toho jest zvýšiti ochranu zástavního dlužníka.

3. Uschovatel zmocní bankéře, aby s deponovanými cennými papíry libovolně nakládal (§ 3.), což zahrnuje souhlas s tím, aby bankéř smísil tyto papíry se svými vlastními zásobami.

Tím arciť se mění pravidelná úschova v nepravidelnou úschovu nebo dokonce v zápůjčku cenných papírů (případy svrchu pod lit. C. nebo D.), a tudíž uschovateli jest dána možnost nabýti vlastnictví cenných papírů a s nimi jakkoli ve svůj prospěch nakládati a je dokonce i zciziti. Proto v takových případech důsledně odpadá zvýšená ochrana vlastnického práva ukladatelova zaručená §em 1. Ovšem takové zmocnění bude míti však pouze tehdy tyto právní účinky, bude-li obsahovati přímo slova "libovolné nakládání".

Z ustanovení §u 12., odst. 1., kterým se zostřuje zásada vyslovená v §§ 965. a 460. obec. obč. zák., vyplývají zmocňovací prohlášení tohoto dvojího druhu:

4. Bankéř jest zmocněn uložiti deponované cenné papíry jinde v tuzemsku než ve své - rozuměj tuzemské - provozovně (§ 2., odst. 1.). Takové zmocnění bankéře nezprošťuje, jak již se z hořejšího výkladu podává, povinnosti vésti tyto papíry v evidenci podle §u 1., odst. 2., lit. b) a kromě toho mu ukládá notifikaci podle § 9., očist. 1.

Takové zmocnění bude pravidlem, používá-li bankéř trvale cizího úschovného místa pro nedostatek vlastního tresorového zařízení, nebo využívá-li vymožeností moderní organisace ústřední úschovy cenných papírů, jakou představuje na př. bankovní oddělení Pražské súčtovací banky.

Souhlas s lombardem, resp. s relombardem (svrchu pod čís. 2.), arch zahrnuje v sobě zmocnění k uložení deposita jinde v tuzemsku než u bankéře (arg. § 454. obec. obč. zák.).

5. Zmocnění k uložení deponovaných cenných papírů v cizině, a to bez rozdílu, zda v zahraniční provozovně bankéřově nebo jinde v zahraničí (§ 2., odst. 2., věta druhá). Takové zmocnění samo o sobě zachovává ukladateli vlastnictví a nezprošťuje bankéře povinnosti k evidenci deposita podle § 1., odst. 2., lit. b), dále bankéř nemá sice povinnosti k notifikaci podle §u 9., odst. 1., musí však jinak pečovati - případně uložením do pancéřové schránky -, aby mohl depositum vrátiti in specie.

V souvislosti s řečenými účinky uvedených zmocňovacích prohlášení žádá zákon přesný a všeliké pochyby vylučující projev vůle vlastníka, přesněji vkladatele (zástavního dlužníka) cenných papírů, který musí k tomu cíli pod následkem právní bezúčinnosti vykazovati náležitosti doleji vytčené a stupňované podle závažnosti právních důsledků zmocňovacích prohlášení.

Náležitosti, které jsou pravidlem a dostačují k právní platnosti prohlášení svrchu uvedených pod čís. 1., 2. a 4., jsou:

a) Zmocnění musí býti "řádně podepsáno".

Tím arciť intencím zákona nepostačuje zmocnění cestou telefonickou nebo telegrafickou. Tímto výrazem se dále vyžaduje, aby byly zachovány při podpisu zásady platné pro podpisování se osob neumějících nebo nemohoucích psáti (§ 886. obec. obč. zák.), případně, nepodepisuje-li vkladatel nebo zástavní dlužník sám, aby podpisující byl řádně zmocněn, resp. při zákonném zastoupení právnických osob, aby se podpis stal osobami a způsobem, jak ústava těchto právnických osob určuje.

b) Dalším požadavkem, aby zmocnění takové bylo dáno "výslovně", tj. jasným, veškerých pochybnosti prostým způsobem vyjadřovacím, aby, jak dosud zhusta se děje, pravá povaha obchodu nebyla zastřena nejasnými, pochybnými výrazy, jichž stereotypně formulované obchodní podmínky obvykle používají.

c) Požadavkem, aby prohlášení se stalo "od ostatních obchodních podmínek odděleně na zvláštní listině", zákon rozšiřuje oproti německému vzoru okruh náležitostí projevu vůle.

