Na samém konci století jala se však strana katolická s novým úsilím pracovati k tomu, aby se konečně přikročilo k potření nenáviděných "Pikartů". Nejspíše působením nového nuncia papežského, arcibiskupa Filipa Spinelli, který v březnu 1599 přibyl do Prahy, [Přijel do Prahy 7. března; viz jeho zprávu z téhož dne v arch. Vatik., Borgh. III. 87 c fol. 26.] podal arcibiskup Zbyněk 3. července téhož roku císaři stížnost do Bratří, v níž naříká, že se víra kalvínská a pikartská šíří v Praze i jinde a že také v nejv. úřadech je mnoho přívrženců tohoto vyznání; proto žádal arcibiskup, aby zvláštní komisi z českých pánů katolických a z katolických rádců císařových bylo uloženo uraditi se o tom, co by se mělo v té věci podniknouti. [Vliv nunciův se prozrazuje tím, že se stížnosti arcibiskupovy namnoze nápadně shodují s tím, co psával nuncius tou dobou ve svých zprávách do Říma.] Nuncius sám podal o málo později císaři memoriál, jímž žádal císaře, aby dal vyhledati zákon krále Vladislava proti Pikartům a aby se postaral o jeho uskutečnění. U císaře, který právě tou dobou působením nunciovým provedl v nejv. úřadech důležité změny ve prospěch katolíků [O vlivu nunciově na tehdejší pokatoličení nejv. úřadů hodlám pojednati jinde samostatně.] a vůbec projevoval obzvláštní horlivost náboženskou, dostalo se žádosti nunciově velmi příznivého přijetí. [Ve zprávě z 30. srpna 1599 (arch. Vatik., Borgh. III. 67 b fol. 163) vypravuje nuncius o příjezdu arciknížete Matyáše do Prahy a o veliké peněžní tísni dvora a dodává: "Non so come faranno, se non mettono mano alle borseloro quelli che ľhanno piene. Io voglio oggi andare da S. Altezza [t. k Matyášovi] che ho dimandato per ľudienzaet ľho havuta, et voglio vedere, se posso dare una stretta a questi Anabatisti et altri heretici denarosi, da quali, se S. Mtà. volesse et osservare le leggi del regno antichissime et giurate da molti re sino a S. Mtà., caveria moltidenari, et già per questo ho dato un memoriale tre giorni fa, che S. Mtà. faccia cercar le leggi de Vlatislao re confirmate da tutti suoi successori in materia delli heretici Piccardi, et si faccia referire il contenuto ďesse per poterdar ordine, che conforme a la giustitia et alľobligo del giudicato si facciano eseguire, et subito il memoriale è statoben spedito et commesso a Christoforo Poppel [Kryštof z Lobkovic, nejv. hofmistr], che li cerchi et referisca; nespero buona provisione... Sin hora non hanno havuto ardire mai trattar di questo sconto per la potenza deministri et signori, che sono macchiati di questa heresia Piccarda, quale è quasi ¾istessa de Calvino; vuole la legge che questi siano infami, exuli dal regno et gli si confischino tutti li beni; piaccia a Dio, che si possa fare qualchecosa che saria di grande importanza..." V nunciově zprávě z 5. března 1600 (arch. Vatik., Borgh. III. 87 c fol.143) pak čteme: "Ho da buon luoco saputo, che questi Piccardi di Praga et altri heretici hanno havuto qualchetrattato di amazzare et saccheggiare li forestieri, et forsi in Pilsina [v Plzni, kde se tou dobou zdržoval císařský dvůr] ne hanno havuto qualche odore. Non dubito che io con la casa mia saria di primi, perche mi odiano inestremo et pretendono, che in buona parte sia stato causa, che loro siano rebuttati da magistrati, et che faccia continua instanza (come è vero) per ¾esecutione della legge di re Ladislao contro de loro; non so, se hanno fatta lanecessaria provisione questi ministri, ma so bene, che hanno per male, che si creda, et credo, che costì, se si dicessecosa alcuna, la negherebbono, ma ben so, che questo che io scrivo, è verissimo". Srov. s touto zprávou list arcibiskupa Zbyňka z 5. list. 1600, o němž viz v pozn. Viz nunciovu zprávu ze 17. července 1600 (arch. Vatik., Borgh. III. 87d fol. 131), kde nuncius píše: "Mi si da ferma intentione da chi può saperlo, che in breve S. Mtà. caesarea sia per fare una gran resolutione in materia ďheretici et forsi per cacciar da tutto questo regno li Piccardi conforme alle leggi del regno, negotio che rileverebbe pur assai et fu da me proposto ľanno passato più ďuna volta mostrando il pericolo che corre la Moravia particolarmente per questo, essendovi gran quantità di Piccardi et più affetti di quello che bisogneria al servitio della casa ïAustria, et li scoversi anco qualche intelligenza di qualche barone principale di Moravia [patrně Žerotín] col Palatino; hora S. Mtà., che è tutto nelle cose della religione, mostra zelo grande; intendosia resoluto, et si sta al ponto delľesecutione, ma