Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Tyto změny, jakkoli významné, byly ovšem jen změnami dílčími. Protože úplná rekodifikace občanského zákoníku vyžaduje několikaletou přípravu, je potřebné v relativně krátké době přizpůsobit soukromé právo, vyjádřené především občanským zákoníkem, současným naléhavým potřebám tak, aby úprava vyhovovala nejen v období přechodu k tržnímu mechanismu, ale aby současně vytvořila přirozený přechod k zákonnému vyjádření koncepce soukromého práva na moderních principech.

Proto v návaznosti na souběžně připravovaný obchodní zákoník, který by k občanskému zákoníku měl být v poměru speciálního předpisu k předpisu základnímu, byly připraveny obsáhlé změny v podobě novely občanského zákoníku, které by měly překlenout nutnou dobu do rekodifikace.

Navržená novela není jen pouhým prostým návratem k některým osvědčeným institutům klasického občanského práva. Čerpá nejen z poznatků a zkušeností s uplatňováním občanského práva na území nynější ČSFR v období mezi světovými válkami, ale přihlíží i k řadě úprav v právních státech našich sousedů, které mají srovnatelnou právní kulturu i tradici. Novela též promítá do občanského zákoníku principy, které zejména ve vztahu k potřebám mezinárodního obchodu ČSFR přijala v mezinárodních smlouvách a zavázala se je realizovat ve vnitrostátním právním řádu.

Dosavadní občanský zákoník má kromě úvodních Zásad občanskoprávních vztahů, které jsou většinou zcela překonány, osm částí. Z nich část druhá o vlastnictví je v zásadních věcech zcela nepoužitelná a část třetí, čtvrtá a pátá jsou rovněž obtížně použitelné; jejich dočasná praktická aplikace je možná jen za cenu velmi složité interpretace. Relativně použitelné - s mnohými změnami - jsou toliko části první (obecná část), šestá (o odpovědnosti za škodu a za neoprávněný majetkových prospěch) a sedmá (o dědění).

Uvedené skutečnosti charakterizují východiskovou pozici novelizace dosavadního občanského zákoníku s perspektivou vydání nového rekodifikovaného občanského zákoníku v následujících letech.

Pro potřeby novelizace přicházelo v úvahu dvojí řešení: restriktivní a extenzivní. Při restriktivním řešení by se novelizace omezila jen na zrušení či změnu těch ustanovení občanského zákoníku, která se dostala do rozporu s ústavou či jinými zákony, a těch, která se z jiných důvodů stala nepoužitelnými. Ostatní překonaná ustanovení (zejména části třetí a čtvrté) by při takovémto řešení zůstala v platnosti a byla používána v nové interpretaci. Při extenzivním řešení by i za cenu složitých legislativně technických problémů, které jsou s tím spojeny a o nichž bude řeč dále - byly zcela nahrazeny dosavadní části druhá až pátá a zároveň provedeny potřebné dílčí úpravy ostatních částí občanského zákoníku.

Po pečlivém zvážení obou variant, byla zvolena varianta druhá, tj. extenzívní, jejíž vypracování a projednání je sice podstatně složitější a obtížnější, která je ale praktičtější a také lépe odpovídá požadavkům právní jistoty fyzických a právnických osob, usnadňuje rozhodování soudů v občanskoprávních a obchodních věcech a i jinak lépe odpovídá charakteru právního státu.

a) V Československu platilo od vzniku československého státu r. 1918 do konce roku 1950 dřívější občanské právo, převzaté tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb., tzn. v tzv. českých zemích rakouský obecný občanský zákoník z r. 1811 (ve znění novel) a na Slovensku uherské zvykové právo. Již v prvních letech Československé republiky bylo sice započato s přípravou nového občanského zákoníku platného na celém území republiky, pro politické neshody však k jeho přijetí nikdy nedošlo. Jedinou významnou změnou v občanském právu (k němuž tehdy patřilo i právo rodinné) bylo vydání tzv. manželské novely (zákon č. 320/1919 Sb.). Jinak původní stav z r. 1918 trval až do konce r. 1950, kdy byl vydán nový občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1951 a sjednotil občanské právo na celém území Československé republiky.

