Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Zřizuje se funkce veřejného ochránce práv (dále jen "ochránce").
(1) Působnost ochránce se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady, státní zastupitelství, Policii České republiky, zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná výchova a ochranné léčení, a na státní zdravotnická zařízení (dále jen "úřady").
(2) Působnost ochránce se
nevztahuje na Parlament, prezidenta a vládu České
republiky, na Nejvyšší kontrolní úřad
a Českou národní banku, na Armádu
a zpravodajské služby České republiky
a na soudy.
(1) Ochránce volí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna") na návrh nejméně deseti poslanců.
(2) Ochráncem může být zvolen občan České republiky, který má právo volit do Poslanecké sněmovny, dosáhl věku 40 let a je bezúhonný.
(3) Funkční období ochránce činí pět let. Ochránce může být zvolen nejvýše dvakrát po sobě.
(1) Funkce ochránce je neslučitelná s výkonem úřadu prezidenta republiky, funkce poslance, senátora, člena vlády nebo soudce a jiné veřejné funkce.
(2) Funkce ochránce je též neslučitelná s funkcí v politické straně nebo v politickém hnutí.
(3) Výkon funkce ochránce je neslučitelný s jinou výdělečnou činností kromě správy vlastního majetku a vědecké, pedagogické, literární a umělecké činnosti.
(1) Ochránce skládá slib v tomto znění: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost práv člověka a občana. Svou činnost budu vykonávat nezávisle a nestranně v souladu s ústavními a jinými zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách závaznými pro Českou republiku."
(2) Odmítnutí složit slib má za následek ztrátu funkce.
(3) Ochránce se ujímá výkonu své funkce složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.
(1) Ochránce je povinen zachovávat mlčenlivost, a to i poté, co přestal být ochráncem, o věcech, o nichž se dověděl ve své činnosti podle tohoto zákona. Této povinnosti ho může z vážných důvodů zprostit pouze předseda Poslanecké sněmovny.
(2) Povinnost mlčenlivosti se vztahuje též na pracovníky Kanceláře veřejného ochránce práv (§ 29). Této povinnosti je může z vážných důvodů zprostit pouze ochránce; neučiní-li tak, je k tomu oprávněn předseda Poslanecké sněmovny.
Ochránce nelze trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je jeho stíhání do skončení výkonu jeho funkce vyloučeno.
(1) Ochránce je kárně odpovědný Poslanecké sněmovně za kárné provinění, kterým je
a) zaviněné jednání, jímž ochránce ohrozí důvěru v nezávislost a nestrannost své funkce, nebo
b) jednání, které má znaky přestupku podle zvláštních předpisů.
(2) Kárné řízení lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy k jednání, které je důvodem k zahájení kárného řízení, došlo.
(3) Za kárné provinění lze uložit kárné opatření napomenutí.
(4) Kárné řízení koná výbor petiční Poslanecké sněmovny. Na řízení se přiměřeně použijí ustanovení o disciplinárním řízení podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.
(1) Ochránce je oprávněn odepřít svědectví o skutečnostech, o nichž se dověděl při výkonu své funkce, a to i poté, co přestal být ochráncem.
(2) Státní orgány, včetně orgánů činných v trestním řízení, jsou oprávněny nahlížet do spisů ochránce jen s jeho souhlasem.
(1) Ochránce pozbývá své funkce,
a) okamžikem doručení písemného oznámení, že se vzdává funkce, do rukou předsedovi Poslanecké sněmovny,
b) dnem právní moci rozhodnutí, jímž byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jímž byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena.
(2) Poslanecká sněmovna může ochránce odvolat z funkce usnesením přijatým na návrh nejméně deseti poslanců,
a) byl-li ochránce pravomocně odsouzen pro trestný čin,
b) bylo-li ochránci pravomocně uloženo kárné opatření z důvodu uvedeného v § 8 odst. 1, písm. a/,
c) nevykonává-li ochránce svou funkci po dobu šesti měsíců.
Ochránce působí
a) při ochraně práv zaručených ústavním pořádkem a zákony České republiky a mezinárodmími smlouvami o lidských právech a základních svobodách, závaznými pro Českou republiku,
b) při ochraně proti nesprávnému úřednímu postupu nebo nečinnosti úřadů,
c) při zdokonalování právního řádu v oblasti práv a svobod fyzických a právnických osob (§ 25) a při jeho účinném uplatňování v činnosti orgánů veřejné moci a veřejné správy.