non bisogna mostrar di saper altro, perche io ľho da luogo secretissimo, et cesare soffenderebbe, che fusse penetrato, sì anco perche S. Mtà. gusta, che queste risolutioni sintenda che nascano da se".] Již v červenci 1600 oznamoval nuncius do Říma, že císař je odhodlán učiniti vbrzku veliké rozhodnutí stran kacířů a snad i vypuditi Pikarty ze země, [Viz nunciovu zprávu ze 17. července 1600 (arch. Vatik., Borgh. III. 87d fol. 131), kde nuncius píše: "Mi si da ferma intentione da chi può saperlo, che in breve S. Mtà. caesarea sia per fare una gran resolutione in materia ïheretici et forsi per cacciar da tutto questo regno li Piccardi conforme alle leggi del regno, negotio che rileverebbe pur assai et fu da me proposto ľanno passato più ďuna volta mostrando il pericolo che corre la Moravia particolarmente per questo, essendovi gran quantità di Piccardi et più affetti di quello che bisogneria al servitio della casa ï Austria, et li scoversi anco qualche intelligenza di qualche barone principale di Moravia [patrně Žerotín] col Palatino; hora S. Mtà., che è tutto nelle cose della religione, mostra zelo grande; intendosia resoluto, et si sta al ponto del¾esecutione, ma non bisogna mostrar di saper altro, perche io ľho da luogo secretissimo, et cesare soffenderebbe, che fusse penetrato, sì anco perche S. Mtà. gusta, che queste risolutioni sintenda che nascano da se".] ale duševní choroba císařova, která právě v následujících dnech propukla novou sílou, [O chorobě císařově v té době viz na př. Stieve, Verhandlungen über die Nachfolge Rudolfs (Abhandl. der hist. Kl. d. kgl. Ak. in München 1880) str. 51 násl. a Glücklich, Mandát proti Bratřím z 2. září 1602 a jeho prováděni v letech 1602 - 1604 (Věstník král. č. spol. nauk 1904) str. 6. Je známo, že za této choroby císař chtěl, aby byli vyhnáni kapucíni, kteří nedlouho před tím s jeho svolením uvedeni byli do Čech. Proto obrátil se arcibiskup Zbyněk na císaře listem z 5. list. 1600, v němž prosí císaře důtklivě, aby zanechal odporu proti kapucínům a raději důrazně zakročil proti Pikartům, kteří prý násilně chtějí vyhubiti katolíky v zemi (list ten vyd. Tischer, Uvedení kapucínů do Čech okolo r. 1600, Věstník král. spol. nauk 1907 str. 51.). Stejnou myšlenku nalézáme v dobrozdání o tom, co měl arcikníže Ferdinand raditi císaři, z října 1600.] a nepochybně také jiné ohledy způsobily, že odhodlání císařovo bylo uvedeno ve skutek teprve o dvě léta později. Dne 2. září 1602 prohlášen byl nový mandát proti Bratřím s datem 22. července. [Mandát byl již častěji otištěn, posledně ve Sněmích O jeho vyhlášení psal 2. září 1602 pap. nuncius do Říma (arch. Vatik., Borgh. III. 93 b 1 fol. 95): "II decreto che hora fa tre anni fece ľimperatore, perche fossero discacciati di Praga et del regno i Piccarditi, Calvinisti et Anabatisti, salvando solo la religione cattolica et ľussitica conforme alla legge del re Ladislao, dopo ďessersi più volte ridutto al punto del publicarsi et altre tante tornato in dietro (il che m'ha fatto lasciar di scriverne) è stato finalmente publicato hoggi per tutta la città a suon di trombe, cooperante sopra tutti il cancelliero del regno [Zdeněk z Lobkovic], ma si dubita assai, che non ne segua ľeffetto." Téhož dne psal nuncius nunciovi Benátskému (arch. Vatik., Borgh. III. 48 a f fol. 158): "Sè publicato hoggi un bando di S. Mtà. contro gli heretici Piccardi, Calvinisti [v orig. tu následovalo "et Luterani, je však škrtnuto] et altri non ammessi dal regno, che debbano in termine ďalcuni giorni partire di Praga et del regno". Se zprávou z 9. září 1602 (arch. Vatik., Borgh. III. 93 b fol. 122) poslal nuncius do Říma latinský překlad českého mandátu.] Mandát ten, ač stylisticky jest jen rozšířením mandátů z r. 1575 a 1584, liší se od nich ve věci velmi podstatně. Nemluví jen obecně o zborech a schůzkách náboženských zapověděných mandátem krále Vladislava, nýbrž výslovně se obrací proti těm, kdož následují "sekty pikhartské jinak valdenské aneb těch, ježto se Bratřími jmenují", o nichž prohlašuje, že "k pořadu práva nenáležejí, a jim též právo jakožto odřezancům od přijatého v zemi České náboženství nikderakž sloužiti nemá"; neomezuje se také na povšechný zákaz takových zborů a schůzek, nýbrž předpisuje všem stavům určitě, aby "zbory všeckny ihned zavřeli, zamkli, kolím zabiti a zaraziti dali", aby místo knězi bratrských všude dosazovali řádné kněze vzaté od arcibiskupa nebo konsistoře pod obojí a také poddané své aby pohnuli k zanechání bludného učení bratrského.
