K § 21 - 24:
Rozdělení, sloučení a splynutí
podniku znamená změnu v jeho vnější
organizaci, prováděnou na základě
rozhodnutí zakladatele, popř. zakladatelů,
jedná-li se o podniky podřízené různým
zakladatelům. V takovém případě
postupují tito ve vzájemné dohodě.
Právní účinky nastávají
dnem zápisu změny do podnikového rejstříku,
přičemž postupuje zakladatel (zakladatelé)
přiměřeně podle ustanovení
§ 18 odst. 2 zákona. Přitom je třeba
vycházet ze zásady, že příslušný
k návrhu na zápis změny v podnikovém
rejstříku, resp. k návrhu na výmaz
podniku z podnikového rejstříku, je ten zakladatel,
který vůči dotčenému podniku
vykonává funkci orgánu hospodářského
řízení (§ 13 odst. 2). Ustanovení
§ 21 současně řeší otázky
přechodu majetku a závazků při těchto
změnách ve vnější organizaci
podniku i to, který podnik při rozdělení,
sloučení a splynutí zaniká.
Zákon stanoví v § 22 všechny možné
případy zániku podniku, jimiž jsou mimo
rozdělení, sloučení a splynutí
též zrušení bez likvidace, likvidace zrušeného
podniku a dále uplynutí doby, na kterou byl podnik
založen, nebo splnění úkolu, ke kterému
byl podnik založen. Zánik podniku nastává
na základě těchto skutečností
dnem výmazu podniku z podnikového rejstříku.
Návrh na výmaz podniku z podnikového rejstříku
podává zakladatel a v případě
likvidace podniku likvidátor. Při zániku
podniku uplynutím doby, na kterou byl založen, splněním
úkolu, ke kterému byl založen, nebo při
jeho zrušení bez likvidace musí zakladatel
učinit opatření o veškerém majetku
podniku a závazcích. Pokud tak neučiní,
provede se likvidace podniku podle hospodářského
zákoníku, na který zákon odkazuje.
Obdobně jako u vzniku podniku je zakladatel povinen projednat
i zánik podniku s příslušným
národním výborem a s plánovacím
orgánem republiky, je-li zakladatelem federální
ústřední orgán státní
správy.
Pro právní jistotu účastníků
právních vztahů, dotčených
zánikem podniku, má význam důsledné
splnění oznamovací povinnosti, upravené
ustanovením § 23 zákona. Tuto povinnost má
podle povahy věci podnik, na který přešel
majetek a závazky zaniklého podniku, zakladatel,
resp. likvidátor. Pro realizaci organizační
změny, tkvící ve sloučení nebo
splynutí podniků několika zakladatelů
je nutná jejich vzájemná dohoda. Při
splynutí podniků se musí zakladatelé
dohodnout, který z nich bude vykonávat vůči
nově vzniklému podniku funkci zakladatele.
K části čtvrté:
K § 25 - 27:
V souladu se zásadami komplexní přestavby
hospodářského mechanismu je prohlubována
výrobní demokracie a rozšiřován
podíl pracujících na řízení
podniku zavedením institutu socialistické samosprávy
pracovního kolektivu. Tato koncepce znamená, že
řídícími orgány státního
podniku jsou ředitel, shromáždění
pracovního kolektivu podniku, popř. ve velkých
podnicích shromáždění delegátů
pracovního kolektivu podniku a rada pracovního kolektivu
podniku.
Ředitel jako jediný vedoucí řídí
činnost podniku, je za ni a za její výsledky
odpovědný zakladateli a pracovnímu kolektivu
a jako statutární orgán podniku jedná
jménem podniku navenek.
V zájmu pružnosti a operativnosti řízení
vychází návrh z koncepce, že orgány
socialistické samosprávy podniku mají pouze
taxativně stanovenou pravomoc schválit, popř.
neschválit návrhy ředitele, které
se však týkají zásadních a pro
pracovní kolektiv velmi významných otázek
hospodářské a sociální činnosti
podniku. Ve všech ostatních záležitostech
jedná ředitel samostatně. To je v souladu
s jeho odpovědností za činnost podniku a
její výsledky. Rozhodnutí ředitele
je v zákonem stanovených případech
podmíněno rovněž souhlasem příslušného
orgánu ROH.
V souladu s odpovědností ředitele je i jeho
právo určit z řad pracovníků
podniku po projednání v radě svého
zástupce. V případě, že ředitel
určí více zástupců, musí
stanovit jejich pořadí. Toto ustanovení bude
praktické především ve velkých
podnicích.
V souladu s prohlubováním socialistické demokracie
ve výrobní sféře je ředitel
podniku volen shromážděním pracovního
kolektivu podniku, popř. shromážděním
delegátů pracovního kolektivu podniku, a
to na pětileté funkční období
tajným hlasováním. Kandidáty na funkci
ředitele vybírá zakladatel z uchazečů,
kteří mají politické, odborné
a morální předpoklady pro tuto funkci, a
to zpravidla na základě konkursního řízení.
Z povahy věci plyne, že zakladatel zabezpečuje
rovněž související kádrové
otázky, především projednání
kandidátů v příslušném
stranickém orgánu, a že shromáždění
bude volit ředitele zpravidla z více kandidátů.
Volba ředitele shromážděním,
popř. shromážděním delegátů
má konstitutivní charakter a zavazuje i zakladatele.
Den volby je dnem nástupu ředitele do funkce, pokud
shromáždění nestanoví den pozdější.
To umožňuje z praktických důvodů
vázat nástup nově zvoleného ředitele
na počátek kalendářního období
(měsíce, pololetí, roku apod.) a vytvořit
potřebný časový prostor zejména
pro přípravu a předání funkce.
Ustanovení ředitele do funkce zakladatelem na základě
výsledků voleb je deklaratorní a nezakládá
právní odpovědnost ředitele za podnik;
tato nastává dnem nástupu do funkce.
Zásadě volitelnosti ředitele koresponduje
možnost shromáždění odvolat jej
z funkce, a to na návrh zakladatele nebo rady.
