Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

K § 35.

Netřeba zvláštních poznámek.

Poznamenává se, že evidence, kterou vedou nyní o motorových vozidlech politické úřady, pro vojenské účely nepostačí, nýbrž jest zapotřebí, jednak, aby vedení evidence bylo postaveno na pevný zákonný podklad, jednak aby byla vedena takovým způsobem, jak vojenské zájmy to vyžadují. Bude předmětem zvláštních úvah, zda tato nová evidence, již povedou nyní pol. úřady I. stolice na základě navrženého zákona, nevystačí i pro účely, jimž slouží nynější evidence u pol. úřadů prováděná, takže by posléze uvedená evidence mohla odpadnouti.

O soupisu nových motorových vozidel uložených ve skladech továrních neb zastupitelských srovn. § 33 (6) a poznámky k § 33.

K § 36.

Stejně tak jako při klasifikaci koní navrhuje se i pro motorová vozidla, aby se jejich klasifikace prováděla každým druhým rokem. Obnovování klasifikace každým druhým rokem jest nezbytno, ježto motorová vozidla už svojí povahou a používáním v poměrně krátké době se mění, takže při klasifikacích, jež by se prováděly v dlouhých časových intervalech, byly by poslední klasifikační nálezy (před dlouhou dobou učiněné) velmi nespolehlivé a vojenská správa by mohla býti ve svých výpočtech o tom, kolik vozidel nastoupí v mobilisaci do činné služby, velmi zklamána.

Ačkoliv o klasifikaci motorových vozidel platí v podstatě předpisy platné pro klasifikaci koní, bylo nutno navrhnouti pro klasifikaci motorových vozidel některé odchylky.

Především dlužno poukázati na zásadní důležitý rozdíl mezi klasifikací koní a klasifikací motorových vozidel spočívající v tom, že - kdežto při klasifikaci koní zjišťuje klasifikační komise též odhadní cenu koně - nezjišťuje se při klasifikaci motorového vozidla jeho cena, nýbrž řízení se omezuje pouze na roztřídění motorových vozidel podle jejich způsobilosti k účelům vojenským a na příslušné klasifikování. Cena motorových vozidel stanoví se teprve při přejímání jich na místě přejímacím (viz § 40 (5)). Stanoviti cenu teprve v této době jest nutné, neboť cena každého motorového vozidla klesá používáním a nelze ji určiti ihned při klasifikaci jako závaznou pro požadování, jež má přijíti k místu teprve za mobilisace (resp. za mimořádného zvýšení presenčních stavů podle § 27 br. zák. nařízené po delší době třeba i po několika letech) po klasifikaci. S druhé strany může zase vozidlo důkladnou opravou (výměnou součástek) po klasifikaci podstatně stoupnouti v ceně, již mělo při poslední klasifikaci. Takovýmto podstatným změnám na své ceně kůň po své klasifikaci normálně nepodléhá. Z toho důvodu je nutné, cenu motorového vozidla stanoviti teprve při jeho přejímání.

Z okolností, že se při klasifikaci motorových vozidel nezjišťuje jejich cena, vyplývá, že není zapotřebí, aby složení komise klasifikační byla stejně jako při klasifikaci koní. Postačí komise dvoučlenná složená ze zástupce politického úřadu a vojenské správy, poněvadž nebude tu běžeti o nic jiného nežli o stanovení způsobilosti ke službě vojenské, o čemž rozhoduje zástupce vojenský (srov. § 37 a 38).

Kromě toho bylo by upozorniti ještě na další odchylku od klasifikace koní. Osnova zavádí totiž u motorových vozidel jednak klasifikaci dodatečnou, jednak klasifikaci prováděnou smíšenou komisí na místě samém.

Klasifikaci dodatečné mají býti podrobena motorová vozidla, o nichž držitel prokázal, že nebylo možno předvésti je ku klasifikaci řádné, bylo-li politickým úřadem I. stolice v dohodě s velitelstvím příslušného vojenského automobilního útvaru rozhodnuto, že má býti takové vozidlo předvedeno ke klasifikaci dodatečné. (Po formální stránce platí pro toto rozhodování ustanovení § 9).

Klasifikaci prováděné smíšenou komisí na místě samém a na útraty držitele motorového vozidla budou podrobena:

a) motorová vozidla, jež se k řádné klasifikaci nedostavila a nepodala dokladu o nemožnosti býti předvedenu ke klasifikační komisi,

b) motorová vozidla, která se nedostavila ani ku klasifikaci dodatečné.

