Zákon č. 62/61 Sb., o organizaci soudů, prohloubil demokratizaci naší soustavy, zavedl přímé volby soudců okresních soudů a shrnul předpisy o soudech, které byly do té doby obsaženy v 11 právních předpisech. Na základě tohoto zákona byl vládním nařízením vydán volební řád pro volby soudců okresních soudů.

Organizace soudů, zavedená uvedeným zákonem, přispěla svým podílem k tomu, že se rozhodovací činnost soudů oproti předchozímu období vcelku zlepšila a že se výrazněji projevilo aktivní upevňování socialistické zákonnosti v práci soudů. XII. sjezd Komunistické strany Československa však ukázal na nutnost ještě důsledněji prosazovat státní disciplínu a socialistickou zákonnost vůbec. Z tohoto hlediska posuzováno jeví se dosud některé nedostatky v řídící a organizátorské práci soudů a v tom směru je třeba, jak bylo také konstatováno na zasedání ústředního výboru KS v září 1963, zvýšit kvalitu a úroveň práce soudů při zabezpečování a uskutečňování linie strany. Nedostatky v práci soudů, ovlivněné ne dosti systematicky organizovanou řídící a dozorovou činnosti ze strany soudních orgánů všech stupňů, se dosud projevují při řešení případů skutkově a právně obtížnějších, a to zejména tam, kde jde o řešení otázek, jež moji větší politický dosah. Dochází dosud k porušování procesních předpisů, jak na úseku trestním; tak i občanskoprávním; zde se soudy především dopouštějí chyb při hodnocení otázek souladu mezi zájmem jednotlivce a zájmem celku. Celkovou kvalitu práce soudíc dosud nepříznivě ovlivňují i průtahy v řízení.

Tyto nedostatky konstatovalo také usnesení předsednictva ústředního výboru KSČ z 17. prosince 1963.

Z jeho závěrů plyne, že k odstranění dosavadních nepříznivých jevů v soudnictví mohou svým podílem přispěti některé organizační úpravy. Zejména je třeba zlepšit podmínky pro správné uplatňování řídící činnosti ve všech stupních a dále zpřesnit úkoly předsedů okresních a krajských soudů i Nejvyššího soudu, a to hlavně důsledným odlišením úkolů vztahujících se na výkon soudnictví a úkolů týkajících se státní správy soudů.

Tyto poznatky jsou v první řadě podnětem k navrhovaným změnám v organizaci soudů.

Se zákonnou úpravou organizace soudů se v jednom zákoně spojuje i úprava voleb všech soudců.

Zatím co dosavadní volební řád pro volby soudců upravoval volby soudců okresních soudů a dosavadní organizační zákon upravoval volby soudců krajských soudů, vojenských soudů a Nejvyššího soudu, spojení předpisů o volbách všech soudců v jednom zákoně přináší zjednodušení a zpřehlednění právního řádu. Po věcné stránce pak spojení úpravy organizace soudů s úpravou voleb soudců má své odůvodnění ve vzájemné návaznosti otázek organizačních s otázkami týkajícími se voleb.

V některých směrech se návrh zákona opírá také o nové kodexy a ostatní zákony, přijaté na základě usnesení ústředního výboru KSČ z 8. prosince 1960, a jsou v něm proto promítnuty změny, které vyplývají z nového občanského soudního řádu, notářského řádu, zákona o rodině, zákona o advokacii i návrhu připravovaného zákoníku práce.

I

V ustanovení § 2 odst. 2 se dosavadní výčet úkolů soudů rozšiřuje o povinnost soudů vychovávat občany k důslednému plnění povinností vůči rodině a nezletilým dětem, aby tak byl zdůrazněn význam poslání soudu při výchově socialistického člověka ve vztahu k rodině.

Ustanovením § 2 odst. 3 se nyní vyjadřuje také úloha soudů působit na převýchovu pachatele trestného činu (provinění) nejen uložením správného; podle konkrétního případu diferencovaného, trestu, nýbrž i při jeho výkonu.

