Obecná část
Vláda se na své schůzi
dne 7. července 1993 zabývala návrhem novelizace
trestního zákona a v té souvislosti přijala
rozhodnutí zpracovat a předložit jeho širší
novelizaci, která by reagovala na aktuální
problémy postihu kriminality. Návrh novelizace trestního
zákona, který byl
na základě tohoto rozhodnutí zpracován,
předpokládá kromě jiného i
zrušení nápravně výchovných
skupin ve výkonu trestu odnětí svobody. Do
návrhu novelizace zákona o výkonu trestu
odnětí svobody se proto promítá především
nový postup při zařazování
odsouzených do jednotlivých
ústavů pro výkon trestu a reaguje se na nové
vymezení působnosti některých dalších
orgánů spolupůsobících během
výkonu trestu nebo po něm. Navrženou úpravou
se sleduje zajištění širší
propustnosti mezi jednotlivými typy ústavů
tak, aby odsouzení
byli aktuálně zařazováni v takovém
typu, který odpovídá jejich postoji k výkonu
trestu. Současně se v návrhu pozměňuje
obsah samotného výkonu trestu, včetně
zařazování odsouzených do práce.
V rámci této novelizace
se navrhuje provést i řadu dílčích
změn, jejichž nutnost vyplývá z toho,
že zákon o výkonu trestu odnětí
svobody byl přijímán v původním
znění téměř před 30.
lety a jeho poslední novelizace byla provedena ještě
za trvání ČSFR.
Zvláštní
část
K bodu 1 (§ 3)
Označení ústavů,
v nichž se vykonává trest odnětí
svobody, se upravuje v souladu s terminologií zákona
ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky. Vypouští se neaktuální
úprava zřizování vojenských
nápravných útvarů a vymezení
pravomoci ministra spravedlnosti
při zřizování a rušení
ústavů, která je již zakotvena v zákoně
ČNR č. 555/1992 Sb. Formulace o možnosti zřizování
poradního sboru na ministerstvu spravedlnosti ve stávajícím
§ 3 odst. 3 se vypouští, neboť k ustavení
poradního orgánu není třeba zákonné
zmocnění.
K bodu 2 (§ 4)
Ustanovení § 4 obsahující
proklamaci spolupráce všech státních
orgánů, organizací a zájmových
sdružení s tehdejším Sborem nápravné
výchovy České a Slovenské republiky
se navrhuje pro jeho nekonkrétnost a neaktuálnost
vypustit. Vzájemná spolupráce vyjádřená
i v § 24 zák. ČNR č. 555/1992 Sb., se
musí vždy realizovat v rámci působnosti
subjektů této spolupráce vymezené
zvláštními předpisy.
K bodu 3 (Oddíl 2)
Stávající
právní úprava, podle níž o zařazení
odsouzeného do určitého typu ústavu
pro prakticky celý výkon trestu rozhoduje rozsudkem
soud, se neosvědčila jako adekvátní
a pružná. Soud v této fázi nemůže
s určitou mírou pravděpodobnosti odhadnout,
jak se odsouzený v podmínkách výkonu
trestu bude chovat a jak bude akceptovat,
nebo naopak odmítat resocializační program.
Proto se navrhuje úprava, která zajišťuje
potřebnou prostupnost mezi jednotlivými typy ústavů
a zároveň umožňuje, aby odsouzený,
kterému nebylo vyhověno, nebo jehož postavení
ve výkonu trestu bylo rozhodnutím ředitele
ústavu zhoršeno, se domáhal soudní ochrany.
Ústavy pro výkon trestu se rozdělují
do čtyř základních typů a liší
se navzájem především mírou a
způsobem střežení odsouzených.
Rozdílné míře ostrahy koresponduje
í rozdílná míra omezení pohybu
odsouzených v rámci
ústavu, případně i mimo něj.
Smysl této diferenciace je vyjádřen v §
5 odst. 2. V závislosti na chování odsouzeného
v během výkonu trestu a výsledku jeho hodnocení
může ředitel ústavu rozhodnout, zda
odsouzený trest bude nadále vykonávat v daném
typu ústavu, nebo bude přeřazen do ústavu
s režimem o jeden stupeň mírnějším
nebo přísnějším. Základní
způsob působení na odsouzeného a jeho
obsah vyplývají z resocializačního
programu, který si má odsouzený možnost
v rámci nabídky ústavu zvolit. Nevyužije-li
této možnosti, je povinen se podrobit tzv. minimálnímu
programu, jehož základem je pracovní činnost.
Odsouzení se stejnými nebo obdobnými resocializačními
programy vytvářejí skupiny, které
jsou základem vnitřní diferenciace. Uvedené
programy musí být
v průběhu výkonu trestu aktualizovány
a v této souvislosti provedené hodnocení
může být podkladem pro rozhodnutí o
přeřazení odsouzeného do jiného
typu ústavu. Pokud má odsouzený pocit, že
je nedůvodně ponecháván v ústavu
přísnějšího typu, připouští
se, aby po určité
době sám dal podnět k rozhodnutí o
jeho přeřazení. Nevyhoví-li ředitel
ústavu takové žádosti, má odsouzený
právo odvolání k okresnímu soudu,
v jehož obvodu se trest vykonává.
K bodu 4 (§ 11 odst. 2)
Stávající
naplněnost kapacity ústavů pro výkon
trestu, kterou nelze považovat za krátkodobou záležitost,
a omezené možnosti výstavby nových ústavů
vyvolávají stav, kdy nelze za všech okolností
a v každém okamžiku zaručit odsouzeným
stanovenou minimální ubytovací plochu. Proto
se pro mimořádné okolnosti
připouští její dočasné
snížení např. pro případ
provozní havárie některého ústavu
nebo v důsledku nutnosti přijmout větší
počet odsouzených na určitém spádovém
území, do doby, než v rámci eskortní
služby bude reálně možné provést
rozvoz odsouzených do
dalších ústavů).
K bodu 5 (§ 11 odst. 3)
Stávající
formulace se zpřesňuje tak, aby bylo zřejmé,
v čem povinnost ústavu spočívá.
K bodům 6 a 7 (§
12)
V ustanovení o korespondenci
a návštěvách se především
vysvětluje pojem "korespondence", aby nebyl zaměňován
s pojmem listovní zásilky podle poštovního
řádu (z tohoto hlediska by se za korespondenci mohl
považovat balík do určité hmotnosti).
Zároveň se vykládá obsah práva
kontroly korespondence a upravuje postup v případě,
kdy obsahem korespondence je spáchán
trestný čin nebo s trestnou činností
souvisí.
Termíny návštěv
jsou odstupňovány podle typů ústavů
tak, aby je bylo možné organizačně zajistit.
Umožní-li to podmínky v určitém
ústavu, může jeho ředitel stanovit i
termíny kratší.
K bodu 8 (§ 13 odst. 2)
Změnou se sleduje sjednocení
terminologie používané již v zákoně
ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky.
K bodu 9 (§ 14 odst. 2)
Termíny, v nichž odsouzení
mohou přijímat balíčky, se stanoví
shodně s termíny návštěv, v rámci
které se zpravidla předání balíčku
uskuteční.
K bodům 10 až 16
(§ 15 až 17 odst. 1)
Změnou se sleduje sjednocení
terminologie používané již v zákoně
ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky a v závislosti na změně
obecné části trestního zákona
se vypouští hledisko nápravně výchovných
skupin. Úprava styku odsouzeného, proti němuž
je vedeno další trestní stíhání,
s obhájcem je v současné době výslovně
uvedena v trestním řádu, a proto odkaz na
přiměřené užití zákona
se vypouští.
K bodu 17 (§ 17 odst. 2)
Mezi základní povinnosti
odsouzeného se zařazuje i povinnost zdržet
se konzumace a přechovávání návykových
látek nebo přechovávání jiných
věcí, které mohou ohrozit bezpečnost
nebo pořádek v ústavu. Tuto povinnost dosud
zákon neobsahoval, ačkoliv otázka přechovávání
uvedených věcí je právě v podmínkách
výkonu trestu odnětí svobody aktuální.
K bodu 18 (§ 18 odst. 1)
Změnou se sleduje sjednocení
terminologie používané již v zákoně
ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky.
K bodu 19 (§ 20 odst. 6)
Povinné každodenní
návštěvy lékaře u odsouzeného,
kterému byl uložen kázeňský trest
umístění do samovazby, se ukázaly
jako nadbytečné a formální. Proto
se jejich termín prodlužuje tak, aby lékař
měl možnost v závislosti na zdravotním
stavu odsouzeného posoudit, kdy je další návštěva
důvodná. Tím není zkráceno
právo odsouzeného, pokud se cítí být
nemocný, aby o lékařskou prohlídku
požádal.
K bodům 20 až 22
(§ 21c odst. 2, § 22 odst. 3 a § 23)
Terminologie, kterou již
nepoužívá zákon ČNR č.
555/1992 Sb., o Vězeňské službě
a justiční stráži České
republiky, se z uvedeného ustanovení vypouští,
případně nahrazuje.
K bodu 23 (§ 26)
Ustanovení o zařazování
odsouzených do práce se upravuje tak, aby odpovídalo
stávající praxi. Možnost zaměstnávat
odsouzené na smluvním základě s ústavem
se rozšiřuje na blíže neomezený
okruh podnikatelských subjektů. Pracovní
podmínky, které je při zaměstnávání
odsouzených třeba dodržovat, se stanoví
zcela shodně s podmínkami,
jaké platí pro pracovníky v pracovním
poměru.
K bodu 24 (§ 27 odst. 1)
Součástí
smlouvy mezi ústavem a podnikatelem o zaměstnávání
odsouzených je i výše a způsob plnění
za práci. Samotní odsouzení jsou ve všech
případech vyplácení ústavem,
který má za povinnost provést předepsané
srážky.
K bodům 25 a 26 (§
27 odst. 2, 3)
Změnou uvedených
ustanovení se sleduje sjednocení terminologie používané
již v zákoně ČNR č. 555/1992
Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky.
K bodu 27 (§ 29 odst. 1)
Na odměňování
odsouzených se zatím vztahují stejné
předpisy, jaké platí pro osoby v pracovním
nebo obdobném poměru, včetně nařízení
vlády ČSFR č. 53/1992 Sb., o minimální
mzdě. Minimální mzda přísluší
pracovníkovi bez ohledu na jeho výkon, což
v podmínkách výkonu trestu odnětí
svobody, kde řada odsouzených nemá k dosahování
přijatelných pracovních výsledků
motivaci, vyvolává značné problémy.
Tato právní úprava je proto nevyhovující
a navrhuje se, aby nařízením vlády
byla otázka odměňování odsouzených
upravena zvlášť, přičemž hlavním
hlediskem pro stanovení pracovní odměny by
byla skutečně vykonaná práce.
K bodu 28 (§ 31)
I nadále se odsouzeným
s neukončeným vzděláním umožňuje,
aby se ve výkonu trestu zúčastnili některé
z forem vzdělávání. Vzhledem k těžkostem
se zaměstnáváním těchto osob
se netrvá kategoricky na požadavku, aby se vzdělávání
uskutečňovalo v mimopracovní době.
K bodu 29 (§ 32)
Případy, kdy odsouzený
zaviněně způsobí ústavu škodu
na jeho majetku, jsou i nadále časté, a proto
se ponechává možnost, aby o její náhradě
rozhodl ředitel ústavu. Částka, ohledně
níž se takové rozhodnutí připouští
se úměrně zvyšuje s přihlédnutím
k růstu cen od doby, kdy byla provedena poslední
úprava tohoto ustanovení.
K bodům 30 až 34
(§ 33 až 36)
Změnou uvedených
ustanovení se sleduje sjednocení terminologie používané
již v zákoně ČNR č. 555/1992
Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky.
K bodu 35 (§ 36 odst. 2)
Přerušení výkonu
trestu ze zdravotních důvodů se váže
na podmínku, že potřebnou léčebnou
péči nelze zajistit ani ve specializovaném
zdravotnickém zařízení Vězeňské
služby. Pokud důvodem přerušení
výkonu trestu je skutečnost, že újmu
na zdraví si odsouzený způsobil úmyslně,
ze zákona se doba přerušení do doby
výkonu trestu nezapočítává.
K bodu 36 (§ 43 odst. 2)
Změnou uvedeného
ustanovení se sleduje sjednocení terminologie používané
již v zákoně ČNR č. 555/1992
Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky.
K bodům 37 až 39
(§ 44 a 47)
Okruh orgánů, oprávněných
provádět kontrolu nad výkonem trestu odnětí
svobody, se upravuje zejména s přihlédnutím
k ústavou vymezenému postavení státního
zastupitelství. Dosavadní dozor prokurátora
nad výkonem vazby a trestu se zaměřoval do
dvou oblastí - jednak na otázky zákonnosti
samotného trvání
vazby nebo trestu, jednak na řešení podnětů
a stížností na nedodržování
právních předpisů v podmínkách
ústavů. Za situace, kdy zvláštní
orgán nebude vykonávat dozor v tomto rozsahu, se
předpokládá, že podněty týkající
se první oblasti budou vyřizovat
přímo soudy, jimž přísluší
o vazbě a trestu rozhodovat, a podněty, resp. stížnostmi
týkajícími se dalších otázek,
se budou zabývat zejména orgány ministerstva
spravedlnosti, případně Vězeňské
služby (právo obviněných a odsouzených
obracet se se svými podáními na jiné
státní orgány není nijak omezováno).
K bodu 40 (§ 48 odst. 2)
Změnou se sleduje sjednocení
terminologie používané již v zákoně
ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky.
