Účast společnosti při výkonu práv a povinností rodičů

Výchova dětí a starost o jejich zdárný vývoj je středem neustálého zájmu celé společnosti. Společnost chce mít jistotu, aby rodiče, kteří jsou hlavními činiteli ve výchově dětí, měli zabezpečeno, že svá práva a povinnosti budou moci úspěšně vykonávat. Společnost proto všestranně podporuje rodiče při řádném výkonu jejich práv a povinností. Prostřednictvím svých orgánů a společenských organizací zasahuje teprve tehdy, když rodiče z jakýchkoli důvodů své povinnosti řádně neplní nebo svých práv zneužívají.

Rodičům se dává právo dovolat se při výkonu svých práv a povinností pomoci jak státních orgánů [např. soudů, národních výborů), tak i společenských organizací, pokud se mohou nějakým způsobem podílet na výchově dětí vedle rodičů (ČSM a jeho Pionýrská organizace, ROH atd.). Jednotliví občané i společenské organizace jsou oprávněni upozornit na každé porušení výkonu práv a povinností rodičů příslušný orgán státu, který je povinen po náležitém přešetření zjednat nápravu. Právní úprava míří i na ty případy, kdy se samy děti chovají tak, že je to v rozporu se základními zásadami socialistického soužití. Musí jít ovšem o chování tak závadné, že již vyžaduje zásah orgánu státu. Zákon dává všem občanům i společenským organizacím právo a tím i morální povinnost upozorňovat na závady při péči o děti příslušné orgány, které mají právo i povinnost, aby učinily vhodná opatření. Taková opatření, kterými se podstatně omezují práva rodičů, může činit zásadně jen soud. Národní výbor dostává v osnově řadu nových oprávnění; především formou morálního a společenského působení na rodiče a děti. Potřebný zásah společnosti, ať již jej provádí soud nebo jiný orgán, musí být v zájmu dítěte proveden co nejšetrněji a nejvhodnějším způsobem.

Konkrétní vymezení vztahu a kompetence národního výboru, soudu; popřípadě i společenských organizací při výchově dětí je provedeno v osnově poprvé komplexně a jednotně. Zdůrazňuje se, že zájem dětí ve všech případech chrání národní výbor. Národní výbory, místním národním výborem počínaje, zajišťují příznivé podmínky pro výchovu, vzdělání a všestranný vývoj dětí. Mimoto bude národní výbor tím orgánem společnosti, étery má především povinnost, v případech, kdy rodiče nebo kdokoli jiný, ač je k tomu povinen, nepečují o ochranu zájmů dětí; nastoupit místo nich a vykonat vše potřebné, aby výchova i hmotná péče o děti byla zajištěna.

Návrh zákona provádí v § 43 výčet opatření, která má právo i povinnost učinit národní výbor při zajišťování ochrany zájmů nezletilých. Tato opatření nevyžadují schválení soudu a národní výbor je může provést buďto sám, nebo prostřednictvím svých orgánů, aktivu či za pomoci společenských organizací. Všechna tato opatření může učinit však i soud.

Dohled bude například záležet v tom, že aktivisté, nebo pracovníci národního výboru budou po určitou dobu pravidelně při návštěvách nezletilého v rodině či jinde prověřovat jeho chování a hmotné poměry, jakož i výchovné prostředí, ve kterém žije. Případné nedostatky pak vyřeší národní výbor sám nebo ve spolupráci se společenskou organizací anebo požádá o zásah soud či jiný orgán státu.

Národní výbor může v rámci své pravomoci uložit nezletilému určitá omezení. Může jít o rozličné formy, např. zákaz návštěvy některých podniků, představení nebo zákaz účasti na shromážděních nevhodných pro mládež. Těmito opatřeními má být umožněno národním výborům, aby mohly operativně a včas zasahovat všude tam, kde by rozhodnutí soudu bylo příliš formálním opatřením anebo kde by se nemohlo setkat pro velký časový odstup s dostatečným výchovným účinkem.

V § 44 jsou upraveny všechny případy, kdy soud zasahuje do práv a povinností rodičů a současně je tam stanoveno; jakých opatřeni mimo jiné může užít; nejsou-li rodičovská práva vykonávána náležitě. Nekazuistická; pružná formulace má umožnit soudu, aby podle okolností jednotlivého případu zvolil takovou formu opatření, která se ukáže být nejvhodnější. Osnova rozlišuje však mezi případy, kdy rodičům brání ve výkonu jejich práv a povinností závažná překážka, od případů, kdy rodiče zneužívají svých práv nebo hrubě zanedbávají své povinnosti při výchově dělí. Jde-li o závažnou překážku ve výkonu práv a povinností rodiči; může soud rodičovská práva jen omezit. V ostatních případech může soud rodiče zbavit rodičovských práv úplně.

