Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Votruba.

Posl. Votruba: Slavná sněmovno! Přihlásil jsem se ve skupině hospodářské o slovo. Učinil jsem tak proto, že sleduji hospodářské poměry u nás řadu let. Rád bych o všech částech této skupiny promluvil, leč čas k tomu mám skrovně vyměřen a proto obmezím se na to, abych promluvil o postavení našeho obchodnictva v nynější hospodářské krisi.

Při projednávání minulého státního rozpočtu byli jsme pevného mínění, že za rok se s ministerstvem zásobování více nesejdeme. Bylo to vlastně mezi koaličními stranami již hotovou věcí a vláda sama podala předlohu zákona o likvidaci ministerstva zásobování, která se však z výborů do plena nedostala.

Politické ohledy zavinily, že ministerstvo zásobování zůstalo.

Existence jeho nevypadá však v rozpočtu právě důstojnou. Potřeba jeho zařazena je vesměs jako mimořádný výdaj. Doufejme tedy, že i existence jeho bude také mimořádně krátkou.

Ministerstvu zásobování ani sám p. ministr zásobování nevytkl žádné velké úkoly. Ve svém exposé v zásobovacím výboru za nejdůležitější vytkl akci ke zlevnění životních potřeb a učinil dále porovnání, jak si počínal maloobchod a jak si vedla zase konsumní družstva. Pokles cen dostavil sedle úsudku ministra zásobování poměrně rychle ve velkoobchodě. Maloobchod nechtěl se prý cenám přizpůsobiti a proto ministerstvo svolalo na den 5. září zástupce družstevních organisací k poradě, jež měla za úkol urychliti pokles cen v maloobchodě pomocí konsumních družstev. "Průběh této porady ukázal však, že družstva mají dnes horší posici, než soukromí podnikatelé. Konsumy plní své sociálně-politické povinnosti vzorně (vysoké mzdy, pracovní doba, nedělní klid atd.) a jsou při tom finančně slabě založeny. Při hospodářské krisi vzrůstá nezaměstnanost členstva konsumů, výdělky jejich se zhoršují, jejich kupní síla se menší a tím se menší také i obrat konsumů.

Jelikož režie jest přiměřená normálnímu provozu, jest při menším obratu režijní koeficient samozřejmě vyšší a zatěžuje silně kalkulaci cenovou. Valutární risiko při importech jest veliké. Nakoupí-li družstvo na př. v cizině při kursu 12 centimů, trvalo to celý měsíc, než zboží došlo z přístavu do Čech. Mezitím koruna stoupne, družstvo ztratí a proto sleví jen to, co musí sleviti a tím se vysvětluje, že konsumy nemohou se také při prodeji zboží denním cenám, jak se vytvářejí pohybem peněžních kursů, tak rychle přizpůsobiti." - Potud ministr zásobování.