b) Nový občanský zákoník byl vydán po ústavě z 9. května 1948 a na jejím základě; to se projevilo zejména v tom, že opustil dřívější jednotný a obecný pojem vlastnictví a nahradil jej po sovětském vzoru vlastnickým systémem, v němž socialistické vlastnictví mělo převahu nad vlastnictvím individuálním a uvnitř socialistického vlastnictví mělo dominantní postavení státní socialistické vlastnictví, které bylo považováno za vrchol vlastnické soustavy.

Kromě toho zavedl občanský zákoník z r. 1950 některé neodůvodněné preference národních podniků před občany. Jinak ovšem to byl zákoník, který svou koncepcí zůstal omezeně použitelný v tržním hospodářství, nezávisle na tom, že tržní hospodářství samo bylo rychle likvidováno a nahrazováno hospodářstvím centrálně direktivním.

Negativním průvodním jevem vydání občanského zákoníku z roku 1950 ovšem bylo teoretické opuštění rozlišování práva veřejného a práva soukromého a zrušení dosavadního zákoníku obchodního. Tyto skutečnosti, spolu se zmíněnou změnou koncepce vlastnictví, byly v československém právu východiskem k úplnému odtržení právní úpravy hospodářských vztahů v procesu výroby od právní úpravy vztahů, které se vytvářejí v procesu osobní spotřeby, a deformace obojí této právní úpravy. Tato deformace pak byla dovršena r. 1964.

c) Roku 1960 byla pod vlivem představy, "že v Československu bylo již dosaženo socialismu", přijata nová ústava, která byla - mimo jiné - i podnětem k nové "socialistické" kodifikaci občanského práva. K té došlo r. 1964, kdy po necelých čtrnácti letech byl vydán další nový občanský zákoník. (Pro srovnání budiž uvedeno, že předchozí z Rakouska převzatý obecný občanský zákoník na dnešním území České republiky s jistými změnami platil 139 let a v Rakousku platí dosud, tj. 179 let. Francouzský občanský zákoník pochází z roku 1804; platí tedy - rovněž s jistými změnami - 186 let). Kodifikace z let šedesátých vycházela, a to dokonce důsledněji než kodifikace sovětská, ze stalinského názoru, že v socialismu neexistují tržní vztahy a rozdělila dosavadní občanskoprávní úpravu do tří zákoníků: hospodářského, občanského a zákoníku mezinárodního obchodu. Tím došlo k úplnému oddělení právní úpravy výroby a ekonomických vztahů mezi výrobci, osobní spotřeby a zahraničního obchodu.

Hospodářský zákoník byl zcela přizpůsoben centrálně direktivnímu byrokratickému systému řízení národního hospodářství; jeho naprostá neživotnost se projevila mimo jiné v tom, že za 25 let byl devětkrát novelizován.

Radikálně však byla změněna koncepce občanského zákoníku, který byl omezen na vztahy opírající se o tzv. osobní vlastnictví a zároveň na vztahy vznikající v oblasti tzv. uspokojování osobních potřeb občanů. Přitom i on, podobně jako hospodářský zákoník, vycházel z popření tržních vztahů. Proces uspokojování osobních potřeb nechápal jako proces uskutečňující se jako součást působení tržních mechanismů, ale chápal jej jako výsledek péče všemocného státu o občana, jako poskytování společenských služeb občanovi. Tak např. koupil-li si občan v obchodě cokoli, byl prodej věci považován nikoli za skutečný zbožně peněžní, tj. tržní vztah, ale za službu, kterou občanovi poskytuje stát. Kromě toho jak hospodářský zákoník, tak občanský zákoník (spolu s předpisy správního práva) vylučovaly jakékoli soukromé podnikání.

