Při dvojí této dani přicházíme ku nesrovnalosti, že zvláště menší podíly a odkazy velice různě se zdaňují, dle toho, pocházejí-li z pozůstalosti větší či menší. Rozpor je tím větší, čím výše stoupá progrese celkové pozůstalostní daně.
Právě z tohoto důvodu, jak Rakousko tak i Německo obmezuje se při pozůstalostní dani (Nachlaßsteuer) na nižší procento. (Rakousko 8%, v Německu pak 5% ovšem již při 2,000.000 M.)
V tomto směru šla Francie dále, přejavši daň pozůstalostní (taxe successorale) až do výše 39% vedle nápadové daně dědické, stoupající až na 59%, čímž ovšem nízké procento pro menší nápady při velkých pozůstalostech stává se bezvýznamným. Sečteme-li obě nejvyšší sazby (tase successorale a droit de succession) 39% a 59% seznáváme, že obě daně celou pozůstalost/či nápad úplně vyčerpávají. V praxi ovšem se případ, že by cizí osoba z pozůstalosti v čisté ceně nad 500 mil. fr. dostávala částku větší 50 mil. sotva asi vyskytne.
Ale i toto zajisté kruté ustanovení zmírněno je tím, že daň ta platí se jen tehdy, není-li tu dětí, zmírňuje se značně, jsou-li tu děti (1—3) a je-li dětí aspoň čtvero, odpadá zúplna. Je tedy daň ta namířena proti známému francouzskému dvojdětství (vlastně bezdětství), které ohrožuje Francii po stránce populační. Pro zavedení této vyšší daně pozůstalostní (vedle nápadové) má tedy Francie svoje zvláštní důvody, kterých na jiné státy s jinými poměry užíti nelze.
V jiných státech dalo by se zavedení daně pozůstalostní vedle daně nápadové poněkud omluviti tím, že při velkých pozůstalostech malé podíly bližších příbuzných (hlavně descendentů) zřídka se vyskytnou (pokud nejsou vůbec prosty daně pozůstalostní), takže případy ty obmezí se většinou na osoby nepříbuzné, postižené beztoho vyšším procentem nápadové daně; rozpor vznikající kumulací obou sazeb nebyl by tedy v praxi přece jen tak citelným, jak by se na první pohled zdálo.
Z uvedeného však vysvítá, že ideálem dané přece jen zůstává jediná daň, a to rázu nápadové daně, při níž spíše vystihnouti se muže daňová způsobilost toho, koho skutečně postihne. Také osnova zůstává z důvodů právě uvedených při dani jediné — z jednotlivých nápadů — nezavádějíc vedle ní nějaké daně pozůstalostní, která by také po stránce technické znamenala značné zatížení vyměřovacích úřadů.
Německo zvyšuje dědickou daň nápadovou pro majetnější obyvatele se jměním vlastním přes 100 tisíc M.
Progrese ta je v zásadě spravedlivou; ovšem vyžaduje přesné evidence jmění všech občanů, které v našem státě dosud nemáme, leda při nezletilých (u vrchnoporučenských soudů), pro přítomnou dobu pak při dávce z majetku.
Pokud se buď za tímto účelem nebo z jiného důvodu nepovede evidence jmění jednotlivých poplatníků, bude nutno vypomoci si příjmem vykazovaným k účelům daně z příjmu hlavně ze jmění založeného (plynoucího z kapitálu a nikoli z práce), při čemž ale nelze přehlédnout, že daň z příjmu vyměřuje se nikoliv jednotlivým osobám, nýbrž celým domácnostem, a že nabyvatel pozůstalostního jmění nemusí býti právě přednostou domácnosti.
Další otázkou jest vedle daně dědické či darovací otázka daně imobilární. Otázka ta důležitou je především tam, kde imobilární poplatek (z hrubé ceny) už existuje, zvláště tedy ve všech státech bývalého Rakouska, pak v Rusku, v zemích německých, Nizozemí, Francii, Italii atd.
Přichází tu v úvahu theoretická otázka, zač se imobilární poplatek považuje. Nynější doktrina uznává, že jedná se tu o daň obchodovou, ať už vybírá se hned při uzavření smlouvy nebo až při vkladu do knih pozemkových, poněvadž vzhledem na výši poplatku závislého na ceně předmětu a nikoliv na povaze vkladu, nelze mluviti při vkladném o poplatku ve vlastním slova smyslu.
