Pokud jde o výši důchodů, mění osnova dosavadní, v našem sociálním pojištění důchodovém obvyklou konstrukci: K pevné základní částce připočítávala se částka zvyšovací závislá na délce pojištění a na příjmu v každém období pojištění dosaženém. Tak se totiž zhodnocovala kvalita i kvantita celé dosavadní práce pojištěnce, vykonávané až do pojistného případu ("princip zásluhy"). V tomto systému je provedena také závislost výše důchodu na úhrnu zaplaceného pojistného. Nová doba velikých hospodářských a měnových výkyvů poučila o slabinách tohoto systému, ostatně také nové pojetí sociálního pojištění, podle něhož má přiznaný důchod bráti zřetel k poslední dosažené životní úrovni ("princip potřeby", ovšem individuelně odůvodněné), jak ostatně zdůraznil již Košický program, vede ke konstrukci jiné. Osnova stanoví starobní (invalidní) důchod tak, že se k pevné základní částce, která znamená prvek nivelisační a je i jinak v zákoně jakýmsi existenčním minimem, přidává určitý počet procent průměrného ročního výdělku za posledních 5 po případě, je-li to pro pojištěnce výhodnější, 10 let. Tento počet je stanoven jednak pevnou minimální cifrou, jednak je závislý na délce pojištění, jednak na stáří pojištěnce. Ostatní dávky důchodového pojištění se vyměřují poměrnou částí z důchodu starobního (invalidního), což jest zvláště významné u důchodu vdovského, kde se různým procentem (50%, 70%) starobního důchodu vyjadřuje sociální kvalifikovanost vdovy, jak jsme se o tom výše [sub d)] zmínili. Pouze výše výchovného je stanovena jinak, t. j. podle rodinných přídavků podle zákona č. 154/1945 Sb. Blíže o výši a konstrukci dávek viz v pojistně matematické části důvodové zprávy.

Osnova uvádí na konci oddílu o dávkách nemocenských ustanovení společná všem těmto dávkám (§§ 52 a násl.): o ochranné lhůtě, o osobách vykonávajících více činností, o rodinných příslušnících, o lékařské službě a o léčebném řádu. Stejně na konci oddílu o dávkách pojištění důchodového (§ 90 a násl.) obsahuje osnova společná ustanovení o těchto dávkách: o vzniku (zde je významná definice nápadu dávky) a zániku nároku, o krácení nároků při konkurenci s jiným příjmem a o výplatách důchodů do ciziny. Osnova neumisťuje - jako dosavadní zákony - ustanovení o vzniku a zániku nároku u každé dávky zvlášť, nýbrž v jediném předpisu. Ve všech těchto směrech sjednocuje osnova zásady dosavadních zákonů o důchodovém pojištění i předpisů o pojištění úrazovém. Nově a jednotně řeší osnova otázku krácení důchodu z důvodu konkurence (§ 92), a to jednak konkurence dvou důchodů z národního pojištění samého, jednak důchodu z národního pojištění a pense veřejného zaměstnance, jednak důchodu a výdělku.

Na konci celé dávkové části osnovy jest pak umístěn oddíl "Všeobecná ustanovení o dávkách z pojištění", v němž jsou obsažena a sjednocena ona ustanovení (§§ 102 - 115), která se týkají všech dávek z národního pojištění, ať spadají do pojištění nemocenského nebo důchodového (včetně úrazového). Jsou to ustanovení o důvodech vylučujících sám nárok (zlý úmysl, zavinění), o důvodech vylučujících výplatu dávky (trest na svobodě, nemocenské vylučující výplatu starobního a invalidního důchodu), o promlčení nároků, o způsobu výplaty dávek, o výplatě dávek jiné osobě než oprávněnému, o přípustnosti postoupení nebo zastavení nároku, o změně a vrácení přiznané dávky, o ručení zaměstnavatelů, podnikatelů, a jiných osob za pojistné škody, pro něž byly přiznány dávky, o neplatných právních jednáních (ujednání in fraudem legis v neprospěch pojištěnců a jejich rodinných příslušníků a neplatnost výpovědí ze zaměstnání při léčebné péči) a o nárocích vůči třetím osobám (na př. podpůrným pokladnám, fondům a pod.) na plnění z téhož důvodu, z jakého se poskytují dávky z národního pojištění.

