(15.30 hodin)
(pokračuje Mertlík)
Tam, kde takové standardní tržní prostředí by systematicky vedlo ke vzniku monopolních vztahů - příkladem mohou být určité ceny v oblasti výroby a distribuce energií nebo například telekomunikační poplatky - tak v těchto případech tato deregulace předpokládala vznik prostředí s regulačními instituty, které předcházejí svou činností vzniku či praktickému cenovému projevu takovýchto monopolistických tendencí.
Tyto body ve své podstatné části k dnešnímu dni byly splněny. I tato sněmovna schválila nový zákon o telekomunikacích a zákon energetický, které znamenají podstatnou liberalizaci a ztržnění prostředí v české ekonomice.
Posledním významným segmentem, kde v současnosti existuje netržní princip regulace cen, je právě oblast nájemného bydlení. Ta je v současné době už téměř deset let regulována vyhláškou Ministerstva financí, v současnosti je to vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytů a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytů, kterážto vyhláška cenu nájemného bez souhlasu jak nájemce, tak pronajímatele každoročně upravovala o určitou výši, odpovídající zejména nárůstu cen stavebních prací. Tento systém nejen že je dnes přežilý, byl i velmi problematický od samého počátku své existence, odpovídal jinému typu ekonomiky, než je ekonomika tržní, a je jenom logické, že i Ústavní soud dospěl k poznatku, že tento typ regulace není nadále možný. Bez ohledu na toto rozhodnutí Ústavního soudu a dávno před ním, před projednáváním daného případu, právě v souladu s programovým prohlášením, vláda pracovala na přípravě nového zákona, který by umožnil regulaci nájemného bydlení tržně konformním způsobem. Výsledek této práce dnes předkládáme Poslanecké sněmovně.
Základním principem předloženého návrhu zákona je princip dohody mezi pronajímatelem nájemného bytu a nájemcem, kteří si stanoví svoji dohodou cenu nájemného bydlení. Vedle tohoto základního tržního principu nicméně návrh zákona tak, jak je to obvyklé prakticky ve všech vyspělých zemích, zároveň obsahuje mechanismus, který určuje způsob, jak postupovat v případě, kdy mezi pronajímatelem bytu a nájemcem nedojde z nějakého důvodu k dohodě. Tento princip je zde opřen o institut místně obvyklého nájemného, které bude zjišťováno a vyhlašováno na základě tohoto zákona obcemi a městy, tedy radnicemi, které mají možnost upravovat tímto způsobem směrnou úroveň nájemného pro případ řešení sporů mezi nájemcem a pronajímatelem. Je tomu tak zejména proto, že ve všech ekonomikách, a zejména to je ve velkých městech, vždy mohou existovat určité oblasti, kde potřeba ochrany práv nájemníka před působením místního monopolu je trvalá a je třeba ji určitým způsobem řešit nad rámec obecné úpravy, kterou známe z takových norem, jako je třeba obchodní zákoník nebo zákon o ochraně hospodářské soutěže nebo zákony spotřebitelské o ochraně spotřebitele.
Princip, který je v tomto návrhu zákona předložen, vychází z toho, že v současnosti máme u nás zdeformovaný trh nájemného bydlení, který má dva segmenty, segment regulovaný oním starým, dosud fungujícím způsobem a segment neregulovaný, z nichž oba představují určitou část trhu, kde poptávka a nabídka se týká obou segmentů a oba z nich dospívají k cenám, které jsou deformované a neodpovídají cenám tržním. Nejde totiž pouze o poptávku a nabídku po nových nájemných bytech, ale o celkovou poptávku a celkovou nabídku v oblasti nájemného bydlení. Je tomu tak proto, že při jakékoliv změně či návrhu na změnu ze strany jednoho ze subjektů nájemního vztahu se toto může týkat plošně celého sektoru nájemného bydlení. V okamžiku liberalizace, kterou předpokládá tento zákon, celý segment se vlastně stává otevřeným a je vystaven soutěži na obou stranách trhu. Zároveň je třeba podtrhnout, že skutečná výše cen nájemného bydlení, tedy nájemného, ke kterému bude trh postupně konvergovat, nebude závislá přirozeně pouze na nákladech, které jsou výrazem postavení strany nabídky, ale také na platební schopnosti a poptávce, preferencích druhé strany. Čili není pravdou obecně často šířená teze, že ekonomické nájemné je nájemné, které odpovídá vynaloženým nákladům na nájemné bydlení. Ekonomické nájemné musí odpovídat střetu nabídky a poptávky, a pokud je náhodou nižší, než jsou náklady, problém je v tom, že strana nabídky se musí těmto nižším nákladům přizpůsobit.
Tento návrh zákona pro to vytváří odpovídající prostor. Zároveň, a to je třeba velmi podtrhnout, tím, že umožňuje maximálně desetiprocentní meziroční výkyvy, zejména směrem nahoru od stávajícího stavu, stavu pro předchozí rok, tak vytváří určité systémové zábrany pro případné příliš velké deviace, které by mohly být sociálně neúnosné. Zároveň, a to je třeba podtrhnout, podle odhadů zpracovatelů Ministerstva financí i ostatních úřadů, je návrh zákona vytvořen způsobem, který nepředpokládá nějaké zásadní sociální dopady, a neměl by tedy být a není v této chvíli provázen nějakým speciálním příspěvkem na bydlení nebo nějakou další sociální dávkou, a to právě proto, že se nedomníváme, že náklady, které by měl tento návrh zákona vyvolat, by měly být sociálně neúnosné.
Vážené dámy, vážení pánové, prosím o propuštění této normy do druhého čtení.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Prosím, aby se slova ujala zpravodajka pro prvé čtení paní kolegyně Zdeňka Horníková.
Poslankyně Zdeňka Horníková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřila k předloženému tisku 883 zákona o nájemném.
Dovolte mi, abych hned na začátku jako zpravodaj položila otázku, co je hlavním důvodem, proč dnes projednáváme tento zákon. Mám hned dvě odpovědi. Za prvé je to příslib vlády o dokončení deregulace nájemného v bydlení, a to do konce roku 2002, za druhé faktický důvod, který zde již zmiňoval pan ministr, a to zrušení vyhlášky číslo 176/1993 Sb., která upravovala nájemné, a to zrušením Ústavním soudem, kdy platnost této vyhlášky končí 31. 12. 2001.
Občanský zákoník ale předpokládá platnost této vyhlášky upravující regulaci nájemného. Pokud tato vyhláška neexistuje, je nutné přijmout zákon upravující tuto problematiku.
Předložený návrh zákona však naprosto ignoruje nález Ústavního soudu. Nechce-li tedy tato sněmovna riskovat, že takto předložený návrh zákona v případě jeho schválení postihne stejný osud jako již zmíněnou vyhlášku, pak by neměla tento návrh zákona brát vážně a už vůbec ne ho v této podobě schválit. Jsem si vědoma, že ne každý z kolegů poslanců měl možnost seznámit se se závěry Ústavního soudu, které vedly ke zrušení vyhlášky.
***