V § 45 se vytyčuje jako nejzávažnější výchovné opatření soudu, ústavní výchova. Ústavní výchovu nařídí soud teprve tehdy, když je zřejmo, že ostatní prostředky společenského působení k nápravě nestačí. To znamená, že ústavní výchovu nařídí soud u nezletilých, jejichž nedostatky pramení z nedostatků rodinné výchovy, nebo tam, kde je nezletilý v dosavadním prostředí ohrožen jak po stránce tělesného, tak i mravního vývoje. Ochrannou výchovu podle tohoto ustanovení nemůže soud nařídit, neboť jde o trestní opatření, které lze učinit jen na základě ustanovení trestního zákona. V občanskoprávním řízení může tedy být ochranná výchova nařízena jen u nezletilého mladšího patnácti let, a to podle ustanovení § 86 trestního zákona.

Soud však bude podle § 45 vždy zkoumat, zda zájem dítěte nevyžaduje, aby v takových případech bylo dítě svěřeno nikoli do ústavní výchovy, ale do výchovy v jiné rodině řádného občana, který by mohl zajistit jeho náležitou výchovu. Soud tedy zůstává tím orgánem společnosti, který bude rozhodovat zejména o případech, kdy bude nutné provést podstatný zásah do práv rodičů (omezení nebo úplné odnětí práv rodičů).

Osnova umožňuje, aby v některých výjimečných případech mohl národní výbor předběžně učinit taková opatření, o kterých rozhoduje výhradně soud. Jde o případy, kdy by opatření provedené teprve na základě soudního řízení znamenalo prodlení. Například národní výbor může umístit nezletilého do výchovy v ústavu, když je naléhavě třeba, aby nezletilý byl okamžitě přemístěn z dosavadního prostředí. Jakmile bude předběžné opatření národního výboru provedeno, musí je oznámit soudu. V soudním řízení pak bude o této věci rozhodnuto s konečnou platností.

Při činnosti k ochraně zájmů nezletilých jsou pracovníci národního výboru i soudu oprávněni vyšetřovat výchovné poměry nezletilých a zjišťovat ostatní důležité okolnosti. Půjde zde především o návštěvu nezletilého v rodině, na pracovišti, v ústavu nebo ve škole apod. Všichni, jak občané, tak i státní orgány a společenské organizace a samozřejmě i rodiče jim mají při této činnosti pomáhat.

V těch případech, kdy rodiče nezletilého dítěte nežijí spolu, je třeba zajistit, aby byly vyřešeny všechny otázky mající vztah k výživě a výchově dítěte. Soud v takových případech postupuje zásadně i bez návrhu; je povinen zasáhnout vždy, kdykoli se takový případ vyskytne; a to ze své vlastní iniciativy. Ustanovení § 50 je v přímém vztahu k ustanovení § 26 a 27; která stanoví povinnost soudu rozhodovat o právech a povinnostech rodičů. Ustanovení § 50 míří na všechny ostatní případy, kdy rodiče spolu nežijí. Jde o případy rodičů, kteří neuzavřeli manželství a nemají společnou domácnost, nebo případy rodičů-manželů, kteří žijí odděleně, i když se nerozvedli. Vyživovací povinnost rodičů k dětem (dříve § 251 odst. 1 a 2 s. ř.) je upravena v části třetí, kde jsou soustředěny všechny ostatní případy vyživovací povinnosti.

Osnova nezná klid rodičovské moci, který se ukázal být neúčelný. Původní koncepce dosavadního zákona, že pravomocný soudní výrok o zbavení rodičovské moci by mohl být změněn toliko za podmínek obnovy, byla již judikaturou opuštěna, takže zbavení rodičovské moci se stalo opatřením podle okolností dočasným. Je třeba počítat s vývojem ve vztazích mezi rodiči a dětmi a nelze mu uzavírat cestu takovými opatřeními, která jíž v budoucnosti nelze zvrátit. Institut klidu rodičovské moci měl své odůvodnění pouze tehdy, když zbavení rodičovské moci mělo trvalé účinky, takže při novém právním pojetí se jeví zbytečným.

Jednotným zpracováním práv a povinností rodičů i kompetence soudů a národních vyborů, tj. orgánů, které napomáhají rodičům při výkonu jejich práv a povinností, byla odstraněna dosavadní dvoukolejnost v právních předpisech. Dosud byla zákonem č. 69/1952 Sb. a některými dalšími prováděcími a souvisejícími předpisy upravena tzv. sociálně právní ochrana mládeže. Mimoto platil zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, a další předpisy. Návrh zákona zjednodušuje tedy dosavadní poměrně složitou právní úpravu a přináší celkově nové pojetí péče o mládež. Dnes tato péče již není chápána jako úkol rodičů a nejvýše jednoho anebo dvou orgánů státu, nýbrž jako významná záležitost celé společnosti. Kompetence jednotlivých národních výborů i organizační zajištění péče o mládež jejích jednotlivými stupni jsou upraveny v prováděcím předpise vydaném ministerstvem školství a kultury.