Tato odchylná ustanovení jeví se proto nutnými, že motorová vozidla mohou býti velmi snadno učiněna dočasně nepojízdnými (úmyslně) a tím by mohla býti jejich klasifikace vůbec zmařena, kdyby nebylo na to pamatováno, aby mohla býti klasifikována dodatečně po případě i na místě samém v posledním případě ovšem na útraty držitele motorového vozidla.

O složení smíšené komise uvedené v odst. (3) § 36 platí tytéž předpisy, jako o složení komise klasifikační (§ 37).

Ustanovení odst. (4) odpovídá ustanovení § 2 (2) a lze v tom směru odkázati na poznámky k § 22 připojené.

V odst. 5 se výslovně poznamenává - aby v tom směru nebylo pochybnosti - že vojenská správa neručí za škodu způsobené na motorových vozidlech cestou ke klasifikační komisi a zpět nebo na místě klasifikačního řícení. Samo sebou se rozumí, že v těchto případech nestíhá jí též - pokud Čech, Moravy a Slezska se týče - povinné ručení podle zákona automob. ze dne 9. srpna 1908, č. 162 ř. z.

K § 37.

Odkazuje se na poznámky k § 36; zvláštních poznámek netřeba.

K § 38.

Ustanovení tato jsou v celku obdobná s ustanoveními platnými v tom směru pro koně, a lze poukázati též na poznámky, které byly připojeny k § 18. Za úplně nezpůsobilá bude lze uznávati jen ta motorová vozidla, která pro svoji konstrukci jsou pro vojenskou správu vůbec neupotřebitelna, a odstranění této závady jest nemožné.

K § 39.

Jest nutno, aby veškerá motorová vozidla způsobilá pro vojenské účely byla podělena evidenčními listy a to bez jakéhokoli omezení na počet stanovený podle § 34; opatření toto jest nutné z toho důvodu, aby vojenská správa měla potřebná vozidla v záznamu, kdyby bylo nařízeno za války dodatečně postaviti nové autoformace. Ze stejných důvodů jest však nutno poděliti evidenčním listem i motorová vozidla zatím nezpůsobilá, poněvadž i tato je nutno vésti v patrnosti, ježto vhodnými opravami lze i takováto vozidla učiniti pro vojenské účely upotřebitelnými.

Pouze motorová vozidla, jež byla klasifikována jako úplně nezpůsobilá, nedostanou listu evidenčního, nýbrž zvláštní osvědčení, v němž budou vedle popisu vozidla uvedena též všechna potřebná data (těž stanoviště vozidla a jméno a bydliště držitelovo).

Prováděcími nařízeními bude pamatováno na vhodné opatření, aby jednotlivá motorová vozidle byla podělena podle své způsobilosti evidenčními listy různými, po případě různobarevnými, a aby evidenční motorová vozidla, na něž se bude v prvé řadě povolání vztahovati, byla podělena v mezích § 34 evidenčními listy stejnými (stejnobarevnými) odlišujícími se od evidenčních listů vozidel ostatních, která mají tvořiti reservu, jež by se nemusila hned při prvním povolání dostaviti, nýbrž podle potřeby teprve později (k doplnění ztrát, zřízení dalších autoformací atd.).

V daném okamžiku za povolání dopravních prostředků bylo by tedy ve vyhlášce přesně stanoveno která evidenční vozidla (barva evidenčního listu a pod.) se mají na přejímací místo dostaviti.

O povinnostech držitele motorového vozidla poděleného evidenčním listem platí obdobně ustanovení § 20 (2), (4) - (9); oznámení, jež jest učiniti podle § 20 (6), (7) a (8) u obecního (městského) úřadu, činí držitel evidenčního motorového vozidla u politického úřadu I. stolice.

K § 40.

O povinnosti držitelů motorových vozidel podělených evidenčním listem při povolám evidenčních motorových vozidel byla učiněna zmínka v poznámkách k § 39; tamtéž bylo vysvětleno, v jakém rozsahu a pořadí se budou postupně povolávati motorová vozidla evidenčním listem podělená.