Účinky mandátu proti Bratřím z r. 1602 byly mnohem větší než při mandátu z r. 1584. Do konce r. 1602 zavřen byl slavný zboř bratrský v Mladé Boleslavi a řada zborů jiných, [Zprávy o tom sestavil Glücklich, Mandát proti Bratřím str. 9. Srov. též, co o tom píše nuncius Spinelli ve zprávě z 25. list. 1602 (arch. Vatik., Borgh. III. 88 d fol. 38): "Mi dice il cancelliero del regno, che in esecutione delľeditto imperiale promulgato le settimane passate contro gli heretici si son serrate ultimamente le scuole de Piccardi in Bolislao città di Bohemia et sede principale di quella setta et che di poi è stato dichiarato un commissario, che haverà da conferirsi nel medesimo luogo et discacciarne i predicanti. Oltre a questo mi dice essersi deputati alcuni ministri, che hanno cura di presentare a tutti i nobili ď ogni luogo compreso dai 14 circoli, che constituiscono il regno, ľeditto istesso, perche lo legghino et si sottoscriveno ďhaverlo letto, et ciò per poter procedere contro ciascuno alle pene più securamente".] ale již počátkem roku 1603 ochabovala tato horlivost v pronásledování Bratří. [Ve zprávě z 6. ledna 1603 píše nunciův zástupce Sebastiano Lamberto dei Fornari (arch. Vatik., Borgh. IV. 287 fol. 171): "Con tutto che S. Mtà. facci alcune diraostrationi contro li heretici seditiosi delle sue proprie città et luoghi di questo regno, et ne facci star prigioni qua, per ricusar essi di accettar li preti catholici che gli manda questo monsgr. arcivescovo, non si vede però ancora quella essecutione, che sarebbe necessaria et si desiderarebbe " del suo mandato publicato con tanta sollennità contro Piccarditi, anzi pare, che l negotio si vadi rafredando, per il che sarebbe bisogno riscaldar et animar detto monsgr. arcivescovo, acciò camini inanti, et non si perda ï animo anzi stridi et esclami più che mai..."] Působil tu asi ohled na sněm, který se měl tou dobou sejíti. Skutečně dostala se na tomto sněmu po několikaleté přestávce na přetřes otázka náboženská. Stavové přiznávající se k české konfesi, tedy Luteráni i Bratří, vystoupili tu se stížností, že se jim od vydání mandátu proti Pikartům brání osazovati fary, jichž byli patrony, kněžími nespravujícími se konsistoří utrakvistickou, což prý odporuje slibům cís. Maximiliana z r. 1575, a žádali císaře, aby mandát ten nebyl na ně vztahován, aby jeho vykonávání bylo zastaveno, a stavové aby byli ponecháni při svém evangelickém náboženství a svých svobodných kollaturách. [Srov. zvláště Glücklich l. e. str. 9 - 12.] Ale odpovědi na tuto žádost se stavům nedostalo, a jich mluvčí Václav Budovec z Budova byl předvolán do české kanceláře, aby odpovídal ze svého jednání. [O tom podrobně jedná Glücklich l. e. str. 14 - 16, který v příloze str. 18 - 20 otiskuje zápis o výslechu Budovcově jako dodatek k aktům uveřejněným ve Sněmích.]
Protestem proti mandátu z r. 1602 na sněmu r. 1603 nedosáhli stavové toho, aby vykonávání mandátu bylo docela zastaveno. I později dostávaly jednotlivé vrchnosti napomenutí, aby netrpěly na svých statcích zborů bratrských, a také v městech královských prováděny zásady mandátem vyslovené. [Doklady sestaveny u Glücklicha l. c. str. 16 - 17. Ještě 1. prosince 1604, když se šířily pověsti o jakýchsi konspiracích v zemích českých, radili nejv. úředníci čeští císaři: "das E. kais. Mt. uber die wegen der Pikarden in Beheimb ausgangne und publicierte mandata (furnemblich weil E. kais. Mt. in denselben ausdrucklichen angeben, dass darunter die unter einer und zweierlei gestalt gar nit, sondern allein die Pikarden gemeint sein sollen) gnädigist schütz und hand hielten, unter den wissentlichen Verbrechern durch deroselben kammerprocuraiorn nur einen rechtlichen furnehmben und uber denselben erkennen auch exequieren lassen; auf solchen verfolg wurde verhoffens andern ein schrecken und forcht eingetrieben und dadurch gehorsamb erhalten werden".] Ač tím vším skutečný stav církví bratrských podstatně se nezměnil, leda že byly místy nuceny úkony náboženské vykonávati skrytě neb aspoň s větší opatrností, [Karel ze Žerotína líčí v dopise k T. Bezovi z 22. září 1603 (stručný regest v Arch. českém XXVII. str. 215 č. 619, celý opis v zem. archivě) stav církve bratrské takto: "Nous iouissons ďun assez bon repos au faict de la libertà de nos consciences. Car combienque lannée passée les édiets et mandements publiés sollenellement en la ville de Prague au nom de ľempereur ayent donne quelque secousse aus eglises de Bohème, voire teile, que ľexercise publique de la religion a esté en vertu ďiceus du tout aboli en quelques endroits, non obstant les assemblées ne laìssent point de continuer en quelques lieus aultant librement quauparavant et en ďaultres avec un peu de crainte et consideration plus pour eviter le scandale que pour aulcun danger. Mais en ceste province de la Moravie nous navons point senti de changement..." Podobně oznamoval již 26. května 1603 nunciův zástupce Fornari (arch. Vatik., Borgh. IV. 291 fol. 71): "Si vede poco giovamento del mandato contro li Picardi, poiché le scole et conventicole loro non mancano, anzi crescono più che mai". Jinak píše bratrský kazatel Bartoloměj Němčanský v listě ke Grynaeovi z 15. června 1604 (vyd. Glücklich, O cestě za korrespondencí Budovcovou, Věstník české akad. XIV., 1905 str. 65); naříkaje na protivenství, jež snáší církev bratrská, praví: "Libera sincerae religionis professio inhibetur, scholae dissipantur, pastores suis sedibus pelluntur..."] přece vydání a částečné provádění mandátu z r. 1602 jasně ukázalo Bratřím nebezpečí hrozící jim z toho, že jich vyznání, nejsouc zákonem uznáno, mohlo býti bez porušení zákona vládou potíráno jako vyznání nedovolené, a nutilo je, aby pomýšleli na prostředky, jimiž by zjednali své existenci pevný právní podklad.
