Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

I pro účely občanskoprávního soudnictví byla částka 5 000 Kčs zvýšena na částku 20 000.

Jestliže ve věcech práva rodinného se nepočítá s přísedícími (srov. d. z. k § 36 až 36d), stalo se toto ustanovení v dosavadním znění bezpředmětné (bylo ovšem třeba rozlišit, kdy se rozhoduje rozsudkem a kdy usnesením).

Bylo by i proti lékařské etice provádět lékařské výkony proti vůli ošetřovaného. Proto je pravidlem, že si lékaři souhlas předem vyžadují. Podle současného právního stavu (§ 23 odst. 4. zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu), lze bez souhlasu nemocného provádět lékařské výkony a za tím účelem převzít nemocného do ústavní péče jen tehdy, jde-li o nemocného, jemuž lze uložit povinné léčení, nebo ohrožuje-li nemocný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu své okolí, nebo není-li možné vzhledem k zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas. Do ústavní péče lze také převzít nemocného, jestliže v důsledku duševní poruchy ohrožuje sám sebe.

Aby tu byla kontrola, že nedochází k zneužití ústavní péče ať již z jakéhokoli důvodu, bylo již před prvou světovou válkou zavedeno tzv. detenční řízení, ve kterém se soud vyjadřoval k přípustnosti zadržení a držení nemocného v ústavní péči bez souhlasu nemocného, popřípadě při které je nemocný omezen nebo vyloučen ze styku s vnějším světem. Tento institut, opakovaný v občanském soudním řádu z r. 1950, byl zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, natolik modifikován, že tuto kontrolu prováděly národní výbory a soud rozhodnutí národních výborů kontroloval v řízení podle § 244 o. s. ř., pokud ovšem o to nemocný nebo osoby mu blízké požádaly.

Kontrola se proto stala problematickou.

Listina základních práv a svobod vychází z toho, že jde v takových případech o ochranu osobní svobody, tedy základního lidského práva, a proto se vrací k tomu, že tuto kontrolu má provádět soud.

Tento ústavní zákon rozlišuje převzetí a nebo držení v ústavu zdravotnické péče bez souhlasu nemocného, a stanoví krátkou lhůtu 7 dnů k rozhodnutí o tom, zda k takovému zadržení či držení nemocného došlo v případech, ve kterých může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Ze slova "držena" je nutno dovodit, že dosahuje i na případy, kdy se nemocný dostal sice do ústavní péče ze svého souhlasu, ale je vyloučen nebo omezen ze styku s vnějším světem.

Je zřejmé, že ve lhůtě 7 dnů nelze provést důkladnější dokazování a že proto v této lhůtě lze jen rozhodnout, zda převzetí - bez souhlasu nemocného - bylo provedeno v souladu s předpisem, který stanoví, kdy lze provést léčebný úkon bez souhlasu pacienta. V současné době je to ust. § 23 odst. 4 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Tam ovšem, kde půjde o rozhodnutí, zda lze nemocného držet v ústavu bez jeho souhlasu za okolností, že je omezen nebo vyloučen jeho styk s vnějším světem, je třeba provést i důkaz znalcem.

Při rozhodování o převzetí se rozhoduje bez jednání, usnesením. Při rozhodování o dalším držení se rozhoduje rozsudkem, po jednání.

Jde v obou případech o řízení, které má chránit osobní svobodu občanů. I když proto soud rozhodne, že zadržení, popř. další držení občana je přípustné, může zdravotnický ústav propustit nemocného ze své péče. To je již jen věcí lékařské etiky.

Obchodní zákoník, který upravuje instituci obchodního (dosud podnikového) rejstříku, neobsahuje ani ta nejnutnější procesní ustanovení, jako je to, že se rozhoduje bez jednání a usnesením.

Jde o procesní provedení těch úkolů, které soudům v obchodním soudnictví přidělil obchodní zákoník (srov. § 9 odst. 4 písm. c) až j). Jde v podstatě o tzv. nespornou agendu.