V tomto oddíle sjednocuje osnova ustanovení, která byla dosud roztroušena v různých dosavadních předpisech o pojištění nemocenském, důchodovém i úrazovém a která byla sice značně podobná, ale přece v jednotlivostech různá spíše z tradičních než z věcných důvodů. Novým je tu ustanovení o ručení plátce pojistného za rozdíl mezi důchodem vyměřeným podle placeného pojistného a důchodem náležejícím podle skutečných příjmů, po případě za celý důchod, nebyl-li pojištěnec k pojištění vůbec přihlášen (§ 113). Je to jedno z oněch ustanovení, o nichž bylo výše řečeno (ad 4), že jsou nutným důsledkem pojištění ipso iure.

Naproti tomu ustanovení o uplatňování nároků na dávky a o řízení dávkovém, která byla v dosavadních zákonech spojována s těmito společnými ustanoveními hmotně-právními, umisťuje osnova systematicky do sedmé, t. j. procesní části.

Osnova, jak uvedeno, zavádí (v třetím oddílu v druhé části §§ 94 - 101) kolektivní plnění pojištěncům a jejich rodinným příslušníkům, která spadají stejně do nemocenského jako do důchodového pojištění, resp. která nelze dobře zařaditi do žádného z těchto dvou sektorů. Jde totiž o objektivní a kolektivní péči o zdraví a o pracovní výkonnost pojištěnců a tím vlastně i celku pracujícího národa. Proto tato plnění nejsou v osnově formulována jako subjektivní práva pojištěnců (rodinných příslušníků), nýbrž naopak je zde vyslovena povinnost pojištěnců a jejich rodinných příslušníků podvoliti se těmto opatřením zdravotní a léčebné péče (§ 94, odst. 3). Jde především o opatření zdravotní prevence (§§ 94 a 95) jako: pravidelné a soustavné lékařské prohlídky, umisťování osob ohrožených na zdraví v zotavovnách, zdravotní výchova pojištěnců a jejich rodinných příslušníků atd. Všude pak se tu zdůrazňuje zvláštní význam zdravotní péče o osoby mladistvé.

Druhou skupinou této kolektivní péče nositele pojištění o pojištěnce jest t. zv. úrazová zábrana (§§ 96 - 99) známá z dosavadního úrazového pojištění. Zde jsou v poněkud zjednodušené formě převzaty dosavadní předpisy úrazového pojištění včetně kontrolních oprávnění pojišťovny. Třetí skupinou je pak péče o povolání pojištěnců se sníženou pracovní schopností (§§ 100 a 101); zde jde o výcvik pojištěnců práce neschopných nebo zraněných k opětnému nabytí nebo zvýšení pracovní schopnosti, po případě o jejich přeškolování k jinému vhodnému zaměstnání.

Úhrada národního pojištění se opatřuje v prvé řadě pojistným, jak ostatně vyplývá ze samotného pojmu pojištění. Za nepracující skupiny nemocenských pojištěnců, t. j. za důchodce a nezaměstnané platí se pojistné paušálem, který na návrh Ústřední národní pojišťovny a po slyšení jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací stanoví každoročně ministerstvo sociální péče (§§ 135 a 136). Doplnění příjmů nositele pojištění opatřovaných pojistným tvoří státní příspěvek.

V dosavadním sociálním pojištění bylo několik různých sazeb pojistného, které předepisovali a vybírali různí nositelé pojištění, a to každý zvlášť a každý jiným způsobem. Bude nepochybně velikým zjednodušením administrativy proti dnešnímu stavu, bude-li pojistné za všechna odvětví národního pojištění vyměřováno a vybíráno společně a jednotně.

Osnova stanoví předně sazby pojistného (§ 117) a to jednak jednotnou sazbu pro pojištění důchodové (10% vyměřovacího základu), které se u pojištěnců s nárokem na úrazové odškodnění zvyšuje o 1% tohoto základu, jednak odstupňované pojistné pro pojištění nemocenské: pro zaměstnance (6,8%), pro veřejné zaměstnance s nárokem na jednoroční služné po dobu nemoci (5%) a pro osoby samostatně výdělečně činné a spolupracující členy (6,7%). Rozdíly v pojistném nemocenského pojištění jsou odůvodněny rozdíly v nároku na nemocenské (viz ad 5). Osnova v oddíle o pojistném obsahuje všechna osvědčená ustanovení o pojistném, která jsou v různých dosavadních předpisech sociálně pojišťovacích: o přirážce k pojistnému pro nevyhovující zařízení závodu, o splatnosti pojistného, o úrokování pojistného a upomínacích poplatcích (t. z. příslušenství pojistného), o zárukách za pojistné, o zálohách na pojistné, o vymáhání, promlčení a vrácení pojistného (§§ 119 - 134).

