Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

K bodu 34 (§ 71)

Vazba je mimořádně závažným zásahem do osobní svobody obviněného, na kterého je nutné hledět, jako by nebyl vinen (§ 2 odst. 2). K minimalizaci důsledků takového omezení a ke zrychlení řízení ve vazebních věcech, se zkracuje maximální doba trvání vazby v přípravném řízení z 2 roků na 1 rok a zavádí se samostatná stejná doba přípustného trvání vazby v řízení před soudem, i když takové zkrácení bude mít za následek mimořádné zatížení orgánů činných v trestním řízení zejména ve složitých a skupinových věcech. K urychlení řízení se také zjednodušuje postup při prodlužování vazby, které je vždy spojeno s předkládáním vyšetřovacích spisů orgánu rozhodujícímu o prodloužení.

K bodu 35 (§ 73)

Opatření, kterými lze nahradit vazbu, jsou v praxi zatím využívána jen výjimečně. Navrhovanou úpravou se proto sleduje zvýšit účinnost těchto opatření a to tak, aby nahrazení vazby přijatou zárukou bylo spojeno s povinností obviněného předem oznamovat vzdálení se z místa pobytu a aby při nahrazení vazby slibem obviněného bylo možno mu uložit přiměřené povinnosti a omezení a pojmout jejich splnění či dodržení do slibu obviněného. Současně se umožňuje, aby nabídku převzetí záruky užila i fyzická osoba schopná pozitivně ovlivňovat chování obviněného.

K bodu 36 (§ 73a)

Jako další institut, kterým lze nahradit vazbu v případě, že jsou dány její důvody uvedené v § 67 písm. a) tr. řádu, se navrhuje majetková záruka (kauce). V úvahu bude aplikace tohoto institutu přicházet zejména u cizinců, u nichž nahrazení vazby jiným prostředkem je často problematické. Sazba, v níž lze její výši stanovit, musí být dostatečně široká, aby záruka v konkrétním případě odpovídala hlediskům uvedeným v odstavci 2 a vždy motivovala obviněného k řádnému plnění stanovených povinností. Jejich nedodržením připadá složená záruka státu, přičemž takové rozhodnutí nijak nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti za trestný čin, pro který je stíhán. Pokud obviněný stanovené povinnosti neporuší nebo pominou-li důvody, které k přijetí majetkové záruky vedly, vrátí se složená záruka obviněnému, resp. osobě, která ji za obviněného složila.

K bodu 37 (§ 74a)

V případě, že je vedeno trestní stíhání proti obviněnému, který vykonává pravomocně uložený trest odnětí svobody uložený v jiné trestní věci, může soud a v přípravném řízení prokurátor rozhodnout, že obviněnému se ukládají nezbytná omezení odpovídající důvodu vazby, který je dán (např. zákaz volného pohybu mimo NVÚ, je-li dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu, nebo zákaz styku s určitými osobami z řad spoluodsouzených, nebo kontrola korespondence, je-li dán důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu atd.). Tato omezení nemohou být takové povahy, že obviněný by se ocitl v horším postavení, než kdyby byl vzat do vazby. Na řízení o těchto omezeních se užijí stejná ustanovení, jaká platí na řízení o vazbě.

K bodu 38 (§ 75)

Zkrácení lhůty pro odevzdání zadrženého obviněného prokurátorovi vychází z úpravy navržené pod bodem 33.

K bodu 39 (§ 76)

Podle dosavadní úpravy musí být osoba přistižená při činu, která byla zadržena jinou osobou, odevzdána ihned prokurátorovi nebo vyšetřovateli nebo orgánu Sboru národní bezpečnosti. V zájmu zjednodušení postupu při odevzdání takové osoby a urychleného objasnění věci je účelné, aby takovou osobu bylo možné odevzdat i dalším (než právě jmenovaným) orgánům, které působí jako vyhledávací orgány (§ 168 odst. 2, 3). Zkrácení lhůty pro předání zadrženého podezřelého prokurátorovi navazuje na úpravu pod bodem 33. Zadržená osoba je rovněž v tomto případě osobou, proti níž je vedeno trestní řízení (nikoliv trestní stíhání) a vzhledem k jejímu postavení je žádoucí umožnit jí realizovat právo na obhajobu tím, že si zvolí obhájce. Právo zadrženého podezřelého na to, aby se obhájce účastnil jeho výslechu, lze vyloučit jen v případě, že obhájce není ve lhůtách uvedených v § 76 odst. 4 a § 77 tr. řádu dosažitelný.

K bodům 40 a 41 (§ 77 a § 83)

Navrhované změny souvisejí s úpravami uvedenými pod bodem 33.

