Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Přítomno: 132 poslanci Sněmovny lidu

72 poslanci Sněmovny národů zvolení v České republice

69 poslanců Sněmovny národů zvolených ve Slovenské republice

Omluveni poslanci

Sněmovny lidu:

Bartončík, Dienstbier J. mi., Kačer, Kavan, Kňažko, Komárek, Konečný P Kováč M., Kovář J., Ruml, Sedlák, Vašáryová, Vidím, Žáček 4 poslanci rezignovali

Sněmovny národů zvolení v České republice:

Petrová

2 poslanci rezignovali

Sněmovny národů zvolení ve Slovenské republice:

GIezgo, Mečiar, Mlynárik, Poslúch, Šebej

1 poslanec rezignoval

Předseda FS A. Dubček: Vážené poslankyne a poslanci, vážení hostia, všetkých vás srdečne vítam. Otváram druhú spoločnú schôdzu Snemovne ľudu a Snemovne národov VI. volebného obdobia Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. V mene vás všetkých vítam prezidenta ČSFR pána Václava Havla. (Potlesk.)

Ďalej vítam členov federálnej vlády, vedenej jej predsedom pánom Mariánom Čalfom, členov pražského diplomatického zboru a ďalších hostí. (Potlesk)

Dovoľte aby som vás v úvode oboznámil so správou, ktorú sme ráno odovzdali Československej tlačovej kancelárii, a aby som vás oboznámil tiež s listom prezidenta republiky o menovaní novej vlády.

Správa pre ČTK, ktorú sme dnes odovzdali k dispozícii tlači: "Vláda národného porozumenia podala do rúk prezidenta ČSFR demisiu v závere prvej spoločnej schôdze obidvoch snemovní Federálneho zhromaždenia dňa 27. 6. 1990 okolo 20.30 hodiny. Podľa článku 71 odst. 3 ústavného zákona o čs. federácii je federálna vláda povinná urobiť tento krok "vždy po ustanovujúcej schôdzi novozvoleného Federálneho zhromaždenia". Nová federálna vláda bola menovaná po 21.00 hodine toho istého dňa, teda v čase, kedy ešte nebola celkom ukončená ustanovujúca schôdza najvyššieho zákonodarného zboru. Vzhľadom na to, že vznikla právna pochybnosť o správnom určení okamžiku povinnej demisie vlády, predvídanom platnou Ústavou, a aby sa predišlo akýmkoľvek pochybnostiam o dodržaní všetkých Ústavou predpísaných procedúr, rozhodla sa novo menovaná vláda Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky podať dňa 29. júna 1990 demisiu do rúk prezidenta republiky. V ranných hodinách dňa 29. júna 1990 menoval prezident republiky predpísaným spôsobom vládu Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky v rovnakom zložení. Týmto krokom sa dosahuje pIného a nepochybného súladu s ustanoveniami ústavného zákona o československej federácii."

Toľko z raňajšej správy pre Československú tlačovú kanceláriu.

Súčasne by som vás oboznámil s listom prezidenta republiky, ktorý mi bol dnes doručený.

V Prahe dňa 29. júna 1990. Predsedníctvu Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. Oznamujem, že som podľa článku 61 ústavného zákona o československej federácii menoval na návrh predsedu vlády vládu Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky v tomto zložení:

Marián Čalfa, predseda vlády (Potlesk),

Václav VaIeš, podpredseda vlády (Potlesk),

Pavel Rychetský, podpredseda vlády (Potlesk),

Jozef MikIoško, podpredseda vlády (Potlesk),

Jiří Dienstbier, podpredseda vlády a minister vlády poverený vedením Federálneho ministerstva zahraničných vecí (Potlesk),

MirosIav Vacek, minister vlády poverený vedením Federálneho ministerstva národnej obrany (Potlesk),

Ján Langoš, minister vlády poverený vedením Federálneho ministerstva vnútra (Potlesk),

Václav KIaus, minister vlády poverený vedením Federálneho ministerstva financií (Potlesk),

SIavomír Stračár, minister vlády poverený vedením Federálneho ministerstva zahraničného obchodu (Potlesk),

Vladimír DIouhý, minister vlády (Potlesk),

Pavel Hoffmann, minister vlády (Potlesk),

Petr MilIer, minister vlády poverený vedením Federálneho ministerstva práce a sociálnych veci (Potlesk),

Jiří Nezval, minister vlády poverený vedením Federálneho ministerstva dopravy (Potlesk),

Teodor Petrík, minister vlády poverený vedením Federálneho ministerstva spojov (Potlesk),

Josef Vavroušek, minister vlády (Potlesk),

KvětosIava K o ř í n k o v á, ministerka vlády (Potlesk).