Zákonné sazby pojistného mohou býti zásadně měněny jen zákonem. Jen u pojistného nemocenského pojištění zmocňuje se vláda k určitému poměrně nevelkému zvýšení a ministr sociální péče v dohodě s ministrem financí a NÚC ke snížení (§ 118).

Novým je v oddíle o pojistném ustanovení o úhradě pojistného srážkou (kompensací) z důchodu osoby samostatně výdělečně činné a spolupracujícího člena jeho rodiny, při čemž se důchod může snížiti až na 8.400 Kčs ročně (§ 131). Povinnost platiti pojistné ukládá zde osnova za zaměstnance zaměstnavateli, za osoby samostatně výdělečně činné a spolupracující členy rodiny osobě samostatně výdělečně činné (§ 120). Z prvé zásady činí však výjimku § 255, odst. 1 (v přechodných ustanoveních) umožňující, aby vládní nařízení na přechodnou dobu určilo, s jakými poměrnými částmi má hraditi pojistné za zaměstnance zaměstnavatel a zaměstnanec (srážkou ze mzdy). Národohospodářsky nemá zpravidla tento rozdíl podstatného významu, ježto i tehdy, když zaměstnanec platí pojistné nebo jeho část ze svého, podaří se mu převaliti je na zaměstnavatele formou zvýšení mezd, resp. v řízeném systému mzdovém béře se zřetel při stanovení mezd na ony částky, které se zaměstnancům z mezd srážejí z titulu pojistného. Rozdělení břemene pojistného na zaměstnavatele a zaměstnance může však míti značný význam jednak psychologický, jednak administrativní. Dosavadní rozdělení pojistného musí býti přechodně zachováno už proto, že s ním počítaly všechny dosud vydané mzdové vyhlášky, které není možno okamžitě měniti.

V problematice převalování pojistného ze zaměstnance na podnik a z podniku do ceny spočívá též hlavní důvod pro zavedení státního příspěvku. I když jsou do národního pojištění zahrnuti téměř všichni státní občané, tedy okruh pojištěnců je prakticky totožný s okruhem státních občanů, přece jsou vážné důvody, aby stát přispíval ze svých finančních prostředků na národní pojištění.

1. Převalení pojistného do cen statků zvyšuje ceny všech statků a tedy také ztěžuje jejich vývoz. To by znamenalo, že stát je tím méně schopným exportu, čím má vyvinutější sociální pojištění a čím vyšší dávky toto pojištění poskytuje. Tomu se právě zabraňuje tím, že část nákladů sociálního pojištění se hradí z jiného pramene.

2. Národní pojištění, zejména v tom rozsahu, jak je navrhováno, není již institucí s určitými vymezenými úkoly, nýbrž všenárodní institucí s úkoly velmi širokými a všeobecnými. Je jednou z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších institucí celého národního hospodářství a jedním z nejúčinnějších prostředků státní politiky hospodářské, sociální, zdravotní a populační. Stát má a musí míti na něm a jeho řádném fungování a hospodaření eminentní zájem. Tento zájem se projevuje na jedné straně státními zásahy dozorčími, na straně druhé příspěvkem ze státní pokladny. Národní pojištění plní totiž přímo nebo nepřímo řadu funkcí jinak náležejících státu nebo komunám. Z nově navrhovaných úkolů národního pojištění jest uvésti zejména léčení (ústavní) téměř všech občanů a přiznávání a vyplácení sociálních důchodů všem potřebným.