Skončení výkonu funkce ředitele nastává
zejména uplynutím pětiletého funkčního
období, odvoláním ředitele z funkce,
vzdáním se funkce ředitelem a úmrtím
ředitele. Po skončení výkonu funkce
dosavadního ředitele se musí konat volby
nového ředitele do 90 dnů. Do volby nového
ředitele vykonává funkci dosavadní
ředitel, popř. jeho zástupce. Tato ustanovení
zajišťují nezbytnou kontinuitu v řídící
práci.
K § 28 - 32:
Ustanovení zákona o socialistické samosprávě
jsou výrazem prohlubování výrobní
demokracie a rozšiřujícího se podílu
pracujících na řízení výroby
a hospodářské a sociální činnosti
podniku.
Cílem je dosáhnout ještě těsnějšího
sepětí zájmů pracujících
a jejich kolektivů se zájmy podniku, skloubit tyto
zájmy se zájmy celospolečenskými,
zvýšit odpovědnost pracujících
za výsledky práce podniku a posilovat uvědomění
pracujících jako skutečných socialistických
hospodářů.
Orgány socialistické samosprávy na úrovni
podniku jsou shromážděním pracovního
kolektivu podniku, resp. shromážděním
delegátů pracovního kolektivu podniku, a
rada. Zákon ponechává na vůli shromáždění,
aby podle konkrétních vnitřních podmínek
podniku rozhodlo o tom, že budou svolávána
shromáždění, popř. shromáždění
delegátů vnitřních organizačních
jednotek (závodů, provozů, dílen apod.).
Tato shromáždění mohou volit podle potřeby
své rady. V působnosti shromáždění
je rovněž určit rozsah působnosti samosprávných
orgánů vnitřních organizačních
jednotek, přičemž vodítkem a rámcem
je zde rozsah působnosti shromáždění
a rady.
Působnost shromáždění je v zákoně
vymezena taxativně na zásadní hospodářské
a kádrové otázky včetně schvalování
pětiletého plánu hospodářského
a sociálního rozvoje podniku, roční
účetní závěrky a způsobu
rozdělení použitelného zisku a volby
a odvolání ředitele podniku.
Návrhy v oblasti hospodářské a sociální
činnosti podniku zpracovává k tomu kvalifikovaný
podnikový aparát a shromáždění
je předkládá ředitel podniku, jehož
posláním je nejenom řídit podnik,
ale i vést pracovní kolektiv, postavit před
něj reálný a perspektivní program
hospodářského a sociálního
rozvoje podniku a získat pracovní kolektiv podniku
pro jeho plnění.
Zákon stanoví radě povinnost svolat shromáždění
nejméně jedenkrát ročně a dále
je svolat vždy, požádá-li o to ředitel,
zakladatel nebo alespoň jedna třetina členů
pracovního kolektivu. Poněvadž v působnosti
shromáždění je rozhodování
o závažných otázkách, které
se týkají celého pracovního kolektivu,
stanoví zákon pro přijetí usnesení
požadavek jeho schválení nadpoloviční
většinou všech členů, popř.
delegátů pracovního kolektivu. To je plně
v souladu s principem demokratického centralismu o podřízení
menšiny většině a odůvodňuje
rovněž zásadu, uvedenou v § 34 odst. 1
zákona, že usnesení shromáždění
(a rovněž rady) jsou závazná pro všechny
členy pracovního kolektivu.
Rada pracovního kolektivu je zákonem pojímána
jako kolektivní výkonný orgán socialistické
samosprávy. Spoluodpovědnost za efektivní
hospodářskou a sociální činnost
podniku nese rada spolu s ředitelem podniku v důsledku
toho, že schvaluje na návrh ředitele roční
prováděcí plán hospodářského
a sociálního rozvoje podniku a jeho změny.
Tato spoluodpovědnost je politická a morální.
Mezi velmi významné pravomoci rady patří
právo předkládat zakladateli návrhy
kandidátů na funkci ředitele a předkládat
shromáždění návrh na odvolání
ředitele z funkce.
Délka funkčního období rady je stanovena
na dobu pěti let, pokud shromáždění
nestanoví dobu kratší. Volba rady shromážděním
z řad pracovního kolektivu podniku je uskutečňována
tajným hlasováním. Z povahy věci plyne,
že členem rady nemůže být ředitel
ani jeho zástupce (zástupci), a to s ohledem na
pravomoci, vázané na ty.to funkce v souvislosti
s existencí socialistické samosprávy pracovního
kolektivu i s ohledem na působnost rady. Zákon tuto
zásadu výslovně stanoví.
Zákon zakotvuje rovněž zásadu povinné
obměny složení rady pro následující
funkční období, a to alespoň jedné
třetiny počtu jejích členů.
Toto pravidlo zajišťuje při kádrové
obměně potřebnou kontinuitu v práci
rady.
Pro přijetí usnesení rady stanoví
zákon podmínku, že musí být přijato
nadpoloviční většinou jejich členů.
Tím zákon zajišťuje skutečně
většinové rozhodování otázek,
které mají pro podnik a pracovní kolektiv
zásadní význam.
K § 33:
Ochrana zájmů státu je zabezpečena
mimo jiné i právem účasti představitele
zakladatele na jednání shromáždění
a rady, jakož i ustanovením, že usnesení
rady, které se týká dodávek pro zajištění
obrany nebo bezpečnosti státu, plnění
závazků z mezinárodních smluv, dodávek
pro zabezpečení zdraví lidu, jakož i
dodávek zajišťujících ochranu životního
prostředí nelze přijmout, jestliže s
ním nesouhlasí představitel zakladatele.
Zákon zde taxativně stanoví pět nejdůležitějších
oblastí, kde jsou zájmy státu a společnosti
výrazné vyšší než zájmy
kolektivu a kde je třeba zabezpečit jejich prosazení.
K § 34:
Zákon stanoví na základě principu
demokratického centralismu o podřízení
menšiny většině, že usnesení
shromáždění a rady jsou závazná
pro všechny členy pracovního kolektivu. Uplatnění
této zásady je podtrženo tím, že
usnesení těchto orgánů jsou přijímána
vždy nadpoloviční většinou jejich
členů.