Je-li tento názor správný, pak správným je také, že zdaňuje se hrubá a nikoliv čistá cena (vznikl by zde už spor o to, co při smlouvách čistě úplatných má se míti za cenu čistou) právě tak, jako při převodu věci movitých. Ovšem odůvodňuje se tím pouze zdaňování kupů a vůbec smluv úplatných, nikoli však převodů bezúplatných a zvláště dědictví. Z toho důvodů nezdaňují se převody bezúplatné nebo dědictvím v Rusku, Německu, Italii a Uhrách (dle zák. z r. 1918), při čemž však při právních jednáních částečně bezúplatných považuje se za kup částka rovnající se vzájemným dávkám, a za dar pouze zbytek. (Ve Francii platila se původně daň darovací z hrubé ceny.)
Německé Rakousko podrželo imobilární poplatek v novém zákoně ze dne 6 února 1919, č. 98 St. z., i při dědictví. I to má svoje oprávnění. čisté dary přicházejí totiž právě při převodech nemovitostních velice zřídka; při převodech částečně bezúplatných, při nichž darována zůstává jen částka poměrně nepatrná, přibližují se kupy těmto smlouvám tou měrou, že poskytnutí zvláštních výhod pro bezúplatné převody svádělo by pak ku přeměně úplatných převodů v převody částečně bezúplatné (jako tomu bylo před r. 1890 při převodech v přímé linii). Tomu právě čelí se ve státech svrchu uvedených ustanovením, že částka zatížená považuje se za kup, kdežto ve starém i novém Rakousku nesmí poplatek z převodu částečně bezúplatného býti menší, nežli poplatek z jednání zcela úplatného.
Správnější je rozhodně stanovisko prvé (které platilo i v Uhrách), aby za účelem daňovým rozloženy byly převody takové na kup a dar. Sníží-li se podstatně daň imobilární pro částku darovanou, jak také v osnově je navrženo, nepocítí se mnoho, je-li dar malý; a je-li částka darovaná větší, pak daň imobilární se vedle darovací dobře unese.
Tak jako s úplatnými převody na straně jedné, tak souvisí dary na straně drahé zase s převody následkem úmrtí, jímž velice jsou podobny po stránce právní i sociální. Dějí se také přečasto na účet nároku dědických, a zdaňují se v moderním zákonodárství stejným způsobem jako dědictví už proto, aby se formy jejich nezneužívalo k uniknutí dani dědické. Daň nemovitostní vžila se ostatně už svým celým historickým vývinem tak dalece, že s ní všeobecně se čítá, a že by odstranění její nebylo pociťováno jako nějaká velká úleva. Pro ponechání její i při pozůstalostech mluví konečně (vedle stránky finanční) i ta okolnost, že velká část nemovitostí převádí se právě jen při úmrtí a unikla by tím delší dobu vůbec dani převodní, kdyby se daň immobilární při dědictvích nevybírala.
Osnova neodstraňuje tedy immobilární daně při pozůstalostech, ale stanoví při nich jako dosud nižší sazbu platnou pro převody bezúplatné ohledně celé ceny nemovitostní (tedy i z ceny zatížené dluhy), poskytuje dále pro pozůstalosti zadlužené (v § 90) výhodu splácení do 10 let (po případě i ještě déle), dle okolností bezúročně. Kromě toho osvobozuje se v § 40 pozůstalost od immobilární daně, byla-li nemovitost během projednávání prodána; stalo-li se tak později do 5 let (třeba bezúplatným způsobem, ať dědictvím nebo darováním) započítává se buď celá daň nebo část její do daně z dalšího převodu dle toho, kolik pololetí do 5 let scházelo (§ 72). Při převodech v rodině (na osoby I. a II. třídy) platí tato výhoda i pro daň dědickou § 37.
Pokud výše daně se týče, upravena byla sazba stejně pro dědictví i pro dary, jak se děje ostatně v Německu, Italii, Rakouska a celkem i v Uhrách (dle zák. z r. 1918). Ve Francii ovšem není tomu tak; ale tam spočívá darovací daň na základech jiných, a rozdílná je dle toho, děje-li se to ve smlouvách svatebních nebo při jiné příležitostí. Pro stejnou sazbu dědické i darovací daně mluví však jasně důvody svrchu už naznačené, jednak i to, že na př. při dohodách dědických obojí právní poměr úzce se stýká.