Ochránce jedná
a) na základě podání fyzické osoby, skupiny fyzických osob nebo právnické osoby (dále jen "pisatel"), jemu adresovaného,
b) na základě podání podle písmene a/, postoupeného mu poslancem, senátorem nebo orgánem Poslanecké sněmovny, nebo
c) z vlastního podnětu.
(1) Každý má právo sám nebo společně s jinými se obrátit podáním na ochránce, domnívá-li se, že rozhodnutím, nesprávným úředním postupem nebo nečinností úřadu byl porušen zákon nebo jiný právní předpis.
(2) Podání osoby, která byla zbavena osobní svobody, nesmí být podrobeno kontrole.
(3) Podání nepodléhají poplatku.
(1) Podání musí obsahovat
a) vylíčení skutkového stavu věci a předmět žádosti,
b) označení úřadu, popř. osoby jednající jménem úřadu, kterého se věc týká,
c) sdělení, zda podání v téže věci bylo předloženo též jinému orgánu, popř. s jakým výsledkem bylo vyřízeno,
d) jméno, příjmení a bydliště pisatele nebo pisatelů, a jde-li o právnickou osobu, její název, sídlo a jméno nebo jména oprávněných zástupců.
Proti nikomu nesmějí být činěny přímé ani nepřímé zákroky proto, že se obrátil na ochránce.
(1) Ochránce může podání odložit, jestliže
a) věc, které se týká, nespadá do jeho působnosti,
b) od tvrzeného porušení práva nebo svobody uplynula doba delší jednoho roku,
c/ ve věci rozhodl Ústavní soud České republiky nebo v odvolacím nebo dovolacím řízení nebo ve správním soudnictví obecný soud anebo věc byla předmětem řízení o stížnosti pro porušení zákona,
d) věc, které se podání týká, je projednávána soudem,
e) jde o stížnost ve věci, která již byla přešetřena, a opakované podání nepřináší nové skutečnosti,
f) podání je zjevně neopodstatněné,
g) podání nesplňuje náležitosti podle § 14.
(2) O odložení a o jeho důvodech ochránce písemně vyrozumí pisatele podání.
(1) Je-li podání podle svého obsahu opravným prostředkem podle předpisů o řízení ve věcech soudních nebo správních, ochránce je postoupí příslušnému orgánu a pisatele o tom vyrozumí.
(2) Bylo-li podání ochránci doručeno ve lhůtě stanovené pro podání opravného prostředku, může to příslušný orgán považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškané lhůty podle zvláštních předpisů.
(3) Týká-li se podání věci, o níž bylo zahájeno řízení před orgánem příslušným podle zákona, nebo věci, která spočívá v jiném opatření nebo zásahu než v rozhodnutí v takovém řízení, je ochránce oprávněn sledovat, zda v řízení nebo v jiném postupu příslušných orgánů (§ 2) nedochází k průtahům nebo k jevům, které vyvolávají pochybnosti o dodržování zákonem stanovených pravidel pro řízení nebo pro přijímaní jiných opatření, proti nimž zákon nepřipouští opravný prostředek k ochraně práva.
Jestliže ochránce neučiní opatření podle § 16 nebo 17, zahájí šetření a písemně o tom vyrozumí pisatele.
(1) Ochránce je oprávněn i bez předchozího upozornění provádět v úřadech šetření, zejména nahlížet do spisů a klást otázky jednotlivým pracovníkům úřadů.
(2) Úřady jsou povinny na žádost ochránce a ve lhůtě jím stanovené
a) poskytnout informace a vysvětlení,
b) předložit spisy a jiné písemnosti,
c) sdělit písemné stanovisko ke skutkovým nebo právním otázkám,
d) provést důkaz, který ochránce navrhne, nebo mu sdělit důvody, pro které jej nelze provést.
(3) Splnění povinností podle předchozích odstavců nelze odepřít s poukazem na to, že jde o skutečnosti tvořící předmět státního, hospodářského, obchodního nebo služebního tajemství.
Státní orgány jsou
povinny poskytovat ochránci při šetření
potřebnou pomoc.