Motorová vozidla se přejímají zpravidla jen k používání, nikoli do vlastnictví; vojenská správa však může buď ihned anebo později převzíti motorová vozidla do vlastnictví. Tak jako u evidenčních koní v § 22 (3) stanoví osnova i u evidenčních motorových vozidel v § 40, že nepřevzatá evidenční vozidla zůstanou, pokud nebyla uznána nezpůsobilými, až do převzetí vojenskou správou podle tohoto zákona v moci držitelově; rovněž ohledně nepřevzatých motorových vozidel dostanou rekvisiční orgány instrukce, aby přijdou-li na evidenční motorová vozidla, nepřebírali jich podle zákona o válečných úkonech, nýbrž, nemají-li zvláštních instrukcí, ponechaly je v moci držitelově, až budou převzata podle navrženého zákona.

Vedle motorových vozidel jsou držitelé jich povinni odvésti vojenské správě na místě přejímacím výstroj a náhradní součástky, počítajíc v to i náhradní pneumatiky v množství uvedeném v evidenčním listu, jakož i pohonné hmoty v množství potřebném na jízdu 300 km. O významu a důležitosti této povinnosti byla učiněna zmínka v poznámkách k § 32 Vzhledem k naprosté nutnosti dotčených náhradních součástek a pohonných hmot pro vojenskou správu bylo zapotřebí do zákona pojmouti výslovné ustanovení, že nemá-li držitel motorového vozidla v době odevzdání potřebného množství výstroje, náhradních součástek a pohonných hmot po ruce, jest povinen si je opatřiti a vojenské správě je zároveň s motorovým vozidlem odevzdati. Povinnosti této je zproštěn jedině v tom případě, je-li mu to naprosto nemožno.

Již nahoře v poznámkách k § 36 bylo uvedeno, že se ocenění motorového vozidla neprovádí při klasifikaci u komise klasifikační, nýbrž teprve při přejímání, a bylo tam též odůvodněno proč se tak děje.

Z okolnosti, že při přejímání motorového vozidla má se stanoviti též jeho odhadní cena, plyne, že komise přejímací u motorových vozidel má vedle úkolů, jež má přejímací komise u evidenčních koní, ještě úkoly zvláštní, spočívající v ocenění vozidla, z čehož se podává nutnost, přihlédnouti k této okolnosti i při složení komise přejímací.

Kdežto klasifikační komise u motorových vozidel je pouze dvoučlenná, pozůstávajíc ze zástupce úřadu politického a ze zástupce vojenské správy, jest přejímací komise u evidenčních koní 4členná, skládajíc se ze zástupce politického úřadu I stolice jako předsedy a ze zástupců vojenské správy, finanční správy a jednoho odhadce.

Na stanovení odhadní ceny mají vliv pouze členové komise a nikoli předseda, který nehlasuje.

Při ocenění jest stanoviti obecnou cenu motorového vozidla s přiměřeným zřením k vojenskému určení vozidla; cena zvláštní obliby jest ovšem vyloučena. Při odhadu postupuje se v celku stejně jako při odhadování koní. I při odhadu motorových vozidel jest zapotřebí čelit eventuelním libovolným odhadním výsledkům, jež by mohly nastati v tom případě, kdyby každý člen libovolně cenu zvýšil neb snížil. Jest proto zapotřebí, aby bylo stanoveno, že obecná cena odhadem stanovená nesmí převyšovati určité maximum. Maximem tímto mají býti směrné ceny, jež pro jednotlivé typy motorových vozidel stanoví ministerstvo národní obrany po slyšení ministerstva veřejných prací a ministerstva financí. Tyto směrné ceny budou pro tytéž typy různé podle délky používání (opotřebování) vozidla. Směrné ceny takto stanovené bude lze přestoupiti jen tehdy, má-li vozidlo zvláštní zařízení, po případě vybavení. V takových případech může býti směrná cena přestoupena o obecnou hodnotu tohoto zvláštního zařízení (vybavení).

Cena motorového vozidla se stanoví v každém případě (ať se přejímá automobil do pouhého používání nebo do vlastnictví) a to proto, že jest rozhodnou i tehdy, jestliže vojenská správa teprve dodatečně převezme motorové vozidlo do vlastnictví. V tom případě jest vojenská správa povinna za ně zapraviti cenu, jež byla při přejímání stanovena, při čemž ovšem jest podle zásady uvedené v § 6 (3) započísti náhradu za používání vozidla do celkové částky, již jest za odevzdání vozidla do vlastnictví zaplatiti; důvody tohoto ustanovení obsaženy jsou v poznámkách k § 6.