Progresse dle příbuzenského poměru byla celkem zachována tak, jak upravena byla zákonem přirážkovým, až na to, že činí se rozdíl mezi manžely s dětmi a bez dětí, kteří jsou vůči oněm přece jen ve výhodě, tudíž způsobilejšími poplatníky; dále že do III. stupnice pojati vedle sourozenců i jejich děti a vnuci; to z toho důvodů, že tito přicházejí v úvahu zpravidla jen při konkurenci se sourozenci za zemřelého svého rodiče. Jejich dědický nárok je tedy úplně stejným s nárokem sourozenců, a způsobilost daňová zajisté ne větší; ve většině případů půjde o nezletilce. Za to osoby sešvakřené, které až do 3. stupně poboční linie (dle pozn. 5 k sazbě cís. nař. z r. 1915) úplně na roveň byly postaveny osobám spřízněným, posunuty byly vždy o jednu třídu dále, zároveň pak odstraněna nedůslednost, že poboční příbuzní manželovi do 3. stupně mají tyto výhody, ale manželé sourozenců nikoliv, dále že jsou ve výhodnějším postavení nežli vlastní rodiče manželovi nebo nevlastní rodiče zůstavitele nebo dárce samotného. Do třídy IV. (příbuzní do 4. stupně) pojati byli za určitých záruk i schovanci, což ze stanoviska sociálního jistě jest odůvodněno.
Progrese dle výše nápadu byla značně zvýšena, hlavně také při nápadech v přímé linii příbuzenské a na manžely. To stalo se nejen z důvodů finančních (poněvadž takovéto převody činí více než 3/4 všech převodů pro případ smrti), nýbrž i z důvodu sociálních, aby čelilo se hromadění velikého kapitála v jedněch rukou. Pro oprávněnost zvýšení takového po stránce sociologické i finanční mluví již ta okolnost, že všechny větší státy provedly už z těchže důvodů zvýšení podobné v rámci svého zákonodárství.
Rakouská daň je příliš nízká (končí u descendentů 6% a s přirážkou 10%, u cizích 30% resp. s přirážkou 48%) nežli aby mohla býti srovnávána. Poněvadž anglická daň spočívá na jiných základech, může se sazba naše nejspíše ještě srovnati s progresi v Německu a v Italii, poněkud i se sazbou nápadové daně ve Francii. S těmito udržuje navržená sazba asi stejný krok, ovšem nepřihlíží-li se k dani pozůstalostní (Nachlaßsteuer) v Německu a (taxe successorale) ve Francii.
Základem sazby v nejnižších obnosech je poplatek nynější, ovšem s připočtením fondové přirážky (dle zákona z 30. prosince 1915 č. 1 ř. z. ex 1916), která zákonem tímto se zrušuje už proto, že by byla velikým zatížením vyměřovacích úřadů. Fondům, kterým přirážky ty připadaly (školní fond a nemocnice v Praze a v Brně), poskytne se náhrada za ně v zákoně přídělovém. V přechodní době bude ovšem z pozůstalostí spadajících pod zákony dosavadní vyměřována přirážka dále.
Progresse cenová stoupá v nižších stupnicích docela mírně; Ostřejší stoupání zavádí se až ve stupnicích vyšších, při kterých netřeba už chovati obav ze stanoviska sociálního, že by daň postihla příliš kruté právě kruhy finančně méně silné.
Vypočtení daně díti se bude jednak ohledně každého jednotlivého nabyvatele zvlášť, jednak propočítáním, t. j. vypočtením daně pro každou jednotlivou stupnici, a nikoliv, jako dosud, jediným procentem z celého obnosu. Je to spravedlivějším, protože tím upravuje se progresse též uvnitř jednotlivých stupnic, zároveň pák umožňuje se menší počet stupňů bez obavy, že při hranicích jednotlivých stupnic nastanou ostrosti, kterým se při vypočítávání daně jednotnou sazbou nelze vyhnouti. Aby nevznikla tím při vyměřování daně nepoměrná práce, vypočítá se v tabulkách obnos daně při každé jednotlivé hranici, takže počítání obmezí se jen na výpočet z obnosu převyšující příslušnou hranici, a na připočtení obnosu daňového při hranici té.