Tímto určením se vlastně stupňuje požadavek náležitostí "výslovného" zmocnění, neboť se v míře co nejvyšší předchází možnosti, že by zmocniteli nebyl znám obsah toho, co podepisuje, což by nebylo vyloučeno, kdyby zmocnění bylo pojato do obvyklého obšírného souhrnu vzorcových obchodních podmínek. S tím souvisí též požadavek zákona, že vkladatel musí na svou žádost obdržeti opis svého prohlášení do 3 dnů (§ 4.), čímž se mu má zaručiti kontrola důsledků jeho prohlášení, která případně povede k částečnému nebo úplnému odvolání časově neobmezeného zmocnění (§ 2., odst. 2., věta první), nebo k úkonu, který mu opětně zajistí zvýšenou ochranu zákona (na př. při omylném zmocnění k libovolnému nakládání stačí žádati vydání cenných papírů daných do úschovy a odevzdati je do depositní pokladny třebas téhož bankéře).

d) Zákon sice připouští zmocnění až do odvolání a tedy se vztahující i na budoucně deponované papíry, nevylučuje však zmocnění pro jednotlivý obchod, tj. zmocnění, jež se vztahuje na určité depot, ať již složené nebo skládané, a jež tudíž zpravidla přesně vytýká čísla a jiné rozlišovací známky dotyčných cenných papírů.

Zostření těchto náležitostí, v tom se jevící, že se požaduje projev vůle vztahující se na jednotlivý obchod, nastává v případech pod čís. 3. a 5. Důvodem jest závažnost prohlášení, v tom se jevící, že buď se jím může změniti poměr depositní v zápůjčkový anebo se jím depositum zbavuje faktické bezpečnosti tuzemska.

Naproti tomu zákon, jednak sleduje snahu co nejvíce zbaviti obchod tížících forem, jednak, pokládaje nutným chrániti především méně zkušený živel, připouští dalekosáhlou výjimku z vytýčených přísných zásad platného projevu vůle vkladatelovy (zastavitelovy), vydává-li zmocňovací prohlášení bankéř ve smyslu zákona (§ 10.).

O platnosti zmocnění platí zde obecné zásady právní o projevu vůle (§ 863. obec. obč. zák., čl. 279. a § 267. obch, zák.) a zmocnění může býti povšechného rázu, neobmezujíc se v žádném případě na jednotlivý obchod, arciť, že s ohledem na předpis §u 9., odst. 1., bude třeba, aby takové zmocnění se stalo s výhradou, že ve zvláštních případech - tj., kdy vkladatel nevydá, zmocnění podle §u 3. - připuštěny jsou výjimky.

K §u 5.:

Jak již ve všeobecné části důvodové zprávy se stala zmínka, jest snahou zákona vytříbiti poměr bankéřův k cenným papírům, které opatřil z příkazu klientely. Za tím účelem pokládá zákon nutným přesně stanoviti okamžik, kterým přechází vlastnictví opatřených papírů s bankéře obstaratele na přikazatele, přidržeti bankéře, aby tento okamžik z nedbalosti nebo úmyslně neoddaloval, a zajistiti vlastnictví přikazatelovo a tudíž přikazatele chrániti před tím, aby s jeho papíry nebylo k jeho škodě nakládáno a dokonce aby bylo zmařeno jeho právo na vyloučení papírů v bankéřově konkursu nebo vyrovnání.

Za okamžik přechodu vlastnictví volí zákon zápis opatřených cenných papírů pro přikazatele v předepsané obchodní knize, tedy moment zásadně odpovídající všeobecným principům převodu vlastnictví prohlášením (constitutum possessorium: § 428. obec. obč. zák.), neboť v té době jest předmět převodu vlastnictví již ať individuelně ať pouze druhově přesně z ostatního jmění bankéřova vyloučen (po dle znění §u 5. jest oddělené uložení papírů úkonem, který zápisu předchází), dále podle ustanovení §u 6., odst. 1, a 2., bankéř, prodává-li jako samosmluvník (čl. 376., § 381. obch. zák.) z vlastních zásob, vlastníkem jest anebo se jím již stal buď tím, že strana zavázaná z prováděcího obchodu mu opatřené papíry předala nebo jejich vlastnictví na něho převedla prohlášením, anebo tím, že, vyrovnav příkaz ke koupi s příkazem k prodeji cenných papírů, převedl na sebe vlastnictví prodávaných papírů prohlášením (traditio brevi manu § 428. obec. obč. zák.).

