Česká národní rada 1990 – 1992

kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství

Zásada č. 1

Zákon upravuje podmínky umělého přerušení těhotenství se zřetelem na ochranu života a zdraví ženy před důsledky neodborně provedeného zákroku. Umělé přerušení těhotenství není antikoncepční metodou. Umělým přerušením těhotenství se rozumí ukončení těhotenství záměrným vyprázdněním dělohy.

Odůvodnění:

Navrhuje se nová formulace dosavadního § 1 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále jen "zákon") vzhledem k tomu, že umělé přerušení těhotenství nelze považovat za metodu plánovaného a odpovědného rodičovství, jak se v dosavadním zákoně uvádí. Umělé přerušení těhotenství je třeba chápat jako krajní možnost, jak řešit situaci vzniklou nechtěným těhotenstvím nebo těhotenstvím, které je rizikové pro život a zdraví ženy.

Do § 1 zákona se doplňuje definice umělého přerušení těhotenství, která vyjadřuje podstatu a nezvratnost zdravotního výkonu. Z navrhované definice vyplývá, že za umělé přerušení těhotenství se nepovažuje ukončení mimoděložního těhotenství.

Listina základních práv a svobod prohlašuje v čl. 6 odst. 1, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. Toto ustanovení je v souladu s mezinárodními dokumenty, k nimž ČSFR přistoupila (Dohoda o právech dítěte, Pakt o občanských a politických právech, Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech). Ani z uvedených mezinárodních úmluv, ani z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze dovozovat zákaz k potratu. Takový úmysl by musel být zákonodárcem formulován jednoznačně a to obdobně, jako je tomu v některých jiných ustanoveních cit. Listiny. Ustanovení citovaného čl. 6 odst. 1 Listiny vyjadřuje úctu k lidskému životu a směřuje k takové právní regulací interrupcí, která by respektovala důstojnost lidské osoby a lidská práva. Návrh zásad, který vymezuje podmínky umělého přerušení těhotenství, není v rozporu ani s Listinou základních práv a svobod, ani s uvedenými mezinárodními úmluvami.

Právní úprava umělého přerušení těhotenství vychází z práva ženy posoudit svoji situaci a rozhodnout o svém těhotenství. Pokud se žena rozhodne pro interrupci, je toto její právo omezeno podmínkami stanovenými pro umělé přerušení těhotenství. V opačném případě je zakotvena ochrana ženy, která si přeje těhotenství donosit a to tak, že uměle přerušit těhotenství lze jen s jejím souhlasem. Proto nelze spatřovat souvislost mezi právní úpravou umělého přerušení těhotenství a ustanovením čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které se týká ochrany rodičovství. Pojem "rodičovství" nebo "rodič" není v našem právním řádu definován. V komentáři k § 34 zákona o rodině je výslovně uvedeno, že rodičovská práva a povinnosti vznikají narozením dítěte. Z toho vyplývá, že u počatého, tedy nenarozeného dítěte, nelze hovořit o rodičích a rodičovství.

Zásada č. 2

Nežádoucímu těhotenství se předchází především výchovou k úctě k lidskému životu od jeho početí, k odpovědnému partnerství a plánovanému rodičovství a to v rodině, ve škole a ve zdravotnických zařízeních, dále výchovným působením v oblasti sociální a kulturní, propagací a využíváním metod a prostředků k zabránění těhotenství.

Odůvodnění:

Zpřesňuje se dosavadní formulace § 2 zákona, která upravuje předcházení nežádoucímu těhotenství. Výchovné působení je třeba zaměřit již na prevenci ve vztazích mezi partnery, tedy i v předmanželských a mimomanželských vztazích. Současně se zdůrazňuje význam propagace metod a prostředků k zabránění těhotenství, aniž se blíže specifikují její formy. Těžiště výchovy je třeba ve větší míře než dosud spatřovat v působení rodiny, školy, zdravotnických zařízení, manželských a předmanželských poraden, hromadných sdělovacích prostředků, výchovy ke zdraví a v neposlední řadě literatury, zejména vědecko populární a odborné, i dalších uměleckých oborů. Naplnění tohoto předpokladu pro zlepšení současného nepříznivého vývoje v počtu interrupcí je úkolem dlouhodobým, avšak zcela zásadním.

Zásada č. 3

Prostředky k zabránění těhotenství, lékařská vyšetření a kontroly související s používáním těchto prostředků se poskytují ženě na základě všeobecného zdravotního pojištění v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy.