Způsob tohoto výpočtu, který, až na Rakousko, zaveden byl ve všech větších státech a kterého použito bylo už u nás při dávce z majetku redukuje dosti značně procento uvedené na tabulce; tak na př. při 2 mil. Kul. třídy obnáší daň 16.4%, při 2 1/2 mil. 18 %, při 3 mil. 19.7%, při o mil. 20.4%.
Finanční efekt daně z obohacení i nemovitostní možno odhadovati asi na 120 až 150 mil. K.
Bezpečného podkladu pro výpočet ten ovšem není, poněvadž statistický materiál pro to naprosto schází. Uvedená číslice byla vypočtena jednak poměrným zvýšením nynějšího výtěžku, který obnášel nyní (bez přirážek 25 mil., a při dani obohacovací se asi zpateronásobí, jednak srovnáním s výnosem ve Francii, který v r. 1910 obnášel 250 mil. fr. při sazbě, která byla i v stupnicích nejnižších a prostředních o polovičku nižší, nežli obnáší daň při nynější osnově. Zdvojnásobí-li se obnos uvedený, a vezme-li se pak v poměru obyvatelstva — za pravděpodobný výnos daně té v naší republice třetina výnosu francouzského, dojdeme k číslici svrchu uvedené, i když veškerá zvýšení cen připočteme na účet většího poměrného jmění ve Francii než u nás. Také srovnání s preliminovaným výnosem (pouze dané z obohaceni) v Německu, který odhadnut byl na 723 mil. M., dospějeme asi k téže výslednici.
Výpočet ten předpokládá však, aby celé jmění podléhající dani, zúplna a správně bylo přiznáno, a to zejména také co do ceny. Vyžaduje toho též zásada spravedlivého uložení daně, aby poplatné jmění všude v zákonné míře bylo postiženo.
Neúplnému přiznávání čelí se jednak vysokými tresty ukládanými na zatajení poplatného jmění nebo poplatných předmětů, jednak zajištěním kontroly nejen u poplatníků samotných (právem fin. úřadů nahlodati do knih či jiných zápisků a do schránek pro cenné předměty), nýbrž také u třetích osob, zejména u bank a jiných depontářů pojišťoven (ohledně pojistek) a dlužníků.
Příslušná ustanovení, jimiž posavadní dosti omezené právo finančních úřadu značně bylo rozšířeno (především dle vzoru osobních dani přímých, a německoříšského řádu pro státní dávky — Reichsabgabenordnung) obsažena jsou zvláště v § 44—48 (při dani dědické) a § 81—84 (všeobecné části).
Největší nebezpečí zatajení zůstane při předmětech uložených u poplatníka (ev. odstupitele) samotného, dále u vkladů uložených na jména jiných osob neb i na jména smýšlená, a při cenných papírech převoditelných odevzdáním, při nichž kontrola je skoro vůbec vyloučena.
Jakousi třeba slabou náhradu skytá právo finančních úřadů na vyjevovací (manifestační) přísahu (g 82 a 83), která není omezena jen na pozůstalosti aniž vázána povolením ministerstva.
Ještě těžší jest otázka správného ocenění daňových předmětů, zvláště nemovitostí.
Zásadně prohlášena je poplatnou (nejen nemovitostí, nýbrž všech předmětů) cena obecná, tedy cena prodejní. Pod cenu tu maže se jíti (dle § 17) za záruk, které ustanoví finanční ministerstvo, při předmětech významných pro védu dějiny, umění a vzdělanost (připouštělo se už nyní dle § 19 cís. nař. z r. 1915).
Při nemovitostech nebylo přejato posavadní multiplum (omezené beztoho jen na daň pozemkovou a činžovní), poněvadž je podkladem naprosto nespolehlivým a scházelo úplně při dani třídní a i činžovní v místech nečinžovních při objektech, které nebyly zcela pronajaty (ježto daň obsahovala vedle daně z činže vlastně též daň třídní z místností nepronajatých). Na místo toho zmocňuje se vláda, aby v příhodnou dobu (až úřady finanční nyní přetížené se uvolní), dala sestaviti zvláštní seznamy cen nemovitostních, jaké existují už (třeba ne v plném, rozsahu) v Italii, v Rusku a v Německu, a pro přechodní dobu aby použila pomůcek, jaké pro ocenění skytá zákon o dávce z majetku.
Na základě těchto pomůcek dojde (jak lze doufati) v nejčastějších případech k dohodě ohledně poplatné ceny mezi poplatníkem a finančním úřadem.