Určení otcovství

V nové právní úpravě určení otcovství jsou proti dřívější změny jen nepatrné. Jde hlavně o novou terminologii a věcnou změnu menšího dosahu. Termín "zjištění otcovství" nevystihoval dostatečně všechny případy v něm zahrnuté. Proto bylo použito pojmu "určení otcovství", který se vztahuje na dřívější zjištění, uznání nebo popření otcovství.

Rovněž se jíž neužívá termínu "uznání otcovství". Nahrazuje se výrazem určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Touto změnou má být i terminologicky vyjádřeno stejné právní postavení otce i matky. Nejde tedy u otce o uznání.

Bylo třeba zdůraznit, že pro zákonnou doměnku otcovství v případě narození dítěte mimo manželství, nemůže být jediným kritériem lhůta 180 až 300 dnů, proto osnova zákona výslovně uvádí, že v takovém případě se sice za otce považuje muž, který s matkou dítěte souložil v kritické době; avšak "pokud to závažné okolnosti nevylučují". Jde zde o umožnění snazší vyvratitelnosti domněnky otcovství v těch případech; kdy je zřejmo, že otcem je spíše jiný muž, než ten, kterého za otce označila matka dítěte.

Důsledným provedením zásady rovnoprávnosti mezi mužem a ženou je oprávnění matky stejně jako otce, popřít otcovství, které bylo před tím určeno souhlasným prohlášením. V praxi se vyskytly případy, že matka dítěte z různých důvodů (tíseň, morální předsudky) označila za otce muže, který ve skutečnosti otcem nebyl. Po změně těchto nepříznivých okolností neměla již právo otcovství onoho muže popřít.

Osvojení

Původní právní úprava osvojení byla doplněna a změněna zákonem č. 15/1958 Sb. Proto bylo nutné osvojení upravit jednotně. Osnova zachovává dosavadní dvojí způsob osvojení. Rozlišuje mezi nimi terminologicky tak, že osvojení se zápisem osvojitelů na místo rodičů osvojence do matriky je nazváno "osvojení nezrušitelné". Dochází i k některým věcným změnám. Především je odstraněn rozdíl mezi oběma způsoby osvojení v otázce příbuzenského poměru. Výslovně se stanoví, že v obou případech vzniká osvojením poměr příbuzenský. Znamená to, že se vztahy osvojence v nové rodině upevňují a dává se jim pevnější a stálejší charakter. Dále se vyžaduje, aby osvojitelé byli takovými občany, kteří po stránce mravní zaručují úspěch osvojení z hlediska společenského účelu.

Osnova ukládá výslovně soudu povinnost před vydáním rozhodnutí o osvojení poučit osvojitele o všech právních důsledcích osvojení. Ukázalo se také nezbytným zavést minimální věkovou hranici pro osvojence, a to proto, že se v praxi vyskytly případy, kdy došlo k osvojení dětí útlého věku; a přitom šlo o děti, které z hlediska účelu osvojením sledovaného se k osvojení ještě nehodily, neboť vyžadovaly ústavní péči. Lékařské zkušenosti ukázaly, že u dítěte mladšího jednoho roku lze jen velmi obtížně takové zdravotní závady rozpoznat, a proto se tento minimální věk jednoho roku stává podmínkou pro povolení nezrušitelného osvojení. Věková hranice jednoho roku se nezavádí tedy u obou způsobů osvojení, neboť pouze u nezrušitelného osvojení je zcela vyloučeno dosáhnout nápravy, tj. zrušení osvojení v případech společensky nežádoucích.

Praxe potvrdila, že je účelné, aby ještě před konečným rozhodnutím soudu o osvojení žilo osvojované dítě nějakou dobu v rodině těch, kteří je hodlají osvojit. Proto je stanovena další podmínka osvojení, že osvojované dítě musí před osvojením žít nejméně po dobu tří měsíců v rodině budoucích osvojitelů. V této době se bude moci prověřit, zda osvojení splní to, co společnost a osvojitelé od osvojení očekávají. Osvojování dítě bude moci žít v rodině osvojitelů ještě před uplynutím prvního roku věku osvojovaného dítěte, a to i v případě, budou-li, osvojitelé chtít osvojit nezrušitelným osvojením. Budou-li osvojovány děti, které jsou v ústavu z vůle rodičů, může dítě svěřit do zatímní péče budoucího osvojitele ústav; avšak po dohodě s příslušným ONV. jen tam, kde rozhodl o umístění dítěte do ústavu soud, bude i tento orgán rozhodovat o umístění dítěte do péče budoucích osvojitelů.