Zákon pamatuje na řešení kolize názoru
ředitele a samosprávných orgánů
podniku ve věcech samosprávným orgánům
svěřeným k rozhodování a stanoví
postup a termíny řešení těchto
rozporů. Smyslem těchto ustanovení je zabezpečení
ochrany celospolečenských zájmů. Rozhoduje-li
o řešení rozporu s konečnou platností
zakladatel, je povinen přihlédnout rovněž
k zájmům pracovního kolektivu podniku. Z
povahy věci je zřejmé, že zakladatel
bude přihlížet i ke stanovisku orgánů
socialistické samosprávy podniku a není věcně
vázán návrhem ředitele.
K § 35:
V souladu s mírou odpovědnosti ředitele za
řízení podniku, jeho prosperitu a rozvoj,
kterou nese ředitel před zakladatelem a pracovním
kolektivem podniku, dává zákon řediteli
právo jmenovat a odvolávat po projednání
v radě své náměstky jakožto své
nejbližší spolupracovníky, a pokud shromáždění
nerozhodne o volitelnosti vedoucích vnitřních
organizačních jednotek přímo podřízených
řediteli, jmenuje a odvolává i tyto vedoucí
pracovníky. Kumulaci funkce zástupce ředitele
(§ 26 odst. 3 zákona) s funkcí náměstka
zákon nevylučuje.
V souladu s koncepcí socialistické samosprávy
pracovního kolektivu je rovněž ustanovení
o pravomoci shromáždění rozhodnout o
volitelnosti vedoucích vnitřních organizačních
jednotek. Pravidla pro návrh kandidátů, volbu.
odvolání volených vedoucích vnitřních
organizačních jednotek jsou obdobná pravidlům
pro volbu a odvolání ředitele. Pokud shromáždění,v
této otázce nerozhodne, rozhoduje o obsazení
míst vedoucích pracovníků ředitel,
popř. vedoucí pracovník příslušný
podle vnitřních organizačních předpisů
podniku.
K části páté hlavě první:
K § 36 a 37:
Zákon hovoří v § 36 o pětiletém
a ročním plánu hospodářského
a sociálního rozvoje jako o základním
nástroji řízení činnosti podniku,
a stanoví požadavky na jeho obsah, zdroje a tvorbu.
Zatímco státní plán je pojímán
jako základní nástroj řízení
podnikové sféry centrem, tj. jako nástroj
makroekonomický, představuje hospodářský
plán konkretizaci cílů a záměrů
státního plánu v podmínkách
podniku. Po obsahové stránce musí především
zabezpečovat závazné výstupy státního
plánu a uzavřené hospodářské
smlouvy. Dále zajišťuje rozvoj podniku a vychází
z objednávek, průzkumu trhu a z vlastních
záměrů.
Zákon provádí příkladný
výčet zdrojů, využitelných pro
tvorbu plánu a stanoví pravidlo široké
účasti pracovního kolektivu na tvorbě,
plnění a kontrole hospodářského
plánu.
Vedle hospodářského plánu hrají
v činnosti podniku podstatnou úlohu hospodářské
smlouvy, jejichž význam pro vznik, ale i právní
jistotu účastníků hospodářských
vztahů vzrůstá s rozšiřováním
uplatnění ekonomických prvků v řízení
podnikové sféry. Význam hospodářských
smluv je podtržen tím, že je zákon kvalifikuje
jako jeden ze závazných podkladů pro tvorbu
hospodářských plánů podniku.
Zákon stanoví závaznost hospodářských
smluv spojenou s majetkovou odpovědností za jejich
nesplnění a stanoví pravidlo, že se
jejich plnění promítá do konečných
hospodářských výsledků podniku
včetně vlivu na tvorbu podnikových fondů
a odměňování pracovního kolektivu.
K § 38:
Význam vědeckotechnického pokroku pro realizaci
strategie urychlení rozvoje naší společnosti
zákon podtrhuje samostatným ustanovením.
Charakterizuje zavádění vědeckotechnického
pokroku do hospodářské činnosti podniku
jako základní předpoklad její úspěšnosti
a tedy i uspokojování vzrůstajících
potřeb socialistické společnosti. Zákon
stanoví základní směry zabezpečení
vědeckotechnického pokroku formou budování
vlastní výzkumné, vývojové
a konstrukčně projekční základny
podniků. Ukládá podniku rovněž
spolupráci s akademiemi věd a dalšími
vědeckovýzkumnými pracovišti. Zákon
stanoví dále podniku povinnost soustavně
uskutečňovat technickou modernizaci a rekonstrukci
jeho výrobně technické základny spojenou
s likvidací zastaralých technických zařízení.
Jde o jeden z předpokladů realizace výroby
na světové technickoekonomické úrovni
jakožto základ konkurenceschopnosti našeho zboží.
K § 39:
Zákon v ustanoveních o nákupu a prodeji charakterizuje
obě stránky tohoto jednotného ekonomického
procesu. V souladu s posílením samostatnosti podniku
stanoví zásadu, že podnik volí samostatně
své nákupní cesty. Toto ustanovení
překonává nákupní a odbytovou
rajonizaci a povede k vyšší míře
soutěživosti mezi jednotlivými výrobci.
Zásadní význam má ustanovení,
že podnik samostatně volt nejvhodnější
způsoby a organizaci prodeje svého zboží.
To umožní podnikům zabývat se v podstatně
vyšší míře i prodejní činností,
budovat vlastní síť prodejen, omezit, popř.
vyloučit obchodní mezičlánek tam,
kde je ekonomicky neodůvodněný, získávat
ve styku se zákazníky přímé
poznatky ke kvalitě, sortimentu a technické úrovni
vyráběného zboží, rozšířit
své poznatky o potřebách trhu a orientovat
svůj výrobní program.
V případech stanovených zákonem má
podnik povinnost zabezpečovat nákup a prodej v souladu
s opatřeními příslušných
státních orgánů. Jedná se především
o celostátně bilancované suroviny, materiály
a výrobky.
K § 40 - 43:
Zákon stanoví podniku povinnost vytvářet
čtyři fondy, zahrnující krytí
základních potřeb v jeho hospodářské
a sociální činnosti. Jmenovitě se
jedná o fond rozvoje, rezervní fond, fond kulturních
a sociálních potřeb a fond odměn.