V § 3 odst. 1 písm. b) je nově formulována pravomoc soudu při rozhodování ve věcech trestních, aby byla zdůrazněna odpovědnost soudu za zjištění objektivní pravdy a za správné rozhodnutí v otázce viny i trestu.

Ustanovení nového občanského soudního řádu o oprávnění národních výborů vystupovat v soudním řízení vyžaduje doplnění § 4 odst. 2 zákona o organizaci soudů jak je v návrhu uvedeno.

Dále je třeba novou úpravou zpřesnit úkoly předsedů soudů všech stupňů při sledování rozhodovací činnosti soudu. Nová úprava tak činí tím, že přesněji vyjadřuje odpovědnost předsedů soudů za jednotný a správný výklad zákona při jeho používání v soudní rozhodovací činnosti (§ 17, 21, 31). V této souvislosti je proto také v novém zněni § 17 odst. 1 písm. b) zdůrazněn úkol předsedů okresních soudů podávat ve vhodných případech podněty ke stížnosti pro porušení zákona, zjistí-li, že v rozhodnutí některého senátu okresního soudu byl porušen zákon.

Další změnou uvedených ustanovení je přesnější rozlišení mezi jednotlivými funkcemi předsedů soudů. Proto v prvním odstavci příslušných ustanovení o vymezení působnosti předsedů soudů jsou uvedeny úkoly předsedů soudů, které souvisí s rozhodováním nebo s dozorem nad rozhodováním. Druhé odstavce jsou věnovány funkcím předsedů soudů, které vyplývají z jejich postavení orgánů státní správy soudů. Zákon tímto rozhraničením chce čelit tomu, aby oba druhy funkcí předsedů soudů nebyly směšovány.

Novelizované znění § 15 odst. 1 vychází z toho, že funkce náměstka předsedy okresního soudu nemusí být u všech okresních soudů. Zavedení této funkce i u zcela malých okresních soudů se totiž ukázalo nadbytečným. Naproti tomu se u několika největších okresních soudů, kde předseda soudu je plně zaneprázdněn věcmi státní správy soudu, umožňuje ustanovit dva náměstky předsedy okresního soudu.

Další změna, kterou zavádí zákon, se týká pravomoci presidií krajských soudů a presidia Nejvyššího soudu (§ 20 a 29). Presidium jakožto kolektivní orgán, který v určitých případech přímo rozhoduje, je povolán k tomu, aby vykonával dozor nad rozhodováním soudů, nad jeho zákonností a jednotností a aby v tomto směru činil potřebná opatření. Pravomoc presidií se proto v tomto směru zpřesňuje.

Ke změnám zákona o organizaci soudů v § 18 odst. 2 dochází s ohledem na nový občanský soudní řád, který zavedl jako nový institut přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů. Je třeba upravit obsazení senátu v těch případech, kdy o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů rozhoduje krajský soud. Protože takové přezkoumání je svou podstatou opravným řízením, je nutné, aby v takových případech rozhodoval senát ve stejném složení, jako když rozhoduje o odvolání, tj. v pětičlenném senátu podle § 18 odst. 3 písm. b).

Občanský soudní řád připustil podání stížnosti pro porušení zákona v širším rozsahu, než jak to učinil zákon č. 62/1961 Sb. Občanský soudní řád totiž stanoví, že stížnost není přípustná toliko proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž rozhodl o stížnosti pro porušení zákona. Návrh zákona proto provádí úpravu, která je v souladu s tímto ustanovením občanského soudního řádu, a umožňuje, aby v každém případě Nejvyšší soud mohl na základě stížnosti generálního prokurátora nebo předsedy Nejvyššího soudu rozhodnout o stížnosti pro porušení zákona podané proti kterémukoli rozhodnutí některého soudu nižšího stupně. Tím lze lépe zajistit jednotnost rozhodování soudů.