d) Tento občanský zákoník z roku 1964 byl významnějším způsobem změněn a doplněn zákonem č. 131/1982 Sb. ve znění vyhlášeném pod č. 70/1983 Sb.; zmíněná novela, která znamenala určitý návrat k tradičním občanskoprávním institutům v tom, že opět upravila uplatnění věcných břemen (tj. býv. služebností a reálných břemen) na smluvním základě, upravila tzv. sousedská práva a umožnila, byť jen omezeně, nabývání vlastnictví vydržením, se však nedotkla "spotřebitelské" resp. "pečovatelské" koncepce občanského práva. O jisté přiblížení hospodářského práva tržním vztahům se pokusilo, i když neúspěšně, zákonodárství z roku 1988 (zejména tehdejší zákon o státním podniku č. 88/1988 Sb.).

e) Politické a zejména ekonomické změny, k nimž u nás dochází od listopadové revoluce 1989 si vynutily rozsáhlý posun v oblasti dosud nazývané hospodářskoprávní, který vyústil do vypracování návrhu obchodního zákoníku. To v důsledku skutečností, uvedených v úvodu vyžaduje, aby ve shodné časové návaznosti byly provedeny i navazující potřebné změny v občanském zákoníku.

a) Základním ekonomickým předpokladem určujícím charakter novelizace občanského zákoníku je obnovení tržního hospodářství a s tím souvisící privatizace resp. reprivatizace podnikání. Tím je dána nezbytnost návratu ke koncepci občanského zákoníku jako základního kodexu, obecně upravujícího hospodářské vztahy ve všech sférách hospodářského života, tj. ke koncepci občanského zákoníku, který u nás platil do roku 1950, a občanských zákoníků zemí tržního hospodářství, tj. - v historickém pořadí jejich vzniku - občanského zákoníku francouzského, německého (SRN) a švýcarského a zákoníků vytvořených v jiných zemích podle jejich vzoru.

b) Zkušenosti z vývoje občanského práva ve Francii, v Rakousku, v Německu i v jiných zemích již koncem 19. století ukázaly, že se v rozvinutém obchodu vytvářejí specifické tržní vztahy, jejich úpravu není ani praktické, ani vhodné včleňovat do občanského zákoníku. V důsledku toho se v uvedených zemích z občanského práva vydělilo právo obchodní, které bylo kodifikováno v obchodních zákonících. Jediná ze zemí "klasické" kodifikace občanského práva, tj. Švýcarsko, řešila tento problém jinak, totiž komercializací občanského zákoníku. Toto řešení se však pro nás nehodí. Jednak neodpovídá našim právním tradicím a jednak se ani nehodí do situace, kdy se obchodní právo před čtyřiceti lety opuštěné teprve znovu formuje. Proto se počítá s tím, že bude vydán občanský zákoník a zároveň provedena kodifikace obchodního práva, která byla z našeho právního řádu odstraněna roku 1950. Přitom obchodní zákoník bude ve vztahu k občanskému zákoníku, tak jak je to ve všech zemích, kde je obchodní právo kodifikováno odděleně, zákonem zvláštním (lex specialis). To znamená, že občanský zákoník jako zákon obecný (lex generalis) bude platit i pro obchodní vztahy, pokud obchodní zákoník nebude mít úpravu zvláštní. Počítá se proto s tím, že obchodní zákoník upraví jen ty obchodní vztahy, které jsou specifické pro obchod, a vyhne se duplicitám s občanským zákoníkem. Na této koncepci vztahu občanského a obchodního zákoníku spočívá i novela občanského zákoníku, která je právním projevem opětovného procesu sbližování obchodního práva s právem občanským.

c) Uvedená koncepce bude mít nutně za následek zánik hospodářského práva a zrušení hospodářského zákoníku, jehož pojetí je zcela neslučitelné se současnou hospodářskou situací a jehož název sám je do té míry spojen s představou centrálního direktivního řízení národního hospodářství, že jeho zachování se nejeví jako možné.