K tomu několik slov. Jest dnes více těch, kdož myslí, že přivodí láci výtkami maloobchodu, ale zajímavo jest, že sám pan ministr zásobování doznal, že konsumní družstva nemohu se přizpůsobiti při prodeji cenám denním a uvedl pro to důvody. Tu si dovolím ptáti: neplatí tyto důvody také pro obchodníky? Zajisté, že platí a ještě v míře větší, ale dlužno uvážiti, že obchodník k tomu nepožívá takových daňových výhod, jako konsumní družstva, o to je tedy jeho postavení proti konsumním družstvům horší, a přece sám ministr doznává, že konsumy neprodávají laciněji, než samostatný obchodník. Ale nejen to: je dokázáno, že konsumy prodávají dráže než obchodníci, neboť řada jich byla stíhána a odsouzena pro lichvu. Tak před lichevním senátem v Praze odpovídali se těchto dnů bývalí funkcionáři konsumního družstva "Svépomoc" v Říčanech, Fr. Kocman a Fr. Precl z přečinu předražování. Konsumní družstvo "Svépomoc" dostávalo pro své členy příděly mouky, cukru a bramborové moučky a obžalovaní pod rukou za zvýšené ceny přenechávali tyto zásoby různým pražským obchodníkům a cukrářům. Dělo se to v květnu a v červnu 1921. Prodávali mouku 1 kg za 7 Kč, cukr za 8·50 Kč. Po řeči stát. zástupce dr. K. Novotného odsouzen byl obžalovaný Kocman bezpodmínečně do tuhého vězení na 8 měsíců a k pokutě 20.000 K, v případě nedobytnosti k dalším 2 měs. tuhého vězení. Pan ministr jest stále toho názoru, že nynější problém cenový rozřeší obnovou vázaného hospodářství byť v sebe nevinnější a skromnější formě. Ve svém výkladu slíbil zřízení stálé ankety spotřebitelů a to, jak výslovně řekl, pro přechodnou dobu a jako poradní sbor. A slib splnil tak, že dne 24. t. m. byla v Praze anketa ta ustanovena. Průběh její prvé schůze celkem zklamal. Zklamáni byli ti, kdož seznali, že anketa bude bez výkonné moci. A pan ministr prohlásil, že ceny zboží musí souhlasiti s paritou zlata, že tedy musí býti poměr 1: 6, to jest, že mohou býti šestkráte takové, jako před válkou!

Pan ministr promine, že vyslovím s názorem jeho nesouhlas. Cenu zboží nelze měřiti podle pravítka, také v době míru nebyla mezi cenami různých druhů zboží naprostá úměrnost. Co určuje cenu zboží, to povídá každá národohospodářská čítanka. Ale jisto jest, že cenu zboží neurčí úřady, ani vláda, ani její nařízení. Proto také láci nepřivodí žádný nátlak vedoucích úředníků obecních politických správ, ani zemské hospodářské rady. Až do jakých směšností vede tato úřední snaha, viděti z vyhlášky okresní politické správy v Litomyšli ze dne 13. října t. r. Tamní místodržitelský rada Rytina, jak "Nový Ob chod" uveřejnil, vydal vyhlášku, ve které prostě dle pravítka určil cenu jednotlivých druhů zboží 5 1/2krát takovou, jako byla r. 1914. Podle jeho methody by musilo býti dnes kuřivo lacinější, tarify na drahách, poštovné a i daně nesměly by býti vyšší, jak 5 1/2krát než v době míru. Bylo by dobře, kdyby místodržitelský rada Rytina obrátil se v první řadě na stát se svojí skvostnou vyhláškou.

Jest zde nyní snaha, vrátiti se k opuštěným formám vázaného hospodářství, jak tomu nasvědčuje jednání poslední schůze zemské hospodářské rady moravské, kde přijat byl návrh na vyhlášení nucené ceny na pečivo. Přede všemi pokusy, zavésti zase maximální ceny, varuji co nejdůrazněji. Všechny tyto pokusy zklamaly a zklamání se dožil ministr zásobování Srba, neboť v říšské hospodářské radě prohlásil: "Postupem uvolnění obchodu ukázala se nutnost měniti a zlepšiti stihání lichvy podle nových poměrů. Obecenstvo dosud jest v domnění, že lze s úspěchem stanoviti nějaké všeobecné platné ceny maximální nebo směrné. Tomu tak není. Maximální ceny mohl stát určiti pro zboží, kterým sám hospodařil, kde tedy mohl počítati výrobní a obchodní náklady podle jednoho měřítka. Ceny směrné byly pouhou náhražkou cen maximálních a nebyly závazné pro lichevní soudy, takže v praksi musil býti každý případ sporný, bez ohledu na ně, zkoumán zvláště. V praksi se neosvědčily, jak dosvědčí nejlépe zkušenosti, úřad pro stíhání lichvy učinil sice veliké množství udání, která však soudního řízení nedošla vůbec, nebo kde obžalovaní byli osvobozeni. Příčina ona vězí v tom, že soudce nemůže odsouditi pro lichvu někoho, jehož výdělek byl přiměřený i když prodával draho. Směrné a maximální ceny nehodí se pro dobu volného obchodu také proto, že když stát je stanovil, musil vždy vzíti za základ, aby i při těchto cenách mohly pracovati i podniky nejhůře zařízené a nejnepříznivěji pracující. Podstatou volného obchodu však musí býti, aby ceny volnou konkurencí určovaly podniky nejlépe zařízené a nejlépe pracující. Stát nemůže odsouditi k záhubě žádný podnik, ale volná konkurence odstraňuje slabé a špatné, jakmile se rozvine, a to jest ve prospěch konsumentů."