K bodu 42 (§ 88)

K účinnému postupu při odhalování pachatelů nejzávažnějších trestných činů, organizované zločinnosti přesahující rámec naší republiky, obchodu s narkotiky, spekulačního obchodu v mezinárodním měřítku, mezinárodního terorismu, jakož i pachatelů trestných činů ohrožujících ústavní základy republiky a prokazování této trestné činnosti, je nezbytné zákonnou formou upravit podmínky odposlechu telefonních hovorů. Tato potřeba vychází ze skutečnosti, že trestné činy jsou v těchto případech páchány vysoce kvalifikovaným způsobem a organizovaně, při využívání nejnovějších vědeckých poznatků a nejmodernější techniky, na bázi vysoké konspirace a utajovaného spojení. K tomu, aby pachatelé těchto trestných činů byli v co nejkratší době odhaleni a jejich trestná činnost prokázána a současně se trestné činnosti předcházelo, musí mít orgány činné v trestním řízení podmínky k zákonnému odposlechu telefonních hovorů. Současně se takovou právní úpravou zajišťuje právní jistota občanů, že k odposlechu telefonních hovorů nebude docházet jen na základě volné úvahy orgánu činného v trestním řízení o jeho nutnosti.

Vzhledem k výjimečnosti tohoto prostředku je použití odposlechu vázáno pouze na taxativně stanovené trestné činy (§ 41 odst. 2 návrhu novelizace trestního zákona) nebo jiné zvlášť závažné trestné činy, jejichž stíhání vyžadují mezinárodní smlouvy. Další zárukou je, že odposlech telefonních hovorů lze pořídit pouze na základě písemného příkazu předsedy senátu a v přípravném řízení prokurátora. Odposlech telefonních hovorů může být prováděn až po zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1.

V současné době jsou k dispozici takové vědecké metody, které umožňují ověřit původnost i pravost pořízených záznamů. U zvukového záznamu lze využít k ověření jeho identity kriminalistickou fonoskopickou expertizu.

Použití záznamu telefonního hovoru jako důkazu pro účely trestního řízení je pak vázáno na splnění dalších podmínek uvedených v zákoně. Bez tohoto důkazu by v mnoha případech nebylo možné efektivně čelit nejzávažnější trestné činnosti a odhalovat její pachatele.

K bodu 43 (§ 89)

Do tohoto ustanovení se přebírá závazek vyplývající z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jíž je ČSSR vázána (vyhl.č. 143/1988 Sb.). Nedochází tím ke změnám ustálené soudní praxe při posuzování účinnosti důkazů trpících jinými nedostatky (zejména prováděných před zahájením trestního stíhání).

K bodu 44 (§ 105)

Zakotvením povinnosti orgánu činného v trestním řízení přibírat znalce usnesením, proti kterému je přípustná stížnost, se sleduje zajistit obviněnému, aby mohl včas uplatnit případné námitky proti osobám znalců, případně i nutnosti v dané věci znalce přibírat. Podle dosavadní převažující praxe jsou znalci přibíráni opatřením, které se ani obviněnému nemusí oznamovat, takže případné důvodné námitky může obviněný uplatnit až dodatečně, zpravidla v době, kdy je znalecký posudek již vypracován.

K bodu 45 (§ 120)

Současná právní úprava pojem rozsudku pléna nejvyššího soudu nezná, takže odkaz na něj je zcela nadbytečný.

K bodům 46 až 49 (§ 122, § 125, § 126 a § 130)

Navrhované změny souvisejí s úpravou uvedenou pod bodem 6.

K bodu 50 (§ 141)

Podle dosavadní úpravy není proti usnesení generálního prokurátora přípustná stížnost. V praxi se však vyskytují případy, kdy rozhodnutí o zajištění osob nebo majetku uvedená v § 146a učiní generální prokurátor. Jde především o jeho rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby. Vzhledem k tomu, že podle § 74 odst. 1 je stížnost proti usnesení o vazbě obecně přípustná, ať je učinil kterýkoliv k tomu oprávněný orgán, navrhovanou úpravou se sleduje uvést ustanovení § 74 odst. 1 a § 141 do souladu.

Obdobná je situace i v rozhodnutí o vyšetření duševního stavu obviněného, o zajištění nároku poškozeného a o zajištění výkonu trestu propadnutí majetku.

Pro posouzení, zda stížnost podaná proti usnesení generálního prokurátora má či nemá odkladný účinek, platí u jednotlivých druhů rozhodnutí podle § 146a obecná ustanovení trestního řádu.

K bodu 51 (§ 146a)

Navržená změna souvisí s úpravou pod bodem 37.