Než přece dlužno upraviti oceňování i v těch méně častých případech, ve kterých k takové dohodě nedojde. Až dosud mohla se vedle odhadní ceny (byla-li tu jaká) vzíti kupní cena z posledních 6 let. Ustanovení toto pozměněno v tom směru, že omezení na 6 let odpadlo a že může se vzíti (jako v Německu) za základ i kupní cena docílená v prvním roce po poplatném nabytí. Ovšem předpokládá se, že kupní cena ta ani vzhledem na dobu dotyčného kupu ani vzhledem na změny neb okolnosti mezi tím nastalé není nepřiměřenou, tedy že v mezidobí valně se nezměnila.
Nebylo-li zde takového základu, měl dosud erár i strana právo zjistiti pravou cenu soudním odhadem. Soudní odhady měly však dle posavadních zkušeností velice různý výsledek dle účelu, pro který se konaly. Jinak se odhadovalo, jednalo-li se o pojištění nebo zápůjčku, jinak k účelům daňovým nebo poplatkovým, i dělo-li se tak při pozůstalostech.
Z této příčiny bylo upuštěno od tohoto stanoviska, a vzato útočiště k francouzskému vzoru expertise, t. j. posudku znalců (§ 18 až 22), z nichž jednoho volí finanční úřad sám, druhého strana, třetího pak event. soud v případě kdyby se oni dva o ceně nedohodli. Tím umožní se finančním úřadům, aby výběrem způsobilých a nestranných osob měly vliv na ocenění; mimo to jsou oprávněny svým zástupcem zúčastniti se ohledání a odhadování věcí a uplatniti při této příležitosti svoje námitky a důvody pro vyšší cenu. Za expertisi zažádá u okresního soudu finanční úřad; strana jen tehdy, byla-li zdaněna bez jejího svolení předešlá nebo pozdější cena kupní neb odhadní, kterou strana považuje za nepřiměřenou. Okresní soud (místo sborového, jako ve Francii) navrhuje se pro zjednodušení a zlevnění celého řízení.
Útraty expertise zažádané finančním úřadem hradí strana, obnáší-li rozdíl v cenách zjištěný expertisí aspoň 1/10.
Z nálezu expertise může se odvolati jak erár tak i strana k odvolací cenové komisí u sborového soudu v Praze, Brně, Bratislavě, Košicích a Užhorodě, záležející ze 3 znalců a 2 soudců. O útratách komise rozhodne soud. Tohoto odvolacího řízení francouzský zákon nemá, připouštěje opakování expertise. Odvolací řízení považuje však vláda za účelnější.
Z rozdílu mezi cenou zjištěnou expertisí zaplatí poplatník daň o 100% vyšší. To právě má býti pohnutkou, aby dobrovolně přiznal cenu správnou; učiniti tak může ještě při expertisi před vynesením nálezu; stane-li se tak, sníží se jí ono zvýšení daně (z rozdílu cen) o polovici.
Při předmětech bursovního obchodu rozhodují záznamy tuzemské (prozatím pražské) bursy, rovněž o přepočítávání cizí měny na domácí. V tom směru pozměněny jsou posavadní předpisy. Vládě ovšem ponecháno je právo ustanoviti přepočítací klíč, po případě stanoviti i cenu předmětů bursovních obchodů, hlavně pro případ, že by domácí bursa nefungovala nebo že by zřízeny byly i další tuzemské bursy, které by pak mezi sebou ohledně ocenění mohly konkurovati.
Celý zákon rozvržen je na tři hlavní části, totiž na stať o dani z obohacení, druhou o dani z nabytí nemovitostí a třetí o společných ustanoveních, k nimž zvláště patří ustanovení o povinnosti poplatníků k ohlašování poplatných aktů, a další povinnosti jejich i třetích osob ku podávání zpráv a poskytování pomůcek finančním úřadům, o úřadech vyměřovacích, opravných prostředcích, promlčení, trestech, konečné přechodní ustanovení.
První stať rozpadá se opět na tři díly; o dani dědické, o dani darovací, a (v první části) o společných ustanoveních pro obojí druh daně z obohacení.
Některá z těchto ustanovení platí ostatně i pro daň nemovitostní, tak zvláště ustanovení o dávkách opětovných (včetně požívání), pak o oceňování.
