Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

kterým se předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu české republiky Dodatkový protokol sjednaný 15. října 1975 ve Štrasburku a Druhý dodatkový protokol sjednaný 17. března 1978 ve Štrasburku k Evropské úmluvě o vydávání.

kterým se předkládá k vyslovení souhlasu Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky Dodatkový protokol sjednaný 15. říji-1 1975 ve Štrasburku a Druhý dodatkový protokol sjednaný 17. března 1978 ve Štrasburku k Evropské úmluvě o vydávání.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky souhlasí s Dodatkovým protokolem k Evropské úmluvě o vydávání, sjednané 13. prosince 1957 v Paříži, a

s Druhým dodatkovým protokolem k Evropské úmluvě o vydávání., sjednané 13. prosince 1957 v Paříži.

Česká republika je od 1.1.1993 členem Evropské úmluvy vydávání, sjednané v rámci Rady Evropy. Tato Úmluva považována za jednu z nejdůležitějších úmluv, které v rámci Rady Evropy upravují spolupráci při postihu pachatelů trestných či Zajišťuje, aby se žádný pachatel skrývající se před trestním stíháním pobytem v cizině, nevyhnul trestní odpovědnosti. přispívá k prosazování spravedlnosti v mezinárodním měří a napomáhá též všeobecné prevenci kriminality.

Vycházejíce ze zkušeností získaných během patnáctí provádění této Úmluvy, sjednaly k ní následně členské státy Rady Evropy dodatkové protokoly. Cílem jejich sjednání bylo předem usnadnit provádění Úmluvy v některých směrech, promítnout do též některé změny nastalé ve vývoji kriminality, a zajistit vyšší účinnost postihu pachatelů trestných činů.

Dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vydávání byl sjednán 15. října 1975 ve Štrasburku, platný je od 20. srpna 1979. Tento protokol se vztahuje k článkům 3 a 9 Evropské úmluvy.

Hlava I protokolu stanoví, které činy nelze při uplatňování článku 3 Úmluvy považovat za trestné činy politického charakteru žádá-li se tudíž o vydání pro některý z trestných činů obsažených v Ženevských úmluvách na obranu obětí války nebo v Úmluvu zabránění a trestání zločinu genocidy, nebo pro porušení jiných válečných zákonů či zvyklostí, jsou tímto ustanovením státy zavázány žádosti vyhovět a pachatele takového trestného vydat.

Ustanovení Hlavy II vztahující se k čl. 9 Úmluvy potvrzuje informovanost států o tom, že snaha o co nejúčinnější postih pachatelů nemůže být na úkor jejich spravedlivého trestáni. Rozšiřuje proto účinek zásady překážky pravomocně rozhodnuté věci i na třetí stát (tzn. ten smluvní stát Úmluvy, který není státem dožádaným, avšak vynesl již ohledně dotčeného trestného činu konečné rozhodnutí) a umožňuje použití ještě širších vnitrostátních ustanovení, týkajících se účinku této zásady ve spojení s cizími trestními rozsudky, než stanoví Úmluva.

K 18.9.1995 byly smluvními státy Dodatkového protokolu: Bulharsko, Kypr, Dánsko, Maďarsko, Island, Litva, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Chorvatsko. Signatářskými státy byly dále Řecko, Rumunsko a Lucembursko.

Dodatkový protokol nepřipouští činit k jeho ustanovením jakoukoliv výhradu. Státy však mohou učinit prohlášení, že si vyhrazují právo nepřijmout buď Hlavu I nebo Hlavu II Dodatkového protokolu. Tohoto práva využily Dánsko, Maďarsko, Island, Nizozemsko, Norsko a Švédsko.

Česká republika nepovažuje za nutné činit k ustanovením Dodatkového protokolu prohlášení.

Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vydávání byl sjednán ve Štrasburku dne 17. března 1978 a v platnost vstoupil 5. června 1983.

Tento Druhý protokol usnadňuje uplatňování Úmluvy především nahrazením diplomatického styku při podávání žádosti o vydání přímým stykem mezi ministerstvy spravedlnosti, čímž přispívá k urychlení vydávacího řízení. Diplomatický styk však současně nevylučuj e (Hlava V).