K bodům 52 až 55 (§ 151, § 152, § 155 a § 156)

Navržené změny korespondují úpravě obsažené v návrhu nového zákona o advokacii. V souvislosti s privatizací advokacie lze ve všech případech zajistit kvalitní obhajobu vykonávanou ustanoveným obhájcem jen v případě, že obhájce bude mít nárok na odměnu za zastupování. Proto se navrhuje, aby ustanovenému obhájci hradil odměnu a náhradu hotových výdajů podle advokátního tarifu stát prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení. Není praktické, aby o nároku rozhodoval ten orgán, který obhájce ustanovil, neboť ve většině případů důvody nutné obhajoby trvají jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Proto se navrhuje, aby o výši nároku rozhodoval ten orgán, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvního stupně. Rozhodnutí je podmíněno návrhem obhájce, kterým je v podstatě vyúčtování. V případě, že trestní stíhání skončilo pravomocným rozhodnutím o vině obžalovaného, který nemá vzhledem ke svým poměrům nárok na obhajobu bezplatnou, je obžalovaný povinen odměnu a náhradu hotových výdajů zaplacenou obhájci státem nahradit.

K bodům 56 a 57 (§ 157)

Navržené změny souvisejí se zrušením institutu objasňování.

K bodu 58 (§ 158)

K navrhovanému upřesnění textu odstavce 1 je třeba uvést, že se může jednat jen o oznamování okolností, z nichž vyplývá podezření, že byl spáchán trestný čin. Zda k tomu skutečně došlo, se zjišťuje až v trestním řízení.

K bodu 59 (§ 159)

Odložení věci před zahájením trestního stíhání jako jeden ze způsobů rozhodnutí může mít značný význam nejen pro oznamovatele, ale i pro poškozeného z hlediska dalšího uplatnění nároku na náhradu škody. Proto se navrhuje, aby poškozený měl v tomto případě stejné postavení jako oznamovatel, kterému se usnesení o odložení věci doručuje jako osobě oprávněné podat stížnost.

K bodu 60 (§ 163)

Navrhuje se v zákoně zakotvit postup v případech, kdy v přípravném řízení vyjde najevo, že obviněný se dopustil dalšího skutku, na který se usnesení o zahájení trestního stíhání nevztahuje. Dodržení tohoto postupu je důležité z řady hledisek (zejména při rozhodování o zastavení trestního stíhání pro předcházející skutek a v dokazování).

K bodu 61 (§ 163a)

Navrhuje se, aby trestní stíhání pro trestné činy v tomto ustanovení taxativně vypočtené, pokud je mezi pachatelem a poškozeným příbuzenský nebo obdobný vztah, bylo podmíněno souhlasem poškozeného. Do odstavce 1 jsou zahrnuty trestné činy proti zdraví, majetku a cti jednotlivce a jejich okruh koresponduje okruhu přestupků, které podle návrhu nového přestupkového zákona mají být rovněž stíhány pouze na návrh poškozeného, resp. uraženého na cti. Navrženou úpravou se zejména respektuj skutečnost, že v důsledku spáchání trestného činu a odsouzení za něj, jsou často vedle pachatele fakticky postiženy i tyto další osoby, byť jinak, než trestně. K odstranění tohoto stavu se umožňuje, aby trestní postih pachatele se uskutečnil jen s jejich souhlasem. Dispoziční právo poškozeného se vztahuje na celé trestní stíhání až do stadia odvolacího řízení. Tím se zejména sleduje, aby obviněný byl motivován k tomu, aby nahradil škodu, kterou způsobil.

Pro případ, že činem uvedeným v odstavci 1 byla způsobena smrt (§ 221 odst. 4, příp. § 224 tr. zákona), je nutné respektovat zájem společnosti na trestním postihu a zahájení trestního stíhání nepodmiňovat souhlasem jiné osoby.

Jestliže je poškozený zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost je omezena, vykonává její práva podle tohoto ustanovení její zákonný zástupce (§ 45). V případě kolize jejich zájmů (např. tehdy, je-li zákonný zástupce současně obviněným), vykonává tato práva opatrovník ustanovený podle zákona o rodině.

Z hlediska respektování práv poškozeného trestným činem je nutné stanovit, že v případech, kdy jedním skutkem bylo poškozeno více osob, k trestnímu stíhání obviněného postačí souhlas byť jen jedné z nich.

V případě, že souhlas s trestním stíháním je dán, postupuje orgán činný v trestním řízení stejně jako v řízení o kterémkoliv jiném trestném činu.

K bodu 62 (§ 164)

Vzhledem k tomu, že podle platné úpravy nelze před zahájením trestního stíhání provádět žádný z úkonů uvedených v hlavě čtvrté (§ 158 odst. 3), je odkaz v § 164 odst. 1 nadbytečný.

