Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, se mění takto:
§ 13 zní:
Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku; o nutnou obranu jde však vždy, je-li vážně ohroženo zdraví nebo život."
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Odůvodnění
1) návrh vypouští slovo "přímo",
2) obránce by se mohl bránit jakkoli pouze v případě ohrožení života či vážného ohrožení zdraví (například zmrzačení). V případě nebezpečí nepatrné újmy na zdraví to však neplatí.
I. Obecná část
V současné době, kdy se zvětšuje brutalita pachatelů násilné trestné činnosti, a kdy dochází k násilí páchanému organizovanými zločineckými skupinami, ještě více vyvstává neudržitelnost přetrvávajícího právního stavu, kdy občané jednající v nutné obraně jsou v případě své úspěšné obrany často nespravedlivě trestně stíháni za poškození útočníka přesto, že střetnutí nezavinili. To se týká i osob, které se snažily ubránit svůj život a zdraví.
Poslední novela ustanovení § 13 byla první krok, který částečně přispěl k větší ochraně osob jednajících v nutné obraně, nicméně toto ustanovení je často vykládáno ke škodě obránce.
V důsledku toho se slušní občané nadále obávají zasahovat při obraně své, a při obraně druhých spoluobčanů, což napomáhá vzrůstající smělosti pachatelů násilné trestné činnosti.
Podle "listiny základních práv a svobod" má však každý právo na život, ochranu zdraví a vlastnit majetek. Jestliže jsou tyto závažné hodnoty ohroženy, má právo je také účinně bránit.
Navržená změna vychází z těchto principů:
1) Z principu práva na sebeobranu, zejména z práva účinně bránit život a zdraví, které lze odvodit z "Listiny".
2) Z principu odpovědnosti útočníka: riziko nutné obrany musí nést ten, kdo situaci nutné obrany zavinil, tedy útočník a ne obránce.
Účelem návrhu je tedy především přispět k větší ochraně obránce, což by přispělo k větší ochotě občanů bránit nejen sebe, ale i druhé obrany a v konečném důsledku i ke snížení násilné kriminality vůbec.
Změna vychází ze současných poznatků teorie a praxe nauky o sebeobraně a současné dikce ustanovení § 13 trestního zákona a snaží se jí měnit co nejméně.
II. Zvláštní část
1) Novela vypouští slovo "přímo" neboť se jedná o pleonasmus: jestliže útok hrozí, hrozí nutně přímo.
Kromě toho slovní spojení "přímo hrozící útok" se často nesprávně chápe ve smyslu značné časové bezprostřednosti útoku. Ale výzkumy, zejména v oblasti psychického stavu obránce a reakčních dob ukazují, že k úspěšné obraně je nutné předvídat jednání útočníka, a tedy reagovat už na samotnou hrozbu útoku, což návrh umožňuje.
2) Dále se navrhuje, aby v případě ohrožení života či vážného ohrožení zdraví byla osoba jedající v nutné obraně chráněna v maximální možné míře, tedy aby se na rozdíl od současné dikce § 13 jakákoliv míra přiměřenosti nevyžadovala. Rozlišují se případy
- vážného ohrožení zdraví, kdy se lze bránit jakkoliv (např. je-li obránce ohrožován skupinou skinheadů vyzbrojenou basebalovými pálkami či lupičem vyzbrojeným nožem) a
- případy nikoliv vážného ohrožení zdraví, kdy obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Soudy totiž mají tendenci "přiměřenost" (resp. nikoli "zcela zjevnou nepřiměřenost") posuzovat ne podle toho, co mohlo reálně nastat, ale podle často nahodilého výsledku. Ale následky použití prostředků sebeobrany na život nebo zdraví útočníka nelze nikdy spolehlivě předvídat. Proto nauka o sebeobraně nemůže považovat jakkoliv kvalifikovanou míru přiměřenosti za věcně či právně relevantní znak identifikace nutné obrany.
