Poslanec Pavel Tollner: Pane předsedo, dámy a pánové, prožíváme, jak již bylo mnohokrát řečeno, bezpochyby historické chvíle. Jako poslanec, který do této budovy přišel poprvé v červnu 1990, musím přiznat, že jsem snad kromě hlasování o ústavě tohoto státu zde nezažil významnější okamžik.
Jsem hluboce přesvědčen o správnosti našeho rozhodnutí přistoupit k Washingtonské smlouvě. Na rozdíl od některých předřečníků ve mně nehlodá žádná pochybnost. Ani skutečná, ani licoměrně líčená.
Dámy a pánové, ratifikační proces rozšíření aliance, jak známo, již ukončily Kanada, Dánsko, Norsko a Německo. Rád bych vás informoval, že na 99. konferenci Meziparlamentní unie konané minulý týden v namibijském Windhoeku jsem jménem naší delegace ve své řeči ve všeobecné rozpravě připomněl parlamentářům ze 137 zemí toto naše dnešní významné zasedání. Rovněž jsem vyjádřil uznání parlamentářům těch zemí, které již ratifikační proces ukončily. Jak jsem řekl, jsou to zatím tyto čtyři země.
Tak mi přišlo, že taková adresa parlamentům těchto zemí by byla přinejmenším nejen slušná, ale i vítaná. Proto navrhuji přijmout doprovodné usnesení k tomuto bodu ve smyslu, že Poslanecká sněmovna pověřuje předsedu sněmovny, aby zaslal poselství - chcete-li list - parlamentům, které již ratifikovaly příslušné protokoly rozšíření aliance, dále pak vždy těm, které tak v budoucnu učiní, ve kterém tento fakt ocení. Pan předseda by to zřejmě učinil i tak, ale přesto si myslím, že je dobré, aby to zaznělo takto z pléna. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Tollnerovi. Slovo má pan poslanec Smetana, připraví se pan poslanec Gjurič.
Poslanec Martin Smetana: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, dnes opět projednáváme vládní návrh o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě, sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949.
Vážený pane předsedo, dámy a pánové, je až neuvěřitelné, s jakou rychlostí tzv. státostrany usilují o přičlenění naší země k vojenskému paktu NATO. Dnešní předčasné jednání o tomto bodu je toho jenom důkazem. Tato předčasnost je představiteli právě těchto stran zdůvodňována z obavy jiného složení Poslanecké sněmovny po červnových mimořádných parlamentních volbách. Ptám se však - je dnešní složení sněmovny skutečným obrazem naší politické scény, tj. politické vůle našich občanů? Nemyslím si, že by tato sněmovna, která je zcela odlišná od sněmovny vycházející z výsledků posledních parlamentních voleb v roce 1996, měla rozhodovat o tak důležitém bodu, jakým je bezesporu návrh přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě.
Kdo se tedy bojí nové sněmovny? Kdo se obává výsledků nadcházejících voleb? Kdo se tak bojí vůle našich občanů, na nichž jedině záleží, jak bude vypadat politická scéna po 19. a 20. červnu tohoto roku?
Dámy a pánové, dovolte mi, abych zopakoval své neměnné stanovisko k otázce vstupu České republiky do NATO. Pravda, už jsem jej zde nedávno jednou přednesl. Já však na rozdíl od poslanců sociální demokracie své názory a světonázor vůbec neměním ze dne na den.
Snad ani nemusím připomínat, že zahraniční politika je důležitým faktorem pro směr vývoje a postavení státu ve světě. Zahraniční politika jednotlivého státu určuje klima a výbušnost oblasti, ve které ten či onen stát leží. Mnohdy je z historie vidět, že dobře vedená zahraniční politika dokáže i malý stát ochránit a zajistit mu prestiž.
Prvořadým cílem zahraniční politiky musí být bezesporu ochrana zájmů státu a obyvatel, aby nedošlo k jejich ohrožení. Zahraničněpolitická koncepce musí počítat s vyváženými vztahy se všemi sousedy i přes ideologické či historické neshody. Na druhou stranu tato vstřícnost se nesmí zaměňovat s ponížeností, která by stavěla stát do lokajské polohy.