Odůvodnění:

Ustanovení § 3 zákona, které zakotvuje bezplatnost poskytování antikoncepčních prostředků ženám, je třeba upravit v souladu se zákonem ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění a se Zdravotním řádem, který ve smyslu § 2 odst. 3 cit. zákona vydá vláda ČR po dohodovacím řízení nařízením. Zdravotní řád stanoví blíže rozsah potřebné zdravotní péče poskytované bez nutnosti její přímé úhrady na základě všeobecného zdravotního pojištění. Zdravotní řád tedy blíže vymezí též rozsah poskytování antikoncepčních prostředků včetně lékařských prohlídek souvisejících s používáním těchto prostředků na základě všeobecného zdravotního pojištění bez přímé úhrady.

Zásada č. 4

Ženě lze uměle přerušit těhotenství ze zdravotních důvodů jen s jejím souhlasem. Po uplynutí dvanácti týdnů trvání těhotenství lze uměle přerušit těhotenství jen v případě, že je ohrožen život ženy nebo vážně ohroženo její zdraví nebo hrozí či je prokázáno těžké poškození plodu nebo je plod neschopen života.

Tímto ustanovením není dotčeno oprávnění lékaře k umělému přerušení těhotenství, není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu ženy vyžádat si její souhlas a je-li neodkladné provedení tohoto výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví ženy.

Seznam nemocí, syndromů a stavů, které jsou zdravotními důvody pro umělé přerušení těhotenství, stanoví ministerstvo zdravotnictví ČR obecně závazným právním předpisem.

Odůvodnění:

Ustanovení § 4 zákona se ponechává beze změny a zpřesňuje se formulace § 5 zákona tím, že se do zákona přejímá část ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 75/1986 Sb. Umělé přerušení těhotenství je v případech uvedených v zásadě zdravotním výkonem, který se provede na základě všeobecného zdravotního pojištění v rozsahu stanoveném zákonem ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění a Zdravotním řádem bez přímé úhrady.

Z této zásady, jakož i z § 4 zákona, vyplývá, že žena nesmí být k umělému přerušení těhotenství nucena a těhotenství jí nesmí být přerušeno bez jejího souhlasu a to z jakýchkoliv důvodů, ať již rasových, sociálních nebo proto, že by její léčení a péče o rizikové těhotenství byly pro společnost nákladnější než interrupce ze zdravotní indikace. Je tak vyjádřena ochrana ženy, která si přeje těhotenství donosit, její společenská podpora v obtížné životní situaci a její ochrana při případném nátlaku, zejména ze strany jejích rodičů nebo otce počatého dítěte.

V akutních případech u ženy, která je hospitalizována, indikuje umělé přerušení těhotenství přednosta oddělení a o svém rozhodnutí informuje ředitele nemocnice.

Oprávnění lékaře provést umělé přerušení těhotenství i bez souhlasu ženy vychází z § 23 odst. 4 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona č. 548/1991 Sb.

Zásada č. 5

Nezletilé ženě nebo ženě zbavené způsobilosti k právním úkonům nebo ženě, jejíž způsobilosti k právním úkonům byla omezena, lze uměle přerušit těhotenství jen se souhlasem jejího zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy. Souhlas se nepožaduje, je-li bezprostředně ohrožen život nebo zdraví ženy. V takovém případě vyrozumí zdravotnické zařízení, v němž bylo těhotenství přerušeno, osobu, která je jinak oprávněna dát souhlas k umělému přerušení těhotenství.

Žádost o umělé přerušení těhotenství podává nezletilá žena nebo žena, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena, pokud podle rozsahu omezení její způsobilosti k právním úkonům je schopna tento právní úkon učinit. Žádost o umělé přerušení těhotenství za ženu zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo za ženu, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena tak, že není schopna tento právní úkon učinit, podává její zákonný zástupce, popřípadě ten, jemuž byla svěřena do výchovy.

Odůvodnění:

Navrhuje se změna § 6 zákona.