Podniku je dána na vůli možnost vytvářet
ze svého použitelného zisku další
fondy dle svého uvážení. V souladu se
Směrnicemi k zabezpečení komplexní
přestavby hospodářského mechanismu
vytváří podnik i majetkové fondy (např.
fond základních prostředků a investic,
obratový fond) a v případech stanovených
zvláštními předpisy i účelové
fondy, tvořené z nákladů, popř.
z dalších zdrojů. Tvorba těchto účelových
fondů se předpokládá např.
u organizací činných ve vnitřním
a zahraničním obchodě (rizikový fond),
u těžebních organizací (fond rekultivační,
fond geologických prací, fond škod a náhrad),
v železniční dopravě(fond zdržného)
apod.
Z hlediska jistoty hospodaření podniku má
velký význam zásada, že fondy vytvořené
podnikem mu nelze odejmout a o jejich použití rozhoduje
podnik samostatně. V souladu s tím je i zásada
o meziroční převoditelnosti zůstatků
jednotlivých fondů. Bližší pravidla
pro hospodaření s fondy za respektování
jejich soustavy a uvedených zásad včetně
normativu pro jejich tvorbu stanoví obecně závazný
právní předpis.
Jako nástroj, který podnik aktivně používá
pro svou hospodářskou a sociální činnost,
charakterizuje zákon úvěr. Současně
stanoví podniku odpovědnost za hospodárné
a účelné využití úvěru
a za jeho návratnost v dohodnuté lhůtě.
Přitom vychází ze zásady účelovosti
úvěru.
Dalšími finančně ekonomickými
nástroji, kterých podnik využívá
ve své hospodářské činnosti,
jsou účelově stanovené dotace a subvence.
Zákon předpokládá, že tyto dotace
a subvence mohou být obsaženy přímo
ve výstupech státního plánu; není-li
tomu tak, rozhoduje o jejich poskytnutí příslušný
státní orgán podle pravidel stanovených
vládou ČSSR nebo vládami republik. Z povahy
věci je zřejmé, že dotace a subvence
budou poskytovány především k realizaci
rozvojových a strukturálních záměrů
centra, k realizaci investic s vazbou na obranu státu,
ekologii apod.
Bližší podmínky finančního
hospodaření podniků a úprava finančních
nástrojů budou provedeny obecně závaznými
předpisy.
Nástrojem mimořádné důležitosti
nejen pro úspěšnou realizaci komplexní
přestavby hospodářského mechanismu,
ale i pro efektivní dynamický rozvoj národního
hospodářství vůbec jsou ceny. Zákon
rozlišuje ceny stanovené státními orgány,
popř. pověřenými organizacemi, a dále
ceny smluvní, sjednané dohodou s odběratelem
(spotřebitelem). Zákon vychází z ekonomické
odůvodněnosti cen na bázi vývoje společensky
nutných nákladů na jednotku produkce při
respektování vlivu zapojení do mezinárodní
dělby práce, užitných vlastností
zboží a podmínek realizace zboží
na trhu. Podniku je stanovena plná odpovědnost za
dodržování pravidel státního
řízení cen včetně postihu za
porušení cenové disciplíny.
K § 44 a 45:
Pro zahraničně hospodářskou činnost
jakožto mimořádně významnou sféru
hospodářské činnosti podniku stanoví
zákon zásadu, že podnik ji může
uskutečňovat podle zákonem stanovených
pravidel, a to zpravidla na základě devizového
samofinancování. Jde prakticky o odkaz na úpravu
provedenou zákonem o hospodářských
stycích se zahraničím, která však
důsledně dovádí pojem samofinancování
do úrovně zahraničně hospodářské
činnosti.
Zákon zdůrazňuje i význam zapojení
do mezinárodní dělby práce, především
v rámci socialistické ekonomické integrace
jakožto jejího pro naši ekonomiku prioritního
směru. Proto je dána podnikům rovněž
možnost samostatně navazovat a uskutečňovat
přímé vztahy s organizacemi států,
které se podílejí na socialistické
ekonomické integraci.
V souladu s vyšší mírou samostatnosti
podniků je dáno podniku právo zřizovat
devizový fond. Tento fond je fakultativní a jeho
zřízení přichází v úvahu
především u podniků, u kterých
bude zahraničně hospodářská
činnost pravidelnou součástí jejich
hospodářské činnosti. Zákon
stanoví dále pravidla pro tvorbu a užití
prostředků devizového fondu a zásady
pro nakládání s tímto fondem a pro
převoditelnost jeho zůstatku do dalších
kalendářních let.
K § 46 - 49:
Zákon věnuje pozornost závažným
otázkám ekologie stanovením zásady,
že podnik je povinen uskutečňovat svoji hospodářskou
a sociální činnost tak, aby co nejúčinněji
chránil životní prostředí před
škodlivými vlivy, které jsou jeho činností
vyvolávány, zejména aby neohrožoval
zdraví občanů. Znamená to, že
podnik musí věnovat trvale pozornost ekologickým
otázkám a všem svým zařízením,
která ohrožují životní prostředí
a zejména zdraví občanů škodlivými
vlivy. Zásadní význam má ustanovení
o povinnosti podniku budovat zařízení na
ochranu životního prostředí a zejména
uvádět je do chodu společně s příslušným
výrobním nebo nevýrobním (např.
rekreačním) zařízením a trvale
zajišťovat jejich plynulý a účinný
chod.
To posiluje princip, že péče o životní
prostředí je nedílnou součástí
hospodářské a sociální činnosti
podniku, zvýrazněný i zásadou, že
opatření k tvorbě a ochraně všech
složek životního prostředí, ohrožovaných
činností podniku, financuje podnik z vlastních
zdrojů.
Dále přináší zákon odpovědnost
podniku za racionální využívání
a ochranu přírodních zdrojů a stanoví
zásadu, že za využívání
přírodních zdrojů jako části
národního majetku platí podnik stanovené
poplatky. Tato zásada plně odpovídá
principu chozrasčotu a samofinancování a
povede k racionálnímu využívání
přírodního bohatství jakožto
součásti národního majetku a k jeho
reprodukci a ochraně. To je změna proti současnému
stavu, kdy zavedení poplatků důsledně
postihne využívání všech přírodních
zdrojů. Druhy a výši těchto poplatků
stanoví obecně závazný právní
předpis.
