Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(18.00 hodin)
(pokračuje Igor Hendrych)
Také máme vysokou recidivu- už o tom tady hovořil můj ctěný kolega pan poslanec Sadovský - to jsou věci, které jsou samozřejmě špatné a v zásadě jsme na tom v rámci Evropské unie nebo i celé velké Evropy na špičce, a to určitě si Česká republika nezaslouží, abychom měli takový nevyřešený problém. Bohužel se historicky téhleté problematice příliš politické pozornosti nedostávalo. Je dobře, že se tomu věnujeme dneska, a je dobře, že snaha o to, aby se určitá část, ale vlastně významná část trestů takzvaně odklonila, aby ty tresty nebyly v tak vysoké míře nepodmíněné, ale i tresty alternativní ve větší míře, byť je tady máme samozřejmě, a to je vlastně jeden z těch záměrů, proč tady se o tom bavíme.
Já bych chtěl ale říct, že v podstatě to je jenom jedna noha toho problému, proč máme vysokou recidivu, proč máme vysoký počet vězňů na počet obyvatel v České republice - to jsem ještě nezmínil - proč máme kapacity věznic naplněné? Tak to je v podstatě jeden faktor. Jeden faktor je, že tady máme pravděpodobně příliš restriktivní trestní politiku a my se jí budeme snažit tady tímhletím trestním zákoníkem zmírnit. Ale tenhle pohled, pokud bychom to brali jenom tady z tohohle úhlu pohledu, si myslím, že tedy není úplně správný, protože další věci nebo další faktory, které ovlivňují tenhleten problém, jsou ty: co se děje přímo ve vězení, jak se s odsouzenými ve výkonu trestu pracuje, zdali efektivně, či neefektivně, a potom také je to další faktor, a to je to, co se děje po tom, co toho člověka z vězení propustí - jak nám u nás funguje postpenitenciární péče, respektive sociální podpora jejich inkluze po výkonu trestu, těch propustivších odsouzených.
A tady bych si položil pár otázek, protože se domnívám, že tady určité limity existují. Co se týká samotné Vězeňské služby, já jsem v ní kdysi pracoval, pracoval jsem v ní velmi dlouho, pak jsem se té problematice věnoval na akademické půdě, takže si myslím, že mám docela solidní přehled o téhleté problematice, a musím konstatovat, že za těch třicet pět let od roku 1989 už třicátý šestý rok se Vězeňská služba - respektive práce s odsouzenými ve Vězeňské službě - doznala významných změn, pozitivních změn. Vůbec se to nedá srovnat s tím, jak probíhalo vězení v osmdesátých letech nebo na přelomu osmdesátých a devadesátých let a jak to funguje dneska.
Vězeňská služba ušla velký kus cesty. Existují specializované programy šité na míru jednotlivým odsouzeným. Už delší dobu, tuším, že už minimálně nějakých dvacet let existuje program SARPO, což je prediktivní nástroj na hodnocení rizik a kriminogenních potřeb, který pomáhá odborným zaměstnancům v podstatě nastavit individuální programy zacházení pro odsouzené a tak dál. Jediný problém, který tady v téhleté oblasti vidím, je ten, a to přiznává sama Vězeňská služba, že má relativně nedostatek personálu na pozicích odborných zaměstnanců, což jsou psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci. Má to dvě roviny. Jedna rovina je, že tabulkových míst je podle mého názoru méně. Dočetl jsem se dokonce i v nějakém vládním materiálu, že není úplně dobře - který byl podkladem pro tenhleten trestní zákoník - že v podstatě jeden odborný zaměstnanec pracuje se stem odsouzených, jo, to znamená, na sto odsouzených jeden odborný zaměstnanec, a to je hodně, hodně, hodně jakoby špatný poměr. Ti lidé, kteří tam pracují, jsou odborníky, ta práce je baví, ale mají strašně moc klientů a tím pádem jejich práce není příliš efektivní. A je si toho vědoma i samotná Vězeňská služba. A druhá rovina toho problému je, že to není jenom o tabulkových místech, ale i o tom, že v mnoha případech v podstatě jsou i stávající tabulková místa neobsazená, a to samozřejmě problém je, zejména třeba tady v Praze. Byl jsem, není to tak dávno, pár měsíců zpátky ve věznici Pankrác, kde mají problém třeba obsadit pozici psychologa, mají problém sehnat psychologa do Vězeňské služby, a to všechno souvisí také s platovým ohodnocením zaměstnanců. Přestože mají rizikový příplatek, tak jsou v takzvané tabulce číslo jedna pro zaměstnance veřejné správy a plat, který je tam v jednotlivých platových stupních a třídách stanoven, je nekonkurenceschopný, zejména v Praze, ale nejenom v Praze, a tím pádem je problém dokonce obsadit stávající pracovní místa. Takže si můžeme říct: Navýšíme tabulkové stavy ve Vězeňské službě u odborných zaměstnanců, ale za odměnu, kterou mohou za to dostat podle stávajících pravidel, je neseženeme. Takže to je, myslím si, výrazný limit a jeden, v podstatě jediný - za mě - zásadní, který limituje Vězeňskou službu k tomu, aby skutečně mohla efektivně s odsouzenými pracovat.