Takto zákonem určený způsob převodu vlastnictví se na pohled kryje s konstitutem possessorním, zejména, pokládá-li se za to, že zápis do obchodní knihy jest prokazatelným způsobem (§ 428. obec. obč. zák.) vůle bankéřovy k převodu vlastnictví - právní věda a judikatura však požadují, aby takový projev vůle byl patrný každému třetímu -, vskutku však běží o nový, zákonem uznaný způsob převodu vlastnictví, poněvadž zápisem cenných papírů přechází vlastnictví na přikazatele přímo ze zákona zcela neodvisle od vůle bankéřovy.

V souvislosti výkladu třeba zvláště zdůrazniti ustanovení §u 5., odst. 2., podle něhož se zápis v obchodní knihu jeví jako podpůrný a časově nejzazší moment přechodu vlastnictví. Takových účinků právních tedy zápis nemá, byly-li na př. cenné papíry již přikazateli vydány anebo uskutečnilo-li se před tím v jejich příčině konstitutum possessorní, v kterémž posledním případě má zápis ovšem význam pouze důkazu vlastnictví.

Co se týče prostředků, jež mají přikazateli zajistiti vlastnictví cenných papírů, po stupuje zákon obdobně jako při ochraně ukladatele nebo zástavního dlužníka a tudíž prohlašuje bankéře uschovatelem a ukládá mu v zásadě tytéž přísné povinnosti, které předepisují §§ 1. a 4.

Aby pak protiprávní nakládání bankéřovo s papíry cizími bylo co možná znemožněna, navazuje zákon depositní poměr bezprostředně na přechod vlastnictví.

Z důvodů zdůrazněných již ve všeobecné části zákon v principu se spokojuje se souhrnným uložením opatřených cenných papírů.

Pojem souhrnné úschovy (kumulativní lepot) jest znám právní vědě (srovnej výklad ve všeobecné části), nikoliv však platnému právu, jistý náběh k normování takové úschovy představuje zcela specielní předpis §u 3. noř. ze dne 12. července 1911, čís. 139 ř. z., o úschově soudně deponovaných papírů u Rakousko-uherské banky. Zajisté by bylo pochybeným vztahovati na souhrnnou úschovu, která představuje podstatu zastupitelných věcí, k nimž více osob má samostatné vlastnictví podle množství, [O tom, že pojem vlastnictví určitého množství věcí druhově naznačených není prvkem duchu našeho platného práva naprosto cizím, sr. výše uvedený Scheyův spis, str. 387. a další.], zákonná ustanovení o společenství majetku (§§ 825. a další obec. obč. zák.), jež pojmově jest spoluvlastnictvím ke společné, jednotné věci. Tyto zásady ovšem přicházejí podpůrně k platnosti při vypořádání se redukovaných nároků vlastnických (sr. výklad §u 12., odst. 4.).

Podle toho, jak zákon souhrnnou úschovu právně konstruuje, postačí technické uspořádání depotů jako při úschově pospolité (viz výklad ve všeobecné části pod lit. B.), samozřejmě není vyloučeno, aby se provedlo uložení po způsobu úhrnné úschovy (tamže pod lit. A.) - stačí totiž podle zákona uložení cenných papírů souhrnně uschovaných odděleně od vlastních zásob bankéřových -, ovšem že takové uložení nemá podle zákona jiných právních účinků, než které se spojují se souhrnnou úschovou ve smyslu ustanovení §u 5., odst. 1., lit. b), tedy i na takové úhrnné lepoty se vztahuje předpis §u 12., odst. 4.

Co se rozsahu podstaty souhrnné úschovy týče, dlužno v ni zahrnouti netoliko cenně papíry efektivně u bankéře souhrnně uložené, nýbrž i veškeré papíry, jež by u bankéře takto měly býti uloženy, avšak na základě náležitého zmocnění (§ 7.) jsou uloženy jinde, arch označené jako cizí (§ 9:).

Poněvadž konečným cílem takové úschovy jest výkon vylučovacího práva ztížený nejvýš vlastními disposicemi ukladatele, bylo nutno vysloviti v §u 7., odst. 2. zásadu - obdobnou oné, kterou § 829. obec. obč. zák. u společenství stanoví jež spravedlivě upravuje poměr mezi ukladateli souhrnně uschovaných cenných papírů.

Dále jest pro vzájemný poměr ukladatelů v souhrnném lepotu rozhodna z pojmu takové úschovy vyplývající zásada, že jednotlivec jest vlastníkem určitého počtu papírů takto uschovaných téhož druhu (§ 5., odst. 2.). Tento absolutně číselně určený poměr vlastnictví změní se arciť logicky v podílový poměr, kdyby stav příslušného druhu cenných papírů nebyl shledán při bankéřově insolvenci úplným (§ 12., odst. 4., viz výklad k němu). K jednotlivostem bylo by připojiti tyto vysvětlivky:

Úvod odst. 1. vypočítává druhy opatřovacích příkazů ohledně cenných papírů.