S otázkami ekologie a využívání
přírodního bohatství úzce souvisí
otázka zavádění bezodpadových
technologií jakožto výraz progresivního
směru uplatnění techniky v procesu společenské
výroby. Zákon věnuje rovněž pozornost
odpadu z hospodářské činnosti podniku,
zaměřuje prvořadě pozornost podniku
na jeho hospodářské využití a
stanoví pravidla pro hospodaření s ním
včetně likvidace, která musí být
provedena způsobem neohrožujícím životní
prostředí. vytvářením podmínek
pro hospodářské využití odpadu
jinými subjekty se rozumí i jejich odevzdání
pověřeným organizacím, především
Sběrným surovinám. Pozitivní úprava
této problematiky bude provedena právními
normami republik.
Zásadní význam při realizaci opatření
k ochraně životního prostředí
ze strany podniku a při racionálním využívání
přírodních zdrojů má spolupráce
podniku s příslušným národním
výborem jakožto reprezentantem zájmů
v místě. Konkretizaci této spolupráce
je obsažena především v zákoně
o národních výborech.
K § 50:
Z významu všestranných objektivních
informací pro řízení a život
moderní společnosti včetně národohospodářských
a sociálních procesů vychází
zákon ve formulaci ustanovení § 50, když
stanoví podniku povinnost předepsaným způsobem
zpracovávat a vést sociálně ekonomické,
vědecké, technické a ekonomické informace,
jakož i informace pro plánování a sestavování
státních rozpočtů.
K efektivnímu zajištění a využití
informací stanoví zákon podniku, popř.
i jeho vnitřní organizační jednotce
povinnost poskytovat informace příslušným
orgánům ve stanovených termínech a
zajišťovat jejich věrohodnost. V zájmu
jistoty podniku však zákon současně
stanoví, že vyžadovat předkládání
informací od podniku je přípustné
jen v rozsahu a způsobem stanoveným obecně
závaznými právními předpisy.
To je nezbytné pro to, aby aparát podniku nebyl
zatěžován neracionálními požadavky
na zpracovávání informací, u nichž
by nebyla záruka jejich využitelnosti. Zmíněnými
předpisy jsou zejména zákon o sociálně
ekonomických informacích, zákon o národohospodářském
plánování, nařízení
vlády ČSSR o informační soustavě
organizací, vyhláška SKVTRI o soustavě
vědeckých, technických a ekonomických
informací atd.
K § 51:
Ustanovení o kontrolní činnosti pojímá
zákon jako.nedílnou součást činnosti
podniku jako takového a stanoví podniku povinnost
vytvoření účinného vnitřního
systému kontroly. Kontrolu koncipuje jako nedílnou
součást řízení, která
musí zabezpečovat zejména soustavnou kontrolu
zajištění výstupů státního
plánu a jakosti výroby, ochranu národního
majetku a chod hospodářské činnosti
podniku.
Zákon dále stanoví, že kontrolu činnosti
podniku mohou provádět pouze orgány, jejichž
kontrolní funkce jsou upraveny zákonem. Kontrolní
pravomoc zakladatele jakožto orgánu hospodářského
řízení je založena ustanovením
§ 13 odst. 2 zákona. Dále se jedná o
vnější kontrolu, prováděnou zejména
výbory lidové kontroly, státními inspekcemi,
popř. dalšími orgány. Přitom
zákon stanoví důležitý obecný
požadavek, že kontroly musí přispívat
ke zvýšení efektivnosti hospodářské
a sociální činnosti podniku. Znamená
to požadavek využitelnosti kontrolních poznatků
jak pro podnik sám, tak pro sféru centrálního
řízení.
K § 52:
Zákon stanoví podniku povinnost vést předepsaným
způsobem účetnictví, sestavovat roční
účetní závěrku a poskytovat
ji zakladateli, příslušným orgánům
státní správy a příslušné
bance. Vedení účetnictví a zejména
sestavování roční účetní
závěrky je pro uvedené orgány podstatné
z hlediska možnosti posoudit stav hospodaření
a prosperitu podniku a do určité míry učinit
i prognózu budoucího vývoje. Zakladateli
to současně umožňuje realizovat jeho
kontrolní funkci vyplývající z postavení
orgánu hospodářského řízení.
K § 53 - 56:
Zákon vychází z koncepce sdružování
prostředků a činností podniků
na bázi dobrovolnosti, a to navzájem nebo s národními
výbory, popř. s dalšími socialistickými
organizacemi. Toto sdružování prostředků,
popř. činností na smluvní bázi
je uzavíráno k dosažení určitého
účelu nebo v jiném společném
zájmu účastníků a nemá
za následek vznik nové právnické osoby.
Protože cestou sdružování by mohly vzniknout
společensky nežádoucí monopolizační
tendence, staví zákon smlouvu o sdružení,
kterou by takový monopol vznikl, pod sankci neplatnosti.
Zákon stanoví v § 54 obsahové náležitosti
smlouvy o sdružení taxativním výčtem,
přičemž současně stanoví
pravidlo, že smlouva o sdružení vznikne, dojde-li
k dohodě o celém jejím obsahu. Toto pravidlo
je významné z hlediska právní jistoty
účastníků smlouvy o s družení,
která není podrobována žádnému
následnému schvalovacímu režimu.
V § 55 stanoví zákon pravidlo dělení
zisku účastníků sdružení
podle poměru sdružených prostředků
nebo rozsahu činnosti, kterou účastníc
přispěli k dosažení hospodářského
výsledku. Podle stejného pravidla nesou účastníci
i ztrátu, která rovněž představuje
hospodářský výsledek.
Zánik smlouvy o sdružení nastává
na základě skutečností uvedených
v zákoně. Jsou jimi dosažení účelu,
k němuž byla smlouva uzavřena, nebo stalo-li
se dosažení tohoto účelu nemožným,
uplynutí doby, na niž byla smlouva uzavřena,
dohoda účastníků sdružení
a rovněž jiný důvod, uvedený
ve smlouvě. Způsob vypořádání
závazků při zániku smlouvy stejně
jako podmínky, za kterých může účastník
od smlouvy odstoupit, stanoví smlouva o sdružení.