Odevzdání dítěte do zatímní péče budoucích osvojitelů je součástí vlastního osvojovacího řízení. Proto není třeba v případech uvedených v § 68, aby byli rodiče osvojovaného dítěte dotazováni, zda souhlasí se svěřením dítěte do zatímní péče budoucích osvojitelů. To vyplývá z důvodů, pro které byla právní úprava podmínek osvojení podle § 68 zavedena, tj. aby nedošlo k porušení anonymity osvojení. Náklady vzniklé péčí o dítě, které bylo svěřeno do zatímní péče budoucích osvojitelů, nesou budoucí osvojitelé sami.

Osnova zákona slučuje dosavadní tři výjimky, kdy není třeba souhlasu rodičů s osvojením, ač jsou zákonnými zástupci dítěte, ve dvě, a to na případy:

a) kdy rodiče o své dítě neprojeví zájem nejméně po dobu jednoho roku,

b) jestliže rodiče dají všeobecné přivolení k osvojení předem, bez vztahu k určitým osvojitelům.

Osnova tedy zná, proti dosavadní jednoroční a dvouleté lhůtě, jedinou lhůtu nezájmu rodičů o dítě, a to jednoroční. Do této lhůty se započítává jak doba, po kterou bylo dítě v ústavní péči, tak i doba; po kterou bylo dítě v péči budoucích osvojitelů podle § 69 osnovy nebo i v péči cizí osoby. Důvodem k nové úpravě byla nutnost zajistit, aby osvojení dítěte bylo povedeno co nejrychleji. Také zavedení nejméně tříměsíční doby; po kterou má být dítě před provedením osvojení v péči budoucích osvojitelů, vyžaduje, aby i tato doba byla do lhůty nezájmu rodičů započtena.

Zavedení jediné, a to jednoroční lhůty, nutí však k tomu; aby byl nezájem rodičů soudem zvláště pozorně zkoumán. Osnova výslovně určuje, že se ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) použije tehdy, jestliže rodiče neprojeví nejméně po dobu jednoho roku o dítě opravdový zájem. Jde o to, aby rodiče, kteří se nechtějí o své dítě sami starat, neprojevovali jen formální zájem o dítě vychovávané v ústavu, např. tím; že bez vážných důvodů se, jejich zájem projevil třeba jen napsáním korespondenčního lístku apod. Tento formální zájem nelze pokládat za dostatečný důvod pro to, aby dítě bylo nadále ponecháváno v ústavu, když by mohlo být vychováváno v rodině řádných občanů; kteří zajistí, že z něho vyroste tělesně i duševně zdatný člen socialistické společnosti.

Ve snaze bránit společensky nežádoucím osvojením zavádí osnova povinnost soudu zjistit na základě lékařského vyšetření zdravotní stav osvojitelů a osvojovaného dítěte. Jde tu především o zjištění dlouhodobých, popř. nevyléčitelných chorob, tělesných vad či duševních poruch osvojence i osvojitelů. Soud je povinen objektivně informovat účastníky osvojovacího řízení o takto zjištěných skutečnostech, jakož i o ostatních výsledcích šetření, které mají význam pro rozhodnutí o osvojení. Soud účastníky současně poučí o účelu, obsahu i právních následcích, aby bylo zabráněno neuváženému osvojení.

Ukázalo se také nepraktickým, aby si osvojenec mohl ponechat původní příjmení a nové příjmení k němu připojit. Nová úprava vychází totiž ze základního cíle osvojení, aby mezi osvojiteli a osvojencem vznikl takový vztah, jaký je mezi rodiči a dětmi, čemuž by ponechání dřívějšího příjmení osvojence jistě nesloužilo.

Nezrušitelné osvojení je upraveno pod zvláštní rubrikou. Vzhledem k závažnosti důsledků tohoto osvojení mohou takto osvojit pouze manželé nebo manžel, který žije s rodičem dítěte v manželství. Toto omezení se ukázalo být potřebným, protože jen v těchto dvou případech osvojení lze předpokládat, že dítěti bude zajištěna plná náhrada původní rodiny.

Výchova a zastupování nezletilého, jehož rodiče nemohou svá práva a povinnosti vykonávat

Dosavadní oddělená právní úprava poručenství a opatrovnictví se v důsledku historického vývoje společnosti přežila. Proto osnova upravuje tuto problematiku společně. Právní úprava vychází z požadavku; že je třeba zajistit výchovu a zastupování nezletilého, jehož rodiče zemřeli, nebo nemají rodičovská práva, nebo těch nezletilých, kteří jsou sice ve výchově svých rodičů, avšak jejich zájmy, které nemusí vždy být totožné se zájmy rodičů, je nutno chránit. V osnově se neupravuje dosavadní správa jmění nezletilého, ale je zdůrazňována především výchovná stránka této funkce.

Dochází zde i k terminologickému sjednocení. Dřívější termíny poručník i opatrovník a termíny s nimi spojené se nahrazují jednotným pojmem opatrovník a opatrovnictví.