K ustanovení pod lit. a) sluší poukázati na obšírný výklad k §u 1.

K hořejšímu výkladu o souhrnné úschově [odst. 1. lit. b)] sluší ještě podotknouti:

Shrnou-li se případy, pro něž zákon stanoví uložení v souhrnném lepotu, náležejí sem

1. cenné papíry podle příkazu opatřené, které nejsou druhu uvedeného v §u 5., odst. 1., lit. a) a ohledně jichž se přikazatel nevzdal podle §u 8., odst. 1. práva na oddělené uložení,

2. cenné papíry druhu uvedeného v §u 5., odst. 1., lit. a) podle příkazu opatřené, jestliže přikazatel formou v §u 7. předepsanou se spokojil s pouhým uložením souhrnným na místě lepotu individuelního. Takový postup bude pravidlem v případě, kdy běží o přechodné kapitálové uložení sice ve slosovatelných hodnotách, avšak se slosováním se započne teprve v pozdější době,

3. cenné papíry dané v úschovu (zástavou) podle §u 1., zmocnil-li ukladatel (zástavní dlužník) bankéře způsobem v §u 2. stanoveným, aby tyto papíry byly pouze souhrnně uloženy. V tomto případě nebude arciť míti zápis cenných papírů účinku přechodu vlastnictví, poněvadž ukladatel (zástavní dlužník) již od počátku jest jejich vlastníkem.

Třeba zmínky o zvláštním důrazu, který zákon klade v lit. b), větě druhé, na běžné vykazování stavu souhrnného depotu, chtěje tím usnadniti při revisi podle §u 25. současně předkládané osnovy zákona, o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, kontrolu úplnosti lepotu, kteráž kontrola jest, jak z povahy věci plyne, u individuelní úschovy méně ztížena.

Výrazem "alespoň", použitým v textu pod lit. b), zákon naznačuje samozřejmost, že bankéři zůstává volno též zastupitelné, podle příkazu koupené hodnoty uložiti individuelně ve smyslu ustanovení §u 1., odst. 2. a tudíž dobrovolně vzíti na sebe přísnější povinnost, nežli mu zákon ukládá.

K §u 6..

Účelem ustanovení tohoto paragrafu jest jednak urychliti přechod vlastnictví opatřených cenných papírů s bankéře na přikazatele, jednak umožniti přikazateli, který arciť po přechodu vlastnictví jest přesně zato ukladatelem, důkaz o jeho vlastnictví.

V prvém směru se stanoví přesná lhůta pro provedení úkonů nutných k přechodu vlastnictví a současné se přesně stanoví počátek jejího běhu (dodání, byl-li sjednán prováděcí obchod, odeslání prováděcího sdělení v případě samokontrahování podle čl. 376. a §u 381. obch. zák.). Nebýti počátečních slov odst. 1., stanovících bankéřovu povinnost k péči o včasné dodání opatřených papírů, trpěl by zákon citelnou mezerou, neboť by zůstaly otevřeny dveře nepřístojnostem, že by se jeho nedbalostí nebo zlou, vůlí okamžik přechodu vlastnictví oddaloval. Tímto doplňkem teprve nabývají pravé účinnosti trestní sankce vyslovené v §§ 13. a 15.

Pro posouzení otázky, zda cenné papíry "včas byly dodány", budou směrodatny především zvyklosti v obchodu s cennými papíry, jež bývají shrnuty v příslušných odborných publikacích (sr. "Podmínky pro obchod cennými papíry na Pražské burse", "Řád uspořádacího oddělení Pražské súčtovací banky").

Slovy: "prohlásil-li však, že je (tj. přikázané cenné papíry) sám jako prodatel dodá", hledí se vyloučiti pro stanovení počátku řečené lhůty platnost ustanovení čl. 376., posl. odst., resp. §u 381., post. odst. obch. zák., jež vyslovuje právní domněnku o samovstupu obstaratelově, neudal-li tento ve sdělení o provedení příkazu jméno strany z prováděcího obchodu zavázané.

V těchto tedy případech, odůvodněných anonymitou zachovávanou při bursovních obchodech s cennými papíry, přenechává se vůli samokontrahujícího bankéře, aby počátek lhůty nadešel později jako při uzavření prováděcího obchodu, kdy zpravidla rozhoduje bursovně stanovený dodávací den.