K hlavě druhé:
K § 57 - 61:
Zákon zdůrazňuje význam sociální
činnosti podniku pro dosahování úspěšného
plnění hospodářských úkolů
podniku rozvíjení pracovní iniciativy a účasti
pracovníků na společenském a politickém
životě pracovního kolektivu. Přitom
pojímá sociální činnost poměrně
široce a ukládá podniku uskutečňovat
aktivní sociální činnost jako jednu
ze základních povinností, která má
význam pro reprodukci pracovní síly, stabilizaci
kádru pracovníků podniku, motivaci lidí
a jejich pracovní výkonnost. Pro uskutečňování
sociální činnosti ukládá zákon
v souladu s posláním Revolučního odborového
hnutí podniku povinnost spolupráce s ROH, jakož
i povinnost spolupráce s dalšími organizacemi
Národní fronty a národními výbory.
Je zdůrazněna dosavadní osvědčená
koncepce společného rozhodování podniku
a příslušného orgánu ROH o čerpání
prostředků z fondu kulturních a sociálních
potřeb, které jsou vynakládány na
sociální rozvoj pracovního kolektivu a jeho
jednotlivých členů. Zákon umožňuje
financování sociální činnosti
i z dalších zdrojů, jejichž tvorba je
závislá na konečných výsledcích
hospodářské činnosti podniku a tedy
závislá na množství a kvalitě
práce pracovního kolektivu podniku i každého
jeho člena. Takovým zdrojem bude především
použitelný zisk, ale mohou to být i další
zdroje, např. prostředky získané odprodejem
základních prostředků, financovaných
z FKSP apod.
Nedílnou a velmi významnou součástí
sociální činnosti podniku je vytváření
co nejlepších pracovních a sociálních
podmínek pro jeho pracovníky, což má
pozitivní vliv na konečné výsledky
práce podniku a tvorbu potřebných zdrojů,
zpětně orientovaných mimo jiné i na
sociální činnost. Tyto povinnosti bude podnik
realizovat podle svých možností, daných
především úspěšností
jeho hospodaření. Do sociálních podmínek
řadí zákon příkladmo zdravotní,
bytové, tělovýchovné podmínky,
podmínky pro sportovní a branně technickou
činnost a kulturní podmínky, které
ve svém souhrnu vytvářejí předpoklady
pro růstu duchovní úrovně pracujících,
růst jejich kvalifikace, rozvoj jejich schopností
a tvůrčí aktivity. V souladu s humanistickými
zásadami naší společnosti je i povinnost
podniku, aby podle svých možností umožňoval
svým bývalým pracovníkům -
důchodcům podíl na péči, kterou
podnik poskytuje svým pracovníkům. Úkoly
v oblasti sociální činnosti podniku jsou
plánovány souběžně s úkoly
hospodářskými v rámci plánu
hospodářského a sociálního
rozvoje a jsou zahrnovány rovněž do kolektivních
smluv, uzavíraných v souladu s dosavadní
praxí mezi podnikem, zastoupeným ředitelem
a příslušným orgánem ROH. V souladu
s růstem významu vzdělání a
kvalifikace ve vyspělé socialistické společnosti
ukládá zákon podniku povinnost pečovat
o výchovně vzdělávací činnost
a poskytovat podporu a pomoc školám a školským
zařízením. Podnik přitom přihlíží
ke svým hospodářským potřebám
s přednostním zaměřením na
modernizaci obsahu vzdělávání a výchovy
pro budoucí povolání, což v sobě
zahrnuje i metody vzdělávání a výchovy.
Tak podnik přispívá k výchově
mladé generace a k její přípravě
na zapojení do pracovního procesu.
K § 62 a 63:
Ustanovení § 62 provádí demonstrativní
výčet povinností pracovníků
podniku, které pro jejich význam označuje
jako prvořadé a jejich plnění ze strany
pracovníků je jedním ze základních
předpokladů naplňování poslání
podniků. Dodržování a uvědomělé
plnění těchto povinností je v zájmu
pracovníků, podniku i společnosti a představuje
významný prvek pro růst společenské
produktivity práce a tedy i zvyšování
životní úrovně pracujících.
V souladu se Směrnicemi k zabezpečení komplexní
přestavby hospodářského mechanismu
uvádí zákon tvorbu a používání
mzdových prostředků do přímé
závislosti na výsledcích hospodářské
činnosti podniku. Kolektivy vnitřních organizačních
jednotek podniku musí být zainteresovány
na tvorbě mzdových prostředků podle
jimi dosahovaných hospodářských výsledků,
tj. podle zásady vnitropodnikového chozrasčotu.
V zájmu prohloubení závislosti mzdy na kvalitě,
společenském významu a množství
vykonané práce stanoví zákon podniku
povinnost uplatňovat motivačně účinné
formy mzdy důsledně na principu zásluhovosti
jednotlivých pracovníků o konečné
výsledky činnosti jednotlivců i kolektivů,
jakož i celého podniku. V zájmu dosažení
nezbytné denivelizace mezd a prohloubení diferenciace
v odměňování důsledně
na socialistických principech stanoví zákon
zásadu, že u mezd hrazených z nákladů
postupuje podnik v jejich tvorbě a užití (čerpání)
podle mzdových předpisů, zatímco u
mezd hrazených z fondu odměn postupuje podnik podle
mzdových předpisů pouze při jejich
tvorbě, zatímco v užití (čerpání)
těchto mzdových prostředků postupuje
podnik v zájmu již uvedené denivelizace a diferenciace
v odměňování podle svých vnitřních
mzdových předpisů a kolektivní smlouvy.
Takto zákon jednak respektuje celospolečenské
zájmy v oblasti tvorby mzdových prostředků,
kde mzdové předpisy vytvoří zábrany
jejich neodůvodněnému růstu, jednak
posílením pravomoci podniků v oblasti výsledkových
mezd, hrazených z fondu odměn vytváří
motivaci pro pracovní kolektivy k dosahování
co nejlepších hospodářských výsledků.