Souhlas zákonného zástupce se vyžaduje u všech zdravotních výkonů, které mohou poškodit nezletilého nebo nesvéprávného pacienta. Navrhuje se zakotvit obdobný postup i u nezletilých nebo nesvéprávných těhotných žen. Souhlas zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla žena svěřena do výchovy, k umělému přerušení těhotenství však nelze vyžadovat, jde-li o záchranu života nebo zdraví ženy. Zákonný zástupce nebo ten, jemuž byla žena svěřena do výchovy (například prarodič, vedoucí dětského domova, zvláštního výchovného zařízení), vyjádří souhlas svým podpisem ve zdravotnické dokumentaci nebo se jeho písemný souhlas k této dokumentaci připojí.

Navrhované řešení podávání žádosti o umělé přerušení těhotenství vychází z obecné právní úpravy, zejména z § 8, 9, 10, 26 a 27 občanského zákoníku a zákona o rodině.

Zásada č. 6

Žena může písemně požádat o umělé přerušení těhotenství ženského lékaře nelůžkového zdravotnického zařízení, kterého si zvolí. Ženský lékař je povinen poučit ženu o podstatě umělého přerušení těhotenství, o jeho možných důsledcích pro její tělesné i duševní zdraví, pro její případné další těhotenství, informovat ji o alternativních způsobech a možnostech řešení nechtěného těhotenství. Ve věcech, které přesahují rámec odbornosti ženského lékaře, poučí ženu odborník nebo pověřené pracoviště, které ženský lékař o to požádá. Poučení ženy musí být provedeno vždy též písemně a žena je musí podepsat. Jde-li o umělé přerušení těhotenství ženy uvedené v zásadě č. 5, musí být poučena osoba, která je podle zásady č. 5 oprávněna dát souhlas k umělému přerušení těhotenství.

Jestliže žena po poučení trvá na umělém přerušení těhotenství a zjistí-li ženský lékař, že jsou pro jeho výkon splněny podmínky, vystaví lékařský nález pro ženské oddělení nemocnice, v němž se tyto výkony provádějí a které si žena zvolí. Umělé přerušení těhotenství lze provést jen v lůžkovém zdravotnickém zařízení, které je personálně a věcně vybaveno pro provádění umělého přerušení těhotenství.

Odůvodnění:

Navrhuje se změna ustanovení § 7 zákona, které stanoví postup při projednávání umělého přerušení těhotenství na žádost ženy. Navrhovaná úprava již respektuje možnost svobodné volby lékaře i zdravotnického zařízení, která je obsažena v novele zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Svobodná volba zároveň umožňuje některým lékařům nepodílet se na výkonu umělé o přerušení těhotenství, pokud tomu brání jejich svědomí.

Nově se zavádí povinnost poučit ženu a to v širším měřítku, než jak lékaře zavazuje dosavadní dikce zákona. Podle této zásady je možno požádat též o spolupráci kvalifikované odborníky, např. v manželské poradně, kde se může zúčastnit i otec počatého dítěte.

Podle této zásady se povoluje provedení umělého přerušení těhotenství pouze na ženském oddělení nemocnice a to proto, aby byla zajištěna kvalifikovaná pomoc a konsiliární služba při eventuálních komplikacích.

Navrhuje se zakotvit, že umělé přerušení těhotenství lze provádět ve zdravotnických zařízeních, která jsou pro tento zdravotní výkon vybavena jak personálně, tak věcně. Požadavky na personální a věcné vybavení budou upraveny ve vyhlášce ministerstva zdravotnictví ČR vydané k provedení zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních a dále ve stavebně technických směrnicích pro posuzování zdravotnických zařízení vydaných ministerstvem zdravotnictví ČR podle § 70 odst. 1 písm. e) zákona č. 20/1966 Sb. ve znění zákona ČNR č. 548/1991 Sb.

Porušení tohoto ustanovení bude kvalifikováno jako nedovolené přerušení těhotenství ve smyslu § 227 trestního zákona.

Zásada č. 7

Jestliže ženský lékař neshledal podmínky pro umělé přerušení těhotenství (§ 4 a 5 zákona), vystaví o tom nejpozději do tří pracovních dnů lékařskou zprávu, kterou bez prodlení odešle ženě. Žena může písemně požádat o přezkoumání lékařské zprávy do tří dnů od jejího doručení lékaře ustanoveného okresním úřadem (dále jen "určený lékař"), v jehož územním obvodu je sídlo zdravotnického zařízení, v němž je zaměstnán nebo pracuje ženský lékař, který vystavil lékařskou zprávu. Určený lékař provede přezkumné řízení do pěti dnů od doručení žádosti ženy. K přezkoumání si určený lékař přizve lékaře způsobilé posoudit důvody uvedené v lékařské zprávě i v žádosti ženy. Jsou-li podmínky pro umělé přerušení těhotenství splněny, oznámí to určený lékař ženě a postupuje dále podle zásady č. 6. Není-li shledáno splnění podmínek pro umělé přerušení těhotenství, oznámí určený lékař ženě písemně výsledek přezkoumání, který je konečný.