Zákony o volbách do zastupitelských sborů a místních zastupitelských orgánů formulují sice činnost soudu jako činnost podle § 244 o. s. ř., tato konstrukce však neobstojí, protože nejde o přezkoumávání rozhodnutí; volební seznamy nejsou rozhodnutí. Musí proto jít o nalézací řízení, jemuž je třeba dát nejnutnější procesní ustanovení.

Nebylo ovšem možné příslušná ustanovení volebních zákonů přímo novelovat, protože u voleb do národních rad a do obecních zastupitelstev jde o zákony národních republik. Procesní zákon mohl tedy pozměnit jejich znění jen potud, pokud jde o úpravu řízení před soudem, jež je svěřena zákonu federace (čl. 37 odst. 2 kompetenčního zákona).

Změny souvisí s omezením kontroly dispozitivních úkonů soudem.

Užívat pojem "zamítat" tam, kde se rozhoduje ve věci, ale rozhoduje se jen formálně, je proti vžité právní terminologii. Tam, kde se odvolání neprojednává věcně, lze ho jen odmítat.

Není možné, aby se důvody obnovy řízení křížily s důvody pro dovolání. Proto nemohou být důvodem obnovy případy uvedené dosud v § 228 odst. 1 písm. c) a d). Zařazení těchto důvodů do obnovy řízení bylo od počátku teoreticky nesprávné.

Dosavadní úprava byla taková, že došlo-li pravomocně k povolení obnovy řízení a v následném řízení bylo vydáno rozhodnutí shodné s původním rozhodnutím, bylo i v tomto případě ze zákona původní rozhodnutí zrušeno. Tento důsledek byl však nežádoucí, protože jednak soud musel vydávat rozhodnutí totožné jako bylo ono, jež ze zákona bylo zrušeno, krom toho byl-li podle onoho původního rozhodnutí nařízen výkon rozhodnutí, mělo to ten důsledek, že výkon rozhodnutí musel být podle § 268 písm. b) o. s. ř. zastaven a musel být proto nařízen výkon rozhodnutí znovu, čímž věřitel ztratil pořadí, které získal v původním řízení o výkon. Tomuto nepříznivému účinku osnova zabraňuje tím, že v těchto případech nedochází ke zrušení původního rozhodnutí, ale k tomu, že soudy, aniž zruší původní rozhod nutí, usnesením jen vysloví, že se návrh na zrušení původního rozhodnutí zamítá. Toto usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení původního rozhodnutí je ovšem třeba rozlišovat od usnesení podle § 234 odst. 2 o. s. ř. o zamítnutí návrhu na obnovu řízení.

Jde o obdobu ustanovení § 243 odst. 3 (které bylo zrušeno v souvislosti se zrušením institutu stížnosti pro porušení zákona.

Mimořádným opravným prostředkem byla i stížnost pro porušení zákona (§ 236a násl. o. s. ř.), kterou bylo možno napadnout pravomocné rozhodnutí (rozsudek i usnesení) soudu i rozhodnutí státních notářství, jestliže v řízení nebo při rozhodování byl porušen zákon, i když nebyly využity žádné opravné prostředky.

Zásadním nedostatkem tohoto mimořádného opravného prostředku bylo to, že podání této stížnosti bylo dáno do volné úvahy generálního prokurátora (popř. ministra spravedlnosti), který tento opravný prostředek podat mohl a nemusel. To záleželo na jeho úvaze, která byla zpravidla podložena třídními úvahami. Účastník mohl sice generálního prokurátora na porušení zákona upozornit, ale ten, i když shledal, že podnět účastníka k podání stížnosti je důvodný, tuto podat nemusel. Druhým zásadním nedostatkem bylo, že tuto stížnost pro porušení zákona bylo možno podat do tří roků od právní moci onoho vadného rozhodnutí, ačkoli mezitím na pravomocné vyřešení soudů či státních notářství byly navázány další vztahy, zejména i s dalšími osobami, jež nebyly účastníky původního řízení; to nepřispívalo k právní jistotě, kterou právě zaručuje právní moc rozhodnutí.