Účinnost a zejména komplexnost postihu pachatelů tento Druhý protokol podporuje tím, že rozšiřuje okruh subsidiárních extradičních činů o trestné činy, za které může být uložen pouze peněžitý trest. K vydání pro takový čin však dojde pouze tehdy, jestliže daný pachatel je současně vydáván pro trestný čin závažný, který splňuj e v Úmluvě stanovené podmínky pro délku trestu (Hlava I).

Dosavadní článek 5 Úmluvy, který umožňoval vydání pro fiskální delikt pouze za podmínky, že smluvní strany ohledně daného trestného činu nebo kategorií trestných činů tak rozhodnou, a činil tak vydání pro fiskální. trestné činy obtížným díky zdlouhavosti a formální náročností uzavření takové dohody v konkrétním případě, je nahrazován ustanovením, podle kterého se smluvní státy zavazují povolit vydání pro trestný čin fiskální, jestliže -tento odpovídá podle právního řádu dožádaného státu trestnému činu stejné povahy. Fiskálními delikty se rozumí trestné činy spočívající. v porušení předpisů daňových, celních, devizových a předpisů upravujících poplatky.

Dále Druhý protokol obsahuj e dvě zcela nová ustanovení, doplňující Úmluvu tak, aby bylo obviněnému zajištěno právo na obhajobu a rovnoprávné postavení při uplatnění institutů zmírňujících trestní postih.

První z těchto ustanovení upravuj e podmínky vydávání v případě, kdy se žádá o vydání k výkonu trestu uloženého v řízení proti uprchlému (Hlava III).

Druhé z těchto ustanovení. rozšiřuje důvody pro odmítnutí. vydání zakotvené v Úmluvě: vydání se nepovolí., jestliže se na dotčený trestný čin vztahuje amnestie vyhlášená ve státě, který je žádán o vydání (Hlava IV).

K 18.9.1995 byly smluvními státy Druhého protokolu: Rakousko, Bulharsko, Kypr, Dánsko, Finsko, Německo, Maďarsko, Island, Itálie, Litva, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie, Chorvatsko. Signatářskými státy byly Řecko a Rumunsko.

Výhrady k jednotlivým Hlavám Druhého protokolu vyslovily Bulharsko, Norsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie.

Česká republika nepovažuje za nutné činit k ustanovením Druhého protokolu výhrady či prohlášení.

Oba protokoly v jejich závěrečných ustanoveních obvyklým způsobem upravují otázky přijímání, vypovězení a povinností depozitáře, kterým je generální tajemník Rady Evropy.

Členské státy Rady Evropy, signatáři tohoto Protokolu,

majíce na zřeteli ustanovení Evropské úmluvy o vydáváni, sjednané 13. prosince 1957 v Paříži (dále jen "Úmluva"), především její článek 3 a 9;

považujíce za vhodné doplnit tyto články za účelem posílení ochrany lidského společenství a občanů;

se dohodly na následujícím:

Při uplatňování článku 3 Úmluvy nebudou považovány za politické trestné činy:

a) zločiny proti lidskosti uvedené v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia, přijaté 9. prosince 1948 Valným shromážděním OSN;

b) trestné činy uvedené v článku 50 Ženevské úmluvy z roku 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, v článku 51 Ženevské úmluvy z roku 1949 o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři, v článku 13 Ženevské úmluvy z roku 1949 o zacházení s válečnými zajatci a v článku 147 Ženevské úmluvy z roku 1949 o ochraně osob za války;

c) jakákoliv obdobná porušení válečných zákonů platných za účinnosti tohoto Protokolu a v té době existujících válečných zvyklostí, která již nejsou stanovena ve shora uvedených ustanoveních Ženevských úmluv.

Článek 9 Úmluvy se doplňuje o následující text, přičemž původní článek 9 Úmluvy se označuje jako odstavec 1 a níže uvedená ustanovení tvoří odstavce 2, 3 a 4:

"2. Vydání osoby nebude povoleno, bylo-li ve třetím státě, který je smluvní stranou Úmluvy, již vyneseno konečné rozhodnutí v řízení o trestném činu nebo činech, pro něž se vydání žádá, a:

a) osoba byla uvedeným rozhodnutím zproštěna viny;

b) uložený trest odnětí svobody nebo jiné uložené opatření:

(i) bylo zcela vykonáno;

(ii) podléhá zcela nebo z nevykonané části milosti nebo amnestii;

c) soud uznal obžalovaného vinným a upustil od potrestání.