Nová koncepce občanského a obchodního zákoníku a jejich vzájemného vztahu učiní zbytečným zákoník mezinárodního obchodu. Předpokládané sjednocení právní úpravy vnitřního a zahraničního obchodu má kromě jiných i tu výhodu, že u zahraničních obchodních partnerů vylučuje obavu z diskriminace spočívající v tom, že pro jejich obchodní vztahy s československými partnery platí v Československu jiný právní režim než pro obchodní vztahy mezi československými partnery samými.

d) Kromě zániku hospodářského práva a obnovení práva obchodního bude mít nová kodifikace občanského práva (a už i novelizace občanského zákoníku) a vydání obchodního zákoníku další významný důsledek pro systém československého práva, totiž obnovení tzv. dualismu práva veřejného a soukromého, které je sice především otázkou právněteoretickou, ale má i významné důsledky praktické, zejména právněpolitické. Ty spočívají zejména v posílení právní jistoty občana a hlavně podnikatele (ať jednotlivce nebo právnické osoby) a dále v tom, že rozlišování práva veřejného a soukromého právněpoliticky čelí neodůvodněnému zasahování státní moci do soukromí podnikání.

a) Základní zásadou, o kterou se opírá koncepce novely občanského zákoníku, je opuštění hierarchického, a vůbec jakéhokoli rozlišování jednotlivých druhů a forem vlastnictví a návrat k jednotnému pojmu vlastnictví, resp. vlastnického práva, jak to odpovídá podmínkám tržního hospodářství.

Novela nerozlišuje ani právní úpravu vlastnictví k nemovitostem a k movitostem. Tak ostatně nečinilo ani naše právo dřívější. Z "klasických" občanských zákoníků zná takovéto explicitní rozlišení jen občanský zákoník švýcarský. I když je pravda, že vlastnictví k nemovitostem má některé specifické rysy, jeho odlišná právní úprava se v našich podmínkách a vzhledem k tradicím našeho práva nezdá potřebná.

b) Neméně významné je sjednocení závazkového práva. Dosud platný občanský zákoník nahradil pojem závazků pojmem služeb a pojem závazku ani závazkového práva neřešil. Novela občanského zákoníku pojem služeb opouští, neboť tento pojem v této podobě není slučitelný s tržním hospodářstvím a navíc, jak se ukázalo, je málo praktický. Místo právní úpravy "služeb" novela doplňuje občanský zákoník rozsáhlou částí o závazkovém právu (část osmá), která s částí druhou (o vlastnictví) tvoří základní pilíře, o které se novela opírá a o které se nutně bude opírat i příští, dnes již připravovaná rekodifikace občanského zákoníku.

Závazková část se ve smyslu toho, co bylo řečeno výše, chápe jako obecná úprava závazků, jejíž ustanovení budou aplikována tehdy, nepůjde-li o závazky upravené v zákoníku obchodním.

c) Do oblasti závazkového práva se vrací i dosavadní instituty osobního užívání, a to zejména osobního užívání bytů. S právní úpravou užívání bytů (napříště už nájmu bytů) jsou ovšem spjaty některé problémy. Především ten, že dosud neexistuje trh s byty a se zřetelem k dané situaci bude jeho zavedení - jak ukázaly i zkušenosti v právních státech našich západních sousedů - dlouhodobějším procesem. Novela sama o sobě trh s byty nevytvoří; může jen vytvořit příznivé podmínky pro jeho zavedení a k tomu byla také mnohá ustanovení novely orientována (např. umožnit v rámci existujícího právního vztahu přiměřené zvýšení nájemného, tím cílevědomě dospět k tomu, aby nájemné v definitivní podobě vedlo ke skutečně ekonomickému využívání bytů nájemci, aby pro potřeby pronajímatelů zahrnovalo i přiměřenou míru zisku a aby ve svém souhrnu vedlo k hospodárnému využívání stávajícího bytového fondu a stimulovalo výstavbu nových objektů s nájemními byty).