To vede k úvaze, aby místo stížnosti pro porušení zákona byl zaveden nový institut - dovolání, jehož podání by bylo dáno jen do rukou účastníků a bylo přitom vázáno zákonnou lhůtou jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Na druhé straně, aby soudy rozhodující o dovolání nebyly zavaleny spoustou dovolání, mnohdy zcela zbytečných, je třeba vyjádřit, která rozhodnutí a z jakých důvodů lze dovoláním napadnout.

Zásadní otázkou ovšem bylo, zda tento nový opravný prostředek má být opravným prostředkem řádným nebo jen mimořádným. Kdyby mělo jít o opravný prostředek řádný (který by nutně odkládal právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), znamenalo by to nežádoucí odsunutí právní moci a vykonatelnosti.

Kdyby dovolání bylo řádným opravným prostředkem, byla by taková úprava v rozporu s tendencí, která je obecně sledována, aby se řízení před soudem stalo efektivnější, lacinější a rychlejší. Rada Evropy, sdružující řadu evropských států, zabývá se různými formami spolupráce mezi evropskými státy v různých oblastech života. Členské státy jsou vedeny k obdobnému řešení v různých oblastech, mimo jiné i při vytváření právních řádů. V roce 1984 přijal Výbor ministrů Rady Evropy doporučení - nazvané Zásady civilního procesu pro lepší fungování justice. Upozorňuje se v nich, že platné procesní předpisy v evropských státech by měly směřovat k tomu cíli, aby civilní proces se stal jednodušší a rychlejší. Doporučuje se proto též, aby byly omezeny opravné prostředky, zejména dozorové opravné prostředky (to se týká zejména oprávnění generálních prokurátorů). Jestliže náš stát se stal členem Rady Evropy, pak se od těchto doporučení nelze uchylovat.

Nelze proto budovat dovolání, dané jen do rukou účastníků, jako řádný opravný prostředek (jako třetí instanci). Něco jiného je opravný prostředek mimořádný, směřující jen proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

K tomu je ještě třeba dodat, že toto řešení odpovídá i vytýčeným zásadám o rozdělení kompetencí mezi národními republikami a federací. Rozhodování Nejvyššího soudu ČSFR ve věci samé by nebylo s těmito zásadami v souladu. Něco jiného je mimořádný opravný prostředek, který současně bude sloužit ke sjednocování judikatury soudů obou národních republik.

Zavedením institutu dovolání se stal institut stížnosti pro porušení zákona zbytečný. Protože šlo o institut nedemokratický, byl zrušen. Lze připustit, že takto zůstanou v právní moci některá rozhodnutí, jež nebyla, popř. nemohla být napadena odvoláním či dovoláním, ale tento důsledek odpovídá vůli účastníků, která musí být rozhodující. Jsou-li účastníci spokojeni s rozhodnutím soudu I. stupně nebo s rozhodnutím státního notářství a proti rozhodnutím se neodvolali, není důvodu, proč by měl do těchto vztahů, s nimiž účastníci byli spokojeni, zasahovat stát.

Kdežto odvolání je s výjimkou případů uvedených v § 202 přípustné proti každému rozhodnutí soudu I. stupně (státního notářství), bylo nutné omezit přípustnost dovolání na případy, kdy to zákon připouští. Jako u odvolání, není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí.

Ať jde o rozsudek nebo o usnesení (rozhodnutí státního notářství), je nutno dovolání připustit z důvodů nedostatku podmínek řízení (tzv. zmatečnost).

Aby nejvyšší soudy nebyly zahlceny nezvládnutelným množstvím dovolání, bylo třeba možnost podat dovolání omezit tak, aby na jedné straně pravomocné rozsudky bylo možno přezkoumat tehdy, mohou-li tu být pochybnosti, zda jsou skutečně věcně správné; tyto pochybnosti tu mohou být tehdy, jestliže rozsudek odvolacího soudu mění rozsudek soudu I. stupně, a jde-li o potvrzující rozsudek, pak tehdy, jestliže odvolací soud přímo ve výroku rozhodne, že dovolání je přípustné (ať již tento výrok byl učiněn pro pochybnosti odvolacího soudu nebo proto, že odvolací soud pokládá vyřešení určité otázky nejvyšším soudem za věc zásadní).

