Úspěchy národně osvobozeneckého
hnutí, a to je třeba zdůraznit, jsou organickým
důsledkem vítězství socialistických
revolucí v mnoha zemích světa.
To je základním a nesporným faktem.
Je známo, že vedoucí představitelé
řady rozvojových zemí tuto skutečnost
již nejednou potvrdili. Potvrdili, že nejsou-li dnes
imperialisté s to potlačit národně
osvobozenecké hnutí, pak je to zásluhou všestranné
podpory poskytované tomuto hnutí především
socialistickými zeměmi.
Máme tedy povinnost k rozvojovým zemím, jež
vyplývají z našich principů, ale máme
také především právo s těmito
rozvojovými zeměmi navazovat co nejpřátelštější
styky, neboť nikdy v minulosti jsme neztratili vztah k jejich
nemilosrdným vykořisťováním.
Nejsme tedy zde ve stejné pozici jako bývalé
koloniální mocnosti, které ne z vlastní
vůle, ale z vůle především socialistických
států a jimi aktivizovaného veřejného
pokrokového světového mínění,
musely tomuto veřejnému mínění
vyhovět a bývalým porobeným národům
poskytnout státní svrchovanost.
Naše zkušenosti z poměrně krátkého
období praktických vztahů s rozvojovými
zeměmi nejsou velké a domnívám se,
že i jejich získávání není
snadné. Musíme si uvědomit, že existuje
poměrně velký počet zemí spadajících
do kategorie rozvojových zemí, že jsou teritoriálně
velmi rozptýleny a že v různých oblastech
i zemích existují specifické podmínky,
které teprve při jejich plném respektování
mohou vést k pozitivním výsledkům
ve sféře ekonomických a kulturních
vztahů. Přes jednotné vystupování
rozvojových zemí existují mezi nimi hluboké
rozpory, zejména v otázkách preferencí,
příslušnosti k regionálním a
integračním seskupením a výhodám
z toho plynoucím. Nejsou-li tedy naše zkušenosti
s rozvojovými zeměmi dosud velké, pak platí
totéž pro rozvojové země, které
také teprve získávají a hodnotí
své vztahy k socialistickým zemím, přičemž
navíc srovnávají účinnost,
nezištnost a prospěšnost těchto vztahů
se vztahy ke kapitalistickým státům. ČSSR
zde může a musí sehrát svou pozitivní
a jejím možnostem odpovídající
úlohu. Máme k tomu všechny potřebné
materiální a morální předpoklady.
Je známo, že rozvojové země vystupují
s určitým politickým a hospodářským
programem, jehož formou a výrazem jsou různé
mezinárodní akce.
Tak např. zejména na zasedáních Valného
shromáždění OSN věnují
delegace rozvojových zemí velikou pozornost otázkám
boje proti zbytkům a projevům kolonialismu. Pečlivě
a naléhavě byly zde projednávány otázky
mezinárodní hospodářské a obchodní
spolupráce. Zdůrazňuji, že je v zájmu
hospodářsky vyvinutých států,
aby podporovaly rozvoj zaostalých zemí.
Na plenárním zasedání Hospodářské
komise OSN pro Afriku, když byly hodnoceny problémy
obchodu afrických zemí v souvislosti s konferenci
o obchodu a rozvoji, byly vysloveny obavy a určité
zklamání, že konference nesplnila očekávání
afrických zemí. Projevila se zde i určitá
netrpělivost a byl formulován požadavek, aby
bylo skončeno období shromažďování
dat, vypracování studií a rozborů
a požadovaly se rozhodné akce.
Víme také, že na plenárním zasedání
Hospodářské komise OSN pro Asii a Dálný
Východ byly ze strany rozvojových zemí vzneseny
kritické připomínky k postupu vyspělých
kapitalistických států. Naopak, příznivě
byla hodnocena aktivita a spolupráce socialistických
zemí, a to jak na úseku obchodním, tak na
úseku finančně technické pomoci při
výstavbě rozvojových zemí.
Konference solidarity afro-asijských států
a národů v květnu m. r. schválila
akční program, který velmi podporuje hospodářské
styky mezi rozvojovými a socialistickými zeměmi
podle zásady rovnosti a vzájemných výhod
a uznává fakta společného zájmu
boje proti imperialismu.
Politický a hospodářský program rozvojových
zemí je tedy určován jejich základním
problémem - zaostáváním hospodářského
a sociálního vývoje. Přitom existující
disparita dosud narůstá a zostřuje se i hospodářským
zaostáváním uvnitř každé
z rozvojových zemí, vzhledem k rychlému přírůstku
jejich obyvatelstva. Projevem tohoto procesu je stagnace a dokonce
pokles národního důchodu v přepočtu
na jednoho obyvatele.
Stav národního hospodářství
šestiny těchto zemí je tedy kritický,
právě proto vytváří v rozvojových
zemích zákonitě politicky výbušnou
situaci. Svědky takových projevů jsme byli
i v posledních dnech.