3. V normálních případech se převaluje pojistné sociálního pojištění do cen statků a služeb a přeměňuje se tak fakticky v obecnou spotřební dávku zatěžující každého konsumenta podle míry jeho konsumu. Je všeobecně uznáváno, že každá spotřební dávka - kromě dávek přepychových - je do značné míry asociální, ježto postihuje poplatníka podle míry jeho spotřeby (početné rodiny), nikoliv podle výše jeho příjmů. Pokud pak by se pojistné nepřevalilo beze zbytku do cen, nýbrž by zatěžovalo přímo pojištěnce (snižovalo jeho konsum), i pak je tu určitý prvek sociální nespravedlnosti spočívající nejen v tom, že příjmy nad určitou hranici (v osnově 120.000 Kčs) jsou nezapočitatelné i pro výměru pojistného, nýbrž i v tom, že pojistné podle osnovy je - a to zejména z důvodu administrativní jednoduchosti - vyměřováno stejným procentem z příjmu, bez ohledu na jeho výši. Platí zde tedy obecně zásada proporcionality, třebas ovšem na straně dávkové značně zmírněná degresí dávek plynoucí z přijatého nárokového systému. Naproti tomu je nepochybné, že spravedlivější rozdělení břemene veřejných dávek se uskutečňuje systémem progrese. A právě tento systém je pravidlem u základního zdroje státních financí, t. j. u přímých daní. Je tedy státní příspěvek také určitým korektivem sociální spravedlnosti rozdělení břemene národního pojištění.

Stát uhrazuje dále polovinu nákladů léčení ve veřejných nemocnicích a jiných veřejných léčebných ústavech, což značí podíl státní správy zdravotní na ústavní léčbě pracujících občanů. Na jiná plnění národního pojištění (t. j. zejména na všeobecnou péči o pojištěnce a rodinné příslušníky) poskytne stát příspěvek ve výši určené vládním nařízením (§ 137).

Vedle základního typu národního pojištění, t. j. normálního povinného pojištění, zná osnova též několik typů zvláštního pojištění. Jsou to jednak dva typy povinného pojištění důchodového, jednak důchodové připojištění, jednak nemocenské a důchodové pojištění na podkladě dobrovolnosti. Zvláštní druhy důchodového pojištění povinného, t. j. spojeného s výkonem určitého druhu zaměstnání, jsou pojištění horníků (§§ 138 - 141) a pojištění redaktorů (§ 142).

Horníci jsou typickým případem zaměstnání, které je předně mimořádně důležité pro celé národní hospodářství, za druhé nadprůměrně obtížné a nebezpečné a za třetí nedosti vyhledávané, resp. přitažlivé. Všechny tyto vlastnosti hornického povolání spolu s tradicí a nabytými právy samostatného hornického pojištění vedly v roce 1947 k vydání nového zákona o hornickém pojištění (č. 44/1947). Důvody, které vedly k vydání tohoto zákona trvají dodnes a skutečnost, že se vydává zákon o jednotném důchodovém pojištění pro všechny pracující sama o sobě není postačitelným podnětem k tomu, aby horníci byli bezvýhradně začleněni do celkové nivelisace národního pojištění důchodového. Alespoň nejdůležitější výhody, které jim přinesl citovaný nový zákon o hornickém pojištění, je nutno považovati za jakési kolektivní "nabyté právo" hornického stavu. Nad to jde o zachování privilegujících ustanovení pro horníky pracující pod zemí, jejichž výjimečnost práce jest uznávána beze sporu.

§ 141 osnovy připouští, aby vláda nařízením vztáhla některé výhody hornického pojištění (další zvyšovací částky) i na jiné skupiny zaměstnanců v povoláních zvlášť namáhavých, nebezpečných nebo při volbě povolání opomíjených (ovšem jen za zvláštní úhradu, což u horníků není).

Druhou skupinou privilegovaného důchodového pojištění jsou redaktoři (novináři), jichž pojištění bylo dosud prováděno podle § 124 zákona o pensijním pojištění (na Slovensku podle nařízení č. 17/1946 Sb. n. SNR). Osnova uznávajíc i dnes důvody, které svého času vedly k zavedení zvláštního pensijního pojištění novinářů, obsahuje zmocňovací ustanovení, podle něhož budoucí úpravu pojištění redaktorů vydá vláda nařízením.

Osnova ponechává možnost - zavedenou u nás již dlouho v některých odvětvích důchodového sociálního pojištění - zvýšiti si zvláštními smlouvami dávky důchodového pojištění nebo pojistiti si dávky, které zákon sám nedává. Tento institut se nazývá připojištění a rozpadá se na připojištění kolektivní a individuální. Osnova vyslovuje jen hlavní zásady této agendy (§§ 143 - 146): zásadu vzájemnosti, odděleného hospodaření ve zvláštním oddělení, schvalování podmínek a sazeb ministerstvem a zásady kolektivních smluv (které jsou za určitých podmínek závazné pro všechny členy organisace smlouvu uzavírající).