3. V případech uvedených v odstavci 2 však může být vydání povoleno, pokud,

a) čin, pro který byl vynesen rozsudek, byl namířen proti veřejnému činiteli nebo veřejné instituci nebo čemukoliv, co má veřejný charakter v dožadujícím státě;

c) čin, jehož se vydaný rozsudek týká, byl zcela nebo zčásti spáchán na území dožadujícího státu nebo je považován za spáchaný na jeho území.

4. Ustanovení odstavců 2 a 3 nebrání použití širších vnitrostátních ustanovení týkajících se účinku ne bis in idem ve spojení s cizími trestními rozsudky.

1. Tento Protokol je otevřen k podpisu všem členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí či schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.

2. Protokol vstoupí v platnost 90 dnů ode dne uložení třetí ratifikační listiny nebo listiny o přijetí či schválení.

3. Ve vztahu ke smluvnímu státu, který Protokol ratifikuje, přijme čí schválí později, vstoupí Protokol v platnost 90 dnů ode dne uložení jeho ratifikační listiny nebo listiny o přijetí či schválení.

4. Členský stát Rady Evropy nemůže ratifikovat, přijmout nebo schválit tento Protokol bez toho, že by současně nebo již dříve ratifikoval Úmluvu.

1. Každý stát, který přistoupil k Úmluvě, může přistoupit i k tomuto Protokolu poté, co Protokol vstoupí v platnost.

2. Přístup se provádí uložením listiny o přístupu u generálního tajemníka Rady Evropy a nabude účinnosti 90 dnů ode dne jejího uložení.

1. Každý stát může při podpisu nebo při uložení své ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení či přístupu určit jedno nebo více území, na kterých se bude tento Protokol používat.

2. Každý stát může při uložení své ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení či přístupu, anebo kdykoliv později, prohlášením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit platnost tohoto Protokolu na kterákoliv další území určená v tomto prohlášení, za jejichž zahraniční vztahy odpovídá nebo jejichž jménem je oprávněn přijímat závazky.

3. Každé prohlášení učiněné podle předchozího odstavce může být ohledně jakéhokoliv území uvedeného v takovém prohlášení odvoláno způsobem uvedeným v článku 8 tohoto Protokolu.

1. Každý stát může při podpisu nebo při uložen.í své ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení či přístupu prohlásit, že nepřijímá buď Hlavu I nebo Hlavu II.

2. Každá smluvní strana může odvolat prohlášení, které učinila podle předchozího odstavce, pomocí prohlášení zaslaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy; prohlášení nabude účinnosti dnem jeho doručení.

3. Žádná výhrada k ustanovením tohoto Protokolu se nepřipouští.

Evropský výbor pro problémy kriminality Rady Evropy bude informován o provádění tohoto Protokolu a učiní vše potřebné pro usnadnění smírného urovnání všech těžkostí, které mohou při jeho provádění nastat.

1. Každá smluvní strana může v rozsahu, v jakém se jí týká, tento Protokol vypovědět sdělením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.

2. Tato výpověď nabude účinnosti po uplynutí šesti měsíců od data přijetí takového sdělení generálním tajemníkem.

3. Vypovězením Úmluvy se automaticky vypovídá i tento Protokol.

1. Generální tajemník Rady Evropy písemně oznámí členským státům Rady a státům, které přistoupily k Úmluvě:

a) každé podepsání;

b) uložení ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení či přístupu;

c) datum vstupu tohoto Protokolu v platnost podle jeho článku 3;

d) prohlášení obdržená na základě ustanovení článku 5 a odvolání takových prohlášení;

e) prohlášení učiněná na základě článku 6 odstavec 1;

f) odvolání prohlášení, uskutečněné podle ustanovení článku 6 odstavec 2;

g) sdělení obdržená podle ustanovení článku 8, jakož i datum, ke kterému výpověď nabývá účinnosti.