Uvádím zúmyslně tento hlas předchůdce nynějšího ministra v resortu zásobování, a to proto, že nebyl příznivcem obchodnictva. Ostatně mohl bych poukázati na zjevy v jiných státech. Vázané hospodářství se opouští všude a jest to patrno zvláště v Německu, že na jedné straně ozývá se volání po vázaném hospodářství, jako důsledek hroucení se marky a stoupání cen potravin, na druhé straně zase volání po zrušení zbytku vázaného hospodářství. Sám bývalý ministr výživy Fehr vyslovil se proti zavedení vázaného hospodářství, ani ne tak z ohledu na zemědělce, nýbrž proto, že vyváznutí z krise, do níž Německo zabředlo, nelze hledati ve vázaném hospodaření, ale v rozmnožení produkce. Za války vztahovalo se více na množství distribucí, dnes více na úpravu cen, což by snad několik měsíců bylo pomocí z nouze, ale pak by došlo opět k otázce množství. Kdyby se mělo sáhnouti po vázaném hospodářství, pak by se musilo nezbytně rozšířit na všechny prostředky výrobní, tedy i na práci, a to by se ovšem setkalo s odporem dělnictva. Tyto hlasy proti vázanému hospodářství způsobily resignaci říšského ministra zásobování dr. Müllera.

Také u nás volají výrobní i obchodní vrstvy po zrušení zbytků vázaného hospodářství. Likvidace jeho jde pomalu. A tu se musím ptáti: co je s likvidací obilního ústavu? Odpověď na otázku tuto dostal již časopis "Role" od presidia ministerstva zásobování. Praví se v ní: "Likvidace státního obilního ústavu v Praze a jeho odboček v Praze, v Brně, v Opavě, v Bratislavě a Užhorodě stanovena byla nařízením vlády republiky Československé ze dne 25. srpna 1921, č. 281 Sb. z. a n. Likvidační výbor ustavený v základě tohoto nařízení počal činnost svoji v druhé polovici měsíce září 1921. Při počátku likvidace bylo u státního obilního ústavu v Praze a jeho odboček zaměstnáno 1699 sil. Počet ten byl restringován během jednoho roku o 1.078 a zmenšen náklad osobní o Kč 2,008.146·92. Do restrinkce k 31. prosinci 1922 pojato bylo opětovně přes 20% zbývajícího úřednictva a zřízenectva.

V článku shora uvedeném klade se váha na to, aby výsledek skončené likvidace oznámen byl veřejnosti. Má-li výsledek ten býti správným a přesným, nestačí toliko uzavříti knihy bez ohledu na to, splní-li ústav závazky oproti svým dlužníkům a dbal-li toho, aby milionové pohledávky od dlužníků vybral. Jest potřebí, aby všechny složky likvidační byly také likvidními. K tomu účelu nutno revidovati také smluvní mlýny, komisionáře, okresní obilní úřady, vymáhati dluhy na dlužnících a takto čisté a nezávadné položky vřaditi do bilanc. Dlužno dále vyříditi spory, jak aktivní, tak i pasivní jichž jest najmě na Slovensku slušný počet.

Likvidační výbor skládá se ze státních úředníků, jimž jedině záleží na tom, aby likvidace dopadla co nejlépe, aby k uhrazení schodku, nastalého zásobováním obyvatelstva co nejvíce vyzískal. Že likvidační výbor o to usiluje, zřejmo z toho, že za svého působení odvedl státní pokladně 365,000.000 Kč.

