Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr kultury České republiky Milan Uhde odpověděl poslanci Tomáši Ratiborskému na jeho interpelaci dopisem ze dne 24. dubna 1991.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra kultury České republiky Milana Uhdeho na interpelaci poslance Tomáše Ratiborského, která zní:

"Vážený pane poslanče, vřele s Vámi souhlasím, že hlavní otázkou je stanovení hodnot, které mají přednost. Nejde ovšem pouze o to, zda zachovat arboretum Jezeří, nebo pokračovat v těžbě v původně stanoveném záběru. O tom ostatně již vláda rozhodla svým usnesením č. 287 ze dne 2. 11. 1990.

Otázka je mnohem závažnější. Nalézt odpověď je nesnadné; musí být podložena hlubokým zkoumáním. Jde totiž o to, zda je ekonomické dobývat materiální hodnoty za cenu devastace krajiny, zdraví jejích obyvatel a i kulturních statků, anebo zda skutečně ekonomicky přístup znamená hlubší zhodnocení než to, k němuž dospíváme nad výkazy o vytěžených tunách kvalitního uhlí o velmi nízkém obsahu síry. Získat za padesát miliard bohatství může znamenat celkovou hospodářskou, a tedy i mravní ztrátu. Budu s ostatními zainteresovanými členy vlády působit k tomu, aby celá vláda dala na tuto otázku zásadní odpověď, jíž se bude měřit i opravdovost vlády v přístupu k nemocné oblasti severních Čech. Prosím, abyste pro tuto zásadní odpověď svolil k třicetidennímu odkladu.

Za svůj resort i za sebe se stavím v tuto chvíli proti pokračování povrchové těžby v Podkrušnohoří, protože ztráty kulturní a historické povahy v této krajině, evropsky vzato bohaté a navíc mimořádně kultivované, již dávno přesáhly meze únosnosti. Nelze proto ani v náznaku mluvit o možném kompromisu, míra byla dávno dovršena. Počet historických obcí s několikasetletou tradicí a mnoha kulturními památkami, které zmizely z povrchu země, nemá ve světě obdoby. Potupná dohoda nastolená zrušeným již vládním nařízením 46/67 Sb. o finančním odškodnění ztrát na kulturních památkách je skvrnou minulosti ministerstva kultury, se kterým to dnešní nesmí mít nic společného. Ani dnes nelze milióny tun uhlí, které ostatně představují spotřebu maximálně pro několik desítek let, stavět proti tisíci let kulturního života lidí, života, který je dnes vymazán z naší kulturní paměti a o který jsme my i naši potomci navždy chudší.

Ministerstvu kultury nenáleží rozhodovat o tom, co je hospodárné, zato mu náleží povinnost zabránit pokračování kulturní katastrofy. Tuto povinnost jsme nezanedbali a ani při očekávané diskusi ve vládě nemíníme zanedbat.