Osnova svěřuje znovu dřívější poručenskou agendu do pravomoci soudu. Ukázalo se, že je daleko účelnější, aby tato problematika, úzce souvisící s ostatní agendou péče o děti, byla soustředěna u soudu; kde bude moci být zajištěna jednotná a komplexním způsobem prováděná praxe.

Osnova vyzdvihuje důležitost úkolu výchovy a zastupování nezletilého i tím, že jej výslovně označuje za čestnou povinnost. Obdobně se zde užívají i ustanovení upravující zásady výchovy dětí.

Nově je formulována povinnost opatrovníka. Zdůrazňuje se důležitost výběru vhodné osoby k výkonu této funkce, zejména její vztah ke společnosti. Touto funkcí má být pověřen především některý z příbuzných dítěte, neboť se předpokládá, že příbuzenské vztahy jsou zárukou pro vytvoření dobrých vztahů mezi nezletilým a opatrovníkem. Jinak je možno tímto úkolem pověřit kteroukoli vhodnou osobu, popřípadě i národní výbor, jak se také často v praxi děje.

Dosavadní velmi podrobná úprava povinností opatrovníka (poručníka) při správě majetku se stala značně nepraktickou, a byla proto ze zákona o rodině vypuštěna. Tato problematika je upravena stejně jako ostatní majetkové vztahy manželů, rodičů a dětí v občanském zákoníku.

Soud před tím, než někoho pověří touto funkcí, musí učinit vždy dotaz na příslušný místní národní výbor (popříp. obvodní národní výbor), kdo by měl být pověřen výchovou a zastupováním nezletilého místo jeho rodičů.

Nově se formulují i podmínky odvolání z funkce opatrovníka. Vychází se ze zásady, že nelze ukládat tuto povinnost někomu proti jeho vůli. Osnova rozlišuje dva způsoby ukončení této funkce, a to na návrh anebo z důležitých důvodů i bez návrhu. O zproštění rozhoduje vždy soud.

V osnově jsou upraveny také další případy opatrovnictví, kdy je třeba hájit zájmy dítěte místo jeho rodičů. Jde především o případy ustanovení opatrovníka z důvodů kolize zájmů. Soud může v těchto případech ustanovit opatrovníkem i národní výbor. Rozsah práv a povinností opatrovníka musí v těchto případech vymezit soud vždy podle toho, k jakému účelu, z jakého důvodu a na jakou dobu se ustanovuje.

ČÁST TŘETÍ

VÝŽIVNÉ

Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí

Osnova vychází při novém celkovém pojetí vyživovací povinnosti z úvahy, že občané plní v převážné většině své povinnosti, jak vyplývají ze vztahů mezi rodiči a dětmi, mezi příbuznými a mezi manžely, dobrovolně a nepovažují výživu, kterou svým blízkým poskytují, za povinnost uloženou zákonem, nýbrž za povinnost morální. Z důvodu lepší přehlednosti shrnuje osnova v samostatnou část ustanovení o tom, jak se vyměřuje výživné, a právě proto, že jen ve výjimečných případech je třeba zákroku soudu při určení výživného, snaží se osnova i svou systematikou vyjádřit, že použití těchto zákonných ustanovení není v socialistické společnosti pravidlem.

Užívá se jednotného termínu "výživné" a nahrazuje se dříve užívaný výraz "úhrada osobních potřeb". Jde o obrat; který je odvozen z názvu "vyživovací povinnost", a jeho obsah lze vyjádřit tak, že nejde tu jen o výživu v úzkém vlastním slova smyslu, nýbrž o všechny nezbytné potřeby nutné pro život kulturního člověka. Termínu výživné byla dána přednost před termínem dosavadním z toho důvodu, že jde o výraz pracujícím srozumitelný, který je totožný s běžně používaným pojmem "alimenty".

V případě, jde-li o rozvedeného manžela a neprovdanou matku, užívá osnova úmyslně výrazu "příspěvek na výživu", aby tak odlišila tuto vyživovací povinnost od povinnosti dříve uvedené a tak již tímto označením vyjádřila, že jde o povinnost rozsahem i časově odlišnou.

Osnova spojila, vycházejíc z toho, že poskytování výživy v rodině je něčím zcela obvyklým, vyživovací povinnost rodičů k dětem a dětí k rodičům. Rozsah této vyživovací povinnosti je vymezen možnostmi a schopnostmi povinného. Časově končí vyživovací povinnost rodičů k dětem tehdy, jakmile jsou samy výdělku schopné. Věková hranice osmnácti let je podle nové úpravy významná pouze z hlediska formálního, neboť do zletilosti dítěte bude možno zahájit řízení o určení výživného i bez návrhu účastníka. Půjde tu tedy o řízení oficiózní, kdežto po dovršení zletilosti bude zahájeno jen na návrh oprávněného.

Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je stanoven tak, aby to odpovídalo jejích příjmu a majetkovým poměrům. Nebude ovšem brán za základ výměry pouze příjem skutečně dochovaný, nýbrž bude nutno vzít ohled i na výdělečné možností každého z rodičů, které jsou závislé na jejich pracovní kvalifikaci, vzdělání, obratnosti a schopnosti. Pro posuzování bude rozhodné, zda tu je či není opravdová vůle po dosažení co nejvyššího výdělku; jakož i objektivní podmínky každého z rodičů k dosažení příjmu úměrného těmto předpokladům. Protože se vychází ze skutečnosti; že práce a osobní péče, které jeden z rodičů na dítě vynakládá, tvoří materiální hodnoty odpovídající příspěvku druhého z rodičů, který je poskytuje v penězích, vyjadřuje osnova myšlenku, že uspokojování potřeb dítěte touto formou může vyvážit platby druhého rodiče. Obrat "podle poměru svých schopností a možností" tedy zahrnuje v sobě dříve užívaný termín "výdělečné možnosti", přičemž novy pojem lépe vyjadřuje, že pro hodnocení možností výdělku je stejně důležitý činitel osobních vloh a nadání rodiče. K těmto momentům bude možno přihlédnout zejména tehdy, jestliže by se některý z rodičů vyhýbal plnění vyživovací povinnosti k dítěti, popřípadě, kdyby využití svých schopností úmyslně zanedbával.

Předpokladem stanovení výživného, které jsou povinny poskytovat děti rodičům, je; že rodiče - ať již z jakýchkoli důvodů - nemají svoji výživu v plné výši zabezpečenou důchodem či jinak. Hledisko morálky socialistické společnosti bude postačujícím kritériem při posuzování potřebnosti, a to i v těch případech, kdy se domáhal na dítěti výživného některý z rodičů, který sám dříve vlastní vyživovací povinnost k dítěti neplnil nebo byl svých práv k němu zbaven.

Je-li více osob povinných, určí soud rozsah vyživovací povinnosti každé z nich individuálně, takže tu nebude závazek solidární.

Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými

Nárok na výživné vůči příbuzným (předkům a potomkům s výjimkou rodičů a dětí) je omezen nezbytnou potřebou osoby oprávněné, protože nelze připustit, aby se někdo domáhal na osobě povinné výživného, ačkoliv to není nutně třeba. Podle nové úpravy určí soud alikvotní částky výše plnění tak, aby to odpovídalo zásadám morálky socialistické společnosti. Princip solidarity závazku osob povinných vůči osobě oprávněné byl odstraněn. Toto pojetí nevyhovovalo životu, neboť umožňovalo sice vzájemný postih mezi povinnými osobami, avšak vedlo často k rozbrojům mezi blízkými příbuznými.

Vyživovací povinnost mezi manžely

Osnova stanoví rozsah vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely pro případ, že jeden z manželů tuto povinnost vůči druhému dobrovolně neplní. Životní úroveň obou má být zásadě stejná; jak to odpovídá požadavkům socialistické společnosti. Bude tedy věcí soudu, aby v každém případě všechny důležité momenty zjistil a případ individuálně posoudil tak, aby rozhodnutí bylo v souladu s morálkou společnosti.

Příspěvek na výživu rozvedeného manžela

V naší společnosti; kde většina žen je v pracovním poměru a je výdělečně soběstačná, je třeba, aby vyživovací povinnost jednoho manžela k druhému byla po rozvodu omezena jen na takovou dobu, která stačí k tomu; aby si manžel, který nebyl výdělečně činný, opatřil zaměstnání a prostředky k vlastní obživě. Dobu, do které je možno s určitostí předpokládat, že taková úprava hospodářských poměrů nastane, lze odhadnout nejdéle na pět let. Tato lhůta je dostatečně dlouhá, aby se ukázalo, zda případně onemocnění manžela, bránící mu zapojit se do pracovního procesu, má dlouhodobý charakter a zda je takového druhu, že nemocný manžel není a nebude vůbec výdělku schopen. Půjde-li o manželku, která se stará o malé děti, bude tato doba zpravidla rovněž postačující, aby bylo pak možno umístit děti do kolektivní péče. Pro takové případy, pro které by však ani tato pětiletá doba nestačila, připouští osnova výjimku ze zásady časového omezení vyživovací povinnosti, takže soud bude moci, uzná-li to za nutné, prodloužit tuto pětiletou dobu na dobu delší, popřípadě neomezenou. Časové vymezení lhůty k uplatnění nároku je však i při této úpravě nezbytné. Proto, aby toto časové určení vyživovací povinností manželů po rozvodu neztratilo v důsledku přípustnosti četných výjimek vůbec smysl, stanoví osnova, že návrh na prodloužení vyživovací povinnosti musí být učiněn do pěti let po rozvodu, jinak právo zanikne. Určuje tedy osnova jednak časovou hranici práva na vyživovací příspěvek, jednak propadnou lhůtu k uplatnění tohoto práva. V obou případech jde o časové omezení pěti let. Trvání práva může však být výjimečně prodlouženo; u lhůty k jeho uplatnění tomu tak není.

