Česká národní rada 1990 – 1992

(1) Úředním jazykem České republiky je český jazyk.

(2) Občané mohou v úředním styku používat též slovenský jazyk.

(1) Na území České republiky se v českém jazyce

a) vyhotovují veřejné listiny,

b) označují státní orgány, orgány územní samosprávy, kulturní a vědecké instituce, banky a další právnické osoby zřízené zákonem nebo založené orgánem České republiky nebo České a Slovenské Federativní Republiky,

c) uvádějí názvy obcí a veřejných prostranství a jiné zeměpisné názvy.

(2) V obcích, v nichž občané příslušející k národnostní nebo etnické menšině tvoří nejméně 20% trvale bydlícího obyvatelstva, se mohou

a) veřejné listiny vyhotovovat též v jazyce této menšiny (dvojjazyčně),

b) označení a názvy uvedené v odst. 1, písm. b) a c) uvádět vedle českého jazyka též v jazyce této menšiny.

(3) Spisová agenda státních orgánů, orgánů územní samosprávy, orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, jimž bylo zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy, se vede v českém jazyce.

(4) Neovládá-li pracovník příslušného státního orgánu nebo orgánu územní samosprávy jazyk národnostní nebo etnické menšiny uvedené v odst. 2, použije se předpisu o bezplatné pomoci tlumočníka [§ 7 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, § 18 občanského soudního řádu v úplném znění č. 70/1992 Sb. § 28 trestního řádu v úplném znění č. /1992 Sb., § 31 odst. 5 správního řádu č. 71/1967 Sb.].

(1) Předškolní výchova a vzdělání v základních, středních a vysokých školách se děje v českém jazyce, pokud se dále nestanoví jinak.

(2) Ustanovení předchozího odstavce není na újmu vyučování některých předmětů v cizích jazycích ani zřizování cizojazyčných škol a uznávání dokladů o ukončení základních, středních a vysokých škol jiných států podle mezinárodních smluv.

(1) Občanům tvořícím národnostní nebo etnickou menšinu se zabezpečuje právo na předškolní výchovu i základní a střední vzdělání v jejich jazyce.

(2) Vláda České republiky nařízením stanoví síť škol a školských zařízení, v nichž se vyučuje v jazyce národnostní nebo etnické menšiny.

(1) Cizinci, kteří mají postavení uprchlíka podle zvláštních předpisů [Zákon č. 498/1990 Sb., o uprchlících.], mají právo na

a) bezplatné kursy českého jazyka,

b) bezplatné vzdělávání v rámci povinné školní docházky.

(2) Vláda České republiky může nařízením stanovit, za jakých podmínek se připouští úplné nebo částečné vyučování uprchlíků na základním stupni v jejich jazyce.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem......

Podle ústavního práva je Česká republika suverenním státem svébytného českého národa.

Při sčítání lidu, které se uskutečnilo v březnu 1991, bylo sčítaným osobám umožněno, aby vedle české národnosti deklarovaly také moravskou a nebo slezskou národnost. K české národnosti se jich přihlásilo 81,3%, k moravské 13,2% a ke slezské 0,4%, tj. celkem 94,9% obyvatelstva původně české národnosti.

Spisovným jazykem občanů české, moravské a slezské národnosti je čeština.

Kromě česky mluvících občanů se při sčítání lidu přihlásilo ke slovenské národnosti 308,3 tisíc trvale bydlících obyvatel (3,0%), k polské národnosti 58,6 tisíc obyvatel (0,5%), k romské národnosti 33,5 tisíc obyvatel (0,3%) a k maďarské národnosti 20,1 tisíc obyvatel (0,2%). Zbývajících 0,5% tvoří poměrně malé počty obyvatel jiných národností (ukrajinské, ruské, řecké, bulharské, rumunské aj.) a nezjištěné národnosti.

V okresním měřítku je nejpočetnější menšina polské národnosti v okrese Frýdek-Místek (20,6 tisíc obyvatel) a Karviná (23,4 tisíc obyvatel), tj. 9%, resp. 8,2% počtu obyvatel okresu. Německou menšinu tvoří v okrese Cheb necelé 2 tisíce, Karlovy Vary přes 3,7 tisíc, Sokolov přes 5,5 tisíc, Děčín přes 2,6 tisíce, Chomutov 3,2 tisíce, Liberec přes 2 tisíce, Most 1,9 tisíce, Teplice přes 2,8 tisíce a Trutnov přes 2,1 tisíce občanů. Více než jeden tisíc občanů rómské menšiny je trvale hlášeno v okresech Děčín, Most, Teplice, Ústí nad Labem, Brno - město, Karviná a Ostrava - město.

Listina základních práv a svobod zaručuje v článku 25 občanům, kteří tvoří národnostní nebo etnickou menšinu, jejich všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřštině a sdružovat se v národnostních sdruženích. Kromě toho se jim zaručuje právo na vzdělání v jejich jazyce, právo užívat jejich jazyka v úředním styku a právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.

Předkládaný návrh zákona řeší otázku úředního jazyka České republiky a s tím související otázku jazykového práva národnostních a etnických menšin. V tomto ohledu odpovídá závazkům, které ČSFR převzala v rámci KBSE, pokud jde o vytváření podmínek pro podporu etnické, kulturní a jazykové svébytnosti národnostních menšin na jejím území.