Jestliže ochránce na základě šetření nezjistí porušení zákona nebo jiného právního předpisu ani jiná pochybení, písemně o tom vyrozumí pisatele i úřad.
Zjistí-li ochránce na základě šetření porušení zákona nebo jiného právního předpisu, sdělí písemně své stanovisko úřadu a pisateli.
Opatřeními, která může ochránce navrhnout, jsou zejména
a) zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí nebo jednání úřadu, lze-li je zahájit z úřední moci,
b) provedení úkonů k nápravě nečinnosti,
c) náhrada škody, která byla fyzické nebo právnické osobě způsobena porušením práva nebo svobody anebo nesprávným úředním postupem,
d) zahájení disciplinárního nebo obdobného řízení,
e) zahájení trestního stíhání.
Pro jednání ochránce z vlastní iniciativy se obdobně použijí ustanovení § 19 až 23.
Úřad je povinen do 30 dnů od doručení stanoviska sdělit ochránci, jaká opatření přijal. Jestliže tak úřad neučiní nebo jsou-li přijatá opatření nedostatečná, ochránce
a) vyrozumí nadřízený úřad, popř. vládu České republiky,
b) může vhodným způsobem informovat veřejnost; jména pracovníků úřadu se neuvádějí.
(1) Ochránce je oprávněn dát podnět k vydání, změně, doplnění nebo zrušení právního předpisu.
(2) Podnět dává správnímu úřadu, do jehož působnosti vydání takového právního předpisu patří, a jde-li o nařízení vlády nebo o zákon, podá jej vládě České republiky.
(1) Výbor petiční Poslanecké sněmovny koná kárné řízení podle § 8 odst. 4 a projednává zprávy předkládané ochráncem.
(2) Ochránce má právo účastnit se jednání petičního výboru. Je povinen se osobně jednání výboru zúčastit, jestliže ho o to výbor požádá. Udělí se mu slovo, jestliže o to požádá.
(1) Ochránce podává každoročně do 31. března Poslanecké sněmovně souhrnnou zprávu o své činnosti v uplynulém roce. Souhrnná zpráva se vhodným způsobem uveřejňuje.
(2) Ochránce pravidelně informuje veřejnost o výsledcích své činnosti a přijatých opatřeních.
(1) Úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti ochránce plní Kancelář veřejného ochránce práv (dále jen "Kancelář").
(2) Podrobnosti o úkolech a organizaci Kanceláře upravuje statut, který vydá ochránce po projednání s petičním výborem Poslanecké sněmovny.
(1) Výdaje na činnost ochránce a Kanceláře se hradí ze státního rozpočtu České republiky.
(2) Na ochránce, jeho zástupce a zaměstnance Kanceláře se vztahují ustanovení zákoníku práce a právní předpisy o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a dalších organizacích a orgánech.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
K § 1:
Výbor ministrů Rady Evropy svým Doporučením č. R(85)13 ze dne 23.9.1985 doporučil vládám členských států RE
a) přezkoumat možnost jmenovat ombudsmana nebo podnítit jeho jmenování na celostátní, regionální nebo místní úrovni nebo v některých specifických oblastech veřejné správy,
b) uvážit pověření ombudsmana, pokud tomu tak ještě není, aby v rámci své působnosti věnoval zvláštní pozornost zkoumání otázek vztahujících se na lidská práva, a umožňuje-li to vnitrostátní zákonodárství, aby konal vyšetřování a předkládal upozornění, jsou-li ve hře otázky dotýkající se lidských práv,
c) zvážit rozšíření a posílení působnosti ombudsmana i jinými prostředky, aby se podporovalo účinné respektování lidských práv a základních svobod v činnosti státní správy.
Ve své rezoluci č. R(85)8 ze dne 23.9.1985 Výbor ministrů vyzval generálního tajemníka RE, aby všemi vhodnými prostředky zabezpečil, že ombudsmani budou pravidelně informováni o jurisdikci orgánů ochrany lidských práv, jakož i o jiných relevantních skutečnostech týkajících se ochrany a zvyšování úrovně lidských práv.
Českému právnímu jazyku nejlépe odpovídá ekvivalentní pojem "veřejný ochránce práv".