K bodu 63 (§ 165)

Podle platné právní úpravy má obhájce právo účastnit se bez omezení vyšetřovacích úkonů teprve od okamžiku, kdy se přistoupilo k seznámení s výsledky vyšetřování. Do té doby může vyšetřovatel obhájci účast na kterémkoliv úkonu odepřít. Tím je do značné míry omezováno právo na obhajobu ve stadiu trestního řízení, v němž se provádějí důkazy, které často nelze později opakovat. K zajištění reálného práva na obhajobu se proto stanoví okruh vyšetřovacích úkonů, při jejichž provádění nelze právo účasti obhájci odepřít.

K bodu 64 (§ 168)

U trestných činů, u nichž horní hranice trestu odnětí svobody ve výši jednoho roku odpovídá současné nejvyšší sazbě tohoto trestu stanovené u přečinů, postačí vzhledem k nízkému stupni nebezpečnosti pro společnost všech těchto trestných činů konat přípravné řízení formou vyhledávání. Tento postup znamená zjednodušení přípravného řízení oproti dosavadní úpravě, podle níž se o části trestných činů ohrožených trestem odnětí svobody do jednoho roku koná vyšetřování. Podle dosavadní úpravy se koná vyhledávání i o některých v § 168 odst. 1 uvedených trestných činech, i když horní hranice trestu odnětí svobody u nich stanovená dosahuje až pěti let. Vzhledem k závažnosti těchto trestných činů i všeobecné skutkové složitosti se navrhuje tyto trestné činy přesunout z vyhledávání do vyšetřování, které je vyšší formou přípravného řízení.

K bodu 65 (§ 169)

Podle současné právní úpravy není účast obhájce ve vyhledávání přípustná, a to ani při úkonech, kterými se vyhledávání doplňuje. Tato úprava byla zvolena ve snaze co nejvíce vyhledávání urychlit a zjednodušit, avšak do značné míry snižuje kvalitu této formy přípravného řízení a výrazně omezuje právo na obhajobu. K odstranění tohoto nežádoucího stavu se upravuje okruh úkonů zpravidla neopakovatelné povahy, při nichž se účast obhájce umožňuje.

K bodu 66 (§ 171)

Pozměněné znění tohoto ustanovení vyjadřuje, že posouzení, zda zažalovaný skutek je přestupkem nebo kárným proviněním, není věcí soudu, ale orgánu příslušného k jeho projednání. Dále se do tohoto ustanovení promítá změna spočívající ve zrušené kategorii přečinů.

K bodu 67 (§ 172)

Usnesení o zastavení trestního stíhání, které je meritorním rozhodnutím, má značný význam pro obviněného i pro poškozeného, zejména pokud uplatnil nárok na náhradu škody. Proto se navrhuje doručovat opis tohoto usnesení nejen prokurátorovi, ale i uvedeným osobám.

K bodu 68 (§ 175)

Navrhované změny souvisejí s úpravami pod body 33 a 69.

K bodu 69 (§ 179 a až § 179f)

Vzhledem ke zrušení kategorie přečinů, které se navrhuje v novelizaci trestního zákona, se institut objasňování přečinů stává bezpředmětným.

K bodům 70 až 76 (§ 183, § 184, § 196, § 198, § 199, § 215, § 216)

Navrhované změny souvisejí s úpravami pod body 1 až 7. Dále se navrhuje zrušit povinnost soudu podávat upozornění v případě, že poškozená socialistická organizace plně nevyužila práv, která jí zákon jako poškozenému poskytuje. Závisí zcela na vůli poškozeného, zda svých zákonných práv využije a není smyslem trestního řízení jej k tomu donucovat. V zájmu posílení práva na obhajobu se navrhuje započítávat do pětidenní lhůty k přípravě na hlavní líčení jen pracovní dny.

K bodu 77 (§ 222)

Změna souvisí s úpravou pod bodem 66.

K bodu 78 (§ 233)

Navrhovaná změna souvisí s úpravou pod bodem 6. Vzhledem k tomu, že stávající poměr kasace a apelace v odvolacím řízení zůstává zachován, je účast společenského zástupce ve veřejném zasedání konaném o odvolání před krajským soudem vázána na skutečnost, že společenský zástupce se účastnil již hlavního líčení před okresním soudem.