V § 40 stanoveno je též výslovně - aby v tom směru nebylo pochybnosti - že vojenská správa neručí až do převzetí motorových vozidel jejich držitelům za škody způsobené na jejich vozidlech cestou k místu přejímacímu aneb na tomto místě; výjimku sluší učiniti jen v tom případě, když předvedení obstarala svými orgány (výjimečně) vojenská správa sama.

Pro úplnost se poznamenává, že - pokud se Čech, Moravy a Slezska týče - povinné učení podle zákona automob. ze dne 9. srpna 1908, č. 162 ř. z. stíhala by vojenskou správu rovněž teprve od okamžiku převzetí vozidla, resp. provedla-li předvedení vozidla sama svými orgány, od okamžiku, kdy bylo vozidlo jejímu orgánu ku předvedení odevzdáno, až do jeho vrácení.

K § 41.

Z vojenských důvodů může nastati již v míru potřeba - stejně jako jest tomu u koní podle § 12 dosud platného zákona o odvodech koní a povozů, resp. podle § 24 této osnovy - aby bylo zakázáno, by motorová vozidla a jejich součástky nebyly vyváženy do ciziny. O zákazu takovém má rozhodovati vláda a má býti takový zákaz ihned odvolán, jakmile to vojenské zájmy dovolí.

Po vyhlášení mobilisace jest vývoz motorových vozidel a jejich součástek do ciziny bez svolení ministerstva národní obrany zakázán.

K § 42.

Platí obdobně to, co bylo poznamenáno k § 1 a 25. Hospodářské zájmy budou tu chráněny obzvláště tím, že o tomto výjimečném povolání na mobilisační cvičení na zkoušku bude rozhodovati ministerstvo národní obrany po dohodě s ministerstvy financí, vnitra a veřejných prací.

K části V.

Zvláštní ustanovení o požadování letadel.

Ani tato část, jež jest věnována úpravě požadování letadel pro válečné účely, nebyla dosud zákonem upravena, nepřihlíží-li se ustanovením § 12 zákonů o válečných úkonech a nařízení č. 191/1914 ř. z. citovaným ve všeobecné části této důvodové zprávy; v tomto směru jest zákonná úprava, která by se týkala evidence letadel a příprav mobiliace veškerého leteckého a provozního materiálu, obzvláště naléhavá.

K § 43.

Držitelé letadel, kteří dostanou koncesi k živnostenskému provozu podniku, jenž slouží dopravě vzduchem, mají býti podle navrhovaného zákona udělením koncese vázáni, předkládati první den každého měsíce ministerstvu národní obrany podrobný seznam leteckého a provozního materiálu (letadel leteckých motorů záložních, náhradních součástek motorů i draků, nářadí, benzinu, oleje, tuků) i s používanými hangary, letišti, dílnami a nářadím s uvedením množství a stavu. Evidence tato jest pro vojenskou správu nutna, a nelze tu vystačiti s evidencí prováděnou u ministerstva veřejných prací. Lze v tom směru poukázati obdobně na poznámky k § 35.

Jelikož letadla nemají tak dlouhého trvání jako motorová vozidla a mimo to se vyskytují u podniků provozujících leteckou dopravu velmi časté změny havariemi, nehodami a tudíž i nutným doplněním materiálu, nestačila by hlášení předkládaná v dlouhých časových intervalech ani k vedení evidence ani ke kalkulacím pro případ mobilisace, pročež osnova navrhuje předkládati uvedené výkazy každý měsíc. Ustanovení toto platiti má bez výjimky a to pro držitele letadel, mající koncesi k živnostenskému provozu podniku, jenž slouží dopravě vzduchem, ať jde o dopravu periodickou neb neperiodickou, jakož i pro podnikání letů reklamních, zábavních a vzletů veřejných. Poznamenává se, že se již nyní podobné ustanovení do koncesních listin vkládá a že jest vzhledem k obzvláštní důležitosti tohoto dopravního a bojového prostředku pro vojenskou správu nezbytno.

Pro ostatní držitele soukromých letadel navrhuje osnova hlášení ve čtvrtletních termínech; hlášení musí však i v těchto případech obsahovati všechen letecký materiál jako u držitelů koncesovaných leteckých podniků, neboť všechen tento materiál jest pro udržování letadel nutný a v mobilisaci a ve válce pro vojenskou správu důležitý. Termíny pro tato hlášení budou stanoveny v prováděcím nařízení.