Osnova, která vyžaduje jako samozřejmý předpoklad práva na vyživovací příspěvek od bývalého manžela, průkaz o neschopnosti oprávněného manžela opatřit si výživu z vlastních prostředků, nepřiznává toto právo vůbec, jestliže by se jeho přiznání příčilo zásadám morálky socialistické společnosti. To bude tehdy, když se např. dožaduje příspěvku na výživu manžel, který se dopustil vůči druhému manželovi jednání odsouzeníhodného z hlediska společnosti. Takový postup by nebyl v souladu s nazíráním na manželství a povinnosti jednoho manžela vůči druhému.

Také stanovení rozsahu vyživovací povinností upravuje osnova nově tím způsobem, že rozvedeny manžel - jsou-li splněny všechny náležitosti může dostat rozhodnutím soudu jen příspěvek na nutnou výživu. Tím dochází k rozlišení mezi nárokem jednoho manžela vůči druhému za trvání manželství a případem, kdy manželství bylo rozvedeno.

Příspěvek na výživu a úhrada některých nákladů neprovdané matce

Osnova ponechává v podstatě nynější úpravu beze změny. Chrání neprovdanou matku v souvislosti se snížením její pracovní schopnosti a jejího příjmu v době před a po porodu. Tato doba se osnovou prodlužuje proti nynějšímu stavu ve shodě s předpisy o sociálním zabezpečení matky z titulu pracovního poměru. Péči o úhradu nákladů spojených s narozením dítěte přebírá dnes společnost. Je třeba pouze provést důsledně ochranu neprovdané matky tak; aby nebyla nijak zkrácena na světu výdělku a aby byly opatřeny finanční prostředky ke krytí výdajů spojených s opatřením nutných potřeb pro dítě, pokud nestačí příspěvek poskytnutý k tomuto účelu státem.

Aby při vymáhání peněžních prostředků od otce dítěte nedošlo k průtahům, ukládá osnova povinnému, aby potřebnou částku zaplatil předem, uloží-li mu to soud. Neprovdaná matka má tedy záruku, že peníze budou včas k dispozici.

Společná ustanovení

Osnova vytyčuje hlediska důležitá pro vyměřování výživného a příspěvku na výživu, ať již jde o povinnost plynoucí z kteréhokoli vztahu v osnově uvedeného. Je samozřejmé, že rozsah vyživovací povinnosti nelze určovat podle posledního výdělku osoby povinné, aniž by bylo přihlédnuto k možnostem, které má povinný, jakož i k jeho schopnostem a kvalifikaci. Je třeba bránit pokusům uniknout vyživovací povinnosti tím, že by si povinný nalezl zaměstnání s nízkým platem v domnění, že jej pak nelze postihnout. Proto také soud musí přihlédnout k tomu, zda povinný neopustil zaměstnání pro něho vhodné a poskytující mu větší příjem, aby docílil snížení vyměřovacího základu. Toto jednání nesmí takové osobě přinést žádné výhody a prospěch. Totéž platí i o právním úkonu povinného, který se zřekne dobrovolně majetku, aby i za cenu vlastního ochuzení nepříznivě postihl osobu oprávněnou.

Zásady morálky socialistické společnosti budou základním a nejdůležitějším kritériem pro posuzovaní všech nároků na výživné.

Ustanovení o placení výživného předem bylo až dosud v občanském zákoníku. Zákon o rodině toto ustanovení převzal, neboť nelze připustit, aby splatnost částek, určených tomuto účelu, jež oprávněny nutně potřebuje ke krytí své výživy, byla stanovena pozadu.

Zápočet pohledávky nezletilého z důvodu výživného proti jiné pohledávce není přípustný právě vzhledem k účelu, pro který jsou tyto částky vypláceny. Výjimečně by bylo možno zápočet provést mezi zletilými tehdy, jestliže by se o tom oba účastníci dohodli. Dojde-li k dohodě, je zřejmé, že naléhavost plateb není taková, aby bylo nutno bránit zápočtu zákonným zákazem, nehledě k tomu, že omezovat smluvní volnost účastníků v tomto směru by nemělo ani praktických důsledků. Jinak tomu ovšem je, jde-li o výživné poskytované nezletilým dětem.

Stanovení výživného za dobu minulou připouští osnova jen nejdéle na dobu tří let ode dne, kdy byl nárok na výživné u soudu uplatněn, a to jen u nezletilých, protože jejich ochrana má být co nejvíce zajištěna.