K bodům 79 a 80 (§ 239a)

V praxi se vyskytují případy, v nichž se obtížně zjišťuje, kdo je vlastníkem věci, která má být zabrána, nebo pobyt vlastníka takové věci. Může jím být nejen pachatel, ale kdokoliv. Zvláště složitá je situace v případech, v nichž obviněný o pašované věci zajištěné celními orgány tvrdí, že vlastníkem věci je někdo neurčitý trvale se zdržující v cizině, takže ověřit tyto údaje bývá spojeno se značnými obtížemi. V případech, kdy vlastník věci je sice znám, avšak není znám jeho pobyt (zejména je-li v cizině), je často vůbec nemožné předvolat jej k veřejnému zasedání. Vyskytují se i případy, kdy se vlastníka věci nebo jeho pobyt vůbec nepodaří zjistit; rozhodnutí soudu, má-li k němu dojít ve veřejném zasedání, nelze vůbec uskutečnit. Ustanovením opatrovníka se vytváří předpoklad k tomu, aby soud mohl nařídit veřejné zasedání a ve věci rozhodnout, aniž by byla práva neznámého vlastníka zkrácena.

K bodu 81 (§ 257)

Odkaz na příslušné ustanovení upravující postoupení věci se mění tak, aby odpovídal platné úpravě.

K bodu 82 (§ 259)

Navrhovaná úprava spočívá ve vypuštění ustanovení, které by v případě, že novelou trestního zákona dojde ke zrušení trestu smrti, pozbylo významu.

K bodu 83 (§ 264)

Navrhovanou úpravou se sleduje uvést ustanovení § 259 odst. 4 a § 264 odst. 2 obsahující zákaz reformace in peius do souladu.

K bodu 84 (§ 266)

I když stávající právní úprava zakotvuje zákaz reformace in peius, lze jeho důsledky odstranit cestou stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného. Podáním takové stížnosti je tento princip zcela popřen. Novými odstavci 4 a 5 se proto uvedený rozpor odstraňuje.

V praxi dochází k tomu, že generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti z různých důvodů vezme zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podal, a to buď ještě před konáním veřejného zasedání nejvyššího soudu nařízeného k jejímu projed ní nebo během tohoto zasedání (tu jde především o případy změn stavu věci na základě šetření podle § 276). Takto se postupuje pouze s použitím analogie ustanovení trestního řádu, která se týkají zpětvzetí řádných opravných prostředků (§ 250 odst. 2 a § 144 odst. 2). Navrhuje se zmíněnou praxi legalizovat výslovným zákonným ustanovením. V oboru vojenského soudnictví vystupuje v rozsahu oprávnění ministra spravedlnosti ministr národní obrany (§ 12 odst. 14).

K bodu 85 (§ 271)

Navrhovaná změna souvisí s úpravou pod bodem 82.

K bodům 86 a 87 (§ 276 a § 282)

Změna terminologie souvisí s úpravou navrženou pod bodem 33. Vzhledem k tomu, že návrh novelizace trestního zákona předpokládá zrušení trestu smrti, je nutné provést tomu odpovídající úpravy trestního řádu. V případě, že tento trest bude zrušen, pozbude význam rozhodování o jeho odkladu podle § 282 odst. 3.

K bodu 88 (§ 301)

Podle poznatků ze soudní praxe je v řízení souvisejícím s výkonem trestů a ochranných opatření (popř. i v jiném řízení konaném po právní moci rozhodnutí ve věci samé) účast orgánu pověřeného péčí o mládež zcela formální, jestliže obviněný v té době již dovršil věk 19 let. Účast tohoto orgánu v takovém řízení vyplývající z dosavadní úpravy vede k průtahům a neznamená věcný přínos, neboť o poměrech mladistvého v této době již orgán pověřený péčí o mládež nemá žádné informace a nemůže na něj prakticky vykonávat žádný vliv.

K bodu 89 (§ 307 až § 314)

Stanné řízení jako zvláštní druh řízení se navrhuje zrušit. Na základě zmocnění v § 307 se vládě dává možnost, aby svým rozhodnutím fakticky změnila trestní zákon tak, že řada trestných činů, z nichž některé jsou v základní skutkové podstatě ohroženy sazbou trestu odnětí svobody nepřevyšujícího 3 roky, se trestá smrtí. Řízení za stanného práva má povahu výjimečného soudu, což je rovněž v rozporu s mezinárodními smluvními dokumenty. V případě, že by nastala zcela mimořádná situace vyžadující okamžitou změnu trestního zákona, lze ji provést zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění vydaným podle článku 58 odst. 2,3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

K bodu 90 (§ 314a)

Podle dosavadní úpravy je samosoudce příslušný konat řízení o přečinech a o taxativně vypočtených trestných činech, za něž lze uložit trest odnětí svobody až dva roky. Při zrušení kategorie přečinů se navrhuje institut samosoudce ponechat, ovšem svěřit do jeho příslušnosti pouze řízení o trestných činech, jejichž typová společenská nebezpečnost nepřevyšuje typovou společenskou nebezpečnost stávajících přečinů, vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody do jednoho roku.