Ústav má mezi dlužníky ještě asi 100 milionů Kč. Jest to dosud nezaplacená moučná dávka, pohledávky u hospodářských a konsumních družstev, kteréžto pohledávky se s obtížemi dobývají."

Po této odpovědi mám se právo ptát: Jak jest to možno, že hospodářská a konsumní družstva, že vůbec někdo mohl zůstati obilnímu ústavu dlužen? Vždyť státní obilní ústav prodával zboží, jimž hospodařil jen sám, na které každý čekal a které v hospodářských a konsumních družstvech každý kupující musil hotově platiti a také platil? Bylo to pořádné vedení ústavu, když má na pohledávkách 100,000.000 Kč? Nebylo dost na výhodách, kterých se při zásobování dostávalo konsumům, ještě se jim dávalo zboží na úvěr! A nyní mluví se o 100milionové subvenci konsumům!

Není to těch 100 milionů, které jsou státnímu obilnímu ústavu dlužny a které se mají odepsati? Jménem obchodnictva a živnostnictva proti tomu co nejrozhodněji protestuji. To prostě nejde, by se konsumům dávaly z kapes poplatnictva milionové dary, co zatím náš obchodník a živnostník pod tíží daní i nynější krise klesá. Konsumy v době války měly tučná léta, kdy obchodník neměl téměř co prodávati. Mohly a měly si tehdy utvořiti reservy pro horší časy a ne ještě dělati u státu dluhy. Co by stát tomu řekl, kdybych žádal za odepsání daní postižených obchodníků a živnostníků? Ať tedy také konsumům stejně měří! Jestliže obchodnictvo a kruhy výrobní byly postiženy hospodářskou krisí vzestupem naší valuty a všeobecným poklesem cen, jestliže ztratili na zboží i výrobci veliké miliony a nikdo jim nepomohl, pak musí tuto krisi přestát také konsumní spolky bez státní pomoci na svůj vlastní účet, když se jim při vázaném hospodářství tak dobře dařilo.

A když už jsem tak u státního obilního ústavu, rád bych se dověděl ještě něco: Ústav tento vybíral od zemědělců po 4 K za 1 q obilí do fondu pro umělá hnojiva, přišly tyto peníze skutečně tam? Nepodezřívám, ale žádám vysvětlení.

Když už tedy s existencí ministerstva zásobování musíme počítati, pak jsem panu ministru radou, by pro styk s občanstvem si vybral úředníky schopné a taktní. Myslím, že takové má. Ale k nim nelze rozhodně čítati inspektora Haška. Proč tento pán byl do ministerstva zásobování převzat a čím vlastně vynikal, není mi známo. Vím jen, že býval rakouským důstojníkem. Že však potřebné kvalifikace pro svůj úřad postrádá, dokazují tyto jeho příhody - vlastně nehody.

Dne 25. ledna t. r. konala se v Obchodní a živnostenské komoře pražské anketa o opravě zákonů lichevních. Za ministerstvo zásobování přítomen byl inspektor Hašek a pak dr. Bláha. Jednáno bylo celkem seriosně a věcně. Zástupci ministerstva obchodu a spravedlnosti vyslovili se pro zmírnění protilichevních zákonů. Pan Hašek vyslovil se však jménem ministerstva asi takto:

Lichevní zákony nemohou býti odstraněny, protože je ještě válečná morálka v obchodnictvu a zákony ty mají svůj výchovný vliv na tuto morálku. Teprve až nastanou poměry, jaké byly v roce 1913, bude možno zákony ty zrušiti. Také při exportu našem jest potřebí těchto zákonů, neboť působí výchovně pro povzbuzení a rozvoj exportu. Při mobilisaci prodávaly se kraviny ihned o mnohem dráže, než před tím, kdy byla 1 stopa za 15 K. Všecky tyto zjevy nutí jej k tomu, aby prohlásil, že o změně nebo zrušení lichevních zákonů nemůže se mluviti!