d) Novela vrací do občanského zákoníku některé právní instituty opuštěné po roce 1948 (a to buď občanským zákoníkem z roku 1950 nebo občanským zákoníkem z roku 1964), jejichž znovuzavedení je v tržním hospodářství nezbytné. Jde zejména kromě už zmíněného nájemního práva o zástavní právo jak k movitých věcem (tzv. zástava ruční), tak i k nemovitostem (tzv. hypotéka) a četné dříve běžné a v tržním hospodářství obvyklé typy smluv.

e) V oblasti odpovědnosti za způsobenou škodu bylo možno v podstatě převzít dosavadní právní úpravu, ovšem s dvěma významnými změnami vyplývajícími z požadavků tržního hospodářství, resp. i ze zkušeností praxe. První a zásadní je ta, že novela opouští systém omezené náhrady škody, který je v příkrém rozporu se zásadami tržního hospodářství a neosvědčil se ostatně ani v hospodářské situaci, pro kterou byl zamýšlen. Novela obnovuje systém plné náhrady škody, tzn. kromě náhrady škody skutečné opět obecně zavádí náhradu ušlého zisku, tak jako tomu bylo v právu dřívějším. Další změna spočívá v tom, že novela v souladu s konstantní praxí soudů, jejíž změnu nelze očekávat ani v současné době, na rozdíl od dosavadního právního stavu staví na první místo náhradu v penězích a teprve na druhé místo náhradu uvedením v předešlý stav (restituci in integrum). Podrobnější zdůvodnění těchto změn je ve zvláštní části důvodové zprávy.

f) Novela provádí i jistou modernizaci dosavadního občanského práva; zejména pamatuje na smíšené smlouvy a umožňuje jejich další rozvoj.

g) Po roce 1948 bylo z našeho občanského zákoníku postupně vyčleněno a samostatně kodifikováno právo rodinné, právo pracovní a mezinárodní právo soukromé. Novela tento stav zachovává. Osamostatnění pracovního práva a mezinárodního práva soukromého odpovídá celkem obecnému trendu vývoje práva ve světě a není důvod se od něho odklánět. Právo rodinné bylo sice z občanského zákonodárství vyčleněno a samostatně kodifikováno jen v bývalých socialistických zemích, novela však i tento stav zachovává a rodinné právo do občanského zákoníku nevrací. Samostatná právní úprava rodinných vztahů u nás platí od 1. ledna 1950, v praxi se vžila a osvědčila, lidé si na ni zvykli a akceptovali ji, takže není důvod současný stav, který nijak nesouvisí s politickými a ekonomickými změnami, k nimž u nás došlo, měnit.

Tzv. práva ke statkům nehmotným (či osobní nemajetková práva), jako je zejména právo autorské, právo k vynálezům atd., u nás - na rozdíl např. od práva sovětského - nikdy nebyla včleněna do občanského zákoníku a novela tento stav nemění.

Krátkost času, ve kterém bylo třeba novelu vypracovat, vedla k tomu, že bylo nutno při její přípravě postupovat co nejúsporněji. Z toho důvodu k jejímu vytvoření bylo v nezbytné míře použito - někdy po potřebných úpravách - nejen dosud použitelné torzo občanského zákoníku z roku 1964, ale po potřebné úpravě i některá ustanovení občanského zákoníku z roku 1950. Ani při tomto způsobu použití předchozích právních předpisů není však novela kompilací dosud použitelných ustanovení občanských zákoníků z roku 1950 a 1964. V návaznosti na nové prvky obchodněprávní úpravy, vyjadřující obsah mezinárodních smluv a zkušenosti mezinárodní obchodní praxe je novela podstatnou koncepční změnou našeho základního občanskoprávního předpisu v souladu se současnou politickou, ekonomickou a sociální situací.