Na druhé straně v bagatelních věcech a v převážné většině rozhodnutí ve věcech rodinného práva by bylo nepřiměřené, aby bylo připuštěno dovolání.

Zde platí vše, co bylo uvedeno k § 238. Přípustnost dovolání musela být však dále rozšířena o případy, kdy byl nařízen výkon rozhodnutí na základě cizozemského titulu, (které také musí být vždy odůvodněno), nebo šlo-li o rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) a h), protože řízení podle těchto ustanovení je vlastně řízením sporným.

Na druhé straně byl v odstavci 3 rozšířen okruh usnesení, proti kterým není dovolání přípustné, protože jde o případy společensky méně významné.

Nové skutečnosti a důkazy nelze v dovolacím řízení zásadně uplatňovat, v tom směru tu musí být rozdíl proti úpravě řízení odvolacího.

Nabízet nové důkazy k dolíčení dovolacích důvodů je ovšem možné, i když je dovolací soud sám provádět nebude.

Nutným předpokladem účinného dovolání je i to, aby bylo podepsáno advokátem nebo komerčním právníkem (jde-li o řízení, ve kterém komerční právník může účastníky zastupovat) Nedostatek tohoto podpisu by bylo třeba odstraňovat podle § 43 o. s. ř. a nedošlo-li k odstranění - bylo by třeba řízení o dovolání zastavit.

Dovolací důvody jsou vypočteny taxativně, a to podle vzoru někdejší úpravy u nás platné před zákonem o zlidovění soudnictví. Z výpočtu plyne, že dovoláním nelze napadat nesprávné hodnocení provedených důkazů.

Zde se přiměřeně přebírají principy odvolacího řízení.

K § 243a se zvláště poznamenává, že o odvolání odvolací soud zpravidla nařídí jednání, protože veřejné jednání je vždy dokonalejším institutem a dává účastníkům větší možnosti než neveřejné vyřízení věci bez účastníků. Bude záležet na okolnostech případu, zda bude soud pokládat jednání za vhodné a účelné. Samozřejmě tam, kde půjde jen o zmatečnosti nebo o vady uvedené v § 241 odst. 2 písm. a) či d) by bylo jednání zbytečné. I když však soud jednání nařídí, dokazování nedoplňuje; dovolací soud není skutkovou instancí.

Osnova zařazuje do občanského soudního řádu novou část pátou pod názvem "Správní soudnictví". Úprava zde obsažená je z větší části nová a souvisí s rozšířením pravomoci soudů tak, aby byla v souladu s čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv. Kromě toho úprava zde obsažená navazuje na dosavadní úpravu, obsaženou v dosavadní čtvrté hlavě čtvrté části, která se nazývala "Přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů".

Správnost zařazení dosavadní hlavy čtvrté do čtvrté části mezi opravné prostředky bylo teoreticky sporné. Část čtvrtá totiž jedná o opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů, takže její čtvrtá hlava, která se zabývala přezkumem správních rozhodnutí, sem systematicky ani nepatřila.

Přezkumné řízení podle této hlavy se zprvu týkalo jen nepravomocných správních rozhodnutí. Tato ustanovení byla zprvu používána pouze pro přezkoumání rozhodnutí nositelů důchodového a nemocenského pojištění, což má svůj původ ve zvláštním pojišťovacím soudnictví, které v našich zemích trvalo až do roku 1950. Postupně však zvláštní zákony rozšiřovaly případy správních rozhodnutí, které podléhaly přezkoumání soudem, a to jak pokud jde o správní rozhodnutí dosud nepravomocná, tak pokud jde o správní rozhodnutí, u nichž došlo k vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení. Tento trend nabyl na intenzitě po 17. listopadu 1989, kdy se stal součástí úsilí o přebudování našeho právního řádu tak, aby odpovídal požadavkům kladeným na právní stát. Vyvrcholil Listinou základních práv, která v čl. 36 odst. 2 vyslovila princip soudního přezkoumání správních rozhodnutí.