Novela by snížila nevýhodu napadeného občana. Útočník bude i tak značně zvýhodněn:
- útočník má, na rozdíl od obránce, možnost se rozhodnout, zda samotný útok vůbec provede, napadenému občanu je situace vnucena,
- útočník volí místo a čast střetnutí, obránce takovou možnost nemívá,
- útočník se může předem ozbrojit, případně využít pomoci spolupachatelů, většina slušných občanů však ozbrojena není, neumí se bránit, ani není příliš ochotna riskovat vlastní újmu při pomoci druhých,
- pokud má útočník příliš velký strach, může útok odložit na jinou dobu, obránce tuto možnost nemá a navíc mívá v důsledku špatného psychického stavu podstatně prodloužené reakční doby, nebo se dokonce jejich vlivem není schopen bránit vůbec,
- samotný útok (většinou nečekaný) je po technické stránce snažší než obrana, která se mu musí přizpůsobit,
- v některých nevýhodných situacích, do nichž se obránce dostává, se někdy už spolehlivě bránit nelze (například ve vzdálenosti na dosah paže je už spolehlivá obrana v důsledku reakčních dob obránce, nemožná).
Příloha
1) Podle některých názorů
je situace nutné obrany u nás vyhovující.
Toto stanovisko se opírá zejména o "Zprávu
o průzkumu rozhodování soudů České
republiky ve vztahu k § 13 tr. zákona o nutné
obraně" z 10.5.1995 zpracovanou Nejvyšším
soudem v Brně. Předložený materiál
však na straně 1 přiznává, že
"rozhodování podle § 13 tr. zákona
není ze statistických přehledů prakticky
zjistitelné, takže bylo možno vycházet
jen z vědomostí, paměti a zkušeností
jednotlivých soudců na trestním úseku."
Znamená to tedy, že soudci měli vzpomínat
na vlastní rozhodnutí za které jsou často
kritizováni.
Aby bylo možno udělat seriózní průzkum, bylo by nutné prostudovat všechny spisy, ve kterých obhajoba namítala otázku nutné obrany, a to zejména všechny případy vražd a ublížení na zdraví, přičemž by průzkum nemohly provádět osoby, které se na těchto rozhodnutích sami podílely - což ale není prakticky možné.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je nutno považovat materiály (předložené ostatně odpůrci novely) za téměř bezcenné.
2) Někdy se uvádí, že navrhované změny už jsou v zákoně implicitně obsaženy: problémy jsou tedy údajně jen v aplikaci zákona.
Jsou-li však návrhy v zákoně implicitně obsaženy, nemůže jejich explicitace uškodit, a pokud by v zákoně nebyly, jsou potřebné.
3) Další stanovisko trvá na tom, že součsné znění ustanovení trestního zákona o nutné obraně je vyhovující, že i judikatura připouští, že občan má právo bránit jakýkoli zájem chráněný trestním zákonem (i majetek a domovní svobodu), že chrání dostatečně život a zdraví obránce a pod.
Skutečná právní praxe je však v realitě často odlišná, a navíc i samotná judikatura připouští různý výklad, zejména co se otázky přiměřenosti týká. Účelem novely je tedy znesnadnit nesprávný výklad § 13 v neprospěch obránce, tedy znemožnit nespravedlivá rozhodnutí.
4) Dále se uvádí, že nejvyšší soudy rozhodovaly většinou ve prospěch obránce. Obránci byli sice těmito soudy často osvobozováni, ale po dlouhých útrapách (vazba, psychický tlak apod.) a pouze v nejkřiklavějších případech.
5) Podobně neobstojí i námitka zneužitelnosti nové úpravy: zatím zneužívají § 13 pachatelé násilných trestných činů, kteří mají pocit beztrestnosti a kteří vědí, že v případě vlastního zranění obráncem bude soud nejspíš stát na jejich straně.
Také se namítá, že by pod záminkou nutné obrany mohlo dojít například k úkladné vraždě. Zde je však třeba rozlišovat: zjištění skutkového stavu a jeho následné posuzování. Změna by se dotkla hodnocení známých skutečností, nikoli samotného vyšetřování, které ostatně neupravuje trestní zákon, ale trestní řád. Nadále by tedy platilo, že by se věc jako dosud řádně vyšetřila, ale v případě, že byl známý skutkový stav, by nové posuzování samotné nutné obrany stanovené v zákoně více chránilo obránce.
Závěr:
1) Existuje nezadatelné lidské právo účinně bránit závažné hodnoty, které lze odvodit i z Listiny základních práv a svobod.
2) Nelze požadovat na občanovi nemožné: aby započal s obranou až když je pozdě, vyžadovat přiměřenost v případě ohrožení života či vážného ohrožení zdraví.
3) To je účel výše uvedeného pozměňovacího návrhu.
Poslanci, kteří navrhují
změnu zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších
předpisů: