(1) Listiny, jimiž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se nahlédnout do nich stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.
(2) Jiné věcné důkazy se předloží stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.
§ 214
Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu.
§ 215
Součinnost stran při dokazování
(1) Prokurátor, společenský zástupce, obžalovaný, jeho obhájce a zákonný zástupce, zúčastněná osoba, poškozený a jejich zmocněnci mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky, a to zpravidla tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu.
(2) Po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování.
Oddíl pátý
Závěr hlavního líčení
Závěrečné řeči
§ 216
(1) Není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem.
(2) Po závěrečné řeči prokurátora promluví poškozený, zúčastněná osoba, společenský zástupce, obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný. Má-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, promluví zmocněnec. Je-li třeba, určí předseda senátu pořadí, v němž se po závěrečné řeči prokurátora ujmou slova jednotlivé oprávněné osoby obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný mluví však vždy poslední.
(3) Jestliže se po řeči obhájce nebo obžalovaného ujal slova znovu prokurátor nebo společenský zástupce, má obhájce, popřípadě obžalovaný právo na to odpovědět.
(4) Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci.
§ 217
Po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.
§ 218
Doplnění dokazování
(1) Shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno, a v hlavním líčení pokračuje.
(2) Po doplnění dokazování je třeba vždy znovu dát slovo k závěrečným řečem.
Oddíl šestý
Odročení hlavního líčení
§ 219
(1) Soud odročí hlavní líčení, objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat. Dříve než hlavní líčení odročí, zjistí, zda strany nenavrhují další důkazy, které by bylo třeba k příštímu líčení opatřit.
(2) Při pokračování v odročeném hlavním líčení sdělí předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Jestliže se však změnilo sestavení senátu, jestliže od odročení hlavního líčení uplynula delší doba nebo jestliže z jiného důvodu je toho třeba, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
Oddíl sedmý
Rozhodnutí soudu v hlavním líčení
§ 220
Podklad pro rozhodnutí
(1) Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.
(2) Při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení., a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny.
(3) Důkazní materiál z přípravného řízení., který má vztah k projednávané věci, je soud povinen v hlavním líčení probrat a v rozhodnutí se s ním vypořádat.
(4) Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.
§ 221
Vrácení věci prokurátorovi
(1) Ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu a je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření, může soud vrátit věc prokurátorovi k došetření.
(2) Soud vrátí věc prokurátorovi k došetření také tehdy, ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, a prokurátor o vrácení věci požádá vzhledem k potřebě společného projednání.
(3) Ustanovení § 191 platí i pro vrácení věci podle odstavců 1 a 2.
(4) Proti rozhodnuti podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
§ 222
Postoupení věci
(1) Shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednávání není příslušný, postoupí věc příslušnému soudu. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl; rovněž je povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být postoupena soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně. Postoupit věc jinému soudu nemůže soud, jemuž byla věc postoupena nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.
(2) Soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.
(3) Proti usnesení o postoupení podle odstavce 2 může prokurátor podat stížnost, jež má odkladný účinek.
§ 223
Zastavení trestního stíhání
(1) Soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1.
(2) Soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2.
(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 může se týkat také jen některého ze skutků, pro které byla podána obžaloba.
(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 může prokurátor podat stížnost, jež má odkladný účinek.
§ 224
Přerušení trestního stíhání
(1) Soud přeruší trestní stihání., shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až d).
(2) Soud přeruší trestní stíhání také tehdy, nelze-li obžalovanému doručit předvolání k hlavnímu líčení.
(3) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.
(4) Proti rozhodnutí, jímž soud trestní stíhání přerušil nebo jímž návrh na pokračování v něm zamítl, může prokurátor podat stížnost.
(5) Soud přeruší trestní stíhání., má-li za to, že jiný obecně závazný právní předpis, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu se zákonem, a podá návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Nález Ústavního soudu je pro něj a pro ostatní obecné soudy závazný.
Rozsudek
§ 225
(1) Nebude-li věc vrácena prokurátorovi podle § 221 ani postoupena podle § 222 a nedojde-li k zastavení trestního stíhání podle § 223 nebo k jeho přerušení podle § 224, rozhodne soud rozsudkem, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje.
(2) Uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.
§ 226
Soud zprostí obžalovaného obžaloby,
a) nebylo-li prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán,
b) není-li tento skutek trestným činem;
c) nebylo-li prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný,
d) není-li obžalovaný pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo
e) zanikla-li trestnost činu.
§ 227
Jestliže tu byly podmínky pro zastavení trestního stíhání v důsledku udělení milosti, amnestie nebo promlčení a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval (§ 11 odst. 2), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.
§ 228
(1) Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 2).
(2) Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.
§ 229
(1) Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
(2) Na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.
(3) Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
§ 230
(1) Shledá-li soud u obžalovaného důvod k uložení ochranného opatření, může je uložit i bez návrhu prokurátora.
(2) Jestliže soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.
(3) Postupovat podle odstavce 2 lze i tehdy, jestliže prokurátor učinil návrh na zabrání věci nenáležející obžalovanému.
Oddíl osmý
Rozhodnutí soudu mimo hlavní líčení
§ 231
(1) Vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností odůvodňujících zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 a 2 nebo přerušení trestního stíhání podle § 224 odst. 1 a 2, soud trestní stíhání zastaví, popřípadě přeruší v neveřejném zasedání.
(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může prokurátor podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek.
HLAVA ČTRNÁCTÁ
VEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ
§ 232
Obecné ustanovení
Ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví.
§ 233
Příprava veřejného zasedání
(1) Předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí prokurátora, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
(2) Vystupoval-li v hlavním líčení před okresním soudem společenský zástupce, vyrozumí předseda senátu krajského soudu o veřejném zasedání konaném o odvolání též zájmové sdružení občanů, které společenského zástupce vyslalo.
(3) Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i prokurátorovi zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
§ 234
Přítomnost při veřejném zasedání
(1) Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.
(2) Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast prokurátora a obhájce při veřejném zasedání nutná.
Průběh veřejného zasedání
§ 235
(1) Po zahájení veřejného zasedání podá předseda nebo jím určený člen senátu na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba ve veřejném zasedání řešit. Poté osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i prokurátor se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli.
(2) Jsou-li při veřejném zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování u hlavního líčení omezení v provádění důkazů čtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce (§ 211 odst. 1 a 4) platí pouze pro veřejné zasedání konané o odvolání.
(3) Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední.
§ 236
Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí veřejně.
§ 237
Podklad pro rozhodnutí
Při svém rozhodnutí smí soud přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány ve veřejném zasedání, a opírat se o důkazy, které byly ve veřejném zasedání provedeny.
§ 238
Použití ustanovení o hlavním líčení
Na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.
Ochranné léčení a zabrání věci
§ 239
(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném léčení nebo o zabrání věci vyhradil podle § 230 odst. 2, může je uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.
(2) Proti rozhodnutí o ochranném léčení a o zabrání věci je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
§ 239a
(1) Nelze-li v řízení o zabrání věci spolehlivě zjistit vlastníka věci, jež má být zabrána, nebo není-li jeho pobyt znám, ustanoví mu předseda senátu opatrovníka. Opatrovník má v řízení o zabrání věci stejná práva jako její vlastník.
(2) Všechny písemnosti určené pro vlastníka věci se doručují pouze opatrovníku. Předvolání vlastníka věci k veřejnému zasedání se vhodným způsobem uveřejní. Veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti vlastníka věci a to bez ohledu na to, zda se vlastník věci o něm dověděl.
(3) Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost.
HLAVA PATNÁCTÁ
NEVEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ
§ 240
V neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
§ 241
O neveřejném zasedání vyrozumí předseda senátu prokurátora, a to zpravidla alespoň tři dny předem. Je-li účast prokurátora při neveřejném zasedání povinná, lze třídenní lhůtu zkrátit jen s jeho souhlasem.
§ 242
(1) Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.
(2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, není účast prokurátora při neveřejném zasedání povinná.
(3) Jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny.
§ 243
(1) Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností.
(2) Než se soud odebere k závěrečné poradě, udělí předseda senátu slovo prokurátorovi ke konečnému vyjádření nebo návrhu.
§ 244
Rozhodnutí se vždy vyhlásí.
HLAVA ŠESTNÁCTÁ
ODVOLÁNÍ A ŘÍZENÍ O NĚM
§ 245
Přípustnost a účinek
(1) Opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně je odvolání.
(2) Odvolání má odkladný účinek.
Oprávněné osoby
§ 246
(1) Rozsudek může odvoláním napadnout
a) prokurátor pro nesprávnost kteréhokoli výroku,
b) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká,
c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci,
d) poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody.
(2) Osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí.
§ 247
(1) V neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním je prokurátor, toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody.
(2) Ve prospěch obžalovaného mohou rozsudek odvoláním napadnout kromě obžalovaného a prokurátora i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Prokurátor může tak učinit i proti vůli obžalovaného. Je-li obžalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může i proti vůli obžalovaného za něho v jeho prospěch odvolání podat též jeho zákonný zástupce a jeho obhájce.
§ 248
Lhůta a místo odvolání
(1) Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů od doručení opisu rozsudku.
(2) Jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
(3) Jiným osobám uvedeným v § 247 odst. 2, s výjimkou prokurátora, končí lhůta týmž dnem jako obžalovanému.
§ 249
Obsah odvolání
(1) Odvolání prokurátora, odvolání, které podává za obžalovaného jeho obhájce, jakož i odvolání, které podává za poškozeného nebo za zúčastněnou osobu jejich zmocněnec, musí být ve lhůtě uvedené v § 248 také odůvodněno tak, aby bylo patrno, v které části je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo.
(2) Odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.
§ 250
Vzdání se a zpětvzetí odvolání
(1) Po vyhlášení rozsudku může se oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát.
(2) Osoba, která odvolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě odvolání prokurátora může vzít zpět i nadřízený prokurátor.
(3) Odvolání podané ve prospěch obžalovaného jinou oprávněnou osobou nebo za obžalovaného obhájcem nebo zákonným zástupcem může být vzato zpět jen s výslovným souhlasem obžalovaného. Prokurátor může vzít takové odvolání zpět i bez souhlasu obžalovaného. V tomto případě běží obžalovanému nová lhůta k podání odvolání od vyrozumění, že odvolání bylo vzato zpět.
(4) Zpětvzetí odvolání vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu odvolacího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně.
§ 251
Řízení u soudu prvního stupně
Předseda senátu doručí opis odvolání ostatním stranám, které by mohly být rozhodnutím o odvolání přímo dotčeny, s upozorněním, že se mohou k odvolání vyjádřit; jakmile lhůta k podání odvolání všem oprávněným osobám uplynula, předloží spisy odvolacímu soudu.
§ 252
Odvolací soud
O odvolání proti rozsudku okresního soud rozhoduje nadřízený krajský soud o odvolání proti rozsudku krajského soudu jako soudu prvního stupně rozhoduje nejvyšší soud republiky.
Rozhodnutí odvolacího soudu
§ 253
(1) Odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně dala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.
(2) Jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu.
§ 254
(1) Nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
(2) Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud podle odstavce 1 jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.
§ 255
Odvolací soud přeruší trestní stíhání, vyjde-li za odvolacího řízení najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku nastala některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až d), anebo nelze-li obžalovanému doručit předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu.
§ 256
Odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
§ 257
Odvolací soud napadený rozsudek zruší a
a) věc postoupí, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 1 a 2),
b) trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1 a 2),
c) trestní stíhání přeruší, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 224 odst. 1 a 2).