3. spoločná schôdza k voľbe prezidenta Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, ako ste predtým boli informovaní, sa uskutoční 5. júla 1990 a 4. spoločná schôdza o programovom vyhlásení 10. júla.

Preto by som chcel ešte raz zdôrazniť, že na dnešnom rokovaní spoločnej schôdze Federálneho zhromaždenia by sme mali iba jeden bod, a to je prejav prezidenta Českej a Slovenskej Federatívnej republiky. Podľa prezencie je prítomných 122 poslancov Snemovne ľudu, 64 poslancov Snemovne národov zvolených v Českej republike, 65 poslancov Snemovne národov zvolených v Slovenskej republike.

Snemovňa je podľa zistenej účasti schopná uznášania. Pýtam sa, či sú k tomuto programu nejaké pripomienky? (Nebyly.) Nie.

Kto súhlasí s návrhom predsedníctva pozmeneného tohto programu Federálneho zhromaždenia na konanie spoločnej schôdze snemovní s navrhnutým programom, t. j. jediným bodom, prejav prezidenta Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky? Prosím o hlasovanie najprv poslancov Snemovne ľudu. Kto súhlasí s týmto návrhom, nech zdvihne ruku. (Hlasuje se.) Ďakujem.

Je niekto proti? (Nikdo.) Nikto.

Zdržal sa niekto hlasovania? (Nikdo.) Nie.

Snemovňa ľudu návrh schválila.

Teraz prosím, aby sa vyjadrili poslanci Snemovne národov. Kto súhlasí s návrhom Predsedníctva Federálneho zhromaždenia na konanie spoločnej schôdze s predneseným programom? (Hlasuje se.) Ďakujem.

Je niekto proti? (Nikdo.) Nikto.

Zdržal sa hlasovania? (Nikdo.) Nie.

Taktiež Snemovňa národov návrh schválila.

Konštatujem, že obidve snemovne sa uzniesli podľa článku 34 odst. 2. ústavného zákona o československej federácii na konaní spoločnej schôdze a schválili tento program.

O slovo sa prihlásil prezident Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, pán Václav Havel. Udeľujem mu slovo.

Prezident České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, nadchází chvíle, k níž jsem se upínal a na kterou jsem se těšil po celých šest měsíců svého výkonu prezidentské funkce. Totiž chvíle, kdy vám mohu blahopřát k vašemu zvolení do tohoto nejvyššího zastupitelského sboru naší země.

Jste prvním parlamentem po dlouhých desetiletích, který byl zvolen opravdu svobodě a který by měl být celým světem respektován jako legitimní představitel našeho lidu a tlumočník jeho vůle. Opravdu upřímně vám všem tedy blahopřeji a zároveň blahopřeji všem občanům našeho státu k tomu, že je konečně zastupují ti z nich, které si sami zvolili.

Svého práva mluvit k vám z této tribuny bych rád vy k tomu, abych se tu zamyslel nahlas nad základními úkoly, které stojí před naší zemí v nadcházejících dvou letech. Budu hovořit i o úkolech, které podle mého názoru stojí před tímto Federálním shromážděním, a posléze o úkolech federální vlády, kterou jsem před chvílí jmenoval. K tomu samo sebou patří povinnost vysvětit vám, proč jsem jmenoval po obsáhlých diskusích s představiteli různých politických sil i s jejím designovaným předsedou právě takovou vládu, jakou jsem jmenoval. Pokusím se být při všech svých výkladech co možná nejstručnější. Můj projev však bude přesto, bohužel, dost dlouhý. Omlouvá mě snad to, že nejsem veden ničím jiným, než upřímnou snahou přispět k tomu, aby naše země úspěšně prošla těžkým obdobím, které ji očekává.