Pokud z obsahu dělení o provedení příkazu nebude zřejmo, že bankéř použil práva k samovstupu do opatřovacího příkazu a tudíž že běh lhůty stanovené pro uskutečnění přechodu vlastnictví se počal snadno zjistitelným dnem odeslání sdělení (na př. důkazem jest datum poštovního razítka), umožni tedy přikazateli nepřímou kontrolu momentu, kdy se stal vlastníkem cenných papírů, zpravidla usance o době plnění bursovních obchodů.

Vedle této nepřímé kontroly poskytuje se přikazateli možnost přímého zjištění dne zápisu, a tedy přechodu vlastnictví, výslovným předpisem §u 6., odst. 4., jehož nešetření vůbec nebo šetření neúplné (sdělení nesprávných údajů) se trestně stíhá (§§ 13. a 15.).

K odst. 2. sluší podotknouti, že zákon jak se již dříve o tom stala zmínka, stanoví výslovně, že sdělení o uznání na účtě cenných papíru jest rovno konstitutu possessornímu ve smyslu ustanovení §u 428 obec. obč. zák.

Ustanovení odst. 3. značí pouze zdůraznění a přesnější vytříbení povinnosti bankéře jako obstaratele k vyúčtování obstaratelského obchodu (čl. 361., resp. § 369. obch. zák.).

Podle odst. 4. vyplývá bankéřova povinnost sděliti přesná a pravdivá data zápisu se týkající nikoliv přímo ze zákona, nýbrž tuto jeho povinnost zakládá teprve dost přikazatelova.

Této povinnosti musí bankéř dostáti do dnů po žádosti, nikoli.však dříve, nežli gest povinen cenné papíry uložiti a zapsati, resp. odeslati seznam cenných papírů podle odst. 3. Doplnění seznamu cenných papírů daty o zápisu bude pravidlem, požádá-li přikazatel o tato data při udílení příkazu.

Neukládá-li zákon povinnost ke sdělení dat o zápisu bankéři přímo, rozhodly ohled na potřeby obchodu, který odmítá nadbytečné dopisování, a ta-okolnost, že takové sdělení má pouze důkazní a nikoliv základní (konstitutivní) význam pro přechod vlastnictví.

Poněvadž však vnější dokumentace vlastnictví přikazatele jest veliké procesní závažnosti, vylučuje zákon možnost smluvního vyloučení noho obmezení dotyčného jeho nároku.

K §§ 7. a 8.:

Ustanovení §u 7., odst. 1., a §u 8., odst. 1. nepotřebují bližšího výkladu vzhledem k tomu, že podmínky, za kterých bankéř může býti oprávněn k nakládání s cennými papíry, jež převzal do úschovy z souvislosti s provedením příkazu, anebo dokonce zproštěn zvláštních povinností tímto zákonem uložených, jsou zcela obdobně formulovány jako v §§ 2, a 3.

Pouze jest se zmíniti, že dlužno vzhledem k povaze případů sem spadajících rozuměti pod výrazem "pro jednotlivý obchod" (§ 3. ve spojitosti s §em 8:, odst. 1.) konkrétní opatřovací příkaz, pokud by arciť šlo o zmocnění ve příčině již opatřených takových cenných papírů, může býti jeho předmětem celé již stávající depot.

Účel a bližší vysvětlení ustanovení §u 7., odst. 2. se podává z výkladu k §u 5.

Jak již ve všeobecné části byla zdůrazněno, jest jedním z cílů, které si zákon vytknul, chrániti zájmy méně zkušených kruhů, uzavírajících právní jednání ve příčině cenných papírů (§ 1., odst.1.). V důsledcích této zásady nepokládá zákon vhodným ztížiti právní obchod s cennými papíry v těch případech, kde lze předpokládati větší obchodní zkušenost na straně přikazatelově.

Tento předpoklad jest zajisté zdůvodnění při transakcích podnikaných v cizině, pročež předpis §u 8., odst. 2. redukuje povinnosti bankéřovy, jež mu tento zákon ukládá, na prostou notifikaci zahraničního místa, kde opatřené cenné papíry jsou uloženy.

Lhůtu, do které tato notifikace má býti provedena, zákon pouze nepřímo stanoví slovy "současně se sdělením o provedení příkazu" a platí tedy zásada čl. 361., resp. §u 369. obch. zák., že se má tak státi ihned po provedení příkazu.

