Zemědělská půda

Pružnějším, pokrokovějším způsobem, než jaký umožňoval dosavadní zákon č. 139/1947 Sb., řeší se případy zemědělských podniků nebo zemědělské půdy v dědictví. Jako zásada se stanoví, že státní notářství má naléhat na takový způsob vypořádání, který nejlépe vyhovuje potřebám zemědělské výroby, popřípadě samo provede vypořádání z tohoto hlediska. Přitom je třeba postupovat v úzké součinnosti s národními výbory, aby každý případ byl správně uvážen z hlediska zemědělské politiky. Zejména v těchto případech bude moci státní notářství použít možnosti dané v § 484 odst. 2 obč. zákoníku a snížit podíly ostatních spoludědiců, popřípadě stanovit, že přejímatel nevyplatí spoludědicům nic.

Správa dědictví

Otázku správy dědictví v období od smrti zůstavitele až do skončení dědického řízení zákon zvlášť neupravuje. Povahou věcí je dáno, že v tomto období spravují dědictví všichni dědici. Proto státní notářství učiní jen neodkladné opatření tam, kde dědici ještě neučinili potřebné kroky ke správě dědictví. Opatření bude zpravidla spočívat v tom, že státní notářství svěří bytové zařízení pozůstalému manželu nebo jinému členu domácnosti. Státní notářství může také povolit prodej dědictví nebo některých jeho částí již během řízení nebo učinit jiné opatření závažnějšího rázu, které překročuje rámec pouhé správy dědictví.

Pomoc národních výtvorů v dědickém řízení

V dědickém řízení má také značný význam pomoc národních výborů při zjišťování úplného podkladu pro rozhodnutí, zejména pro předběžné šetření, při odhadu a zajišťování zůstavitelova majetku a při soupisu majetku na místě samém. Proto se zde v návrhu uvádějí konkrétní způsoby, v jakých má národní výbor státnímu notářství pomáhat vedle obecně vymezeného úkolu, jak je uveden v obecné části návrhu.

Zjišťování zůstavitelova majetku a jeho dluhů

Nejdůležitějším počátečním stupněm řízení je zjištění majetku a dluhů zůstavitele. Výchozím bodem budou zde především údaje dědiců, popřípadě jiných osob; které žily v blízkosti zůstavitele. Tyto údaje nemůže ovšem státní notářství přejímat bez bližšího přezkoumání, nýbrž musí je prověřit způsobem, který stanoví zákon. Důležité, ale zároveň obtížné je zkoumání majetku, který byl v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitele a pozůstalého manžela. Došlo-li ke zrušení spoluvlastnictví ještě za trvání manželství nebo zánikem manželství, musí státní notářství zkoumat, jakým způsobem bylo spoluvlastnictví likvidováno, ať již dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu, aby zjistilo rozsah zůstavitelova majetku.

Zjednodušení postupu v dědickém řízení

Zjednodušení vyžaduje postup státního notářství v případech takových dědictví, kde majetek je nepatrný. Proto se stanoví, že při nepatrném majetku může jej státní notářství vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb; obstaral-li pohřeb zemřelého národní výbor; vydá se nepatrný majetek státu. Rozumí se, že státní notářství zvolí tento postup tehdy, lze-li předpokládat, že zde nejsou dědici nebo že nemají o dědictví zájem pro jeho nepatrnost. Tento postup nebude možno použít tam, kde celková hodnota dědictví po odečtení dluhů je sice nepatrná, ale kde aktiva náležející do dědictví nelze označit za nepatrná.

Projednání dědictví

Pro projednání dědictví zachovávají se osvědčené zásady dosavadní úpravy. Zejména se zachovává i možnost přenechat předlužené dědictví věřitelům podle dohody mezi dědici a věřiteli. Tím, že zde musí jít o předlužené dědictví a že je nutná dohoda, liší se tento postup od výše uvedeného způsobu odevzdání nepatrného majetku obstaravateli pohřbu, kde rozhodujícím hlediskem je jedině nepatrnost majetku.

