(15.40 hodin)
(pokračuje Ondráček)

Hlavním důvodem onoho druhého dodatku Ústavy Spojených států nebylo zajištění vnitřní bezpečnosti pomocí zřizování jakýchsi lidových milicí, ale po špatných zkušenostech s britskou vládou v amerických koloniích z hlediska práva občanů na zbraň a sebeobranu, tedy práva na svobodu, byl druhý dodatek zaveden jako pojistka proti zvůli jakéhokoli státního zřízení, a to i do budoucna. Tehdejší Otcové zakladatelé Spojených států v čele s Thomasem Jeffersonem si totiž dobře uvědomovali, že každá vláda přecházející v tyranii vždy nejprve vezme lidem právo držet a nosit zbraň, aby mohla svoji tyranii na lidech realizovat.

Mezi Českou republikou a Spojenými státy je však velmi významný rozdíl. I přes rozvinutou a tradiční tzv. zbraňovou kulturu ve Spojených státech nemají ve Spojených státech k druhému dodatku ústavy zavedenou žádnou komplexní jednotnou a kvalitní právní normu upravující nabývání zbraní občany, tak jak to upravuje náš zákon o zbraních a střelivu. Navíc v každém státě Unie platí pro nabývání zbraní jiná pravidla a v jakési funkční centrální evidenci zbraní v rámci Spojených států nemůže být ani řeč. To může být i důvodem toho, že se zbraň dostane do správných (?) rukou a nastávají ony tragédie. Nelze však tvrdit, že toto je chyba ústavního principu práva držet a nosit zbraň. Je to chyba nedokonalé prováděcí legislativy nebo jejího individuálního porušování. Drtivá většina tzv. šílených střelců, teroristů a vrahů se dostala a dostává ke zbrani vždy nelegálně, a to díky černému trhu, anebo zneužitím zbraně ukradené. Jak jsem již několikrát zmínil, právě tomuto u nás zabraňuje a tuto problematiku dokonale ošetřuje náš mimořádně zdařilý zbrojní zákon, díky němuž jsme oficiálně šestou nejbezpečnější zemí na světě a kriminalita páchaná se zbraní, tedy střelnou zbraní, je statisticky zanedbatelná.

Další z argumentů proti tomuto návrhu. Položím si otázku, zda jsem pro zachování současného zachování zákona o zbraních, přičemž současný stav považuji za vyhovující i z hlediska nutné obrany, a proto je tzv. ústavní dodatek zbytečný. To zde bylo i zmíněno mými předřečníky. Je zde vidno nepochopení nejdůležitějšího poslání ústavní změny a tím je ochrana před směrnicí Evropské komise. Ony v médiích zmiňované negativní následky ústavní změny, jako např. povolení na střílení teroristů, jsou pouze laciná a zavádějící prohlášení ochotně šířená hloupými novináři. Ústavní změna nesleduje nic jiného než právě zachování statu quo, čili zachování našeho současného osvědčeného zákona o zbraních a střelivu a zachování ustanovení o nutné obraně v trestním zákoníku. Z pohledu institutu nutné obrany má samozřejmě už dnes legálně ozbrojený občan právo bránit sebe a své okolí střelbou v případě jasně útočícího pachatele nejen teroristického činu. Pro připomenutí zmíním § 29 trestního zákoníku, nutná obrana: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Další z argumentů proti je, že není nutné do Ústavy zasahovat, jelikož proti směrnici Evropské komise podáme žalobu u Evropského soudu. Ano, takovou žalobu Ministerstvo vnitra již připravuje, resp. je zpracovaná, ale - a zde by mě mohl možná pan ministr opravit - podle mých informací nebyla dosud podána. Toto považuji za jakýsi v podstatě alibismus, jak si to nerozházet s občany a současně dělat, že něco děláme. Osobně jsem spíše skeptik a myslím si, že u Evropského soudu podle současné právní úpravy moc šancí nemáme. A i kdyby ano, taková žaloba se povleče roky. Žalobu tedy beru jako nezbytné vyjádření kategorického nesouhlasu pro světové veřejné mínění, ale ne jako řešení tohoto problému.