Podle výslovného ustanovení zákona ovšem i tato notifikace může odpadnouti na základě právně platného svolení přikazatele.

Poslední věta §u 8., odst. 2. značí návrat k pravidlu, diktovaný již prakticky významným principem jednotné úpravy úschov v tuzemsku.

Co se jednotlivostí týče, spadají pod slova "z okolností případu" případy. kdy příkaz zní na opatření cenných papírů obchodovaných pouze na cizí burse (na př. akcie Šantunské dráhy), tedy nikoliv, jde-li o cenné papíry obchodované jak na tuzemské, tak na zahraniční burse (na př. turecké losy), pokud by ovšem přikazatel nežádal výslovně o opatření v cizině.

Slova "k jeho (příkazu) provedení v cizině též skutečně došlo" značí, že i v případech, kdy běží o příkaz k opatření cenných papírů výhradně na cizí burse obchodovaných, podléhá bankéř předpisům §§ 5. až 7., jestliže, maje takové cenné papíry ve vlastních tuzemských zásobách nebo vyrovnávaje s příkazem k prodeji z efektivní tuzemské zásoby takových cenných papírů, vstoupil jako samosmluvník do kupního příkazu.

K §u 9.:

Účelem tohoto paragrafu jest provésti do důsledků ochranu vlastnického a vylučovacího práva ukladatele, resp. zástavního dlužníka a přikazatele, k jeho cenným papírům v každém stadiu obchodu a tudíž zasáhnouti úpravně v praktických případech, kdy cenné papíry ocitají se v detenci nikoliv přímého uschovatele (zástavního věřitele, resp. obstaratele), nýbrž v rukou osoby třetí.

Takové případy mohou nastati zejména smluvní volností bankéře, že může předati svěřené cenné papíry na cizí úschovné místo nebo dáti zastavené papíry v podzástavu anebo, jak se v bursovním obchodě zhusta doje, předati provedení příkazu osobě třetí, kdy tudíž bankéř - obstaratel se jeví vůči třetímu sám přikazatelem.

Nutnost úpravy, kterou § 9. sleduje, podává se z nynější, pro vlastníka cenných papírů povážlivé právní situace, neboť podle zásad obchodního práva (čl. 313. až 316., 374. a 375. a §§ 309., 310., 379. a 380. obch, zák. a čl. III. noř. ze dne 28. října 1865, čís. 110 ř. z.) propůjčují se držiteli (detentorovi) cenných papírů rozsáhlá zástavní a zadržovací práva, mnohdy smluvně ještě dále rozšířená, a sice zpravidla pro všechny pohledávky, které detentor cenných papírů má za jejich předatelem.

Při tomto stavu věci jsou arciť zájmy bankéřovy klientely značně ohroženy, neboť, upadne-li bankéř, stává se právo na vyloučení vlastních papírů klientely ilusorním následkem výkonu předem řečených zástavních a zadržovacích práv třetího.

Jestliže zákon obmezuje výkon těchto práv jedině pro pohledávky, které detentoru cenných papírů vznikly z úschovy, z podzástavy nebo na základě příkazu, který mu bankéř udělil, zúžuje tím podstatně tato práva a zajišťuje v nejvyšší možné míře právo vlastnické a vylučovací.

Poněvadž naznačená ochrana zájmů vlastníka papírů závisí od provedení sdělovací povinnosti, stíhá zákon nevykonání této povinnosti přísnými tresty (§§ 13., 14., 15. a 17.).

Ovšem tuto oznamovací povinnost vztahuje zákon výhradně na tuzemský obchod s cennými papíry, a to jednak ve shodě se základními principy zákona (sr. výklad k §u 8.), jednak s ohledem na převážně málo praktický účinek takového sdělení do ciziny (sr. výklad dra Riessera k §u 8. B. D. G., v jeho v úvodu cit. díle).

K § u 10.

Výklad tohoto paragrafu, pojatý z části již do vysvětlivek §u 1., budiž doplněn tímto:

Podle slovného znění zákona nespadají pod pojem bankéře dohodcové, naopak ovšem veškeré fysické i nefysické osoby (arg. též § 17.), které provozují buď po živnostensku depositní nebo lombardní obchody s cennými papíry anebo provozují po živnostensku komisionářskou koupi a prodej takových papírů.

Sluší upozorniti, že pod pojem bankéře spadají též peněžní ústavy státní, zemské, komunální i jiné ústavy pod zárukou korporací veřejnoprávních, a to především s ohledem na zásadu jednotné úpravy depositního obchodu s cennými papíry. Ostatně ani praktických námitek proti tomu není, přihlížejíc k tomu, že tyto peněžní ústavy při depositním a lombardním obchodu s cennými papíry namnoze zachovávají přísnější zásady, než které tento zákon uplatňuje.