Hospodářský program rozvojových zemí
a jeho realizace se tak ukazuje jako málo účinná,
nevytvářející předpoklady pro
rychlé tempo všestranného rozvoje. Dochází
ke konfliktu, a to především ke konfliktu v
myšlení obyvatel rozvojových zemí, které
vždy spojovaly národně osvobozeneckou revoluci
s představou brzkého a podstatného zlepšení
své životní úrovně. Současný
sociálně hospodářský řád
rozvojových zemí však není schopen tyto
naděje splnit. Proto nespokojenost nezřídka
vyúsťuje v sociální a často i
v politickou radikalizaci názorů rozvojových
zemí.
I tato fakta, chceme-li z reálné situace vyvozovat
i reálné závěry, musíme brát
v naší zahraniční politice, ve vztahu
k rozvojovým zemím, v úvahu.
Vzhledem k tomu, že absolutně největší
podíl tzv. zahraniční pomoci rozvojovým
zemím je reprezentován KS, je taková situace
přesvědčujícím důkazem
toho, že zahraniční pomoc kapitalistických
zemí není jednoznačnou pomocí rozvojovým
zemím, ale slouží v prvé řadě
zájmům vyspělých kapitalistických
států, které poskytují rozvojovým
zemím jen část prostředků,
o které je samy v minulosti nelítostně připravovaly.
Pravým úmyslem jejich hospodářské
pomoci, poskytované ve formě dlouhodobých
úvěrů, darů, prodeje přebytkových
produktů a technické pomoci, je vytváření
nových podmínek pro zachování a upevňování
kapitalismu v rozvojových zemích.
Přitom např. objem darů poskytovaných
rozvojovým zemím nedosahuje často ani objemu
ztrát, které rozvojové země utrpěly
zhoršením reálných směnných
relací v obchodě s vyspělými kapitalistickými
státy. Také prodeje zemědělských
produktů nejsou výhodné jen pro rozvojové
země, ale jsou potřebné především
pro udržení konjunktury v zemědělství
vyspělých zemí, zejména USA.
Naproti tomu, pokud jde o nás a naše vztahy, jsme
přesvědčeni o tom, že rozvojové
země dříve nebo později citlivě
a správně ocení zahraniční
pomoc poskytovanou jim socialistickými zeměmi, včetně
naší republiky, a že z toho také dříve
nebo později vyvodí pro ně správné
závěry.
Naše pomoc má zcela jiný charakter - je nutno
se na ni dívat jako na formu hospodářské
spolupráce socialistických zemí se zeměmi
rozvojovými.
Socialistické země neposkytují darů,
především proto ne, že nenesou historickou
odpovědnost za bídu rozvojových zemí.
V minulosti je nikdy neokrádaly a nemají tedy ani
morální povinnost formou darů těmto
zemím něco vracet.
Je logické, že naše hospodářská
spolupráce a zahraniční obchod s rozvojovými
zeměmi jdou ku prospěchu obou partnerů, neboť
je založena na zásadě spolupráce a vzájemné
výhodnosti. Ekonomická stránka našich
vztahů spočívá tedy na solidní,
seriózní a poctivé základně.
Politická stránka zahraniční hospodářské
spolupráce socialistických zemí s rozvojovými
zeměmi pak odráží principy proletářského
internacionalismu a je výrazem boje socialistických
a rozvojových zemí proti imperialismu ve světovém
měřítku. Nesledujeme zde žádné
další hospodářské nebo vojenskopolitické
cíle, které by třeba jen zčásti
negovaly hospodářský efekt této spolupráce.
Přesto, že objem socialistické zahraniční
pomoci rozvojovým zemím je ve srovnání
s podílem kapitalistických států poměrně
malý, dosahuje méně než jedné
desetiny objemu vyspělých kapitalistických
států, domníváme se, že účinnost
této pomoci vyvažuje její malý objem.
Bylo by proto neodpustitelnou chybou, kdybychom v této
oblasti vztahů k rozvojovým zemím rezignovali.
Domnívám se, že naprosto správným
a našim podmínkám i možnostem odpovídajícím
projevem zahraniční pomoci je forma technické
pomoci. Rozpor mezi budováním moderních,
technicky dokonalých závodů a existující
zaostalosti pracovní síly, která je v rozvojových
zemích k dispozici, nemohou rozvojové země
řešit samy - bez vyspělých zemí,
bez jejich účinné technické pomoci.
V podstatě jde o postupování zkušeností
a výsledků výzkumu a bádání
celých generací vyspělých zemí
zemím rozvojovým.
S. ministr David hovořil o vysílání
expertů a přijímání a zaškolování
praktikantů z rozvojových zemí. Naše
stanovisko k této formě technické pomoci
je pozitivní a prospěšné oběma
stranám. Nechápeme poskytování technické
pomoci jako záležitost charitativní, nebo ji
dokonce nepovažujeme za dar.