Poznamenává se, že podle navrženého zákona mají se dotčená ustanovení týkati nejen všech letadel, jež mají svůj domovský přístav v tuzemsku (bez ohledu na státní příslušnost a bydliště držitele letadla), nýbrž i všech letadel, jež v době mobilisace budou na státním území, třebas že by tu neměla domovského přístavu. K provozování letecké dopravy v našem státě bude ovšem lze připustiti pouze letadla s domovským přístavem v tuzemsku, takže všechna letadla, jež budou takto leteckou dopravu u nás provozovati, budou tomuto zákonu podléhati.

Pokud se týče nově vyrobených letadel uložených v továrních neb zastupitelských skladech, platí o nich v podstatě totéž, co o nově vyrobených motorových vozidlech; odkazuje se na poznámky k § 33.

K odst. (1) se ještě poznamenává, že povinnost odevzdati spolu i s letadly i provozní materiál k nim určený, jest blíže určena ustanovením § 45 (2). podle něhož je držitel letadla povinen vedle plně vystrojeného letadla odevzdati vojenské správě pohonné hmoty nejméně v množství potřebném k jedné náplni. Nemá-li držitel letadla v době odevzdání uvedeného množství pohonných hmot, jest povinen si je opatřiti, aby je mohl vojenské správě zároveň s letadlem odevzdati. O důležitosti tohoto závazku pro vojenskou správu platí totéž, co bylo uvedeno o obdobných závazcích držitele motorového vozidla v poznámkách k § 32 a 40.

Osnova obsahuje také ohledně letadel ustanovení, že mohou býti povolána na mobilisační cvičení na zkoušku, podle ustanovení § 42 osnovy, a sice jen tehdy, jsou-li dány podmínky uvedené v citovaném paragrafu. O tomto ustanovení platí tudíž všechny poznámky, které byly uvedeny k § 25 a 42 osnovy.

K § 44.

Prohlídka letadel jest jen fakultativní pokud ji vojenská správa uzná za potřebnou; prováděti se bude v domovském přístavě letadla. Jinak platí pro toto řízení obdobně ustanovení platná pro prohlídku motorových vozidel.

Pokud se týče letadel, jež v době mobilisace se budou nacházeti na státním území a nebudou zde míti domovského přístavu, jest držitel jejich povinen neprodleně učiniti o tom oznámení ministerstvu národní obrany, jež na to zařídí provedení prohlídky letadla a podle okolností je ihned převezme podle § 45. Prohlídka a převzetí provádějí se v tomto případě v místě uložení.

K § 45.

Povolání letadel má ten význam, že letadla podělená evidenčním listem třeba míti ihned po vyhlášeném povolání pohotově připravená k odevzdání a to ve stálém domovském přístavě, po případě, nacházelo-li se letadlo v době povolání v jiném přístavu, nebo přistálo-li po povolání do jiného přístavu, v tomto přístavě; tento přístav jest neprodleně hlásiti. Ustanovení toto jest nutno též vzhledem k ustanovení § 47 osnovy.

Pokud pak letadel se týče, jež se budou v době mobilisace nacházeti na státním území, aniž by tu měla domovského přístavu, jest jejich povinnost normována § 44 (3).

Letadla i ostatní letecký a provozní materiál se převezmou po vyhlášeném povolání komisionelně a zástupci vojenské správy zařídí buď přelétnutí jich vojenským pilotem anebo dopravení jich drahou na místo určení.

Přejímací komise jest složena obdobně jako komise přejímací u motorových vozidel a to z důvodu tamtéž uvedených. Úkolem přejímací komise je stanoviti též cenu letadla, při čemž jest postupovati obdobně podle ustanovení § 40 osnovy. Letadla se přejímají buď do používání, při čemž náhradu za používání stanoví vládní nařízení, nebo do vlastnictví a to buď ihned nebo teprve později. Převezmou-li se letadla do vlastnictví vojenské správy teprve později, platí obdobné ustanovení § 40 (7). Poznamenává se ještě, že za letadla převzatá jen do používání neplatí se náhrada snad již ode dne vyhlášení povolání (od kdy jsou lety zakázány), nýbrž teprve ode dne skutečného převzetí vojenskou správou; za předchozí dobu nelze náhrady poskytnouti z toho důvodu, že za zastavení letecké dopravy nelze podle § 47 osnovy požadovati žádné náhrady.