Jak jsem již nejednou řekl, musíme vlastně znovu vybudovat náš stát. Základy této stavby, jak vše nasvědčuje, musíme položit právě v těch dvou letech, jimi je omezeno vaše funkční období. Tyto základy musíme klást v atmosféře dělné spolupráce, a dost rychle. Polorevoluční doba, kterou nedávné svobodné volby uzavřely, nám jasně ukázala, jak krutě se nevyplácejí bezdůvodné odklady. Jaký stát vlastně chceme budovat? Všeobecnou odpověď na tuto otázku dala naše společnost svou pokojnou vzpourou proti totalitnímu systému a svobodnými volbami, z nichž vzešlo i toto Federální shromáždění.

Chceme budovat moderní demokratický stát. Co to konkrétně znamená? Především to znamená, že na půdě svobody projevu, svobody shromažďovací a svobody spolčovací se musí brzy vytvořit prostor skutečného politického pluralismu, které v naší společnosti samozřejmě latentně existovaly a které se rychle rozvinuly v měsících předvolební kampaně, záhy vyrostou zřetelně profilované politické síly.

Pevně věřím, že záhy se nezaměnitelně zprofilují a do veřejného vědomí vstoupí i nové politické osobnosti a že do příštích voleb bude naše společnost politicky vykrystalizována do relativně stabilního názorového spektra, jak tomu je v zemích, v nichž existuje demokratický systém nepřerušeně už dlouhou dobu. Tento prostor politického pluralismu musí být samozřejmě garantován ústavou, zákony i dalšími osvědčenými mechanismy fungujícího politického systému.

Budovat moderní demokratický stát dále znamená správně vyvážit úlohu a vzájemné vztahy moci zákonodárné, výkonné a soudní. Znamená to nově vyvážit vztahy místní samosprávy a státní správy, a to na všech úrovních a ve všech oblastech společenského života.

Totalitnímu systému se podařilo za pouhých 40 let zcela zpřetrhat křehké předivo těchto vztahů, které byly utvářeny zkušenostmi celých generací.

Musíme výrazně posílit rozvoj obcí, měst a regionů. K tomuto tématu se ostatně ještě vrátím.

Demokracii chápu jako tvar státního bytí, jako způsob sebeorganizace společnosti, jako formu lidského soužití. Tento tvar, tento způsob, tato forma nevznikla a není výsledkem nahodilého rozmaru dějin a nahodilé společenské morfologie, ale je výsledkem dějin Iidského ducha a jeho sebetvorby, je zrcadlem hodnot, k nimž se lidský duch dopracoval. Nevybudujeme tedy stát vskutku demokratický, budeme-li chápat demokracii jako pouhý soubor systémových opatření, formálních pravidel hry, či pouhých organizačních triků. Vybudujeme ho jen vnějším výrazem čehosi velmi niterného, co není schopna modelovat žádná generace počítačů ani politologických objevů. Demokracie je dílem člověka, který pochopil svá nezadatelná lidská práva i svou lidskou odpovědnost a který respektuje lidská práva a věří v lidskou odpovědnost svého bližního. Je to dílo člověka, který je hrdý na svou přísIušnost k lidskému rodu a k lidské obci, nikoli přesto, že se pokorně sklání před tajemným řádem bytí, ale právě proto. Když totiž chápe autoritu tohoto řádu, zakouší teprve i sám zázrak své duše, která je schopna tuto autoritu reflektovat, a svého svědomí, které se k ní vzpíná.

Demokracie není tedy pouze systémem ochrany jedněch proti nebezpečím, kterým jsou pro ně druzí, ale je také, a to především - způsobem spolubytí těch, kteří se mají rádi, a vzájemně se uznávají a ctí.