K §u 11.

Veřejný zájem na bezpečnosti a solidnosti depositního obchodu s cennými papíry opravňuje, aby zmocňovací prohlášení podle zákona požadovaná byla ve příčině poplatkových výhod naroveň postavena obchodní korespondeci (§ 9. zákona ze dne 29. února 1864, čís. 20 ř. z.).

K §u 12.

K odst. 1.:

Podstatné zostření platné všeobecné zásady §u 965., resp. §u 460. obec. obč. zák., že totiž uschovatel (zástavní věřitel) ručí i za náhodu, jestliže uschovanou (zastavenou) věc vydal třetímu bez nouze nebo bez - ovšem jednoduchého - svolení ukladatele (zástavního dlužníka), má svůj důvod v častěji již zdůrazněném principu odníti uschovateli (zástavnímu věřiteli) právo k jakýmkoliv disposicím cennými papíry, jež by nebyly v souladě s jasně projevenou vůlí jejich vlastníka. Tím se především hodlá zabrániti proti smluvnímu odplývání depotů do ciziny se všemi s tím případně spojenými nepříznivými účinky (na př. nynější desekvestrační obtíže).

Jednání bankéře proti tomuto ustanovení jeví se protiprávním nakládáním, které se trestá podle §u 14.

K odst. 2.:

Zákon jasně naznačuje, že jeho účelem jest pouze doplniti dosavadní mezery a nedostatky platného práva a že tudíž nevylučuje, aby bankéř smluvně na se vzal přísnější anebo i jiné povinnosti (na př. správu deposita), než zákon na něm jako uschovateli nebo zástavním věřiteli anebo obstarateli žádá, a rovněž ničeho, až ovšem na výjimku z §u 12., odst. 1. se podávající, nemění na jeho jinakých povinnostech, které mu doplňující normy platného práva ukládají (na př. §§ 459., 460., 961, až 966, obec. obč. zák., čl. 361., 362., 364., 367., 369., 370., 372., 376. a §§ 369., 370., 373., 375., 376., 378. obch. zák.).

K odst. 3.:

Toto ustanovení plyne z úvahy, že zajištění úschov cizích papírů nemůže jíti za meze, které položila bezpečnost právního obchodu.

Zástavní a zadržovací práv a, jež má § 12., odst. 3. na zřeteli, plynou ze čl. 313. až 315., 374. a §§ 309., 310. a 379. obch. zák. a čl. III. noř. ze dne 28. října 1865, čís. 110 ř.z., pod "jinými právy bankéřovými k cizím cenným papírům" pak jest vyrozumívati především přednostní úkojná práva kupecká podle čl. 310. a 311. a §§ 305. a 306. obch. zák., resp. přednostní práva, která příslušejí Bankovnímu úřadu podle specielního ustanovení §u 6 vlád. nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 Sb. z. a n.

Slova "pokud jich tento zákon nemění ovšem neplatí" na právo k relombardu, do kterého, jak plyne z výkladu §§ 2. až 4., zákon pronikavě zasahuje.

K odst. 4.:

Toto ustanovení jest nutným důsledkem zákonem vyjádřené právní konstrukce souhrnné úschovy [§ 5., odst. 1., lit. b), a odst. 2.], která především ve prospěch konkursních věřitelů bankéřových vylučuje možnost, aby při nedostatečném stavu určitého druhu takto uschovaných cenných papírů byly nároky souhrnných ukladatelů (zástavních dlužníků) uhrazovány z vlastních bankéřových zásob. Pokud ovšem tím utrpí tito ukladatelé (zástavní dlužníci) újmu, přísluší jim náhradní nárok, který mohou v konkursu bankéřově uplatniti, arch pouze jako prostí věřitelé konkursní. Dána jest jim však též možnost domáhati se náhrady podle všeobecných právních zásad, případně podle specielního předpisu §u 17., odst. 2. současně předkládané osnovy zákona o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, na těch osobách, které úbytek úschovy zavinily. Pro vypořádání se spoluvlastníků ve smyslu § 12., odst. 4., věty druhé, budou rozhodny zásady II. dílu, 16. hlavy obec. obč. zák.

Slova "platně zapsána" přiléhají na případy, kdy depositní kniha omylem vede v patrnosti ukladatele (zástavního dlužníka), ač depositní (lombardní) poměr zaniknul (na př. vrácením nebo zcizením depotu).