K § 46.

O ustanovení tomto ptati totéž, co bylo uvedeno v poznámkách k § 41.

K § 47.

Vzhledem k možnosti přeletu hranic aneb úmyslného havarování, jehož nelze často ani dokázati, pojímá osnova do zákona výslovné ustanovení, že soukromé lety, tj. lety soukromých dopravních podniků a jiných soukromníků, po vyhlášeném povolání letadel nejsou dovoleny. Prováděcí nařízení bude obsahovati ustanovení, pokud jsou lety dovoleny se souhlasem ministerstva národní obrany (na př. v továrnách na letadla dodávajících vojensko správě a požadovaných podle zákona o válečných úkonech). Kromě toho jest možno již v míru používání letadel vládním nařízením omeziti, je li toho z vojenských důvodů zapotřebí. Poznamenává se, že tyto zákazy létání nejsou v naší právní soustavě novinkou. Tak stanoví § 12 zákona o válečných úkonech ze dne 26 prosince 1912, č. 256 ř. z., resp. zák čl. LXVIII z r. 1912, že doprava letadly může býti zastavena nebo buď zcela nebo částečně k vojenským účelem využitkována. K jeho provedení bylo vydáno nař. č. 191/1914 ř. z. Ustanovením tohoto paragrafu bude částečně, pokud se letadel týče, modifikováno ustanovení třetího a čtvrtého odstavce § 12 zákonů o válečných úkonech.

K části VI.

Trestní ustanovení.

Účelem trestních ustanovení jest zajistiti, aby byly plněny povinnosti, které zákon ukládá držitelům dopravních prostředků nebo i jiným osobám v příčině dopravních prostředků.

Trestní ustanovení obsahoval již zákon o odvodu koní č. 235/1912 ř. z. a zákonný článek LXIX 1912 uh. a to v § 19 a 20. Předpisy ty však nečinily rozdílu mezi skutkovými podstatami jednotlivých druhů porušení zákona, nýbrž obsahovaly vyhrůžku a trestní sankci všeobecnou (kumulativní). Tohoto vzoru nebylo lze následovati hlavně z tuho důvodu, že při některých dopravních prostředcích (motorových vozidlech, letadlech) jest zapotřebí silnější trestní hrozby a mimo to i proto, že některá jednání proti tomuto zákonu blíží se svojí podstatou trestným činům podle zákona ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n. na ochranu republiky, což vyžaduje někde podobnou úpravu skutkových podstat, jako v onom zákonu.

Osnova rozdělila trestné činy podle závažnosti a škodlivého vlivu na vojenskou bezpečnost republiky na dvě skupiny: do prvé zařazeny trestné činy mařící vlastní účel zákona, tj. užívání dopravních prostředků pro válečné účely, které prohlášeny za soudní přečiny (§ 48), do druhé skupiny náležejí ostatní trestné činy, jichž menší význam nevyžaduje, aby se trestání dálo soudem (§ 49).

K § 48.

Na prvém místě jest uvedeno dopravení dopravních prostředků do ciziny proti vydanému zákazu (§ 24 (1), 41 a 46 osnovy) jednání takové podobá se přečinu uvedenému v 24 č. 1 zákona na ochranu republiky a v mnohých případech bude dokonce míti i všechny znaky onoho přečinu (pokud dopravní prostředek bude lze považovati za válečný materiál). Proto ukládá se na tento čin stejná trestní hrozba jako v § 24 č. 1 onoho zákona.

Takovému jednání klade se na roveň i neoprávněné podnikání letů po vyhlášené mobilisaci, po případě v době, kdy byl zákaz letů vydán, poněvadž je spojeno s nebezpečím, že letadlo bude dopraveno do ciziny aneb že ho bude používáno k výzvědným účelům.

Mírněji trestá se úmyslné uvedení dopravního prostředku do stavu nezpůsobilého k vojenské službě s úmyslem zmařiti tím jeho požadování (použití vojenskou správou). Předpokládá se, že úmysl pachatelův (nechať je pachatelem držitel či jiná osoba), se nese k tomu, aby se dopravní prostředek stal nezpůsobilým k vojenské službě a tím jeho použití vojenskou správou bylo znemožněno.