Nemluvím o tom všem proto, abych vás zdržoval svými filosofickými úvahami, ale proto, abych vysvětlil, proč tak často zdůrazňuji, že musíme budovat stát duchovní, kulturní, stát humánní a sociálně spravedlivý, stát vzdělanců. Kultivovaný lidský duch a rozvinuté mravní vědomí jsou tou poslední a pravou zárukou skutečně demokratického a politického systému, bez něhož - jak se ukázalo - nemůže fungovat ani ekonomika.

Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury. Nesmí na nich šetřit z principu, nesmí na nich šetřit v zájmu naší spoIečné budoucnosti. Ekonomové musí pochopit, že každá koruna rozumně do nich investovaná se jednou vrátí v podobě nevyčíslitelné hodnoty, kterou bude vláda vzdělaných a kultivovaných osobností v zemi, v níž lze dýchat vzduch, pít vodu, dívat se na krásnou krajinu a žít v hezkých a člověku přiměřených domech. Pochybuji, že takovou zemi mohou z Československa udělat jiní lidé, než ti, kteří rozumí své věci, myslí dopředu, jsou čestní a mají vkus.

Podpora kultury a vědeckého výzkumu nemůže být vázána na centrální kontrolu či plnění zadaných úkolů. Stát musí naopak zajišťovat jejich nezávislost a pluralitu tím, že jim umožní na státní administrativě vskutku odborné rozdělování peněz ze státního rozpočtu a pluralitu finančních zdrojů, ať už systémem nadací z daňových odpisů, stimulací lokální správy podniků k zakládání výzkumných pracovišť a kulturních institucí, či jakkoliv jinak.

Dobře by se měla rovněž promyslet a dříve či později nějakým všestranně schůdným způsobem uzavřít stále ještě otevřená otázka státní podpory církevním, řeholním či vůbec náboženským aktivitám či institucím, jejichž působení vede - byť i nepřímo - k obecnému duchovnímu, mravnímu i kulturnímu povznesení anebo k záchraně a zvelebení objektů, které jsou kulturní pýchou našich národů a byly předchozím režimem tak hanebně zanedbávány.

Chceme samozřejmě vybudovat stát hospodářsky prosperující. Dvouleté období, které je před námi, se bude podle mého odhadu přibližně překrývat s procesem zásadní transformace celého našeho hospodářství. Je to proces, který nemá historický precedens a o němž zatím nelze říci, že se v nějaké zemi vskutku a naplno podařil. Proměnit totalitně centralizovanou antiekonomiku na normálně fungující ekonomiku tržní je úkol nesrovnatelně obtížnější než různé dosud známé a lépe či hůře se vydařivší privatizace státních podniků.

První krůčky na cestě této velké transformace provedla sice už vláda národního porozumění a schválil předchozí parlament, to hlavní se však teprve musí stát. Programové prohlášení, kterým se vám představí nová vláda, bude obsahovat už zcela srozumitelnou představu o nejdůležitějších krocích a operacích, z nichž by se měla tato transformace schválit.

Na vás, jako poslancích bude, abyste kvalifikovaně posuzovali a odpovědně přijímali příslušné ekonomické zákony a případně novelizovali ty, které byly už v předchozích měsících přijaty, pokud se do nich vloudily chyby.

Transformace naší ekonomiky na ekonomiku tržní neznamená samozřejmě, že se má celková politika našeho státu podřizovat pouhým ekonomickým zájmům. Chceme-li budovat vskutku humánní stát, a chceme-li se jako takový stát otevřít světu, či - jak se dnes říká - vrátit do Evropy, pak musí všechny státní orgány podřídit své rozhodování tomuto základnímu cíli. Jejich úkolem je tudíž i vyrovnat se s ekonomickými důsledky této politiky.

Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým sociálním otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné "nejde to".

Stát, který chceme vybudovat, by měl být - pokud se naše národy nerozhodnou jinak - státem vskutku federativním. To znamená, že bude spojovat dvě národní republiky, které se rozhodly ve vlastním zájmu žít ve federativním svazku založeném na naprosté rovnoprávnosti a delegovat některé úkoly na instituce federální. Vyvážit pravomoci národních a federálních orgánů, moci zákonodárné a výkonné tak, aby federativní svazek neomezoval rozvoj národních republik, ale naopak mu sloužil a pomáhal, nebude jednoduché. Jsou sféry, v nichž asi nelze nejlepší řešení vymyslet v kabinetech učenců, ale kde správné řešení napoví teprve život sám. Některé kroky lze však provést ihned nebo ve velmi krátké době, což platí především o struktuře výkonné moci. Vrátím se k tomuto tématu podrobněji, až budu mluvit o federální vládě a vůbec o sféře výkonné moci.