Závažnou novotou při projednání dědictví je řízení o vypořádání mezi dědici a vypořádání zůstavitelových dluhů.

Vypořádání mezi dědici

V souvislosti s novou úpravou hmotného práva se nově upravuje vypořádání mezi dědici. Především zde směřuje činnost státního notářství k dosaženi dohody o takovém vypořádání, přičemž se stanoví zásady pro toto vypořádání. Jestliže by nedošlo k takové dohodě nebo jestliže by státní notářství nemohlo takovou dohodu o vypořádání schválit; provede podle návrhu státní notářství takové vypořádaní samo podle stanovených zásad. Přitom může být stanovena i povinnost dědice, aby vyplatil peníze náležející do dědictví některému jinému dědici. Jestliže by se během vypořádání vyskytla některá sporná skutečnost, postupuje státní notářství tak; jako když se vyskytne jinak sporná skutečnost během řízení, tedy státní notářství zpravidla přeruší řízení a vyčká rozhodnutí soudu o sporné otázce, popřípadě pokračuje v řízení po marném uplynutí lhůty, která byla účastníku dána k uplatnění sporného práva před soudem.

Vypořádání dluhů

Vypořádání mezi dědici se bude vztahovat i na zůstavitelovy dluhy, a to tak, že bude určeno, kdo z dědiců převezme určité dluhy. Zjednodušení zde bude spočívat v tom, že věřitel po takové dohodě dědiců o vypořádání schváleném státním notářstvím nebo po pravomocném rozhodnutí státního notářství o vypořádání bude moci požadovat zaplacení své pohledávky již jen od dědiců, kteří se zavázali k převzetí určitého dluhu nebo jímž bylo zaplacení určitého dluhu ve vypořádání uloženo. To podstatně přispěje k vyjasnění právních vztahů mezi dědici i jejích vztahu k věřitelům.

Vypořádání mezi dědici provedené vylíčeným způsobem bude mít za následek, že po schválení dohody mezi dědici, popřípadě rozhodnutím státního notářství o vypořádání, nabudou jednotliví dědici částí dědictví do vlastnictví v tom rozsahu, jak to odpovídá vypořádání, a to od okamžiku, kdy dohoda bude schválena, popřípadě, kdy rozhodnutí státního notářství nabude právní moci. Dědici nabývající sice úmrtím zůstavitele obecné dědictví a příslušných podílů na něm, tím však ještě nejsou určeny konkrétní věci, kterých jednotliví dědici z dědictví nabývají. K tomu dojde právě až schválením dohody o vypořádání nebo právní mocí rozhodnutí o vypořádání. Rozhodne-li státní notářství, že při vypořádání mají být prodány věci z dědictví, přikročí k prodeji až po právní mocí rozhodnutí.

Likvidace dědictví

Také se zjednodušuje likvidace předluženého dědictví. Zde navazuje navrhovaná úprava na zjednodušená ustanovení občanského soudního řádu o prodeji věcí při výkonu rozhodnutí soudem. Řeší se také výslovným ustanovením otázka, v jakém pořadí se uhradí jednotlivé druhy pohledávek z výtěžku likvidační podstaty.

Řízení o likvidaci dědictví je sice součástí projednání dědictví, jestliže však je rozhodnuto likvidaci provést, nemůže již dojít k dohodě dědiců s věřiteli o odevzdání dědictví věřitelům, ani k vypořádání dědiců.

Nově najevo, vyšlý majetek

Navrhuje se také přesněji, než tomu je dosud, stanovit postup státního notářství, objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluhy. Objeví-li se takový majetek již v dřívějším období řízení, opraví se soupis majetku a státní notářství rozhodne a úhrnné výši zůstavitelova čistého majetku znovu. Při dodatečném projednání dědictví doplní se v nové dohodě dědiců o vypořádání nebo v novém rozhodnuti o vypořádání původní vypořádání dědictví o nově najevo vyšlý majetek nebo o nové dluhy.