K odst. 5.:

"Dny všeobecného obchodního klidu v bankách" budou zpravidla pouze dny obchodního klidu stanoveného svazy peněžních ústavů, kterýž klid zpravidla má v zápětí, že se též bursovní shromáždění nekoná.

K §§ 13. až 17.:

Zákon, chtěje znemožniti jakékoliv obcházení svých intencí, stíhá každé porušení povinností zákonem uložených přísnými trestními následky.

Poněvadž zákonné předpisy, jichž přestoupení zákon trestá, jsou povahy donucovací, následuje z toho, že delikty se budou stíhati vesměs z úřední moci, pokud ovšem nejde o zvláštního ohledu hodný, níže zdůvodněný případ podle § 14., odst. 3.

Sluší však upozorniti, že síla zákona v pohrůžce spravedlivé odplaty výhradně nespočívá dík účinné kontrole, která se zavádí u peněžních ústavů a firem soukromého rázu, k nimž většina bankéřů ve smyslu §u 10. náleží (sr. § 25, osnovy zákona o vkladních knížkách [listech], akciových bankách a o revisi bankovních ústavů)

K povšechné charakteristice trestních sankcí třeba uvésti, že povaha i výše trestu má své zdůvodnění jednak ve stupni viny (nedbalost: § 13., úmysl: §§ 14. až 16.), jednak v motivech deliktu a v jeho škodlivých následcích pro zájmy zákonem chráněné.

K jednotlivým trestním ustanovením zákona bylo by uvésti:

Omluvitelným důvodem ve smyslu § 13. bude příkladmo mimořádně zvýšený obchod bursovní, který znemožní provésti včasně (§ 6.) uložení a zápis cenných papírů, ač byla učiněna potřebná opatření.

Skutková podstata deliktů podle §u 14., od st. 1. podává se, pokud běží o protiprávní nakládání s cennými papíry, zejména ze znění §§ 2., 3., 7. a 8., při čemž vzhledem k přesnému znění zákona jest případně naprosto nerozhodno, že ukladatel (resp. zástavní dlužník, přikazatel) dal k protiprávní disposici souhlas podle tohoto zákona neplatný.

Pro ustanovení § u 14., odst. 3. rozhodlo hledisko, že nemůže býti cílem zákona, vnucovati trestní ochranu i osobám pachateli blízkým, zcela ve shodě s obecnými zásadami trestního práva.

K §u 17:

§ 17. má na zřeteli dělba práce provedenou v peněžních ústavech a namnoze i v bankéřských podnicích jednotlivce, a tudíž stíhá ty, kdož, jsouce zmocněni k provozování bursovních a depositních obchodů s cennými papíry, mohou býti činěni subjektivně zodpovědnými za delikty padle tohoto zákona. Tím arch není okruh osob trestně stíhatelných vyčerpán, neboť podle všeobecných trestních zásad trestním sankcím podléhá též spoluvinník (na př. trestům v §§ 13. a 16. podléhá též člen správní rady akciové banky, k jehož návodu nebo příkazu bursovní disponent neprávem přisvojil jemu nebo bance papíry z cizí úschovy).

Pokud půjde o delikty podle §u 16. spáchané zmocněnci bankéřovými nebo orgány nefysické osoby, jež se mají stíhati podle § 1.7., předpokládá se samozřejmě, že si cenné papíry přisvojil bankéř (nefysická osoba) a nikoliv pachatel, poněvadž by jinak běželo o zpronevěru.

K §u 18.

Tento paragraf se svým zněním těsně přimyká k textu §u 30. zákona na ochranu republiky.

K §u 19.

Neobvyklá formulace dne nabytí účinnosti zákona jest diktována jednak potřebou vyhraditi peněžním ústavům pro nutné přípravy lhůtu asi jednoroční, jednak snahou vyhověti zdůvodněným přáním zájmových kruhů, aby z ohledů bankovně - technických zákon počal působiti počátkem kalendářního čtvrtletí.

Podle slovného znění §u 19. počne zákon na př. působiti ode dne 1. října 1925, jestliže bude vyhlášen v době od 1. října do 31. prosince 1924.

Vláda projevuje přáni, aby tato osnova byla přikázána v poslanecké sněmovně výboru rozpočtovému k projednání v době co nejkratší a po projednání poslaneckou sněmovnou v senátě výboru rozpočtovému za stejným účelem.

V Praze, dne 3. září 1924.

Předseda vlády:

Švehla m. p.