Někdo namítá, že úprava Ústavy je zbytečná a nepomůže nám, protože unijní právo je stejně nadřazené i našemu právu ústavnímu. Toto není pravdivé. Smlouva o fungování Evropské unie v článcích 4, 72 a 276 výslovně říká, že vnitřní bezpečnost státu zůstává výlučnou kompetencí členských států a ani Evropský soudní dvůr v těchto záležitostech nemůže rozhodovat. Smlouva o fungování Evropské unie je jednou ze základních smluv Evropské unie, která nesmí být měněna bez souhlasu všech členských států Evropské unie. Záruku vnitřní bezpečnosti členského státu Unie pak dále upravuje ustanovení čl. 346 odst. 1 písm. b) Lisabonské smlouvy. Pokud tedy bylo civilní držení zbraně učiněno součástí koncepce vnitřní bezpečnosti České republiky, což v podstatě navrhuje poslanecký návrh změny ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, stalo by se podle Smlouvy o fungování Evropské unie záležitostí spadající do výlučné kompetence České republiky. Tím pádem zde máme dokonalé a ve smyslu práva Evropské unie legální opatření, jak směrnici do budoucna neimplementovat. K tomu bude samozřejmě nutné i přijetí navazujících zákonů, které zajistí, že to propojení bude reálné, nikoliv pouze formální. Veškeré civilní držení zbraní se tak stane koncepční součástí vnitřní bezpečnosti našeho státu, na kterou se podle Smlouvy o fungování Evropské unie a dle Lisabonské smlouvy jakákoli direktiva Evropské unie výslovně nevztahuje.

Položme si otázku: jsem proti směrnici Evropské komise, ale se změnou ústavního zákona nesouhlasím a nebudu pro ni hlasovat. I taková jsou vyjádření. Vážené kolegyně, vážení kolegové, s tímto názorem není možné občanovi lhát, být proti směrnici a současně být proti změně ústavního zákona, čili být proti zakotvení zbraní do Ústavy. Prostě to možné není. Pokud někdo tvrdí opak, ať tedy rovnou jasně navrhne jiné, stejně účinné řešení. Možná navrhnete zřízení státních nebo státem registrovaných branných spolků či domobrany nebo jiné formy armádních aktivních záloh. Ale toto by byl klasický pokus o tzv. ošvejkování směrnice Evropské komise. Já osobně jsem pro zřízení aktivních záloh příslušníků bezpečnostních sborů a vítám, že o tom na Ministerstvu vnitra již částečně diskutujeme. Ale to jde mimo tento návrh. Tyto zálohy by komplikovaným způsobem chránily jen určitou kategorii zbraní a jen ve vymezené věkové skupině občanů.

A poslední z argumentů je, že pokud něco takového přijmeme, byli bychom jedinou evropskou zemí, ve které mají zbraně v Ústavě. Na to se nedá odpovědět nic jiného než no a co. No a co? Tak budeme jediní a budeme první. Někdo být přece první musí. Ke zrušení otroctví také nedošlo plošně ve všech zemích najednou, ale postupně země od země. Takže se nebojme toho, že budeme jednou v něčem první a že nás možná za to někdo nebude chválit.

Stát sice garantuje zajišťování bezpečnosti, ale jak bylo zmíněno panem ministrem nebo předkladatelem, logicky nemůže být vždy a všude. A taky dnes počítá s tím, že občan v případě schopnosti a ochoty pomůže. Nebudu zmiňovat, jak probíhá spolupráce a pomoc občanů s hasiči nebo se zdravotníky, kdy je poskytnutí pomoci dokonce vyžadováno pod hrozbou sankce, a to i trestní. Ale zmíním pouze policii. Podíváte-li se do § 95 odst. 3 zákona o Policii České republiky, je zde uvedeno: Stát je povinen nahradit škodu osobě, která poskytla pomoc policii nebo policistovi na jeho žádost nebo s jeho vědomím. Nebo - stát je povinen nahradit škodu, kterou způsobila osoba v souvislosti s pomocí poskytnutou policii nebo policistovi. Takže i zákon o policii s tímto počítá, a dokonce v § 100 uvádí: Fyzické nebo právnické osobě, která poskytla pomoc policii nebo policistovi zejména při zjišťování nebo dopadení pachatele závažného trestného činu, zadržení nebezpečného pachatele, zákroku směřujícím k ochraně bezpečnosti osob a majetku nebo k záchraně života, zdraví nebo majetku, lze udělit dar nebo medaili.***




Přihlásit/registrovat se do ISP