Uplatnění práva mimo dědické řízení

Nutné je i obecné ustanovení, že rozhodnutí státního notářství vydaná v dědickém řízení nebrání tanu, kdo nebyl účastníkem řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, aby se domáhal svého práva v soudním řízení. Půjde zpravidla o dědice, který se až po skončení dědického řízení dozví, že se stal dědicem. Takový dědic uplatní své právo na dědictví návrhem u soudu, proti těm, s nimiž dědictví bylo projednáno. Otázky dědického řízení v poměru k cizině upravuje zákon o mezinárodním právu soukromém. V notářském řádu, je však třeba upravit jen postup státního notářství, zemře-li v jeho obvodu zůstavitel, u něhož projednání dědictví náleží do pravomoci cizozemského orgánu. Rovněž je zde třeba výslovné ustanovení o povinnostech státních notářství z hlediska devizového.

Umořování listin

Pravomoc ve věcech umořování listin, náležející dosud soudům, vyčleňuje se podle návrhu z činnosti soudit a přenáší se na státní notářství. Jinak se dosavadní postup umořovacího řízení osvědčuje, a není proto třeba v něm provádět podstatnější změny, které by zasluhovaly zmínky.

Mezi listiny, které lze umořit, náleží i takové, kde výkon práva byl přímo vázán na předložení listiny (tak zvané cenné papíry). Tyto listiny pozbyly ve vnitrostátních vztazích značně na významu. Vzhledem k tomu však, že může jít o cenné papíry vydané v cizině, je v zákoně zmínka o listinách, na jejichž podkladě lze uplatnit jen nárok na vedlejší plnění. Jde o tak zvané kupóny a talóny, které tvořily přílohu cenného papíru a které bylo nutno předložit peněžnímu ústavu, žádal-li majitel takové listiny vyplacení úroků.

Registrace právních úkonů

Do návrhu občanského zákoníku byla pojata zásada, že vlastnictví k nemovitostem na základě smluv o převodu se nabývá teprve tehdy, až smlouva je u státního notářství registrována. Stejné podmínky platí podle navrhované úpravy pro převod práva osobního užívání pozemků. Registrace bude také nutná u zákazu zcizení jako způsobu zajištění pohledávky. Takto se stává institut registrace; který byl dosud upraven jen v zákonu o notářských poplatcích pro právní úkony o převodu majetku, z kterého se platí poplatek z darování nebo poplatek z převodu nemovitostí, obecným institutem občanského práva hmotného. Registrace smluv nabývá ještě více na významu tím, že nahrazuje i dosavadní přivolovací řízení podle zákona č. 65/1951 Sb., v němž okresní národní výbor přezkoumá právní úkon zejména z hlediska zemědělské politiky a plánovité výstavby obcí i z hlediska cenového. Zkoumat smlouvu po všech těchto stránkách bude novým velmi zodpovědným úkolem státních notářství, která se přitom budou opírat o vyjádření místních národních výboru. Tomu se přizpůsobuje i úprava řízení v návrhu notářského řádu. Má-li mít registrace plný význam jako jedna z podmínek, kterou se dovršuje platnost právního úkonu, je třeba stanovit, že státní notářství zkoumá, zda smlouva, která má být registrována, může být platná, zejména zda nezlí v rozporu s obecně závaznými předpisy nebo se zájmem společnosti. Zároveň se zdůrazňuje i povinnost účastníků spolupůsobit při registračním řízení, a to zejména tím, že jsou povinni sdělit, popřípadě i prokázat okolnosti potřebné pro to, aby státní notářství mohlo smlouvu registrovat. Rozumí se, že někdy teprve během registračního řízení může dojít k potřebnému doplnění podkladů pro rozhodnuti státního notářství. Zákon váže vznik ohlašovací povinnosti ke vzniku smlouvy. Tento vznik smlouvy nutno podle občanského práva lišit od uzavření smlouvy, jímž se rozumí souhlasný projev vůle účastníků právního úkonu. V případech; kde právní platnost smlouvy je vázána na další náležitosti, zejména na schválení některého organu; vzniká smlouva až splněním této podmínky. Proto zákon váže počátek ohlašovací povinnosti na tento vznik smlouvy. Státní notářství za tím účelem vyzve účastníky k potřebnému doplnění podkladů v přiměřené lhůtě a vyčká s rozhodnutím do konce stanovené lhůty.

