Česká národní rada 1990 – 1992

Z pověření předsednictva České národní rady předkládám v souladu s § 89 zákona ČNR č. 35/1969 Sb., o jednacím řádu ČNR, poslancům České národní rady následující písemnou interpelací poslance ČNR Ladislava Krčmy na ministra financí České republiky Karla Špačka, která je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha: 3 listy

Při realizaci konkrétních opatření k podpoře výzkumu, rozvoje techniky a technologií v rámci programů, schválených vládou ČR usnesením č. 124 ze dne 17. dubna 1991 a usnesením č. 10 z 8. ledna 1992 se naráží na problémy v oblasti financování.

Z celkových výdajů státního rozpočtu na vědu a technologie ve výši 3,76 mld Kčs je účelově vázáno pouhých 800 mil. Kčs. Téměř 3 mld Kčs tedy nadále tvoří tzv. institucionální prostředky. Přitom podle politiky vlády schválené usnesením č. 123 z roku 1991 by postupně tato složka měla klesat ve prospěch účelového financování.

S podceňováním potřeb vědy a výzkumu souvisí též skutečnost, že výdaje na tuto oblast jsou stále ve státním rozpočtu zahrnovány do rezervy, tedy s možností v případě nouze využívat tuto položku pro jiné, "naléhavější" účely. Naléhavost vědy a výzkumu ještě stále není na příslušných místech, ovlivňujících tvorbu státního rozpočtu, doceněna.

S účelovou rezervou na podporu vědy a technologií však ministerstvo financí v rozpočtu poněkud netransparentně manipuluje:

1) na tab. 9 - Výdaje státního rozpočtu na vědu a technologie jsou jako orientační ukazatel uvedeny účelové prostředky Rady pro vědu ve výší 800 mil. Kčs

2) v přehledu hlavních rezerv (tab 14) je uvedena rezerva pro vědu a technologie ve výší 800 mil. Kčs

3) v seznamu dalších specifických účelových rezerv je znovu uvedeno na vědu a technologie 800 mil. Kčs s tím, že o čerpání spolurozhoduje MF a MHPR ČR.

Tato neprůhlednost přispívá k idei MF podporovat pouze základní výzkum.

Protože aplikovaný výzkum a vývoj je z hlediska státní podpory potlačován a utlumován, nabízí se otázka, kde budou výsledky badatelské práce aplikovány, neboť je všeobecně známo, že přímé jejich užití ve výrobní sféře je většinou zcela vyloučeno. Argument, že tento stupeň má zabezpečovat v celém rozsahu výrobní sféra se neuplatňuje v žádném vyspělém státě, kde selektivní státní podpora vybraných a celospolečensky preferovaných projektů výzkumu a vývoje je zcela samozřejmá.

Progresivně utlumit a v některých oblastech ukončit státní podporu aplikovaného výzkumu je tendence krajně nebezpečná pro budoucí stav a úroveň technologií a nemá obdobu v žádném státě s ekvivalentním průmyslem. Lze jen uvítat založení záruční a rozvojové banky, jejíž existence byla navrhována již v roce 1990, která bude účelně podporovat rozvoj podnikání, včetně realizace získaných, resp. zakoupených výsledků výzkumu a vývoje. Banka, která se bude chovat vysloveně tržním způsobem (jinak by jí hrozil úpadek), nebude a ani nemůže financovat výzkumnou činnost, která je riziková a v řadě případů nemůže zaručit návratnost vynaložených prostředků. I v ekonomicky nejvyspělejších státech nepřekračuje úspěšnost řešených projektů 50 - 60%, zatímco v ČSFR přežívá dogmatický názor bývalého systému o 100% věcném a parametrickém plnění projektů a výzkumných zadání.

Vláda ČR schválila programy výzkumu, rozvoje techniky a technologií na čtyři roky, uvolňování prostředků ze strany MF je však neúnosně zdlouhavé. V loňském roce trvalo uvolnění 300 mil. Kčs na programy výzkumu až do září, takže řešitelé mohli na vybrané výzkumné projekty čerpat prostředky až v posledních 3 měsících roku. Letos, ačkoliv státní rozpočet byl schválen v prosinci 1991 se dosud nepodařilo uvolnit ani část z potřebných prostředků na tyto programy. Tato praxe MF ČR nepůsobí právě pozitivně na řešitele projektů, kteří nevědí, zda budou moci na řešení projektů pokračovat.

Velkým, dosud neřešeným problémem je skutečnost, že smlouvy o řešení projektů (2 - 4 letých) jsou z důvodů obav o tvorbu státního rozpočtu v dalších letech uzavírány pod tlakem MF ČR i vlády ČR vždy pouze na daný jeden rok, takže ani řešitelé ani zadavatel, to je ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj, nemohou zaručit dosažení stanovených cílů projektů a programů. Programy výzkumu, rozvoje techniky a technologií se tak dostávají do situace, v niž nelze zaručit úspěch vládou schválených cílů, řešitelé pak nemohou závazně garantovat výsledky a vzhledem k možnosti odstoupení státní sféry od podpory mohou od řešení odstoupit, nebo riskovat zbytečné vy naložení svých prostředků. Schválená politika ve vědě a technologii pak je vlastně tak trochu na vodě.

V kompetenčním zákoně, tedy zákoně o působnosti ústředních orgánů České republiky č. 288/1990 je ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj určeno ústředním orgánem na úseku vědy a techniky (§3 odst. l). Přes toto nesporné vymezení kompetenční působnosti musí toto ministerstvo doslova bojovat s MF ČR o uvolnění prostředků pro vědu a technologie ze státního rozpočtu.

Domnívám se, že tyto problémy, které bohužel státní sféru nepálí tolik, jako bezprostřední hospodářské potíže, bychom neměli podceňovat a po vládě i po odpovědných ministerstvech, zejména MF ČR požadovat dořešení této neutěšené situace, která by se nám mohla v budoucnu vymstít. Právě v období transformace do podnikatelských firem by injekce státu byla velmi potřebná.