V dosavadních zákonech o sociálním pojištění bylo připuštěno jak dobrovolné pokračování v pojištění osob, jichž pojištění povinné zaniklo, tak dobrovolné pojištění některých osob povinnému pojištění nepodléhajících, a to jak v nemocenském, tak v důchodovém pojištění. Osnova ponechává tyto instituty dobrovolného pokračování i dobrovolného pojištění v obou sektorech pojištění (§§ 147 - 150). Dobrovolné pojištění důchodové omezuje ovšem na dvě přesně vymezené skupiny osob, které by jinak povinnému pojištění nepodléhaly, ale jichž důchodové pojištění je sociálně odůvodněné (§ 150). Pro všechny tyto druhy pojištění na základě dobrovolnosti platí, nestanoví-li zákon jinak, obecná ustanovení o pojištění povinném.

Konečně může ministerstvo sociální péče uložiti Ústřední národní pojišťovně - po jejím slyšení a v dohodě s příslušnými ministerstvy -, aby poskytovala některé dávky nemocenského pojištění určitým nepojištěným osobám (na př. studujícím nebo řádovým ošetřovatelkám o pod.) za přiměřenou, paušálně stanovenou úhradu.

Dosavadní sociální pojištění provádělo množství nositelů pojištění, jimiž byly t. zv. sociálně pojišťovací ústavy, tvořené korporacemi veřejného práva. Z nich některé byly zcela samostatné, podléhajíce bezprostředně státnímu dozoru, jiné v určitých vzájemných vztazích dozoru o spolupůsobení, některé s působností celostátní, jiné s působností zemskou, župní, okresní, některé byly bez územních exekutivních složek, jiné měly takovéto územní výkonné orgány atd. Krátce táž nejednotnost a roztříštěnost, kterou bylo lze konstatovati v sociálně pojišťovacím právu hmotném, byla tu i v organisaci sociálního pojištění. Přečetné nové právní úpravy a změny činily tuto partii sociálního pojištění zvlášť nepřehlednou. Zákon o národním pojištění chce skoncovati tuto organisační roztříštěnost a osnova zavádí jediného nositele pojištění pro celý stát a pro všechna odvětví sociálního pojištění. Zřizuje se tím ovšem rozsáhlý správní organismus, na jehož vnitřní organisaci a fungování bude velmi záviseti zdar celého díla národního pojištění. Zřizuje se největší svazek t. zv. zájmové samosprávy a současně též největší samosprávná korporace v našem státě vůbec. Zásady, z nichž osnova při vybavení organisační struktury Ústřední národní pojišťovny vychází, jsou tyto:

1. Má býti zachována plná samospráva národního pojištění. Ústřední národní pojišťovna je korporací veřejného práva spravovanou pojištěnci resp. jejich zástupci volenými svobodnou a tajnou volbou.

2. V rámci tohoto samosprávného organismu má býti uplatněna zásada demokratisace a laicisace, t. j. všechna nejdůležitější rozhodnutí náleží kolegiálním orgánům, složeným z volených zástupců pojištěnců. I když se rozhodování v běžné agendě ponechává činitelům byrokratickým, děje se toto rozhodování pod dozorem zastupitelských sborů a funkcionářů a v odpovědnosti vůči nim.

3. Celý tento organismus má ústřední a územní výkonné orgány (územní organisační složky). Ústředna zabezpečuje jednotné provádění pojištění, jednotnou správu hospodářskou, jednotnou personální politiku atd. Územní organisační složky representují prvek decentralisace, který zabezpečuje rychlé a ekonomické rozhodování v jednotlivých případech, pružně fungující službu pojištěncům a bezprostřední styk s nimi i ostatními zúčastněnými stranami. Obvod, sídla a působnost těchto územních organisačních složek budou voleny podle hledisek výhradně věcných bez jakýchkoliv zřetelů politických a osnova v tomto směru dává možnost organisačních úprav co nejpružnějších. Jedině Slovensko v důsledku svojí národní svébytnosti a ústavně právního postavení má si zachovati v této organisaci zvláštní postavení odůvodněné ostatně i závažnými důvody věcnými, sociálními a hospodářskými.