Nejnižší trestní sazba jest v tomto paragrafu ustanovena na neodevzdání dopravního prostředku pro vojenské účely po nařízeném povolání dopravních prostředků; neodevzdání nemusí býti úmyslné, stačí i opominuti z nedbalosti (podobně při přečinech uvedených § 41 - 51 branného zákona, č. 193/1920 Sb. z. a n.).

Výše vedlejšího trestu peněžitého - na nějž lze uznati u každého z uvedených přečinů - jest stejná jako v citovaném zákoně na ochranu republiky (viz jeho § 29).

Zvláštní ustanovení o trestnosti pokusu přečinu bylo pojato do osnovy vzhledem k § 65 zák. čl. V z r. 1878; trestným ovšem může býti pokus jen v případech uvedených v odst. (1) a (2), poněvadž u přečinu uvedeného v odst. (3) jest pokus pojmově vyloučen.

Proč jest nutno jednání uvedená v odst. (1) a (2) postihnouti již ve stadiu pokusu, jest samozřejmo a nepotřebuje zvláštního odůvodnění.

Dlužno zde ještě připomenouti, že je samozřejmým, že o výkonu trestu vězení platí i zde ustanovení zákona č. 284/1920 Sb. z. a n., třebaže to přítomný zákon výslovně nestanoví.

K § 49.

Paragraf tento pojednává o trestných činech (přestupcích), jichž menší význam nevyžaduje, aby se trestání dálo soudem; přestupky tyto trestají se vesměs úřady politickými (administrativními policejními vrchnostmi).

Přestupky tyto byly seřazeny podle své závažnosti a sice od nejzávažnějších postupně stále až k přestupkům nejlehčím.

U jednotlivých přestupků bylo zapotřebí hranice trestní u pokut peněžitých stanoviti jinak (výše) u motorových vozidel a letadel a jinak (níže) u ostatních dopravních prostředků.

Přestupku opominutí hlášení byl na roveň ustaven přestupek hlášení nesprávného.

K § 50.

Jak již vidno z předcházejících paragrafů, činí se rozdíl mezi tresty peněžitými a pokutami; prvého výrazu užívá se po vzoru zákonů poslední doby k označení trestů soudních, kdežto pokuta označuje trest správní.

Náhradní trest za nedobytný trest peněžitý upravuje se podobně jako v § 30 zmíněného již zákona na ochranu republiky; naproti tomu při přeměně nedobytných pokut na tresty vězení zůstává osnova při staré soustavě levných sazeb, které přizpůsobuje nynějším cenovým poměrům. Při správních trestech nedoporučuje se opustiti soustavu pevných sazeb v zájmu právní jistoty a mimo to i proto, poněvadž míra zavinění nemá při správních trestných činech toho významu jako u soudních deliktů.

K § 51.

Byl-li trestný čin spáchán osobou mladší 18 let, mají platiti obecná ustanovení zákona o podmínečném odsouzení a podmínečném propuštění ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. a n.; tím se ovšem nerozumí, aby podmínečného odsouzení bylo užíváno v každém případě.

Byl-li trestný čin spáchán osobou starší 18 let, jest sice podmínečné odsouzení zásadně přípustné, avšak soudci se ukládá, aby přihlížel také k veřejnému zájmu (nebezpečí rozšíření trestných činů, době, v níž došlo k spáchání činu, škodě způsobené státním zájmům atd.) a zakazuje mu, aby užil podmínečného odsouzení, vyžaduje-li veřejný zájem výkonu trestu.

Ustanovení tohoto paragrafu platí též pro odsouzení úřadem správním jakožto soudem policejním na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (§ 22 zák. č. 562/1919 Sb. z. a n.), nikoli však pro trestní nálezy správních úřadů zemi historických.

K § 52.

Není třeba poznámek.

K § 53.

O promlčení správních přestupků platí až dosud odchylná ustanovení na území historickém a v oblasti bývalého práva uherského.

V historickém území promlčují se správní přestupky ve 3 měsících (§ 4 min. nařízení ze dne 3./IV. 1855, č 61 ř. z.), kdežto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi promlčuje se stíhání přestupků správních i soudních v 6 měsících (§ 31 zák. čl. XL z r. 1879).

Osnova rozhoduje se u přestupků uvedených v § 49 pro delší promlčecí lhůtu bývalého práva uherského poněvadž by 3 měsíční promlčecí lhůta nestačila zejména v těch případech, kdy se zmíněné přestupky objeví ve značnějším množství, na př. v dobách mobilisace.