Vzhledem k tomu, že podle notářského řádu rozhoduje o odvolání proti rozhodnutím státních notářství krajsky soud, bylo třeba doplnit i § 19. Krajský soud zde bude rozhodovat jako soud II. stupně a pro jeho obsazení platí tedy ustanovení § 18 odst. 3, písm. b).

II

Návrh zákona dále zpřesňuje rozsah činnosti Nejvyššího soudu, jak vyplývá z jeho úlohy orgánu dozírajícího na rozhodovací činnost všech ostatních soudů (§ 26). Výslovně se podle navrhované úpravy stanoví, že Nejvyšší soud také řídí činnost presidii krajských soudů, a to zejména při zajišťování jednotného výkladu a jednotného používání zákonů [§ 29 odst. 2 písm. b)]. Konečně se v ustanovení § 26 zakotvuje vžitá a osvědčená praxe povolávat podle potřeby k jednání presidia i pléna Nejvyššího soudu předsedy krajských soudů a dále vedoucí jiných státních orgánů a společenských organizací.

V souvislosti s ustanovením vymezujícím úkoly Nejvyššího soudu jsou v § 35 návrhu zákona stanoveny úkoly ministerstva spravedlnosti jako vrcholného orgánu správy všech soudů, odpovědného za výkon soudnictví. Dosavadní úkoly ministerstva spravedlnosti se doplňují o důležitý úkol na úseku propagace právního řádu, kde ministerstvu spravedlnosti přísluší řídící úloha, pokud jde o předpisy na úseku trestním a občanskoprávním.

III

V ustanoveních čtvrté hlavy návrhu zákona se upravují volby soudců a v páté hlavě se současně provádějí některé změny týkající se právního postavení soudců, přičemž se také tyto předpisy uvádějí v soulad se zásadami pracovního práva, jak budou vyjádřeny v zákoníku práce.

Návrh zákona nepřináší zásadní změny v úpravě voleb soudců, nýbrž pouze v jednotlivých ustanoveních důsledněji provádí zásady voleb soudců se zřetelem k organizaci a řízení soudů a vyjadřuje rozdíly od voleb poslanců zastupitelských sborů.

V tomto směru byla proto v návrhu zákona vyjádřena pravomoc ministra spravedlnosti navrhovat příslušným národním výborům ze zvolených soudců kandidáty na funkci předsedů (náměstků) okresních a krajských soudů a současně i oprávnění ministra spravedlnosti podávat Národnímu shromáždění návrhy kandidátů na funkci předsedy Nejvyššího soudu a jeho náměstků, jak to vyplývá z odpovědnosti ministra spravedlnosti za řádný chod činnosti soudů. V této souvislosti byla pak upravena i ustanovení § 51 a 52 o odvolávání ze soudcovské funkce a zprošťování soudcovské funkce.

Zásadám demokratického centralizmu, pokud jde o řízení předsedů okresních soudů, odpovídá nová úprava, kterou se upouští od povinnosti předsedů okresních soudů podávat národním výborům pravidelné zprávy o činnosti okresních soudů. Národní výbory mají oprávnění i možnosti sledovat práci okresního soudu ve svém obvodu a k tomu účelu si opatřovat potřebné podklady obdobně, jako si opatřují podklady o činnosti jiných státních orgánů.

Další věcnou změnou je nová úprava určování počtu soudců vykonávajících funkci vedle svého zaměstnání. Praxe ukázala, že lze docílit větší hospodárnosti zavedením pružnější úpravy, která dává předsedům soudů pravomoc určovat počet soudců vykonávajících funkci vedle svého zaměstnání s ohledem na potřebu senátů příslušného soudu. Ukazatelem pro určení počtu těchto soudců bude pouze požadavek, aby soudce vykonávající funkci vedle svého zaměstnání zasedal zpravidla nejvýše 12 dní v roce.