V registračním řízení státní notářství provede šetření potřebná k tomu, aby v nové evidenci nemovitostí mohly být zapsány jen údaje, které mají nadále význam. V tom směru přezkoumá státní notářství všechna omezení a závady zapsané v pozemkové knize ve vložce, ve které je zapsána nemovitost, které se týká smlouva, o níž se provádí registrační řízení. Při tomto šetření bude nutno požadovat účinnou spolupráci účastníků smlouvy, kteří mohou u nemovitostí objasnit především také existenci závad a omezení, které nelnou v pozemkové knize zapsány. Státní notářství obrátí se rovněž na ty osoby a organizace, v jejichž prospěch jsou závady a omezení zřízeny, především tedy na peněžní ústavy, aby zjistilo, zda omezení a závady dosud existují a zda mají právní význam. V tom směru bude důležitý i závěr, že pohledávka, pro níž vázne na nemovitosti omezení, je promlčena. Vzhledem k tomu nebude třeba zpravidla přenášet do nové evidence nemovitostí zástavní práva starší 10 let.

Tam, kde by nedošlo k vypořádání závad mezi účastníky smlouvy ani ve lhůtě určené státním notářstvím, a to buď uspokojením příslušné pohledávky nebo převzetím zástavního práva nabyvatelem nemovitosti, státní notářství registraci odmítne.

Touto úpravou dostává státní notářství další velmi odpovědný úkol při evidenci právních vztahů k nemovitostem.

Úschovy u státního notářství

Podle dosavadní úpravy od účinnosti zákona č. 52/1954 Sb. byla pravomoc soudů ve věcech úschov omezena již jen na případy, kdy předmět úschovy souvisel se soudním řízením. Podle navrhované úpravy soustřeďuje se veškerá depozitní agenda u státního notářství, přičemž se odlišují takové úschovy, kde předmět je skládán za určitých podmínek do notářské úschovy s hmotněprávními účinky, to je, že se složitel zprošťuje složením věci svého závazku vůči věřiteli, kterému z určitých důvodů nemůže dlužník odevzdat věc přímo. Dále sem patří úschovy, k nimž dochází během dědického řízení, úschovy, které vyplývají z trestního řízení, jako tomu je například při rozvrhu náhrad za vykoupené nebo vyvlastněné pozemky při velkých vodních stavbách apod.

Od těchto druhů úschov se výrazně odlišuje schovací činnost státního notářství, které přijímá do uschování listiny, zejména závěti; popřípadě peníze, aby takové předměty byly uchráněny před ztrátou nebo poškozením, popřípadě aby jích bylo určitým způsobem užito. Předpokladem takové schovací činnosti ovšem je, že ji dovoluje zvláštní předpis; popřípadě že takovým předpisem je postup státního notářství upraven.

Novotou je podstatné zjednodušení likvidace tak zvaných starých úschov. Zejména se zde navrhuje podstatnější zkrácení lhůt, po jejichž uplynutí je možno přikročit ke zrušení úschovy. Taková úprava odpovídá poznatkům z dosavadní praxe.

Tam, kde jde o vydání částek složených socialistickými organizacemi za věcí nabyté od občanů nebo od socialistických organizací, nejsou dotčena ustanovení o nabývání takového majetku (např. vyhláška č. 19/1963 Sb.).