Odůvodnění:

Postup při přezkoumání lékařské zprávy ženského lékaře upravený v § 8 zákona je třeba změnit s ohledem na zrušení okresních a krajských odborníků v lékařských oborech, aniž by byl zpomalen postup, na který se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Při zavedení svobodné volby lékaře a zdravotnického zařízení lze považovat přezkoumání určeným lékařem za dostačující.

Ponechává se na úvaze okresního úřadu, zda ustanoví jednoho či více lékařů, na jaké období a jakého budou odborného zaměření. Určeným lékařem tedy nemusí vždy být lékař z oboru gynekologie a porodnictví; tato podmínka by ani nemohla být ve všech okresech splněna. Určený lékař si podle svého uvážení k přezkoumání případu přizve jednoho či více lékařů z dotčeného oboru.

Zásada č. 8

Určení pracovníci zdravotnického zařízení, v němž bylo ženě přerušeno těhotenství, jsou povinni ji poučit o způsobech používání metod a prostředků k zabránění těhotenství.

Odůvodnění:

V dosavadním znění zákona je povinnost poučit ženu o antikoncepci ukládána v § 7 lékaři, který projednává její žádost o umělé přerušení těhotenství, tedy v době, kdy již došlo k nechtěnému otěhotnění. Je vhodnější uložit povinnost poskytnout poučení o antikoncepci jako prevenci opakovaných zákroků tomu zdravotnickému zařízení, kde byl výkon proveden. Tuto povinnost je možno delegovat na určenou ženskou sestru, na psychologa nebo na pracovníky výchovy ke zdraví. Toto ustanovení se navrhuje doplnit za § 8 zákona.

Zásada č. 9

Ženě, která nemá trvalý pobyt na území České republiky, se umělé přerušení těhotenství neprovede s výjimkou případů, kdy je bezprostředně ohrožen její život nebo zdraví.

Odůvodnění:

Navrhuje se změna § 10 zákona tak, aby provedení umělého přerušení těhotenství bylo umožněno v rámci první pomoci při akutním zdravotním ohrožení žen, které nemají trvalý pobyt na území České republiky. Zásada zabraňuje komercionalizaci potratů v rámci "potratové turistiky", obcházení zákonů mateřské země a využívání rozdílu v nákladech spojených s výkonem.

Zásada č. 10

S výjimkou případů bezprostředního ohrožení zdraví a života ženy mohou zdravotničtí pracovníci, jimž to nedovoluje jejich přesvědčení a svědomí, odmítnout přímou účast při vlastním výkonu umělého přerušení těhotenství. Zdravotničtí pracovníci, kteří přímou účast odmítnou, nesmí být k výkonu umělého přerušení těhotenství nuceni. Odmítnutí přímé účasti při vlastním výkonu umělého přerušení těhotenství musí být učiněno jednostranným písemným prohlášením adresovaným vedoucímu zdravotnického zařízení a to předem obecně pro všechny tyto výkony. Za přímou účast na umělém přerušení těhotenství nelze ve smyslu této zásady považovat předoperační klinické a laboratorní vyšetření a konsiliární službu při případných komplikacích vzniklých v souvislosti se zákrokem. Podání anestezie však lze považovat za přímou účast.

Odůvodnění:

Je třeba vytvořit legislativní záruku pro ty zdravotnické pracovníky, kteří z důvodu svého přesvědčení a svědomí odmítají účast na umělém přerušení těhotenství. K tomu, aby uvedení zdravotničtí pracovníci mohli v oboru gynekologie a porodnictví pracovat, bude třeba, aby zdravotnická zařízení přijala odpovídající organizační opatření (např. vyčlenění umělého přerušení těhotenství z ostatního provozu gynekologicko porodnického oddělení). Toto ustanovení se navrhuje doplnit za § 10 zákona.

Zásada č. 11

Za umělé přerušení těhotenství zaplatí žena úhradu, pokud nejde o zdravotní výkon poskytovaný na základě všeobecného zdravotního pojištění bez přímé úhrady.