Zákon pamatuje rovněž na povinnost podniku
vytvářet všestranné podmínky
pro účinnou osobní hmotnou zainteresovanost
pracovníků a dbát o objektivní a úplnou
základnu norem spotřeby práce i ostatních
technickohospodářských norem. To je rovněž
stimul nepřetržitého růstu produktivity
práce, vyjadřující zásadní
celospolečenský zájem. Zákon plně
respektuje pravomoci odborových orgánů v
oblastech, které se týkají odměňování
práce a ukládá podniku úzkou spolupráci
s orgány ROH v této oblasti.
K § 64 - 68:
V oblasti kádrové a personální práce,
která má zásadní význam pro
realizaci strategie urychlení hospodářského
a sociálního rozvoje naší společnosti,
stanoví zákon hlediska, na jejichž základě
je prováděn výběr, rozmisťování,
přijímání, příprava
a hodnocení pracovníků. Podnik je provádí
tak, aby splňovali potřebné politické,
odborné a morální předpoklady pro
výkon příslušné funkce. Uvedená
hlediska se týkají zejména vedoucích
pracovníků, kteří nesou vyšší
míru odpovědnosti za rozvoj a prosperitu podniku,
za realizaci jeho hospodářské a sociální
činnosti a za pracovní kolektivy, které řídí.
Zákon vychází z rostoucího významu
kvalifikace pracovníků ve výrobním
procesu, zejména v období vědeckotechnické
revoluce. Proto ukládá podniku v závislosti
na jeho potřebách a v souladu s celospolečenskými
zájmy získávat žáky ke studiu
ve středních odborných učilištích
a v souladu s celospolečenskými zájmy zabezpečovat
materiálně technické, personální
a další podmínky pro přípravu
mládeže na dělnická povolání.
Zákon se zde dotýká mimořádně
významného okruhu problematiky přípravy
mládeže na dělnická povolání,
kde nároky na obsah a kvalitu této přípravy
kvalitativně rostou s prohlubujícím se vědeckotechnickým
pokrokem a orientací na strategickou linii urychlení
ekonomického a sociálního rozvoje naší
společnosti. Dále zákon ukládá
podniku povinnosti v oblasti péče o další
zvyšování kvalifikace jeho pracovníků,
což má rovněž nemalý význam
pro úspěšné plnění jeho
poslání.
Zásadní význam má však nejenom
získávání, resp. zvyšování
kvalifikace, ale také její co nejlepší
využívání. Proto musí podnik
dbát o to, aby pracovní zařazení pracovníků
odpovídalo jejich schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu
stavu. S adaptací pracovníků v pracovním
procesu přímo souvisí otázka jejich
zapracování u pracovníků nastupujících
do prvého zaměstnání po ukončení
přípravy na povolání, neboť těmto
pracovníkům musí podnik věnovat péči
ve zvýšené míře. Podnik však
musí dbát i na zapracování všech
ostatních pracovníků, aby ve vlastním
zájmu co nejdříve plně využíval
jejich kvalifikaci. Podnik musí řešit i otázky
rekvalifikace a dalšího zvyšování
odborné, politické a kulturní úrovně
pracovníků v souladu s prováděnými
strukturálními změnami, modernizacemi a rekonstrukcemi,
vědeckotechnickým rozvojem a zdokonalováním
řízení. Zajištění zapracování
pracovníků, zvyšování kvalifikace
a rekvalifikace je významnou podmínkou pro úspěšné
plnění úkolů podniku v hospodářské
i sociální oblasti a součástí
péče společnosti o růst odborné,
politické a kulturní úrovně jejích
členů.
V souladu s rostoucími požadavky na odbornou úroveň
pracovníků zejména ve vedoucích funkcích
a se zřetelem ke skutečnosti, že zvyšování
odborné úrovně těchto pracovníků
je záležitostí prakticky celého období
aktivní pracovní činnosti, zavádí
zákon ověřování způsobilosti
(atestaci) k výkonu zastávané pracovní
funkce u vybraného okruhu odborných pracovníků.
Podrobnosti si podnik upraví ve svém pracovním
řádu s přihlédnutím ke svým
konkrétním podmínkám na základě
obecně závazného právního předpisu.
Zákon pamatuje v ustanovení § 68 na zájmy
a sociální jistoty pracovníků při
provádění organizačních a racionalizačních
změn. Stanovená tříměsíční
lhůta je v souladu s předpokládanou vyšší
mobilitou pracovních sil v podmínkách komplexní
přestavby hospodářského mechanismu,
je z hlediska zájmů dotčených pracovníků
dostatečná a vytváří prostor
pro řešení otázek zaměstnanosti
těchto pracovníků při provádění
organizačních a racionalizačních změn
tak, aby byla zaručena práva dotčených
pracovníků stanovená ústavou a dalšími
obecně závaznými právními předpisy,
které tuto problematiku pozitivně řeší.
K části šesté:
K § 69:
S ohledem na časově omezenou roční
koexistenci státních hospodářských
organizací a státních podniků ve struktuře
naší ekonomiky od 1. 7. 1988 do 1. 7. 1989 a rovněž
s ohledem na terminologii užívanou v dosavadních
právních předpisech, je třeba uvést,
že pojmem "státní hospodářská
organizace" se rozumí i státní podnik
podle zákona o státním podniku, pokud není
stanoveno jinak. Po 1. 7. 1989 nebudou ve struktuře naší.
ekonomiky existovat státní hospodářské
organizace, nýbrž jako chozrasčotní
organizace budou na základě zákona o státním
podniku existovat pouze státní podniky. Proto tam,
kde právní předpisy hovoří
o státní hospodářské organizaci,
je pod tímto pojmem po 1. 7. 1988 třeba rozumět
podle povahy věci i státní podnik, a po 1.
7. 1989 výlučně státní podnik.
Vzájemnou spolupráci státních podniků
a jejich spolupráci s dalšími socialistickými
organizacemi, majetkovou odpovědnost podniků za
porušení stanovených povinností, fakturační,
platební a úvěrové vztahy a další
vztahy, které se podniků týkají, upravuje
hospodářský zákoník a další
obecně závazné právní předpisy.