Podstatou správního soudnictví je ochrana práv občanů i právnických osob, o nichž se rozhodovalo ve správním řízení. Jde o právní institut, který umožňuje, aby se každá osoba, která se cítí poškozena, dovolala soudu jako nezávislého orgánu a vyvolala tak řízení, v němž správní orgán již nebude mít autoritativní postavení, ale bude účastníkem řízení se stejnými právy jako ten, o jehož práva jde.

Přímou možností občana (právnické osoby) dovolat se soudu se správní soudnictví diametrálně liší od všeobecného dozoru prokurátora, který v totalitním státě měl plnit obdobnou funkci. Neposkytoval však nositeli práva možnost dovolat se jeho ochrany podle svého vlastního uvážení, ale činil ho závislým na úvaze prokurátora, zda použije nebo nepoužije svých oprávnění; kromě toho o protestu prokurátora rozhodoval opět správní orgán, nikoli nezávislý soud.

Okolnost, že v právním státě musí správní soudnictví nahradit všeobecný dozor prokuratury, však platí pouze pro oblast ochrany subjektivních práv. Správní soudnictví má totiž toto své specifické poslání. Nelze ho chápat jako všeobecný nástroj k dosažení zákonnosti ve státní správě. Proto vedle něho a spolu s ním musí existovat ještě další garancie zákonnosti státní správy, např. i prostředky všeobecného dozoru prokurátora. Okruh jejich využití bude však jiný než je působnost správního soudnictví. Budou se uplatňovat zejména tam, kde správní orgán poruší zákon v neprospěch státu nebo ohledně těch správních aktů, které jsou z přezkoumání soudem vyloučeny (například normativní akty, organizační akty atd.). Vzhledem k tomu, že okruh působnosti i účel správního soudnictví a jiných právních prostředků zákonnosti se od sebe liší, nebylo by správné kombinovat jejich použití např. tím, že by byla připuštěna nějaká forma účasti prokurátora ve správním soudnictví. Tím by ostatně vznikla i procesně nesnadná situace, neboť prokurátor by současně musel žalovat i občana, o jehož právo v řízení jde.

Výkon správního soudnictví je svěřen obecným soudům. Z právních řádů cizích zemí je známo jak toto řešení, tak i vytvoření soustavy správních soudů jako soudů zvláštních, k čemuž se přiklonil i právní řád první republiky. Pro řešení ve prospěch obecných soudů mluvilo v našich podmínkách několik důvodů. Především se tím navazuje na dosavadní vývoj, pro který je charakteristické postupné rozšiřování pravomoci obecných soudů. Kromě toho zkušenosti se soustředěním této agendy, k němuž došlo za první republiky, jsou z hlediska rychlosti a účinnosti ochrany práv výrazně negativní. Pro zvolení řešení ve prospěch obecných soudů mluví dále okolnost, že takto lze lépe diferencovat věcnou příslušnost soudů jednotlivých stupňů v závislosti na povaze řešených věcí i na dělbu pravomocí mezi federaci a republiky. Důležité je i to, aby správní soudnictví nebylo chápáno pouze jako další instituce ve správě, ale jako nezávislé rozhodování o právech občanů; toho lze dosáhnout spíše v rámci již existující soudní soustavy, než vytvořením soustavy nové. Konečně nelze pominout ani hledisko hospodárnosti, které rovněž výrazně mluví pro zvolené řešení.

Termín "správní soudnictví" je současně názvem nynější páté části o. s. ř. Jde o souhrnné označení pro obě procesní formy, které jsou v uvedené části upraveny. Oběma formám je společné, že sledují přezkoumání zákonnosti správních rozhodnutí o subjektivních právech a z toho důvodu mohou být obě označeny tímto termínem. Při tom lze očekávat, že budoucí legislativní vývoj bude dávat přednost řízení podle hlavy druhé; bude zřejmě docházet k omezování případů, které budou projednány podle třetí hlavy, takže tento procesní institut bude opětovně vyhrazen projednání věcí důchodového zabezpečení a nemocenského pojištění.