K bodu 91 (§ 314b)

Ze stávajícího znění § 314b se vypouštějí ustanovení o řízení před samosoudcem, která se vztahují výlučně na přečiny.

K bodu 92 (§ 314c)

Navrženou úpravou se umožňuje, aby samosoudce o podané obžalobě mohl rozhodnout stejně, jako senát ve věci, v níž se konalo vyhledávání.

K bodu 93 (§314d)

Pokud samosoudce nerozhodne některým ze způsobů uvedených v § 314c odst. 1, postupuje stejně jako předseda senátu.

Institut zjednodušeného písemného rozsudku se při rozhodování ve skutkově jednoduchých věcech osvědčil, a proto se přebírá.

K bodu 94 (§ 314e)

Institut trestního příkazu je v souladu se zákonnou praxí využíván jako způsob rozhodování v řízení o právně i skutkově zcela jednoduchých věcech, kde obviněný svou vinu doznává a o pravdivosti jeho doznání není důvodu pochybovat. V naprosté většině se navíc jedná o trestnou činnost pachatelů dosud netrestaných, na které dostatečně výchovně působí již skutečnost, že je proti nim vedeno trestní stíhání a projednání věci v hlavním líčení za těchto okolností vyznívá formálně. Proto se navrhuje možnost aplikace tohoto institutu vztahovat na všechny samosoudcem projednávané delikty, jejichž typová společenská nebezpečnost nepřevyšuje typovou nebezpečnost stávajících přečinů. Současně se vylučuje možnost uložit trest ním příkazem trest odnětí svobody, který ve smyslu návrhu novelizace trestního zákona má být za uvedené delikty ukládán jen zcela výjimečně. Vypouští se i citace trestu nápravného opatření, neboť podle novelizace trestního zákona má být tento druh trestu zrušen.

K bodu 95 (§ 316 až § 319)

V případě, že novelizací trestního zákona dojde ke zrušení trestu smrti, pozbývá opodstatnění upravovat v trestním řádu jeho výkon.

K bodu 96 (§ 321)

Změna vyplývá z nové formulace § 69.

K bodům 97 a 98 (§ 322 a § 325)

Navržené změny souvisejí s novelizací zákona o výkonu trestu odnětí svobody, v jehož § 9a se navrhuje vyloučit výkon tohoto trestu na těhotné ženě.

K bodům 99 až 102 (§ 329 až § 332)

Navrhované změny souvisejí s úpravami pod body 1 až 7.

K bodu 103 (§ 335)

Toto ustanovení upravuje postup při aplikaci nového institutu obsaženého v návrhu novelizace trestního zákona.

K bodu 104 (§ 336 až § 340)

Vzhledem k tomu, že návrh novelizace trestního zákona předpokládá zrušení trestu nápravného opatření, je bezpředmětné v trestním řádu upravovat výkon tohoto trestu.

K bodu 105 (§ 344)

Navržená změna předpokládá, že k nařízení náhradního trestu odnětí svobody by docházelo tehdy, jestliže peněžitý trest nebo jeho zbytek nebyl zaplacen, osobní a majetkové poměry odsouzeného neodůvodňují rozhodnout o odkladu výkonu peněžitého trestu, povolení splátek nebo upuštění od jeho výkonu a přitom vymáhání by nevedlo k výsledku. Bezvýslednost je nutné chápat z hlediska účelu tohoto trestu. Půjde nejen o případy, kdy vymáhání nelze vůbec realizovat např. proto, že odsouzený bez závažného důvodu nepracuje a nelze provádět srážky ze mzdy, ale i o případy, kdy z výtěžku vymáhání nelze ve smyslu § 342 peněžitý trest zaplatit do jednoho roku od jeho pravomocného uložení, ačkoliv osobní a majetkové poměry, ke kterým soud při ukládání tohoto trestu přihlížel, se podstatně nezhoršily, nebo k takové změně došlo z vůle odsouzeného.

K bodu 106 (§ 350)

Tato změna souvisí s úpravou navrhovanou v novele trestní zákona o započtení doby, po kterou bylo odsouzenému odňato oprávnění k činnosti, do trestu zákazu činnosti.

K bodu 107 (§ 359)

Změna formulace souvisí s úpravou pod bodem 5.

K bodu 108 (§ 363)

Změna souvisí s úpravou pod bodem 7.

K bodu 109 (§ 364)

Změna vyplývá z nové koncepce zahlazování odsouzení mladistvých navržené v novelizaci trestního zákona.

K bodu 110 (§ 369)

Změna souvisí s úpravou navrhovanou pod bodem 5.

