Neautorizováno !

(11.00 hodin)
(pokračuje Marková)

Závěrem je třeba zdůraznit, že se pacient musí stát aktivnějším a nebýt pouze rukojmím k prosazování různých zájmů. Proto podporujeme i větší a účelnější organizování a vliv těchto sdružení.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Markové. Hovořit bude paní poslankyně Konečná, připraví se pan poslanec Grospič.

Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně, kolegové, vážení páni ministři, paní ministryně, s mnohým, co bylo řečeno mými předřečníky, musím souhlasit. Po stránce formální neobsahuje tento materiál bez čísla tisku rozsáhlé expozé paní ministryně, jak by se dalo očekávat. Dvě části předkládaného materiálu mají rozdílnou kvalitu i rozdílný jazyk. Co je však pro nás nejpodstatnější, je, ze které části stávající vlády materiály vůbec pocházejí. Dovolte mi, abych se soustředila jen na některé body předkládaných materiálů.

Část informace s názvem Cesty k řešení nejnaléhavějších problémů českého zdravotnictví spíše jazykem a strukturou připomíná diplomovou práci, ale bez konkrétních návrhů a časového řešení situace ve zdravotnictví. Jsou pamětníci, že i sociálně demokratičtí poslanci ještě v 90. letech kritizovali přístupy ministrů zdravotnictví zúžené jen na účetní pohled na věc. Připouštím, že finance jsou velmi důležitou součástí fungování zdravotnického systému. Jestliže vláda ve své informaci zmiňuje prohlubující se deficit, měla by také poctivě přiznat, jakou roli na tomto deficitu minimálně od roku 2000 sama sehrála. Bylo by možné ocitovat všechna nařízení vlády či cenové vyhlášky počínaje rozhodnutím vlády 1374/2000 až po vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 50/2005, které výrazně negativním způsobem ovlivnily finanční situaci systému zdravotnictví.

Vláda prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví tedy na jedné straně kritizuje narůstající deficit a na druhé straně ho vlastním přičiněním prohlubuje. Mohla bych zde vzpomenout například rozhodování bývalého ministra ČSSD Fišera. Jiným příkladem může být právě vyhláška č. 50/2005, kdy její finanční dopad a nárůst deficitu je odhadován na devět miliard korun. Ano, vláda ve své informaci uvádí i fakta o tzv. oddlužení, resp. vyrovnání deficitu ve zdravotním pojištění. Toto konstatování nám však nesděluje ten fakt, že šlo i o finanční prostředky za nevýběr plateb a zdravotní pojištění za zaměstnance státních podniků. Nenacházíme ani zmínku o tom, že nedošlo v potřebné míře - nevím, či nebyla politická vůle, či odvaha - k navýšení plateb za státní pojištěnce.

Je zvláštní, že v době hrozícího deficitu financí ve zdravotnictví vláda liknavě přistupuje k tak důležité otázce, jako je projednání a schválení zdravotně pojistných plánů pojišťoven. Zdravotní pojišťovny jsou tak postaveny do situace, kdy pracují v rámci rozpočtového provizoria, ale novými vyhláškami jsou jim ukládány zásadně nové finanční povinnosti.

S financemi zcela jistě souvisí i investiční politika ve zdravotnictví. Bude dobře si na předkládanou zprávu vzpomenout při projednávání návrhu státního rozpočtu pro příští rok. A teď je to kritika spíše vůči nám všem. Pokud chceme racionalizovat využívání finančních prostředků ve zdravotnictví, měli bychom to udělat i na půdě této Sněmovny. Nemělo by se nám stávat, aby v pozměňovacích návrzích ze státnímu rozpočtu docházelo k nesystémovému přerozdělování státních prostředků do některých zdravotnických zařízení tu na nákup drahé přístrojové techniky, jindy na stavební investice, kdy hlavním cílem je zviditelnit se v určitém regionu, nikoliv podporovat budování funkční sítě zdravotnických zařízení. Navíc, i když znám ze zkušenosti z vlastního volebního kraje dobře fungující soukromá zařízení, nepovažuji za správné, aby stát investoval, nikoliv v ojedinělých případech, prostředky do zařízení, která poté v krátké době po investici přicházejí do soukromých rukou.