K § 1:

Deklarace českého jazyka za úřední jazyk České republiky je nesporná. Prakticky je tato deklarace podepřena jak celým historickým vývojem, tak i poměrem obyvatelstva české národnosti k ostatním obyvatelům České republiky.

Rovnoprávné používání slovenského jazyka v úředním styku vyplývá z principů federativního státoprávního svazku České republiky a Slovenské republiky, na jejímž státním území je úředním jazykem slovenský jazyk (§ 2 zákona SNR č. 428/1990 Sb., o úředním jazyku ve Slovenské republice).

K § 2:

Stanoví se samozřejmý důsledek užívání úředního jazyka tj. že státní orgány i orgány místní samosprávy úřadují a vedou spisovou agendu v českém jazyce, pokud zákon nestaví výjimky (odst. 1 a 3).

Návrh řeší střet zájmů občana, aby státní orgány a orgány místní samosprávy přijímaly jeho podněty a tyto vyřizovaly v mateřském jazyce, a zájmu státu, aby mu v tomto směru nebyly ukládány povinnosti jdoucí nad rámec požadavku efektivního a hospodárného výkonu státní moci a správy.

Proto se volí populační měřítko vyjádřené v procentech trvale bydlícího obyvatelstva hlásícího se k té které národnostní či etnické menšině. Fakultativní užívání jiného než českého jazyka v úředním styku lze uplatňovat jen v těch částech státního území, jak v návrhu uvedeno (odst. 2).

Úřední spisová agenda, týkající se příslušníků národnostních a etnických menšin tvoří jen malý zlomek celkové agendy v justičních, správních, finančních a dalších věcech. V převážné části se na ni vztahují předpisy o přezkumném řízení prováděném orgány vyššího stupně, kde z personálních a technických důvodů nelze zabezpečit cizojazyčný výkon pravomoci. K zabezpečení jazykového práva příslušníků národnostních a etnických menšin proto postačuje jejich právo na eventuální bezplatnou pomoc tlumočníka.

Návrh umožňuje příslušníkům menšin, aby za podmínek zde stanovených dosáhli u všech státních i samosprávných orgánů vyřízení svých záležitostí v mateřském jazyce.

Veřejnou listinou se rozumí listina vydaná státním orgánem (soudem, obecním úřadem aj.) nebo orgánem územní samosprávy, popř. právnickou osobou, na kterou zákon přenesl rozhodování některých otázek v oblasti veřejné správy. Veřejnou listinou je též listina, která byla za takovou prohlášena zákonem.

Výčet právnických osob a jejich označení v českém jazyce je koncipován tak, že v ostatních případech se připouští í cizojazyčné označení. Vychází se z toho, že soukromým fyzickým a právnickým osobám nelze předepisovat, v jakém jazyce mají označovat své podniky, živnosti apod. V tomto směru se respektují ustanovení § 8 a násl. obchodního zákoníku, upravující právo na obchodní jméno.

Předložený návrh zákona upravuje otázku, která je v působnosti České republiky. Lze proto zákonem ČNR stanovit, že právnické osoby působící na území České republiky a založené orgánem ČSFR mají mít české označení.

Názvy obcí, měst, jejich částí, ulic, parků, řek a jiné zeměpisné názvy mohou být pouze v úředním jazyce. V obcích, kde je alespoň 20% obyvatel, příslušejících k některé menšině, je na místě připustit dvojjazyčné názvy. Totéž platí o dvojjazyčnosti textů veřejných listin.

K § 3:

Ustanovení v odstavci 1) má logický význam, spočívající v tom, aby bylo možné stanovit odchylky jednak podle odstavce 2, jednak v § 4.

Ustanovením odst. 2 se čelí neorganickému vytváření cizojazyčných škol bez státní ingerence a petrifikuje se stav, že existující cizojazyčné školy byly zřízeny na základě mezivládních dohod. Uznávání dokladů o ukončení základních, středních a vysokých škol jiných států se zajišťuje bilaterálními i mnohostrannými mezinárodními smlouvami, např. Úmluvou o uznávání studií a diplomů týkajících se vysokého školství ve státech evropského regionu, vyhl. pod. č. 77/1990 Sb. Uznávání rovnosti vysvědčení vydaných zahraničními školami upravuje vyhl. č. 385/1991 Sb.

K § 4:

Na rozdíl od situace na území okresů existují obce, v nichž příslušníci národnostní nebo etnické menšiny tvoří více než pětinu trvale bydlícího obyvatelstva. V těchto obcích - jsou-li pro to dány podmínky ve věkovém složení a početnosti příslušné menšiny - je třeba zabezpečit realizaci jejich práva na předškolní výchovu a na základní, popř. též střední vzdělání v jejím jazyce.

Je zřejmé, že zákon nemůže podrobně řešit všechny otázky s tím spojené, a proto svěřuje provedení podrobností vládě, která je upraví svým nařízením (§ 4 odst. 2).

K § 5:

V prvním odstavci se pro účely jazykového zákona přejímá ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících. Podle konkrétní situace (počet školou povinných dětí, způsobilý pedagogický personál apod.) se umožňuje základní vzdělání v jazyce cizinců, jímž byl přiznán statut uprchlíků.

Ke stanovení podmínek pro vyučování uprchlíků na základním stupni v jejich jazyce se zmocňuje vláda České republiky.

V Praze dne 1. dubna 1992