K bodu 111 (§ 370a)

Dojde-li novelizací trestního zákona ke zrušení trestu smrti, stane se ustanovení o rozhodování po zmírnění tohoto trestu bezpředmětným a jeho obsah bude zařazen do přechodných ustanovení.

K bodu 112 (§ 377)

Navrhovaná změna souvisí s úpravou pod bodem 33.

K bodu 113 (§ 378)

V rámci rozšiřování a prohlubování spolupráce mezi jednotlivými státy v trestněprávní oblasti dochází na základě uzavřených bilaterálních smluv nebo výsledku konkrétního mimosmluvního jednání mezi dvěma státy k případům, kdy stát, který je požádán druhým státem o vydání občana tohoto (dožadujícího) státu zdržujícího se v dožádaném státě k výkonu trestu nebo ochranného opatření uloženého pravomocným rozsudkem dožadujícího státu, váže svůj souhlas s vydáním na splnění určitých okolností a činí v tomto směru výhrady. Např. podle smlouvy mezi ČSSR a Rakouskou republikou publikované pod č. 90/1985 Sb., spočívá výhrada při vydání k výkonu trestu nebo ochranného opatření v požadavku provedení nového řízení proti vydané osobě, jestliže došlo k uložení trestu nebo ochranného opatření v řízení konaném v její nepřítomnosti. Trestní řád neobsahuje ustanovení, podle kterého by výhradám týkajícím se rozsudku a řízení mu předcházejícího bylo možné vyhovět, ač ustanovení § 378 odst. 1 stanoví, že v případech, kdy obviněný byl vydán s výhradou, nutno výhradě vyhovět. V konkrétních případech, o něž jde, si praxe zatím vypomáhá pomocí analogie s použitím ustanovení trestního řádu o obnově řízení. Navrhovaná úprava zmíněnou mezeru v zákoně odstraní.

K bodu 114 (§ 381)

Ustanovení se systematicky upravuje tak, aby korespondovalo posloupnosti řízení o vydání do ciziny. Současně se zpřesňuje tak, aby nedocházelo k duplicitnímu rozhodování o vzetí do vazby jak ze strany soudu, tak i ze strany prokurátora.

K bodu 115 (§ 382)

Text ustanovení se zpřesňuje, aby se předešlo opakovaným sporům, který orgán v případě, že vydání je povoleno, zajišťuje propuštění z vazby.

K bodu 116 (§ 383a a § 383b)

Trestní řád v dvacáté čtvrté hlavě jednající o právním styku s cizinou neobsahuje instituty převzetí a odevzdání trestního stíhání, které se v poslední době běžně užívají a pojímají se do bilaterálních smluv o právní pomoci. Pro použití těchto institutů vůči cizím státům, s nimiž nejsou uzavřeny smlouvy nebo neobsahují úpravu těchto institutů, tak v československém právním řádu chybí zákonný podklad. Předpis z roku 1965, podle něhož se v praxi zatím postupuje, je normou pouze nižšího druhu která se neopírá o žádné ustanovení s mocí zákona, jež je ve věcech právního styku s cizinou vzhledem k povaze těchto institutů potřebné. V praxi jde o případy, kdy osoba, která na území cizího státu spáchala soudně trestný čin, opustí před skončením trestního stíhání území tohoto státu a vrátí se do státu, jehož je státním občanem (v těchto případech se vzhledem k obecně platné zásadě, že stát nevydává svého občana druhému státu, nemůže uskutečnit jeho vydání do státu, kde byl trestný čin spáchán).

K bodu 117 (§ 385)

Dosavadní znění je třeba upravit tak, aby rozhodujícím dnem byl místo dne 1. ledna 1962, kdy nabyl účinnosti platný trestní řád, den účinnosti této novely.

K bodu 118 (§ 386)

V případě, že před účinností tohoto zákona po provedeném objasňování přečinu byl u soudu podán návrh na potrestání, není důvodu věc vracet prokurátorovi k došetření, aby provedl přípravné řízení a podal obžalobu. Soud o návrhu rozhodne podle předpisů dosud platných.

Na výkon trestu nápravného opatření uloženého před účinností tohoto zákona, se použijí dosud platná ustanovení trestního řádu, neboť není důvodu tento druh trestu nahrazovat jiným jen proto, že novelizací došlo k jeho zrušení. Trest nápravného opatření je ve stávajícím systému trestů považován za nejmírnější.