4. Také územní organisační složky Ústřední národní pojišťovny jsou vybaveny jednak orgány zastupitelskými, jednak orgány byrokratickými. I zde platí výše uvedená zásada dělby práce mezi oběma těmito elementy při zachování nadřízenosti elementu zastupitelského. Přitom ovšem nižší územní organisační složky podléhají jako celky dozoru a řízení ústředny.

5. V celém tomto správním organismu platí zásada plné osobní odpovědnosti každého zúčastněného činitele za neplnění nebo porušení povinností mu uložených. U činitelů byrokratických je to především odpovědnost disciplinární, u funkcionářů zastupitelských odpovědnost civilně-právní (§ 186, odst. 3). Dozírati na řádné plnění povinností všech činitelů jest - nehledíc ke státnímu dozoru - povinností revisních komisí.

Osnova stanoví jen zásady organisace Ústřední národní pojišťovny, bližší předpisy stanoví vládní nařízení o zřízení národních pojišťoven, volební řád, jednací řád, instrukce pro ředitelství, služební a disciplinární řád pro zaměstnance Ústřední národní pojišťovny a jiné odvozené normy organisační.

Zvláštní oddíl věnuje osnova organisaci zdravotnické služby. Národní pojištění, jemuž bude připadati péče o zdraví tak veliké části národa, musí míti dokonale vybudovanou svoji vlastní organisaci zdravotní služby a musí míti do podrobna co nejvhodněji vyřešeny svoje vztahy ke všem zdravotnickým osobám, tedy zejména k lékařům, a institucím. Osnova k tomuto cíli zřizuje jako nejvyšší poradní orgán národního pojištění v těchto otázkách zdravotnickou radu Ústřední národní pojišťovny (§ 194). Pokud jde o poměr lékařů a jiných zdravotnických osob (lékárníků, dentistů, ošetřovatelek atd.) k pojišťovně a o podmínky pro jejich součinnost v národním pojištění, nemůže zákon než stanoviti některé hlavní zásady a ponechati podrobnosti nižším předpisům. Nejdůležitějším takovým předpisem bude vyhláška podle § 197, odst. 3 a 4 o podmínkách výkonu lékařské služby a o podmínkách, za kterých se lékaři přijímají a propouštějí, kterou vydá ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem zdravotnictví. Totéž platí o jiných zdravotnických osobách. Také o poměru pojišťovny k veřejným nemocnicím a jiným zdravotním ústavům má osnova zvláštní ustanovení (§§ 198, 199), kde se m. j. praví, že se Ústřední národní pojišťovna účastní na správě všeobecných veřejných nemocnic způsobem, který určí ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvem sociální péče.

O hospodaření nositelů sociálního pojištění obsahovaly dosavadní předpisy ustanovení různá, ale v podstatě značně podobná. Osnova přejímá a sjednocuje ty z nich, které jsou osvědčené a které odpovídají také novým hospodářským poměrům (§§ 200 - 207). Nově zavádí osnova zásadu dlouhodobého hospodářského plánu a rozpočtu, sestavených v souhlase s celostátním plánováním (§ 200).

Organisační a právní sjednocení obou hlavních sektorů národního pojištění nemocenského a důchodového nemá míti za následek úplné sloučení jejich hospodaření. Samostatná problematika obou těchto odvětví a nutnost zvláštního statistického sledování jejich vývoje a sociálních i biologických jevů pro ně relevantních činí oddělené hospodaření obou sektorů nutným, i kdyby tu nebylo tak dlouhé tradice odděleného vývoje obou pojištění. Z těchže důvodů je nutné oddělené hospodaření a zjišťování výsledků pojištění u souboru dosavadních pojištěnců (zaměstnanců) a u souborů pojištěnců nových, t. j. osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících členů rodiny. Novým je dále zavedení t. zv. kmenového jmění národního pojištění (§ 202). Naproti tomu bezpečnostní fondy nemocenského pojištění a podpůrné fondy obou odvětví pojištění (§§ 203 - 205) jsou instituty převzatými z úpravy resp. praxe. Také ustanovení o ukládání majetku a o zápůjčkách poskytnutých Ústřední národní pojišťovnou (§§ 206 a 207) jsou jen poněkud zmodernisovaná a sjednocená ustanovení zákonů dosavadních.

Totéž platí o berních úlevách a jiných zvláštních oprávněních Ústřední národní pojišťovny. V těchto předpisech bylo dbáno souhlasu s příslušnými předpisy finančně právními a pokud možno jasnou formulací řešeny otázky dosud sporné. Nově zavedeno osvobození od daně z obratu (§ 208, odst. 4).