Předpisy o povinnosti ohlašovací i jiných povinnostech poplatníkův i osob třetích, jakož i trestní řízení upraveny byly dle vzoru daní přímých. Poněvadž však na Slovensku úprava přímých daní není dosud provedena stejným způsobem jako v ostatním státě, bylo. zapotřebí příslušná ustanovení (přizpůsobená novému zákonu) pojati zúplna do zákona, ovšem s tou výhradou, že senáty trestní u finančních úřadů I a II stolice se tam teprve zavedou, a pro přechodnou dobu, že vláda trestní řízení přiměřeně upraví. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku existují už nalézací senáty u stolice II., u I stolice však toliko u berních správ. Bude tedy třeba i zde je zříditi u okres. finanč. ředitelstev resp. u poplatkových úřadů; to nebude však spojeno s takovými obtížemi na Slovensku, kde nedostatek způsobilého úřednictva je daleko citelnější. Rovněž bylo zapotřebí do zákona pojati ustanovení o vyměřovacích úřadech, opravných prostředcích a promlčení, poněvadž unifikace ani v tomto směru ještě v celé m státě provedena není, a nebylo tudíž lze na příslušné zákony prostě se odvolati. Od citace starých zákonů bylo nutno z téhož důvodu naprosto upustiti.
Pokud byly pro určité druhy nabývání (na př. arrondaci, scelování, stavební družstva, pro domy s malými byty atd.) zákonem stanoveny určité výhody trvalé, nelze jich rušiti, a nutno je ponechati i pro nové daně. Ostatně jsou výhody ty zcela účelné. Pokud však výhody takové nejsou trvalými, nýbrž povoleny byly jen na určitou dobu (na př. při různých koncesích), neb i neurčitou dobu (do odvolání), ustanovuje osnova, že se má o ně znovu zažádati v určité lhůtě po působnosti zákona, a to jednak proto, aby se seznalo, pokud srovnává se to s rázem nových daní, jednak také aby získala se evidence o takovýchto úlevách, které zvláště na Slovensku dosud postrádáme.
Pro pozůstalosti účastníků války padlých ve válce, nebo zemřelých na nemoc utrženou ve válce, poskytuje § 4 a pozn. 2. k pol. 1. sazby cís. nař. ze dne 15. září 1915, č. 278 ř. z. a § 20 zák. čl. XI, ex 1918, slevu úplnou nebo částečnou, pokud smrt nastala v 6 měsících po době, která měla býti stanovena později fin. ministerstvem. Za tuto dobu určuje se den působnosti tohoto zákona, a zároveň se omezuje výhoda poloviční daně na pozůstalostí do výše 100.000 K čisté její ceny (dle zákona uherského), poněvadž při ceně vyšší by nebyla sleva ta účelnou.
Připomenutí k jednotlivým paragrafům ku dani z obohacení.
1. K dani z obohacení.
a) K části všeobecné.
Ku § 1, 5, 28, 29, 50, 51 (pokud o nich nebylo pojednáno už v části předchozí):
§ 1 stanoví hlavní pravidlo o předmětu daně z obohacení, dále rozvržení na daň dědickou a darovací. V posavadním zákoně takového všeobecného pravidla nebylo, nýbrž při dani dědické a darovací vypočítány byly jednotlivé případy poplatných převodů a nabytí. Tu vznikaly však pochybnosti, je-li vypočtení taxativním nebo jen demonstrativním. Aby se pochybnostem takovým předešlo, pojato v zákon vedle vypočítání ve statí o dědictví a darování hned v čelo zákona všeobecné pravidlo takového rázu, aby bylo možno podříditi jemu všechny poplatné případy obohacení.
Podobně je tomu při § 5 ve spojení s § 28 a 50 o vzniku nároku státu na daň.
Ku §. 2—3. Ku § 1 přiléhá ustanovení § 2, urovnávající poměr k cizině, a to jiným způsobem, nezlí tomu bylo dosud.
Mezitím vyšel totiž zákon o dědické dani v Německu, které prolomilo dosavadní zásadu mezinárodní úpravy daňové, dle níž se nemovitosti ležící v cizině vylučovaly ze zdanění ve státech jiných, kdežto movitosti i cizí podléhaly domácímu poplatku hlavně u domácích příslušníků. V Německu podrobují nyní dani dědické (dle § 14 resp. 24) i nemovitostní jmění ležící v cizině, pokud při dani nápadové nabyvatel (při pozůstalostní dani zůstavitel) byl příslušníkem německým, nebo bydlil resp. trvale se zdržoval v Německu. Zároveň pat bylo jmění výdělečné (Betriebsvermögen) v tomto směru postaveno na roveň jmění nemovitému.