V návrhu zákona se respektují zásadní meritorní připomínky vlády České republiky k parl. tisku č. 1789 obsahujícímu návrh zásad zákona (č.j. 3554/95).
K § 2:
Výčet orgánů, na které se vztahuje působnost ochránce, vylučuje Armádu České republiky a zpravodajské služby České republiky (je třeba uvážit potřebu zřídit speciální ochránce práv pro tyto oblasti) a samozřejmě též nejvyšší ústavní orgány, tj. prezidenta republiky, Parlament, vládu, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku a jejich aparáty, jakož i nezávislé soudy.
Správním úřadem se rozumí orgán státní správy, orgán územní samosprávy i orgán zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy (srv. § 244 obč. soud. řádu).
K § 3 :
Ochránce musí být nezávislý na výkonných orgánech a na politických stranách a politických hnutích (obdobně jako soudci Ústavního soudu). Modelem pro jeho volbu může být volba prezidenta republiky (čl. 58 Ústavy). Povaha funkce ochránce vyžaduje, aby jím byla zvolena osoba, splňující náročná občanská a morální kritéria, materiálně a politicky nezávislá a oproštěná od výkonu jiných funkcí a výdělečné činnosti (kromě obecně uznávaných). Jednou z vlastností každé osobnosti je přirozené právní vědomí a vyvinutý cit pro spravedlnost. Není proto třeba, aby ochránce měl vysokoškolské právnické vzdělání. Potřebné informace z oblasti vnitrostátního a mezinárodního práva a znalosti o řádném fungování kontrolního mechanismu bude pod jeho řízením zabezpečovat odborný aparát (kancelář).
Volbou jeho zástupce by se vytvořily dva řídící a vůči Parlamentu odpovědné orgány. Jmenování zástupce a pracovníků aparátu proto bude věcí ochránce (podle statutu vydaného podle § 30 odst. 2).
Ochránce má být odpovědný vůči Parlamentu jakožto instituci. Proto se navrhuje jeho funkční období v trvání pěti let, aby přesahovalo volební období Poslanecké sněmovny.
K § 4:
Inkompatibilita ochránce je analogická neslučitelnosti soudců (§ 52 odst. 2 a 3 zák.č. 335/1991 Sb. ve znění zák.č. 17/1993 Sb.). Charakter funkcí jako veřejných je zpravidla vyjádřen v příslušnýcn zákonech (např. členství v Radě České televize, v Radě Českého rozhlasu, v Radě vlády pro výzkum a vývoj).
K § 5:
Slibem se stanoví meze právní odpovědnosti ochránce. Podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou bezprostředně závazné jen ty ratifikované mezinárodní smlouvy upravující lidská práva a základní svobody, které jsou vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Kromě toho existuje řada mezinárodních smluv, obsahujících lidská práva, které dosud nebyly publikovány. Tyto smlouvy však jsou právně závazné pro Českou republiku a její ústavní orgány (např. Úmluva o zákazu diskriminace v oblasti vzdělání). Z pojetí funkce ochránce vyplývá, že musí - na rozdíl od Ústavního soudu - chránit a ve své činnosti aplikovat všechny právní normy závazné pro Českou republiku a její orgány.
K § 6:
Povaha práce ochránce vyžaduje, aby byla stanovena jeho povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se doví při výkonu své funkce. Této povinnosti ho může jen v závažných případech zprostit předseda Poslanecké sněmovny. Povinnost mlčenlivosti se samozřejmě musí vztahovat též na pracovníky Kanceláře ochránce.
K § 7:
Ochránce je trestně odpovědný podle obecných zásad. Není však veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 trestního zákona. Protože patrně bude vystaven nejrůznějším tlakům a nelze vyloučit pokusy o jeho diskreditaci, je třeba stanovit, že za činy související s výkonem jeho funkce může být trestně stíhán jen se souhlasem Poslanecké sněmovny. Nejde o poslaneckou imunitu, proto nesouhlas Parlamentu nemůže ipso iure vést k absolutnímu vyloučení trestního stíhání (srv. čl. 27 odst. 4 Ústavy). Vysloví-li sněmovna se stíháním ochránce souhlas, nastane situace předvídaná v § 8 návrhu.