Nová úprava taká zpřesňuje předpoklad předběžného vzdělání soudců z povolání. Úplné vysokoškolské právnické vzdělání jako předpoklad pro volbu soudcem z povolání je v souladu s kvalifikačním předpokladem pro funkci prokurátora, notáře a advokáta. Avšak vzhledem k tomu, že někteří soudci z povolání, kteří se ve funkci osvědčili a splňují ostatní předpoklady pro volbu i na další období, ještě studují, dává návrh zákona ve formě přechodného ustanovení ministru spravedlnosti pravomoc vydat takovému soudci pro jeho kandidaturu ve volbách osvědčení, že soudce splňuje předpoklady, i když vysokoškolské právnické vzdělání ke dni voleb ještě nedokončil. Návrh zákona konečně pamatuje i na případ společných voleb soudců okresních soudů a voleb poslanců do zastupitelských sborů. Pro tento případ má návrh zákona ve třetí hlavě ustanovení, která umožňují společné volby a která upravují pravomoc příslušných komisí pro volby poslanců působit i při organizaci a řízení voleb soudců okresních soudů.

V ustanoveních o postavení soudců přináší návrh zákona změny, které umožňují pružnějším způsobem než dosud dočasně použít soudce z povolání u jiného soudu téhož nebo nižšího stupně, než pro který byl zvolen. Tato praktická potřeba není v rozporu se zásadou volitelnosti, neboť se připouští takové opatření jen dočasně, nejdéle na dobu šesti měsíců; k zajištění řádného chodu soudu v případech, kde nebude nutné řešit situaci doplňovací volbou nového soudce z povolání.

Stejnou lhůtou je v nové úpravě omezeno povolávání soudců k soudu vyššího stupně noho k ministerstvu spravedlnosti (tzv. stažírovka) za účelem prohloubení jejich znalostí a zkušeností.

Při povolávání soudce k ministerstvu spravedlnosti přichází v úvahu jeho použití při práci na závažných konkrétních úkolech, při kterých jsou zkušenosti ze soudní praxe nezbytné a kde také soudce může prohloubit své znalosti a zkušenosti, především na úseku řídící a organizační práce.

Zcela novým je ustanovení (§ 63 odst. 2), podle něhož soudce, který vykonává funkci vedle svého zaměstnání a má úplné vysokoškolské právnické vzdělání, může být pověřen funkcí soudce z povolání, zejména tak, aby jako soudce z povolání předsedal senátu. Půjde především o vědecké pracovníky na úseku práva, kteří takto budou svými odbornými znalostmi přispívat ke zkvalitnění práce soudu; budou mít též příležitost vniknout hlouběji do otázek výkonu soudnictví a prohloubil tak své zkušenosti, kterých pak využijí ve své vědecké práci. Budou povoláváni k této funkci jen dočasně a na jejich postavení soudců, kteří svou funkci vykonávají vedle svého zaměstnání, se jinak tímto opatřením nic nezmění. V případě pověření funkcí soudce z povolání na dobu delší než 12 dni v roce vyžaduje se souhlas soudce, kterého se to týká, a dohoda s organizací, u které je soudce zaměstnán.

IV

Konečně dochází v návrhu zákona k některým drobnějším změnám týkajícím se organizace soudů, které vyplývají ze změn na jiných úsecích právního řádu. Tak je tomu např. v § 12, kde navržená změna vyplývá ze změn v organizaci advokacie podle nového zákona o advokacii. Změna v § 56 vyplývá z úpravy pracovně právních vztahů v navrhovaném zákoníku práce.

V

Navrhovaná zákonná úprava organizace soudů a voleb soudců si nevyžádá v tomto roce ani v budoucnosti žádných nových finančních nákladů. Naproti tomu lze očekávat docílení větší hospodárnosti prováděním společných voleb soudců okresních soudů a poslanců do zastupitelských sborů. Dále lze očekávat, že v důsledku pružné úpravy určování počtu soudců, kteří funkci vykonávají vedle svého zaměstnání, bude možno postupovat hospodárněji, čímž lze očekávat úspory, zejména nákladů spojených se školením těchto soudců a snížení některých ekonomických ztrát zejména ve výrobě, způsobovaných povoláváním těchto soudců k výkonu funkce a k úkolům spojeným s výkonem funkce.

V Praze dne 14. února 1964