Ustanovení to je celkem oprávněno poněvadž není vlastně důvodu pro to, aby jmění nemovité u domácích poplatníků unikalo dani domácí, když movité jmění nacházející se v cizině se zdaňuje, a to tím méně, že movité jmění, i domácí, uložením v cizozemských nemovitostech lehko by dani unikalo právě při lidech nejbohatších. Jmění výdělečné, (které bez toho z veliké části sestává v nemovitostech) je pak právě tak vázáno na místo jako jmění nemovité; kromě toho odpadlo by tím jednak obtížné řešení otázky příslušenství, jednak nestejné posuzování nemovitostí a movitostí téhož podniku při zdaňování.
Než i nepřihlíží-li se ku všem těmto více méně praktickým důsledkům změny v tomto směru, nutno přejati ustanovení německého zákona v novou osnovu hlavně pro umožnění reciprocity resp. retorse.
Zmocněním vlády, aby jinak upravovala poměr k jednotlivým státům na základě materielní vzájemnosti, umožňuje respektovati příznivější poměr k jiným státům. Bude pak věcí právě takového mezinárodního dojednání, aby si státy navzájem poskytovaly pomoc nejen při vymáhání veřejných dávek (které nyní bývávaly v tomto směru hůře nežli pohledávky soukromé), nýbrž i při zjišťování jmění podléhajícího daním, aby pak právě lidé nejzámožnější neunikali dani vůbec uklizením jmění do jiného státu. Takováto úmluva existuje částečně již mezi Anglií a Francií.
Pro diplomatické zástupce stanovena zásada vzájemnosti ohledně jejich movitého jmění už v osnově samé pro to, aby se záležitost pozůstalostí jejich (celkem menšího významu) hned mohla uspořádati.
Ku § 4, 9, 11, 34, 35 a 52. Otázka osvobození souvisí z části s otázkou osobní povinnosti platební. Zásadně stanovena je totiž v osnově platební povinnost pouze pro nabyvatele, tedy jinak nežli dosud, kde při smlouvách odstupitel i nastupitel byli solidárními poplatníky.
Zároveň stylisováno osvobození státu a samosprávných svazků jako osvobození věcné, při obcích ovšem jen potud, pokud se převod majetkový děje k účelům veřejným.
Tím odpadla potřeba upravovati poměr při konkurenci osob osvobozených s neosvobozenými.
Odstupitel právě tak jako dárce prohlášen za ručitele rukou nedílnou s nabyvatelem, čímž dřívějšího efektu, totiž možnosti předepsati daň též jemu, také bylo dosaženo.
Z důvodů jednak sociálních, jednak právních prohlášeno za prosto daně poskytování zaopatřovacích požitků vlastním zaměstnancům a zřizování i rozmnožování pensijních fondů, udělování nadací dobročinných, vyučovacích a lidumilných, a věnování k účelům chudinským.
Ve vlastních ustanoveních o dani dědické a darovací přichází pak jen osvobození menších nápadů, pokud se týče darů, při čemž nebyla hranice osobní stanovena výše z toho důvodu, že předmětem daně je každý jednotlivý nápad a nikoli celá pozůstalost, takže na př. čistá pozůstalost 10.000 K připadající rovným dílem 9 dětem a manželce jest osvobozena od daně dědické.
Při darováních bylo nutno hranici stanoviti výše již proto, že dary vůbec tíže je zachytiti nežli pozůstalosti, dále, že by evidence a kontrola při nich byla nepoměrně drahá; po stránce praktické a sociální pak nebylo úmyslem ztěžovati darování lidem nemajetným a k účelům dobročinným. Z téhož důvodu stanovena byla pro věnování k těmto účelům hranice stejně vysoká jako pro dary v rodině (5000 K), pro dary vyšší pak stanovena sazba příznivější nežli je pro dědictví v přímé linii a nežli přichází v cizím zákonodárství. V Německu na př. podléhají takováto věnování bez rozdílu dani 10% (§ 35 něm. z.), která je v osnově navržena až pro dary 10milionové. Z důvodů sociálních poskytnuta při pozůstalostech značná úleva nejen nabyvatelům nezletilým (§ 34) nýbrž také (i při darech) méně zámožným osobám nezpůsobilým k výdělku neb osobám, které starati se mají o nezletilce neb osoby nezpůsobilé k výdělku (§ 11).