K bodům 41 až 43
(§ 48a až 50)
Obsah a formy spolupráce
ústavů s ostatními subjekty, které
se zejména podílejí na tzv. postpenitenciární
péči, se upravuje tak, aby korespondovaly ostatním
právním předpisům a respektovaly podmínky
tržního hospodářství.
K bodu 44 (§ 51)
Vzhledem k novému vymezení
pojmu mladistvého v § 5 odst. 2 se definice obsažená
v dosavadním § 51 stává nadbytečná.
Za mladistvého se považuje pouze ten odsouzený,
který dosud nedovršil 18 rok věku. Zatímco
při rozhodování o vině a trestu je
rozhodující doba spáchání trestného
činu, v rámci výkonu trestu je třeba
za podstatný považovat skutečný věk
odsouzeného a neoznačovat za mladistvého
např. osobu, která již vysoce překročila
osmnáctý rok věku.
K bodu 45 (§ 53)
Navržená úprava
poskytuje možnost, aby mladistvý i po dovršení
zletilosti vykonal zbytek trestu v ústavu pro mladistvé,
pokud je to v jeho prospěch a není tím ohrožen
účel výkonu trestu u ostatních odsouzených.
K bodům 46 až 51
(§ 54 až 58)
Při jednotném vymezení
kategorie mladistvých není nadále třeba
rozlišovat mladistvé, kteří vykonávají
trest v ústavu pro mladistvé a ostatní mladistvé.
K bodu 52 (§ 59 a 60)
V zákoně dosud zakotvené
právo kontroly prováděné národními
výbory, resp. obecními úřady, se nerealizuje,
již z toho důvodu, že toto právo je bezobsažné
a proto se navrhuje jeho zrušení. Ustanovení
§ 60 o úkolech dalších subjektů
při dovršení nápravy mladistvých
nemá normativní povahu a proto se vypouští.
K bodu 53 (§ 61 až
63a)
Ve stávajícím oddíle 13 je dosud upraveno
právní postavení Sboru
nápravné výchovy. Přijetím
zákona ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky uvedená ustanovení
ztratila smysl, avšak citovaným zákonem nemohla
být zrušena, neboť v té době přijetí
zákona o výkonu trestu odnětí svobody
náleželo do
působnosti federace. Proto ke zrušení těchto
ustanovení dochází až v současné
době. Místo toho se v oddíle 13 upravují
některé zvláštnosti výkonu trestu
u dalších kategorií odsouzených.
K bodu 54 (§ 65 odst. 3)
Stávající ustanovení se jednak mění
po stránce terminologické, aby korespondovalo ostatním
právním předpisům, jednak se upravuje
výše náhrady nákladů, které
lze na odsouzeném vymáhat v závislosti na
růstu cen, k němuž došlo od doby, kdy
byla provedena poslední úprava uvedeného
ustanovení.
K bodu 55 (§ 66 odst.1)
Změnou se sleduje sjednocení
terminologie používané již v zákoně
ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky.
K bodu 56 (§ 67 a 67a)
Ukládání
úkolů, které jinak plní Vězeňská
služba, členům závodní stráže
v současné době postrádá opodstatnění.
Úprava odpovědnosti Vězeňské
služby osobám stojícím mimo tuto službu
a naopak, je již provedena v zákoně zákoně
ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky. Proto se obě uvedená
ustanovení ze zákona
vypouštějí.
K bodu 57 (68 odst. 1)
Ustanovení o způsobu
výkonu trestu u odsouzených, kteří
byl. zařazení do diferenciačních skupin,
je v současné době zcela neaktuální,
a proto se vypouští.
K bodu 58 (§ 70 a 71)
Aplikace obou uvedených
ustanovení v současné době nepřichází
v úvahu, a proto se vypouštějí.
K bodu 59 (§ 72)
Zmocnění pro ministra
spravedlnosti a generálního prokurátora obsažené
v uvedeném ustanovení se upravuje tak, aby bylo
v souladu s ústavou a dalšími právními
předpisy.
Čl. II
V přechodných ustanoveních
se především upravuje otázka dalšího
zařazení odsouzených v rámci výkonu
trestu odnětí svobody po 1.1.1994.
Čl. III.
Zákon o výkonu trestu
odnětí svobody byl již mnohokrát novelizován
a rovněž nyní navrhovaná novelizace
se dotýká řady jeho ustanovení. Proto
se navrhuje, aby předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu byl zmocněn vyhlásit úplné
znění tohoto zákona.
Čl. IV
Datum účinnosti
se navrhuje pro úzkou souvislost stanovit shodně
s předpokládanou účinností
novelizace trestního zákona a trestního řádu.