Stejně jako ostatní ekonomické styky - i
tato forma pomoci rozvojovým zemím musí spočívat
na zásadě rovnoprávnosti obou partnerů.
Proto Československo poskytuje zásadně technickou
pomoc za vzájemně přijatelných podmínek
a zaměřuje ji tam, kde může přinést
největší efekt pro rozvoj národního
hospodářství té které rozvojové
zemi.
Vysíláním našich expertů usilujeme
především o posilování pokrokových
tendencí vývoje v rozvojových zemích,
stejně jako o získávání hospodářských
výhod a posilování naší obchodní
pozice.
Takové zaměření, na rozdíl
od kapitalistických států, nelze ovšem
zaměňovat s představou koncentrace expertů
za účelem zmocnění se pozic v některých
rozvojových zemích. To není a nikdy nebylo
obvyklou praxí zemí socialistického tábora.
Nepoužíváme ani takových skrytých
forem pronikání do pozic rozvojových zemí,
jakými jsou tzv. Mírové sbory - Peace Corps,
jimiž Američané pod humanistickým programem
obratně využívají přirozeného
zájmu mladých lidí po cestách do vzdálených
zemí. Tato organizace je dnes hodnocena jako jedna z nejefektivnějších
a nejlevnějších forem zahraniční
pomoci Spojených států. Američané
sami říkají, že to je "triumf diplomacie
bez tvrdých límečků". Ředitel
Mírového sboru Sargent Shriver prohlásil,
že členové této organizace pracují
na jednom z nejexponovanějších míst
amerických zájmů za odměnu pouhých
11 centů za hodinu. Je známo, že činnost
Mírového sboru je v plném rozsahu podřízena
cílům zahraniční politiky USA.
Používání této formy zahraniční
pomoci je pro všechny socialistické i rozvojové
země jasným důkazem toho, že politické
kruhy USA si uvědomují, že nebezpečí
sociálních revolucí nelze za současného
stavu sil ve světě čelit jen vojenskými
zásahy a opatřeními hospodářské
moci. Proto propagandistické působení těchto
Sborů v rozvojových zemích má jinou
formou zabránit vzniku a růstu revolučních
situací, má paralyzovat vliv socialistického
tábora, má tlumit protiamerické a protiimperialistické
cítění národně osvobozeneckého
hnutí.
Domnívám se, že bude správné
nalézt i ze strany socialistických zemí vhodnou
odpověď na akce Mírových sborů.
Bylo by snad užitečné promyslet, jak by bylo
možno využít např. solidarity čs.
mládeže s mládeží rozvojových
zemí.
Zahraniční výbor NS projednal již v
červenci m. r. velmi podrobně otázky národně
osvobozeneckého hnutí a našich vztahů
k rozvojovým zemím. Konstatovat, že národně
osvobozenecké hnutí a rozvojové země
Afriky, Asie a Latinské Ameriky jsou jednou z nejdůležitějších
sil současné doby a přirozeným spojencem
socialistických zemí v boji za mír, v boji
proti imperialismu a kolonialismu.
Myslím proto, že i Národní shromáždění
může vzít s uspokojením na vědomí,
že máme nemalý podíl na úspěších,
které národně osvobozenecké hnutí
dosahuje ve svém spravedlivém boji, že zásady
rovnoprávné a vzájemně výhodné
mezinárodní hospodářské spolupráce
a obchodní výměny - bez diskriminací,
zásady, které jsme vždy prosazovali a uplatňovali,
nacházejí stále širší pochopení
a podporu. Národní shromáždění
může právem vzít také s uspokojením
na vědomí úspěšný vývoj
přátelské spolupráce rozvojových
zemí s ČSSR v ekonomické, politické,
kulturní a vědecké oblasti a vyslovit přesvědčení,
že se tyto vztahy budou i nadále v zájmu socialistických
i rozvojových zemí neustále prohlubovat.
(Potlesk.)
Předseda NS s. Laštovička: Děkuji
posl. Gudrichovi. Do rozpravy není dále nikdo přihlášen.
Ptám se proto, zda si nepřeje ještě
někdo vystoupit v rozpravě. (Nikdo se nehlásí.)
Nikdo.
Soudružky a soudruzi, než budeme pokračovat,
dovolte mi krátké sdělení. Ve druhém
bloku sedí mezi námi jubilant, kterému před
hodinou president republiky udělil Řád Klementa
Gottwalda v ocenění jeho celoživotní
práce v řadách naší komunistické
strany a revolučního dělnického hnutí.
Je to soudruh Vodsloň. (Potlesk.)
Doufám, že budete se mnou souhlasit, když prohlásím,
že my všichni mu ze srdce blahopřejeme k nejvyššímu
státnímu vyznamenání a přejeme
hodně zdraví a svěžesti do dalších
let, aby ještě dlouho byl činný ve veřejné
a politické práci.(Potlesk.)
Prosím nyní ministra zahraničních
věcí s. Davida, zda si přeje k rozpravě
závěrečné slovo.