K § 8:
Kárná odpovědnost ochránce je analogická kárné odpovědnosti soudců a disciplinární odpovědnosti poslanců. Proto se nenavrhuje speciální právní úprava a odkazuje se na zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny č. 90/1995 Sb. Ochránci bude možné uložit pouze napomenutí.
K § 9:
V odstavci 1 jde o zásadu, která se aplikuje na všechny funkcionáře, kteří přicházejí do styku s citlivými informacemi. Spisy vedené u ochránce požívají ochrany podle Listiny základních práv a svobod. Nahlížení do nich může být připuštěno jen výjimčně a jen se souhlasem ochránce. Odnětí spisu je třeba vyloučit, neboť by to mohlo ohrozit věrohodnost ochránce.
K § 10:
Důvody zániku funkce ochránce a jeho odvolání z funkce jsou analogické důvodům aplikovaným na soudce jmenované prezidentem republiky (§ 44 a násl. zák.č. 335/1991 Sb.). Zatímco u soudců se vyžaduje odsouzení pro úmyslný trestný čin, v případě ochránce je třeba připustit fakultativní zánik jeho funkce i při kulpózním trestném činu. S úplným nebo částečným zbavením "svéprávnosti" je spojena nezpůsobilost vykonávat aktivní a pasívní volební právo, a tedy i nezpůsobilost vykonávat funkci ochránce (§ 3). Nevykonávání funkce se vymezuje objektivní dobou šesti měsíců a nestanoví se žádné přezkoumatelné důvody, neboť se nezřizuje orgán, který by ochránce suploval.
K § 11:
Působnost ochránce se koncipuje s ohledem na současnou úpravu kontrolního mechanismnu v oblasti lidských práv. Ústavní, správní a obecné soudnictví poskytuje sice významnou, nicméně neúplnou ochranu lidských práv a základních svobod. Neúčinná je ochrana v případech, kdy zákon nikomu neposkytuje aktivní legitimaci (oprávnění) k vyvolání přezkumného řízení, např. v katastrálních věcech, v případech nečinnosti úřadů, nápravy jejich omylů apod. Rychle se např. rozšířilo soudní přiznávání finančních náhrad za nemajetkovou újmu (nepravdivé údaje v tisku apod.). Naproti tomu není upraveno odškodňování obětí trestných činů ve smyslu dosud neratifikované Úmluvy Rady Evropy č. 116 a není zabezpečena kontrolovatelná ochrana citlivých dat před zneužíváním, např.podle § 24 až 26 zákona č.256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.
Listina připouští právo každého na soudní a jinou ochranu v případě porušení jeho individuálního práva (čl. 36). Ve formě petičního práva si mohou fyzické osoby stěžovat ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu (čl. 18 Listiny, petiční zákon č. 86/1990 Sb., vlád. vyhl. č. 150/1958 Ú.l.). V zákoně č. 436/1991 Sb. je upraveno podávání stížností na postup soudů (§ 26 až 35). V řadě zákonů je zakotvena neslučitelnost funkcí a činností a jsou stanovena určitá omezení při střetu zájmů (např. podle § 73 zákoníku práce, zák. ČNR č. 238/1992 Sb.). Používání těchto právních předpisů se dotýká základních práv a svobod (např. práv etnických menšin, práva na ochranu zdraví, práva na vzdělání, ochrany majetku nezbytného k zabezpečení potřeb celé společnosti, práva na příznivé životní prostředí aj.), neexistují však reálné a vynutitelné právní prostředky (sankce) k zjednání nápravy, náhrady způsobených škod a předcházení vznikajícím škodám a újmám.
Po zrušení právního institutu všeobecného dozoru prokuratury neexistuje možnost se ve veřejném zájmu domáhat odstranění následků a příčin porušování právních norem upravujících práva a svobody fyzických a právnických osob.
Ústava přesně vymezuje, kdo má právo zákonodárné iniciativy. Před přijetím Ústavy ČR kromě toho byli generální prokurátor (§ 8 zákona o prokuratuře), Nejvyšší soud ČR (§ 18 odst. 2 písm.c/ zák.č. 335/1991 Sb.) a kontrolní orgán (§ 25 zák.č. 552/1991 Sb.) oprávněni dát podnět ke změně právního předpisu nebo k nové právní úpravě určitého právního vztahu (bez ústavní povinnosti legislativního orgánu se podnětem zabývat). Po zrušení zákonného zmocnění těchto orgánů, které se na vysoké profesionální úrovni zabývají aplikací právních norem, upozorňovat na mezery v zákonech a iniciovat účinnější právní úpravu, by tuto úlohu mohl plnit ochránce.