Jako každá samospráva i Ústřední národní pojišťovna jako největší samosprávná korporace ve státě bude podléhati státnímu dozoru. Tomuto dozoru jest věnována samostatná šestá část osnovy (§§ 212 - 216). Státní dozor nad prováděním národního pojištění vykonává ministerstvo sociální péče, nad prováděním péče zdravotní a léčebné toto ministerstvo v dohodě s ministerstvem zdravotnictví, v zásadních otázkách finančně hospodářských pak v dohodě s ministerstvem financí. Nad to podléhá hospodaření Ústřední národní pojišťovny kontrole nejvyššího účetního kontrolního úřadu. Přezvědné prostředky dozoru (podávání zpráv, vyžadování dokladů a pod.) i prostředky sankční (náhradní úkony, rozpuštění správního orgánu a dosazení správní komise) jsou zde upraveny obdobně jako v dosavadních předpisech o sociálním pojištění i v jiných právních normách o dozoru nad samosprávou a o dozoru vyšších samosprávných svazků nad nižšími.

O schvalovacích a potvrzovacích úkonech státních orgánů se jedná nejen zde (§ 214), ale porůznu v jiných partiích osnovy (na př. § 159, odst. 1, § 164 a j.).

Osnova upravuje v sedmé části všechny procesní otázky národního pojištění. V oddílu prvém jedná o příslušnosti Ústřední národní pojišťovny a jejích územních organisačních složek k vydávání autoritativních správních aktů schopných právní moci (rozhodnutí a opatření správní), vydávaných formou výměrů, dále o zásadách místní příslušnosti okresních národních pojišťoven, o analogické platnosti správního řádu (nař. č. 8/1928 Sb.) pro řízení u pojišťovny, o spolupůsobení úřadů, soudů a jiných veřejných orgánů při provádění pojištění a o náležitostech výměrů.

V druhém oddílu jsou obsažena zvláštní ustanovení o řízení u pojišťovny pro pojištěnce nejvýznamnějším, totiž o řízení dávkovém. I v této partii byly sjednoceny osvědčené předpisy dosavadních zákonů o sociálním pojištění.

V třetím oddílu upravuje osnova opravné prostředky proti výměrům pojišťovny. Novotou proti všem dosavadním úpravám jest, že o všech opravných prostředcích rozhodují soudy. Jsou to pojišťovací soudy a vrchní pojišťovací soudy. Jde o zvláštní správní soudy, se silně zastoupeným živlem laickým. Touto zcela novou úpravou má býti dosaženo co nejspravedlivějšího o nejzákonnějšího rozhodování. Neboť je tu dána jak záruka soudcovské nezávislosti, tak záruka sociálních ohledů k pojištěnci a jeho příslušníkům. Navrhovanou úpravou padá konečně u nás dlouho zachovávaná dvojí kolej rozhodování o věcech sociálního pojištění, kolej soudní a kolej správní. Tento dualismus byl přímo tradiční v celém sociálním pojištění středoevropském po dobu delší půl století a jeho překonání jest proto pokládati za dalekosáhlou novotu a to novotu ve prospěch pojištěnce. Neboť je tím pojištěnci (a straně vůbec) dána dokonce obrana i proti nezákonnosti odvozených norem ku provedení zákona vydaných (nařízení, vyhlášky a pod.). V nejvyšší stolici rozhoduje o otázkách národního pojištění nejvyšší pojišťovací soud, orgnaisačně přičleněný k nejvyššímu soudu v Brně.

Osnova obsahuje opět jen hlavní zásady organisace, příslušnosti a řízení před pojišťovacími soudy všech stupňů ponechávajíc bližší ustanovení, zejména procesní, zvláštnímu zákonu (§ 239).

V oddílu o ustanoveních trestních obsahuje osnova podle vzoru dosavadních sociálně pojišťovacích zákonů skutkové podstaty správních přestupků, jichž se dopouští, kdo porušuje předpisy tohoto zákona a jejich trestní sankce.