Odst. 2 se týká rozsahu přezkumné činnosti soudu. Správní soudnictví se netýká jen rozhodnutí orgánů státní správy, ale i rozhodnutí orgánů územní a zájmové samosprávy, které se týkají subjektivních práv občanů a právnických osob. Patří sem i ty organizace, kterým zákon svěřuje rozhodování o právech nebo povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy podle § 1 odst. 2 správního řádu (zák. č. 71/i 1967 Sb.). Všechny tyto orgány je totiž třeba považovat za orgány veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Odst. 1 má na mysli taková správní rozhodnutí, která byla vydána dříve a o něž se napadené rozhodnutí opírá. Je třeba, aby soud posoudil i zákonnost takových rozhodnutí, neboť jinak by nemohl posoudit napadené rozhodnutí. Dřívější rozhodnutí ovšem není samostatným předmětem řízení, ale jeho zákonnost soud posuzuje pouze jako předběžnou otázku.

V odst. 2 jsou řešeny případy, tzv."správního uvážení", tedy případy, kdy zákon připouští volnou úvahu správního orgánu ale stanoví pro ni určité meze a hlediska. Tyto případy je třeba odlišit od těch, kdy tato omezení stanovena nejsou; tyto případy jsou z přezkoumání soudem vyloučeny podle § 248 odst. 2 písm. 1.

Úprava věcné příslušnosti vychází z toho, že se diferencuje jednak v závislosti na dělbu kompetencí mezi federaci a republiky, jednak v závislosti na povaze rozhodnutí, která se přezkoumávají. Jako zásada platí, že je dána příslušnost krajského soudu, nestanoví-li zákon něco jiného. Jinak je příslušnost stanovena buď přímo v o. s. ř., anebo se tak může stát zvláštními zákony (např. § 25 odst. 2 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti).

Pro obsazení soudu platí obecné principy, to znamená, že krajské a vyšší soudy rozhodují v senátech a okresní soudy samosoudcem. Výjimky musí stanovit zákon.

Toto ustanovení navazuje na ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně stanoví, že předpokladem práva obrátit se na soud je vyčerpání řádných opravných prostředků, pokud však takové opravné prostředky připuštěny nejsou, lze se obrátit přímo k soudu; je totiž třeba vycházet z toho, že soudnímu přezkoumání budou podléhat i taková správní rozhodnutí, která nejsou vydávána podle správního řádu, ale podle jiných předpisů. Stanovení podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků je na místě proto, aby soud nenahrazoval odvolací správní orgán, neboť jeho úloha je specifická (poskytnutí ochrany právům). Kromě toho je třeba mít za to, že osoby, které se proti správnímu rozhodnutí neodvolají, ač mohou, sotva budou na svých právech zkráceny. Případy, kdy ve správním řízení došlo k omezení práv účastníka za použití opravných prostředků řeší § 250b odst. 2.

V čl. 36 odst. odst. 2 Listiny základních práv a svobod je pravomoc soudu ve správním řízení stanovena tak zv. generální klausulí. Současně je však tím to ustanovením připuštěno, aby zákon vyloučil přezkoumání některých věcí soudem (tak zv. negativní enumerace). Stanovení okruhu těchto věcí je předmětem § 248.

V odst. 1 vylučuje zákon z přezkoumání takové správní akty, na které přesně vzato nedopadá vždy ani generální klauzule, protože v nich nepůjde o rozhodnutí o konkrétním právu. Veřejná správa je totiž mnohostrannou činností, v jejímž rámci nejsou vydávána jen takováto rozhodnutí, ale i rozhodnutí a opatření jiné povahy. Při rozhodování bude tudíž soud muset nejdříve vyřešit otázku, zda tedy vůbec jde o takové správní rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkoumání.