K § 12:
Při vymezení okruhu subjektů, oprávněných se obracet na ochránce, se přihlíží k úpravě působnosti Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva, na které se mnohou obracet všechny fyzické osoby, skupiny osob a nevládní organizace. Povaha funkce ochránce vyžaduje, aby byl oprávněn jednat též z vlastní iniciativy (např. na základě zprávy v hromadném sdělovacím prostředku).
K § 13:
Podle prvého odstavce se vedle individuálních podání připouštějí též petice. Podání se může týkat osobního i veřejného zájmu. Úřadem je orgán uvedený v § 2. Stanovení nepřípustnosti cenzury korespondence osob zbavených osobní svobody navazuje na § 13 zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a na § 12 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění zák.č. 294/1993 Sb. Ustanovením o nezpoplatňování stížností adresovaných ochránci se zrůrazňuje, že ochránce jedná v zájmu společnosti.
K § 14:
Pisatelé nemusejí být zastoupeni právním zástupcem. Nelze proto od nich požadovat, aby označili právní předpisy, které byly podle jejich názoru porušeny. Nejsou vyloučeny odůvodněné stížnosti na nedostatečně vyřízené dřívější stížnosti předložené jinému orgánu, ani opakované bezdůvodné stížnosti (remonstrace). Je proto třeba na pisateli požadovat též údaje o dřívějších a paralelních podáních.
K § 15:
Jde o aplikaci ustanovení článku 3 odst. 3 Listiny základ- ních práv a svobod, podle něhož nesmí být nikomu činěna újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
K § 16:
Důvod pro odložení podání z důvodu uvedeného pod písm.a/ je evidentní. Pro podání ústavní stížnost platí pravidlo 60 dnů a výjimečně jednoho roku (§ 72 a 75 zák.č. 182/1993 Sb.). Navržená lhůta jednoho roku se samozřejmě týká jen stížností v individuálních věcech. Stížnosti podané ve veřejném zájmu jsou limitovány promlčecími lhůtami (např. ve věcech podezření na zneužití pravomoci veřejného činitele, úplatkářství, praní špinavých peněz apod.). Přezkoumávat nelze věci, v nichž rozhodl Ústavní soud nebo v posledním, resp. jediném stupni, obecný soud (krajský, vrchní, nejvyšší), a věci, o nichž se konalo řízení pro porušení zákona. Ochránce se samozřejmě nebude zabývat věcí, v níž probíhá řádné soudní řízení. V písm. e/ se uvádějí tzv. remonstrace, které podle očekávání budou tvořit velký podíl podání.
K § 17:
Ustanovení odstavce 1 zabraňuje tomu, aby ochránce konal paralelní šetření ve věci, která je předmětem neskončeného soudního nebo správního řízení. Může se stát, že se účastník takového řízení ve lhůtě stanovené pro opravný prostředek obrátí o pomoc přímo na ochránce a pomine příslušný orgán. Navrhuje se, aby v takovém případě příslušný orgán k tomu přihlédl jako k omluvitelnému důvodu pro prominutí zmeškané lhůty. Ustanovení procesních předpisů tím nejsou dotčena (např. § 58 o.s.ř.). V odstavci 3 se ochránci svěřuje oprávnění sledovat, zda v řízení nedochází k průtahům nebo k porušování procesních pravidel, např. odmítání práva na soudní a jinou právní ochranu. Toto oprávnění je třeba svěřit ochránci též pro věci, v nichž příslušné orgány přijímají opatření a činí zásahy do práv a svobod, aniž vydávají rozhodnutí, proti nimž jsou přípustné opravné prostředky.
K § 18:
Otázku, zda se má stanovit lhůta pro odložení nebo postoupení podání a pro zahájení šetření, bude třeba posoudit při rozhodování o tom, jak početný bude aparát ochránce. Stanoví se proto pouze povinnost vyrozumět pisatele o zahájeném šetření.