Rozumí se, že zásada soustředění všech úschov u státního notářství se nemůže z praktických důvodů týkat všech případů do důsledku. Tak v případě, že účastník složí na výzvu soudu zálohu na provedení důkazů; nebo tam, kde při výkonu rozhodnutí soudem jsou k soudu složeny určité částky, buď jako výtěžek zpeněžení věci nebo částky zaplacené povinným nebo částky odebrané povinnému, musí z praktických důvodů zůstat u soudu, neboť soud sám jimi disponuje a bylo by nehospodárné; aby i v takových věcech bylo do postupu zapojeno státní notářství. Rovněž tak tomu bude u peněz a jiných hodnot opatrovanců, kde vykonává správu soud. I zde by nebylo praktické, aby působnost byla dělena mezi soud a státní notářství, a je naopak třeba, aby dispozice příslušela jen soudu.

Prodej nemovitostí v soudním výkonu rozhodnutí

Zcela nově se upravuje postup státního notářství při soudním výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Nařídí-li soud takový prodej, provede všechna další opatření státní notářství. Vychází se zde z poznatku, že státní notářství je ze své činnosti obeznámeno s převody nemovitostí a zná i potřeby a požadavky socialistických organizací, pokud jde o nemovitosti, takže může lépe než soud postupovat hospodárně a účelně.

Zpeněžení movitých věcí

Zejména v dědickém řízení při zajištění dědictví je někdy státní notářství nuceno provést zpeněžení některých hodnot. Zde bude státní notářství postupovat podle ustanovení, která platí při zpeněžování movitých věcí u soudu. I zde nebude jíž, jak tomu bylo dříve, prováděno zpeněžení dražbou, nýbrž věci budou prodány organizací, která takovými věcmi obchoduje. Jen výjimečně bude možno takové věci prodat přímo občanu, projeví-li s osobou kupujícího souhlas místní národní výbor. Tím bude čeleno zjevům spekulace, které se leckdy objevovaly při dražbách a při přímém prodeji věcí jednotlivcům.

Činnost státních notářství mimo řízení

Další důležitý úsek činnosti, která není řízením ve vlastním slova smyslu, vykonává státní notářství jen na žádost. Sem patří zejména tak zvaná listinná, osvědčovací a ověřovací činnost. Tato činnost není vázána na obvod státního notářství a občan může požádat o takový úkon kterékoli státní notářství bez ohledu na své bydliště a bez ohledu na místo, ke kterému se úkon váže. Tak tomu je například při ověřování správností opisu listiny a stejně tak, jde-li o sepsání notářského zápisu o smlouvě, při vyžádání právní porady a jinde. Protože zde nejde o řízení, nepřichází v úvahu otázka příslušnosti a občan se zde může obrátit na kterékoli státní notářství se žádostí o úkon tak, jak tomu je u organizací, které poskytují občanům služby.

Povaha uvedené činnosti vyžaduje, aby bylo výslovně stanoveno; že státní notářství odmítne provést úkon, který by se příčil zákonu nebo zájmu společnosti. Proti tomu; že by státní notářství bez vážného důvodu odmítalo provést požadovaný úkon, bude občan chráněn tím, že se může obrátit stížností pracujících na orgán; kterému přísluší dohled nad státním notářstvím, a že tento orgán z hlediska svého dohlédacího práva zjedná nápravu.

Sepisování listin

V tak zvané listinné činnosti spočívající hlavně v sepisování notářských zápisů dochází podle návrhu ke změně potud, že nebudou již sepisovány notářské protokoly zavedené zákonem č. 52/1954 Sb., neboť tato forma se nevžila a není ani valně praktická.