Na důkaz tohoto níže podepsaní, jsouce k tomu řádně zmocněni, podepsali tento Protokol.

Dáno ve Štrasburku dne 15. října 1975 v jazyce anglickém a francouzském, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy předá ověřenou kopii každému státu, který je signatářem Protokolu nebo k němu přistoupil.

Členské státy Rady Evropy, signatáři tohoto Protokolu, přejíce si usnadnit uplatňování Evropské úmluvy o vydávání, sjednané v Paříži dne 13. prosince 1957 (dále jen "Úmluvy" v oblasti fiskálních trestných činů;

považujíce za vhodné doplnit Úmluvu v některých dalších směrech,

se dohodly na následujícím:

Článek 2 odstavec 2 Úmluvy se doplňuje o následující ustanovení:

"Toto právo se vztahuje rovněž na trestné činy, za které může být uložen pouze peněžitý trest."

Článek Úmluvy se nahrazuje následujícími ustanoveními: "Fiskální trestné činy

1. Vydání ohledně trestných činů souvisejících s daněmi, cly, poplatky a devizovými předpisy bude mezi smluvními stranami povoleno v souladu s touto Úmluvou, jestliže čin, o který se jedná, odpovídá podle právního řádu dožádané strany trestnému činu stejné povahy.

2. Vydání nemůže být odmítnuto pouze z toho důvodu, že právní řád dožádané strany neukládá stejný druh daní nebo cel nebo neobsahuje daně, cla, poplatky nebo devizové předpisy stejného druhu jako právní řád dožadující strany."

Úmluva se doplňuje o následující ustanovení: "Rozsudky vynesené v nepřítomnosti

1. Žádá-li smluvní strana jinou smluvní stranu o vydání osoby k výkonu t.restu nebo ochranného opatření uloženého rozhodnutím vydaným v nepřítomnosti obžalovaného, může dožádaná strana vydání odmítnout, jestliže podle jejího názoru v dotčeném trestním řízení nebyla zajištěna minimální práva obhajoby, přiznaná každému obviněnému. Vydání se však povolí, jestliže dožadující strana poskytne pro dožádanou stranu postačující ujištění o tom, že vyžadované osobě zaručí právo na nové trestní řízení, ve kterém budou zajištěna práva obhajoby. Takové rozhodnutí opravňuje dožadující stranu buď k vykonání příslušného rozsudku, jestliže to odsouzený neodmítá, anebo, je-li odsouzený proti výkonu rozsudku, k provedení trestního řízení po jeho vydání.

2. Informuje-li dožádaná strana osobu, o jejíž vydání se žádá, o rozsudku vyneseném proti ní v nepřítomnosti, dožadující strana nebude toto sdělení považovat za formální doručení s příslušnými účinky pro trestní řízení v tomto státě."

Úmluva se doplňuje o následující ustanovení:

Vydání nebude povoleno pro trestné činy, na které se vztahuje amnestie vyhlášená v dožádaném státě, pokud měl pravomoc vést trestní stíhání podle svého trestního práva.."

Článek 12 odstavec 1 Úmluvy se nahrazuje následujícím ustanovením:

"Žádost bude podávána písemně a zasílána ministerstvem spravedlnosti dožadující strany ministerstvu spravedlnosti dožádané strany; zaslání diplomatickou cestou se však nevylučuje, Přímou dohodou mezi dvěma nebo více stranami lze sjednat i jiný postup."

1. Tento Protokol je otevřen k podpisu všem členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Ratifikační listiny nebo listiny nebo listiny o přijetí či schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.

2. Protokol vstoupí v platnost 90 dnů ode dne uložení třetí ratifikační listiny nebo listiny o přijetí či schválení.

3. Ve vztahu ke smluvnímu státu, který Protokol ratifikuje, přijme či schválí později, vstoupí Protokol v platnost 90 dnů ode dne uložení jeho ratifikační listiny nebo listiny o přijetí ode dne uložení jeho ratifikační listiny nebo listiny o přijetí či schválení.

4. Členský stát Rady Evropy nemůže ratifikovat, přijmout nebo schválit tento Protokol bez toho, že by současně nebo již dříve ratifikoval Úmluvu.