Pro dary a odkazy osobám služebným do výše 5000 K (dosud jen do 1000 K) stanovena je táž sazba jako pro přímou linií (§ 12).
Naopak zvyšuje se sazba (v § 9) pro osoby zámožné, obnáší-li nabývané jmění přes 100.000 K. V Německu učiněno bylo závislým zvýšení to na majetku, který už nabývající má. To ovšem předpokládá evidenci o jmění jednotlivých poplatníků (na př. při dani z majetku), které však u nás ještě nemáme. Do té doby, než by se tak stalo, bude nutno vypomoci si příjmem podrobeným dani z příjmu pocházejícího z kapitálu (založeného).
Ku § 5—7: Při ustanoveních spadajících pod tyto paragrafy byly provedeny pronikavé změny, především pro odstranění nesrovnalostí vznikajících tím, že vedle ustanovení § 20 cís. nař. z 15. září 1915, č. 278. ř. z., které (třebas v míře nedostatečné) přihlíží při právu požívacím a. užívacím ku stáří oprávněného, platí až dosud (pro jiné opětovné dávky) ustanovení § 16 naprosto zastaralá a nedůsledná. V uherském zákoně obsahují §§ 51 a 52 ustanovení aspoň jednotnější, ač ani jimi není dosti vhodně řešena otázka ocenění opětovných dávek.
Daňovou povinnost dlužno tu posuzovati z dvojí stránky; jednak pro nabyvatele věci zatěžované takovým právem, jednak pro nabyvatele práva tohoto.
Nabyvatele věci zdaňuje zákon nyní plnou cenou nabývané věci, tedy beze srážky ceny práva požívacího nebo jiné opětovné dávky, ovšem ne hned, nýbrž až po zaniknutí tohoto břemene. Stanovisko to je celkem správné, poněvadž v době té břímě uvedené už nezatěžuje nabývané věci. Proto bylo ustanovení to přejato i do osnovy. Daň obohacovací se z části zatížené předepíše sice hned, ale zaznamená se až do zaniknutí práva požívacího neb opětovné dávky. Obtíži valných tu není, pokud cena zatížené věci nebo části její předem je zřejma.
Jinak ovšem, jedná-li se o dávky opětovné nevztahující se na určitou věc neb část její přesně (číselně) vyznačenou, nýbrž vyšetřuje-li se roční cena dávky, která se pak znásobí dle doby, po kterou má trvati. Cena tato nerovná se ceně zatížené věcí nebo jistiny, poněvadž, zatížení to je pokaždé stejné a nezávislé na tom, po jakou dobu břímě trvá. Cena ta vypočte se 25teronásobkem roční ceny, pokud ovšem nepřevyšuje ceny celého nabývaného jmění.
Je-li právem požívacím nebo jinou opětovnou dávkou zatížena věc nemovitá, jejíž nabytí podléhá dani nemovitostní, zaznamená se z této daně pouze Částka připadající z celé daně té na část zatíženou uvedeným břemenem. Ku zaznamenání dalšího obnosu není ta podstatného důvodu (§ 60 č. 1).
Značnou výhodu skytá § 38 v tom případě, přešla-li nějaká zděděná věc zatížená právem požívacím, (nebo jinou opětovnou dávkou) ještě před zaniknutím práva toho na jinou osobu buď následkem opětného úmrtí nebo darováním. Započítává se mu totiž zaznamenaná daň dědická (která nestala se splatnou) do jeho daně dědické.
Obtížnější úlohou jest správně oceniti opětovné dávky.
Nejsprávnějším bylo by zavésti roční placení daně buď dle roční ceny dávky té, buď ve výši úroků z daně zaznamenané pro nabyvatele zatížené věci či jistiny až do zaniknutí toho břemene.
Stát má totiž nárok na to, aby daň z celé čisté ceny věci byla zaplacena najednou; ponechává-li nabyvateli výhodu, aby platil daň teprve, až by nabyl nejen podstaty věci, nýbrž i užitků z ní, může zajisté žádati, aby ucházející úrok platil ten, kdo po tu dobu užitky ty bere, tedy požívatel.