Vypracování novely vyvolalo vzhledem k jejímu rozsahu i charakteru obtížné legislativně technické problémy, které nebylo možné řešit jinak než neobvyklou strukturou zákona. Nezbytným zrušením velkých částí občanského zákoníku vznikly v jeho uspořádání i v sledu jednotlivých jeho ustanovení rozsáhlé mezery a naopak přidáním četných ustanovení vzniklo mnoho lomených, a to často mnohokrát lomených paragrafů, tj. více paragrafů téhož pořadového čísla, jejichž vzájemné pořadí se určuje malými písmeny připojenými k číslu paragrafu. Zvláštní problém vyvolalo zařazení nové části o závazcích, která nahrazuje zrušené části třetí až pátou. Z technických důvodů nebylo možno zařadit nová ustanovení na místo zrušených ustanovení dosavadních, takže byla zařazena na konec, místo zrušené hlavy osmé. Dosavadní část osmá byla zrušena a ustanovení závěrečná a přechodná soustředěna v nové části deváté.

Bylo sice možné spolu s obsahovými změnami občanského zákoníku přečíslovat jeho ustanovení a v souvislosti s tím je uspořádat podle obvyklého systému občanských zákoníků a zároveň dosáhnout průběžného pořadového číslování paragrafů. Od tohoto způsobu však bylo po pečlivých úvahách upuštěno. Při takovémto postupu by byla porušena souvislost ustanovení, která byla zachována v platnosti, i judikatury o ně se opírající a pro soudy, notáře, advokáty atd. by bylo třeba vypracovat složitý převáděcí systém, který by orientoval uživatele zákona v přečíslování jeho zachovaných ustanovení. Kromě toho by takovýto způsob legislativně technického zpracování novely ve veřejnosti vzbudil dojem, že jde o nový občanský zákoník, ačkoli jde jen o novelu, byť velmi rozsáhlou a koncepční, zákoníku dosavadního. Proto byla zvolena sice netradiční, ale požadavkům přehlednosti a srozumitelnosti odpovídající forma.

Pro větší přehlednost novelou změněného stavu občanského zákoníku se počítá s republikací nového textu zákoníku Předsednictvem Federálního shromáždění.

K terminologii: Při novém pojetí subjektivity a zejména novém pojetí rovnosti subjektů občanskoprávních vztahů se subjekty občanskoprávních vztahů napříště označují jako "osoby fyzické" a "osoby právnické". Za právnickou osobu se považuje i stát, pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů.

Preambule se vypouští, protože její obsah byl poplatný zásadám tzv. socialistického společenského zřízení.

Z týchž důvodů a také proto, že neměly normativní povahu, se vypouštějí všechny základní články.

Toto ustanovení se mění se zřetelem k všeobecné změně koncepce úprav občanskoprávních vztahů. Občanský zákoník bude upravovat všechny občanskoprávní vztahy bez ohledu na jejich subjekty a zaměření těchto vztahů, s výjimkou vztahů osobních, osobních majetkových jakož i majetkových vztahů, vznikajících z výsledků duševní tvořivé činnosti, které jsou tradičně upraveny speciálními zákony.

Dosavadní ustanovení je koncepčně zcela překonáno. Nahrazuje se novým, které vyjadřuje myšlenku zákonného omezení jakýchkoliv zásahů do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů. Stanoví rovněž jedno ze základních interpretačních pravidel, běžných v právních řádech demokratických států, že výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Toto ustanovení se mění proto, že pravomoci bývalých národních výborů přešly na příslušné orgány státní správy.

Změna lépe vyjadřuje skutečný obsah pojmu způsobilost se zřetelem na rozpoznávací a určovací schopnost nezletilců.

Ustanovení se vypouští, neboť ve věci ochrany osobních práv nelze připustit oprávnění společenské organizace jednat za dotčenou fyzickou osobu. Jde o jeden z důsledků opuštění paternalistického chápání funkce společenských organizací.

Z původního znění se vypouští odstavec 2, který vzhledem k vypuštění § 14 se stal bezpředmětným.

Platný občanský zákoník rozlišuje občany a organizace. Toto rozdělení neodpovídá vžité terminologii, a proto se novela vrací k ustáleným termínům "fyzická osoba" a "právnická osoba".