Toto netaktní vystoupení pán Haškovo vyvolalo útrpný smích přítomných. Druhý zástupce ministerstva zásobování dr. Bláha vyslovil se stanoviskem p. Haškovým svůj nesouhlas. A účastník této ankety komorní rada Štross poučil pana Haška, že za 15 K tehdy žádná kravina, hodící se na vojenskou obuv, vůbec nebyla.

S výší cen životních potřeb jest p. ředitel Hašek vůbec na štíru. Dokázal to na nedávné schůzi zemské hospodářské i rady v Brně, kdy udával cenu kávy Rio v Hamburku na 5 korun a činil výtky obchodnictvu, že prodává kávu draho. Zástupce obchodnictva předseda Obchodnické jednoty v Brně poučil p. Haška o skutečných cenách kávy a kol. posl. Marcha protestoval proti nesprávnému uvádění cen se strany pana Haška. Dostal tedy tento veleschopný zástupce ministerstva zásobování také v Brně svůj díl.

Ale pan Hašek se nepolepšil. Letos domluvil s pražskými obchodníky rybami cenu ryb v drobném na 9 korun. Proti této ceně jako nízké ohradila se Rybářská jednota a žádala zvýšení o 3 koruny. Pan Hašek žádost tuto nerespektoval a zemská správa politická stanovila cenu 9 Kč, jako maximální. Bylo proto v Rybářské jednotě usneseno, prodávati ryby na hrázi, takže by města na vánoce zůstala bez ryb. Ale pan inspektor Hašek přišel na geniální nápad: Slíbil Rybářské jednotě, že lichevním úřadům dá pokyn, aby požadování vyšší ceny nestíhaly! Takhle se dívá na zákony republiky a na povinnost úřadů zástupce ministerstva! Bylo by to směšné, kdyby to nebylo krajně smutným zjevem.

Veliké úspěchy slibuje si ministerstvo zásobování od opatření protilichevních. Ohlašuje novelisaci zákonů lichevních, a to jak po stránce práva hmotného, tak i po stránce práva procesního.

Myslím, že všechna snaha páně ministrova po této stránce bude marnou. V zákonech protilichevních jsou ustanovení o trestání válečné lichvy. Možno dnes mluviti o válečné lichvě, když žádná válka již není? Možno mluviti vůbec o lichvě tam, kde nastal volný obchod, volná konkurence? Problém nynějších vysokých cen není problémem lichvy, ale problémem drahoty. Odstranit drahotu, tak zní otázka dneška, neboť ne každá drahota jest lichvou. Vyrobím-li nebo nakoupím-li draho, nemohu lacino prodávat. Cenu zboží určují výrobní náklady, a dokud ty budou vysoké (jsou to cla, dopravné, poštovní poplatky, daně, surovina, mzda, činže atd.), nelze mluviti o nějakém pronikavém poklesu cen. A zde stát má jiné působiště. Místo drakonického stíhání tak zvané lichvy měl by vycházeti vstříc snížením sazeb pošty povozní a dovozné, sazeb telegrafních a telefonních, železničních tarifů osobních i nákladních a konec konců i snesitelnou úpravou berního systému.

Jsou tedy lichevní zákony vlastně bezpředmětné a lidové soudy lichevní a lichevní úřady zbytečné. Zbytečnost lidových soudů lichevních dokázal v prosinci m. r. president krajského soudu Bedřich Šimeček v Lidových Novinách. Věcnou a na odborných svých znalostech založenou úvahu zakončil takto:

"Dočítáme se z denních listů, že se připravuje osnova nového lichevního zákona, jinak do veřejnosti o tom nic neproniklo, a právníci a soudci také nebyli dotázáni, ač by to zajisté věci nebylo neprospěšno, neboť mnoho, tuze mnoho záleží na zkušenosti. Ale to již nyní bylo by uvážiti, aby zbytečný, těžkopádný, do soudnictví jako rozpolťující klín vražený aparát lidových soudů lichevních byl odstraněn a aby provádění lichevních zákonů svěřeno bylo soudcům z povolání."