Jestliže se Bratřím mohlo upírati, že se koncese Maximiliánovy z r. 1575 vztahují na ně, u Luteránů nebylo to možné. Konfese předložená r. 1575 Maximiliánovi byla v podstatě jejich konfese, oni vedli vyjednávání a jich se tedy zcela nepochybně týkalo prohlášení císařovo, že nebude stavům překážeti v jich náboženství a že nedopustí, aby od jiných bylo jim překáženo. Pokud se vůbec nepopírala závaznost tohoto ústního slibu císařova, opakovaného také Rudolfem, nebylo možno vystupovati proti Luteránům jako proti Bratřím, nebylo možno nakládati s nimi jako s vyznáním nedovoleným. Slibem Maximiliánovým, nehledě k jeho formální nedostatečnosti, nedosáhli ani Luteráni toho, aby náboženství jejich byla přiznána plná svoboda nebo dokonce rovné právo s náboženstvím katolíkův a utrakvistů; právní postavení jejich se změnilo tímto slibem jen potud, že jich vyznání, byvši do té doby vyznáním nedovoleným, zapověděným, mělo odtud z milosti panovníkovy býti trpěno. Ale ani tato tolerance nebyla obecná a úplná; především se vztahovala jen na oba vyšší stavy a jich poddané, netýkajíc se podle výslovných prohlášení císařových královských měst [Viz zvláště odpověď Maximiliánovu na stížnost defensorů z 30. list. 1575, kde čteme toto důležité prohlášení: "Ta pak psaní [t. mandáty vydané do měst královských 5. října] od nás toliko městům našim a Její Lásky paní manželky naší nejmilejší z jistých a slušných, též v radě uvážených příčin vyšlá, stavův vyšších, měst a poddaných jejich nic se nedotýkají, neb dotčená města naše i Její Lásky na nás jakožto krále Českého pozor a zření své míti, a kdyby jim jaká potřeba nastala, na nás to vznésti a o to se utéci mají. Za kterýmižto příčinami snáší se při nás, poněvadž Vy s dotčenými městy našimi a Její Lásky paní manželky naší nejmilejší nic činiti nemáte, že v tom ničemž, jakž sme Vám i jiným stavům království Českého za bytu našeho císařského teď na hradě Pražském oustně předkládati ráčili, žádné reformací činiti nenáleží; neb se stavům dvoum vyšším, jakž o tom jinače nevíme, strany far jich, když toliko ty, kteréž sou od starodávna a zvláště pak od toho času, jakž jsou stavové pod obojí nejprve strany Augsburské konfessí při nás hledati začali víry katolické pod jednou bývaly, též také pod obojí, kteréž se konsistoří Pražskou spravovaly, v tom prvním způsobu zůstanou, žádná překážka nečiní".] dále pak stavům vyšším neposkytovala tolik volnosti, aby si mohli pro své vyznání opatřiti nezbytnou organisaci církevní. Tím, že císař 1575 zamítl žádost stavů, aby jim bylo v moc dáno osazování konsistoře pod obojí, jež byl r. 1562 na sebe strhl král Ferdinand, [O tom viz zvl. Tomek, Děj. Prahy XII. str. 132-3 a Winter, Život církevní I. str. 328.] a že defensoři zvolení od stavů pro odpor císařův brzy se vzdali svého úřadu, byli Luteráni odsouzeni žíti i dále bez řádné organisace. jejich volný rozvoj omezen byl také zásadou prohlášenou císařem r. 1575, aby kostely, které od starodávna a zvláště od té doby, kdy se stavové počali domáhati schválení Augsburské konfese, byly katolické nebo se spravovaly konsistoří pod obojí, zůstaly v tom způsobu t. j. nebyly osazovány kněžími luterskými. [Viz zvláště odpověď Maximiliánovu na stížnost defensorů z 30. list. 1575, kde čteme toto důležité prohlášení: "Ta pak psaní [t. mandáty vydané do měst královských 5. října] od nás toliko městům našim a Její Lásky paní manželky naší nejmilejší z jistých a slušných, též v radě uvážených příčin vyšlá, stavův vyšších, měst a poddaných jejich nic se nedotýkají, neb dotčená města naše i Její Lásky na nás jakožto krále Českého pozor a zření své míti, a kdyby jim jaká potřeba nastala, na nás to vznésti a o to se utéci mají. Za kterýmižto příčinami snáší se při nás, poněvadž Vy s dotčenými městy našimi a Její Lásky paní manželky naší nejmilejší nic činiti nemáte, že v tom ničemž, jakž sme Vám i jiným stavům království Českého za bytu našeho císařského teď na hradě Pražském oustně předkládati ráčili, žádné reformací činiti nenáleží; neb se stavům dvoum vyšším, jakž o tom jinače nevíme, strany far jich, když toliko ty, kteréž sou od starodávna a zvláště pak od toho času, jakž jsou stavové pod obojí nejprve strany Augsburské konfessí při nás hledati začali víry katolické pod jednou bývaly, též také pod obojí, kteréž se konsistoří Pražskou spravovaly, v tom prvním způsobu zůstanou, žádná překážka nečiní".] Naopak ovšem právě tím přiznáno stavům, že mohou svobodně kněžími svého vyznání osazovati své fary, na kterých již před r. 1575 byli kněží toho vyznání.