Odůvodnění:

Ustanovení § 11 a 12 je třeba upravit v souladu se zákonem ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění a Zdravotním řádem.

Zásada č. 12

Žádost o umělé přerušení těhotenství, o které nebylo pravomocně rozhodnuto před počátkem účinnosti tohoto zákona, se projedná podle dosavadního zákona.

Odůvodnění:

Navrhuje se změna § 13. Vzhledem k povaze umělého přerušení těhotenství je třeba dbát na to, aby nedošlo při projednávání žádosti o umělém přerušení těhotenství k časovým posunům, které by mohly vést k negativním zdravotním důsledkům.

Zásada č. 13

Embryonální tkáně získané při umělém přerušení těhotenství není dovoleno prodávat ani využívat k jiným účelům než výzkumným a léčebným. Porušení zákazu prodeje a využívání embryonální tkáně k jiným účelům než výzkumným a léčebným je přestupkem.

Zvláštní právní předpis upraví nakládání s plodem při umělém přerušení těhotenství v pozdních fázích těhotenství.

Odůvodnění:

V právním řádu ČSFR chybí dosud zákonná úprava zacházení s embryonálními tkáněmi. To otevírá možnost pro průnik nelegálního mezinárodního obchodu na území ČSFR a odkup embryí za levné ceny pro účely kosmetického a farmaceutického průmyslu.

V civilizovaných státech existují zákony upravující postupy při zacházení s embryonálními tkáněmi a celou oblast reprodukční medicíny (např. zákon na ochranu embrya SRN, širší britský zákon o lidské reprodukci). Do přijetí širší legislativy o reprodukční medicíně v ČSFR, které si vyžádá více času, je nutno zamezit alespoň nejhrubším přehmatům. Rovněž je nutná eticky přijatelná právní úprava dalšího nakládání s potracenými embryi a důstojného zacházení s plody po pozdním umělém přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů.

Náš právní řád neupravuje postih v případě porušení právních předpisů zakotvujících zacházení s tkáněmi. V uvedených případech by patrně měl být takový čin kvalifikován jako trestní, neboť stupeň jeho společenské nebezpečnosti není nepatrný; jeho znaky však zatím nejsou v trestním zákoně uvedeny. Přestože sankce, které by bylo možné na základě zákona v daném případě uložit za přestupek (pokuta, zákaz činnosti) by zřejmě neodpovídaly společenské nebezpečnosti předpokládaného činu, bude třeba zatím postih řešit zakotvením přestupku a sankce v zákoně.

Zásada č. 14

Předsednictvo České národní rady se zmocňuje, aby ve Sbírce zákonů vyhlásilo úplné znění zákona České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.

Zásada č. 15

Zákon nabývá účinnost dnem 1. ledna 1993.

Problematika umělého přerušení těhotenství je upravena zákonem č. 66/1986 Sb.. I přes některé příznivé důsledky, které tato právní norma přinesla v oblasti ekonomické (snížení nákladů na umělé přerušení těhotenství, zkrácení doby hospitalizace, snížení průměrné pracovní neschopnosti žen po umělém přerušení těhotenství), sociální (úbytek sňatků pod tlakem těhotenství) a zdravotní (snížení zdravotních rizik), nelze přehlédnout prudký nárůst počtu umělých přerušení těhotenství od data účinnosti tohoto zákona, tedy od 1. 1. 1987. Podle statistiky bylo provedeno v roce 1986 83 564 interrupcí a v roce 1990 109 361 interrupcí.

Od listopadu 1989 byly nashromážděny četné kritické hlasy odborníků i laiků, jednotlivců i občanských iniciativ, žádající úpravy stávajícího zákona. Mezi názory lze rozlišovat dvě extrémní stanoviska: na jedné straně požadavek maximální liberalizace umělých přerušení těhotenství, zařazení časných miniinterrupcí mezi antikoncepční metody a jejich provádění za přímou úhradu i v soukromých ordinacích, na druhé straně požadavek úplného zákazu potratů nebo jejich povolení zákonem pouze při závažných zdravotních indikacích na základě rozhodnutí k tomu ustavené komise.

Většina stanovisek se však shoduje v názoru, že umělá přerušení těhotenství jsou jevem nežádoucím z etického i společenského hlediska, že jejich počet v ČSFR je ve srovnání se světovými statistikami příliš vysoký a že je nutno učinit opatření k jejich snížení.