Zbytečnost úřadů pro potírání lichvy válečné netřeba dále dokazovati. Úřady ty měly snad svůj význam v době válečné, kdy na obchod přivěsily se kde jaké zkrachované existence a přivodily tak na úkor řádného legitimního obchodnictva do obchodu znemravnělost a nesolidnost. Ale dnes, kdy války není, kdy je dostatek zboží a kdy volný obchod a nadevše zdravá soutěž uplatňující se víc a více sama působí k poklesu cen, nemají lichevní úřady nároku na další existenci pro poplatnictvo tak nákladnou. Jejich činnost může býti dnes toliko kontrolní, orgány lichevních úřadů mohou nanejvýš zjišťovati, neopomenul-li ten či onen obchodník označiti zboží ve výkladě svého závodu cenami, neprodává-li ten či onen hostinský pivo o několik haléřů dráže, než úředně stanoveno, nepřepočítala-li se hokynářka na trhu o několik haléřů na škodu kupujícího a pod. Také si podle toho zřízenci těchto úřadů počínají. Kontrolují až s malichernou důkladností a udají obchodníka, když označení ceny u některého druhu zboží spadlo, nebo bylo kupujícímu strženo. Ale k tomu není zapotřebí tak velkého a drahého aparátu.

Proč se vůbec mají činiti opatření na pronásledování obchodnictva, nelze pochopiti. Vždyť dnes nelze mluviti o nějakém blahobytu obchodnictva, dnes patrnou jest naopak tíseň obchodnictva.

Jestliže v důsledcích dnešní hospodářské krise dochází k tak hojným a četným úpadkům a insolvencím, nutno v zájmu veřejné morálky a v zájmu seriosního obchodního styku zdůrazniti povinnost povolaných vládních orgánů, aby těmto zjevům doby přítomné věnovaly obzvlášť zvýšenou pozornost, protože tak v mnohých případech jedná se o úpadek zaviněný, nebo o úpadek předem již s cynickou rafinovaností na úkor druhých vypočítaný. Všude tam, kde budou zjevny známky úmyslně nebo lehkomyslně přivoděného úpadku, budiž případ ten předán na místo jedině správné t. j. státnímu zastupitelství. Naopak opět nutno zdůrazniti, že tak mnohé dobré a reelní obchodní firmy v době pouhých finančních nesnází vháněny jsou začasté do úpadku buďto naprostým nepochopením okamžité tísně, nebo ulekanou nedočkavostí firem věřitelských, čímž mnohdy jinak dobře prosperující podnik je uvržen ve zkázu. Zajisté pronáším přání veškerého solidního obchodnictva, jestliže žádám, aby v prvém případě postupovalo se proti nesvědomitým úpadkářům co nejpřísněji a případy úmyslně zaviněné kridy trestány byly přímo exemplárně, na druhé straně však, t. j., kde jedná se o nahodilou peněžní tíseň slušného a reelního obchodníka, by učiněno bylo se strany vlády vše možné, čím by další trvání jeho existence bylo zachráněno a umožněno.

O blahobytu obchodnictva a živnostnictva svědčí nejlépe statistika vyrovnacích řízení a konkursů. V době od října 1921 až do října 1922 bylo v naší republice celkem 1559 vyrovnacích řízení, při nichž předlužení činilo 574,330.274·71 Kč. Konkursů bylo v téže době celkem 593 s předlužením 59,429.670·17 Kč.

Tím, co jsem v debatě této v době mi určené o obchodnictvu a živnostnictvu jeho situaci nynější přednesl, není daleko vyčerpána řada jeho bolestí a požadavků. Snad budu míti jindy příležitost šíře o nich promluvit. Ale chtěl jsem upozornit na mnohé okolnosti naší státní správu i naši veřejnost.