Nové ustanovení odstavce 2 vychází z tohoto rozlišení a současně vypočítává základní druhy právnických osob.

V tomto ustanovení se upravují základní předpoklady nezbytné ke zřízení právnické osoby a stanoví se též doba jejího vzniku.

Dosavadní úprava právního postavení právnických osob byla kusá a nedostatečná. Nová úprava odstraňuje tento nedostatek.

Zájem na rozvoji duchovních hodnot, ochrany lidských práv nebo jiných humanitních cílů, ochrany a tvorby životního prostředí a zachování přírodních hodnot vyžaduje zvláštními ustanoveními upravit nadace a jejich zřizování. Na možnost, aby fyzická osoba zřídila nadaci i závětí, navazuje ustanovení § 477 odst. 2 ve znění novely.

Protože občanský zákoník má soustřeďovat všechny úpravy základní povahy o právnických osobách, zařazují se nová ustanovení o sdružení právnických osob.

Nové znění tohoto ustanovení vyjadřuje postavení státu, pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů.

Vypuštění tohoto ustanovení odůvodňují nová ustanovení o zastoupení a plné moci.

Změna reaguje na zrušení národních výborů.

Pojem "veřejný zájem" nahrazuje dnešní právní úpravě již neodpovídající pojem "zájem společnosti".

Zastoupení a plná moc byly až dosud upraveny velmi obecně. Podrobnější úprava je nezbytná pro rozvoj tržního mechanismu.

Důvody, které vedou k podrobnější úpravě v § 33 vyžadují zařazení dalších ustanovení o podrobnostech plné moci.

Jde o upřesnění původní úpravy, protože právní úkon může směřovat i k jiným důsledkům (například právní úkon v podobě námitky promlčení, v podobě upomínky, která podle zákona přivodí splatnost pohledávky apod.).

V původním ustanovení § 35 se mění odstavec 2, dále se připojuje nový odstavec 3. Účelem těchto změn je podrobněji než dosud upravit otázky výkladu vůle obsažené v právním úkonu; to také odpovídá posílení významu smluvního principu v občanskoprávních vztazích.

Nový odstavec 2 tohoto ustanovení odstraňuje pochybnosti vznikající z chyb v psaní a počtech. Rozumí se samo sebou, že půjde-li o platnost právního úkonu, u něhož je předepsána písemná forma a bude-li v podstatné náležitosti právního úkonu (např. v označení kupní ceny) početní chyba, bude tento nedostatek třeba posoudit ve vztahu k tomu, zda nejde o nedostatek podstatné náležitosti úkonu.

Nově užitý termín odstraňuje třídní podtext tohoto obecného ustanovení, které má rozhodující význam pro posuzování platnosti právních úkonů.

Nové znění odstavce 2 reaguje na rozšířené možnosti běžně používané techniky v právním styku účastníků.

Připojené odstavce 3 a 4 obdobně respektují dosažený stupeň rozvoje technických pomůcek umožňujících činit právní úkony; současně se odstraňují pochybnosti praxe v některých zvláštních případech právních úkonů.

Výpočet důvodů tzv. relativní neplatnosti právních úkonů byl přizpůsoben navrženým úpravám občanského zákoníku.

Platný občanský zákoník nemá výslovné ustanovení o posuzování zastřených právních úkonů. Nová úprava odstraňuje tento nedostatek.

Platný občanský zákoník nemá zatím ustanovení o odporovatelnosti právnímu úkonu, který zkracuje práva věřitele. Nové znění tento nedostatek odstraňuje a bere zřetel zejména k případům, kde druhé straně musel být úmysl zkrátit věřitele znám.

Obecné řešení režimu uzavírání smluv odpovídá moderní tendenci, která je vyjádřena ve Vídenské úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980.

Vypuštění druhé věty v prvním a druhém odstavci § 47 je důsledkem přizpůsobení úpravy občanského zákoníku potřebám obchodněprávních vztahů.