K § 19:
V tomto ustanovení se upravují nezbytná minimální oprávnění ochránce vůči úřadům, která mu mají umožnit zjištění a posouzení skutkového stavu věci. Přístup ochránce k utajovaným skutečnostem je sankcionován jeho odpovědností podle § 6, 7 a 8.
K § 20:
Ochránce není orgánem s donucovací pravomocí, proto se neobejde bez pomoci příslušných státních orgánů. Takové oprávnění však nemůže mít vůči soukromým osobám (na rozdíl např. od státního zastupitelství podle § 16 zákona č. 283/1993 Sb.).
K § 21 a 22:
Povinnost ochránce vyrozumět pisatele a příslušný úřad o výsledku šetření je základní metodou kontroly kvality a objektivity jeho práce. V těchto ustanoveních se též promítá oprávnění ochránce jednat z vlastní iniciativy podle § 12 písm.c/.
K § 23:
Ochránce nemá vlastní výkonnou pravomoc, proto se příkladmo uvádí, jaká opatření v tom kterém případě mohou přicházet v úvahu. Opatření odpovídají platné právní úpravě. Pokud jde o podnět k náhradě škody, odkazuje se na zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a na další zákony upravující hmotnou odpovědnost státu za soudy, státní zastupitelství, policejní, finanční, celní a jiné orgány, jakož i regresní nároky státu vůči úřadům a jejich odpovědným pracovníkům.
K § 24 a 25:
Nečinnosti úřadu nebo jeho nedostatečné reakci na navrhovaná opatření a upozornění ochránce lze čelit jedině tím, že ochránce o věci vyrozumí nadřízený úřad a v nejvyšším stupni vládu České republiky. V některých případech, zejména půjde-li o věc veřejného zájmu, bude vhodné o zjištěných skutečnostech informovat veřejnost, a to při respektování ochrany osobnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
K § 26:
Odůvodnění je obsaženo u § 11 písm.c/. Legislativními orgány se rozumějí orgány oprávněné vydávat obecně závazné právní předpisy, tj. zákony, vládní nařízení a vyhlášky.
K § 27 a 28:
V těchto ustanoveních se upravují odpovědnostní vztahy ochránce k Parlamentu. Viz též ustanovení § 3, 5, 6, 7, 8 a § 29 odst. 2.
V zájmu upevňování právního vědomí je účelné, aby ochránce - kromě podávání zpráv Parlamentu - pravidelně informoval veřejnost o výsledcích své činnosti a o přijatých opatřeních.
K § 29:
Úkoly spojené s činností ochránce bude zabezpečovat Kancelář. Podrobnosti budou obsaženy ve statutu, který vydá ochránce po předchozím projednání s petičním výborem Poslanecké sněmovny.
K § 30:
Ochránce je koncipován jako orgán působící v zájmu demokratického právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky). Navrhuje se proto, aby jeho činnost byla financována ze státního rozpočtu České republiky.
Pracovněprávní poměry a odměnování ochránce, jeho zástupce a ostatních zaměstnanců Kanceláře se budou řídit zákoníkem práce a ostatními právními předpisy. Jejich potřebná novelizace bude navržena a provedena podle výsledku projednání tohoto návrhu.
Lze předpokládat, že po zřízení funkce ochránce se podávání stížností ve značné míře přesune na jeho Kancelář, a že tedy poklesne počet stížností adresovaných jiným ústředním institucím.
Část nákladů bude nepochybně možné krýt z očekávaných úspor, které vyplynou ze změny dosavadního systému vyřizování stížností, petic apod. S přihlédnutím k tomu lze - na základě předběžné konzultace s ninisterstvem financí - předpokládané náklady, včetně nákladů spojených se zahájením činnosti ochránce v prvém roce - odhadovat na 25 až 30 milionů Kč.
Veřejný ochránce práv nebude rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a nebude nadán legislativní ani výkonnou pravomocí, proto není třeba jeho ústavní zakotvení.
Navrhované postavení a působení veřejného ochránce práv bude podstatně autoritativnější než postavení občanských sdružení, nadací apod., které se zabývají problematikou lidských práv. Ke splnění Doporučení Rady Evropy č. R(85)13 se proto navrhuje vydání zákona, jehož osnova se předkládá k projednání.