Pokud jde o zastupitelské sbory, bude teprve úkolem nových ústav definovat nově jejich strukturu a pravomoci. Na nových ústavách se sice pracuje a různě předběžné návrhy už existují, zdá se mi však, že tyto práce nejsou dostatečně koordinovány. Nebudou-li tři chystané ústavy tvořit jeden vnitřně konzistenční a logicky provázený celek, pak nám a našim potomkům nebudou usnadňovat život, ale naopak ztrpčovat. Proto se domnívám, že by měla z vašeho pověření a obou národních rad okamžitě zahájit práci malá skupina nejlepších českých a slovenských mozků, která by připravovala vskutku kvalifikovaný návrh federální ústavy a která by úzce spolupracovala s těmi, kdo připravují ústavy republikové, nebo se těchto příprav přímo účastnila.

Naše budoucí ústavy by měly být - podle mého mínění - naprosto jasné, stručné, jednoduché a do té míry zásadní, abychom je my a ani naši následovníci nemuseli každý rok pozměňovat novými a novými ústavními zákony či dodatky.

Pokud jde o zastupitelské sbory, přiznám se, že ze všech dosud vyslovených námětů se mi osobně zatím nejvíce líbí myšlenka, že bychom měli jeden menší, řekněme 150členný, federální parlament jako nejvyšší orgán naší federace rozhodující o její jednotné strategii. Do tohoto parlamentu by bylo asi správné volit poslance takovým způsobem, který by zřetelněji zdůraznil roli konkrétních politických osobností a ve srovnání s volebním zákonem, podle něhož jsme volili tentokrát, přeci jen poněkud oslabil roli politických stran a jejich aparátů. Dvě národní republiky by pak měly každá svůj vlastní parlament či sněm. Podle mého mínění by rovněž nemusel být velký. V případech, kdy musí být při hlasování o federálních záležitostech vyloučena majorizace, tvořilo by společné zasedání těchto dvou národních parlamentů druhou komoru parlamentu federálního, tedy hrálo tu roli, kterou dnes hraje Sněmovna národů.

Možná si kladete otázku, proč jsem o státoprávní struktuře našeho státu nemluvil hned na začátku těchto úvah, ale proč o ní mluvím až teď. Mám k tomu dobrý důvod. Naše dvaadvacetiletá zkušenost s federalizovanou totalitou jako pouhou administrativně komplikovanější formou komunistického centralismu nás dostatečně přesvědčila o tom, že bez demokracie není myslitelná ani žádná autentická federace. Musel jsem proto logiky mluvit nejdřív o politické podobě státu, který chceme vybudovat, a potom teprve o jeho státoprávním uspořádání.

Na závěr této všeobecné úvahy o úkolech, s nimiž se musí naše země v nejbližších měsících a letech vyrovnat, bych se rád zmínil ještě o dvou věcech. Za prvé o tom, že náš federativní stát by neměl být založen na žádné oficiální ideologii či politické doktríně, byť by byla i tisíckrát lepší než byla ideologie systému, který jsme svrhli. Základy státu a celá jeho politika by měly být tmeleny jedinou základní ideí. Totiž ideí úcty k jedinečné Iidské bytosti, uznání lidských práv v nejširším slova smyslu, tedy i práv sociálních a hospodářských, a respekt k přírodnímu, hmotnému a kulturnímu odkazu našich předků. Ohled k životnímu prostředí a řádu přírody nesmí být už jenom koníčkem nějakých spolků nebo obsahem varovných upozornění ekologických specialistů, kteří nemají na nic vliv, ale musí být jedním ze základních vodítek při samotném budování naší ekonomiky, našeho energetického systému i při postupné restrukturalizaci našeho průmyslu a zemědělství.