No a potom je třetí faktor, o kterém jsem hovořil, a to je vlastně to, co se děje po výkonu trestu. Já jsem tady měl před nějakými 14 dny, třemi týdny odborný seminář, který se zabýval rolí sociálních kurátorů v sociálním začleňování lidí po výkonu trestu. Byl o to obrovský zájem, musel jsem dokonce některé zájemce odmítat z kapacitních důvodů. Sjeli (se) sem i kurátoři z celé republiky - a byli tam přítomni i zástupci spolupracujících organizací, jako je Probační a mediační služba, neziskové organizace, které se věnují propuštěným vězňům, Vězeňská služba České republiky samotná - a vyšlo z toho několik celkem zásadních momentů, které tady zmíním možná rámcově trošku, ono by to chtělo skutečně několik, násobnou - možná - debatu na tohleto téma, ale u sociálních kurátorů jsme přišli na to, že vlastně na celou Českou republiku jich je aktuálně pouze 174 - 174, pokud přepočítáme veškeré úvazky na úvazek jedna celá, to znamená, 174 celých úvazků na celou republiku v rámci všech úřadů v České republice, městských úřadů s přenesenou působností - a to je číslo, které je opravdu příliš nízké na to, aby se mohlo s lidmi, kteří po výkonu trestu vyjdou ven a chtějí skutečně pomoci. Byť je celý systém postpenitenciární péče založen na dobrovolnosti, tak je opravdu příliš nízké, notabene když přenesenou působnost - a to je známý fakt, který tady padá na plénu Sněmovny i v jiných souvislostech - vlastně z 50 procent často dotují samotné obce, protože jim stát na to nepošle plnou částku, takže samozřejmě tajemníci jednotlivých městských úřadů se brání tomu, aby přijímali nové zaměstnance, a v podstatě je to takový bludný kruh.
Další problémem je, že sociální kurátoři v podstatě nemají povinnost chodit nebo kontaktovat vězně před ukončením výkonu trestu odnětí svobody. Někteří to dělají, většina však ne, podle mých zjištění v podstatě asi zhruba každý třetí jakoby se tomu věnuje už v době, kdy ten člověk je ve výkonu trestu, kdy ho navštěvuje před koncem výkonu trestu a kdy společně se sociálním pracovníkem věznice plánuje nějakou strategii, jak tomu člověku pomoci, tak, aby v podstatě znovu nesklouzl na takzvanou šikmou plochu, protože když se začteme do penologické literatury západní, české, jakékoliv, tak všude se dočteme, že v podstatě první dva tři dny na svobodě jsou velice klíčové pro to, jestli člověk půjde správnou cestou a bude mít šanci žít běžný občanský život, jak ho žijeme my nebo většina společnosti, anebo opravdu sklouzne opět jakoby ke kriminální činnosti a potenciálně se stane opět klientem v podstatě vězeňských zařízení nebo věznic. Takže sociální kurátor mimo jiné je velmi klíčovou osobou a je třeba se zaměřit i na tuhletu oblast a snažit se posílit jejich počty a snažit se je dobře zaplatit a motivovat je k tomu, aby s klienty pracovali.
Dalším problémem je Probační a mediační služba. Ta spadá přímo pod Ministerstvo spravedlnosti, máme teďka novou ředitelku, to je dobře, že vlastně se povedlo vybrat, za mě tedy jaksi, kvalitní personu, ale pořád čekám, kdy se zvýší počet úředníků Probační a mediační služby, protože, jak už jsem tady několikrát hovořil, na jednoho úředníka je zhruba sto případů ročně, a to je zase příliš mnoho na to, aby práci mohl dělat opravdu s klidem, s rozvahou a aby se mohl jednotlivým případům věnovat v detailu a podrobně. ***