V odst. 2 jsou uvedeny případy správních rozhodnutí, které by bylo možno zahrnout pod definici generální klauzule (např. by nebylo jednoznačné, zda se na ně vztahuje nebo ne), které však vzhledem ke své povaze nemají podléhat přezkoumávání soudem. Okruh těchto případů je stanoven tak, že jednotné výjimky jsou formulovány obecně a vztahují se proto na všechna rozhodnutí, která jim vyhovují bez ohledu na to, o jaký právní předpis se opírají.

Odst. 3, který odkazuje na přílohu a zvláštní předpisy, se vztahuje na konkrétní pojmenování rozhodnutí podle zvláštních úprav. V příloze jsou uvedena taková rozhodnutí podle současného stavu právního řádu; odkaz na zvláštní předpisy umožňuje tento postup i do budoucna.

Pro všechny případy rozhodnutí uvedených v § 248 je třeba uvést, že jejich výklad by měl být restriktivní, neboť mají povahu výjimky z generální klauzule. Proto okruh výjimek by rozhodně neměl být rozšiřován používáním analogie.

V souvislosti s ustanovením § 248 je třeba vysvětlit ještě vzájemný poměr ust. § 247 a § 250l. V § 248 odst. 2 se praví, že soudy ve správním soudnictví podle § 247 nepřezkoumávají - mimo jiné - ta rozhodnutí, která jsou přezkoumávána podle třetí části hlavy páté, čili podle § 250l. To prakticky znamená, že v případě konkrétního zákona se může stát, že některá jeho ustanovení jsou přezkoumatelná podle § 250l, zbývající pak mohou být přezkoumávána podle § 247. Tak například zákon o důchodovém zabezpečení svěřuje rozhodování o opravném prostředku soudu, jde-li o opravné prostředky proti rozhodnutím o zákonných nárocích v důchodovém zabezpečení (§ 122 zák. č. 100/1988 Sb.). Orgány důchodového zabezpečení však rozhodují i o celé řadě jiných dávek. Protože pak rozhodování o těchto jiných dávkách nepřísluší soudům podle § 250l, znamená to, že tato jiná rozhodnutí podle zmíněného zákona mohou být přezkoumávána z podnětu žaloby podle § 247. Některá z nich nebude však možno přezkoumávat ani podle § 247, protože to vyloučí buď ustanovení § 248 odst. 2 (např. proto, že jde o dávku dobrovolnou), nebo v taxativním výpočtu příloha A k § 248 odst. 3.

Osnova vyjadřuje v těchto ustanoveních, že řízení ve správním soudnictví má kontradiktorní povahu; proto také mohlo být zařazeno do o. s. ř. Bude tedy třeba, aby bylo zahájeno žalobou. Jeho účastníky budou žalobce a žalovaný správní orgán s vyloučením účasti třetích subjektů. Pouze v případě tzv. nerozlučného společenství je třeba, aby se na straně žalobce řízení účastnili i jeho nerozluční společníci. Jde např. o spoluvlastníky společné věci, nikoli o všechny osoby, jichž se rozhodnutí týká nebo může týkat.

Požadavek, aby žalobce, který nemá právnické vzdělání byl zastoupen advokátem nebo komerčním právníkem, sleduje několik cílů. Především chce zamezit zjevně bezdůvodným žalobám, jejichž přemíra by mohla zahltit soudy a zdiskreditovat tak myšlenku správního soudnictví. Dále je třeba vzít v úvahu, že v rámci správního soudnictví bude posuzována zákonnost rozhodnutí, že tedy budou řešeny pouze právní otázky. Konečně je si třeba uvědomit i to, že tím občané nejsou na svých právech kráceni, protože mají v případě úspěchu právo na náhradu nákladů řízení, nehledě ani k tomu, že mnozí mohou mít právní pomoc za zvýhodněných podmínek.

Žalobu je třeba podat zásadně do 60ti dnů od doručení rozhodnutí. Tato poměrně dlouhá lhůta byla takto stanovena proto, že soudní řízení není pouhým pokračováním řízení správního, ale novým řízením se specifickým zaměřením. Kromě toho plně umožňuje žalobě důkladné zvážení celé záležitosti a plné využití právní pomoci.