Na začátku roku 1991 svolal k tomu účelu místopředseda vlády ČSFR RNDr. Jozef Mikloško, DrSc., pracovní skupinu, v níž byli zastoupeni odborníci, občanské iniciativy, zástupci církví a poslanci Federálního shromáždění i národních rad České i Slovenské republiky. Na základě této porady a dalších jednání byl na ministerstvu zdravotnictví ČR vypracován návrh novely zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Tento návrh byl jako pracovní verze dán k disposici skupině ustavené RNDr. J. Mikloškem, DrSc. a poslancům České národní rady. Byl rovněž projednán v Centrální etické komisi ministerstva zdravotnictví ČR. Shromážděné připomínky, s odhlédnutím od výše uvedených extrémních názorů, byly začleněny do návrhu zásad, který ministerstvo zdravotnictví ČR nyní předkládá. Jde o návrh, o němž bylo dosaženo široké shody.

Slovenská národní rada schválila dne 24. září 1991 zákon, kterým se mění a doplňují některé předpisy v oblasti zdravotnictví, jímž se mimo jiné novelizuje § 8 zákona SNR č. 73/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Tato dílčí novela zákona SNR o umělém přerušení těhotenství byla vyvolána zrušením krajských a okresních odborníků a potřebou nově upravit posuzování žádosti ženy o umělé přerušení těhotenství. Ministerstvo zdravotnictví SR v současném období rozeslalo do připomínkového řízení návrh zákona SNR o ochraně lidského života při poskytování zdravotnické péče, kterým má být nahrazen zákon SNR č. 73/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.

Navrhovaná novela chápe umělé přerušení těhotenství jako nutnou ochranu života a zdraví ženy před neodborně provedeným zákrokem. Zakotvuje se důrazněji než v současné právní úpravě význam prevence. Předcházení nežádoucímu těhotenství, spočívající zejména v důslednější a účinnější výchově a v širší propagaci a využívání prostředků k zabránění těhotenství, by mělo vést ke zlepšení nepříznivého vývoje v počtu interrupcí. Účelem novely je též provést nutné úpravy těch ustanovení, která byla překonána realizací nového systému zdravotní péče (zrušení okresních a krajských odborníků, zakotvení svobodné volby lékaře) nebo která je třeba změnit v návaznosti na právní úpravu všeobecného zdravotního pojištění. Předložený návrh zásad umožňuje nadále umělé přerušení těhotenství na žádost ženy v prvním trimestru těhotenství a ze zdravotních důvodů bez ohledu na dobu jeho trvání. Doplňuje se definice umělého přerušení těhotenství, která vyjadřuje závažnost tohoto zákroku. Nově jsou upraveny podmínky pro umělé přerušení těhotenství u žen nezletilých a zbavených způsobilosti k právním úkonům. Navrhuje se uzákonit výhradu svědomí zdravotnických pracovníků.

Vzhledem k tomu, že cílem navrhované novely není změna koncepce řešení problematiky umělého přerušení těhotenství, navrhují se změny a doplňky stávajícího zákona provést jeho dílčí novelou.

Novela zákona bere ohled na přijaté mezinárodní dokumenty a závazky, které jsou součástí našeho právního řádu a které deklarují právo na život, požadují jednak jeho zákonnou ochranu, jednak zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu dítěte a dále zavazují k přijetí opatření ke snížení počtu potratů. Těmito dokumenty jsou zejména Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.) a Dohoda o právech dítěte, ratifikovaná Federálním shromážděním v listopadu 1990. Tyto dokumenty jsou podle § 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod pro ČSFR obecně závazné a mají přednost před zákonem. Listina základních práv a svobod prohlašuje, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. Návrh zásad respektuje důstojnost lidské osoby a lidská práva.

Se zřetelem na různorodost názorů mezi občany hledá předložený návrh zásad společensky přijatelný kompromis ve složité situaci společnosti České republiky v současném období.

Právní úprava umělého přerušení těhotenství již nebude řešit ani problematiku úhrady umělého přerušení těhotenství včetně příplatků, ani úhradu antikoncepčních prostředků. Tato problematika je komplexně upravena zvláštními právními předpisy a zákonem ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění a připravovanými prováděcími právními předpisy a to zejména Zdravotním řádem. Proto předložený návrh zásad zákona ČNR nemá dopad na rozpočet republiky.