Poslední poznámka k financím ve zdravotnictví. Materiál uvádí jako jeden z nástrojů ustavení stoprocentního přerozdělení mezi zdravotními pojišťovnami. Tento návrh byl ve Sněmovně opakovaně diskutován. Osobně se na základě ekonomických analýz přikláním k tomu názoru, že v současné době by takový krok vedl k další destabilizaci systému financování zdravotní péče. O jeho následcích můžeme polemizovat, některá fakta jsou však již dnes známa.

Na závěr dvě obecné poznámky. Bude-li vládou schválena koncepce zdravotnictví a reformní kroky, měl by takový materiál mít co nejvyšší podporu napříč politickým spektrem. Reforma se dá uskutečňovat především na základě novelizací základních norem. Tyto novely je nepřijatelné schvalovat v režimu legislativní nouze pod časovým tlakem nebo způsobem, jehož jsme byli svědky při projednávání zákona o hluku. Je to řešení sice možné, ale k zásadním reformám zcela jistě málo systémové a nedůstojné.

Předložená informace správně konstatuje známý fakt, a to že zdravotnictví ovlivňuje zdravotní stav obyvatel naší země pouze zhruba z 20 %. Z toho vyplývá, že chceme-li naplnit hlavní cíl, tedy zlepšování zdravotního stavu obyvatel, pak je třeba měnit nejen systém zdravotnictví, ale na pozitivních změnách se musí podílet celá vláda. Z prohlášení některých vládních představitelů je však patrný výrazný názorový rozdíl v přístupu ke zdravotnictví. Ještě bychom měli slyšet odpověď premiéra Grosse na otázku, zda podporuje přístupy místopředsedy vlády pana Jahna, nebo ministryně zdravotnictví. Obecně většina navrhovaných kroků paní ministryně je mi sympatická, je však otázka, jaké bude její konkrétní naplnění v legislativních normách.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Konečné. Hovořit bude pan poslanec Grospič a připraví se pan poslanec Krákora.

Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně a vážení kolegové, dovolte, abych se také připojil ke svým předřečníkům několika poznámkami k materiálu, který jsme obdrželi toto úterý k stavu zdravotnictví v České republice.

Osobně se domnívám, že problém zdravotnictví je dlouhodobý problém, který se poznenáhlu kupí už po patnáct let v naší zemi, a poslední dva roky tento problém jenom umocnily převody většiny zdravotnických zařízení na kraje a obce. Ukazuje se, že vláda, která nemá účinná vlastnická práva k zdravotnickým zařízením a nezbývá jí nic jiného, než regulovat pouze výši zdravotního pojištění, není schopna reálně ovlivňovat stav zdravotnictví a krajské samosprávy a obce rozhodují o zdravotnictví tak, jak nejlépe uznají samy za vhodné, ve snaze třeba i dobrou měrou míněné udržet provoz zdravotnických zařízení, která jim byla předána značně zadlužená. Nicméně myslím si, že přestože opakovaný deficit systémů se kupí již po patnáct let, určitým mezníkem je v tom rok 2000, kdy z nařízení vlády a pozdějších cenových vyhlášek - a mohl bych je tady uvádět pololetí po pololetí počínaje rokem 2000, 2001, 2002, 2003 až po vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 50/2005 Sb., o ústavní péči a ambulantních specialistech - se v podstatě problém deficitu stále více a více prohlubuje. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 532/2002 Sb. zavedla do systému prémii z nadvýběru pojistného, čímž se deficit ještě umožňoval, a dodnes Ministerstvo zdravotnictví vyžaduje, aby podle tohoto ustanovení vyhlášky zdravotní pojišťovny postupovaly, byť už je v současné době tato vyhláška neplatná.

Nárůst deficitu z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 50/2005 je dnes odhadován v relaci cca devíti miliard korun. Je to uvedeno také v příloze předložené zprávy. Předsunutá platba nic neřeší, jen posouvá problém ob hranici pěti měsíců a díky posunu v čase a díky vyhlášce 50/2005 Sb. se tento problém pouze eskaluje a oddaluje.

***