Je pochopitelno, že po r. 1575 Luteráni vždy znova se pokoušeli o to, aby jejich konfesi dostalo se ztvrzení určitějšího, než jaké obsahoval nejasný slib Maximiliánův, a zvláště aby si zjednali možnost řádné církevní organisace, jejíž zásady v konfesi z r. 1575 byly podrobně stanoveny. Především šlo stavům o to, aby zase v moc svou dostali osazování konsistoře utrakvistické, která, jsouc osazována císařem, vždy více se sbližovala s církví Římskou, a tak opatřili svému vyznání nejvyšší církevní úřad. Již na sněmu únorovém r. 1579 předložili o to žádost císaři. [Žádost ta, zachovaná v nedatovaném opise v arch. místodržitelském, položena ve Sněmích, a toho se přidržel Tomek, Děj. Prahy XII. str. 287 i Winter, Život církevní I. str. 329. Ale pro datování to není důvodu, naopak svědčí proti němu supplika podaná konsistoří utrakvistickou císaři 23. února 1579 (arch. arcib. v Praze, rotulus missiv. consist. sub utr. 1578-80, fol. 114), dokazující zároveň, že žádost stavův o konsistoř předložena byla císaři při sněmu únorovém 1579. Čteme tu: "Praeter omnem exspectationem nostram... certiores facti sumus, quemadmodum aliqui ex statibus huius regni, qui sibi nomen sub utraque vendicant, intermisso negotio
a Sac. Mte. V. in his comitiis proposito, affectent propria auctoritate agere coram V. Caes. Mte. de religione et de consistono nostro Pragensi". I žádá konsistoř císaře: "ut nihil contra antiquitus observatam religionem catholicam sub utraque communicantium novare permittat, nee consistorium... semper in potestate regum Bohemiae haberi solitum..., ex eadem potestate et tutela sua saecularibus... sibi eripere patiatur". Srov. Tomek XII. str. 292. Viz též prosbu konsistoře k nunciovi Malaspinovi z 20. února 1579 (Gindely, Gesch. der böhm. Brüder II. str. 489 pozn. 50), kde se v postskriptu praví: "Sub finem huius scripti pervenit ad nos, quod quidam in comitiis praesentibus statuerint, ut S. Caes. Mtem. frequentes adirent et coram de religione et de consistorio nostro sibi subiciendo agerent".] Dovolávajíce se slibu císaře Maximiliána i Rudolfa samého, "že nás při náboženství a víře naší křesťanské podle vyznání našeho J. Mti. císaři Maximiliánovi v spisu jistém od nás podaného milostivě zůstaviti a ruku svú nad námi držeti že ráčíte", a slibujíce, "že žádných sekt, buďto cvinglianskú, kalvinskú nebo jiné takové" nechtějí mezi sebou trpěti, žádali stavové císaře, aby mohli jemu podati "jistý počet pobožných osob duchovních i světských" a potom jimi konsistoř řádně osaditi; této od stavů dosazené konsistoři měli podle téže žádosti stavů býti od nich podáváni kněží k jich farám, "a který by se našel u víře naší křesťanské pod obojí vedle vyznání našeho že v učení a víře té jest cist a bez ouhony, ten aby na takovou faru toho pána od konsistoře byl řádně dosazen". Splnění této žádosti stavů bylo by znamenalo, že konsistoř utrakvistická byla by se proměnila v luterskou, a že dosazování kněží luterských - a pokud by se Bratří dovedli krýti konfesí z r. 1575, také bratrských - na fary náležející stavům bylo by nabylo zákonného podkladu. Proto můžeme směle tvrditi, že císař nebyl by žádosti té vyhověl, ani kdyby nebylo odporu konsistoře utrakvistické, která dne 23. února protestovala proti snahám stavů, zapřísahajíc císaře, aby nedal si vyrvati konsistoř, která byla vždy v moci králů Českých. [Žádost ta, zachovaná v nedatovaném opise v arch. místodržitelském, položena ve Sněmích, a toho se přidržel Tomek, Děj. Prahy XII. str. 287 i Winter, Život církevní I. str. 329. Ale pro datování to není důvodu, naopak svědčí proti němu supplika podaná konsistoří utrakvistickou císaři 23. února 1579 (arch. arcib. v Praze, rotulus missiv. consist. sub utr. 1578-80, fol. 114), dokazující zároveň, že žádost stavův o konsistoř předložena byla císaři při sněmu únorovém 1579. Čteme tu: "Praeter omnem exspectationem nostram... certiores facti sumus, quemadmodum aliqui ex statibus huius regni, qui sibi nomen sub utraque vendicant, intermisso negotio
a Sac. Mte. V. in his comitiis proposito, affectent propria auctoritate agere coram V. Caes. Mte. de religione et de consistono nostro Pragensi". I žádá konsistoř císaře: "ut nihil contra antiquitus observatam religionem catholicam sub utraque communicantium novare permittat, nee consistorium... semper in potestate regum Bohemiae haberi solitum..., ex eadem potestate et tutela sua saecularibus... sibi eripere patiatur". Srov. Tomek XII. str. 292. Viz též prosbu konsistoře k nunciovi Malaspinovi z 20. února 1579 (Gindely, Gesch. der böhm. Brüder II. str. 489 pozn. 50), kde se v postskriptu praví: "Sub finem huius scripti pervenit ad nos, quod quidam in comitiis praesentibus statuerint, ut S. Caes. Mtem. frequentes adirent et coram de religione et de consistorio nostro sibi subiciendo agerent".]