Protože jde o kontrolu zákonnosti správního rozhodnutí a nejde tedy o rozhodování ve věci, musí být pro posouzení věci rozhodující skutkový (a ovšem i právní) stav v době rozhodování správního orgánu druhého stupně. Je proto vyloučeno, aby soud doplňoval řízení prováděním důkazů, protože ve správním soudnictví není soud správní instancí.

Navržený odstavec 2 řeší možnost střetu žaloby účastníka podle této hlavy s výkonem všeobecného dozoru prokurátora podle § 15 zákona č. 60/1965 Sb., o prokuratuře (ve znění pozdějších předpisů), kterýžto zásah má širší obsahový záběr než žaloba ve správním soudnictví.

Soud nemůže správní orgán nahrazovat. Proto rozhodnutí soudu může vyznít buď tak, že se žalobě nevyhovuje, nebo že žalobě se vyhovuje a správní rozhodnutí se zrušuje.

Dojde-li ke zrušení správního rozhodnutí druhého stupně, pak se správní orgán druhého stupně bude muset vrátit k původnímu odvolání, jež zrušením správního rozhodnutí druhého stupně se stalo odvoláním, které není vyřízeno. Správní orgán druhého stupně bude ovšem vázán právním názorem soudu. Závazné jsou tedy i pokyny na doplnění řízení, protože jde o právní názor soudu po stránce procesní. Jestliže řízení před správ ním orgánem prvého stupně trpělo týmiž vadami jako řízení před odvolacím správním orgánem, může soud zrušit rozhodnutí správních orgánů osobu stupňů.

Není samozřejmě vyloučeno, že žalobce bude mít v řízení jen částečný úspěch. Soudní rozhodnutí bude v tomto případě kombinovat možnosti, které mu zákon poskytuje.

Proti soudnímu rozhodnutí není přípustný ani mimořádný opravný prostředek. Je totiž třeba vzít v úvahu, že jde jen o další přezkoumání věci, v níž již musel být veškerý postup vyčerpán.

I když se v hlavě druhé zavádí nový institut, totiž přezkoumávání pravomocných rozhodnutí správních, jsou vedle rozhodování ve věcech důchodových a nemocenských i další věci, v nichž soud při přezkoumávání vystupuje přímo jako odvolací instance. V poznámce jsou tyto případy uvedeny. Jinak stačí odkázat na všeobecnou část důvodové zprávy k této části zákona a důvodové zprávy k § 244.

Lze očekávat, že se postupně počet těchto případů v novém zákonodárství bude omezovat ve prospěch řízení podle § 247.

I v přezkumném řízení podle § 250k a násl. se může vyskytnout potřeba odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Terminologie dosavadního § 250 odst. 2 o tom, že v případech tam uvedených se návrh (opravný prostředek) zamítá, odporuje jinak běžné terminologii o. s. ř.

Tato služba, kterou soudy občanům a právnickým osobám poskytují, má své odůvodnění, jde-li o službu nezletilým dětem. Ostatní účastníci mají stejné možnosti dotazů, jak soud. Uvedená činnost administrativu soudů zcela neúměrně zatěžovala.

V případech ustanovení § 268 odst. 1 písmeno g) a h) jde velmi často o případy, kdy se provádí dokazování o sporných skutečnostech. Aby se provedené důkazy mohly hodnotit, je třeba, aby byly provedeny při jednání.

Nově navržené ustanovení písmene e) o tom, že titulem pro výkon mohou být i notářské zápisy, se vrací k někdejší úpravě. Jde-li o plnění peněžitého závazku, který byl mezi účastníky na pevno postaven v notářském zápise, ve kterém dlužník současně souhlasil, aby v zápise stimulovaný závazek se stal titulem pro výkon rozhodnutí, jeví se jako zbytečné, aby o existenci a o splatnosti závazku muselo znovu proběhnout soudní nalézací řízení.