1. Každý stát, který přistoupil k Úmluvě, může přistoupit i k tomuto Protokolu poté, co Protokol vstoupí v platnost.

2. Přístup se provádí uložením listiny o přístupu u generálního tajemníka Rady Ev.ropy a nabude účinnosti po uplynutí 60-ti dnů ode dne jejího uložení.

1. Každý stát může při podpisu nebo při uložení své ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení či přístupu určit jedno nebo více území, na kterých se bude tento Protokol používat.

2. Každý stát může při uložení své ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení či přístupu, anebo kdykoliv později, prohlášením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit platnost tohoto Protokolu na kterákoliv další území určená v tomto prohlášení, za jejichž zahraniční vztahy odpovídá nebo jejichž jménem je oprávněn přijímat závazky.

3. Každé prohlášení učiněné podle předchozího odstavce může být ohledně jakéhokoliv území uvedeného v takovém prohlášení odvoláno písemným oznámením adresovaným generálnímu -tajemníkovi Rady Evropy. Odvolání nabude účinnosti po uplynutí šesti měsíců od data obdržení písemného oznámení generálním tajemníkem.

1. Výhrady učiněné státem k některému ustanovení Úmluvy se budou vztahovat také na tento Protokol, pokud tento stát při uložení své ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení či přístupu nevyjádří opačný záměr.

2. Každý stát může při uložení ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení či přístupu prohlásit, že si vyhrazuje právo:

a) nepřijmout Hlavu I;

b) nepřijmout Hlavu II, nebo ji přijmout pouze ohledně některých trestných činů nebo některých kategorií trestných činů uvedených v článku 2;

c) nepřijmout Hlavu III, nebo přijmout pouze článek 3 odstavec 1;

d) nepřijmout Hlavu IV; e) nepřijmout Hlavu V.

3. Každá smluvní strana, která učinila výhradu podle předchozího odstavce, ji může odvolat prohlášením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy; prohlášení nabude účinnosti dnem jeho doručení.

4. Smluvní strana, která i na tento Protokol uplatňuje výhradu učiněnou k některému ustanovení Úmluvy nebo která učinila výhradu k některému ustanovení tohoto Protokolu, nemůže vyžadovat použití tohoto ustanovení jinou smluvní stranou; pokud je však výhrada částečná nebo podmíněná, může vyžadovat uplatnění tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém jej sama přijala.

5. Žádná další výhrada k ustanovením tohoto Protokolu se nepřipouští.

Evropský výbor pro problémy kriminality Rady Evropy bude informován o provádění tohoto Protokolu a učiní vše potřebné pro usnadnění smírného urovnání všech těžkostí, které mohou při jeho provádění nastat.

1. Každá smluvní strana může v rozsahu, v jakém se jí týká, vypovědět tento Protokol sdělením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.

2. Výpověď nabude účinnosti po uplynutí šesti měsíců od data přijetí takového sdělení generálním tajemníkem.

3. Vypovězením Úmluvy se automaticky vypovídá i tento Protokol.

Generální tajemník Rady Evropy písemně oznámí členským státům Rady a státům, které přistoupily k Úmluvě:

a) každé podepsání Protokolu;

b) uložení ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení či přístupu;

c) každé datum vstupu tohoto Protokolu v platnost podle jeho článků 6 a 7;

d) prohlášení obdržená podle ustanovení článku 8 odstavce 2 a 3;

e) prohlášení obdržená podle ustanovení článku 9 odstavec 1;

f) výhrady učiněné podle ustanovení článku 9 odstavec 2; g) odvolání výhrad, uskutečněné podle ustanovení článku 9 odstavec 3;

h) sděleni obdržená podle ustanovení článku 11 spolu s datem, ke kterému výpověď nabývá účinnosti.

Na důkaz toho níže podepsaní, jsouce k tomu řádně zmocněni, podepsali tento Protokol.

Dáno ve Štrasburku dne 17. března 1978 v jazyce anglickém a francouzském, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy předá ověřenou kopii každému stá-tu, který je signatářem Protokolu nebo k němu přistoupil.