O dvě léta později, na sněmu únorovém r. 1581, rytířstvo znající se ke konfesi české podalo znova žádost, aby mohla býti vytištěna konfese předložená r. 1575 cís. Maximiliánovi a na jejím základě upraven řád církve pod obojí. Odpíralo dokonce jednati o čemkoli jiném, dokud žádost ta nebude splněna. Ale stavu panskému se přece podařilo, zvláště ukazováním na tehdejší churavost císařovu, pohnouti stav rytířský k tomu, aby věc odložena byla do budoucího sněmu. [Srov. vypravování ve foliantu XIII. archivu bratrského v Herrnhutě fol. 47: "V sněmě také šeredná roztržka počala jíti. Stav rytířský nechtěl v žádné jednání se dáti, léčby jim ty dva artikule puštěny byly: 1. strany religio, aby první snesení 1575 bylo potvrzeno a ta konfessí podaná k tištění puštěna a vůbec šla, 2. strany partýty... Tuze se podavše stavu panskému, těch artikulů při tom zastavili, že nechtí se v žádné jednání o propositiones dáti..., léčby jim to prve zpraveno bylo, a co chtěli, došlo. Ale způsobil to pán pokoje, že skrze stav panský o to sou upokojeni: poněvadž pán hrubě nemocen, aby toho do budoucího sněmu bylo odloženo".] Když pak v prosinci r. 1581 byla konsistoř zase obnovena zcela ve smyslu staroutrakvistickém, ano uvedena v závislost ještě větší na arcibiskupovi, než v jaké byla až do té doby, vystoupili stavové na nejbližším sněmě v únoru r. 1582 znova se svými žádostmi. Vybízel je k tomu mistr Pražského učení známý Petr Kodicill z Tulechova zvláštním spisem, kterým dokazoval historicky právo stavů k osazování konsistoře. Stav rytířský zase nechtěl jednati o proposici královské, dokud by otázka tato nebyla vyřízena; dal se však i tentokráte pohnouti k odkladu, ale tak, že měl býti na císaři žádán revers, jímž by se zavázal, že stavové na budoucím sněmě nebudou povinni jednati o předlohách královských, dokud nebudou vyřízeny žádosti stavů. Po některém váhání vydal císař takový revers stavům 6. května 1583, a dav jej odevzdati stavům na sněmu koncem května téhož roku, znova se zavazoval, že na sněmu nejprve příštím má býti jednáno především o jich žádostech. [Srv. instrukci pro cís. komisaře k sněmu z 6. května.] Ale také při následujícím sněmě, jenž se sešel již v listopadu 1583, svolili stavové k novému odkladu. Bylo jim však císařem dovoleno, aby ze stavů strany pod jednou i pod obojí zřízena byla komise, která by vyšetřila, komu skutečně náleží právo osazovati konsistoř. [O tom, jakož vůbec o veškerém jednání o náboženství na tomto sněmě, velmi zajímavé zprávy podávají listy důvěrníka bratrského, jenž byl v Praze v čas sněmu, zapsané v XIII. foliantu Herrnhutském fol. 274 - 276, z nichž se také poznává, s jakou nedůvěrou pohlíželi Bratří na akci stavů pod obojí o konsistoř. V listě z 21. list. 1583 čteme: "Teprv dnes k samému poledni místně sem vyrozuměl s mnohou prací i nebezpečenstvím, kam větrové nevesele vějí. O to, aby měli nás se zhostovati, není potřebí starosti, než přece na tu konsistoř velmi pilně myslí a o ní domlouvati se k J. Mti. císaři chtějí, a jest rozuměti po mnohých příčinách, žeť sotva proti tomu císař bude. Za čímž se očekává od J. Mti. cís. toho, že on poznamenané osoby, které by chtěli voliti, poněvadž to v moci mají bude chtíti, aby jemu podali. Oni pak, jakž se proslejchalo prve i nyní se zhusta slyší, na kněží bratrské hrubě nebezpečí; ale na to hleděti neumějí, že J. Mt. cís. moc má potvrzovati osoby do konsistoře aneb vyvrci, vymazati které chce, a jiné na to místo vepsati a dosaditi. Dávno pak čiti ten dýchánek, že by mínil jesuity též tam přimísiti čemuž oni přetěžce budou moci odepříti " neb několiko se jich k tomu pěkně strojilo i pod obojí podávali a bez ceremonií sloužili. Byt' pak i toho nebylo, tedy nemají, co kde bráti, a samýmť nám toho nikoli nenechají. A protož já velmi pilně našim radím, aby rozšafně, avšak mocně tomu překáželi a na prvním dovolení dosti měli, když může každý jako doma téměř svou konsistoř totiž zprávce míti, které chce. Než o města běží. Ale našim do toho nemnoho, vyšším; hned sem se toho ulekl, když o náboženství začali. Ó, by byli mlčeli a na prvním dosti měli! Dejž pán Bůh, aby se mohlo změniti! jáť nic pilněji neopatrují jako to, aby utichli..." Dne 4. prosince píše týž důvěrník bratrský: "Tejně a lstivě všecky věci při tom sněmu jdou. Když tomu rozumějí světle jednuška [t. katolíci], že nemohou stavů s námi roztrhnouti, obdrželi to pěkně na straně pod obojí, aby zanechali jednání s císařem o konsistoř, neb to cítili, že jen přístup k tomu sobě dělali a k jinému času (tak jakž jim bylo od našich z ponuknutí namítáno) odložiti, v kterémž by duchovních lidí snáze a více k té potřebě dosáhnouti mohli, mínili, jakož již i čas totiž po Velikonoci, hned byli sobě obrali. Srozuměvše tomu chytráci a tyto holuby nakloněné k ouřadům, jimž naděje dávána, viděvše, uvolili se jim v tom u císaře prostředkovati, pravíce, že nic bez nich u císaře nezpůsobí a nezjednají nejméně. Takž pojednou dali sobě ústa zacpati, že o tom artikuli religionis tak ani jinak slova neříkají jakoby jim ústa zacpal. A mezi tím k tomu se chejlí tejně, že císař obnoviti míní misterně k utišení našemu hroznému konsistoř, nebo legát papae všecky stavů přímluvy, supplikací spolu s arcibiskupem u císaře váží a jich radami skrze pána Růži [Vilém z Rožmberka]... všecko se řídí. Náramného soužení pravda a následovníci její, rychle nezmění-li toho pán Bůh, dočekati musí... Z našich při sněmu žádného kromě tu domácích nevidím a divnými a nebezpečnými cestami sám v tom pracoval sem..." Konečně v listě z 17. prosince se vypravuje: "Sněm již zavřín, v němžto nic škodnýho nám není položeno... Dříve pak, nežli zavřín byl, ten artikul o náboženství jest vzkříšen a nevelmi patrně; téměř nemůže se věděti od koho, od stavů-li či od samého císaře. Tak se srozumívá tomu, že, když se jim první cesta t. jednušce k roztržení nás od stavů a zatím k utištění nás patrnému zjednáním mandátu nevelmi jistá