Pro promlčení přečinů uvedených v § 48 lze ponechati promlčecí lhůty uvedené v 532 tr. z. ze dne 27.V. 1852, č. 117 ř. z. a v § 135 voj. tr. z. ze dne 15./I. 1855, č. 19 ř. z. a v § 106 zák. čl. V z r. 1878; unifikovati tyto lhůty pro obor tohoto zákona není nutno a nebylo by ani vhodno, aby soudce při užití jednotlivých trestních zákonů byl vázán odlišnými ustanoveními o promlčení.

K části VII.

Ustanovení závěrečná.

K § 54.

Netřeba zvláštních poznámek. Ustanovení toto navrhuje se z toho důvodu, aby nemusily býti za každým politickým úřadem v textu osnovy citovány v závorce "administrativní vrchnosti", pokud se týče "administrativní policejní vrchnosti".

K § 55.

Paragraf tento obsahuje ustanovení, že veškerá podání i protokoly, přílohy a jinaké listiny, odnášející se na provádění tohoto zákona, jsou osvobozeny od kolků a poplatků; ustanovení toto jest zajisté v zajmu obyvatelstva. Vzhledem k povaze závazků, které se tímto zákonem ukládají, jest navržené osvobození plně odůvodněno a to tím spíše, ježto zákon o válečných úkonech, který vlastně obsahově upravuje materii úplně obdobnou, má totéž ustanovení v § 35, jakož i proto, že i v prováděcím nařízení ze dne 1. srpna 1913, č. 265 ř. z. k zákonu o odvodu koní a povozů bylo na osvobození od kolku a poplatků pamatováno.

K § 56.

Zamýšlený zákon se nedotýká s výjimkou uvedenou v § 47 (srovnej k tomu příslušné poznámky této důvodové zprávy) zákona o válečných úkonech ř. 236/1912 ř. z. a zák. čl. LXVIII/1912 uh., což osnova expressis verbis zdůrazňuje, aby v tom směru nebylo pochybností. Jest jisto, že předložený návrh se dotýká podstatně též materie normované částečně zákonem o válečných úkonech, takže tu nastane v jistém směru duplicita norem; leč tato duplicita se vyskytuje již nyní, pokud se týče koní a dopravních prostředků, na něž se vztahoval zákon o odvodu koní č. 235/1912 ř. z., resp. zák. čl. LXIX/1912 uh., ježto se tato materie rovněž dotýkala věcí, jež upravoval zároveň vyhlášený zákon o válečných úkonech v § 10. Taková duplicita se vyskytuje ostatně v našem právním řádu i jinde, na př. ubytovací zákon (zákon ze dne 11. června 1879, č. 93 ř. z., ve znění zákona ze dne 25. června 1895, č. 100 ř. z. a zák. ze dne 7. dubna 1920, č. 248 Sb. z. a n., resp. uh. zák. čl. XXXVI. z r. 1879, ve znění zák. čl. XXXIX. z r. 1895 a zákona ze dne 7. dubna 1920, č. 248 Sb. z. a n.) a § 19 až 21 zákonů o válečných úkonech. Pokud se týká vzájemného poměru mezi navrhovaným zákonem a zákonem o válečných úkonech, lze říci všeobecně, že navrhovaný zákon jest určen pro požadování dopravních prostředků v předvídaných případech, hlavně pro hromadné požadování; zákon o válečných úkonech obsahuje ustanovení, jak pro tento případ, tak i pro nepředvídané případy, pro ojedinělé požadování vynucené potřebou okamžitou.

K § 57.

Není třeba poznámek.

S hlediska rozpočtového se poznamenává, že náklad spojený s prováděním navrženého zákona v míru, pokud jde o část II. a III., má odůvodnění již v platných zákonech a nebude převyšovati výši nákladů, spojených s prováděním zákonů o odvodech koní a povozů. Pokud se týká mírového provádění části IV. a V. navrženého zákona, bude vyžadovati mírově provádění části IV. přibližného nákladu 1,000 000 Kč a části V. přibližného nákladu 250000 Kč; příslušné položky budou vždy do rozpočtu zařazeny pro rok 1924 byly již příslušné položky do rozpočtu pojaty.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán brannému výboru k podání zprávy v nejkratší lhůtě.

V Praze dne 7. ledna 1924.