Rozhodnutí soudu, ať již přímo výživné určující nebo kterým byla dohoda účastníků schválena, může být změněno tehdy, jestliže dojde ke změně v poměrech účastníků. Toto ustanovení je nezbytné, neboť není možné, aby zůstalo nedotknutelným rozhodnutí, které vycházelo z určitých předpokladů, jestliže tyto předpoklady již neexistují. Protože hledisko ochrany zájmu nezletilých dětí ovládá všechna důležitější jednání jích se týkající, není třeba formálního návrhu k zahájeni řízení o nové úpravě výživného. Stačí, dostane-li soud k tomu jakýkoli podnět. Dalším důsledkem ochrany nezletilých je i ustanovení, že se nevrací výživné, které jíž bylo nezletilým spotřebováno. Je třeba bránit zhoršení životní úrovně nezletilých, které by nutně nastalo, kdyby došlo ke snížení výživného se zpětnou účinností a nezletilý měl povinnost vrátit částky, které již nemá. Jiná je ovšem situace u osob zletilých, kde by připuštění této zásady, vhodné pro ochranu nezletilého, mohlo naopak hmotně poškodit jednoho z účastníků.

Je pamatováno i na případy, kdy národní výbor poskytne nezletilým finanční příspěvek na jejich výživu. Bude to tehdy, když se z jakýchkoli důvodů rodiče, či jiné osoby povinné výživou, o nezletilého v tomto směru nestarají.

Osnova nově vytváří základ, aby bylo možno postihnout toho, za koho bylo plněno, protože on sám, ačkoli měl vyživovací povinnost k jinému plnění této povinnosti zanedbal. Společnost má zájem na tom, aby všichni občané měli dostačující prostředky k výživě. Jestliže svou povinnost nedbalý občan nesplnil a nezaplatil výživné svému dítěti, popřípadě jinému příbuznému, je účelné, aby ten, kdo potřebnou finanční výpomoc poskytl, měl možnost dožadovat se úhrady na povinném.

V případech, kdy bylo výživné stanoveno soudem, umožňuje osnova účinný a rychlý postih povinného. V takovém případě může národní výbor vymáhat přímo na povinném částky, které za něj zaplatil, a to do výše soudem určeného výživného, aniž by předcházelo rozhodnutí soudu o nároku národního výboru. Předpisy o výkonu rozhodnutí soudem tím ovšem nejsou dotčeny.

Soud určí také rozsah ošetřovného, které má platit osoba povinná, dojde-li k umístění nezletilého do ústavní nebo ochranné výchovy. Stane se tak při určování rozsahu vyživovací povinnosti rodičů. Tímto způsobem bude zjednodušeno vymáhání ošetřovného ústavy.

ČÁST ČTVRTÁ

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Osnova výslovně stanoví podpůrnou platnost ustanovení občanského zákoníku.

Dosavadní zákon o právu rodinném vytvořil institut tzv. zákonného majetkového společenství manželů. Přitom se tato složitá úprava řídila nebo byla doplňována ustanoveními o spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Proto bylo přikročeno ke sjednocení právní úpravy majetkových vztahů i se zřetelem k ustanovením o spoluvlastnictví. Toto opatření vyplývá zejména ze skutečností, že občanský zákoník bude především upravovat otázky osobního vlastnictví. V socialistické společnosti se stávají manželé spoluvlastníky věcí majících charakter osobního vlastnictví, a proto je účelné, aby příslušná ustanovení upravující tuto látku byla zahrnuta do občanského zákoníka. Osnova zákona o rodině na tyto předpisy jen poukazuje.

Vzhledem ke lhůtě omezující vyživovací povinnost po rozvodu a ke lhůtě, ve které může být uplatněn nárok na určení vyživovací povinnosti bývalého manžela vůči druhému, bylo nutno stanovit také den, od něhož tyto lhůty poběží v případech, kdy manželství již skončilo a pětiletá lhůta zčásti nebo zcela uplynula. Účastníkům tak zůstává zachována možnost k uplatnění práva.

Dohody bývalých manželů o rozsahu vyživovací povinnosti, ke kterým došlo za platnosti dřívějších předpisů, byly sjednávány často tak, aby platbami byly vyrovnány eventuálně další závazky. Šlo také mnohdy o majetkové narovnání vzhledem ke skončení manželství. Nebylo by tedy vhodné, aby takové smíry, popřípadě i rozhodnutí soudu, byly na základě zákona, který se nemá dotknout trvajících vztahů, zrušeny. Proto také tato ujednání a rozhodnutí budou platit i nadále za předpokladu dobrovolnosti plnění. Nutno ovšem připustit, aby rozvedený manžel, který plní svou vyživovací povinnost vůči dřívějšímu manželovi, měl možnost domoci se návrhem u soudu nové úpravy odpovídající nynější změně zákona, popřípadě výroku, že rozhodnutí a ujednání, které se příčí nové zákonné úpravě, se zrušuje.

Provedení zákona nevyžádá si zvýšených finančních nákladů proti dosavadnímu stavu.

V Praze dne 1. listopadu 1963

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr spravedlnosti:

dr. Neuman v. r.