Ani státní správa, ani veřejnost nesmí viděti v obchodníku svého nepřítele, vysávače, lichváře. Právě naopak! Rozumný a slušný člověk vidí v obchodníku ochotného a úslužného muže, který za příslušný a zasloužený zisk stará se o to, abychom od A až do Z všechno to, co bychom jinak s obtížemi sháněli a pořizovali, a co bychom, neznajíce nákupních pramenů a cen, ani po případě si nedovedli opatřit - pohodlně dostali, a to ještě ve značném výběru. Tak je třeba se dívati správně na obchodníka a je bludem říkati, jako mnozí nevyspělci: my ho živíme, nebo z nás jest živ. Ne tak! Jedině jest správno: já pro něho, on pro mne. On pán, já pán. Tak dávno v Německu se dívají na obchodníka, podle toho s ním jednají a vzdávají mu úctu právě takovou, jakou žádají pro sebe. Také tato korektura názorů u nás jest záhodná a výchova ve školách v tom směru přímo nutná. Ještě několik slov k ministerstvu obchodu. V rozpočtu ministerstva obchodu (kap. XV, tit. 3) jest poprvé letos preliminovaná částka 1,500.000 Kč pro vodní dopravu, ovšem jen jako nájemné ze skladišť a podpora podnikání plavebního.

Vzpomínám-li toho, činím tak proto, abych poukázal na to, že v minulých dvou letech generální zpravodaj pro rozpočet vždy vyzýval vládu, aby soustředila celou státní plavební administrativu v jediné nejvyšší instanci, totiž ministerstvu obchodu, kam nesporně pro svůj obchodně-politický význam celá plavební agenda náleží - a učinila tak konec nynějšímu nepřirozenému stavu spočívajícímu na nadceňování technických prostředků plavby samotnému jejímu účelu.

Nynější stav, kdy plavebnictví podléhá z převážné části ministerstvu veřejných prací, jež není tu přece proto, aby v prvé řadě řešilo otázky obchodní plavby, jest ojedinělým zjevem mezi organisacemi jiných národů, jež vesměs otázky plavby se týkající spravují buď v ministerstvu obchodu nebo v ministerstvu dopravy.

Jest mi známo, že ministerská rada ze dne 5. ledna 1922 usnesla se na tom, že ve věcech týkajících se plavby zásadně přiznává se kompetence nejvyššího odpovědného úřadu řídícího ministerstvu obchodu. Není mi však známo, bylo-li toto usnesení ministerské rady provedeno, anebo provádí-li se aspoň, naopak slyším jen, že provádění tohoto usnesení naráží na značné obtíže.

Byl bych oběma zúčastněným pp. ministrům povděčen, kdyby v zájmu věci samé a jmenovitě v zájmu hospodářského významu plavby pro celý náš stát postarali se o rychlé provedení usnesení ministerské rady ze dne 5. ledna 1922 už také proto, že - jak mi známo - organisace státní plavební administrativy, jak ji navrhuje ministerstvo obchodu - a na to činím pana ministra financí pozorna - jest pro státní pokladnu o 1,300.000 Kč lacinější, nežli organisace nynější, zbytečně zveličená a nepřirozeně vybudovaná mimo rámec celkové státní organisace, spočívající na zákoně o župním zřízení ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n.

Nelze nepřehlédnouti, že plavba provozována jest podniky soukromými a že tudíž státní správa má k ní vztah jen po stránce dozoru a legislativy, a proto již - nehledě ani k důvodům úsporným - třeba přikročiti k rázné a rychlé revisi nynějšího stavu zrušením čsl. úřadu plavebního jako zvláštní instance II., účelným přidělením různých agend místně příslušným župním úřadům, jež mohou daleko rychleji vyhověti potřebám toho kterého dopravního podniku na místě samém a koncentrováním vrchního dozoru nad veškerými plavebními záležitostmi v ministerstvu obchodu. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Medinger.

Posl. dr. Medinger (německy): Slavná sněmovno! Energii pana ministra financí musíme uznati i my. Jest jeho zásluhou, že v době, kdy byl největší nedostatek peněz, opřel se dr. Rašín tištění státovek, jakož i že si položil za cíl, jisté stoupnutí valuty.