Další změna záleží v tom, že notářské zápisy nebudou již napříště podkladem pro výkon rozhodnutí soudem, neboť nová úprava výkonu rozhodnutí v návrhu občanského soudního řádu vychází ze zásady, že jsou vykonatelná jen rozhodnutí, popřípadě smíry před příslušným orgánem uzavřené a jím schválené, nikoli však pouhá smluvní úprava určitého vztahu, jak tomu je u notářského zápisu.

Ověřování

Podle návrhu občanského soudního řádu nebude již napříště ověřovací úkony provádět soud. Budou tedy ověřováni pravostí podpisů a správnosti opisů listin provádět vedle státního notářství pouze některé místní národní výbory.

Povinná forma notářského zápisu

Povinnost provést právní úkon formou notářského zápisu je podle návrhu občanského zákoníku omezena jen na takové úkony, jichž se zúčastní osoby stížené takovými vadami, jež jim brání, aby jasně projevily svou vůlí nebo aby vnímaly projev vůle jiného účastníka, a dále na závěti, pokud je zůstavitelé nesepíší vlastní rukou.

Pozemkové a železniční knihy

Státní notářství je také vhodný orgán k tomu, aby napříště pečovalo o úschovu pozemkových a železničních knih, v nichž nebudou již prováděny od 1. dubna 1964 další zápisy. Podle návrhu bude státní notářství z těchto knih vydávat orgánům a oprávněným osobám výpisy. Tam, kde dojde v příštím období ke změně vlastnických vztahů a kde tedy budou do nové evidence nemovitostí přeneseny jen omezení a závady, bude původní vložka pozemkové knihy uzavřena a nebudou z ní jíž vydávány výpisy. Tak bude postupně dosaženo toho, že jedinou směrodatnou pomůckou pro evidenci právních vztahů k nemovitostem budou záznamy orgánů geodézie.

Součinnost při evidenci nemovitostí

V notářském řádu je podle návrhu také dán právní podklad pro spolupráci státních notářství při evidenci nemovitostí. Základem budou rozhodnutí, která statní notářství vydává, a to především v dědickém řízení a při registraci smluv. Vedle toho bude státní notářství orgánům geodézie oznamovat prodeje nemovitostí, k nimž dojde při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Pro orgány geodézie budou zároveň směrodatná sdělení státních notářství, které závady a omezení mají být do nové evidence nemovitostí přeneseny.

Poradenská činnost

Státní notářství jako orgán, který má přispívat k vytváření jasných právních vztahů a čelit tak vzniku sporů, bude mít i důležitý úkol na poli poradenské činnosti v těch otázkách, které spadají do jeho činnosti.

Závěrečná ustanovení

Nová úprava pravomoci státního notářství platí i tam, kde některé dřívější předpisy stanovily v takových případech pravomoc soudu, jak tomu bylo například v předpisech o náhradách za vyvlastnění, kde náhrada se skládala do soudní úschovy.

Přímá souvislost poplatkového řízení s notářskou agendou je v návrhu vyjádřena odkazem na úpravu řízení o vyměřování a vybírání notářských poplatků, která bude provedena v zákonu o notářských poplatcích a v prováděcích předpisech k němu vydaných.

Navrhovanou úpravou nevzniknou náklady, které by nově zatěžovaly státní rozpočet. Přesun pravomocí v některých věcech ze soudů na státní notářství vyžádá si přesun některých funkčních míst ze soudů na státní notářství v rozsahu, který bude možno vyčíslit podle vývoje agendy v době, kdy zákon nabude účinnosti. Stejně tak tomu bude,v poměru mezi národními výbory a státními notářstvími, pokud jde o agendu podle zákona č. 65/1951 Sb. (přivolení k převodu nemovitostí). Protože se však funkce kvalitativně nezmění a nedojde ke zvětšení jejich počtu, nedojde tím ke změně souhrnu mzdových fondů soudů a státních notářství.

V Praze dne 1. listopadu 1963

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr spravedlnosti:

dr. Neuman v. r.