Podobně je nutné uvést do terminologického
souladu názvy plánů podle zákona o
podniku s dosavadními předpisy, především
se zákonem č. 145/1970 Sb. o národohospodářském
plánování. Zákon o státním
podniku tak představuje nepřímou novelizaci
těchto předpisů.
K § 70:
Zákon řeší v § 70 ustanovení
socialistické samosprávy pracovního kolektivu
v podnicích, vzniklých podle tohoto zákona
tak, že svolání prvního shromáždění,
jakož i přípravu volby rady a ředitele
na tomto prvním shromáždění musí
zabezpečit zakladatel nejpozději do 60 dnů
od vzniku podniku. Jedná se zejména o přípravu.volby
rady a zabezpečení jejího odpovídajícího
politického a věkového složení,
zastoupení žen, zástupců organizačních
jednotek státního podniku u velkých podniků
se složitou strukturou atd. I když rada není
podnikatelským orgánem, nelze s ohledem na náplň
její činnosti ztrácet ze zřetele odbornou
úroveň jejích členů. Z povahy
věci je zřejmé, že zakladatel zde bude
úzce spolupracovat s vedením a organizacemi KSČ,
ROH a SSM. Neméně důležitá je
i příprava volby ředitele na prvním
shromáždění u podniků vzniklých
podle zákona o státním podniku.
Ke vzniku státních podniků bude docházet
především cestou realizace přestavby
organizačních struktur výrobně technické,
vědeckovýzkumné a oběhové základny
národního hospodářství na státní
podniky na základě usnesení 7. plenárního
zasedání ÚV KSČ z prosince 1987, a
dále v budoucnu především změnou
ve vnější organizaci existujících
státních podniků (rozdělením,
splynutím). Do zvolení ředitele, resp. do
nástupu ředitele do funkce, pokud časově
nespadá do dne volby, vykonává funkci ředitele
dosavadní ředitel, popř. zakladatelem pověřená
osoba v rozsahu stanoveném zakladatelem. To je praktické
v případě splynutí podniků
nebo v případě rozdělení podniku,
kdy vznikají nové samostatné podniky.
K § 71:
Zákon zmocňuje vládu ČSSR upravit
nařízením finanční hospodaření
státních podniků. Toto zmocnění
kryje i případnou novelizaci dosavadního
nařízení vlády ČSSR č.
161/1980 Sb., o finančním hospodaření
výrobních hospodářských jednotek
a podniků (ve znění nařízení
vlády ČSSR č. 100/1985 Sb.), nezbytnou k
úpravě finančního hospodaření
státních podniků, vzniklých k 1. červenci
1988, a platnou do doby přijetí nové úpravy.
K § 72:
Zmocnění pro federální ministerstva
financí k úpravě způsobu odpisování
základních prostředků a způsobu
financování rozvoje a podnikové společenské
spotřeby vychází z potřeby poměrně
podrobné a v případě odpisování
základních prostředků i rozsáhlé
úpravy uvedené problematiky, která podléhá
relativně častějším změnám.
Proto zde zákon zmocnil přímo ústřední
orgán státní správy k vydání
obecně závazného předpisu k úpravě
této problematiky.
K § 73:
S cílem přispět k vyrovnání
rozdílného stupně odepsanosti základních
prostředků státních podniků
může vláda SSR v souladu se Směrnicemi
k zabezpečení komplexní přestavby
hospodářského mechanismu stanovit dočasně
do 31. prosince 1995 přerozdělení odpisů
mezi státními podniky prostřednictvím
státního rozpočtu. Délka období,
pro které je stanoveno toto opatření, vychází
především z délky přípravy
a realizace investičního cyklu jakožto základního
nástroje rekonstrukce a modernizace těch odvětví
a oborů, kde odepsanost základních prostředků
dosáhla vysokého stupně. Jde o výjimečné
opatření, které bude uplatněno tam,
kde se stát v minulosti podílel rozsáhlými
dotacemi na investiční výstavbě; takovým
podnikům může být uložen dočasný
odvod z odpisů.
V zájmu dodržení finančních proporcí
8. pětiletého plánu může vláda
ČSSR po období do 31. prosince 1990 stanovit pravidla
pro dodatkové odvody a příděly ze
zisku a odpisů formou přerozdělení
na úrovni odvětvových ústředních
orgánů podle 8. pětiletého plánu.
Toto opatření dočasného charakteru
respektuje nezbytnou postupnost v realizaci komplexní přestavby
hospodářského mechanismu ve finanční
oblasti se zřetelem ke schválenému 8. pětiletému
plánu.
K § 74:
Zákon respektuje potřeby federálního
ministerstva národní obrany, federálního
ministerstva financí, federálního ministerstva
vnitra a ministerstev vnitra republik tím, že dává
vládě ČSSR možnost stanovit odchylnou
úpravu od ustanovení zákona o státním
podniku, týkajících se hospodářské
činnosti a socialistické samosprávy státních
podniků těchto resortů, pokud to vyžaduje
povaha činnosti těchto podniků.
K § 75:
Účinnost zákona k 1. 7. 1988 vyplývá
z usnesení 7. plenárního zasedání
ÚV KSČ v prosinci 1987 o komplexní přestavbě
hospodářského mechanismu ČSSR a jejím
zabezpečení, které stanovilo provést
organizační úpravy výrobní,
vědeckovýzkumné a obchodní základny
v 1. etapě k 1. 7. 1988, a to na základě
zásad a postupu stanoveného vládou ČSSR.
Jedná se o přestavbu organizačních
struktur této základny na státní podniky,
kterou lze uskutečnit pouze na základě účinného
zákona o státním podniku. Účinnost
zákona o státním podniku v podmínkách
přípravného období let 1988 - 1990
je vázána na postupné uplatňování
nových prvků hospodářského
mechanismu a realizaci opatření v systému
ekonomických nástrojů, tedy na celkovou přestavbu
hospodářského mechanismu v její kvalitě.
V institutech, vázaných na nové prvky hospodářského
mechanismu nastane plně s jejich zavedením.
 |