K bodu 119 (§ 389)

Vzhledem k tomu, že podle současně navrhované novely trestního zákona budou některé trestné činy a přečiny posuzovány pouze jako přestupky, stane se používání ustanovení obdobného § 296 trestního zákona opět aktuální. V trestním řádu je třeba upravit postup při rozhodování o tom, že se tresty buď nevykonají vůbec, nebo že se poměrně zkrátí. Současně se upravuje i postup v případě, že trest smrti byl změněn v trest odnětí svobody. S ohledem na význam těchto rozhodnutí je nutné proti nim připustit stížnost, jež má odkladný účinek. S výjimkou rozhodnutí o tom, že se nevykoná celý trest nebo jeho zbytek, soud rozhoduje ve veřejném zasedání.

K bodu 120 (§ 391a a § 391b)

Výslovným zmocňovacím ustanovením je třeba zajistit, aby jednací řády pro soudy měly zákonnou oporu v trestním řádu, mají-li zabezpečovat přehledným způsobem jednotné uplatňování tohoto zákona v trestním řízení před soudem (§ 391a). Vzhledem k tomu, že jde o zmocňovací ustanovení, nelze uplatnit § 12 odst. 14 trestního řádu a je třeba v něm výslovně zakotvit zmocnění pro federální ministerstvo národní obrany.

Navrhovaným ustanovením § 391b se sleduje, aby v trestním řádu bylo zakotveno zmocnění k vydání právní úpravy ohledně majetku, který byl v rámci trestního řízení zajištěn prokurátorem nebo soudem. Jde v podstatě o provedení § 347 a 348 trestního řádu. Má-li se tak stát obecně závazným právním předpisem (čl. 80 a 139 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci), musí trestní řád obsahovat zmocnění, které se navrhuje.

Přijetí tohoto zákona si nevyžádá další nároky na pracovní síly ani náklady ze státního rozpočtu. když se podstatně zpřísňují požadavky na rychlost rozhodování o vazbě, a bude nutné vytvořit systém dosažitelnosti prokurátorů a soudců ve dnech pracovního volna a pracovního klidu, je podle platových řádů v platech těchto osob již zahrnuta případná práce přesčas. V důsledku přesunu mezi vyšetřováním a vyhledáváním bude třeba částečně posílit složku vyšetřování na úkor vyhledávání v resortu ministerstev vnitra republik (MV ČR předpokládá nutnost zvýšit stav vyšetřovatelů o 600 funkčních míst, MVŽP SR zvýšení nepředpokládá). Tomuto resortu však naopak odpadne agenda objasňování přečinů a výkonu ochranného dohledu.

Návrh obsahuje novou úpravu postupu úhrady odměny a hotových výdajů ustanovenému obhájci. I když ekonomický rozbor této problematiky patří do návrhu zákona o advokacii, který je v současné době projednáván v legislativním procesu, neboť novelizace trestního řádu jen přebírá a provádí zásady v tomto návrhu obsažené, je nutné se zmínit i o důsledcích souvisejících s touto změnou. Z celkového objemu právní pomoci představují náklady obhajoby v trestních věcech, kde došlo k ustanovení obhájců podle § 39 trestního řádu, v České republice ročně v průměru částku 7,200.000 Kčs a ve Slovenské republice 3,000.000 Kčs. K tíži státního rozpočtu nepůjde celá shora vyčíslená částka, neboť v podstatné míře je zajištěna její návratnost. Vynaložené náklady na obhajobu budou součástí nákladů trestního řízení, které hradí odsouzený. Výjimku představují pouze případy, kdy trestní stíhání pravomocně neskončí rozhodnutím o vině obžalovaného, případy, kdy obviněný bude mít nárok na obhajobu bezplatnou a případy, kdy tyto pohledávky budou odepsány pro jejich nedobytnost. Lze předpokládat, že se bude jednat cca o 10 % z celkové shora uvedené částky. Tyto výdaje zatíží rozpočty prokuratur a zejména soudů. Vymáhání pohledávek si nevyžádá zvýšených nákladů nebo nároků na pracovní síly, neboť i při dosavadní úpravě byly pohledávky z nutné obhajoby ve většině případů soudem vymáhány.

MINISTERSTVO SPRAVODLIVOSTI

SLOVENSKEJ SOCIALISTICKEJ REPUBLIKY

Materiál pre schôdzu

vlády ČSSR

Návrh zákona sa predkladá v súlade s legislatívnym plánom práce.

Návrh zákona bol prejednaný so všetkými ústrednými orgánmi federácie a republík včítane Krajských národných výborov a politickými stranami, Ktoré sa zúčastňujú rokovaní za okrúhlym stolom.

Obsah materiálu:

1. Návrh uznesenia vlády ČSSR

2. Predkladacia správa

3. Návrh zákona s dôvodovou správou

Predkladá: Tibor BÖHM

generálny prokurátor ČSSR

Spracovateľ: Ladislav KOŠŤA

minister spravodlivosti SSR