§ 258
(1) Odvolací soud zruší napadený rozsudek také
a) pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby,
b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí,
c) vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně,
d) bylo-li napadeným rozsudkem porušeno ustanovení trestního zákona,
e) je-li uložený trest nepřiměřený, nebo
f) je-li rozhodnutí o uplatněné nároku poškozeného na náhradu škody nesprávné.
(2) Jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
§ 259
(1) Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, vrátí odvolací soud věc zpravidla soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
(2) Záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný, může odvolací soud, aniž rozsudek zruší, věc soudu prvního stupně vrátit s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.
(3) Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud jen, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, a popřípadě důkazy provedenými bezprostředně před odvolacím soudem doplněn odvolací soud nemůže však sám
a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn,
b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§ 225 odst. 2),
c) uložit obžalovanému trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nebo trest odnětí svobody na doživotí, neuložil-li jej už soud prvního stupně.
(4) Uložit obžalovanému přísnější trest, než jaký mu uložil soud prvního stupně, může odvolací soud jen na podkladě odvolání prokurátora, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného.
§ 260
Považuje-li to odvolací soud pro náležité objasnění věci za potřebné, může při zrušení rozsudku vyslovit, že se věc vrací prokurátorovi k došetření. Ustanovení § 191 platí i tu.
§ 261
Prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl v prospěch zúčastněné osoby.
§ 262
Rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.
§ 263
Řízení u odvolacího soudu
(1) O odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání. Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí
a) podle § 253, 255 a 257,
b) podle § 258 odst. 1, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.
(2) Účast prokurátora při veřejném i neveřejném zasedání je povinná.
(3) Při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí být při hlavním líčení.
(4) V nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedáni vzdává.
(5) Po zahájení veřejného zasedáni předseda senátu nebo jím určený člen senátu přednese nejdříve napadený rozsudek, uvede, které vady rozsudku anebo řízení jsou vytýkány, a sdělí podstatný obsah dosavadního řízení.
(6) Důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout.
§ 264
Řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku
(1) Soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnuti odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.
(2) Byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže být obžalovanému v novém řízení uložen přísnější trest, než jaký mu byl uložen zrušeným rozsudkem.
§ 265
Důsledky zrušení výroku o náhradě škody
Zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
HLAVA SEDMNÁCTÁ
STÍŽNOST PRO PORUŠENÍ ZÁKONA A ŘÍZENÍ O NÍ
§ 266
(1) Proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon, jakož i proti pravomocnému rozhodnutí soudu, které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti podat u nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Generální prokurátor ji může podat i proti takovému rozhodnutí prokurátora, vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu.
(2) Proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmé rozporu s účelem trestu.
(3) Týká-li se rozhodnutí uvedené v odstavci 1 více osob, lze stížnost pro porušení zákona podat také jen proti té části rozhodnutí, která se týká některé z těchto osob.
(4) Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí soudu nelze podat jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b).
(5) Ustanovení odstavce 4 se užije přiměřeně i na rozhodnutí soudu, prokurátora, vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu učiněné v souladu s § 150 odst. 1 nebo 3.
(6) Generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti může vzít zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podal, a to až do doby, než se nejvyšší soud odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetí stížnosti vezme usnesením na vědomí předseda senátu nejvyššího soudu.
(7) Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná.
§ 266a
Jestliže stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozhodnutí okresního nebo krajského soudu, prokurátora, vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu, rozhoduje o ní nejvyšší soud republiky, jestliže směřuje proti rozhodnutí nejvyššího soudu republiky, vyšetřovatele, vyhledávacího orgánu nebo prokurátora, pokud konali řízení proti osobě podléhající pravomoci vojenských soudů, vojenského soudu nebo senátu vojenského kolegia Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní. Republiky, rozhoduje o ní Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky.
§ 267