Ale bohužel vidíme, že tato energie, s níž bylo možno vykonati velmi mnoho dobrého, často přestřeluje, nebo se sama oslabuje nesrovnalostí v jednání. Valutu bylo by bývalo možno dostatečně pozdvihnouti zdravým oživením hospodářství. Vláda měla zvoliti tuto přirozenou methodu, nikoli však dráždivé prostředky. Místo aby valuta a průmysl kráčely ku předu ruku v ruce, valuta dala se v klus a průmysl pak ztratil dech. Větší část krise nelze zajisté přičítati pražské finanční politice, nýbrž kupní nezpůsobilosti Rakouska a Německa, kamž ještě loni směřovalo 72% našeho vývozu; to ovšem neomlouvá české politiky, neboť ona je spoluvinna na úpadku obou sousedů, dosti jsme varovali. Umělé prostředky k pozvednutí valuty byly však bezpochyby příliš ostré, jak politická propaganda tak i finanční zákroky.

Děkujeme panu ministru financí za jeho odvážná slova, že osobnost má znovu přijíti ke svému právu a nemá už býti pohlcována masou. Ale především musí stát sám jednati podle těchto slov, musí se vzdáti šikanování podniků, uvolniti závory, upustiti od politiky povolování a zákazů. Podnikatelskému duchu se pomůže nejlépe, učiní-li se konec přehmatům úřadů při udělování koncesí, zasahování při tvoření cen atd. Ušetří se tím značný počet zbytečných, ano škodlivých úředníků.

Ministr financí musí zajisté dbáti zájmů státní pokladny, ale při tom má míti široký rozhled, nemá býti krátkozraký. Trvá-li malicherně na dosavadních daních a dopravních sazbách, poškozuje státní pokladnu ochromením hospodářského života více, než když povolností uvede v chod průmysl, ušetří na podporách v nezaměstnanosti a oživí obchod. Chvályhodná energie ministra financí musí směřovati úplně rovnoměrně jak ke zlepšování valuty, tak ke snižování výrobních nákladů. Je nespravedlivé žádati, aby průmysl slevil s cen a dělníci s mezd, nepostupuje-li stát analogicky. Poněvadž stát československý je průmyslově z 80% státem vývozním, musí se, chce-li průmyslově žíti, říditi podle států sousedních, jako průmyslník podle soutěže. Nákladní sazby jsou dnes tak nesmyslně vysoké, že na př. severočeský uhelný důl blízko hranic musil by zaplatiti za dopravu svého uhlí na hranice právě tolik, kolik by stálo v Německu uhlí samo loco místo spotřebitelovo. Co je platno v tomto případě, jestliže se zaměstnavatelé a zaměstnanci uskrovňují? Mzda za hodinu v textilním průmyslu činí v Německu 1 Kč, zde po posledním snížení 3 Kč. Jak má býti toto napětí překlenuto, je-li rozmanitými daněmi ještě zvětšováno? I když se zřekneme soutěže s Německem, v textilnictví zůstává přece jen stále ještě rozdíl asi 30% v náš neprospěch proti výrobním nákladům jiných států.

Průmyslu je nemožno z vlastních sil vydatně snížiti výrobní náklady. Textilní průmysl snížil už své ceny o 50%, i stát však si počítá za své výkony ještě stále stejně. S vytrvalostí lepší věci hodnou prohlásil pan ministr financí, že trvá na dávce uhelné a dani z obratu. Všechny žádosti, aby byla daň z obratu na několik měsíců suspendována a vývoz aby byl od ní osvobozen, byly marné. Ježto výrobek bývá jí postižen často několikrát, vyhánějí se tím ceny nerozumně do výše a vede to také k tomu, že výrobce musí zahajovati obchodní styk místo s velkoobchodníkem s všelijakými obchodníky v drobném, nad nimiž si těžko udrží přehled. Nedostatek pružnosti v hospodářství se pociťuje právě při krisi. Rovněž nebylo vyhověno žádosti průmyslu, aby byl uvolněn obchod devisami. Vůbec všechno zakročování a pamětní spisy marně se pokoušejí poučiti rozhodující osoby, takže průmyslníci se těch pokusů už vzdali.