a bezpečná zdála, nalezli jinou, kterouž v tajnosti ještě chovají, však po příčinách rozumí se, že usilují pilně a velmi opatrně pod korouhvičku papae uvésti osoby přední z stavů pod obojí, bude-li se jim moci to podařiti, aby přístup snadnější k nám míti mohli. Když měl zavírán býti sněm, poručil císař stavům podobojí (jichž téměř málo víc než nic tam bylo), aby hned před zavřením sněmu dvanácte osob volili ze všech tří stavů k vyhledávání toho, komu konsistoř v moci má býti, což ihned učiniti museli ti, kdož tu zůstávali, z stavu panského 4, z rytířského též 4 a z Pražan tolikéž; mezi těmito naši sou dva... Proti těm 12 císař z své strany též 12 voliti chce, aby těch 24 osob to vyhledali, v čí moci jest konsistoř Pražská. A chtělť by císař velmi rychle to míti, neb i to proň všecko, co za sebou jich průvodů měl, vše vydati z kanceláře své poručil. Ještěť na tom nesedí. Zdá se, kdyby jistého nic neměli, sotva by se tak ochotně k rozeznávání toho podali. To vše tejne a tiše jde že sem já sotva se pravdy při tom doptati mohl, neb klevet o tom velmi rozdílných i od našich ne zadních, že již konsistoř volena, bylo, a že mistr Daniel [Adam z Veleslavína] též v konsistoři, a k tomu podobných. Když sem já pak toho hledal, více sem, však tejně pod jakýms svěřením od divných lidí i toho doslechl, že jest toto propositum jich, aby z jednušky volili 4 osoby potom do konsistoře, z strany pod obojí 4, z bratří též 4, a k těm aby každá strana své zření měla. Čehož Bože zachovej!..."] Komise, svolána byvši cís. mandátem ze 7. února 1584 na den 18. června toho roku, sešla se v ustanovený čas [Mandát z 7. února 1584 uvádí z arch. místodrž. Borový, Martin Medek 1877, str. 104, kde jsou též jména všech členů komise volených od stavů. Táž jména uvádí zápis v XIII. foliante Herrnhutském fol. 359, kde se znova vypravuje o volbě této komise na sněmu 1583 a dodává se, že dvanácti osobám voleným od stavů pod obojí "jmenován jistý den po sv. Vítě, t. ten pondělí téhož roku, k čemuž sou i mandátem císařským napomenuti, aby se k tomu dni dali najíti podle J. Mti. cís. a pánův pod jednou od něho k též potřebě volených, mezi nimiž přední byl p. Vilém z Rožmberka." Gindely l. c. II. str. 282 neporozuměv dobře tomuto zápisu, tvrdí, že komise byla zvolena na novém sněmu v květnu 1584, ale toho roku sněm vůbec nebyl; i jinak ve vypravování Gindelově jsou nepřesnosti. Správně věc vyličuje Tomek XII. str. 317.] a po některém jednání prohlásil tu nejv. purkrabě Vilém z Rožmberka jménem katolických pánů, že ovšem právo osazovati konsistoř náleželo stavům, a sliboval přimluviti se u císaře, aby jim právo to bylo vráceno, budou-li stavové pomocni k vyhlazení sekt nedovolených a zvl. Pikartů. To znamenalo, že stavové měli se zříci především Bratří, ale vlastně také konfese české z r. 1575, jejíž vyznavači byli - jak hned potom zcela jasně se ukázalo - stranou representovanou p. Vilémem z Rožmberka i vládou samou pokládáni rovněž za sektu nedovolenou, [Mínění, jež vyslovuje Gindely l. c II. str. 283, jakoby stavům luterským vážně bývalo nabízeno svobodné provozování náboženství s tou toliko výminkou, že se vzdají Bratří, jistě není správné. Již Tomek XII. str. 319 správně vystihl význam nabídky učiněné stavům, když praví, že "byli by se měli odříci spolku s Bratřími, k čemuž mnozí byli by snadno přivolili, ale také konfessí české, což ovšem učiniti nemínili." Méně určitě vyjadřuje se Novotný l. c. str. 365: "Lutheráni měli se odříci Bratří a za to se jim nabízelo podmíněné trpění, srovnají-li se se starou církví v řádech kostelních".] a že konsistoř měla zachovati i budoucně ráz staroutrakvistický. Je pochopitelno, že stavové luterští, kteří by snad jinak nebyli váhali zříci se Bratří, nepřijali tuto nabídku, trvajíce na tom, aby konsistoř zřízena byla podle konfese z r. 1575. Ale císař tuto žádost zamítl zcela rozhodně ústně i písemně; přiznával sice, že stavové až do r. 1562 sami osazovali konsistoř, ale prohlásil, že pozbyli toho práva tím, že za císaře Maximiliana upustili od starobylého svého náboženství, přijavše náboženství v tomto království nebývalé, že také sami se odtrhli od konsistoře, přijímajíce kněží ordinované na cizích akademiích, a konečně že mnozí z nich trpí na svých statcích schůzky Pikartů a jiných sekt. [Jednání o konsistoř v červnu 1584 podrobně se vypisuje v XIII. foliantu Herrnhutském fol. 359 násl. Podle tohoto vypsání, když stavové pod obojí předložili doklady svého práva na konsistoř, prohlásil p. z Rožmberka jménem pánů katolických: "Vzhlédše do průvodů těchto, jichž ste nám podati ráčili, nemáme podle čeho a nemůžeme odpírati, aby konsistoř Pražská V. Mtem. k osazování a správě neměla náležeti, nýbrž svědomí a potvrzení toho V. Mtem. bezpečně dáti můžeme, že jest tak bývalo. A protož jiné vůle a úmyslu nejsouce, než na žádost tuto na nás vzloženou V. Mtem. toho nápomocni při J. cís. Mti. býti, však s touto první výmínkou, abychom sobě vespolek za jednoho člověka nápomocni byli k vyhlazení rot a sekt a zvlášť těch padouchů poběhlých pikhartských, kteříž se velmi rozmohli... Druhé, abyste ráčili nám dověrně a sprostně v tom se otevříti, jak ta konsistoř má býti a jakým řádem i osobami osazena a opatřena". Když se o tomto prohlášení radili stavové pod obojí, mnozí prý navrhovali, "aby se k Bratřím neznali, poněvadž tak těžce nesou to náboženství Jich