Zejména potřeby obchodněprávních vztahů vyžadují, aby omyl byl opět - jak to odpovídá tradičnímu pojetí - upraven jako důvod tzv. relativní neplatnosti právních úkonů. Mezi zákonnými důvody odstoupení od smlouvy zůstává už proto jen případ právního úkonu, učiněného v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Platný občanský zákoník neobsahuje ustanovení o možnosti převzít závazek k uzavření smlouvy v budoucnosti (pactum de contrahendo). Nová ustanovení tento nedostatek odstraňují a upravují podmínky takové smlouvy.

Tato ustanovení se vypouštějí z důvodů uvedených v obecné části důvodové zprávy. Závazkové právní vztahy byly zařazeny do nové osmé části občanského zákoníku.

Nové znění odstavce 2 tohoto ustanovení je důsledkem provedení změn vyplývajících ze zrušení institutu práva osobního užívání bytů a pozemků, a dále v souvislosti se zavedením zástavního práva.

Vzhledem k tomu, že práva, o nichž se hovoří v § 102, se napříště nebudou uplatňovat jen u organizace (právnické osoby), ale i u fyzických osob, bylo třeba tuto změnu provést i v tomto ustanovení.

Dosavadní znění § 104 způsobovalo v praxi těžkosti zejména v souvislosti s vymezením pojmů pojistné události. Kromě toho se také nepřiměřeně prodlužovala doba k uplatnění práva. Proto bylo toto ustanovení vypuštěno, když postačí obecná úprava promlčecí doby obsažená v § 101.

Nové znění odstavce 1 a 2 tohoto ustanovení reaguje na změnu v institutu neoprávněného majetkového prospěchu; vztahy tomu odpovídající jsou nyní výstižněji vyjádřeny institutem bezdůvodného obohacení.

Změna citace promítá nové odpovídající ustanovení zařazené v části osmé.

Nové znění tohoto ustanovení vyjadřuje rozšíření dosavadního výpočtu o další předměty občanskoprávních vztahů.

Doplněním tohoto ustanovení bude napříště výslovně vyjádřeno, že stavby nejsou součástí pozemku a proto také až do příští možné koncepční změny v této zásadě odpadnou pochybnosti, k nimž ještě docházelo v praxi.

Dosavadní označení části druhé se v nadpisu mění v souladu s obsahem změn provedených v novém znění ustanovení obsažených v této části.

Nová ustanovení, upravující vlastnické právo, především promítají obsah nového znění ústavního zákona č. 100/1990 Sb., kterým byly odstraněny všechny rozdíly mezi jednotlivými druhy a formami vlastnického práva. V ustanoveních, která upravovala osobní vlastnictví byla nově zvolena obecná formulace. Ustanovení, která upravovala určité otázky, platné jen pro oblast osobního vlastnictví, byla zrušena. Novým způsobem se též formulovaly způsoby nabývání vlastnického práva. Byla opuštěna komplikovaná koncepce nabývání vlastnického práva k pozemkům vydržením přes zřízení osobního užívání pozemků. Protože se pro budoucnost nepočítá s existencí osobního užívání pozemků, upravuje novela nabývání vlastnického práva vydržením i k pozemkům. Nové a dosud neupravené způsoby nabývání vlastnického práva jsou vyjádřeny v ustanoveních o nabývání ztracených věcí, o nabývání vlastnického práva k přírůstkům věci a o nabývání vlastnického práva zpracováním. Nově se též řeší důsledky neoprávněného zřízení stavby na cizím pozemku.

Odstavec 1 tohoto ustanovení je nově formulován, protože věc může být ve spoluvlastnictví nejen fyzických osob.

Dosavadní úprava vycházela ze zásady jednomyslného rozhodování spoluvlastníků. Většinový způsob rozhodování, který nová úprava zavádí, je spravedlivější, protože respektuje velikost podílů. Rozhodnutí soudu bude napříště přicházet v úvahu jen při rovnosti hlasů, nebo, nedosáhne-li se většiny anebo dohody.