Po roce 1989 došlo v naší zemi k diametrální změně kursu naší zahraniční politiky. Dlužno poznamenat, že kromě strany našeho zájmu se některé praktiky naší zahraniční politiky nezměnily. Opět jsme si rozdělili svět na černo-bílo až na to, že co bylo ještě před pár lety černé, je dnes bílé, a naopak.
Zahraniční politika České republiky až nesmyslně kopíruje a přitakává velmocenské politice a horlivou snahou zavděčit se sklízí spíše útrpný a povýšený úsměv. Dnešní jednání sněmovny je toho smutným dokladem.
Dámy a pánové, po stručném úvodu mi dovolte, abych zrekapituloval a zhodnotil současný trend světové politiky a politiky naší země. Pád bývalého východního impéria dal v Evropě vzniknout zcela nové situaci a podmínkám, neboť došlo k významnému narušení rovnovážného stavu představovaného na jedné straně Spojenými státy americkými a NATO a na druhé straně Svazem sovětských socialistických republik a Varšavskou smlouvou. Tímto bylo vytvořeno jisté politicko-ekonomické vakuum ve sféře vztahu bývalých států Varšavské smlouvy a NATO. Zdánlivě stabilizovaný a v rovnovážném stavu nacházející se Západ se dostal do stavu pohybu, na nějž - jak se zdá - nebyl až tak připraven. Sjednocení Německa vytváří novou skutečnost, podstatnou měrou narušující rovnováhu celého západního společenství.
Nemůže být pochyb, že dnes stojíme na prahu nového dělení zájmových sfér. Rusko do jisté míry odstoupilo ze střední Evropy, kde vznikly nové státy. Naopak do východní Evropy se se svými geopolitickými zájmy tlačí Německo a naší politice se otevírá paralela 19. století: vybírat mezi ním, Ruskem nebo sebou samými. Tehdy se řešení hledalo v Rakousku, které později spadlo do zájmové sféry Německa. Pozorného historika jistě napadne zásadní chyba těchto orientací, a to jednostrannost a bezalternativnost, kdy dějinný vývoj stál a padal s jedním spojencem.
Zamyslíme-li se nad faktory ovlivňujícími postavení států, pak má Německo z hlediska své rozlohy, počtu obyvatel a především hospodářské síly největší šanci stát se vůdcem evropských národů. Německo může budoucí Evropu vést či ovládat, o což se mimochodem v průběhu dějin již několikrát pokusilo, a to nejen v evropském měřítku. Zde vyvstává zásadní otázka. Bude Evropa německá, nebo Německo evropské?
Z mentality německého národa plynou snahy o politickou a ekonomickou nadvládu. Takže na položenou otázku se jeví reálnější odpověď, že Evropa bude německá. Z tohoto důvodu se bezmezná jednostranná orientace na tento stát jeví jako přinejmenším hazardní.
Po roce 1989 by bylo možno očekávat, že se bývalé socialistické země budou dožadovat vytvoření nových celoevropských bezpečnostních institucí, v nichž by mohly hrát aktivní roli. Avšak k rozměrům dnešní české zahraniční politiky nepatří úsilí něčím v budoucnu být, ale snaha někam co nejrychleji patřit. Současné snahy o začlenění naší země do NATO tuto smutnou skutečnost jenom dokazují. Přitom ještě krátce po listopadu 1989 se tehdejší státní prezident Havel vyjadřoval v tom smyslu, že je nutné zrušit všechna vojenská uskupení. Nemusím snad nikomu připomínat, jaké jsou jeho názory na stejnou věc v současnosti.
Všechny tzv. státotvorné strany včetně sociální demokracie horují pro vstup České republiky do NATO a nevybíravým způsobem útočí na všechny, kteří zastávají názor opačný. Jejich nejčastějším terčem se stala práva republikánská strana, která si na rozdíl od svých oponentů moc dobře uvědomuje, jaké nebezpečí pro národní suverenitu znamená vstup naší země do Severoatlantické aliance.
***