Vydáním zákona o národním pojištění zahajuje se nová epocha našeho sociálního pojištění. Právo sociálně-pojišťovací však je toho druhu, že vydáním nové právní úpravy nezaniká nikdy úprava dosavadní beze zbytku. Přechod z dosavadního právního stavu do nového a likvidace starého právního stavu byla ve všech novelách sociálně-pojišťovacích zákonů vždy jednou z nejobtížnějších otázek. Při tak dalekosáhlé změně, jakou v našem sociálním pojištění bude znamenati zákon o národním pojištění, tvoří přirozeně otázka přechodu do nového stavu rozsáhlou problematiku. Osnova obsahuje v čele osmé části rozsáhlé zmocnění (§ 246) ministra sociální péče k vydávání přechodných opatření, umožňujících přechod ze starého do nového právního stavu. Jinak jsou tu ustanovení týkající se všech složek pojištění, t. j. především opatření organisační: zrušení a likvidace dosavadních nositelů sociálního pojištění, převzetí jejich zaměstnanců, právní sukcesse, dosazení prvních správních orgánů a vydání prvních statutárních norem Ústřední národní pojišťovny, další fungování dosavadních soudů sociálního pojištění, úprava přihlášení nově vstupujících pojištěnců, úprava placení pojistného, dokud nevstoupí v účinnost norma, že pojistné za zaměstnance platí celé zaměstnavatel, a jiná přechodná ustanovení společná.

V oddíle obsahujícím přechodná ustanovení nemocenského pojištění jedná se zejména o případy, kde po pojistném případě, ale v době plnění dávek z něho, nastane účinnost nového zákona. Dále o dobrovolném pokračování v nemocenském pojištění trvajícím před účinností nového zákona i po něm a o možnosti nově vstupujících pojištěnců zrušiti smluvní pojištění nemocenské.

Nejobtížnější problematika se řeší v oddíle obsahujícím přechodná ustanovení důchodového pojištění. Zde přirozeně nejde o vypořádání jen s jediným dosavadním systémem důchodového pojištění, nýbrž se třemi dnes značně odlišnými systémy, které mají býti novou úpravou sociálně spravedlivě sjednoceny v systém jediný. Jde předně o dosavadní doby pojistného poměru, za druhé o nabyté čáky (t. j. nároky v určité výši, podmíněné pojistným případem) a za třetí o důchody již před účinností nového zákona napadlé.

Přechodná ustanovení návrhu řeší tyto otázky podle těchto zásad:

1. Doby pojistného poměru dosavadních odvětví veřejnoprávního důchodového pojištění (t. zv. příspěvkové doby) kladou se na roveň době pojištění nového.

2. Důchod vyměřený podle nového zákona nesmí býti nižší než obdobná dávka, na niž byl nárok (čáka) v den před počátkem účinnosti nového zákona. Jde o ochrannou klausuli pro ony vcelku nečetné případy - zpravidla jen u pensijních pojištěnců -, kde by výměra podle nového zákona byla nižší než výměra podle práva dosavadního (přirozeně bez valorisace provedené novým zákonem).

3. Poněvadž dosavadní právo zná jiné systémy čekací doby a zachovávání nároků, než přináší návrh v § 61 (srv. sub 3), stanoví se, že pojištěnec, který měl podle dosavadních předpisů zachovány nároky do účinnosti nového zákona, má nároky zachovány (t. j. podmínka § 61, odst. 1 se pokládá za splněnu) ještě po dobu 3 let po dni účinnosti.

4. Tam, kde jsou podmínky nároků podle nového zákona příznivější než podmínky dosavadního práva tak, že by byl z určitého pojistného případu napadl důchod, kdyby tehdy už byl platil nový zákon, náleží důchod podle nového práva od účinnosti zákona (na př. vdovské důchody v invalidním pojištění).

5. Podle nového práva se posuzují nejen důchody napadlé po dni počátku účinnosti zákona, nýbrž i důchody napadlé před tímto dnem. Jinými slovy: "staré důchody" se považují za důchody podle tohoto zákona. Kdyby však ustanovení nového práva odůvodňovalo odnětí nebo krácení (zejména v důsledku konkurence) důchodu, důchod se ponechá, avšak jen ve výši dosavadní, nevalorisovaný.

6. Důchody napadlé před účinností nového zákona se valorisují tak, aby předně se jejich výše pokud možno přiblížila výši důchodů vyměřovaných už podle nového zákona, za druhé, aby došlo k určitému vyrovnání mezi nimi (důchody vyplácené ÚSP a VPÚ). Valorisace dosavadních úrazových důchodů je odstupňována podle doby nápadu, podle územních oblastí (země České a Slovensko) a podle stupně výdělečné neschopnosti.