Mti. páni pod jednou". Posléze pak odpověděl jich jménem nejv. písař Michal Španovský. Poděkovav za ochotu stavů pod jednou, pokračoval: "Kdež pak ráčíte dokládati toho, že se rozmohly sekty a roty náboženství rozdílných, sami to vidíme. Ale příčiny těch roztržek soudíme, že jest jinudy k nim nepřišlo, než když se J. Mt. cís. jakožto král Český ráčil konsistoře zmocniti, a ji stavům pod obojí z moci vyňav, ráčil podle svého dobrého zdání takovými osobami osaditi, na nichž každý snad přestati nemoha, musili se při svém křesťanství, jakž nejlépe rozuměli, opatrovati, v čemž se jim nesnadně za zlé míti může. Ale kdyby v moci stavů konsistoř zůstávala, mohlo snad na to nepřicházeti. Jestližeť to pán Bůh ještě dáti ráčí, aby ji zase v moci měli, jest ta naděje, že bude moci z těch všech roztržek sjíti, v čemž my V. Mtem., jakž ráčíte toho žádostiví býti, rádi nápomocni budeme". Stran druhé výminky odpověděl p. Španovský, že si stavové přejí, aby konsistoř byla zřízena tak, jak to žádali r. 1575 na císaři Maximiliánovi. "K této jejich řeči velmi neochotně se přimluvil pán z Rožmberka a rozešli se." Druhého dne byli páni strany pod obojí přijati v audienci u císaře a p. Španovský, předloživ císaři žádost o konsistoř a důvody její, ujistil jej, že stavové "nic jiného v tom neobmýšlejí, nežli předně čest a slávu pána Boha všemohoucího a druhé, aby sekta nám velmi odporná, vůkolí i v městech Pražských rozšířená, vyhlazena býti mohla". Po dvou dnech císař stavům odpověděl, "že konsistoře Pražské v moci stavů pod obojí zanechati J. Mti. se nevidí, a to proto, že sou se nového náboženství nebývalého stavové ti chopili a toho staročeského náboženství se pustili; druhé, poněvadž J. Mt. cís. neráčí moci tomu rozuměti, jak by dobře a jakými osobami mohla osazena býti ta konsistoř při takovém jich změnění, a ovšem že nesluší J. Mti. toho upustiti z rukou, což od slavných předků svých jako postoupeno a v ruce uvedeno míti ráčí". Vedle této ústní odpovědi dal císař stavům dne 26. června ještě odpověď písemní. Tato česká odpověď je otištěna ve Sněmích, a tamtéž je otištěn i německý, značně odchylný návrh této odpovědi. Týž německý koncept vydal již dříve Borový, Martin Medek str. 172 č. 5.] Odpověď císařova, trvajíc zcela určitě na tom, že v Čechách dovoleno je pouze vyznání katolické a staroutrakvistické, byla zřejmým popřením koncesí Maximiliánových z r. 1575, jak jim právem rozuměli stavové. [V české odpovědi císař dává stavům na uváženou, může-li "jim stavům pod obojí v takové jich roztržitosti toho dovoliti, aby konsistoř sami podle libosti své obnovovati a dosazovati měli, nicméně tak rozličných v tomto království neobyčejných náboženství proti privilegiím, jistým snesením předešlým déleji snášeti; nýbrž se J. Mti. vidí, že k takovým výstupným osobám podle již dotčených privilegií, starobylých snesení, zřízení zemského slušně se zachovati povinen býti ráčí". V něm. konceptu na tomto místě čteme: "Do nun die Sachen in dergleichen pristino statu dergestalt, wie es disponiert, befunden und nit andere secten unter dem schein derer rechten alten sub utraque, durfte es nicht viel disputierens und wären alle Sachen richtig". Nelze bohužel dosud zjistiti, jaký vliv měl na tuto odpověď pap. nuncius Bonomi biskup Vercellský, možno však předpokládati, že jeho účastenství v tomto jednání o konsistoř nebylo menší než při sněmu prosincovém r. 1583 (srov. zprávu bratrského důvěrníka z 4. prosince 1583). Jisto jest, že odpověď daná stavům pod obojí je ve shodě s názorem nunciovým, podle něhož císař nebyl povinen trpěti nejen Bratří, nýbrž ani Luterány (srov. citát z nunciova memoriálu).] Znova prohlášena za náboženství v zemi dovolená toliko vyznání katolické a staroutrakvistické, a tím nejen náboženství bratrské, nýbrž i luterské označeno za vyznání zapověděna. Ač zástupcové stavů luterských po této odpovědi nabízeli císaři, že by se spravovali starou vírou pod obojí a netrpěli mezi sebou sekt ani Pikartů, kdyby jim bylo vráceno právo osazovati konsistoř, nedosáhli od císaře nic jiného, než že obnovení konsistoře bylo zase odloženo. [Podle vypravování M. Daniela Adama z Veleslavína, zachovaného v XIII. fol. Herrnhutském fol. 362 násl. stavové pod obojí, dostávše odpověď císařovu, znova si vyžádali audienci u císaře, a tu p. Španovský císaři německy ohlásil, "že když bohdá (jakž té naděje sou) J. Mt. ráčí jim toho dovoliti, aby sobě konsistoř osadili, že tu věc tak říditi chtějí, jakž za J. Mti. i jejich předkův bývalo podle staré víry pod obojí, tou že se zpravovati chtějí, té všecko kněžstvo své poddati, od ní je bráti a žádného, kdož by se s ní nesrovnával, ani nepřijímati ani netrpěti, žádných také sekt ani Pikhartův pod svým jménem nefedrovat ani zastávati"; a žádal dále, aby císař jednání o konsistoř odložil do nejprvnějšího sjezdu buďto k soudu komornímu nebo zemskému. Na to dána stavům skrze pána z Rožmberka též jazykem německým odpověď, že císař rád slyšel, "že by konsistoř vedle starobylého způsobu a staré víry pod obojí voliti a osaditi chtěli a pod sebou žádných sekt ani Pikhartův fedrovati a zastávati nechtěli"; proto že vyhovuje jich žádosti a odkládá další jednání na dobu pozdější. "Potom totéž císař sám ústy svými krátce opakoval a též toho doložil, že jest tomu vděčen, že při víře staré pod obojí státi míní a žádných sekt ani Pikhartův fedrovati nechtějí."]